Systémové myšlení pro každého (1)

Od chvíle, kdy nám byly vysvětleny základní početní operace, jsme znalosti početních postupů získali základní kameny k pochopení jakékoli matematiky pro život. Nakolik je v životě dokážeme rozvinout a použít, záleží jen na nás.

Záměrem tohoto miniseriálu je poskytnout hloubavým čtenářům informace, které jsou základními kameny systémového myšlení k pochopení sociálně-ekonomických systémů v životě. Nakolik je čtenáři dokáží rozvinout a použít, záleží jen na nich.

Část 1. Úvod

Nejprve je vhodné si uvést k zapamatování dva pojmy, které mají zásadní význam pro systémové myšlení. Prvním pojmem k zapamatování je definice systému, uvedená např. ve Slovníku spisovné češtiny (Academia 1978), která výstižně uvádí, že systém je soubor jednotlivin navzájem spojených určitou strukturou a sítí vztahů v uspořádaný celek. Od této definice se odvíjí další definice, uvedená např. ve Slovníku cizích slov, uvádějící, že nauka o uspořádání a třídění věcí podle principů určitého systému se nazývá systematika. Z uvedeného je pak zřejmé, že druhým souvisejícím pojmem k zapamatování je systematické zkoumání. Ještě je potřebné vědět, že každý systém má nějaký naplánovaný účel a určitý počet cílů.

Systémů jsou různé druhy, obvykle se při základním popisu vystačí se zjednodušeným uvedením následujících: technický, kybernetický, biologický a sociální (někdy přesněji označovaný za sociálně-ekonomický). Každý z uvedených druhů systémů má jiný charakter a účel. Technický a kybernetický systém jsou výtvory, jejichž předvídatelný účel je naplánován člověkem. Účel biologického systému je naplánován přírodou a člověk (jakožto entita zvláštního významu) byl naplánován a stvořen Bohy. Těmito systémy se zabývat nebudeme. Jednak z důvodu, že postupy pro analýzu technických systémů a kybernetických systémů nesouvisejí s postupy analýzy předmětu našeho zájmu. Jednak z důvodu, že příroda a Bůh jsou v účelu svého plánovaného díla neomylní a lidstvo většině z účelů jejich systémů neporozumí. Předmětem našeho zájmu zde je sociálně-ekonomický systém, který je předmětem zkoumání ze strany „dostatečně všeobecné teorie řízení (DVTŘ)“ a „koncepce sociální bezpečnosti (KSB = KOB)“. Sociálně-ekonomický systém je již podle svého názvu systém naplánovaný člověkem k nějakému účelu v lidské společnosti. Existují samozřejmě i biologické systémy, které mají sociální uspořádání (např. kolonie mravenců), ale ty nemají v sobě zapojenou lidskou ekonomiku.

Sociálně-ekonomických systémů je realizováno nepřeberné množství a každý z nich má svou strukturu, funkce/vlastnosti a účel. Některé ve své podobě přetrvávají staletí (např. systém rodiny a rodů anebo církevní systémy), jiné ve své podobě fungují jen krátce (např. systémy vzdělávání), a některým je umožněno rozvinout se do velikosti supersystémů (např. kapitalistický ekonomický systém anebo tzv. globalizované systémy). Přestože funkce a účel každého sociálně-ekonomického systému v lidské společnosti nelze vždy plně pochopit anebo odhadnout, mají tyto systémy velký vliv na život jednotlivce i určitých společenství. Tím, jak a nakolik naše životy ovlivňují, jsou pro nás důležité. Některé mají zásadní vliv a proto jsou jejich funkce a jejich cíle předmětem zájmu a zkoumání ze strany hloubavých jednotlivců. Oproti tomu jsou zase ze strany svých plánovačů a tvůrců mnohé funkce a cíle těchto systémů často skrývány.

Sociálně-ekonomický systém je charakterizován zejména:

• strukturou tzn. existencí uspořádaných částí (podsystémů), ze kterých je složen,
• vnitřními funkcemi tzn. existencí vztahů mezi těmito částmi (podsystémy),
• protikladným působením některých vnitřních funkcí,
• vnějšími funkcemi tzn. existencí vztahů s okolními systémy,
• uceleností tj. úplností částí (podsystémů) a funkcí/vlastností,
• naplánovaným účelem a určitým počtem vnějších cílů, na které účel působí,
• zahrnováním do funkčního systému pouze těch částí, které napomáhají dosažení účelu,
• nepředvídatelností cílových výsledků,
• možností vzniku emergence. 

Protikladné působení některých vnitřních funkcí. Sociálně-ekonomické systémy jsou „otevřené“, vyvíjející se a mají svůj životní cyklus. Po uplynutí životního cyklu funkčnost starých systémů končí a přicházejí systémy nové, které svými funkcemi lépe odpovídají plánovanému účelu. V průběhu životního cyklu systému působí některé jeho vnitřní funkce i protichůdně – kupř. snaha o zachování dosaženého stavu podsystému a protikladná snaha o přizpůsobení stavu podsystému novým vnějším podmínkám.

Ucelenost, jako vlastnost celistvosti systému, je důležitá pro kvantitativní a kvalitativní analýzy systému, pro systematický přístup ke zkoumání systému.

Nepředvídatelnost cílových výsledků. Sociálně-ekonomické systémy jsou svým dosahem mnohem rozsáhlejší nežli podsystémy, které je tvoří. Proto bývají vazby mezi podsystémy labilní a cílové výsledky pak bývají náhodné. V praxi tomu odpovídá též skutečnost, že nenaplánovatelná maličkost změní naplánovaný běh událostí.

Emergence (emergentní vlastnosti sociálně-ekonomického systému) se projeví pouze na celém systému, nejedná se o vlastnosti jednotlivých podsystémů. Vlastnosti jsou vytvářeny procesy interakce mezi podsystémy. Protože obecná definice emergence říká, že emergence je „vynoření“, kdy vyšší forma jsoucna se „vynořuje“ z nižší formy vstupem nižších prvků (elementů, částí systému) do nových souvislostí, lze zjednodušeně říci, že emergentní vlastnost je něčím neplánovým, co nečekaně zhodnocuje účel systému, jeho splněný cíl. (Doporučuji nezaměňovat emergentní vlastnost za výslednou projektovanou vlastnost systému.)

Příkladem emergentní vlastnosti v případě systému vzdělávání je SPOLEČENSKÁ UŽITEČNOST tj. schopnost tvořit společensky užitečné přínosy. Tedy nenaplánovatelná nadstavba nad dosaženou vzdělaností naplánovatelné úrovně.

Proč jsou emergentní vlastnosti pro sociálně-ekonomický systém důležité?

K porovnání si vezměme dvě země: Českou republiku a Kubu. Obě země mají vlastní vzdělávací systém v oboru lékařství, oba systémy jsou v postatě stejné a oba systémy produkují odborně zdatné lékaře. Lékaři obou zemí zhruba ve stejném množství odcházejí pracovat do zahraničí. Až sem jsou funkce/vlastnosti obou systémů shodné. Důsledek pro stát by měl být v obou případech stejný, avšak v obou případech je odlišný a to podstatně.

V případě ČR není důsledek pro stát pozitivní – pouze vzdělává za státní peníze lékaře, kteří odcházejí a pak scházejí ve zdravotnictví ČR. (Není potřeba uvádět z toho plynoucí řetězec dopadů.) Na mezinárodní prestiži státu se to pozitivně neodráží.

V případě Kuby stát rovněž vzdělává lékaře za státní peníze a lékaři odcházejí, ale tím shoda končí. Jednak jich vzdělává dostatek i pro práci ve zdravotnictví Kuby, ale hlavně působení kubánských lékařů vyvolává v zahraničí stále sílící se poptávku po nich (a to i u států, které mají dostatek vlastních rodilých lékařů). Především však práce kubánských lékařů představuje pro Kubu funkci potvrzující její suverenitu a zvyšující ohromným způsobem její mezinárodní prestiž.

Co je důvodem rozdílného výsledku u obou zemí?

Je to emergentní vlastnost systému vzdělávání, nazývaná SPOLEČENSKÁ UŽITEČNOST. Ve smyslu pojetí společnosti podle Johna Stuarta Milla lze působení této emergentní vlastnosti upřesnit tak, že rozdílný výsledek je dán mravním kritériem mezi osobním prospěchem na jedné straně a prospěšností pro společnost na straně druhé.