Zastaví přísnější protidrogový zákon šíření drog? (2)

Úvodem napřed analýza prohibice

Poznámka na okraj z minulého dílu:
Pod stejnou nálepkou „drogové nebezpečnosti“ a stejným způsobem se chemickému průmyslu později podařilo zlikvidovat dalšího svého ekologického konkurenta – pěstování a zpracování konopí setého (velmi hodnotné rostliny využitelné a dříve užívané pro mnohé průmyslové obory). Zbytek byl již jen propagandistický podvrh medií v zájmu chemických koncernů. Což bylo možné aplikovat, až když byl boj proti drogám již rozběhnutý – stačilo jen přidat na seznam další potřebnou položku.
Asi stejně, jako je dnes užíván stupidní blábol o „uhlíkové stopě“ – kdo ze zákonodárců ví, že bez CO₂ nebudou rostliny růst a nebude tu nic, co by mohlo ochlazovat planetu a udržovat cirkulaci vodního režimu planety.
Ne nadarmo si „bažina“ za politiky vybírá a protěžuje ty nej******* lidi z populace.

Základ pro rozvoj zločinného obchodu s drogami byl položen a vyzkoušen vlastně již před cca 100 lety v USA za prohibice, kdy byl zároveň otestován i mechanismus umělého mnohonásobného navýšení „ceny zboží“ pomocí systému „zákonných restrikcí“ postavených tak, aby princip tohoto podnikání nemohl být ohrožen. Se ztrátami v základní prodejní úrovní se počítá a jsou již zakalkulovány i v nákladech. Neštěstí lidí na té nejnižší úrovni v tom „namočených“, to majitele korporace samozřejmě nezajímá. Jiná formulace zákonů by ten systém mohla ohrozit – tomu však jejich lobbisté (prodejci zájmu) vždy včas zabrání.

Jak již bylo vysvětleno v předchozím díle, neuvážené vyhlášení zákona o prohibici ve Spojených státech amerických nejen nevedlo k likvidaci závislosti mnoha lidí na alkoholu, ba právě naopak. Došlo navíc ke kriminalizaci prakticky celé společnosti a vybudování velmi silného průmyslu zločinu proniknuvšího svými zástupci až do státní správy. A též došlo i k poklesu hranic morálky v celé společnosti (první předpoklad pro fašizaci).[9]
Bez přečtení předchozího dílu nemá smysl pokračovat ve čtení – tam je základ k pochopení dřívějších chyb, aby nebyly opakovány.

---

Napřed však popis stavu

Historii drog a popis opiových válek Anglosasů v Číně vynecháme.
Adrenochrom je specifikum nad rámec tohoto pojednání.

Téma drog se vyvíjelo skrytě a souběžně s alkoholismem, z počátku však nedosahovalo masového měřítka (až na mnohé dřívější zkušenosti vlivu drog coby zbraně použité proti Číně). Z počátku byly drogy podporovány lékaři – léky na tišení bolesti a nějaký čas trvalo, než se přišlo na efekt vzniku „drogové závislosti“. Pak se přišlo i na to, že drogy kromě potlačení vnímání bolesti výrazně ovlivňují psychiku. Někteří lidé je začali užívat také pro získání nových zážitků, jiní pro stabilizaci své psychiky v agresivním životním a pracovním prostředí, kdy již přestávají zvládat sami sebe (pro uklidnění). Celosvětovým problémem doprovázejícím „západní životní styl“ je navíc ještě prudký úbytek skutečného duchovního žití a ztráta vnitřních kotev v člověku. Podlehnout pak drogovému distributorovi je již velmi snadné.

Málo kdo si však uvědomuje, že drogovou závislost lze vypěstovat na cokoliv. Ne jen na skutečné drogy a jedovaté léky, alkohol či tabák (i jeho stejně jedovaté chemické náhražky), ale i na cukr, kávu či čaj, jídlo (obžerství), sexuální neukojitelnost, bezduché tlachání v „sociálních sítích“ (dříve na pavlači), hraní počítačových her, dokonce i na práci (workoholismus), a též sledování stupidních seriálů a telenovel (náhrada skutečného žití vlastního reálného života sledováním cizího virtuálního děje … intelekt uspávající fantasmagorie), dokonce i jen příslušnost k jistému společenství. Po vybudování drogové závislosti se tohoto všeho uživatel-narkoman obtížně zbavuje. Jedná se především o vliv silné psychické závislosti a proto pozdější neuspokojení té pravidelné potřeby vždy vyvolá velmi silnou psychickou abstinenční reakci. Aby ta závislost vznikla, musí být cíleně (byť nevědomky) nějaký čas pravidelně budována užíváním předmětu náhražky za správné prožívání okolní reality. Prostě takové to „otřepání se“ pro vzpamatování. Tím jednotvárným častým opakováním vzniknou jisté libé pocity (zprostředkované vnitřními chemickými vazbami), které později člověka nutí pokračovat.[10] I když ne hned všechny „narkotické závislosti“ svého uživatele poškozují, tak nakonec v dlouhodobém působení ano, a vždy. Třeba i jen trvalým sezením v nevhodné poloze u počítače – dochází často k deformacím kloubů, nebo páteře – je to vždy individuální. Hlavně však dochází k ovlivnění psychiky a snižování mozkového potenciálu v jiných směrech, ztrátě komunikačních schopností a i k sociálním poruchám v jednání.
K tomu všemu vede nedodržení pravidla „všeho s mírou“ (jak se říká), aneb budhisticky – „zlatá střední cesta“.

To vše na člověka působí chemicky. Ty první závislosti v seznamu uvedené působí vnějším dodáním „chemikálie“ do organismu, ty další uváděné pak působí dlouhodobou jednostrannou stimulací tvorby vlastních vnitřních prostředků „blaženosti“ v organismu – tzv. endorfinů (ty jsou nám dány od Boha, ty jediné jsou v pořádku). V každém případě dojde k nerovnováze psychiky spojené s vnitřním chemismem organismu a nutnosti opětné stabilizace. Zvláště v tom na nás neustále působícím a stále silnějším vnějším chaosu. Ta stabilizace proběhne vždy opakovaným podáním dávky. Takže problém každého jedince je ve dvojím zacílení drogové závislosti – jednak fyziologickém, ale hlavně psychickém hladu po dávce stimulace.
A zbavit se té závislosti nelze žádným působením na jedince přesvědčováním z vnějšku, ať jsou restrikce sebevětší. Jedině pokud on sám má vnitřní touhu a přesvědčení (motivaci) se své závislosti zbavit, teprve pak bude ochoten přijmout nabízenou pomoc a léčba může být úspěšná – dříve ne. Pro tento případ dokonce existují i velmi silné prostředky (možnosti), avšak stíhané oficiální vědou v područí farmamafií a silových složek státu (napojených na temný stát).
To by tak hrálo, narušovat jejich skvělý obchod s lidským utrpením.

Z uvedeného je zřejmé, že drogová závislost je především nemoc vázaná na mozkovou činnost. A zde nepomohou žádné sebesilnější státní restrikce, ani omezování, ani výčitky okolí (rodiny). Je to platné stejně tak, jako nutit člověka bez nohy chodit bez protetických pomůcek.
Jsou nějaké možnosti řešení?
Kdyby nebyly, tak bych to nepsal.

K čemu tedy vede přísnější zákon?

Nemocnému je to fuk.
On potřebuje svou dávku „vem kde vem“ a to za každou cenu. Výčitky rodiny nepomohou, ještě více jej rozdráždí (vyvedou z rovnováhy) a jeho okamžitý stav se zhoršuje o to rychleji. Prodá co má, hlad dětí je pro něj v tom okamžiku nepodstatný. Když nemá kde vzít, je ochoten i ke kriminální činnosti. Cokoliv sehnat/ukrást a ihned prodat hluboko pod cenou. Získat jakékoliv peníze. Zákon jej coby drogového uživatele dopředu kriminalizoval a vytvořil takové společenské informační pole, že je psancem. Takže vlastně mu již na ničem dalším nezáleží, jen aktuálně zklidnit psychiku a dožít. Nyní je již jen pouhým biologickým mechanismem, navíc však ovládaný „chemickým parazitem“.

V tomto stavu samozřejmě a pod drogami velmi rychle přijde o zaměstnání, jinou výnosnou práci nesežene, a odpovědnou již vůbec ne. Okolí ho začíná vnímat jako nezodpovědného, nebezpečného, psychická smyčka kolem krku se dále utahuje. Opět další důvod jít sehnat další dávku.
Co by mu mohlo pomoci?
Jedině nízká cena, za pakatel. A skýva chleba a někde nechat vyspat, aby nezmrznul.
Pokud nebude mít vlastní motivaci, na jakoukoliv jinou pomoc nereflektuje.

V tomto stavu, pokud je mu nabídnuta pomoc, s podmínkami, že „toto musíš a támhleto a …“ a nemá žádný jiný výběr ani vidinu jakékoliv perspektivy, zůstane v tom problému i nadále. Jedná se o nabídku pomoci s vyděračskými podmínkami,které jsou vlastně pro něj předem nesplnitelné. Celá ta nabídka „pomoci“ je svou formulací určená pouze pro „hlazení a nafukování ega“ toho, kdo pomoc nabízí („já jsem mu přeci tolik chtěl pomoci – ale on toho není hoden“).
Pouze výjimky potvrzující pravidlo dokáží v sobě najít tolik síly, že se z toho jsou schopny dostat. Jestli s pomocí či bez – to je již jen technický detail. Platí to pro alkoholismus i pro všechny jiné drogy (seznam potenciálních závislostí je uveden – viz na počátku). Drogy samozřejmě ničí psychiku i tělo mnohem rychleji než alkohol … což však je nepodstatné, ta cesta je prakticky stejná, pouze strmější.

Co nám tedy brání s těmito postiženými, které nelze vrátit zpět do života, zacházet jako s nemocnými? Snad jedině zaužívaný názor, že každý otrok (občan) je povinen do úmoru pracovat pro blaho pána systému – matrix.
Vždyť nemocný má pro vládnoucí davoelitární finanční systém cenu pouze jen jako platící nemocný. Jen, když svou léčbu nehradí z pojistky – tu již majitel pojišťovny stejně ukradl (probendil), tam nic není. Má-li nemocný důchodce peníze navíc, tak ho budeme léčit (avšak nevyléčíme – to by byla ztráta platícího zákazníka). Toto je aktuální postoj amerických zdravotních pojišťoven, který se nedávno provalil na veřejnost – „speciální programy léčení pro starší lidi“, definované přesně podle těchto zásad.
„Důchodce, nemajetný nemocný, drogová troska? Ten už je bezcenný – ať pojde jako zvěř.“

Nebylo by tedy lepší a lidštější těmto nemocným poskytnout raději slušné a hlavně levné zaopatření podobné, jako je hospic pro nevyléčitelné a beznadějné případy (jako jsou např. rakoviny ve finálním stadiu)? Čekání na milosrdnou smrt? Jenže i tato zařízení (a všechna další jim podobná) musí být a jsou většinou především pro někoho silně výdělečná.

( Jenže kdo by to platil – že? Vždyť je to nevýdělečné, přímo ztrátové. Pokud však z daní vyškrabete pro ně cokoliv, opět na tomto dalším cecku státních peněz bude někdo rád parazitovat. Takový máme systém. Vydělává se i na žebrácích a invalidech a když je jich málo – „zajistíme další“.
                                                                                  Vaše obdivovaná „elita“ vám děkuje )

---

První krok

Takže z pozice nemocného:
může mu pomoci jedině správná diagnóza problému a hlavně je nutná především první pomoc podle stupně postižení. Napřed však správné pochopení celého mechanismu všech vlivů a poskytnutí možnosti léčení. A nestresovat jej a co nejdéle nechat (pokud lze) v jeho přirozeném sociálním prostředí (s nadějí, že se opět chytí naděje uniknout z kolotoče). Nevyčítat, nepřetěžovat. S výdělečnou prací to také bude nevalné (rodiny je potřebné zajistit jako sociální případ, poskytnout finanční pomoc a úlevy). Avšak je potřebné, pokud to jen trochu lze – zaměstnat jej. V žádném případě ne psychickou a náročnou prací. Nejlépe snad jednoduchou prací venku se zemí při údržbě veřejné zeleně (ne však podle výkonnostních norem, vše nutno posuzovat individuálně).
To vše jsou jen počáteční náměty k tvořivému hledání dalších možností.
Především však je nutná změna obecného smýšlení o problému jako celku.

Jsou s tím spojené celospolečenské náklady?
Samozřejmě ano, ale ty jsou i tak a ještě jsou zvyšované ziskem všech, kteří se kolem léčby těch několika málo léčených jedinců motají. Pokud by těchto navíc nebylo, bylo by možné léčit mnohem více lidí. Pokud je zanedbána prevence – pak následné náklady rostou mnohem více. Pokud se boj proti šíření drog nezastaví – tyto náklady budou růst i nadále a na úkor toho klesat tzv. „hrubý národní důchod“ (použitelný pro výchovu, vzdělávání, aktivity mládeže, další sociální pomoc a výdaje, důchodce … paměť národa).

Předpokládejme však, že po prvním kroku následují i kroky další a na konci je vize úplného potlačení šíření drog. Potom se jedná o náklady jednorázové a postupně klesající. Nyní zatím spíše neustále narůstají (myslím si, že je to zřejmé, téma lze zadat studentům ekonomie k rozpracování coby semestrální práci – vyšší složitost tam není).
Další efekt bude spočívat v potlačení šíření drogových závislostí a vzniku všech dalších celospolečenských ztrát s tím spojených. A hlavně ve změně smýšlení lidí … menší zájem napodobovat i vstoupit na tuto destrukční cestu. Nestojí to za to?
Zařízení původně k tomu účelově budovaná se pak mohou využít třeba právě pro rozvoj mládeže či rekreaci. Čímž se ona „ztráta“ opět snižuje.
Takže všechny tyto počáteční náklady lze považovat spíše za jednorázové náklady přípravy na vítěznou bitvu s drogami a později snadno „recyklovatelné/využitelné“.

Druhý krok

Na počátku se tedy jedná o registraci a možnost dohledu.
Dále nemocný potřebuje přístup k levné dávce a hlavně za režijní cenu.
Což podle druhu užívaných drog může též vyžadovat i potřebu a možnost snadné aplikace v bezpečném a chráněném prostředí a tak, aby před tím byly chráněny především děti (sledování konání narkomana má destrukční vliv na jejich psychiku a zároveň dává „návod k opakování viděného“ – vytváří potenciál napodobení).
Teprve po zklidnění situace nemocného (postiženého) je možné začít s léčbou a ta spočívá prvotně v jeho nenásilné psychologické přípravě a následované jeho postupnou motivací, pokud možno v původním prostředí, hlavně však s omezením všech destrukčních psychických vlivů na nemocného. Fyzické snižování dávek je až druhotná záležitost … ale co budu radit, to již závisí na schopnostech pracovníků z jiných oborů.
Zde v rámci osvěty uvádím jen pro komplexnost znalostí o jevu.

Výsledkem především tedy je dekriminalizace postiženého a jeho vysvobození ze sítě „zákazníků drogové odchodní distribuce“. A to je možné jedině zajištěním dostupnosti a udržením nízké ceny „zboží“ na úrovni výrobních nákladů. Tedy cena pouze pro registrované nemocné ve speciálních centrech a pod dohledem.
Zdůrazňuji, abych nebyl nařčen z myšlenek, které se nyní každému honí hlavou:
Je to určeno pro jedince již postižené drogovou závislostí a vůbec to není myšleno jako volná hospoda s levnými drogami pro zábavu veřejnosti (jak to zřejmě někdo bude podávat).

Ještě to však není vše, co je pro úspěch nutno zajistit.

Dopad?
Drogoví díleři přijdou rázem o své zákazníky. Pouze blb by kupoval zboží mnohokrát předražené a spojené s dalšími riziky, když svou dávku může získat – prakticky „za hubičku“ a legálně.
Proto je jasné, že první, kdo je tímto postupem ohrožený a proti tomuto systémovému řešení bude konat všechna možná protiopatření jsou všechny narkomafie. Jejich základní postup bude:
* jakýmkoliv způsobem a bez uvádění tohoto plného znění dehonestovat nápad;
* vyvolat davovou psychózu;
* zajistit „správný postoj“ zákonodárců proti tomuto návrhu.
Neboť v rozplétání klubíčka vazeb jsme teprve na počátku.
Odvážím se tvrdit, že za stávajících podmínek, každý poslanec či senátor bez rozlišení propagující zpřísnění trestů pouze působí jako lobbista za zájmy narkomafie a nahrává jejich obchodování. Jeho snaha po přísnosti a rychlém radikálním řešení vždy vede ke zvýšení cen zboží – tedy zisků narkomafie a k eskalaci permanentní války mezi mafií a policií (viz analýza v předchozím úvodním článku o prohibici).

Třetí krok

Celý problém je totiž zásadně ekonomické povahy a pokud nebude řešen z této jeho hlavní úrovně (priority), stále to bude jen chabý neúspěšný boj s větrnými mlýny. Protože pokud další pokoutná distribuce zboží nebude distributorům přinášet zisk (byť se značným rizikem) a je doprovázena jen dalšími problémy … kdo by se pouštěl do takového podnikání? Právě proto především narkomafie mají zájem na zachování stávajícího právního stavu a restrikcí jimi ovládaného systému (viz výše). Jim se nejedná o problémy pěšáků v terénu, je zajímá jen jejich značný zisk tekoucí nahoru v rámci jejich funkční pyramidy. Tedy riziko ztrát a lidských problémů na spodní nejnižší úrovni distribuce je pouze započteno do nutných režijních nákladů a jen udržuje kriminální podhoubí (myšlení účastníků) a lidské osudy je vůbec nezajímají. A zároveň jedině takto se udržuje ono vysoké předražení zboží, které je jinak nezdůvodnitelné. Státem ochráněná konkurence jim naopak na trhu podrazí nohy a zlikviduje dosavadní monopol.
To ale funguje jen u obětí již postižených.
U potenciálních budoucích zákazníků – tam v rámci obchodního marketingu jsou iniciační vzorky dokonce i zdarma (započteno v pozdější ceně).

Pokud tedy bude napřed změněno celkové společenské klima nazírání na postižené narkomany jako na „chudáky nemocné“ (hodné politování a pomoci) a dojde k náležité osvětě, lze očekávat, že nebude tolik zájemců chtít ochutnat „zakázané ovoce“ (které pak o to víc chutná). Zákaz totiž bývá většinou antireklamou, upozorněním („… nejezte[11] ovoce ze stromu poznání, sic …“).
Hlavně však musí dojít k rozdělení, oddělení obou konců řetězu.
Tedy z hlediska v tom okamžiku platných zákonů spotřebitel drog nesmí být ekonomicky (cenově) na jedné lodi s distribucí!

Co z toho získá společnost?
Včasné podchycení postižených a netrestání nevinných (příbuzných postižených knutou ekonomie). Dále silné nahlodání a následná likvidace jednoho ze sloupů systému kriminálního podhoubí (zákazník služby). Snížení škod, které postižení páchají pro zajištění své dávky.
Státně organizované monopolní oddělení obětí od distributorů (bez soukromého sektoru!!).
Je to známkou suverenity státu a zrušení koloniální závislosti (viz douška na závěr).
Nestojí to za to?

Čtvrtý krok – poslední

A teprve v tomto okamžiku je vhodné zvednout zákonné sazby za nelegální šíření narkotik a vyhlásit tak válku mezi státem a drogovou mafií. Rovněž by též mělo dojít i specificky ke zdvojnásobení sazeb za poskytování drog mladistvým a také agentům za získávání nových potenciálních obětí jedem dosud nepodchycených. Netrestat nemocné, pouze šiřitele nákazy a „neregistrované“ distributory.
Zde u těchto pěšáků by stálo za úvahu jim nabídnout i případnou amnestii (či snížení trestů) za dosavadní činnost – většinou do toho napřed sami spadli jako konzumenti a teprve po jejich propadu do finančně neřešitelné závislosti se z nich stali distributoři. Pokud by tedy ze systému distribuce sami mohli vypadnout, případně i začali spolupracovat při rozkrývání distribučních sítí – domnívám se, že podmínka podmíněného odsunu trestu s možností svého léčení (anebo již jen klidného dožití bez nutnosti ohrožování svého okolí) – že by to pro mnohé bylo více než přijatelné.

Takto po jistém čase (pravděpodobně velmi krátkém) dojde k automatickému rozpadu všech stávajících distribučních kanálů a noví potenciální zájemci budou mít problém se snadným přístupem ke zdrojům drog. Přístup pouze za registraci a lékařský předpis. Přílišné obstrukce by však byly kontraproduktivní … pomoc v krizi je výhodnější než následky „vyobcování“ – jak pro postiženého, tak i jeho okolí.
Je nutné si být vědom, že násilím nelze nikoho zachránit, ani přimět k léčbě – pouze trestat – pokud si je vědom chyby (jinak to ani nemá smysl a je to jen pouhý prázdný neúčinný teror nad jedincem).

Závěrem

Je nutné si uvědomit, že formulace zákona a jeho vymáhání jsou vždy již jen tečkou za dlouhým procesem proběhlé změny ve společnosti, jeho potvrzením a kodifikací. Nikdy nesmí stát na jeho počátku, jinak vede k neskonalým problémům a rozvratu celé společnosti (viz prohibice). Zákon již jen formálně definuje standardní společenské řešení standardních situací za standardních a definovaných podmínek podobně, jako to dělá konkrétní počítačový program. Je jen prostředkem automatické regulace života společnosti ve vymezených hranicích.[12] Musí dávat též možnost nalezení alternativního řešení pro nestandardní podmínky. Pokud to vše není splněno, pak takový předpis není v souladu s vyšším přirozeným právem a nadřazenými kony Univerza, je jen pouhým formálním prostředkem teroru nad obyvatelstvem. Zvláště když je vyhlášen na počátku pro realizaci jakýchkoliv dalších dějů – pak neslouží člověkům, slouží pouze něčím nekalým zájmům.

---

S tím vším pak ještě volně souvisí jeden problém, a sice dobré vnitřní ukotvení se každého člověka ve svém nitru.[13] Tedy je vhodné rozšíření všeobecné praktické psychologické přípravy pro život … tedy široká prevence již ve školách. Avšak lépe, než je to prováděno v současné době, kdy školské osnovy jsou postaveny na systému výchovy spotřebitele. To však již je jiné téma.

---

Již jen douška na závěr

Dalším faktorem ve hře pak jsou celosvětově velmi dobře zorganizované sítě produkce – přepravy – distribuce drog a finančních toků z jejich prodeje. I když jednotlivé oblasti tohoto výnosného obchodu jsou spolehlivě ovládané již vyprofilovanými a vzájemně spolupracujícími místními mafiemi, tak všechny jsou ve skutečnosti součástí jediného celku, který inkasuje hlavní zisk. Je mnoho indicií, že je to právě CIA, která takto získává další velký zdroj temných peněz z celého světa pro financování svých černých aktivit (mimo již další oficiální zdroje od své vlády poskytované na další, jinak nesledované temné aktivity[14]). A CIA se díky všem svým chapadlům po světě stará, aby se jim zboží po celém světě neztrácelo, a hlavně zisk z toho plynoucí neustále přitékal k nim. Pro transport největších zásilek velmi často využívají nekontrolovatelnou přepravu mezi vojenskými základnami USA rozmístěnými po celém světě. Je to stále vlastně o praktikách ovládání kolonií. Proto také dbají na to, aby protidrogové zákony vyhlašované vládami po celém světě byly přesně v intencích Amerického zákona o prohibici z třicátých let. Je to s nimi stejné jako s léčivy farmamafie (farmaceutické) – nikdy nezasahují příčinu problému.

Kromě toho se v internetové alternativě již delší dobu mluví i o dalších vybudovaných hlubokých sítích podzemní dopravních tepen, kde proudilo i mnoho jiného materiálu. Dost možná že i lidí a dětí. Budoucnost ukáže, co na tom bylo pravdy. Ty počty registrovaných a nevysvětlených zmizení jsou však značné.

---

Bude tento systém takto fungovat?
A je tento návrh vůbec reálný?
A je síla změnu prosadit?
Přemýšlejme …

Kdo chce – hledá způsoby.
Kdo nechce – hledá důvody (proč to nejde).
Když se nechce, to je horší, než když se nemůže.

---

---

[9] Fašismus – úplné spojení moci státu s jedinou soukromou obchodní korporací přebírající jej postupně do svého vlastnictví a s následným postupným převodem všech občanů ve status totálních otroků … cíl globalizace, cíl NWO).
Je zřejmé, že na ideologii, tedy proklamované zámince vůbec, vůbec nezáleží.
Záminka je kdykoliv volně vyměnitelná, dokonce i za svůj pravý opak (Overton).

[10] Jako specifickou formu uvádím specifickou intelektuální posedlost objevitelů, vynálezců a jiných géniů, kteří byť podivní a nepochopitelní, nikomu neškodí. Ba naopak, společnosti z jejich posedlosti kyne i prospěch. Jen oni většinou mají těžký život tvůrce a umírají sami a nepochopeni v bídných poměrech. Příkladem může být třeba Nikola Tesla, nebo náš Fr. Křižík, a mnozí další. Avšak kdo zažil ten fantastický krátký záblesk rozšířeného vědomí v okamžiku vyřešení složitého problému, se kterým nikdo není schopen hnout – ten mi dá za pravdu. To osvícení (rozšíření vědomí, záblesk čirého vědomí) je velmi silná „droga“, která stále láká toho, kdo ji jednou okusil.

[11] Mimochodem předponu „ne-“ podvědomí ani nadvědomí nevnímá! Dobře je to poznat na malých dětech. Proto tzv. desatero ve skutečnosti je pro většinu především návodem – co mají dělat, aby se zalíbili … komu?

[12] Obdobně jako regulace strojů a technologických celků.

[13] To však je řešeno jiným systémem a ten naše společnost kdysi sama dehonestovala, většinově se od něj odvrátila, ze života odsunula na okraj. Byl to vnitřní kompas, který nosil každý ve svém srdci a řídil se jím, jenž mu bránil v bezuzdnému konzumu a drancování země. Ale je naděje, že dojde k jeho opětné renesanci.

[14] Kdo se chce více dozvědět, v čem všem je ta instituce namočena a jaká jsou tam pozadí – je to uvedeno v internetové a bohatě ozdrojované knize faktů …automatický překládač.

---