Uvedu zajímavé úryvky z knihy Harryho Thürka nazvané Kejklíř. Německý originál byl vydán v Berlíně v roce 1978. Český překlad u nás v roce 1980. Na začátku knihy autor uvádí: Objeví-li čtenář v tomto fiktivním díle podobnost s osobami, které žijí a jež zná, je za takové srovnávání odpovědný jen a jen on sám. Protože si však autor stejnou měrou cení neuctivosti i ostrovtipu, ujišťuje o své upřímné sympatii každého čtenáře, který při čtení knížek takové vlastnosti projevuje. No a já je snad projevila a ve Větrovovi spatřuji SoLŽEnicyna, ono to opravdu není až tak těžké uhodnout. 🙂

Ještě k postavám knihy pro lepší osvětlení uvedených úryvků. Cathérine je americká občanka původem Francouzka, která vystudovala prestižní americký Harvard, obor ruský jazyk a literatura. Její profesor Sef Kartstein jí nabídnul práci v Moskvě, kde měla pro jakousi americkou nadaci pod krytím, že pracuje jako překladatelka pro obchodní firmu (neboť jinak by jí to zlí sověti neumožnili) pracovat jako fakticky takový „literární pasák“ spisovatele, do kterého své naděje vkládal Západ respektive USA. Tj. věděla, že dělá zakázanou činnost, že se dopouští ideologické diverze, ale tak nějak nepředpokládala, že ji zase pase přímo CIA.  Časem jí to došlo, ale bylo pozdě. Kartstein – její učitel, fakticky ideologický pracovník v CIA /ve smyslu, že jeho náplní práce byl ideologický boj/. Glenn Ward americký novinář, se kterým Cathérine v Moskvě začala chodit.

A nyní již úryvky, které jsou myslím více než vypovídající, poznámky v závorkách kurzívou jsou moje, tučné zvýraznění textu také:

I na to si Cathérine musela zvykat, že v Sovětském svazu je spousta literárních časopisů – nejen v Moskvě, ale i v Leningradu, v hlavních městech jednotlivých republik, ba dokonce i na Dálném východě – ve kterých se zpravidla objevovaly nejnovější práce spisovatelů. Takové časopisy často publikovaly i dlouhé romány, dřív než vyšly knižně. Je to stará tradice, která na jedné straně vychází vstříc požadavku čtenářů informovat se o nejnovějších literárních dílech, na druhé straně poskytuje autorům možnost kriticky se vyrovnat s námitkami, návrhy a podněty, které takový předběžný tisk vyvolává, a eventuálně provést užitečné korektury pro připravované knižní vydání. Člověk se jen divil, zejména když přijel ze Spojených států, jak čtenáři literární časopisy hltají. Brzy po tom, co se Cathérine trochu hlouběji seznámila se sovětským literárním děním, začala se zamýšlet nad tím, v jaké jsou autoři této země výhodě: jejich práce čtou milióny lidí. A ty masové publikace, které v západních zemích tvoří zvláštní odrůdu paliteratury, jež má potřebu četby udržovat na nízké úrovni, tu chybí zcela. Ta podivná směs společenských klepů, sexu, kriminality a lasvegaské romantiky, jež je vším jiným než literaturou a která skoro ve všech těchto státech tvoří větší díl toho, co se vůbec čte, tady není k vidění, nemá žádnou sovětskou variantu. Ať už toho člověk lituje nebo ne – určitě to vede k tomu, že lidé žijí v neustálém styku s literaturou, neustále se jí zabývají. Dokonce i kriminální romány tu mají jinou kvalitu, berou zločin vážně, zkoumají jeho příčiny a čisté prvky napětí odsouvají do pozadí.

Ačkoliv toto všecko věděla, už když se chystala do Moskvy, přece jen jí scházela přímá zkušenost, prožitek sovětské skutečnosti. A zjistila – a trochu ji to udivilo – že její doktorská práce by asi vyzněla docela jinak, kdyby tu zkušenost byla mohla získat předtím, než ji začala psát. Současně ji napadlo, jak by na to asi reagovali na Harvardu. Zaujaté předsudky lidí, kteří se ve Spojených státech na Sovětský svaz specializovali, se dají jen velmi těžko sladit se společenskou praxí, s níž se tu setkávám, řekla si.

(…)

Sef Kartstein si bude mnout ruce, pomyslela si Cathérine, když mu psala. Ještě v New Yorku jí řekl: „Kdybychom měli možnost vysvětlit lidem, jako je Větrov, že každou, i tu sebenepatrnější nespravedlnost, kterou někdo utrpí, musí bezpodmínečně zevšeobecnit a obvinit z ní systém, charakterizovat ji jako neoddělitelnou součást režimu – tak bychom měli vyhráno!“

(…)

A znovu a znovu se tak (Větrov) setkával s lidmi, kteří se považovali za jakousi elitu. Využívali sice všech výhod, které jim socialistický stát nabízel, ale po očku přitom pokukovali po kariérách, jaké je možné udělat právě jen v buržoazním systému. Jen a jen sami sebe považovali za povolané a schopné rozhodovat o všech důležitých věcech státní politiky, a nezřídka si libovali v představě, že jen oni mají patent na rozum.

(…)

(Větrov) Děvče se k němu obrátilo zády. Ranním vlakem odjede domů, aby to čert vzal! A já si sednu k psacímu stolu. Budu pracovat. Postarám se, aby se svět dozvěděl o člověku (o něm), který má v této zemi odvahu hrát si na berana na kolejích. Ne, tenhle beran vlak nezastaví, buďme střízliví. Ale mezi vlakovým personálem natropí zmatek. To postačí. A jednoho dne bude užívat odměny, která takovému odvážnému beranovi přísluší. V Moskvě? Větrov se usmál. Nedělej si iluze Ignate Izaakoviči! Nemůžeš přece už počítat s tím, že tuhle zemi někdo přinutí vzdát se zásad, podle kterých si vládne. (Bohužel přinutil a je nutné přijít na to, JAK?, SoLŽEnicyn byl jen jedním z takových nástrojů, které se proměnily v neustále kapající kapky…) Lid už se od moci vytlačit nedá. (Bohužel dal!) Lid! Ti potem čpící tvorové, kteří se v neděli oblékají do svých nejlepších šatů a vyvádějí děti do lidových parků. Ta kalná šedivá masa, která nedůvěřivě větří, když jí člověk navrhne, že chce zlepšit socialismus, a hned se ptá: „Pro koho?“ Ať ji vezme čert! I s jejími rudými prapory a obrazy Lenina, s májovými oslavami a písněmi o hrdinech, s údernickými brigádami a pracovními prémiemi! „Duchovní elita“ je mi užitečná, to je nepochybné. Jen ať ti fantastové pěkně foukají do ohníčku! A lid? Klíček k spokojenosti člověka není pocit, že je spjatý s vlastí nebo s lidem. (V tom se právě on a lidé jako on velice mýlí, je to přesně naopak!) Do příběhu se lid hodí, to ano, jako objekt pro povídky, dá se použít jako materiál pro romány. Zbytek je obchod: spokojenost závisí jen a jen na výši vlastního bankovního konta. Na ničem jiném. Slzy pro vlast? Ty člověk roní jen pro reportéry a fotografy. Zvyšuje to obrat.

(…)

Pobyt v Rusku Glenna změnil. Zbystřil jeho cit pro ryzí a falešné hodnoty. Říkává, že tu nově objevil „prosté sloupy, na kterých spočívá lidská existence“. A poprvé s děsivou jasností objevil celé dilema svého povolání. Svobodu tisku jako frašku a právo na svobodné vyjadřování názorů jako klamnou představu, protože se realizuje jen v osobním rozhovoru s lidmi stejného smýšlení.

Cathérine si vzpomněla, jak ji na svatodušní pondělí vzal do kostela svatého Mikuláše, do malé, slohově půvabné stavby, kde se tradičně konají slavnostní bohoslužby ortodoxních věřících. Ward o tom chtěl napsat náladový sloupek. Protože byli cizinci, směli projít uzávěrou, kterou tam tvořili členové Komsomolu. Stali se svědky nejpodivnějších a zároveň nejpříznačnějších scén, na jaké člověk vůbec může pomyslet. Začalo to tím, že několik desítek mladých lidí v džínách, kteří přišli z koupaliště nedaleko kostela, prudce protestovalo, protože nebyli vpuštěni. Když se Cathérine zeptala jednoho z komsomolců v kordónu, proč tam ty mladé lidi nepustí, odpověděl jí:

„Protože staří občané potřebují bohoslužby víc; kdyby se na ně nedostalo místo, moc by je to mrzelo. Ti mladí v džínách přišli spíš ze zvědavosti – chtějí si na magneťáky nahrát kostelní zpěvy. Kostel je malý, a tak je nutné postarat se o spravedlnost: staří ať mají své bohoslužby, zvědavci jim musí dát přednost. Na to tady dohlížíme.“

Ward se usmál, ale neřekl nic.

V průběhu bohoslužby se několik fotografů tlačilo kolem oltáře a zblízka zaměřovalo své elektronické blesky na obličej kněze. Lidé tiše mručeli. Když jeden z fotografů šplhal na okenní římsu a shodil přitom křtitelnici posázenou drahými kameny, takže se řinčivě kutálela ke knězi, několik starších věřících se zdvihlo a vyhodilo rušitele z kostela.

Později, když Cathérine s Glennem seděli na nábřeží Moskvy na lavičce a hřáli se na mírném jarním slunci, zeptala se ho: „Co o těch bohoslužbách napíšeš?“

„Nic,“ odpověděl zamračeně. „Kdybych napsal pravdu, okamžitě by mi dali na záda nálepku, že sympatizuju s komunismem. A měl bych po zaměstnání. Lhát nechci, a tak raději budu mlčet. Lhaní už obstarají ostatní. Za několik dnů se dočteš: Náboženská svoboda v Sovětském svazu potlačována! Kordóny komsomolců brání věřícím ve vstupu do kostela! Zahraniční korespondenti ztýráni při bohoslužbách!“

Stalo se, jak předpověděl, a Cathérine tenkrát rázem poznala konflikt, do jakého se dostává poctivý novinář, kterého poslali do Moskvy. Když o tom hovořila s Wardem, jen pokrčil rameny.

„Takzvaný obraz Ruska, Cathérine, se u nás dělá v centrech výroby veřejného mínění. Korespondent v Moskvě má jen za úkol ilustrovat ten předem vyrobený obrázek vhodnými příspěvky, prostě mu dodávat autenticitu. – Když se na nás podíváš zblízka, uvidíš jaksepatří ubohé postavy!“ (Obrazy se mění, ale princip zůstává…)

(…)

(Kartstein) „Jenomže – my jsme si usmysleli, že z něj (z Větrova) uděláme nového Tolstého, velkého myslitele, který pokračuje v tradici Dostojevského. Uděláme z něj svědomí Ruska – jestli nám vydrží! Dáme jeho hlasu takovou sílu, že nikoho ani nenapadne, že v té ubohé zemi by snad mohl být ještě nějaký jiný spisovatel!“ (A pravda a láska pak jistě zvítězí…)

(…)

(Kartstein) V Mnichově vůbec bude nutné leccos připravit. Pohovořit si s lidmi ze Svobodné Evropy, s několika nakladateli, také budu muset navštívit dva nebo tři reprezentativní literáty, vylíčit jim Větrovův případ, upozornit je na něho, možná si je i zavázat.

Musí se jim naočkovat pocit, že v té daleké Moskvě, v komunistickém chladu a útlaku, sedí opravdový humanista, veliký muž tvrdě stíhaný osudem, ale přesto plný odvahy a víry, a tento člověk že se snaží hlásat světu své poselství – tak se tedy za něho postavte! Mluvte o něm, pište, ano – používejte ho jako vizitku vlastního svobodného smýšlení! – Hlasitě se zasmál.

Cathérine k němu udiveně obrátila tvář. „Co vás tak pobavilo?“

„Život, mé dítě!“ Nepřestával se smát. Představil si, jak bude za několik dnů mluvit s Bortingerem. Bydlí kdesi na severu, asi u Rýna. Je to jeden z lidí, kterého si v téhle zemi váží – i když tu raději čtou Agathu Christie než jeho. Ale to je jedno, protože mladí adepti umění hltají jeho slova, říkají o něm, že je jedním z posledních velikých kritických realistů. Asi mají pravdu. Je trochu nábožensky trefený. A místy poněkud šroubovaný. Jezdí si na vlastní zodpovědnost do Moskvy a baví se tam s básníky! Jeho knihy mají v Sovětském svazu dosti vysoké náklady.

Akceptujeme tě jako bystrého kritika kapitalistického systému, milý Bortingere. Máš báječnou pozici! Sověti tě uznávají jako buržoazního humanistu. Jak se jim asi protáhnou obličeje, až ten velký buržoazní humanista, ten usmiřovatel dvou světů, který se doma tak zastává levice, najednou bude žádat svobodu pro velkého kritika sovětského režimu? Svobodu pro Větrova! „Ano,“ řekl stále ještě s úsměvem, „málokdy jsem se cítil tak dobře jako tady, děvče milé! Radujme se z nádherné přírody! V žaludku máme knedlíky a kyselé zelí, cítíme se sytí a spokojení, kolem nás je sníh, hory, jedle a pocinkávání zvonků, a to všecko člověka ukolébává, takže se skoro cítí jako postava z poslední vánoční povídky Pearl Buckové! Zrovna tak sentimentální je to!“

„Chvála triviality?“

Kartstein chvilku přemýšlel, potom se na Cathérine podíval. Jeho obličej byl vážný. Nebylo v něm už ani stopy po veselí, které z něho ještě před několika vteřinami vyzařovalo.

„Jsi inteligentní tvor, má milá,“ řekl tichým hlasem. „Miluješ literaturu. Vlastně je ti jasné, že u nás doma se čím dál víc musíme zříkat toho, čemu se s dobrým svědomím dá říkat literatura – když má zobrazit a ozřejmit naši skutečnost. Proč asi?“

„Protože se bojíme výsledku,“ odpověděla. „Proto uctíváme trivialitu. Umožňuje nám snášet realitu. Polykáme ji jako docela obyčejnou drogu – ať už nám ji podávají vznešení pokrytci anebo otrhaní hippies.“

„Na to jsi přišla v Moskvě?“ Váhala. Nakonec se zeptala: „Jakou odpověď ode mne čekáte, Sefe? Mám se vám přiznat, že když tak sedím ve svém hotelu v Moskvě, sama v pokoji, tak pokaždé, když venku na chodbě zazní smích uklízeček, padne na mne tísnivý pocit slabosti? Nebo když jdu parkem Gorkého, je slunečné nedělní ráno, dívám se na staré lidi, jak posedávají na lavičkách s novinami v rukou, a na trávnících hlučně dovádějí děti? Nebo když vidím párek milenců, jak ruku v ruce rozpustile utíkají ke kiosku, kde se prodávají nápoje? Anebo když sedím ve Velkém divadle, Plisecká tančí labuť a vedle mne sedí muž, na kterém je vidět, že normálně nechodí v elegantním obleku. Má nešikovně uvázanou kravatu, a když se na něho člověk podívá zblízka, vidí, že má obličej zbrázděný počasím; sedí strnule, protože umění Plisecké ho strhuje. Nadaný autor by o jeho obličeji mohl napsat román; říká všecko, co velká a silná Amerika buď neví, nebo už dávno zapomněla.“

(…)

Zde malá vložka, tematický úryvek mimo jejich pořadí v knize: (Glenn) „Ještě chvilku jsem na večírku posedával, a potom jsem po anglicku zmizel. Přes nebezpečí, které je s tím v dnešním New Yorku spojeno, jsem putoval po nočních ulicích. Nestalo se mi nic, jen mne čtyřikrát zadržely policejní hlídky a ohmataly, jestli u sebe nemám zbraň, a bylo ráno.“

(…)

„Cathérine,“ spustil Kartstein vážně, „ty přece víš, že v literatuře žádné definitivní, neodvolatelné hodnocení neexistuje. Všecko, co říkáme, je subjektivní. I to, co ti teď říkám já. Objevili jsme kuriozitu – antikomunistu, který to v Moskvě dotáhl na spisovatele. To mu dodává význam v politické oblasti – ať už si jeden nebo druhý z nás myslí o jeho schopnostech, co chce. A my jsme povinni přisvojit si ho, protože je to duch našeho ducha. Literatura je vždycky politikum – jen idioti si dají namluvit, že není. A protože idioty nejsme, využíváme tohoto politika, milé dítě. Co se ale týká literárního zařazení toho člověka – nikdy se nebudu pokoušet nakukat ti, že v něm vidím druhého Lva Tolstého, novodobého Dostojevského nebo něco podobného. Postarám se však o to, aby všichni neomylní koryfejové, kteří se dají zkorumpovat, ho postavili někam poblíž Tolstého a Dostojevského. A po tobě přece nechci, abys tomu věřila – chci jen to, abys při své práci podle toho postupovala. Čím toho autora usadíme svou interpretací blíž k duchovnímu dědictví klasických ruských humanistů, tím déle bude moci dělat, co dělá teď, a tím větší ohlas to bude mít. To je účel, kterému podřizujeme určité prostředky. Mohu počítat s tím, že to chápeš?“

Zasmála se. „Větrov jako pokračovatel ruské humanistické literatury devatenáctého století, to neslyším poprvé. Jenom – bojím se, že člověk, který se alespoň trochu vyzná v literatuře, to bude považovat za vtip!“

„Mýlíš se,“ upozornil ji Kartstein. Vzal ji za ruku a pokračovali v cestě. „Psát literaturu je jedna věc, vykládat ji druhá, milé dítě. Dnes máme v rukou všecky prostředky k tomu, abychom lidem namluvili každý nesmysl. Děláme to v reklamě zboží hromadné výroby. Právě tak dobře a s podobným úspěchem se to dá dělat i v našem oboru.(Nebo třeba ve zdravotnictví…)

„A vy si myslíte, že se nenajde nikdo, kdo by na ten nesmysl ukázal prstem?“

„Ale ovšem!“ zašklebil se Kartstein. „Ale důležitý je jen ten hlas, který je slyšet, mé dítě. Když ve dvou stech novinách a stovce časopisů, ve stovce rozhlasových pořadů a ve dvou tuctech televizních pořadů toho Větrova vychválíme jako dědice velkých ruských klasiků, kterého sovětský režim utlačuje, tak se tím dědicem v hlavách miliónů lidí také stane. Protože kvantitou reklamy umlčíme kvalitu těch několika ohlasů, které vysloví opačný názor. Ostatně i tvůj, kdybys měla být mezi nimi!“

Podívala se na něho zamyšleně.

„Skutečně to uděláme?“

„My z toho člověka uděláme obra, mé dítě – všemi prostředky, které máme k dispozici.“

Zmlkla. Opravdu, řekla si, tady je každá myšlenka na literární hodnocení zbytečná – spíš jen ruší. Tady jde o politickou kampaň. (o řízení…) Jak že to bylo? Ta největší lež často má nejlepší vyhlídku, že se jí uvěří! Hlasitě to zopakovala a zeptala se Kartsteina: „Čí je to výrok? Zapomněla jsem…“

„Doktora Goebbelse,“ zavrčel Kartstein. „Nebo někoho od americké námořní pěchoty.“

(…)

Cathérine po návratu do New Yorku našla v bytě, kde žila se spolubydlící, hippíka: K večeru se zvedla, šla do kuchyně a zjistila, že už tam není nic k jídlu. Zašla do nejbližšího supermarketu a přinesla plný sáček potravin. Zachariáš z toho snědl dobrou polovinu, zatímco ona mu naslouchala: snažil se ji přesvědčit, aby se sexuálně osvobodila, má-li se z ní konečně stát člověk revoluce.

Kdo, proboha svatého, nasadil těm klukům do hlavy takové nesmysly? Kdo jim vsugeroval, že mají chodit v uválených hadrech, že se nemají mýt a mají si nechávat růst pořád delší a delší vlasy? Ať to byl, kdo chtěl, podařilo se mu stvořit báječného strašáka měšťáků, který kudy chodí, tudy huláká něco o komunismu a aranžuje světovou revoluci jako happening za asistence nahatých děvek. (A co kdo tvoří dnes, z nás?)

Zde k dispozici video o SoLŽEnicynovi:

Takových SoLŽEnicynů dnes můžete vidět v každé ruské politické talkshow spousty. Je to u nich přímo patologické, ta nenávist k Rusku, přímo z nich prýští, přestože se marně snaží hrát si přitom na „patrioty“. Slovo vlastenec se mi kvůli nim špinit nechce.

Autor Harry Thürk napsal ještě jednu velmi zajímavou knihu, kterou jsem četla, pod názvem Amok (rok 1975, překlad do CZ 1977) o Indonésii v roce 1965, jak tam se vypořádali s komunisty… A to bylo v roce 1965 tedy jen tři roky před pokusem o převrat u nás, ovšem tam se jim to povedlo, následky byly strašné.

A tady je tematický úryvek z knihy vnitřního prediktoru SSSR – Sad roste sám..?

Ale strukturní způsob řízení (založený na činnosti státních a nestátních nepřetržitě fungujících nebo dočasných strukturách na jedno použití) je také základem pro organizaci bezstrukturního řízení. Nástrojem bezstrukturního řízení, jehož základním úkolem je formování určitého společenského názoru na všechny otázky, jsou již dávno nakladatelství.

Už v roce 1961 velitel ústředí speciálních operací CIA řekl:

«Knihy se od všech ostatních prostředků masové propagandy liší především tím, že dokonce i jen jedna kniha může značně změnit vztah a chování čtenáře do takové míry, jako to nedokážou noviny, rádio ani filmy… Samozřejmě, že to neplatí pro všechny knihy a ne vždy a ne ve vztahu ke všem čtenářům, ale děje se to dost často. Proto jsou knihy tou nejdůležitější zbraní strategické propagandy».

V roce 1976 byly zveřejněny údaje:

 “… do roku 1967 bylo o hodně více než 1000 knih připraveno, subvencováno nebo schváleno CIA“, a v posledních několika letech bylo „takovým způsobem vydáno ještě 250 knih“ (tyto informace uvádí N. N. Jakovlev v knize CIA proti SSSR, Moskva, Politizdat, 1985).

V „právním demokratickém“ státu USA senátní komise nedokázala vymoci od CIA seznam knih, které byly vydány s její podporou. Tj. Senát USA nesmí vědět, jak se rodí „jeho“ myšlenky o politické strategii a jak je ve skutečnosti vypracováván politický kurz.

V SSSR byli takovýmto typem zbraně strategické propagandy A. I. Solženicyn[1] a bratři A. a B. Strugačtí.

S rozvojem televize a internetu se do procesu bezstrukturního řízení formování veřejného mínění zapojil i filmový průmysl. Postup je následující: zástupce prediktoru přímo nebo zprostředkovaně předá scénáristovi nějaké ideje významné z hlediska řízení; scénárista vyjádří tyto ideje ve scénáři k filmu; film je natočen, proběhne jeho reklama a dostane se na plátna kin a televizní obrazovky; podívají se na něj minimálně statisíce lidí a maximálně miliardy lidí; začne se o něm mluvit v tisku a internetu; do těchto debat o filmu je také možné se vložit a napovědět to, co diváci sami nepochopili. Ve všech stádiích je proces kontrolovatelný přes zednářskou síť. Nedávné příklady takového druhu filmů jsou Matrice a Šifra mistra Leonarda.

To, co bylo řečeno v předešlém odstavci, neznamená, že všechna produkce Hollywoodu je bez výjimky vytvářena podobným způsobem. Mluvíme pouze o filmové propagandě strategického charakteru, která není sociálně-živelným procesem a jejíž vedení neznamená masovou výrobu všemožné „nenáročné zábavy“, která však tuto výrobu děl strategického filmového průmyslu na základě jednotlivých objednávek v sobě ukrývá. V USA to vše probíhá daleko decentněji a elegantněji bez takového hrubého nátlaku na „umělecko-tvůrčí“ a „vědecko-tvůrčí“ inteligenci, jaký uplatňovalo oddělení ÚV KSSS po celou dobu své existence kvůli svému lokajství a tuposti: „dusit“ stávajícího umělce je nevděčný úkol, ale zařídit to tak, aby se nositel s nevhodnými názory tím umělcem vůbec nestal a naopak vyhledat nositele s vhodnými názory, podpořit ho a dát mu šanci udělat jméno jak sobě tak konceptuální moci, to je věc daleko vytříbenějšího umění, než „někoho dusit“.

Kromě toho:

Schéma řízení prediktor-korektor předpokládá zavádění idejí s předstihem ve vztahu ke lhůtám jejich plánované realizace v praktické politice.

Pouze v takovém případě bude programově-adaptivní modul pracovat v režimu autopilota a uvádět do života ideje, které si jeho personál kdysi osvojil jako své vlastní. Pokud dojde ke zpoždění při zavádění idejí, stane se takový režim samořízení programově-adaptivního modulu nemožným; v takovém případě však nemusí být možný ani režim „ručního řízení“, neboť lidé mohou plnit pokyny dokonce i pro ně nesporných autorit pouze na základě těch znalostí a návyků, které si již osvojili. To znamená:

Prosazování sociálně významných idejí do politické praxe nemůže probíhat rychleji, než je společnost schopná je vstřebat[2]. To je základní princip nastavení politiky, o který se konceptuální moc opírá, a kterého se drží kvůli jeho objektivitě.

A tento princip způsobuje, že pro mnohé je konceptuální moc neviditelná, neboť posun fázového zpoždění mezi prosazováním idejí do společnosti a jejich realizací v praktické politice může trvat několik desetiletí, a třeba i více než celé století. V souladu s touto okolností se lidé, kteří žijí výlučně na základě svých smyslů a neznají faktologii historie, a to navíc v její reálné podobě nezahalené propagandou, nezamýšlejí nad tím, jak a odkud se objevily ty ideje, ten „software“ na jehož základě je budována politika za jejich života, nebo které se činorodě účastní.


[1] O něm jako o společném projektu KGB a tajných služeb USA viz analytická zpráva – Znaky předělu epoch, ze série K současné situaci č. 8 (80), 2008.

[2] To je mimochodem odpověď všem, kdo kritizují vnitřní prediktor SSSR, že neřídí Rusko na základě Koncepce sociální bezpečnosti, i když samotní kritici – „přívrženci“ Koncepce nebyli za více než 10 let sami schopni dostat se na takovou úroveň osobního rozvoje, která by jim zajistila konceptuální moc a jejich vlastní účast v řízení na základě Koncepce sociální bezpečnosti.

Zde k dispozici kniha Sad roste sám..? ke stažení a myslím, že se dá i koupit v knižní podobě: http://leva-net.webnode.cz/products/sad-roste-sam1//

Jako čtená kniha Sad roste sám..? k dispozici zde:

47 komentářů

  1. Ondro, ale v čem spočívá ta „hodnota i z hlediska konceptuálního“? jde jen o popis, sice umělecký, jedné formy obecně konstruovaného fašizmu. To, že Hra o trůny vyšla z lůna DE systému a popisuje způsoby řízení v tomto systému, je přeci daleko přínosnější. Pokud pochopíš řízení protivníka, je bezmocný.
    Přečti si Hodinu Býka, ta sice popisuje, ale dává i východisko a hlavně poznání, jak k němu dojít.

    1. Ano z konceptuálního hlediska jde spíše o ukázku, jak nic nevyřešit. Přesto ta sci-fi hodnotu má zejména pro „příznivce“ nepodmíněného příjmu a různých způsobů sociálního kreditu, apod. Aby si uvědomili, jak taková společnost s nepodmíněným příjmem a sociálním kreditem může vypadat.

    2. Aha. Já tam spíš vnímal dost neblahý vliv na ty co to čtou a sledují. Prostě taková implementace toho největšího degenerátství přímo do jejich hlav.
      Čtenáři si bohužel často myslí že jde o realitu a že takhke to autenticky ve středověku vypadalo, a že to tak mělo být.

      Klasicky, co znalý vnímá jako varování a věc které je potřeba se vyhnout, blbec vnímá jako návod pro život. (podobně jako 1894) Tedy, chtěl jsem říct člověk s ne-lidským typem psychiky.
      Nebo je to spíš otázka naivity a nevědomosti dotyčného? Nejsem si úplně jistý.

      1. Já myslím, že pokud ne každý, tak určitě většina je zpočátku naivní. Chce to zkušenosti a ty nám dobré knihy zprostředkovávají, zapisují se do nás i přes emoce, které tam jsou obsaženy. Pokud narazí na naše životní zkušenosti snadněji se postřehnou ty špatné stránky – a tak nám třeba i ta Hra o trůny může prospět.

  2. A propos, neznáte někdo tu polskou scifi knížku z roku 1984 ve které je popsaná velmi detailně společnost budoucnosti založená na bezhotovostní totalitě, v podstatě velmi detailní popis současného „čínského“ systému sociálního kreditu?

    Kdy lidé žili výhradně ve městech, automobil byl jen pro některé, ale i tak byl nastavený že pár kilometrů za městem se mu vypnul motor a nebylo možné jet dál.
    Pak byli lidé rozděleni do 3 kast a každá z nich měla svoje online bezhotovostní kredity rozlišené barvou. Přičemž opravdu kvalitní jídlo a kvalitní zboží bylo možné koupit za nejcennější žluté kredity. A za ty nejnižší modré kredity kterými byli placeni řadoví zaměstnanci bylo možné koupit jen podřadné jídlo, často úmyslně poškozující zdraví. Aby lidi udrželi nemocné, tupé a snadno ovladatelné.

    Tohle je záležitost která má hodnotu i z hlediska konceptuálního, nejen pro scifi fanoušky.

    Bohužel si nemohu vzpomenout ani autora ani název díla.
    Nevíte někdo?

      1. Jo a samozřejmě pozor na založenou minu v závěru knihy. Za onu totalitu popisovanou v knize může někdo „z venku“ a někdo „z venku“ pomůže s jejím odstraněním. Omlouvám se za prozrazení rozuzlení, knížku přesto stojí za to přečíst!

      2. Díky! Je to ona. Já na ni narazil nějak náhodně. Je komplet zveřejněná na nějakých www stránkách, bohužel se mi to nepovedlo znovu najít.

        O té mině vím, na mě až moc průhledná. Ale dokážu pochopit, že neznalý člověk si to ani dnes nemusí spojit s tím co se teď děje.

  3. Ano, pohádky a dobrá fantasy mají mnoho společného. V základě jde o zápas dobra se zlem kde dobro nakonec vítězí.
    V brakové fantasy jde bohužel jen o napětí a co největší možný masakr a znova bohužel, fantasy tohoto typu je přesila.
    Dost lidí považuje sci-fi i fantasy za literaturu druhého až třetího řádu, ale pokud jsou dobré, podněcují představivost a fantasii a to podle mého není na škodu. Krom toho jsem se například z knihy Kornblutha a Pohla – Obchodníci z vesmírem poučila o reklamě a její cynické manipulaci s lidmi víc, než z nějaké odborné studie na toto téma. Mimochodem odpůrci života ovládaného reklamou se tam nazývají konzouši – nepřipomíná vám to něco?
    Jak už se zmínila Irena některé knihy mohou pohnout s naším vnímáním světa – což u čtenářů Solženicyna bylo záměrně využito v tom špatném smyslu. Záleží na nás, abychom se v tom vyznali. Ale myslím si, že mocní tohoto světa litují vynálezu knihtisku a docela rádi by vrátili svět do doby, kdy znalost čtení byla jen privilegiem pro některé.

    1. Zajímavé je že Pjakin hodně vyzdvihuje fantasy „Hru o trůny“, která je prý z konceptuálního hlediska dost zajímavá (nejspíš proto že popisuje procesy řízení v davo-elitářské společnosti).
      Ale já tuhle knižní a filmovou sérii bytostně nesnáším. A to jsem fanda do fantasy.
      Ne nadarmo se z Hry o trůny udělal na Západě velký hit, který musí číst/vidět úplně každý. Něco jako Šifra mistra leonarda, či Harry Potter. Jenž HP v sobě obsahuje spoustu dobrých a pozitivních věcí. Zatímco Hra o trůny je psaná ve stylu „od degenerátů pro degeneráty“.
      To je asi ten důvod proč HoT nesnáším

    1. Ďakujem za rozsiahly preklad výňatkov z knihy, ako aj samotný tip ohľadom Harryho Thurka.

      Čo sa týka Strugackých – mal som svojho času ako študent spolubývajúceho, ktorý bol ich veľkým fanúšikom a keďže bolo pre mňa sci-fi vždy príjemnou zmenou v čítaní, nemusel ma dlho presviedčať. Pamätám sa len, že z tých pár kníh, ktoré som si od nich prečítal na mňa vždy dýchala (subjektívne) veľká depresia. Celková depresívna nálada a pocit márnosti zo života. Technicky, zápletkami a príbehmi boli na úrovni, ale nejako som nevidel dôvod ich čítať, chýbala tam pre mňa inšpirácia k životu. Už som sa k nim nevrátil a spomenul som si na nich až teraz po prečítaní tejto diskusie, ako aj som si mohol spätne, s odstupom rokov prezrieť celkový obraz, ktorý vo mne ich knihy vyvolávali a uvedomiť si ho.

      1. Myslím, že jste na to kápnul! Strugačtí byli mými nejoblíbenějšími autory na střední a vysoké škole. Přečetl jsem téměř všechny jejich knihy, které v češtině vyšly.

        Jenže, když se nad tím zamyslím, všechna jejich pozdnější díla skutečně vyvolávají dost depresivní dojem. Kdesi sice existuje jakási rozvinutá „komunistická“ společnost, ale vlastně není schopna nic ovlivnit ve vztahu k společnostem méně rozvinutým, nebo prostě jiným.

        Osobně si nemyslím, že by bratři Strugačtí byli přímo řízeni podobně jako „Větrov“ v úryvcích z článku. Mnohem spíše to vypadá na egregoriální působení na bratry.

        1. Můžete prosím detailněji vysvětlit to egregoriální působení na bratry S. ?
          Já sám si nejsem jistý, jestli třeba u nás tvorba 70. a 80. let, zejména filmy a detektivky, byla cílená k vyvolání beznaděje ze socializmu, a nebo jen šlo o uměleckou reflexi toho trockistického marasmu který tu tehdy panoval.

  4. O bratrech Sugackých jsem nikdy neslyšel a nic od nich nečetl, ale po této diskusi mě to začíná lákat si něco od nich přečíst.

    Celá ta diskuze je v podstatě o pohledu na vnímání jednotlivců …. o jejich vyhodnocování pravdy a lži v porovnání se svým svědomím. Zajímavé grafy k tomu, co je pravda a co lež jsou zde https://kresadlo.com/zivot-v-pravde/ … vizuálně to hezky znázorňují a vůbec celý článek je zajímavý k přečtení a zamyšlení.

  5. Podstatou rozdílu mezi sci-fi typu Sovětského svazu a západní byl pohled na budoucnost. Tu západní je snadnější pochopit, a to zvláště dnes, kdy jsme úspěšně devalvováni třiceti lety koloniálního kapitalismu, protože ta je plná toho, co spisovatelé viděli kolem sebe, a to nebyla žádná snaha o lepší budoucnost pro všechny. Maximálně „nějaké“ to „vylepšení“. Navíc sci-fi na západě vznikala v relativně dobré době z hlediska čtenářů, kdy to vypadalo, že kapitalismus má „světlou“ budoucnost. A mohlo se tak aspoň trošku myslet na „lidi“ (nebo lépe řečeno, spíše muselo). Jenže pak se vědecká, zdůrazňuji vědecká, představa a sen (což je obsahem slova fiction), přestala stále více nosit a poměrně rychle ( v podstatě záměna začala od na západě „horkého“ roku 1968, jen si vzpomeňte třeba na studentské bouře ve Francii toho roku nebo na hippies) se hlavní důraz literatury fikce přenesl čistě do světa fantasy, se svými kouzly, zázraky, divy atd. přečasto prostě jen vymyšlenými ale jinak nereálnými „kulisami“. Přestalo se „oficiálně“ hledat v budoucnosti to, co trápilo lidi teď (i dnes) a přestaly se nabízet možná řešení budoucích problémů vědeckou, technologickou, technickou cestou, spojenou s rozvojem člověka v jakémkoli směru (jako třeba Asimov nebo Clarke).
    Elity nepotřebují vzdělané lidi, natož ještě vášnivé a chápající čtenáře, kteří by aspoň na slušné úrovni chápali vědeckou fantastiku, protože prostě musíte k jejímu pochopení vědět docela dost, jinak vám jako čtenáři hrozí nejen nepochopení, ale hlavně ne „láska“ ani k největším dílům (pak budete a dnes mnoho to tak dělá, je považovat za nesmysly a co vůbec taková „blbost“ jako prachovka na Měsíci má vyřešit, když …). Ne náhodou byla taková hysterie kolem Harryho Pottera. Hodil se. Začali další cyklus výchovy „nového pokolení“.
    KOB v hodnocení bratrů Strugackých není sám, je mnoho lidí, kteří takto rozdělují jejich dílo, což neznamená že se nečte. I když takoví lidé dávají přednost Ivanu Jefremovovi a jeho dílům a myšlenkám, který mnohem více symbolizuje pohled sovětské sci-fi na svět a budoucnost (to neznamená vždy jasnou a zářivou, problémy nemizí samy sebou)

    Co se týče v diskusi První republiky, je to klasická neznalost a nepochopení historie. První republika jen díky Masarykovi, Benešovi a lidem kolem nich (i když se jim dá mnohé vytknout) se nezměnila na stát podobný v té době třeba Polsku, či Maďarsku (fašistické režimy). Jen díky jim se o naší zemi – a je nutné to brát na vědomí – ve srovnání s okolními státy a vůbec celou Evropou, říkalo že je ostrovem demokracie. Pokusy o změny v tomto směru (zfašizování režimu) byly a ne ojedinělé a ne vždy od „sudetských“ Němců. Lidé v První republice byli podvedeni již na startu, kdy chtěli mnohem více, řečeno dnešními termíny, lidovosti socialismu, než jim bylo umožněno mít. Ne náhodou tolik stran mělo v názvech slovo sociální či socialistická, i když o socialismu jen mluvili, ale v podstatě nechtěli nic měnit. Málokdo si uvědomuje, když opěvuje První republiku, že ano sice jsme byli na špici v průmyslové výrobě v Evropě, ale zároveň v té samé Evropě jsme jako stát měli jednu z nejnižších životních úrovní. Stát, který jsme neměli samostatný 300 let, se pro většinu lidí nevyvíjel tak, jak si představovali. Navíc během nacistické okupace lidé jasně viděli, co, kdo, jak, a s kým což bez výhrad zničilo Agrární stranu za všeobecnou kolaboraci s okupanty. Po II. sv. válce do roku 1948 se mnoho politiků snažilo plně obnovit režim, který tu byl u nás právě za První republiky. Proto často směšné tresty pro kolaboranty (víte, kdo tehdy to měl v referátu?) Nejen proto třeba to slavné Odborové hlasování, kdy pouze slovy deset jedinců z cca osmi tisíců delegátů (a zdaleka tu nebyla ani náhodou převaha komunistů) hlasovalo, tak jak hlasovalo na rozdíl od té drtivé většiny těsně před Únorem 1948.
    Krach v 1989 roce byl podmíněn jednak vnějšími faktory, které se nedali od nás téměř ovlivnit a hlavně tím, že se ke slovu dostávali ti, které zanechal předchozí režim, když například i vstupovali do strany jejich potomci (většinou díky „původu“ rodičů, kteří teď přece byli „dělníky“ či čím vhodným). Další bylo to, že elity, stejně jako ty které nás ovlivňovali nejvíce, čili „sovětské“, chtěli moc do svých rukou, kterou sice měli, ale nemohli si žít, jak chtěli, totiž jako na Západě (nebudeme si nalhávat, od doby Chruščova nám takoví podobní byli „doporučováni“ až na nezbytné výjimky).
    Navíc elity mají v drtivé většině případů v historii tu „zákonitost“, že nechtějí řídit cokoliv pro nikoho jiného, než jen a pouze pro sebe. Přičemž je tu vždy paradox, že snaha vyhnout se takové „náplni své pracovní činnosti“, je zaměstnává a vyčerpává mnohem více než, kdyby dělali poctivě to, co mají. Jak třeba Stalin, tak už před ním Lenin kritizovali přístup všech těch „věrných leninců“ a „trockistům podobných“, že se nechtějí vzdělávat stále a průběžně s ohledem na oblast působení a usilují jen o moc. Ano, západní elity na to samé doplácí jen s malým zpožděním, protože to je vlastnost všech těch, co chtějí z moci jen a pouze „týt“ (ostatně to samé stojí i za pokusy o NWO), čili se jen nažrat k přecpání. Jak je i u nás velmi dobře vidět, ani dva tituly po absolování vysoké školy a plejáda titulů neznamená, že takový člověk skutečně něco umí, chápe nebo je schopen řídit.

    Jestli chcete zažít překvapení, pak si přečtěte z pohledu zde Neználka na Měsíci, i když doporučuji začít od počátku, od první knihy Neználkovy příhody, a druhého dílu Neználek ve Slunečním městě od Nikolaje Nosova (jeho syn – Igor Nosov – napsal ještě pokračování Neználek v Kamenném městě)

    1. Já jsem býval fanouškem sci-fi mnoho let, vlastně od doby kdy jsem poznal Nosovovu sérii o Neználkovi :-)))
      Za ty desetiletí se mi to technicistní pojetí budoucnosti ovšem poněkud „přejedlo“.
      Tak jsem přesedlal na žánr „fantasy“.
      Vlastně je to technogenní versus biogenní pojetí světa. A zatracovat jedno z nich, se mi jeví poněkud nemoudré, pokud chceme budovat technobiogenní společnost budoucnosti.

      Kromě toho, fantasy žánr má hodně blízko v pohádkám. A pohádky jsou jediný prvek naší kultury, kde se plně uchovala moudrost předchozích tradičních kmenových a slovanských biogenních společenství, z doby před příchodem davo-elitářského marasmu. Jedině „neškodné“ pohádky unikly inkvizici a podobným likvidačním strukturám davo-elitářské nadvlády.

      Jasně že i ve fantasy existuje brak. Stejně jako ve scifi.
      Ale v obou je i spousta kvalitní literatury, dokonce i z toho „zahnívajícího imperialistického západu“.

      Naopak se mi zdá, že v Rusku převládla technicistní scifi, zatímco kvalitní fantasy je tam jako šafránu.
      Za relativně kvalitní z anglosaské literatury považuju kupříkladu Roberta Holdstocka a jeho příběhy v podstatě druidsko-keltského typu. Které do určité míry navazují na původní keltskou kulturu, která byla zcela vyhlazena GP.

      Dokonce považuju za hodně přínosnou i sérii Harry Potter. Jsou tam zjevné určité prvky propagandy, bez které dnes není dovoleno publikovat žádné umělecké dílo na západě, stejně jako je to určitá reklama na elitářské britské vzdělávání, kde se jim zoufale nedostávají kádry.
      Ale v hlubších vrstvách je možné najít překvapivé věci, podobně jako v klasických pohádkách.
      Ony tu totiž fungují síly, které jsou zcela mimo zlo a dobro, a které na nevědomé úrovni ovlivňují i tvůrce, kteří původně neměli v úmyslu podpořit něco dobrého.

        1. U nás je Lem mezi scifisty známý. Kdo nečetl jeho Futurologický kongres, ten není pravověrným scifistou 🙂

          Proti tomu je Adamsův „Stopařův průvodce po galaxii“ jen slabý čajíček a povrchní oddechovka.
          Ikdyž u Futurologického kongresu jsem se taky řezal smíchy.

          Ty dvě uvedené díla od něj jsem ještě ale nečetl. Tak to zkusím sehnat.

  6. Mám odjakživa ráda sci-fi a tak se chci zastat Strugackých.
    Václav tady zmínil Pondělí začíná v sobotu, které se mi také líbilo. Staršího data z roku 1962 je Tachmasib letí k Saturnu, příhody z kontrolního letu po vesmírných stanicích. Na začátku je třeba rozmluva amerického barmana a Rusa, kteří spolu vedou spor o ideologii a smyslu života. Barman brání tezi, že peníze se musí hromadit. Poukazuje na úspěšné byznysmeny – cituji: „dřív byli sluhy a šli tam, kam je poslali, kdežto dnes sami mají sluhy a posílají je, kam chtějí sami. Ani já nechci být sluha. Já chci být taky pánem.“ Ivan řekl zamyšleně: „Něčeho už jste dosáhl, Joyci. Nechcete být sluha. Teď už vám zbývá jen maličkost – přestat chtít být pánem.“ … To je podle mého odpoveď hodná socialisty.
    Nevím, knihy hodnotím podle toho, jestli se mi líbí a jestli mi něco říkají. Když se teď dívám na Tachmasib říkám si, že se trockistům asi moc nelíbil a možná, nevím, byli ke konci Strugačtí zklamáni tou stagnací a otráveni nepřízní shora a prosáklo to i do toho, co psali. Krátce řečeno myslím si, že se KOBáci možná u nich sekli. Že se Strugackým nelíbilo, že si někteří papaláši hrabou pod sebe a přitom mají plnou hubu lidu, a že lid to tak chce… to spíš pokládám za upřímnou kritiku a ne za snahu systém podlomit.

  7. Poměrně zajímavým filmem od „bratro-sester“ Wachovských kteréžto/kteřížto stojí i za výše zmíněným filmem Matrix, je film „Atlas mraků“. Je v něm spousta zajímavých memů, a to myslím, že jsem jich zachytil jen menšinu.

    Třeba ta časová linie v dystopické budoucnosti, dost nepříjemně připomíná současnou agendu „Great resetu“.

    Otázkou pro mě zůstává, co a komu chtěl sdělit právě film „Matrix“, kterýžto vyloženě vypadal jako zaměřený proti současnému systému a establishmentu.

  8. Bratři Strugačtí byli nástroji ideologické diverze? Vy jste od nich něco četla? Já skoro všechno, a podle mě je Vaše tvrzení omyl. Jedno z možných pozitiv vědecko-fantastické literatury je poskytování vize pozitivní budoucnosti. Bratři Strugačtí v tom byli mistry. Když pominu jejich poslední knihy, ze kterých je cítit deziluze z reality, tak celá tvorba je tohoto typu – obrazy pozitivní, ale nenaivní budoucnosti, vycházející z představ komunismu. Tyto knihy mě do značné míry formovaly. V současnosti nikde na světě nic podobného neexistuje. Pokud vůbec vznikají kvalitní díla sci-fi (spíš výjimky, vládne fantasy, tedy pohádky, obvykle plné porna a krutostí), jedná se o apokalypsy, postapokalypsy, nekonečné války. Podle mě taky nástroj ideologické diverze. Vyplývá z nich, že nemá smysl se pokoušet o lepší svět.

    1. Author

      Pokud byste četl pozorně, všimnul byste si, že to netvrdím já nýbrž vntiřní prediktor SSSR…
      No a ti asi na rozdíl ode mne jejich knihy četli. Pokud jsem něco od nich četla, tak už si to nepamatuji,
      ale podívám se a něco si přečtu.

      1. Tak třeba Planeta nachových mračen, Pondělí začíná v sobotu, nebo Poledne, 22. století. Ty jsou zjevně „budovatelského“ typu.
        Nebudovatelská, ale rozhodně na pozicích komunistictého světového názoru je třeba kniha „Je těžké být bohem“.
        Pak jsou knihy, které nejsou tak jednoznačné, ale rozhodně kvalitní, třeba Brouk v mraveništi.
        Kritika reality mladým nestačí, potřebují se pro něco nadchnout. Mě ty knihy nadchly. Teď nic podobného není. Schází třeba i spisovatelé typu Julese Vernea. Prostě: „Budoucnost bude v nejlepším případě stejná, jako teď, ale nejspíš mnohem horší.“ Můžete se pro to nadchnout? Ta ideologická diverze pokračuje.
        Strugačtí si to vzali jako téma v knize „Pondělí začíná v sobotu“. Tehdy byl rozdíl mezi vizemi budoucnosti na Západě a v zemích socialistického bloku. V současné době se ČSR v této tvorbě zařadilo zcela na Západ. Ruská sci-fi a fantasy je trochu odlišná, vyskytují se tam prvky pozitivismu, ovšem na cestě k Západu se i Rusko dostalo hodně daleko. Nebojovou sci-fi jsem ani v ruské litertuře za posledních cca dvacet let nenašel.

          1. Bulyčov není špatný. Ale nejsou tam žádná velká témata, žádné velké otázky, žádné velké vize. To u Strugackých jsou, i z vedlejších epizod, z vedlejších postav prosvítá budoucnost, jakou nám kdysi slibovali, ale tak, že vypadá úplně reálně. Však něco zkuste.

          2. Author

            Václav: Nejsou tam žádná velká témata? Je tam lidský život popsaný se všemi jeho radostmi i nedostatky… A přesto se tam najdou i velké myšlenky, hledáte-li. (Po té jeho knize vždy po čase sáhnu znovu s radostí, protože vím, že mne pobaví, že si u ní odpočinu a už to je hodně.) Co se mne týče, tak mojí vizí je především obyčejný klidný život pokud možno pro všechny a myslím, že je to realizovatelné, budou-li se stávající zdroje přerozdělovat jinak a lidem se poskytne stejná vize, jakou jim dal Stalin s Leninem… Přestane-li být zdravotnictví byznys například, přestanou-li se vyrábět věci s kurvítkama, jen aby se pořád dokola vyrábělo a rostl zisk… To jsou všechno dost jednoduché a prosté věci a přesto je tak těžké je prosadit…

    2. To mě taky dostalo, ti Strugačtí. Ty bych vedle Solženicina fakt neřadil. Ale když to tvrdí VP, tak to asi má svůj důvod.
      Byť třeba takový Stalker je docela deziluzivní, pořád mi připadá, že je v něm něco víc, cosi co přesahuje lidský rozměr.
      A co je hodně typické pro ruskou literaturu.
      To v literatuře západní až na vyjímky nenajdete.

    3. Strugatští měli minimálně problémy se sovětskou byrokracií a dost možná měli špatný vztah k socialistickému zřízení (nevím potrobnosti).

      Je těžké být Bohem se dá pochopit i tak, že socialismus není možné vybudovat. Alespoň takové „pokračování“ českého spisovatele jsem četl krátce po sametové revoluci a dočasně mě utvrdilo v názoru, že socialimus (spravedlivou společnost na tomto základu) není možné vytvořit.

      Tj. chtělo by to znát důvod, proč VP SSSR je zařadil na stejnou úroveň jako Solženicina.

      P.S. Vzpomínám si na jedno místo z knihy VP SSSR, kde říkají, že nelepší díla reálného socialismu často vytvářeli mravně pokleslí, či pozdější odpůrci režimu.

  9. „Ta největší lež často má nejlepší vyhlídku, že se jí uvěří!“

    Asi před 75 lety vypověděl u norimberského soudu Hermann Göring (nejvyšší maršál třetí říše).
    Byl dotázán:
    „Jak jste přesvědčili německý lid, aby to přijali?“
    Odpověděl:
    „Bylo to snadné. S nacismem to nemá nic společného, má to co dělat s lidskou přirozeností.
    Zvládnete to v nacistickém režimu, socialistickém, komunistickém režimu, monarchii a dokonce i demokracii.
    Jediné, co musíte udělat, abyste lidi zotročili, je vyděsit je.
    Pokud si dokážete představit způsob, jak vyděsit lidi, můžete je donutit dělat, co chcete.“

    Dnes to můžeme sledovat přímo v reálu. Ale s největší pravděpodobností to mnozí vidět nechtějí.

    1. Nejde o pravdu anebo o lež. Lidé už jsou takoví, že každý věří své pravdě. Protože objektivní pravda reálně neexistuje, zastupuje ji diktatura. Jde jen o to, zda se jedná o diktaturu menšiny nebo většiny. Diktatura menšiny přináší zlepšení kvality života jenom menšině a proto se vždy skrývá za falešná hesla o svobodě a rovných příležitostech pro všechny.
      Podstatné je, že vytvořením silné společnosti lze dosáhnout za 20 let cílených výsledků, které ostatní společnosti dosáhnout nedokáží. Příklady v dějinách jsou nejenom ve III. Říši, SSSR anebo současné ČLR. Pro dosažení cílů musíte nejdříve sjednotit zdroje společnosti. Prvním krokem je sjednotit lidi pomocí ideologie. Sjednocující ideologie však může být lidmi přijata jenom tehdy, pokud předtím prošli těžkými útrapami (válka, bída) a ideologie jim dá oprávněnou naději na lepší budoucnost. Aby ideologii podpořila většina, musí většina reálně cítit, že její život se zlepšuje. Nebo naopak, pokud budete usilovat o rozklad společnosti zabráníte vzniku sjednocující ideologie, vytvoříte hospodářské výhody jenom pro některé menšinové skupiny ve společnosti a ustanovíte diktaturu menšiny. V řízení společnosti není žádná mystika. Kdyby náckové neprohráli svou válku se SSSR, dnes by naprostá většina světa „věděla, že měli pravdu a osvobodili svět od bolševismu“.

      1. Author

        Je zajímavé, jak se vám daří stavět do jedné řady Třetí říši, Čínu a SSSR. To asi nebude náhoda, že? V případě Třetí říše a dokonce i Číny by jim ideologie nestačila. Třetí říše na svůj program obdržela zdroje, protože sjednotit lidi pod svou ideologií bez nich by nedokázala a ani tak to fakticky nedokázala. Hitlera tam nakonec museli dosadit natvrdo a Němce doslova lámali v kole – bída, nekonečné volby a nakonec teror, aby je dostali, kam chtěli. Potom ještě Hitlerovi museli přispět zdroji půlky Evropy – Československo, Francie, Holandsko, Belgie…, aby mohl jet podle jejich programu. S Čínou je to obdobné, i tam se soustřeďují zdroje i technologie uměle, tj. pomocí řízení zdrojů. To znamená, že Čína jako taková nemá ideologii, která by její lid dokázala nadchnout a vyburcovat k tvořivosti.

        Jediný, kdo tohle dokázal, byl totiž zatím Sovětský svaz za Lenina a Stalina. Ti skutečně dali lidem světlou ideologii s cílem, aby se dobře dařilo většině, a nebyla to jenom slova, past, skutečně ji začali realizovat. V tom je ten obrovský rozdíl, který si lidi musí uvědomit, a který se tak všemi silami snaží i lidé jako vy vymazat. Ano i tam revoluce měla stejný cíl jako vždy, například v případě Francie, smést stávající elitu, vytvořit novou neotrkanou, oslabit, či zcela zlikvidovat jednotný stát a využít k tomu líbivá hesla revoluce a nadšení lidí bojujících zdánlivě za lepší život. Jenže se přepočítali, tihle totiž nezůstali u líbivých hesel, začali je naplňovat a to je to, co všechny, včetně vás, tak žere. A výsledky byly nabíledni. Sovětskému svazu nikdo zdroje shromažďovat nepomáhal, ti si museli všechno tvrdě vybojovat a zaplatit!

        1. Neprohlásil právě Stalin pár měsíců před svou smrtí, že je Rusku potřeba úplně nová ideologie, protože ta stávající je nevyhovující?
          A není to tedy spíš tak, že to co Stalin a rusové dokázali, bylo spíš navzdory stávající ideologii? Čili že to Stalin tak nějak flikoval v rámci svého geniálního „krizového managementu“ ?

          Jsem přesvědčený, že tohle má co dělat s morální úrovní ruského národa. Podle které pak logicky jedou všechny procesy v zemi.
          A režim SSSR padl právě i ztohoto důvodu, že se za těch cca 30 let podařilo značně rozložit morálku nejen mezi politbyrem, ale i mezi prostým lidem.

          U nás jsem to sledoval takřka na vlastní oči, ten morální rozklad.
          A nejtragikomičtější věcí která z toho vyplývá je, že právě ČSSR vybudovala předchozí „křesťansko-buržoazní“ předválečná generace s vysokými morálními standardy. A pak ČSSR pohřbila generace za socializmu vychovaná, která nepoznala nic jiného.

          1. Myslíš to opravdu, že ho „pohřbila“ ta generace vychovaná za socialismu? Když už dnes víme, že jsme na tom neměli větší podíl než ten, že jsme byli jen a pouze nutným komparsem, zatímco námět, scénář a režii měl v rukou někdo jiný?

          2. Author

            Nic takového Stalin neprohlásil, ten řekl, že je třeba neustále pracovat na teorii a rozvíjet ji, že co stačilo včera nebude stačit zítra a poukazoval na konkrétní věci, které je třeba změnit. Nehodlal ideologii převracet vzhůru nohama. Tomu se říká dialektika nebo-li pracovat jako prediktor-korektor v návaznosti na stav řízeného objektu.
            A co se týče té morálky, tak o to se postarala 2. světová válka, ve které zahynuly především ty nejlepší kádry, a také neznalost lidí, před čím stojí, čemu čelí, jak moc je to rozsáhlé a jaké mají nepřátelé v rukou možnosti a nástroje. Pokud by obyčejní lidé měli větší znalosti o řízení, nemohli by bez povšimnutí nechat přejít ten Chruščovův převrat.

            Jo a co s týče těch morálních standardů První republiky, tak to snad ani nebudu komentovat…

          3. Dívali se mi na to lidé se schopnostmi Pýthií s výsledkem: „Válka byla tak strašná … “

            VP SSSR popisuje, že ty generace, které zažily carismus, tak budovali socialismus nadšeně. Něco, že se ale stalo ve vnímání lidí (ta válka + vhodný impulz od GP), že válečná a poválečná generace vnitřně socialismus potopili.

            Mě se podařilo to „něco“ identifikovat jako změnu světonázoru z „žít“ na „u-žít“. … a opravdu, další generace ve shonu za požitky si nechaly socialismus vzít.

          4. Alva:
            Scénář a režiji měl někdo jiný. Ale jak to ve finále budeme hrát, záleží jen na nás. Někdo jede zcela dle plánu bez jakékoliv morálky a jiný se snaží aspoň neškodit.
            Řekl bych že vesmír tak nějak naše výmluvy nezajímají.

            Jak to že předválečná generace dokázala udržet rovnou páteř jak fyzicky tak i psychologicky, zatímco jejich děti už většinou byly rozbředlou huspeninou bažící jen po požitcích a pohodlí?
            Já to v životě viděl tolikrát, ten do očí bijící kontrast před/poválečné mentality, že o tom nějak nemohu pochynbovat.
            Ze známých osobností třeba Jiří Dienstbier versus jeho syn, jehož charakter nelze komentovat slušnými slovy.

        2. Není to náhoda, je to příklad. Za neoddiskutovatelnými výsledky během 20ti let každé společnosti bylo, je a bude především soustředění všech vnitřních zdrojů. (Nikoli jejich rozkradení.) Přitom nezáleží na tom, co je konkrétním cílem o který ideologie usiluje. Pro soustředění zdrojů byla v každé z uvedených zemí zvolena jiná cesta, kterou většina společnosti podpořila. Zda je ideologie zdrojově podporována zvenčí, případně je zdrojové embargo zvenčí, to má samozřejmě vliv na dobu za kterou jsou cíle dosaženy, případně zda jsou dosaženy všechny. Ale podpora zvenčí bez zavedení soustředění vnitřních zdrojů by byla snadno a rychle rozkradena (bez příkladů). Rozkradení každý z uvedených režimů účinně zabránil v zájmu své (rozdílné) ideologie.

          1. Author

            Co se týče režimů v Číně a Německu, tak rozkradení zdrojů probíhá zvenčí, neboť kradené zdroje proudí mimo území toho či onoho „státu“ a pokud potřebujete v Číně či Německu soustředit zdroje pro splnění nějakého úkolu, zákonitě přiškrtíte jejich odtok ven, zatímco u nežádoucích „režimů“ jako byl Stalinův SSSR budete bojovat jako lev, abyste ho o zdroje připravil za každou cenu. Například i Lend and Lease Actem nebo tak, že jim obilí prodáte jen za zlato… To všechno je třeba chápat v souvislosti s možnostmi nadnárodního řízení, a potom už jen sledovat, kam co proudí a proč asi… Jinak obecně je samozřejmě nutné zdroje udržet ve státě, ale stejně je to vždy primárně o jejich přerozdělování a řízení pomocí finační masy. Stalin díky novým projektům tvořil fakticky zdroje takříkajíc „z ničeho“, prostě zainvestoval do práce lidí, poskytl jim k tomu „finanční zdroje“ a skutečné hodnoty byly na světě. Pokud tuto práci lidí a oběh zboží brzdíte pomocí finanční masy, kterou uměle krátíte, je jedno, že zdroje zůstaly uvnitř státu v podobě řekněme surovin, nejsou-li využívány, nemohou-li být využívány, pokud se nehýbe ekonomika.

Napsat komentář