Minule (https://kob-forum.eu/2026/10/08/prvorepublikovy-dezinformator-a-dezolat-julius-fucik-17-let-proletarske-revoluce/) jsme mluvili o výsledcích Velké říjnové socialistické revoluce po sedmnácti letech, tady je ještě takové malé doplnění, abyste získali představu o budování v SSSR, zatímco na Západě zuřila krize a nezaměstnanost! /Mé poznámky jsou kurzívou v závorkách, tučná zvýraznění jsou také moje, původní Fučíkova zvýraznění jsou tučně kurzívou./ Pro doplnění obrázku mozaiky, co se naopak řešilo v prvorepublikovém Československu následuje Řeč Klementa Gottwalda v poslanecké sněmovně 4. listopadu 1932, na jejímž základě si můžete udělat představu o prvorepublikovém hospodaření i o tom, jak vypadala politická situace, podoba s dneškem… nu, čistě náhodná. Stejné zřízení, stejné problémy…
TOVÁRNA NA TOVÁRNY
„Kramatorskij mašinostrojitělnyj zavod imeni Stalina“
Moskva 28. září 1934
Na kopci nad Kramatorskem, mezi opuštěnými větrnými mlýny, scházeli se opatrní ozbrojenci. Byla noc na 24. prosince roku 1918. Slovo měl Jakub Pavlovič Veličko. Byl vůdcem rudé partyzánské skupiny dělníků Borzigovy fabriky v Kramatorsku, která dostala úkol dobýt Kramatorska proti bílým. Jakub Pavlovič Veličko dal povel. Mezi větrnými mlýny začal boj 79 rudých partyzánů proti 250 bělogvardějcům, vyzbrojeným kulomety. Nebyl to boj Don Quijotů. Ráno 24. prosince 1918 zavlála nad Kramatorskem rudá vlajka.
Dnes je celý Kramatorsk zaplaven rudými vlajkami. Obrovský závod, obrovská továrna na těžké stroje zahajuje výrobu. Je to velký svátek pro celý Sovětský svaz. Je to vstup do nového období, do období dovršující se průmyslové samostatnosti Sovětského svazu.
„Kramatorskij mašinostrojitělnyj zavod“ byl zařazen mezi giganty hospodářského plánu. Ale není jeden z mnohých. Je významnější než mnoho jiných gigantů první i druhé pětiletky, protože jím dosahuje sovětská technika nejvyššího vrcholu v průmyslové výrobě.
V leningradském přístavu, v Oděse i ve Vladivostoku, na velkých nádražích hlavních tratí, spojujících Sovětský svaz se západní Evropou, bývalo kdysi vidět celá skladiště beden. Co je v nich? Traktory – odpovídali v roce 1929. Stroje pro Traktorstroj – odpovídali v roce 1930. Beden ubývalo. Co je v nich? Stroje pro Kombajnstroj, pro automobilky, pro papírny, stroje pro nové velké továrny Sovětského svazu, stroje dovážené z ciziny.
Sovětské lodě už nevplouvají do přístavů, zatíženy bednami vzácných kovových paží, skladiště sovětských nádraží už nejsou přeplněna bednami zahraničních dodávek. Přes hranice přecházejí poslední obrovské zásilky; nejmodernější, nejdokonalejší, nejmocnější stroje, které dovedou vyrábět jakýkoliv stroj pro jakoukoliv továrnu dalších pětiletek. Jsou to stroje pro „Uralmaš“ a stroje pro „Krammaš“.
Širokými ulicemi nového města továren proudí desetitisíce lidí. Je mezi nimi také Jakub Pavlovič Veličko. Je mezi nimi také několik starých bolševiků, kteří se tu scházeli kdysi před 25 lety, kdy na místě dnešního bohatého sadu šuměla ještě tuhá a vysoká metlice stepi, skýtající úkryt před bedlivými carskými četníky. A je mezi nimi také těch několik set nadšených budovatelů, kteří tu na tom místě stáli před pěti lety, když soudruh Kirilkin pronášel první řeč nad základním kamenem nového závodu. Soudruh Kirilkin, syn havíře z Donbasu, bývalý bezprizorný, potom brzdař na šachtě a potom elektrotechnik, je nyní ředitelem továrny na továrny a tato továrna zahajuje výrobu.
Ani on – přiznává se – si tenkrát před pěti lety nedovedl přesně představit její velikost. Je to velikost, která vzbuzovala uctivě pochybovačný úsměv všech zahraničních odborníků, požádaných o konzultaci projektu. Inženýr Konrád Matschoss, předseda německé asociace inženýrů, hladě si bradu, vyslovil zřetelně svou nedůvěru: „Projekt je obrovský, ale řekněte… mezi námi… opravdu myslíte, že jej postavíte? Ani Německo by si nemohlo dovolit postavit takový závod.“ A když v únoru roku 1933 rychle postupující budování továrních objektů i montáž složitých strojů dokazovaly nad veškerou pochybnost, že Sovětský svaz si nejen může dovolit takovou stavbu, ale že ji také uskuteční, prohlásil generální ředitel Kruppových závodů Hissmann s veškerou autoritou: „No, konečně – závod postavíte, ale spustit ho“… Na to i v našich podmínkách by bylo třeba nejméně pěti let.“
To, co tak zaráželo zahraniční odborníky a co jim dovolovalo tak nepokrytou nedůvěru, byla právě rychlost, se kterou byl budován závod tak velký. Kruppova ředitele nemohla přece zarazit jen rozsáhlost podniku. On znal i jiné velké továrny, ale žádná z těchto továren nevznikla tak naráz jako jeden předem organizovaný komplex, nevznikla podle plánu, ale tvořila se postupně, jak to potřebovala a jak to umožňovala konjunktura kapitalistické výroby.
Kramatorský závod je dílo plánu. Plánu, který počítal i s růstem bohatství celé země i s růstem sovětských lidí. Pro německého inženýra v roce 1930 mohla být dokonce směšná ta představa, že země, která nemá téměř vůbec žádných kvalifikovaných dělnických kádrů, pomýšlí na závod, v němž každý dělník musí mít nejdokonalejší kvalifikaci, musí do nejvyšší míry ovládat techniku, kulturu své práce. Vždyť v roce 1930 nebylo v Sovětském svazu dělníků ani na sériovou výrobu a vždyť v kapitalistických zemích připouštějí k takovým strojům, jako má „Krammaš“, jen dělníky s desetiletou až dvanáctiletou pracovní zkušeností. Německý inženýr jistě zcela správně oceňoval obtíže práce takového závodu, ale nemohl dovést ocenit to, čím rostou lidé v Sovětském svazu.
„Krammaš“ prodělal již tři čtvrti roku zkušební práce. Na konci roku 1933 byla dokončena stavba i montáž strojů všech 13 oddělení první řady budování. Na první pololetí 1934 dostal již „Krammaš“ svůj první zkušební plán. A splnil jej. Plnil hned v prvních dnech své práce takové úkoly, jako byla na příklad výroba jednoho „detailu“ pro charkovský Turbozávod: nátrubek turbiny o síle 50 tisíc kW, vážící 700 q, nebo válec pro mariupolský závod, který při délce 8 m váží 500 q atd. Všecky zkušební výrobky „Krammaše“ ukázaly schopnost jeho dělníků pracovat tak, jak vyžaduje takový závod a jak dovedou pracovat buď dělníci s desítiletou praxí za hranicemi, nebo dělníci Sovětského svazu, kterým jejich země dala vše, aby si mohli kulturu práce osvojit v kratší době.
Co to znamená konkrétně? Čím se lišilo budování Kramatorského závodu, který má každého roku dát Sovětskému svazu výzbroj pro šest vysokých pecí, pro 30 martinských pecí, který má každého roku dodat 19 obrovských strojů pro válcovny a 20 000 tun jeřábů, který má doslova každého roku vyrobit jeden celý Magnitogorsk – čím se lišilo budování tohoto závodu od budování podobných (pokud můžeme vůbec o nějaké podobnosti mluvit) závodů v kapitalistických zemích?
Byla stavěna obrovská oddělení, 13 takových oddělení, z nichž je každé samo o sobě obrovskou továrnou. Byl postaven mechanický cech číslo 2, který může vyrábět jeřáby o nosnosti 220 tun, byl postaven mechanický cech číslo 1, který může zásobovat sovětskou černou metalurgii tak, jako ji dosud zásobovaly všechny zahraniční továrny, cech, který už ve svém zkušebním období začal vyrábět stroj pro Dzeržinského válcovnu v Kamenskom o váze 60 000 q, byla postavena slévárna na ploše 10 hektarů, která může dát ročně 43 000 tun odlitků (slévárna Kruppova má roční výkonnost 24 000 tun)… ale zároveň s těmito obrovskými budovami továrny rostly také budovy pro lidi nového závodu: už stojí škola sedmiletka, už stojí škola desetiletka, už stojí velká závodní škola techniky a pracuje nové kino, dětské školky, dětské jesle, lázně, poliklinika, nemocnice, čtyři jídelny, devět obchodů, mechanická prádelna, už stojí první domy nového závodního města, které bude mít v nejbližších deseti letech 150 tisíc obyvatel, už je zařizována a zčásti zařízena kanalizace, už je položeno 16 743 m vodovodu a 16 940 m dokonalých asfaltových chodníků a všechny tovární budovy vyrůstají uprostřed nádherného sadu, který zaujímá plochu deseti hektarů.
Může všecko toto zařízení nepůsobit na člověka, který je jím obklopen? Může toto prostředí vědy, techniky, kultury, krásy, komfortu, skutečného blahobytu nevzbudit v každém zdravém člověku všecky jeho síly, může nezpůsobit, že mladý dělník v jediném roce najde v sobě skutečně všecky schopnosti k práci, k jaké se zedřený, ponižovaný a z veškeré kulturnosti vyháněný dělník kapitalistických zemí může dostat až po deseti letech vyčerpávající dřiny? V sadech kramatorské továrny byly vysazeny tři miliony květin. Je to poněkud neobvyklý protějšek k těm desetitisícům tun ocele, které odtud budou vycházet do celého Sovětského svazu. A přece je těmto květinám určena důležitá úloha ve výrobě nejtěžších mechanických kladiv a největších šachetních konstrukcí: jsou tu proto, aby pomáhaly vychovávat nového člověka, aby zvyšovaly jeho citlivost, aby jej stále obklopovaly půvabem, vůní dokonale nového světa, nového bohatství – i nových povinností.
Sovětský svaz učinil poslední rozhodný krok k úplné soběstačnosti svého průmyslu. První řada oddělení Kramatorského závodu zahájil práci a na nedalekém obzoru rostou objekty druhé řady plánu, který ke Kramatorsku zakreslil nejmocnější továrnu továren světa. Tisíce dělníků pochodují ulicemi nového závodu, tisíce rudých praporů vlají nad městem. Vlají také nad závodem „stařečkem“, nad starým kramatorským závodem, z něhož kdysi, když se jmenoval ještě fabrikou Borzigovou, vyšla skupina rudých partyzánů dobývat Kramatorska proti buržoasní gardě.
Nad Kramatorskem stojí pomník. Pomník dělníkům – rudým partyzánům, kteří tenkrát v noci na 24. prosince padli v boji o vítězství diktatury proletariátu. Pomník postavili dělníci nového „Krammaše“ a odlili jej v obrovské slévárně svého nového závodu pod vedením Jakuba Pavloviče Velička, který je starším cechu. Všecky oči nadšených budovatelů „Krammaše“, všecky oči milionů svobodných sovětských dělníků se obracely k tomuto pomníku s výrazem díků těm, kteří padli, ale nezradili tuto velkou a slavnou přítomnost, která pro ně byla jen sněnou a nedosažitelnou budoucností.
Jak se však my musíme dívat tam, k tomu kovovému pomníku!
Vy, kteří říkáte, že milujete Sovětský svaz, vy, kteří prohlašujete své nadšení nad jeho budováním – myslíte, že by dnes vlály prapory svobody nad Kramatorskem, že by stál ten nový gigant pětiletky, že by zahajoval výrobu mohutný „Krammaš“, kdyby tenkrát před šestnácti lety nebyli Jakub Pavlovič Veličko a 78 dělnických partyzánů vyšli do boje proti gardě kapitalistického světa, kdyby tisíce takových Jakubů Pavlovičů nebyly zahájily boj proti panství ruských kapitalistů? Step by byla dál tam, kde dnes stojí továrna továren, a Kramatorsk by nejásal nadšeným novým životem, ale zmíral by hladovou nezaměstnaností.
Vy, kteří říkáte, že milujete Sovětský svaz, dívejte se na něj dobře! Jeho velkolepé úspěchy nemluví jen o jeho přítomnosti, ale také o jeho minulosti pro vaši přítomnost.
50 MILIONŮ KULIČKOVÝCH LOŽISEK
Moskva srpen 1935
Už dávno jsem nebyl v Proletářském rajonu Moskvy. Alespoň tři neděle.
Ale dnes přijíždí do Moskvy turkmenští jezdci, kteří za třiaosmedsát dní projeli na koních 4300 kilometrů od Ašchabadu přes poušť Kara-Kum až do hlavního města Sovětského svazu. Čekáme je na hranicích Moskvy, právě v Proletářském rajonu, jehož Nižněgorodskou ulici přepíná veselý vítězný oblouk na uvítanou znamenitým kolchozníkům Turkmenistanu. Z různých konců města se sjíždějí auta s úderníky moskevských závodů. Kdopak by si v tomto slavnostním očekávání dovedl představit, že se carské vládě kdysi dařilo v ruských dělnících vzbuzovat pohrdání k turkmenským dekchanům (drobní zemědělci) a v turkmenských dekchanech nenávist k ruským dělníkům?
Podle zpráv – telegraf předbíhá i nejrychlejší z překrásných turkmenských koní – vyjeli jezdci z Ljuberců o polednách. Zbývají nám tedy ještě dvě tři hodiny čekání. Touláme se po ulicích proletářského rajonu. Chodíme kolem novostaveb a překračujeme vznikající široké autostrády příští Moskvy. Došli jsme tak, ani to v rozhovoru nepozorujíce, až před „Šarikošipnik“. Jeho rozsáhlá a lehká budova obnovuje v každém, kdo jí prošel, zvonivý zvuk ocelových kuliček, na nichž se točí šestina světa.
Dnes však jsou zvonky přehlušovány údery kladiv, šustícími ranami sekyr a hřmotnými výkřiky lidí. Od stěn „Šarikošipniku“ se daleko táhnou vykopávky a vyrůstá lešení.
„Co se tu děje?“
„Šarikošipnik je rozšiřován.“
„Největší továrna kuličkových ložisek na světě – a ještě je rozšiřována?“
„Největší… už dávno nestačí. Je třeba ještě větší. A jak větší!“
Mohli jsme na chvíli zapomenout na vzácné hosty z daleké Turkmenie. Tu před námi se dělo něco obrovského. Zašli jsme do kabinetu továrního výboru strany na Šarikopodšipniku“. Pro informace.
„Ano, rozšiřujeme Šarikopodšipnik,“ říká tovární důvěrník strany. „V tomto roce vyrobíme 17 milionů kuličkových ložisek, ale náš strojní, automobilový, letecký a traktorový průmysl s námi nebude spokojen, třebaže převyplníme plán. Potřebuje daleko více. Můžeme sice v příštím roce ještě zvýšit výkonnost našeho závodu, můžeme vyrobit 24 miliony kuličkových ložisek, ale ani to již nebude stačit. A za tu hranici při dnešním rozsahu bychom už jít nemohli. Proto již dnes rozšiřujeme Šarikopodšipnik.“
„Mnoho?“
„To záleží na tom, jaká máte měřítka,“ odpovídá důvěrník vesele. „V rozšířeném závodě budeme vyrábět ročně padesát milionů kuličkových ložisek. Dnes každý pracovní den dáváme našemu průmyslu 55 tisíc ložisek; po rozšíření budeme dávat denně 165 tisíc. Dnes dáváme našemu průmyslu 120 různých druhů ložisek; po rozšíření budeme dávat 350 různých druhů.“
… a protože mu zřejmě působí potěšení vidět nás ohromené znamenitými číslicemi, dodává s hrdou ledabilostí:
„Zase nějaký nový plán?“
„Plán, který se už také proměňuje ve skutečnost. Stavíme nový závod na kuličkové ložiska v Saratově. Bude tak velký jako náš rozšířený závod – tj. také na padesát milionů kuličkových ložisek ročně. Bude vyrábět 240 až 250 různých druhů ložisek. Celý závod zaujme plochu sedmdesáti hektarů. Jen hlavní oddělení bude mít 200 tisíc čtverečních metrů. Už se tam pracuje. Dnes už tam stojí obytné domy pro dělníky, klade se železniční trať, staví se cementárna…“
Mister Browder se nervosně dívá na hodinky:
„Je čas, pánové, abychom nezmeškali!“
Ale na ulici, když se trochu vzpamatovává, dodává loajálně: „Jsem tu již třetí rok. Člověk by si myslil, že si zvykne, že už jej nic neudiví. Ale ne, nezvykneš si! Stále a stále tu roste něco, co mě ohromuje. Nikdy bych si to byl neuměl představit. Podivuhodná země…“
Na Nižněgorodské ulici slavnostním obloukem vjíždělo do Moskvy dvaatřicet osmahlých kolchozníků z Turkmenie v huňatých papachách a v rudých chalátech, vybledlých na slunci Kara-Kumu.
„Skutečně, nebude to malý závod. Představte si jen, že na ty maličké kuličky a válečky spotřebujeme ročně půl druhého milionu metrických centů speciální kvalitní oceli.“
„Vy tedy již máte svou třetí pětiletku,“ vtipkuje trochu zahořkle mister Browder, zpravodaj měšťáckého anglického listu, který při sbírání takového materiálu nikdy neví, co tomu řekne jeho šéfredaktor.“
„Proč třetí?“ úmyslně nechápe důvěrník.
„Nu, takové rozšiřování se nedá provést v jednom týdnu.“
„V jednom týdnu ovšem ne. Ale léta na to nepotřebujeme. Náš průmysl nemůže čekat. A to určuje naše tempa…“
„A ta jsou?“
„Tempa postavení našeho závodu jsou vám snad známa. To, co dnes pracuje, jsme postavili a dali do provozu za dva a půl roku. Nové dílny, nové budovy budou dokončeny – prvního ledna 1936, tj. za šest měsíců, a dány plně do provozu – prvního dubna 1936. To znamená, že teď zdvojnásobíme náš závod za necelých devět měsíců…“
… jaký to bude za pouhých devět měsíců gigant, když se tato největší světová továrna na kuličková ložiska, která dnes zaměstnává 18 000 dělníků, ještě víc než zdvojnásobí!
„Nu, to je skutečně závod bez konkurence,“ přiznává mister Browder.
„Je – ale dlouho nebude,“ spokojeně odpovídá důvěrník. „Tam od vás už se ovšem konkurence bát nemusíme, ale sami si ji postavíme, chcete-li to ovšem nazvat konkurencí…“
NOVÁ VLÁDA ŽENE LID DO ZÁHUBY
Řeč Klementa Gottwalda v poslanecké sněmovně 4. listopadu 1932
13. prosince 1929, téměř před třemi lety, učinila svoje první prohlášení vláda Udržalova. Včera předstoupila před parlament s prohlášením nová vláda, vláda Malypetrova. Pro posouzení skutečné ceny Malypetrova prohlášení bude dobře, když si vzpomeneme, co před třemi lety Udržal sliboval a co pak jeho vláda skutečně udělala.
Udržal tehdy prohlásil, že, „hlavním úkolem nové vlády bude hledat a nalézt prostředky k odstranění hospodářské krise“. Jak to dopadlo? Takto: V osmi měsících roku 1932 v porovnání s týmž obdobím roku 1929, tedy za tříletého trvání Udržalovy vlády, klesla těžba kamenného uhlí o 33%, hnědého o 33%, výroba koksu o 57%, surového železa o 70%, surové oceli o 77%, celkový vývoz podle hodnoty o 66%, celkový dovoz podle hodnoty o 58%, doprava podle přistavených vagonů o 34%. Zato však za tutéž dobu stoupl počet konkursů o 129% a vyrovnání o 67%. Zejména však stoupl počet nezaměstnaného dělnictva, a to v srpnu 1932 proti srpnu 1929 o celých 1.225%.
Od deseti k pěti hospodařila vláda také se státními penězi. Státní rozpočet za rok 1930 končil schodkem 600 milionů Kč, za rok 1931 schodkem 1.657 mil. Kč, za rok 1932 předpokládaným schodkem 1.900 mil. Kč. Schodky byly hrazeny novými daněmi a děláním nových dluhů. Z 32.670 mil. Kč roku 1929 stoupl státní dluh roku 1932 na 34.654 mil. Kč. To jsou suché cifry, za nimiž se však skrývá katastrofa hladu a bídy pro pracující lid měst i venkova. Tři roky „odstraňovala vláda krizi“, a dnes je krise hlubší a katastrofálnější než kdykoli jindy.
Udržal sliboval, že jeho režim bude spravedlivý vůči všem, a zejména pak sociálnědemokratičtí a národně-socialističtí poslanci a ministři – kteří ovšem nemají odvahy ani zde s námi polemizovat a před dělníky tuto odvahu již dávno ztratili – měli stále plnou hubu řečí o spravedlivém rozdělení obětí a důsledků krise. Jak to bylo ve skutečnosti? Tříletí Udržalovy, Meissnerovy a Czechovy vlády stálo ve znamení bezohledného snižování mezd dělníků a zřízenců. Uvážíme-li dnes téměř všeobecné vysazování z práce, nevydělá zaměstnaný dělník ani polovic toho, co vydělal před třemi roky. Postavení nezaměstnaných dělníků učinila Udržalova vláda ještě zoufalejším. Ani 20% nezaměstnaných nepobírá podpory podle gentského systému, další část nezaměstnaných dostane tu a tam nějakou desetikorunovou poukázku týdně nebo dokonce čtrnáctidenně, při čemž se však musí i o tuto almužnu urputně rvát. Pánové – a zejména poslední řečník zde, pan dr. Nosek – by měli jednou zkusit, jak se žije za 10 Kč týdně. Většina nezaměstnaných nedostává nic, je odkázána v pravém slova smyslu na žebrotu. Je málo států v Evropě, kde by osud nezaměstnaných dělníků byl tak strašný jako v Československu.
Státním zaměstnancům snížila stará vláda vánoční příspěvek na rok 1931 a připravila je tak o 200 mil. Kč, nehledě ani na to, že postavení drobných státních zaměstnanců bylo zhoršeno i řadou jiných opatření, jako je zastavení postupu, předčasné pensionování a propouštění, zhoršení režijních výhod apod. Konečně můžeme onu „spravedlivost v rozdělování obětí“ posoudit také z toho, co bylo v uplynulém období učiněno ve věci nepřímých daní. I před Udržalovou vládou bylo zatížení nepřímými daněmi velké. Vláda Udržal-Meissner-Czech však daňové břímě ještě zvýšila. Uvedu jen nejdůležitější data. Tak byla zvýšena daň z obratu, což činí ročně částku 600 mil. Kč, byly zvýšeny dávky za úřední výkon ročně o 100 mil. Kč, zvýšila se cla na dobytek, maso, obilí a mouku, což činí ročně 200 mil. Kč, byla zvýšena daň z piva ročně o 170 mil. Kč, daň ze zapalovadel ročně o 80 mil. Kč, byla zavedena daň z droždí ročně o 60 mil. Kč, byla zvýšena cena tabákových výrobků ročně o 156 mil. Kč, zvýšena konečně daň důchodová ročně o 300 mil. Kč, z čehož 120 mil. Kč zaplatí drobní poplatníci. (Výkřiky komunistického poslance Zápotockého.) Hle, pouze tato kytice zvýšených, resp. nových daní, zatěžujících převážně chudé vrstvy měst i venkova, znamená ročně částku 1.666 mil. Kč! Tím štědřejší ovšem byli páni vůči sobě, resp. vůči svým šéfům, kapitalistům. Co z lidu bylo navíc vymačkáno, o to víc se dělili páni. Hle, bankám bylo ze státních peněz dáno 2.100 mil. Kč, prodlouženy byly dovozní listy, což činí roční dar agrárníkům a spekulantům 150 mil. Kč. Na lihovém zákoně vydělali lihovarníci 200 mil. Kč ročně. Zavedeny byly pense páterům, což činí 15 mil. Kč ročně. Pivovarníkům bylo dáno 6 mil. Kč, obilnímu syndikátu 30 mil. Kč atd. Není z toho jasně vidět, že pánové Udržal, Meissner, Czech si vysvětlují slovo „spravedlnost“ po svém, kapitalisticky, totiž: chudým vzít a bohatým dát?
Konečně nám Udržal se Slávikem a Meissnerem před třemi lety vypravovali něco o demokracii a podle principu této „demokracie“ také vládli. Nuže, jak to vypadalo v praxi? Byl zkřiven vlas fabrikantům, kteří dělníkům snižovali mzdy? Nikterak. Ale proti dělníkům, kteří se tomu bránili, byli posíláni četníci. Stalo se něco zaměstnavatelům, kteří za uplynulé tři roky vyházeli na dlažbu statisíce dělníků? Ani nápad, mimo subvence se jim odepsaly ještě daně. Ale do nezaměstnaných, kteří si šli na úřad vymáhat i jen ty mizerné žebračenky, se bušilo pendreky. Byli zavřeni ti boháči, kteří už po dlouhá léta defraudují daně nebo si je za tučnou provizi vlasteneckým advokátům dávají odpisovat? Byl snad zavřen na příklad Pálffy a Šavrda? /Pálffy – příslušník maďarské šlechtické rodiny, která vlastnila na Slovensku rozsáhlá panství, okradl za pomoci ostravského národnědemokratického advokáta dr. Šavrdy stát o 37 milionů na daních/ I kdepak. Ale na buben byly přivedeny desetitisíce usedlostí drobných rolníků a desetitisíce živností drobných živnostníků, a když se lid těmto exekucím bránil, střílelo se. Bylo sáhnuto na organisaci kapitalistů, kteří denně kují pikle proti pracujícímu lidu? Byly obtěžovány různé fašistické organisace, které se ozbrojují a připravují občanskou válku proti lidu? (Komunistický poslanec Štětka: „Ještě jim dali prachy!“) A kvery. Byly zakázány a ze země vypovězeny ony bělogvardějské, krvavou válku a krvavé provokace připravující organisace, z jejichž středu vyšel Gorgulov? /Pavel Gorgulov – bělogvardějský terorista, spáchal roku 1932 vražedný atentát na francouzského prezidenta Pavla Doumera. Tardieuova vláda dala rozšířit lživé zprávy, že Gorgulov je „ruský komunista“, člen „panruské strany novobolševiků“, inspirované prý III. internacionálou. Tato provokace byla odhalena prohlášením Kominterny, která uveřejnila bohatý životopisný materiál o Gorgulovově kontrarevoluční činnosti v Československu, kde žil před odjezdem do Francie/ Ani v nejmenším, naopak. Kapitalistickým organisacím se dávají stamiliony. Fašistické organisace jsou za poplatnické peníze vyzbrojovány erárními zbraněmi a bělogvardějské organisace jsou placeny penězi utrženými od úst československým nezaměstnaným dělníkům. (Posl. Štětka: „Z ministerstva národní obrany se tam dalo 57 milionů na zbraně!“) Ale zato proti proletářským a rolnickým organizacím bylo plně použito, „dobrodiní demokracie“. Rozpuštěn byl Svaz pracujícího rolnictva Zakarpatska, rozpuštěna byla Rudá pomoc a Dělnická pomoc, rozpuštěno bylo ústředí Rudých odborů a Komunistický svaz mládeže a v poslední době i Svaz přátel Sovětského svazu.
A dlouhá je řada míst, kde za vlády Udržalovy padly dělnické a rolnické životy: Duchcov – Košuty – Chust – Frývaldov – Turja Pasika – Parkan – Most – Horní Suchá – Telgárt – Nižní Apša. Vskutku, za odstoupivší vlády Udržalovy-Meissnerovy-Czechovy bylo ze všech dosavadních vlád československých prolito nejvíce krve pracujícího lidu. Tak tato vláda v praxi uplatňovala zásadu demokracie!
Pouze jeden slib Udržalova vláda skutečně splnila, totiž slib, že bude velkou pozornost věnovat pohotovosti armády, to jest, že bude zbrojit. A tak jsme svědky, že zatím co se chalupníkovi prodává v dražbě poslední koza na daně, zatím co drobní živnostníci se střílejí a věšejí, poněvadž nemohou zaplatit daně, zatím co vše, co chudý člověk vkládá do úst, je krvavě zdaněno, zatím co pro nezaměstnané není ani na žebračenku, zatím co toto vše se děje, vydali páni Udržal-Meissner-Czech za poslední tři léta pouze v ministerstvu národní obrany, nehledě na jiná ministerstva, na armádu a na zbrojení pohádkový obnos 5.053 milionů.
Z tohoto stručného výpočtu je zřejmá bilance odstupující vlády. Je to hospodářský rozvrat, je to nebývalá bída a hlad pracujícího lidu měst i venkova, je to dravé kořistnictví pánů, je to bezohledné potlačování posledních zbytků politických práv dělníků a drobných rolníků, je to militarizace a příprava nové války. Je dokázáno, že až na to poslední dělali Udržal-Meissner-Czech opak toho, co před třemi lety slibovali. Odstupující vláda přivedla zem na pokraj katastrofy. Je dokázáno, že jsme ji plným právem nazvali vládou hladu, policejního teroru, nacionálního útlaku a příprav imperialistické války.
Včera učinil za novou vládu prohlášení Malypetr. (Posl. Štětka: „Černý Petr!“) Černý a Malý Petr. Jeho vláda je složena z týchž stran jako vláda Udržalova, a pokud přináší některé osobní změny, jsou to změny charakteristické. Vystupuje tu znovu na scénu známý hrdina Hodža, jejž přetěžká spousta afér strhla před časem dočasně do politického propadliště. Na předsednický stolec sněmovny zasedá mnohonásobný zbytkař Staněk, muž podobného typu jako Hodža, muž, jemuž podle zpráv samých vládních stran president republiky nechce ani ruku podat. (Výkřiky posl. Štětky.) Ale nejpříznačnějším dokladem charakteru nové vlády je její ministr vnitra Černý, starý černožlutý rakušácký byrokrat, kdysi i pravá ruka císařského místodržitele Heinolda, muž, který za Rakouska-Uherska ubíjel české osvobozenecké hnutí, ale který po převratu rychle změnil barvy a svými osvědčenými metodami již dvakráte pomáhal vytahovat z bahna káru československé buržoasie, první prolévaje při tom krev českých dělníků. Připočteme-li k těmto staronovým figurám okrasu staré vlády, ministra financí Trapla, který ve vládě zastával prokuru Živnobanky a Anglobanky, vzpomeneme-li si, že vedle tohoto bankovního socialisty sedí znovu ve vládě starý známý vrchní žalářník Meissner… (Místopředseda německý sociální demokrat Taub zvoní: „Volám pana řečníka pro urážlivé výroky k pořádku.“) …spolu s ostatní plejádou podobných socialistů, pak už toto personální složení nové vlády ukazuje na její kurs. Bude to jiný kurz než kurz staré vlády? Ano! Bude horší, horší pro pracující lid a lepší pro kapitalisty.
Už to, čím se nová vláda uvádí, mluví za celé knihy. Všichni, od Stivína a Czecha přes Scheinosta a Vraného až po písaře z Národních listů se radují a prohlašují za velký pokrok, že nová vláda má pevný plán. Má vláda skutečně takový pevný plán? Ano, má! Nuže, jaký je to plán a kdo může mít z takového plánu radost? Pokud z tohoto plánu proniklo něco na veřejnost, vypadá takto: sníží se platy státním zaměstnancům a učitelům prý o 730 mil. Kč. Přitom toto snížení postihne všechny státní zaměstnance bez rozdílu, i ty nejmizerněji placené, neboť všem se strhnou 2% na pensijní fond, což znamená pro ně ztrátu dalších 100 mil. Mimo to se zruší úplně zbytek vánočního přídavku, což činí zase 100 mil. Kč. Dále chce nová vláda v příštím novém roce vyplácet služné pozadu, čímž by na státních zaměstnancích ušetřila za rok 1933 asi 400 mil Kč. Konečně, jak Malypetr výslovně prohlásil, mají se všechna tato opatření týkat také zaměstnanců veškeré t. zv. samosprávy, veřejných ústavů, podniků a fondů, což by vyneslo ovšem pro pány další nepočítané desetimiliony, ba stamiliony. Např. jen tabákové dělníky chce Trapl obrat asi o 100 mil. tím, že chce zrušit jejich pensijní nároky a zařadit je do sociálního pojištění. Sníží se dále podpory v nezaměstnanosti podle gentského systému o celou třetinu, což prý vynese 50 mil. Kč zase pro vydřiduchy. Mimo to se mají z podpor podle gentského systému vyřadit všichni sezónní dělníci, tedy na příklad všichni stavební dělníci. Dále mají být sníženy důchody válečných poškozenců. Sociální demokraté a čeští socialisté ve svých novinách prohlašují, že ke snížení podpor v nezaměstnanosti a invalidních rent nedojde. Jakou cenu má toto prohlášení? Stejnou jako opětovné slavnostní přísahy, že se státním zaměstnancům platy snižovat nebudou. Dále budou zvyšována cla na kávu, čaj a jiné životní potřeby, což má vynést 100 mil. Kč. Chystá se také zvýšení nové řady nepřímých daní, a to z piva o 100 mil. Kč ročně, z vína o 50 mil. Kč ročně, z lihu o 50 mil. Kč ročně, zdražení autobusové a automobilové dopravy o 50 mil. Kč ročně, zvýšení daně z masa a jiných potřeb o 350 mil. Kč ročně. Ale kromě toho se budou drobní státní zaměstnanci hromadně propouštět, což Malypetr skromně nazývá přirozeným úbytkem. (Výkřiky komunistických poslanců.) Oni pravděpodobně ti provisorní i ti s těmi 300 Kč měsíčně umrou hladem. To bude ten přirozený úbytek, takže první prezent nové vlády spočívá v částce 1600 mil. Kč, o něž budou z největší části ochuzeni nejubožejší a nejpotřebnější a o něž se zčásti sníží jejich příjem a zčásti zvýší drahota.
Přitom si Malypetr a jeho sedm „socialistických“ ministrů dělají z lidí dobrý den. Především se ve svém prohlášení ani slovem nezmínil o nových daních a o snížení podpor v nezaměstnanosti, ač všechny tyto věci se pilně připravují. Zato však řekl, že „míra snesitelného zatížení obyvatelstva je téměř dovršena“. Ano, chudého obyvatelstva, na něž nová vláda však chce navalit nová břemena. Stejným výsměchem jsou Malypetrova slova o oživení „kupní schopnosti zemědělství a dělnictva“, pronášená v době, kdy se dělníkům a veřejným zaměstnancům snižují mzdy, rolníci jsou exekvováni a drahota stupňována vysokými spotřebními daněmi. Sociální demokraté a čeští socialisté ke všem těmto věcem už dali souhlas a prohlašují, že tyto oběti jsou už doopravdy poslední. Může tomu někdo věřit? Vždyť navlas totéž říkali vždy, když útočili na kapsy chudého lidu. Ne, budou-li vládnout oni, kapitalisté, nebudou tyto oběti ani zdaleka poslední. Můžeme bezpečně prorokovat, že za tři čtyři měsíce přijdou s novými útoky, s novými daněmi, s novými úklady, s novými oběťmi. Neboť to, s čím vláda přichází dnes, je pouze částí jejího plánu hladu a drancování.
Nová vláda bude chtít zastavit podporování nezaměstnaných t. zv. žebračenkami a zavést nucenou práci. Ne ovšem pro panské povaleče a hýřily, nýbrž pro vyhladovělé a zmořené nezaměstnané dělníky, které bude nutit, aby za dvě žebračenky v týdnu šli kopat. Nová vláda bude chtít zhoršit nemocenské pojištění, snížit nemocenské podpory, zhoršit léčebnou péči, vyřadit z podpor statisíce dělníků, které jednoduše prohlásí za simulanty. Nová vláda bude chtít zrušit anebo přinejmenším pronikavě zhoršit pojištění hornické, bude chtít zrušit zbytky ochrany nájemníků a zvýšit činže, bude chtít sanovat zkrachované obecní finance novými dávkami a přirážkami, jimiž se celkové daňové břemeno doléhající na pracující vrstvy ještě více zvýší. A kromě toho má pod její ochranou pokračovat snižování mezd dělníkům, další propouštění po desetitisících a další hromadné řádění exekutorů po vesnicích. To je další etapa plánu nové vlády, plánu, z něhož mají takovou radost milionářští socialisté.
Tím více půjde ovšem tento režim k duhu kapitalistům, bankéřům, fabrikantům, velkostatkářům a spekulantům. Pravda, ti cucali už za staré vlády dost a dost, takže se zdá nemožné, aby mohli za nové vlády cucat ještě více. Ale budou! Vždyť právě kvůli tomu jsou a budou dělána všechna tato opatření ožebračující drobný lid. Čímpak byla zacpána huba pánům Staňkům a Hodžům? Jen tím, že oni osobně se dostali blíže ke korytu? I ne, na to bude lid doplácet daleko více. Neboť pro velkostatkáře a velkospekulanty, s nimiž jsou jedna ruka páni komerční socialisté z Velkonákupny, GECu a Svazu družstev, chystá se báječná vyžírka v podobě monopolů, především na obilí a mlýnské výrobky, avšak i na ostatní zemědělské výrobky, jako maso, máslo, vejce atd. Rolníci budou odíráni více než dosud, ale drahota životních potřeb bude stoupat a lid bude platit, až bude černý, jen aby páni shrabovali stamiliony. Leč ani to jim nebude stačit a oni budou vymáhat a dostanou přímo další stamiliony státních peněz pod různými tituly. Fabrikantům budou dány vývozní prémie atd. A tak se dá tato, řekněme, hospodářská část vládního plánu shrnout v jednu větu: chudým vzít a bohatým dát. Stejně jako u vlády Udržalovy. Nová vláda žene lid do záhuby. Ale ty konce!
Říká se, že kde nic není, ani smrt nebere. U pracujícího lidu Československa je toho už málo, velmi málo. Čtrnáct let oň páni pečovali, stále pečovali, až ho upečovali. Miliony lidí v Československu nemají dnes v pravém slova smyslu nic. Hladovějí, jsou otrhaní, bosí, mrznou. Je div, že se brání a že se budou bránit? Co tomu řekne nová vláda? Její odpovědí je zatím jediné jméno: Černý. Černý, hrdina z roku 1920. Černý a jeho četníci a policisté, a tam, kde nebudou stačit, tedy Bradáč a jeho dragouni. Toť druhá část vládního plánu. Cesta od Duchcova do Nižní Apši byla proběhnuta za tři léta. Nynější vláda je odhodlána pokračovat na této cestě a zrychlit ještě tempo. A jsou k tomu odhodláni i vládní socialisté, kterým dokonce už nestačí policejní pendrek, četnický bajonet a dragounská šavle a kteří se nyní pokoušejí i o to, nadělat ze svých důvěrníků četníky, aby do svých kamarádů stříleli. O tuto neslýchaně hanebnou věc se sociálnědemokratičtí vůdcové už pokoušejí na Ostravsku, k téže neslýchaně hanebné věci chtějí zneužít také legionářští, dobře zaopatření a zazobaní vůdcové chudé legionáře, jak o tom svědčí projev posledního sjezdu legionářského, nehledě na to, že už dnes desetitisíce erárních pušek jsou v rukou různých fašistických gard a selských jízd a že ve vyzbrojování této ilegální armády se má pokračovat. Co znamenají všechny uvedené výzvy a přípravy? Znamenají, že buržoasie zbrojí otevřeně k občanské válce, aby zdrcující většině obyvatelstva vnutila své plány, třebas ohněm a mečem. Nová vláda bude tedy nejen vládou hladu a katastrofy, nýbrž také vládou příprav občanské války.
„Jsme všichni na jedné lodi,“ řekl Malypetr. Nu, na této lodi jsou snad takové poměry jako na starých galérách. Pracující lid toť galejní otroci. Vy – toť otrokáři a drábové. Loď je řízena vámi, je děravá, ženete ji do katastrofy. A chcete-li použít analogie s lodí, pak vám pravíme: Tato loď bude zachráněna před ztroskotáním jedině tehdy, až se mužstvo, galejní otroci, vzbouří, hodí vás, otrokáře a dráby, přes palubu a sami se postaví ke kormidlu.
Je zatím pouze jedna loď, kde proletáři a pracující lidé vůbec jsou doma, která je jejich, která je řízena jimi. Touto lodí je Sovětský svaz, jehož proletariát právě nyní oslavuje 15. výročí své vítězné revoluce. A spolu s proletariátem Sovětského svazu oslavuje tuto revoluci pracující lid celého světa, tedy i Československa. Tento proletariát nedopustí, aby se staly skutkem ničemné válečné plány imperialistů proti Sovětskému svazu, tento proletariát bude svými životy chránit tuto svoji baštu, tento proletariát bude ze všech sil pracovat k tomu, aby se z ruského Října stal Říjen světový. (Potlesk komunistických poslanců. Posl. Štětka: „Také československý.“)
Před nastoupením vlády Malypetrovy byla na denním pořádku otázka úřednické vlády. Prozatím byla věc s úřednickou vládou odsunuta do pozadí. Proč? Inu prostě proto, poněvadž Malypetrova, Černého a Meissnerova nová vláda bude dělat na chlup to, co by dělala vláda úřednická: bude snižovat státním zaměstnancům platy, zavádět nové daně, ovšem pro chudé, kapitalistům bude odepisovat, po případě jim dá k tomu k disposici Šavrdy, dá kapitalistům další subvence, bude zostřovat teror, bude pokračovat ve zbídačování lidu, stupňovat národnostní útlak a urychlovat přípravy imperialistické války. „Socialisté“ spolkli celý tento program finančního kapitálu, a proto jsou znovu ve vládě. Říkají při tom, že tak činí v zájmu záchrany „demokracie“. Říkají, že je nutno volit „menší zlo“. Totiž je a jejich režim. Říkají, že mají odvahu postavit se i za nepopulární věci, jsou-li státně nezbytné.
Nuže, v čem „socialističtí“ milionáři mají a v čem nemají odvahu? Nemají odvahu bojovat proti snížení mezd a proti propouštění dělníků z práce. Nemají odvahu zabránit hromadným exekucím chudých rolníků a živnostníků. Nemají odvahu bojovat za zkrácení pracovní doby s vyrovnáním mezd a za podporu všech nezaměstnaných na účet kapitalistů a státu. Nemají odvahu vymáhat defraudované, odepsané a neplacené daně u milionářů. Nemají zkrátka odvahu bít se za zájmy pracujícího lidu. Mají však odvahu podpisovat snižování mezd a propouštění dělníků. Mají odvahu sami snižovat státním zaměstnancům mzdy. Mají odvahu hlasovat pro nové, chudinu postihující daně. Mají odvahu zkracovat nezaměstnaným i ty ubohé podpory. Mají odvahu házet miliardy do krku bankám, kapitalistům a na militarismus. A mají dokonce odvahu dát střílet do dělníků, kteří se ozvou, kteří nechtějí dále žít jako psi. Věru, smutná to odvaha!
Říkají, že musili přistoupit na Traplův plán, při čemž ovšem zamlčují, že Trapl sám je socialistou, ovšem Preissovým, bankovním (posl. Štětka: „,…čili zlatým!“), poněvadž prý by se jinak nedal státní rozpočet vyrovnat, což prý by mělo za následek zhroucení měny, inflaci.
Malypetr měl za souhlasu vládních „socialistů“ odvahu prohlásit, že státní výdaje stoupají „především pro nutné náklady na zmírnění následků velké nezaměstnanosti v průmyslu“. (Výkřiky komunistických poslanců: „Bankovních zlodějů!“) Co to má společného s pravdou, poznáme, uvážíme-li, že na t. zv. péči o nezaměstnané, t. j. na gentský systém a stravovací akci (posl. Štětka: „…dali pakatel!“) bylo za tři roky 1930, 1931 a 1932 vydáno pouze 682 mil. a na t. zv. produktivní péči, t. j. vlastně na subvencích podnikatelům, vcelku 172 mil., zatím co pouze na zbrojení bylo za uvedené tři roky vydáno 5053 mil.
Nuže, státní rozpočet a měna nejsou ohrožovány nízkými platy drobných státních zaměstnanců a mizernými podporami nezaměstnaných, nýbrž bankrotem celého kapitalistického hospodářství, miliardovými subvencemi bankám a kapitalistům, miliardami vyhozenými na militarismus a potlačovací aparát, miliardami defraudovaných daní a celou tou bohapustou kapitalistickou zlodějnou. Komunisté ukázali, jak možno věc zařídit, aby nebyly snižovány platy malých státních zaměstnanců, zvyšovány daně a snižovány podpory nezaměstnaným. Navrhli přesně, kde je možno vzít, kde je možno šetřit, aniž je potřebí zvyšovat daně. Komunisté navrhli: vzít ministrům a poslancům druhý, u mnohých třetí i čtvrtý plat, čímž by se ušetřilo ročně 7 milionů. Snížit platy generálům a vysokým byrokratům, čímž by se ušetřilo ročně 315 mil. Kč. Přitom by těmto lidem ještě zůstalo až 56.000 Kč roční gáže. Snížit pense rakouským generálům, což by vyneslo ročně 28 milionů, snížit diety a renumerace vysokým byrokratům, čímž by se ušetřilo ročně 100 mil Kč. Zrušit výdaje na církevní reakci, čímž by se ušetřilo ročně 100 milionů. Zrušit tajné fondy ministerské rady a ministerstva zahraničí, čímž se ušetří 34 mil. Kč ročně. Zastavit subvence bankám a jiným kapitalistickým podnikům, čímž se ušetří ročně nejméně 300 mil. Kč. A konečně zrušit zvláštní fond na zbrojení, čímž se získá ročně 315 mil. Kč. Úhrnem to dělá Částku 1199 milionů, tedy skoro tolik, co vláda nyní chce vyždímat na státních zaměstnancích a poplatnících. Ale ne dosti na tom, komunisté zjistili, že všechny možné a nemožné instituce a korporace od klusáckého klubu přes jakýsi hotel v Dubrovníku až po různé fašistické organisace byly poděleny svého času státními penězi jakožto zápůjčkou v celkové částce 329 mil. Kč. A komunisté navrhli, aby tato částka byla ihned vymáhána zpět a dána k disposici ministru Czechovi pro nezaměstnané, neboť Czech si naříkal, že nemá v pokladně ani krejcaru. Komunisté tedy ukázali, kde je možno vzít naráz 1528 mil. Kč. A co se stalo? „Socialisté včetně pana Czecha tyto návrhy zamítli. Co to znamená? Znamená to, že je vědomá nepravda, tvrdí-li nyní, že musí snížit mzdy státním zaměstnancům a zvýšit spotřební daně, aby zachránili měnu. Pravda však je, že tak činí proto, aby zachránili kapitalistické profity, vysoké platy a diety velké byrokracie a generality, vysoké pense rakouským generálům, kongruu páterům, zbrojní fond, jockey club a fašistické organisace, neboť proti všem těmto faktorům byl komunistický návrh namířen. A na obranu všech těchto faktorů se postavili vládní „socialisté“.
Tedy, vstoupivše do nové vlády a přijavše Traplův zbídačovací plán, „nezachraňovali sociální demokraté a čeští socialisté lid před úřednickou vládou, neboť budou dělat tutéž politiku, jakou by dělala úřednická vláda; nebojovali za demokracii, leda snad za tu, která nese značku Duchcov – Nižní Apša; nezachraňovali lid před katastrofou inflace, nýbrž zachraňují kapitalistické profity a kapitalistický režim, který by se bez jejich ochrany zhroutil. Není ani jinak možno, než že tyto nejnovější činy „socialistických vůdců“ otevřou oči dalším tisícům socialistických dělníků, o jejichž kůži, stejně jako o kůži ostatního proletariátu, se zde čachruje. Není ani jinak možno, než že na tuto novou jednotnou frontu „socialistických“ vůdců s vydřidušskou buržoasií odpovědí socialističtí dělníci mohutným nástupem k jednotné frontě proletářské. Není ani jinak možno, než že na přátelství Czecha, Meissnera, zde pana Bechyně, Frankeho s Černým, Staňkem a Hodžou socialističtí dělníci odpovědí v tisících podáním ruky komunistům a všem ostatním dělníkům. Není ani jinak možno, než že na ohlášené hladové a zotročovací tažení nové vlády se sedmi „socialistickými“ ministry odpovědí socialističtí dělníci ve spolku s dělníky jinými mohutným odporem.
Pánové, dnes platí více než kdykoli jindy, že děláte účet bez hostinského. To, čeho jste byli svědky v zimě na Zakarpatsku a na jaře v severočeském hornickém revíru, to, co jste okusili před krátkou dobou zde v Praze v Lidovém domě, tato vlna jednotného proletářského odboje roste v celé republice, od Šumavy až k Tatrám, chcete-li. Toto poznání, že dělnická třída je nepřemožitelným obrem, je-li jednotná, bojuje-li a má-li revoluční vedení, zachvacuje stále širší vrstvy. To vědomí, že bojové sjednocení dělnické třídy v nejširším měřítku stane se tím dříve skutkem, čím dříve se dělníci rozejdou s agenty buržoasie ve vlastních řadách, stále více proniká. A vaše nejnovější plány celý tento proces jen urychlí.
My, komunisté, i s této tribuny voláme ke všem dělníkům bez rozdílu organizační příslušnosti, ke všem zaměstnaným i nezaměstnaným, ke všem drobným státním a veřejným zaměstnancům, ke všem malorolníkům a živnostníkům, ke všem chudým příslušníkům utlačovaných národů, ke všem zotročeným a vykořisťovaným: Páni se usnesli, že vám všem vespolek připraví krutou, hladovou zimu. Titíž páni, kteří vás už i tak vehnali do zoufalství, zničili statisíce vašich existencí a přivedli vás na okraj katastrofy hladu. Nedejte se! Všude, kde působíte, v závodech, v dílnách, na vesnicích, v kancelářích, všude se sejděte, poraďte se, jak se nutno bránit, co činit, aby se černé plány této černé vlády nestaly skutkem. Táhněte za jeden provaz! Máte jednoho nepřítele. Tím jsou páni a jejich pomocníci. Proti tomuto nepříteli sjednoťte své síly na odboj a výboj. Nechť se stane heslem všeho pracujícího lidu v Československu: Sjednotit se, bojovat a zvítězit. Bojovat za chléb, práci, půdu a svobodu. Bojovat proti imperialistické válce a za Sovětský svaz. Bojovat proti buržoasní diktatuře za jedinou demokracii, za demokracii proletářskou, za vládu dělníků a rolníků. Bojovat za sovětské Československo. (Potlesk komunistických poslanců.)
Předchozí části ze série od Julia Fučíka:
A zde série článků o knize V zemi, kde zítra již znamená včera: