V reakcích na předchozí díly videí „Smysl hry“, věnovaných problému koronaviru, se také diskutuje o mé zvláštní obeznámenosti o probíhajících dějích.

Co je vlastně zvláštní obeznámenost? Je to buď přístup k utajovaným informacím získaným tajnými službami nebo soukromými zpravodajskými službami. Nebo existence vlastní soukromé rozvědky, schopné někam proniknout, aby podobné informace získala. Nebo když máte kontakt s těmi, kteří mají tyto informace. Nebo… nebo je to tak, jak to bylo mnou prezentováno, na základě údajů shromážděných velkým analytickým týmem. Tento tým může pracovat s otevřenými informacemi tak, aby získal určité poznatky, které druzí nezískají a tím projevil tuto zvláštní obeznámenost.

Jak tedy přesně pracují s daty? Nevyužívají jakýsi dáreček ve formě speciálních informací, které vám někdo doručí, ale pracují se skutečnými daty. S těmi, které mají všichni. Jak s nimi pracovat tak, abyste získali určité poznatky?


Nejprve musíte být schopni zachytit v kalném informačním toku ty nejdůležitější informace. Oni tam jsou. Základní vlastností současného světa je, že není založen na nedostatku, ale na přebytku informací. Informační toky jsou přehlcené a vždy kalné. 


Nemusíte mít armádu Jamese Bonda, abyste se v něčem orientovali. Je nutné mít velký tým, který je připraven tvrdě pracovat na třídění dostupných otevřených informací. Mluvíme o informacích získaných z uznávaných otevřených zdrojů.

To samozřejmě není vše. Cenné informace se získávají také díky velkým skandálům mezi soupeřícími elitními skupinami. V těchto případech začnou konkurenti seznamovat veřejnost s utajovanými informacemi. Dělají to sami. Mění tajemství ve známou věc. Samotní majitelé informací jsou vynuceni toto tajemství nějak porušit – alespoň během skandálu. A oznamovat, že takové a takové instance například prováděly takové a takové vyšetřování s takovými a takovými výsledky.

Ale to není hlavní věc. Hlavní věc je, s kým pracujete. Pracuješ sám? Pracuješ spolu s nějakými lidmi nahodile? Pracuješ s nějakými angažovanými lidmi, kteří chtějí rychle něco získat? Anebo máš velký spolehlivý tým, který opravdu chce znát pravdu, a který je připraven tvrdě pracovat, aby vybral něco smysluplného z obrovského kalného toku?

Tito lidé si nemusí být blízcí. Nesmí u nich být jakákoliv soukromá angažovanost. Ale také musí mít společnou metodiku, jednotnou metodologickou přípravu. Přípravu, které se po celém světě říká transdisciplinární, metadisciplinární a multidisciplinární.

Pamatuji si, jak jsem mluvil s vedoucím velké zahraniční organizace, která si říkala multidisciplinární vysoká škola, která školí multidisciplinární odborníky. Když jsem této osobě řekl, co děláme, reagoval takto: „To dokážou jen Rusové“.

Říkám: „Jak to že nazýváte svou organizaci multidisciplinární?“

Odpovídá: „Ano, je  multidisciplinární – v tom smyslu, že současně studujeme ekonomické, finanční a politické aspekty konkrétního problému. A to je vše. A tak, abyste vytvořili takový celostní obrázek … to jednak můžeš udělat jen ty, to je umění a nedá se to naučit. “

Říkám: „Jak řemeslníci učili tovaryše v předindustriální éře?“

On pokračuje: „A jednak, Západ s tím nemá nic společného. A pokud ano, soustředí tyto znalosti do extrémně úzkého kruhu. A vůbec ho nezajímá vytváření jakýchsi vysokých škol, které budou učit skutečně multidisciplinární výzkum. “

Opakuji: ekonomika, finance, politika. Všechno. Maximum. 

Tato kultura transdisciplinárního výzkumu existovala v Sovětském svazu. Vyvíjela se, já jsem se podílel na tomto vývoji. A to, co jsem se naučil a co jsem si doplnil během post-sovětského období, jsem předal velké skupině lidí. Ale není to jen znalost. Je to ještě způsob práce. Protože v určité oblasti nikdy nepochopíte tolik, jako tomu rozumí specialista, který si na tom vylámal zuby a který v této úzké oblasti pracuje celý život. Ani se nesnažte všemu rozumět! To nejde.

Naučíte se rozpoznat, kdo rozumí, a mluvíte s nimi slušným jazykem. Najděte toto rozhraní mezi jejich jazykem, ve kterém prezentují speciální znalosti, které mají, a nějakým jazykem, kterému rozumíte. A dál, když to pochopíte, musíte to předat společnosti. A to je samostatný problém.

Takže odborník, který kvalitně nerozumí těm úzkým specialistům, na jejichž informace se musí spoléhat, a který si nedokáže rychle osvojit jakoukoli odbornou specifiku do té míry, v jaké je to nutné, aby porozuměl úzkému specialistovi, a nenahrazoval ho – to není odborník, ale zmatený sběratel různorodých dat.

Kurgiňan rozebírá toto téma více podrobně, nedávám sem vše.

Chci se zabývat jednou z takových zjevných otázek, o které jsem hovořil již v době, kdy byla taková diskuse považována za „vrhání stínu na plot“ ( „na čí mlýn naléváte vodu“? )

A teď o tom, o čem jsem já mluvil z nejobecnějších pozic, mluví všichni odborníci. Co mám na mysli? To, čemu lze porozumět z obecného hlediska a bez jakéhokoli zjednodušení.

Lidstvo je zatíženo různými nemocemi. Bojuje s těmito nemocemi. Na boj proti každé z těchto nemocí (tuberkulóza, srdeční choroby, mrtvice, cévní nemoci atd.) jsou přiděleny určité zdroje. Jsou to peníze. Ale je to i něco jiného. Jsou to vyškolené kádry, je to infrastruktura, přičemž specializovaná. Jsou to zařízení. Je to obrovské množství věcí, které lze společně nazvat souhrnné zdroje, přidělené na boj s konkrétní nemocí – nemoci X, Y, Z atd. Patří sem například výroba léků. Výplaty specialistů, ale hlavně – jejich dlouhodobá příprava.

Tyto zdroje jsou rozděleny mezi ty, kteří léčí různé nemoci lidí. A najednou se objeví nová nemoc – koronavirus.

Co je třeba v tomto případě udělat? Teoreticky by všechno, co souvisí s jinými nemocemi, mělo být ponecháno na stejné úrovni zabezpečení, na jaké to bylo. A na nové onemocnění – koronavirus – musíte přidělit zcela nové zdroje. To platí jak pro výrobu léků, vakcín nebo čehokoli jiného, tak pro vytváření léčebných zařízení, tak pro přípravu kádrů a všeho dalšího. Je však v zásadě nemožné vytvořit v krátké době tak různorodý nový druh zabezpečení boje proti nové nemoci.

To znamená, že buď máte nějaké permanentně připravené rezervy. A jste schopni rychle přeorientovat tuto rezervu – lidskou, výrobní, infrastrukturní, intelektuální a tak dále – na boj s novou nemocí, což v zásadě není triviální úkol. Je to taková služba rychlé reakce, taková speciální jednotka, ale lékařská.

Nebo začnete přerozdělovat zdroje ve prospěch nového nebezpečí. Ale pak se staré hrozby začnou zvyšovat. A musíte posoudit, kolik přínosu z tohoto přerozdělení můžete získat a kolik škody to způsobí.

Pokud je přínos větší než škoda, uděláte to s bolestí v srdci.

A pokud je výhoda menší, pak to neděláte.

Co se tedy stalo s koronavirem?

Tak především, takzvaní optimalizátoři uvedli, že nejsou nutné žádné rezervy. Že tyto rezervy nejsou životně důležité. Že to není to, na čem závisí osud lidstva. Že se jedná o „šílené sovětské výmysly“. Toto bylo řečeno. Že celý systém, který může tyto speciální síly nasazovat a udržovat v pohotovosti, a to není jednouchá otázka … Víte, jak obtížné je například udržet ve stavu neustálé pohotovosti lidi, kteří by se v jaderných elektrárnách měli zapojit a začít jednat v případě pohromy? Ve zbývajícím čase musí něco dělat. Pokud se budou flákat, tak se nezapojí. Pokud jim vymyslí fiktivní práci, tak se také nezapojí. Speciální skupiny s tím pracují. I s touto obrovskou a komplexní rezervou. Raz, dva – nasadili. Říká se tomu mobilizační nasazení. Ale ne za válečných podmínek, ale v případě pohromy.

Sovětský systém tyto rezervy vytvořil. A kvůli svému centralizovanému státnímu charakteru, kvůli zvyku na pohromy, kvůli stále ještě bdělému pocitu možnosti vzniku pohrom (ještě žila a pracovala generace, která věděla, co  je Velká vlastenecká válka ), kvůli tomu, že po Velké vlastenecké válce byla Korea, pak Vietnam, pak Kuba a zítra mohlo začít něco jiného – kvůli tomu všemu chytal tento systém “myši”. Ne dokonalým způsobem, ale chytal je. A byly rezervy.

Nyní přicházejí optimalizátoři a říkají: „Co je to? Na co je to potřeba? Co vy máte na práci, občané? Projídáte prostředky? “

Zkracuji text – Kurgiňan dále rozvíjí toto téma, mluví o současné “elitě”, o “prichvatizátorech” – privatizátorech, co všechno uchvátí, o jejich hamižnosti,….

A najednou se objevuje nějaká pohroma. A ta se dotkne i jich ( prichvatizátorů ) a i těch, kteří jim nejsou lhostejní. Můžete onemocnět.  Neexistují žádné rezervní zdroje – jsou snědeny prichvatizátorem a lidmi jako on. Co by měl dělat, když mu tento nepochopitelný hnus hrozí? Přerozdělit zdroje takovým způsobem, aby je nasměroval k boji s tímto nepochopitelným hnusem. A odkud je vezme, není důležité. Ano, odkudkoli! 

Stručně řečeno, prichvatizátor začíná tyto zdroje přerozdělovat – kardiologické, onkologické, jakékoli. Přitom se řídí svými instinkty –  instinkty prichvatizace mu zůstaly. A co mu říkají instinkty? Ne nějaký ten vyšší intelekt, kterého se dávno zbavil jako něčeho zbytečného, ale instinkty, které jsou dobře vyvinuté. Ty říkají, že věci jsou špatné a že jsou potřebné vlastní možnosti, finanční i jiné, na černý pátek. To znamená, že je potřeba zásoba. A tu je třeba získat. Jak ji získat?  Jak umíš.

To znamená, že v mnohem větší míře, než je obvyklé, jsou přivlastňovány tyto prostředky, které se odebírají ze sociálně nezbytné sféry do sféry osobní spotřeby. Náš představitel elity se právě tímto zabýval v minulé éře. Je proto úspěšný, že se tím zručně zabýval. Nic jiného neumí, ​​ale toto umí. Pokud v příznivé situaci může být míra přivlastnění například 50%, pak v této situaci bude 80%, 99%.

A nemusíte být virologem nebo molekulárním biologem nebo genetikem, abyste pochopili, co říkám. Jediná věc, která mi osobně není jasná, jak je možné to nechápat. Jak o tom řekl Puškinův Salieri: „Pro mě je to tak jasné, jako obyčejná gama.“

Zdroje tedy budou přerozděleny. Samozřejmě budou přiděleny nové zdroje pro boj s koronavirem. Tyto peníze ale budou „ořezávány“ ( ukradeny – pozn. překladatele) v podmínkách obav o rezervy na černý pátek, tj. intenzivněji. Kromě toho nemůžete všechno převádět na peníze. Toto je oblíbená zábava moderní elity. Vzniká nějaký složitý problém – zástupci elity říkají: „Tak si vezměte peníze! Co my můžeme? Můžeme dát peníze.“

Za peníze nelze rychle vybudovat nové vysoce kvalitní zařízení. Nyní se snaží osvobodit vše od zbytečných stavebních norem.  Některé z nich byly vytvořeny proto, aby bylo možné brát úplatky za splnění požadavků, které sami stanovili. Ale část je opravdu nutná, jinak vám všechno začne padat na hlavu.

A nevyškolíte rychle nové vysoce kvalitní odborníky. Atd.

Proto se směrem ke koronaviru začínají přerozdělovat všechny zdroje: teritoria stávajících zdravotnických zařízení, lékaři-specialisti jiných odborností atd. 

Pokud jsou však tyto zdroje přerozděleny na koronavir i s částí finančních zdrojů, jak by to nemělo znamenat náklady pro ty oblasti, ze kterých jsou tyto zdroje odebrány?  Jak to prospěje boji proti koronaviru, je samostatná otázka. Ale jak to může nepřinést újmu sférám, ze kterých jsou čerpány zdroje? Tyto zdroje byly přece na něco přidělovány. Na to, aby v určitém objemu zachraňovaly lidi před určitým neštěstím – infarktem, mozkovou příhodou atd. Čím více zdrojů, tím více zachráněných. Samozřejmě to není lineární vztah, ale přesto. A čím méně zdrojů, tím méně zachráněných. A pružnost v takovém systému je velmi ohraničená.

A protože navíc bude docházet k super-„ořezávání“ a neprofesionalitě, výhody v boji proti koronaviru budou minimální a škody z přerozdělování budou mnohem větší.

A když přinesete toto schéma, neúprosné ve své logice, řeknou vám: „Prosím Vás, jaká schémata! Kde jsou čísla, kde jsou důkazy? Kde jsou hodnověrné názory?“

Protože máme to, co máme, je třeba odpovědět na všechny tyto výkřiky. Žijeme zde, v této realitě, a proto je třeba mít trpělivost a mnohokrát dokázat, že dvakrát dva jsou čtyři. A doufat v jednu věc – že kapky takového faktologického charakteru obrousí tento kámen arogantního elitního nechápání všeho, co se nachází za příliš úzkým „prichvatizačním“ rámcem!

Takže začnu o těchto kapkách.

Ženeva, 11. května 2020. Na webových stránkách UNAIDS (Joint United Nations Programme on HIV/AIDS – Společný program OSN v boji proti HIV / AIDS)  – bylo zveřejněno společné prohlášení UNAIDS a Světové zdravotnické organizace. V prohlášení se říká spousta důležitých a konkrétních věcí. Tam je tolik kapek konkrétních věcí, že by se tento kámen arogantního nechápání mohl nějak poddat jejich vlivu. Přečtu proto vše. https://www.unaids.org/ru/resources/presscentre/pressreleaseandstatementarchive/2020/may/20200511_PR_HIV_modelling

Píše se následující: „Podle odhadů týmu pro modelování vytvořeného Světovou zdravotnickou organizací (WHO) a UNAIDS, pokud během pandemie covid-19 nebudou přijata opatření k prevenci a eliminaci výpadků práce zdravotnických služeb a dodávek zdravotnických produktů, pak šestiměsíční pauza v poskytování antiretrovirové terapie v zemích Afriky na jih od Sahary může v letech 2020–2021 zvýšit úmrtnost na nemoci související s AIDS, včetně tuberkulózy, o více než 500 000. V roce 2018 se počet úmrtí souvisejících s AIDS v regionu odhadoval na 470 000. “

To znamená více než dvakrát. Dále se říká:

„Výpadky služeb mohou být z různých důvodů a údaje z modelování jasně naznačují potřebu rychlých odpovídajících opatření ze strany místní komunity a partnerů, protože šestiměsíční přerušení antiretrovirové léčby by mohlo fakticky vrátit úmrtnost v regionu související s AIDS na úroveň roku 2008, kdy bylo zaregistrováno více než 950 000 úmrtí souvisejících s AIDS. “

To znamená, že se přičte ke stávajícím 470 tisícům dalších 500 tisíc. A bude jich asi 950 tisíc – tedy tolik, jako před 10 lety.

“Dalším důsledkem takového přerušení může být výrazné zvýšení úmrtnosti po dobu nejméně dalších pěti následujících let, v průměru o cca 40% ročně.  Kromě toho by narušení péče o pacienty HIV mohlo v příštím roce ovlivnit míru infekce HIV.

Hrozivá vyhlídka úmrtí půl milionu Afričanů na nemoci spojené s AIDS, je krokem zpět v historickém vývoji,” uvedl generální ředitel WHO doktor Tedros Adhanom Ghebreyesus.

“Musíme to brát jako varovný signál, že země musí najít způsoby, jak zajistit nepřetržité poskytování všech životně důležitých zdravotnických služeb. Některé země již podnikají důležité kroky pro poskytování služeb v souvislosti s HIV infekcí, například tím, že lidem umožňují brát si zásoby léků a jiných důležitých prostředků, včetně sad pro vlastní testování, z vyzvedávacího místa, čímž se snižuje zátěž zdravotnických služeb a zdravotnických pracovníků.“ … To jsou slova Gebreyesuse.

Nezdá se vám to už tragikomické? Lidé se začínají zabývat vyzvedáváním léků a samoléčbou. To je pořád ještě dobré. Na jiných místech ani toto není! A to vše je nutné, aby se ulehčila zátěž zdravotnických služeb a zdravotnických pracovníků. Proč je to nutné? Protože byli převedeni na něco jiného – na covid-19. Proč by jinak potřebovali ulehčit zátěž?

“Z naší strany musíme zajistit kontinuitu globálních dodávek testovacích sad a léků do zemí, které je potřebují,” dodal doktor Tedros.

Musíme zajistit, ale nemůžeme, protože vše je přeorientováno na něco jiného.

„V roce 2018 se počet lidí (to je stále prohlášení UNAIDS a WHO – ne odpadlíků, ne alarmistů, ne disidentů) žijících s HIV v subsaharské Africe odhadoval na 25,7 milionů, a z nich 16,4 milionů (64%) užívalo antiretrovirové léky. Jejich léčba může být nyní přerušena, protože služby pomoci pro lidi žijící s HIV pozastavují práci nebo nemohou distribuovat antiretrovirové léky kvůli přerušení dodávek nebo kvůli přetížení jinými úkoly, přičemž jsou paralelně nuceny účastnit se boje proti covid-19. “

Říkají vám to přímo, co se děje. Koho by bylo ještě potřeba poslouchat? Je málo těchto kapek? Pokračuji v citování.

„Pandemie covid-19 by neměla být záminkou pro snížení objemu investic do boje proti HIV,“ uvádí výkonná ředitelka UNAIDS Winnie Byanyima. „Existuje pokušení obětovat těžce získané výdobytky v boji proti AIDS, kvůli zadržování covidu-19 …“

Slyšíte?

„Existuje pokušení obětovat těžce získané výdobytky v boji proti AIDS, kvůli zadržování covidu-19, ale právo na zdraví neznamená, že můžete bojovat s jednou nemocí na úkor druhé.“ To jsou slova Winnie Byanyimy.

Co dělat? Tady – co dělat s „optimalizátory“?

Pokračuji v citaci prohlášení UNAIDS a WHO.

“Když je léčba dodržována, virová zátěž pacienta s HIV se snižuje na nedetekovatelnou úroveň, díky čemuž zůstává zdravý a nepřenáší virus na ostatní. Pokud pacient nemůže pravidelně užívat antiretrovirové léky, zvyšuje se virová zátěž, což má škodlivé účinky na zdraví, které mohou nakonec vést ke smrti. I relativně krátká pauza v léčbě je spojena s vážným negativním dopadem na zdraví člověka a jeho schopnost přenášet infekci HIV.

Během výzkumu analyzovalo pět týmů výzkumníků s pomocí několika matematických modelů následky řady možných scénářů pozastavení testování, prevence a léčby HIV v důsledku šíření covidu-19.“

Slyšíte?

„V rámci každého modelu (znám hodnotu těchto modelů, ale přesto… ) byl posouzen možný dopad přerušení léčby na tři a šest měsíců na úmrtnost na AIDS a výskyt HIV v subsaharské Africe. V případě šestiměsíční přestávky se odhadovaný nárůst úmrtí souvisejících s AIDS pohyboval mezi 471 000 a 673 000, což znamená, že světová populace nebude mít šanci dosáhnout globálního cílového ukazatele úmrtí na AIDS stanoveného na rok 2020 v počtu nižším než 500 000.

Kratší tříměsíční přerušení léčby budou mít menší, ale stále významné důsledky na úmrtnost spojenou s HIV. Sporadická přerušení podávání antiretrovirových léků mohou vést k nedodržování léčby a nárůstu rezistence na léky na HIV infekci, což by mohlo mít v budoucnu dlouhodobé důsledky na efektivnost léčby v tomto regionu.“

Takže když se léčba na krátkou dobu zastaví, protože všechny prostředky byly převedeny na covid-19, během této doby se v těle vyvine necitlivost na léky, na které citlivost dříve byla. To se zde říká. Co budete dělat dál? Začnete znovu dávat léky, které již nebudou fungovat?

“Přerušení poskytování služeb může také podkopat pokroky v oblasti prevence přenosu HIV z matky na dítě. Od r. 2010 se díky širokému pokrytí matek a dětí službami prevence a léčby HIV snížil počet nových případů HIV infekcí u dětí v subsaharské Africe o 43%,  z 250 000 v roce 2010 na 140 000 v roce 2018. Omezené poskytování těchto služeb po dobu šesti měsíců kvůli pandemii covid-19 by mohlo vést k prudkému nárůstu nových případů HIV infekce u dětí, což by mohlo činit  37% v Mosambiku, 78% v Malawi, 78% v Zimbabwe a 104 % v Ugandě.

Mezi další významné a fatální dopady pandemie covidu-19 na boj s AIDS v subsaharské Africe patří snížení objemu kvalitní zdravotní péče v důsledku přeplněnosti léčebných zařízení, pozastavení testování virové zátěže a omezení služeb poradenství k dodržování režimu léčby a méně častá úprava režimu léčby.“

To se týká nejen AIDS!

„Výsledky studie naznačují potřebu přijmout naléhavá opatření k zajištění nepřetržitého poskytování služeb prevence a léčby HIV, aby se zabránilo zvýšení úmrtnosti spojené s HIV a výskytu HIV během pandemie covid-19. Prioritou zemí je posílení systémů zásobování a zajištění pokračování léčby pro ty, kteří jsou již léčeni, a to i zavedením a posílením opatření, jako je výdej víceměsíčních zásob antiretrovirových léků, protože to během léčby odstraňuje potřebu častých rutinních návštěv zdravotnických zařízení, a tím se sníží i beztak nepřiměřeně zatěžovaný systém zdravotnictví. “

To je k smíchu!  Dávat lidem s odpovídající úrovní kultury užívání léků tyto léky „dopředu“ a říkat: Nechoďte do nemocnice, je přetížená. Léčte se sami! Dáme vám tyto pilulky a sami si zvolíte dávku.

“Každá smrt je tragédie,” dodává paní Byanyima.  Nemůžeme zůstat nečinní a dopustit předčasnou smrt statisíců lidí, včetně mladých lidí. Vyzývám vlády, aby přijaly opatření k zajištění toho, aby každý muž, žena a každé dítě s HIV pravidelně dostávali zásoby antiretrovirotik, které mohou doslova zachránit život.“

To vše jsem četl tak podrobně z několika důvodů.

První důvod – je do nebe volající. Mluví se o dětech, které zůstanou bez pomoci. A mluví se o obrovském počtu lidí. Obrovském!

Druhý důvod –  říkají to nejvyšší představitelé největších organizací. Oni bijí na poplach a přímo říkají, že se to všechno stane kvůli covidu-19.

Třetím důvodem je, že se to netýká pouze nemocí souvisejících s HIV. Totéž se děje v oblasti jakékoli jiné nemoci. Prostě je to logické. Pokud neexistují žádné rezervní systémy (protože je zavedeno optimalizační schéma) a žádné rezervní jednotky nelze rychle vrhnout na novou část fronty (jednoduše neexistují) a nějaké síly je stejně třeba na tuto část přesunout, pak další části fronty se octnou odkryté. Tam jdou údery. Tak se tomu říká ve vojenském jazyce.


Totéž platí v ekonomice. Převedli jsme nějaké peníze a pracovníky z první části do druhé, ale co dělat s touto první částí? Kde je led nejslabší, tam se prolomí.

Podobně je to i v životě. O něco se zajímali příliš, o druhé zas vůbec  – dalo to pocítit. Tak je to všude, a tak se to děje na základě obecných zákonů.

Mohou říci, že v podmínkách pohromy nás nezajímají problémy obyvatel Afriky.  Je třeba se však odvážit říci to globálnímu společenství. A to nemluvím o Africe. „Neptejte se, u koho zvoní zvonek: zvoní u vás.“ To není o Africe. Je to o tom, co se děje v naší zemi a ve světě. Všude.

Mohou říci, že na poplach bijí ti, kteří se obávají, že jim bude přiděleno méně peněz, že bude snížen jejich “řez”. Existuje to? Ano, existuje. No a co? To nevyvrací jejich pravdu. Ve všech takových prohlášeních je vždy kombinace korporativního zájmu a pravdy. To ale neznamená, že pravda v tom není, že základní fakta uváděná UNAIDS a WHO jsou falšovaná. Nejsou falšovaná! UNAIDS a WHO jsou samozřejmě lidé na své místě. Kroutí se a něco procedí mezi zuby. Oni nemohou nic neříkat, protože to všechno je do očí bijící.

A nakonec mohou říci: „Známe toto matematické modelování! Co si objednají, takové bude modelování. “

To je pravda..

Ale zaprvé, „řez” probíhá všude. I v oblasti boje s AIDS je stejný jako v jiných oblastech – je to prostě konstanta našeho života. Otázkou tedy není, zda chtějí zachránit svůj „řez“. “Řez” představuje procenta z poskytovaných služeb. A neposkytnutí služeb hrozí určitými věcmi.

Zadruhé, oni nejsou takoví samostatní krokodýli, kteří neslyší, o čem křičí jejich lidé pracující v Africe a africké vlády.

Zatřetí, zítra o tom začnou hulákat noviny.

Za čtvrté, matematické modelování je samozřejmě problematické. Ale také jím nemůžeme opovrhovat, protože pokud jím začneme opovrhovat, vrátíme se do středověku. Alarmující prohlášení podávají nejen odborníci na AIDS v UNAIDS, které je možné obvinit z dělání na sebe, ale také WHO. A WHO není jedno, na čem se dá dělat “řez”? Na „covidu“ je to ještě pohodlnější.

A přesto by tyto podrobnosti neměly odvádět zrak, rozmazávat obrázek a posuzovat se odděleně od metodologického významu prohlášení, které jsem uvedl. Jaký je ten význam? Velmi významná instance  (a rozhodně jí nelze obvinit z toho, že je zcela mimo téma a zabývá se obecnými úvahami) říká totéž, co bylo řečeno dříve na základě obecných představ a výpočtů, které jsou neodvolatelné.

Metodologický význam uvedených prohlášení je také v tom, že se vztahuje na všechny oblasti zdraví. AIDS v Africe, kardiologie tady, onkologie také.

Ale kdyby šlo jen o jedno prohlášení. Kdepak.  Prohlášení podobného druhu je mnoho. Dělají je různí lékaři. A v žádném případě ne jen na základě předběžného modelování.

  • Pokračování bude následovat

4 komentáře

  1. Taky se chci pridat s podekovanim. Mas v tom hodne prace, vazim si toho.

  2. Skvělá faktologie i chronologie. Díky.

  3. Jano.S děkuji moc!!!
    Za skvěle odvedenou práci.

    1. Připojuji se. To, že pod tvými překlady neleží desítky komentů není vůbec znakem nezájmu. Naopak- Kurginjan dal dohromady asi nejucelenější blok informací na Světě a Ty jsi ten který to pro českou veřejnost přinášíš.Tam není o čem diskutovat , to se čte jako napínavá detektivka . Takže předem – dík a pracuj dál.

Comments are closed.