Prohlášení o tom, že chceme být součástí Západu, je zaříkávadlem politiků koalice pěti politických stran, kteří v současnosti údernickým tempem demolují náš národní stát a zbytky jeho suverenity.
Do zblbnutí opakují, že patříme na Západ kulturně, ekonomicky, politicky, ideologicky… A opravdu, v některých dutých prostorech to rezonuje. Obrazy jsou vtloukány do hlav konzumentů cizích myšlenek přenášených obrazovkami masmédii: Západ – luxus, blahobyt, pokrok, svoboda. Východ – zaostalost, chudoba, nesvoboda, totalita, tyranie. To je doplňováno jednostranně vybranými příklady vykreslenými v nejtemnějších barvách, jako je rok 1968 nebo chyby z poválečného období socialistického státu. Nehezké dějinné příklady ze západní strany se účelově zamlčují a zlehčují (Husitské války a křižácká tažení, Bílá hora a poprava na Staroměstském náměstí 1620, Třicetiletá válka, Habsburská monarchie – žalář národů, Mnichov 1938 a protektorát).
Češi si prý neumí sami vládnout a o všem se vždy rozhodovalo jinde – ve Vídni, Berlíně, Moskvě a v poslední době ve Washingtonu a Bruselu. A aby těch lží a podprahových manipulací nebylo málo – co Čech, to Jára Cimrman: Velký český vynálezce, umělec a myslitel, který však bohužel nikdy nežil. Část politiků, jejich masmédií a služebné kulturní fronty nám záměrně pěstují národní mindrák! Mindrák malosti těch, co o ničem nerozhodují, nikdo si jich neváží, nikdo na ně nebere ohled. Nízké sebevědomí a pocit bezmoci je jedním ze základních ovládacích mechanismů tohoto jinak velice chytrého, schopného a mírumilovného národa.
Avšak povšimněte si té zvrácené logiky. Jak nás může Západ vnímat jako svou plnohodnotnou rovnoprávnou součást, když si naše patolízalská politická garnitura reprezentující stát a národ před vnějším světem neváží sama sebe a plazí se před svými západními vzory jako had po břiše. Na třicet let dolézání, poklonkování a posluhování, často proti svým vlastním zájmům, se hned tak zapomenout nedá. Západ nás jako svou plnohodnotnou součást nevnímá a s tímto přístupem hned tak nebude.
Važ si sám sebe, aby si tě mohli vážit druzí
Kdo si neváží sám sebe, neváží si obvykle ani druhých a podle toho se k nim také chová. Kdo si nevěří, nezvládá svůj strach, podrobuje se cizí vůli/síle a bohužel, většinou té nebezpečnější, nedobré. Silnějším podlézá a své vlastní pokoření oplácí slabším. Kdo si nevěří, ten zrazuje, nemá opravdové přátele, a vždy když se změní směr větru, otočí svou korouhev, převlékne kabát. Moudří, silní a sebevědomí to vědí, proto se slaboch nikdy nestane jejich skutečným partnerem a přítelem, vždy bude jen ubohým opovrhovaným slouhou a nástrojem. Proto je třeba si věřit a vést k tomu celý národ, protože nic nás tak nevymazává z mapy Evropy a světa jako nízkého sebevědomí. Poníženost současného režimu cizím zájmům, jeho lokajská úlisnost nás jako národ i náš stát ničí daleko nejvíce.
Buďme raději sami sebou!
Nemáme žádný důvod plazit se před kýmkoliv, natož před Západem. Nemáme se za co stydět. Stydět se mohou pouze ti, co se bojí a stydí za svou vlastní zbabělost. Vždy jsme byli a doposud jsme součástí Evropy. Více než tisíc let žijeme v jejím geografickém středu, jsme slovanský národ mluvící vlastním velice krásným a bohatým jazykem, byli a jsme mostem mezi kulturami Západu a Východu. Mnohokrát v našich dějinách jsme také byli jejím středem kulturním, ideologickým, politickým, ekonomickým. Proto se o nás a naši zem stále vedou nekončící konceptuální, hybridní boje a války. V našich dějinách máme mnohá období našeho národního vzepětí a světu jsme dali mnoho vynikajících osobností: Velká Morava, Český přemyslovský stát, Karel IV., Husitství, Jiří z Poděbrad, Jan Ámos Komenský, Selské bouře, Národní Obrození, Bedřich Smetana, Alfons Mucha, Jaroslav Hašek, Karel Čapek, protifašistický odboj a Pražské povstání, poválečné budovatelské národní úsilí,… Nejužitečnější sobě i svému okolí jsme byli vždy tehdy, když jsme sebevědomě hájili své vlastní ideje a postoje a nikomu nepoklonkovali.
Važ si sám sebe a druzí si tě začnou vážit také
Nic tak nepozvedne náš národní význam a nepřispěje k zachování samostatné ČR na mapě Evropy a světa, jako pěstovaní si národního sebevědomí a sebeúcty. Pěstování suverénního a rovnoprávného, čestného a spravedlivého přístup ke všem národům a státům světa.
Píseň o jablku.
V rukou dobrého sadaře vyroste z mladého stromku zdravý, vzrostlý plodný strom, který dává bohatou úrodu. V rukou špatného sadaře zplaní, zakrní, živoří a téměř neplodí. Vyhledávejme jen dobré sadaře, kteří to s našimi stromky, s naší budoucností myslí dobře.
https://www.youtube.com/watch?v=Rjsw6rTxgH0
Léto, když zpívá
O svatbách jabloní,
Strom plod už skrývá,
Domovem zavoní.
Bubínek mládí z prohraných her,
Zní mi dál kdesi v zahradách,
Když slunce zapadá,
V srdci mi zabuší
A tma je jak tér,
Lepí se na duši,
Nedá mi spát.
Prý osud dříme
Ve zlatých parménách,
Jak málo víme,
Jablůňko zelená,
O dnech, co přijdou vzít si náš čas,
Krájí plod ruka matčina,
Vše znovu začíná,
Něco však pomine,
Zůstal mi vzkaz,
Jadérko jediné,
Na dlani mám.
Léto, když zpívá
O svatbách jabloní,
Strom plod už skrývá,
Domovem zavoní.
Bubínek mládí z prohraných her,
Zní mi dál kdesi v zahradách,
Když slunce zapadá,
V srdci mi zabuší
A tma je jak tér,
Lepí se na duši,
Nedá mi spát.