Mohlo by se vám opět zdát, že nadpis je nesmyslně bláznivý. Co může spojovat tyto nesourodé věci? Jenže je to vždy tak, že každý v míře svého chápání pracuje pro sebe a své zájmy a v míře své nevědomosti pro ty, kteří toho vědí a chápou více.
Tento týden jsem si vyposlechla rádoby politologa Dmitrije Drobnického (https://t.me/fctaltai22/4145), kterého já osobně považuji za zosobnění těch, které Valerij Viktorovič Pjakin nazývá polithňupy. No a tento rádoby politolog přišel s „objevem“, že obyvatelstvo v USA chudne, a to velmi rychle, že mladá generace má před sebou velmi špatné životní perspektivy. Barack Obama dnes plní sály nespokojenců s politikou Trumpa. Jenže ono je to tak, že se tam Obama může s Trumpem střídat jak figurky na pražském orloji, a ten trend zůstane neměnný. Obyvatelstvo chudne, bydlení se stává stále méně dostupným a životní perspektivy jsou mizerné, což si začínají uvědomovat i ti, kterým se zatím daří dobře. A když se na ty trendy podíváme, tak zjistíme, že Trump měl při nástupu spoustu věcí, které mohl omlátit o hlavu Obamovi, co dělal špatně a co podmínilo pokles životní úrovně a nyní má Obama právě tolik věcí, které zase může omlátit o hlavu Trumpovi. Takže lidem v USA v podstatě může být jedno, kdo právě sedí v Bílém domě, protože ten sestupný trend se tím pro ně nijak nezmění. A tady dokonce i Drobnickému konečně došlo, že je něco shnilého ve státě dánském a začal se zamýšlet co a od kdy. Přišel se zajímavou tezí, že tomuto systému dochází doba životnosti. Najednou i Drobnickij uviděl, že vlastně Západ vysává ostatní svět přes dolary a eura. Jenže problém je v tom, že takoví jako Drobnickij (ten zcela upřímně) a Solovjov (ten možná cílevědomě) budou hledat příčiny všude možně, jen ne tam, kde by je skutečně hledat měli. A tady se zase dostáváme k tomu obligátnímu, že co je z pohledu jednoho chybou řízení, je z pohledu druhého cílem jeho řízení. Není tedy na čase se zamyslet a říci si, proč z nás takoví Trumpové a Obamové dělají stále dokola pitomce? A to platí univerzálně, nejen pro USA. Naše vlády přece postupují zcela stejně a ty trendy v bydlení a školství jsou u nás také stejné. Není ono to nakonec tak, že to snižování životní úrovně je cílem řízení? A ano, musí ho být dosahováno navzdory přání většiny lidí, a proto se vždy musí objevit „objektivní“ podmínky vysvětlující, proč je ten trend neustále sestupný.
Já například bych panu Drobnickému řekla, že na vývoj životní úrovně lidí v USA i na Západě obecně měly zásadní dopad dvě události. Tou první byl 7. listopad 1917, tedy Velká říjnová socialistická revoluce a tou druhou byl 5. březen 1953, kdy zemřel Stalin.
Na webu Náboj pravdy najdete americký film „Dobrou noc a hodně štěstí“ z roku 2005 aneb mccarthyovský hon na čarodějnice v USA zastavuje novinář CBS (https://nabojpravdy.cz/02-kultura/022-filmy/0222-historicke-filmy/dobrou-noc-a-hodne-stesti-2005-aneb-mccarthyovsky-hon-na-carodejnice-v-usa-zastavuje-novinar-cbs-vyjimecny-film-pripominajici-poslani-a-principy-medii-a-odkryvajici-mocenske-tlaky-v-jejich-pozadi/). Stojí tam o něm, že to je: výjimečný film připomínající poslání a principy médií a odkrývající mocenské tlaky v jejich pozadí. Černobílý film George Clooneyho je rekonstrukcí sporu komentátora zpravodajství stanice CBS Edwarda Murrowa se senátorem Josephem McCarthym. Jejich konfrontace se odehrávaly přímo v živém vysílání. McCarthy stál v 50. letech v čele senátního výboru, který vyšetřoval občany podezřelé ze spolupráce s komunisty. Práce výboru se ve skutečnosti rovnala honu na čarodějnice. Nespravedlivé obvinění zničilo řadě lidí život nebo kariéru. Právě televizní zpravodajství o těchto kauzách pomohlo pronásledování zastavit.
A já například z pohledu obecného chodu věcí tvrdím, že mccarthismus skončil v době, kdy se světové zákulisí (či vrcholek „elitářské“ pyramidy/globální prediktor/deep state, pojmenujte si je dle libosti) opět fakticky chopilo řízení v SSSR, tedy po Stalinově smrti a Chruščovově převratu (jehož velice důležitou součástí bylo i „odhalení kultu Stalinovy osobnosti“). Chruščov po svém nástupu „jako z udělání“ začal prosazovat politiku „mírového soužití“ se Západem. Tento Chruščovův styl určitého uvolnění mezinárodního napětí se nazýval táním. A právě tímto jeho „táním“ začal řízený odpis socialismu, který následně pokračoval brežněvovskou stagnací a gorbačovskou „přestavbou“, než nastoupil 22. srpen 1991, kdy byla v Rusku oficiálně vyvěšena koloniální vlajka v podobě bílo-modro-červené trikolóry, kterou tam měl v plánu po svém vítězství vyvěsit i Hitler (To je ale náhodička, že?). Jen proto bylo tomu novináři umožněno ten hon na čarodějnice v podobě mccarthismu zastavit (ať už to dělal uvědoměle či upřímně, bez vědomí, že mu to bylo fakticky umožněno), neboť bylo jasné, že se řízeně povede socialismus odrovnat a on přestane být pro nadnárodní řízení natolik velkou hrozbou, aby bylo nuceno dále uplatňovat mccarthiovskou fašizaci, aby zabránilo bolševizaci, která nadnárodní řízení objektivně ohrožovala a připravovala o jeho moc.
Zde pro zajímavost několik časových údajů o průběhu konce mccarthismu, jehož začátek se datuje od 9. února 1950. Mccarthismus, jako vrcholná fáze druhé protikomunistické hysterie v USA, skončil v prosinci 1954. Jeho konec a následný útlum v letech 1955–1956 provázely tyto klíčové události:
- Televizní slyšení s armádou (jaro 1954): Veřejnost poprvé v přímém přenosu viděla agresivní a bezdůkazné metody senátora Josepha McCarthyho, což vedlo k prudkému poklesu jeho popularity.
- Senátní důtka (2. prosince 1954): Americký Senát poměrem hlasů 67 ku 22 schválil rezoluci č. 301, kterou McCarthyho formálně odsoudil (udělil mu důtku/cenzuru) za poškozování dobrého jména Senátu. Tím McCarthy ztratil veškerý politický vliv.
- Zásahy Nejvyššího soudu (1955–1957): Nejvyšší soud USA pod vedením Earla Warrena následně vydal sérii rozhodnutí, která zrušila klíčové protiústavní zákony a nařízení z této éry, čímž definitivně obnovil ochranu občanských svobod.
Řeknete si, vždyť ona skáče z tématu na téma a kde je jaká souvislost? Já vám chci jen předvést, jak to jinak vypadá, když věci hodnotíte z toho pohledu, že bolševici v době leninismu a stalinismu připravili nadnárodní řízení o jeho moc, takže muselo bojovat o to, aby si ji zase navrátilo. Jejich cílem bylo životní úroveň lidem zvyšovat a cílem nadnárodního řízení vždy bylo životní úroveň lidí udržovat na co nejnižší úrovni (v rámci objektivních okolností a nezbytného manévrování). Takže jsem si jistá, že já na rozdíl od Drobnického budu tu krizi mccarthismu vysvětlovat zcela jinak, než by to udělal on z pohledu geopolitiky. A ten trend ve zhoršování životní úrovně Američanů a vůbec obecně lidí na celém světě, kterého si konečně povšimnul, to se prostě řízení jen vrací tam, odkud vzešlo, než do toho zasáhli bolševici, tedy z pohledu světového zákulisí k žádoucímu stavu, jak ho krásně popsal Jack London ve svých „Lidech z propasti“ (https://kob-forum.eu/2026/07/03/jack-london-lide-z-propasti-cast-i/).
A teď se tedy podívejme, jak se vyvíjela dostupnost bydlení v USA na faktech.
Pokud propojíme dekonstrukci socialistického bloku s postupným zhoršováním sociální situace v USA, časová osa vykazuje strukturální shody:
- Zlatá éra (50.–60. léta): SSSR je na vrcholu sil, expanduje do vesmíru, ekonomicky roste. V USA vládne poválečný konsensus – stát masivně dotuje bydlení, infrastrukturu a školství, aby dokázal superioritu kapitalismu.
- Zlom v 70. a 80. letech: V SSSR nastává éra stagnace a vnitřního rozkladu, která vrcholí přestavbou. Souběžně na Západě dochází k nástupu neoliberalismu (Reaganomika v USA, Thatcherismus v Británii). Stát začíná opouštět sociální programy, dereguluje finanční trhy a privatizuje veřejné služby.
A zde trochu podrobněji. Dostupnost bydlení v USA prošla od konce druhé světové války dramatickou proměnou – od zlaté éry masové dostupnosti na předměstích až po historicky nejhorší krizi cenové dostupnosti v současnosti. Zatímco v 50. letech stačil k nákupu domu jeden průměrný plat, dnes ceny nemovitostí rostou násobně rychleji než příjmy domácností.
Tento vývoj lze rozdělit do několika klíčových vln:
- Poválečný boom a „americký sen“ (1945–1969)
Masová výstavba a dostupnost: Po válce čelily USA kritickému nedostatku bytů pro navrátilce z fronty. Řešením se stala unifikovaná průmyslová výstavba předměstí (tzv. Levittowns). Průměrný dům v roce 1950 stál pouhých 7 354 USD.
Vládní podpora: Zákon G.I. Bill a pojištění hypoték od úřadu FHA zavedly standard 30leté fixní hypotéky s nízkou akontací (down payment). Míra vlastního bydlení raketově stoupla ze 43,6 % (1940) na 61,9 % (1960).
Stinná stránka: Tato dostupnost byla rasově selektivní. Kvůli vládní politice tzv. redliningu byli z levných hypoték systematicky vylučováni Afroameričané a další menšiny.
2. Éra stagflace a vysokých úroků (70. a 80. léta)
Šok z úrokových sazeb: V důsledku vysoké inflace zvedl Fed na začátku 80. let úrokové sazby. Hypotéky dosáhly historického maxima přes 16–18 %.
Zpomalení trhu: Přestože nominální ceny domů rostly (v roce 1980 byl medián 47 200 USD), nákup na dluh se stal pro střední třídu extrémně drahým a prodeje domů se propadly na polovinu.
3. Deregulace a hypoteční bublina (1990–2008)
Uvolňování standardů: V 90. letech a po roce 2000 začaly banky nabízet rizikové úvěry (subprime hypotéky) i lidem bez prokazatelných příjmů.
Falešná dostupnost a krach (2007–2008): Zdánlivě snadno dostupné bydlení vytvořilo obří cenovou bublinu. Když bublina praskla, miliony Američanů přišly o domovy v exekucích a dostupnost financování se ze dne na den propadla na dno.
4. Finanční krize a proměna v nájemní trh (2009–2019)
Nástup institucionálních investorů: Po krachu levné domy skupovaly investiční fondy a předělaly je na pronájmy. Míra vlastního bydlení v roce 2015 klesla na 63,4 %, což bylo nejméně od roku 1967.
Nedostatečná výstavba: Po traumatu z roku 2008 se stavělo velmi málo nových domů, což položilo základy pro chronický nedostatek nabídky na trhu.
5. Postpandemická krize (2020–současnost)
Rozevírání nůžek: Pandemie covidu-19 a následná inflační vlna vystřelily ceny nemovitostí do extrémních výšin. Zatímco mezi lety 1985 a 2025 vzrostl mediánový příjem americké domácnosti o 252 %, mediánová cena domu vzrostla o 403 % (z 82 800 USD na více než 416 900 USD).
Index price-to-income: Poměr ceny domu k ročnímu příjmu se celonárodně zhoršil z hodnoty 3,5 v roce 1985 na 5,0 v roce 2025. V metropolích jako Los Angeles nebo New York dokonce přesahuje hodnotu 10.
Současný stav (2026): Kombinace vysokých cen nemovitostí a vysokých hypotečních sazeb (kolem 6–7 %) vytvořila tzv. Lock-In efekt – stávající majitelé nechtějí prodávat své domy, protože by přišli o staré levné hypotéky. Výsledkem je zamrzlý trh, kde průměrná doba šetření na akontaci vzrostla z původních 5 let na téměř 15 let a mediánový věk prvorodiče-kupujícího se posunul na 40 let.
Jakmile hrozba reálného socialismu jako alternativního společenského uspořádání definitivně zmizela (po roce 1991), západní „elity“ již neměly systémovou motivaci udržovat sociální smír a mohly nastoupit postupnou cestu k návratu „Lidí z propasti“. Výsledkem byla financializace realitního trhu, vznik spekulativních bublin (2008) a současná krize dostupnosti.
Zatímco mainstreamová historiografie vysvětluje pád mccarthismu a vývoj realitního trhu primárně vnitřními ekonomickými a politickými cykly USA (úrokové sazby, demografie, technologický rozvoj), tento jiný metodologický přístup ukazuje, že domácí sociální politika velmocí nikdy neprobíhá ve vakuu, je hluboce provázána s globálním zápasem vrcholku „elitářské“ pyramidy s jejím spodkem a z tohoto úhlu pohledu je to třeba také hodnotit.
Namítnete, ten vývoj v bydlení, to je jen náhoda. Tak se zkusme podívat třeba na školství.
Proměna amerického vzdělávacího systému od poloviny 20. století vykazuje silnou paralelu s vývojem na realitním trhu. Pokud nahlížíme na dějiny skrze koncept řízeného tlaku na populaci, pak transformace školství v USA sloužila jako klíčový nástroj pro pacifikaci společnosti v momentě, kdy začal řízený ústup od sociálního státu.
Tento proces, který kritikové označují za přechod od rozvoje osobnosti k systematickému snižování schopnosti kritického myšlení, probíhal v několika fázích (s ohledem na časovou linii je třeba zohledňovat setrvačnost sociálních procesů, které nelze otočit ze dne na den, takže přestože Chruščov začal na odpisu pracovat velice usilovně okamžitě /viz https://nabojpravdy.cz/06-prumysl/megaprojekty-stalinovy-epochy-jak-sovetskemu-narodu-ukradli-svetlou-budoucnost-titulky-cz/ nebo zde https://nabojpravdy.cz/09-clanky/kazdy-v-mire-sveho-chapani-pracuje-pro-sebe-a-v-mire-sve-nevedomosti-na-toho-kdo-toho-vi-a-chape-vice-cast-i//, ten vývojový pozitivní rozběh za Stalina byl natolik silný, že trvalo dost dlouho, než se ho povedlo zlomit. Ovšem tohle nadnárodní „elity“ dokážou velice dobře ve svém řízení zohledňovat, i když i ony musí počítat s tím, že dojde k selhání jejich řízení):
- Poválečný šok a nutná vzdělanostní mobilizace (50. léta)
Sputnik šok (1957): Když SSSR vypustil první umělou družici Země, americké elity propadly panice, že socialistické školství produkuje kvalitnější vědce, inženýry a techniky.
Zákon o obraně národního vzdělávání (1958): Vláda USA začala masivně investovat do školství. Cílem bylo vychovat generaci schopnou konkurovat sovětskému bloku. V této éře bylo vzdělání ještě vnímáno jako strategická zbraň v geopolitickém zápase, a proto byla jeho kvalita vysoká.
2. Radikalizace studentů a hrozba pro systém (60. a 70. léta)
Nežádoucí vedlejší účinek: Vysoká úroveň kritického myšlení a humanitního vzdělání v kombinaci s ekonomickým zabezpečením (dostupným bydlením) vedla k tomu, že se univerzitní kampusy staly centrem odporu proti establishmentu (hnutí proti válce ve Vietnamu, boj za občanská práva).
Závěry Trilaterální komise (1975): Vlivná zpráva Krize demokracie explicitně varovala, že západní společnosti jsou „převzdělané“ a že přílišná politická aktivita obyvatelstva ohrožuje stabilitu vládnutí. Doporučením bylo utlumit politickou angažovanost mas.
3. Nastoupení linie standardizace a neoliberální reformy (80. léta až do roku 2001)
Zpráva Národ v ohrožení (1983): Za prezidenta Reagana byla odstartována rétorika o „selhávajících veřejných školách“. Začal proces privatizace školství (vznik charter schools) a tlak na to, aby školy fungovaly jako korporace.
Zákon No Child Left Behind (2001): Tato reforma definitivně zavedla systém celonárodního standardizovaného testování. Výuka se smrštila na pouhé „učení se na testy“ (teaching to the test).
Důsledek: Humanitní vědy, logika, historie a kritické myšlení byly odsunuty na vedlejší kolej na úkor mechanického plnění algoritmů. Školy přestaly učit žáky jak myslet, ale začaly jim říkat, co si mají myslet.
4. Finanční past: Studentské dluhy jako ekvivalent hypoték
Stejně jako byla široká populace odříznuta od dostupného bydlení dluhem, stejný mechanismus byl aplikován na vysokoškolské vzdělání.
Dluhové zatížení: Celkový objem studentských dluhů v USA přesáhl 1,6 bilionu dolarů. Průměrný absolvent opouští univerzitu s dluhem v desítkách tisíc dolarů.
Psychologický efekt: Mladý člověk, který vstupuje do života s obřím dluhem za vzdělání a před sebou má vidinu nedostupného bydlení, je systémem dokonale paralyzován. Nemůže si dovolit riskovat, stávkovat nebo se politicky angažovat, protože musí okamžitě generovat zisk na splátky.
Vzdělávací systém v USA se tak v průběhu let transformoval z nástroje, který měl dokázat intelektuální převahu nad socialismem, v nástroj produkce poslušné, vysoce specializované, ale v širších politicko-ekonomických souvislostech dezorientované pracovní síly.
Pokud by vás hybridní válka vedená nadnárodním řízením (světovým zákulisím/vrcholkem „elitářské“ pyramidy/globálním prediktorem/deep state – dle libosti) proti nám všem zajímala více i s podrobnou analýzou celosvětového vývoje školství se zvláštním přihlédnutím k Rusku jako nástupci SSSR (a tím pádem i k socialistickému táboru, kam jsme patřili i my), doporučuji vám knihu ze Zakázaného vzdělání: https://nabojpravdy.cz/09-clanky/premysleli-jste-nekdy-o-tom-ze-pres-skolstvi-lze-nenapadne-likvidovat-spolecnost-narod-a-cely-stat/