V úvodní části článku byly z metod, používaných současnými čínskými vůdci při řízení rozvoje národního hospodářství ČLR, odvozeny následující hospodářské nástroje, řazené do politické ekonomie socialismu:
- rozhodující úloha státu v ekonomice;
- direktivní plánování hlavních cílů společenského rozvoje, které vyžaduje i odborné centralizované řízení a neustálou kontrolu státu při zásazích ekonomických subjektů do národního hospodářství;
- maximální soběstačnost státu;
- zvláštní priorita rozvoje obranného průmyslu, jako záruku národní bezpečnosti země;
- spojení materiálních a morálních stimulů práce (včetně systému společenského kreditu pro obyvatele i jeho obdoby pro firmy);
- zabezpečení životně nezbytných potřeb všech členů společnosti a neustálé plánovité zvyšování životní úrovně celé společnosti;
- organické spojení osobních a společenských zájmů a další.
Přitom bylo zmíněno, že ČLR uvedená opatření politické ekonomie socialismu převzala z ekonomiky SSSR. Tato a řada dalších důležitých hospodářských opatření byla poprvé zformulována a použita v SSSR, během období 30. až 50. let XX. století. Jednalo se o období nazývané Stalinovou ekonomikou, kdy se SSSR, pod Stalinovým řízením, vypracoval ze zaostalého, válkami a hospodářskými sankcemi kapitalistických zemí zničeného státu, na světovou hospodářskou velmoc. Byla to politická ekonomie socialismu, která, pomocí sjednocených hospodářských zdrojů a nových metod řízení národního hospodářství, umožnila sovětským lidem ze SSSR v průběhu dvaceti let vytvořit průmyslovou velmoc. Velmoc, která v roce 1945 vyhrála 2. světovou válku a následně dokázala v dubnu 1961, jako první stát světa, úspěšně vyslat člověka do vesmíru.
Jak vyplývá z projevu Teng Siao-pchinga, v roce 1978, kdy čínské vedení státu stanovilo cíle k provedení hospodářské reformy, byla z rozsáhlého souboru nástrojů Stalinovy ekonomiky převzata pouze část hospodářských opatření. Převzatá opatření odpovídala aktuální době a čínským možnostem realizace. ČLR, přestože se jedná o plošně velkou zemi, neoplývá surovinami na prodej. Jak Teng Siao-pching naznačil, Čína má enormní počet obyvatel. Obyvatel, kteří jsou a vždy byli v podvědomí světa zapsáni jako velmi pracovití a zruční. Logicky bylo jedinou hospodářskou cestou, jak ubránit socialismus v zemi, využít pracovitosti a umu čínského lidu. V historii Číny to byly právě pracovitost a ohromná vůle po lepší budoucnosti, které vždy zachránily tento prokazatelně mírumilovný národ. Co to z hlediska reformy hospodářství znamenalo? Znamenalo to, že ČLR se z rozhodnutí svých vůdců vydala obtížnou cestou reálné ekonomiky, kdy na úrovni mezinárodního obchodu, v podmínkách tvrdé konkurence nadnárodních monopolů a ochranářských opatření vlád hospodářských velmocí, vláda ČLR dokázala prosadit uvedené přednosti svého lidu a prodávat jeho živou práci (viz poznámka pod článkem) namísto vývozu nedostatkových surovin. Aktuální hospodářské výsledky ČLR potvrzují užitečnost čínských vůdců. Že se jedná o členy komunistické strany, si na Západě raději nikdo nepřipomíná.
Nelze v tomto krátkém článku rozepisovat obtížnosti cesty reálné ekonomiky, čili ekonomiky výroby a mezinárodní směny (fyzického) zboží v soudobém kapitalismu. Zájemce o základní informace odkazuji na politickou ekonomii kapitalismu a doporučuji jim přečíst si alespoň letité klasiky minulých století: Adama Smitha (An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations), Davida Ricarda (On the Priciples of Political Economy and Taxation), Karla Marxe (Kapitál 1). Namísto dnes módních negativních hodnocení Marxových teorií dodám pouze poznámku, že nedostatkem Marxových ekonomických teorií ze soudobého pohledu je zamlčení role finančního kapitálu v ekonomice. Proto zájemcům doporučuji přečíst si ještě Silvio Gesella (The Natural Economic Order). Letitost klasiků na přínosu jejich ekonomických teorií pro dnešní dobu nic nemění. Nechť to posoudí každý čtenář sám.
Lze se však stručně podívat na shora uvedené nástroje politické ekonomie socialismu, zda jsou použitelné pro výstavbu a rozvoj socialismu v Číně, nebo jsou pouhou nefunkční zástěrkou pro přeměnu ČLR v hospodářskou kolonii západu.
Rozhodující úloha státu v ekonomice.
Tento ekonomický nástroj definuje „kdo je doma pánem“. Zjednodušeně řečeno – ukazuje zda ve státě vládnou banky (zastupující světový finanční kapitál), oligarchové (zastupující nadnárodní monopoly tj. průmyslový kapitál) anebo suverénní vláda (zastupující obyvatelstvo státu). V socialistických státech má z definice socialismu vládnout diktatura většiny. V ČLR podporuje vládu více jak 80 % obyvatel – vláda tedy zastupuje většinu. Zbývá najít, zda čínská vláda, zastupující většinu obyvatel, má i potřebné pravomoci. Zde je nutné upozornit na skutečnost, že i když zjevně odvoditelný výčet pravomocí státu neobsahuje některé zásadní nástroje státního řízení, dříve plošně zavedené v socialistických státech (např. úplné znárodnění bank a těžkého průmyslu, devizový monopol anebo monopol státu na zahraniční obchod), přesto jsou nějakým jiným způsobem zajištěny potřebné regulační pravomoci čínské vlády v národním hospodářství. Čínská vláda, v zájmu zachování a rozvoje socialismu, dokáže pomocí právního prostředí ČLR cíleně regulovat národní měnu i kapitalistické hospodářské subjekty. Vláda dokáže usměrňovat vztahy mezi průmyslem a rolnickou výrobou, udržovat působení soukromého kapitálu v určitých mezích a ovlivňovat vývoj klíčových oblastí národního hospodářství. Podstatné je, že čínská vláda drží v rukou regulační nástroje, kterými nejenom ovládá chování bank, čínských průmyslových a zemědělských výrobců i gigantických obchodních seskupení, ale dokáže jimi „umravnit“ i velké zahraniční subjekty na čínském trhu. Protože dostupné evropské analýzy čínské ekonomiky mnohdy vypadají jako opsané z jednoho zdroje, vypadá to, že logický způsob vnitřní konstrukce řady regulačních opatření čínské vlády je pro západní ekonomickou teorii neznámý. Nepochopení podstaty věci napomáhá i odlišnost čínského písma a jazyka. Zda jde o náhodu nelze říci, ale dnes je dostatečně známé, že o Stalinovu politickou ekonomii socialismu kapitalističtí ekonomové zájem neměli. Byla totiž v praxi také mimořádně úspěšná. Realitou bude, že v ČLR došlo k novému důležitému vývoji v teorii a praxi politické ekonomie socialismu. A tento vývoj stojí za naše poznání.
Direktivní plánování hlavních cílů společenského rozvoje; maximální soběstačnost státu; zvláštní priorita rozvoje obranného průmyslu; zabezpečení životně nezbytných potřeb všech členů společnosti a neustálé plánovité zvyšování životní úrovně celé společnosti.
Souhrn opatření, zařazených pod pojem „direktivní plánování hlavních cílů společenského rozvoje“ zabraňuje tomu, aby orgány veřejné správy utrácely peníze státního rozpočtu jako své soukromé kapesné, bez měřitelné vazby na vládou slíbené hlavní cíle společenského rozvoje a bez odpovědnosti před obyvateli – plátci daní. Hlavními cíli společenského rozvoje jsou v daném případě ostatní v textu vyjmenované položky (např. plánovité zvyšování životní úrovně celé společnosti) a další položky, související se zajištěním položek vyjmenovaných (např. podpora bezplatného vzdělávání v oblasti technologií využitelných v obranném průmyslu). Direktivní plánování je charakteristickým nástrojem řízení v socialismu. Prakticky to znamená, že plnění plánu je detailně rozpracováno co do obsahu i termínů. Plnění plánu současně podléhá operativnímu řízení a kontrole nadřízeného článku řízení a plán je závazný pro všechny úrovně vertikály řízení. Nesplnění plánovaných úkolů ve stanoveném množství, kvalitě či termínu má pro vedoucí pracovníky daného článku řízení negativní důsledky z důvodu nesplnění odpovědnosti za uložený úkol. Pro přímo nadřízený článek řízení má neplnění úkolů plánu podřízeným článkem negativní důsledek z důvodu nedostatečného plnění povinné kontroly v rámci systému. Splnění ekonomické části cílů společenského rozvoje je zajišťováno národohospodářským plánem***. Při tvorbě národohospodářského plánu socialistického státu se vychází ze zkoumání takových otázek, jako jsou např. vývoj potřeb a zdrojů (faktorů) rozvoje, alternativní možnosti rozvoje, optimální tempo rozvoje, souvislost mezi současnou a budoucí spotřebou a akumulací zdrojů, struktura a efektivnost celkového rozvoje státu ve vztahu k omezujícím činitelům, vývoj společenských cílů a souběžný vývoj zájmů ekonomických subjektů (jejich chování), vnitřní konzistence (vybilancovanost) plánu a průběžná ekonomická rovnováha, vzájemná podmíněnost fyzické, důchodové (sociální), oblastní a mezinárodní stránky rozvoje apod.
Spojení materiálních a morálních stimulů práce (včetně systému společenského kreditu pro obyvatele i jeho obdoby pro firmy); organické spojení osobních a společenských zájmů.
Uvedené nástroje řízení jsou rovněž charakteristické pro socialistický stát. Například systém společenského kreditu nemá za úkol zotročit občany v rámci komunistického státního dozoru, jak je nyní sdělovacími prostředky vysvětlováno v evropském demokratickém světě. Účelem systému je výchova obyvatel k podpoře cílů celospolečenského rozvoje a k potlačení nežádoucích úchylek v chování lidí nebo firem, které dosažení cílů brání, např. kriminality, stínové ekonomiky, korupci, sobectví, bezohlednosti vůči ostatním členům společnosti (dětem, rodičům, seniorům, zdravotně postiženým). Systém odměňuje i trestá. Je zřejmé, že tvůrci čínské verze socialismu mají dobře zmapované skutečné příčiny zániku socialismu v evropských socialistických zemích. Oproti tomu egocentričtí lidé v Evropě si neuvědomují, že čínská společnost je vychovávána v duchu konfucionistického náhledu na svět, který lze vyjádřit i heslem: Nečiň ostatním to, co nechceš aby bylo činěno tobě.
Na závěr celého článku nezbývá nežli konstatovat, že tvůrce čínské hospodářské reformy Teng Siao-pching měl v roce 1987 pravdu, když zástupcům naší země řekl: „V rámci vzájemné spolupráce jsme schopni si pomáhat. Můžete se mnohému naučit.“
Definice použitých pojmů politické ekonomie (pozn. siar):
- živá práce – uvědomělá, účelná lidská činnost, vynaložení duševní a fyzické energie, zaměřené na vytváření nějaké užitné hodnoty nebo užitečného efektu,
- užitná hodnota – užitečnost věci, její schopnost uspokojovat určité potřeby buď jako předmět osobní spotřeby, nebo jako výrobní prostředek,
- národohospodářský plán – souhrn cílů, pravidel řízení (řízení má vždy stanovený záměr, nelze řídit při absenci cílů) a systému opatření pro zajištění rozvoje národního hospodářství země.
O vývoji socialismu v ČLR bychom mohli fabulovat do nekonečna. Málokdo z Evropanů má dostatek informací.
Ale nejméně v jedné věci je jejich socialismus bez pochyb stejný se socialismem, který byl u nás. Nechtěl jsem
o tom zde původně psát, ale pro pochopení chování socialistických lidí v ČSSR nepamětníky je to důležité.
Jedním z hlavních cílů společenského rozvoje v ČSSR
byla i priorita rozvoje obranného průmyslu. S touto
prioritou bylo spojeno zajištění obranyschopnosti
naší socialistické vlasti. Socialističtí lidé v ČSSR byli
(přinejmenším v 50. – 60. letech) připraveni a odhodláni socialismus v naší vlasti, společně s Československou
lidovou armádou, bránit za cenu svých životů před nepřátelskými útoky NATO.
O tom, že raketové útoky NATO na naši vlast byly
pečlivě připraveny, se dočtete v knize Seana S. Maloneye Emergency War Plan 1945-1960 Američan Doomsday
Machine. Kniha byla vydána ve spolupráci s Universitou Nebraska nakladatelstvím Potomac Books v roce 2021
(ISBN 9781640122345).
Vývoj v Číně je každopádně zajímavý a je to i zajímavé a potřebné téma. Informací není nikdy dost.
V daném materiálu bylo poučné především to, kam jsme se od té doby posunuli my sami. Jaképak by asi bylo hodnocení „našeho“ hospodářství Číňany nyní?
Z poznámek k článku je zřejmé, že čtenářům něco podstatného z reality socialismu uniká, proto se pokusím tímto textem článek doplnit.
Typičtí lidé žijící v socialismu jsou svým náhledem na život, vztahem k národu a vlasti jiní, nežli současní typičtí lidé žijící v kapitalistické Evropě. Lidé žijící v socialismu nevnímají své omezení plynoucí ze sounáležitosti ke společenskému
systému jako fašismus. A rozhodně se nepovažují za bioroboty.
V ČSSR v období socialismu 50. – 60. let obyčejní socialističtí lidé (tj. bez stranických funkcionářů) velmi dobře chápali nadosobní, celospolečenské cíle našeho národa. Chápali odpovědnost k určitým obětem z pohodlí každého
jedince pro dosažení společného cíle jako svůj přínos na společném dílu. (Nebudu zde rozepisovat pozitivní pocit pro každého jedince, který mu sounáležitost na tvorbě společného cíle přináší.)
Kupříkladu na mnoha různých pracovních akcích po celé zemi (např. akce Z) se zdarma a dobrovolně účastnili lidé ve věku od pomáhajících dětí, přes pracující dospělé, až podle svých možností zapojené seniory. Neúčastnili se političtí odpůrci socialismu, nemocní a ubytovaní v nápravných zařízeních.
Obyčejní lidé, k dobrovolnému rozhodnutí se pro účast na akcích, nepotřebovali ani učení Stalina, ani učení Konfucia.
Koncem 60. let se v ČSSR projevila možnost drobného soukromého podnikání a sounáležitost ke společnému cíli a společnému majetku byla zničena. Chování lidí se změnilo, ze společného majetku se začalo více krást. Byla to předzvěst budoucnosti. Po roce 1969 bylo soukromé podnikání
státem ukončeno. Celospolečenské chování lidí se však již neobnovilo.
Není důležité o jaký se jedná národ. Sounáležitost zažili lidé při výstavbě socialismu v ČSSR, SSSR i ČLR.
Kdo dnes z naší mladší generace, ovlivněné cílevědomou výchovou k egoismu a chamtivé bezohlednosti, pochopí takové skutečnosti, že vůdci SSSR posílali své děti bojovat a umírat na frontu, namísto toho, aby je uklidili na nějaké velvyslanectví mimo válčící Evropu? Mohli to udělat,
ale neudělali.
Nebo že Číňané na začátku své reformní cesty reálné ekonomiky, pro to aby získali výrobní zakázky z celého světa, bez protestů pracovali za dumpingové ceny (a platy) v podmínkách,ve kterých by nikdo z Evropanů nepracoval? Nemuseli to dělat, ale dělali.
Národy nejsou složeny ze samých egoistů, v každém jsou lidé ochotní se obětovat pro vyšší celospolečenské cíle. Zásadní množstevní rozdíl oproti dnešku je v tom, že v socialistických zemích národy vědí, že tyto cíle jsou prokazatelně určeny pro lepší budoucnost celého národa, pro zlepšení životní úrovně všech obyvatel.
Znáte někdo dnes v kapitalismu nějaké takové prokazatelné cíle?
Kapitalismus takové cíle jistě nemá, ale ne vše, co se nazývá komunismem respektive socialismem, takové skutečně je. S ohledem na Čínu ještě sama úplně jasno nemám, už jsem někde psala, že má podle mne pořád ještě dvě možné cesty svého vývoje (stojí na rozcestí) a možná se to bude odvíjet od situace v Rusku, které by tomu mohlo dát ten pozitivní impulz k rozvoji lidské cesty, jenže i to Rusko samo zatím o ni bojuje… Ovšem ten systém sociálního kreditu není nic jiného než represivní nástroj a to velice účinný, proti kterému, je-li jednou zaveden, se velice těžko budou obyčejní lidé bránit. A co jsou dnes elity schopné přijímat za normu – viz koronavirová opatření – vidíme v přímém přenosu. (Nenaočkujete se a rázem jste v mínusu…) On než je takový systém zaveden natvrdo a všude a než si na něj lidé zvyknou, může být držen ve snesitelných hranicích, ale kdo vám zaručí, že takovými zůstanou? Je takové přísloví: Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. A já prostě nejsem přesvědčená, že dnešní elity jsou takových kvalit, aby bylo bezpečné jim takový nástroj do rukou vložit.
Obávám se, že Číňané sice stále pokračují v pochodu, který započali před cca 70 lety, ale nepovšimli si, že ten prapor, který nesou, jim někdo dávno vyměnil…
Oni se stále obětují, ale ne pro svou vlast, ale spíš pro zisk firmy, ve které pracují – ať už je státní nebo soukromá. A co čínská velkoburžoazie, vzešlá právě z Tengových reforem, jejíž představitelé jsou běžně členy KS Číny, jak ta se obětuje ve prospěch celku?
Ten správný „kapitalizmus s lidskou tváří“ by fungovat na principu:
Já dělám něco co mě baví a naplňuje, a tím zároveň prospívám celku, protože se vždy najde někdo, kdo výsledky mé práce ocení a koupí. Stejně tak já ocením a koupím výsledky práce někoho druhého. A všichni jsou spokojeni.
Zatímco princip kolektivistický je:
Dělám něco co mě naprosto nebaví a neuspokojuje, a tím se obětuju pro budoucnost/svoje děti/vyšší celek.
Což na první pohled vypadá pozitivně. Dokud si neuvědomíme jednu zásadní věc.
Že tu máve ve státě, který na pohled funguje skvěle (a v materiální rovině je to i pravda), ale je tvořený „nespokojenými oběťmi“ které se obětují pro blaho někoho jiného aniž by tím naplňovali svoje vlastní individuální poslání, které každý uvnitř sebe podvědomě cítí.
Pak se soudruzi divili, proč v naší blahobytné a skvěle fungující společnosti, rapidně narůstá počet „duševních onemocnění“. A ti poctiví soudruzi kterým opravdu šlo o blaho celku, se tím hodně trápili, ale v rámci stávají materiálně-dialektické ideologie to tehdy nebylo možné vyřešit.
Ale dnes už víme, kde byl problém.
Pokud si takto stanovíte parametry „správného“ individualismu a „správného“ kolektivismu, tak to vychází. Jenomže realita je poněkud jiná. V reálném individualismu opravdu jen málokdo dělá to, co ho baví a ještě z těch pár jedinců to vydrží jen zlomku. Většinou se i z práce, která bavila, stane v tržním prostředí boj o přežití. Takové krysí závody už nelze dělat protože chci, ale protože musím. To dokáže bavit málokoho. I když i takového člověka znám, ale tam je motorem spíše chorobná chamtivost. Nemluvě o zaměstnancích, kteří nemohou nevnímat svou pozici lidského zdroje, nevidět jakým poměrem je přerozdělována hodnota vytvořené práce a kde z většiny končí. Umíte si třeba představit, že by dnes byly možné akce „Z“? Za socialismu také určitě ne každý chodil do práce s nadšením, ale nikdo neviděl šéfy a majitele topící se v luxusu a nedalo se popřít, že plody práce jsou směřovány do celospolečenského rozvoje. Mnohdy se lidé se svými podniky ztotožňovali, byli na ně a svou příslušnost k nim hrdí.
Nemám povědomí o tom, že by „se soudruzi divili, proč v naší blahobytné a skvěle fungující společnosti, rapidně narůstá počet duševních onemocnění“, zato ale vím o strmém nárůstu duševních poruch v uplynulých 30 letech, zasahujících do stále nižších věkových skupin. Není to však jen u nás, je to fenomén ve velké části tzv. vyspělých zemí. V USA, Británii, nebo Německu už jsou antidepresiva takřka potravním doplňkem. Není tam nic výjimečného pravidelně navštěvovat psychologa. To tady za socialismu opravdu běžné nebylo. Na mě tehdejší lidé působili mnohem klidnějším, vyrovnanějším dojmem než dnes. A asi nejen na mě.
Zdrojem čtenářovi informace bude zřejmě nějaká neziskovka a informace není úplně přesná.
Množství duševně onemocněných by mohlo být vyvoláno množstvím občanů, kterým byl v socialismu přidělen podnikový byt. (Dnes by se řeklo firemní byt.) Tyto byty byly z více jak 90 % nové a přednost dostávali zaměstnanci, kteří jako manželé byli oba u firmy oba zaměstnaní.
Jenomže, jak to v komunistickém režimu bývalo zvykem, byla to vlastně na příjemce bytu záludná past a proto se (podle tehdejších statistik) nikdo z takového bytu nezbláznil. Důvody byly následující:
Zaměstnanec už novější byt obvykle po nějaké době nedostal a nepomohlo ani „vybydlení“ bytu. Proto se tenkrát byty „nevybydlovaly“.
Zaměstnanec musel podepsat dohodu, že zůstane po 10 let pracovat ve firmě a neodejde k jiné firmě. Tím komunistický režim omezoval svobodu zaměstnance. Manželka odejít mohla, na práva žen si kvůli západnímu rozhlasu režim dával pozor. Zaměstnanec tedy musel u firmy 10 let zůstat, ale mohl změnit profesi – například se stát vedoucím na jiném pracovišti. Proto není divu, že z takového útlaku se lidé odmítali zbláznit. Někteří se naopak stávali odpůrci socialismu.
Čo by dnes mladé rodiny dali za to, aby si by mohli odrobiť nový podnikový stabilizačný byt za 10 rokov práce, a navyše bez splácania úveru… To práve dnes sa musia upísať až na 3×10 rokov banke a každý boží deň im visí nad hlavami stres z hrozby straty zamestnania a následne i bytu z dôvodu nesplácania hypotéky.
Takisto porovnávať stres z rizika straty zamestnania v prípade problémov zamestnávateľa s istotu 10-ročného pracovného pomeru je tiež riadne mimo…
Vlastně jsem měl na mysli spíš určitou menšinu obyvatel, s nadprůměrnou inteligencí a silnou potřebou tvůrčího vyjádření se. Pro ty byl i reálný socializmus utrpením.
A tito právě často plnili různé „ústavy duševního zdraví“ a ordinace psychiatrů.
Pokud se bavíme o většině, která je někde v půli cesty mezi biorobotem a člověkem, tak těm vyhovoval i ten poloviční trockistický marasmus v 80. letech.
Já znám hodně lidí, kteří tehdy dost trpěli nemožností dělat to co jim dává smysl, a tím že byli kolečkem v systému.
Těchto se taky především týkala zvýšená míra duševních onemocnění, depresí apod.
Jiným to ale naopak nevadilo, to nepopírám. A byli spokojení s tím, že ve 20ti nastoupili do fabriky a za 40 let z toho samého podniku odešli do důchodu. O víkendech se hrabali v hlíně na zahrádce, prostě takový jednoduchý život.
JInými slovy, to že kapitalizmus do kterého jsme spadli je mnohem horší než to co tu bylo předtím, ještě neznamená, že budu adorovat ten trockistický marasmus co tu byl před kapitalizmem.
Je potřeba vše vidět střízlivě, bez příkras a bez růžových brýlí.
Což zde bohužel mnozí nedokážou, jakmile dojde na jejich milovaný socializmus.
A pokud nebudeme schopní vidět i jeho stinnou stránku, tak budeme odsouzení opakovat jeho chyby.
Cituji: Vlastně jsem měl na mysli spíš určitou menšinu obyvatel, s nadprůměrnou inteligencí a silnou potřebou tvůrčího vyjádření se. Konec citátu. Mezi které se samozřejmě počítáte, že? Pěkný žvásty.
Nazývat systém společenského kreditu „výchovou“ je hodně nadnesené. A rozhodně jde proti duchu všeho, o čem pojednává koncepce obecné bezpečnosti.
Vychovat člověka z jedince biologického druhu homo sapiens pomocí takového systému v žádném případě nelze. V nejlepším případě vychová takový systém poslušné bioroboty.
Omlouvám se za tak příkrý odsudek jedné části článku, který jinak v něčem pokládám za přínosný. Ale s touto částí opravdu v žádném případě nemohu souhlasit.
Systém společenského kreditu pro obyvatele je čínským řešením důležité otázky lidského faktoru
a vyšších celospolečenských cílů v rámci realizace čínského modelu politické ekonomie socialismu. Proto je daleko starší nežli teorie KOB. Jedná se vlastně o čínský přístup
k řešení třetího úkolu pro vybudování komunismu, který byl formulován Stalinem v době Stalinovy ekonomiky:
a) všeobecný rozvoj výrobních sil, vytvoření materiálně-technické základny komunismu;
b) neustálé zdokonalování výrobních vztahů jako prostředku udržitelného rozvoje výrobních sil;
c) vznik nového člověka.
Stalinova ekonomika jako organizační systém byla velmi odlišná od toho, co bylo lidstvu známo dříve. Byla také neuvěřitelně účinná. Její plná účinnost by se však mohla projevit pouze tehdy, kdyby existoval mnohem dokonalejší člověk a společnost organizovaná na nových společenských principech. Proto si model socialistické ekonomiky vytvořený Stalinem vyžadoval nového člověka připraveného dávat více, nežli přijímat. Člověka, která by stavěl veřejný zájem nad vlastní osobní zájem. Člověka, který by s prací zacházel nikoli jako s nuceným břemenem, ale jako s životně důležitou potřebou. Člověka, který by uměl práci z mechanického procesu přetvořit na tvůrčí proces.
Úkol nebyl za Stalinova života vyřešen, nicméně ještě v době Stalinova řízení SSSR bylo na třetím úkolu mnohé provedeno. Úloze formování nového člověka byla podřízena práce sovětských sdělovacích prostředků, kultury, vědy, literatury.
S novým přístupem k plnění uvedeného úkolu v čínské společnosti souvisí i zcela nový způsob posílení vzniku rozsáhlé střední třídy obyvatelstva v ČLR, popsaný v článku
„Nastal čas přerozdělit“ viz pokec24 ze dne 21.8.2021.
To je sice částečně možná pravda, ale je tu jedno zásadní ALE. Ten Stalinův člověk měl do toho dorůst sám, z vlastního přesvědčení, tím, že se mu k tomu vytvoří podmínky. Nebude žít ve stresu ze strachu o obživu a bude mít dostatek volného času, aby se mohl vzdělávat a zdokonalovat (ne degradovat, k tomu se také totiž mohou vytvářet a bohužel i vytvářejí podmínky/předpoklady). Kdežto elektronický sociální kredit v Číně není nic jiného než fašistický nástroj k ovládání lidí. Uděláš krůček stranou, dostaneš elektrickou ránu, až budeš běhat jen po přesně vymezených cestičkách a ty cestičky ti vymezíme my moudří, kteří víme, kudy je vést… Zde se ani nepředpokládá, že by se lidé do něčeho zapojovali tvůrčím způsobem, je to represivní nástroj, metoda cukru a biče. Budeš poslouchat? Dostaneš cukřík. Nebudeš? Dostaneš ránu.
Plný súhlas. Takýto prístup k obmedzovaniu osobnej slobody, tvrdou plnou kontrolou jednotlivca, je z môjho pohľadu, totalitarizmus najhrubšieho zrna. Táto cesta k slobode nevedie.