V minulém článku Lenin: Hrozící katastrofa a jak jí čelit, jsem přirovnávala situaci ze září roku 1917, kdy tento materiál Vladimir Iljič Lenin napsal, k situaci, v jaké je dnes Rusko. Opět je jako stát ve válce a opět mají jeho řízení v rukou „buržousti“ (změna je v tom, že v čele státu stojí Vladimir Vladimirovič Putin a jsou bohatší o zkušenosti bolševiků, kteří vybudovali supervelmoc číslo jedna SSSR, stejně jako ostatně my, co máme také zkušenosti s budováním ČSSR, což nám dává naději). K jakým to vedlo koncům, popisoval ve svém materiálu V. I. Lenin.
Dnes bych chtěla analogii vést v jiném směru. Ve směru informační práce. Začala jsem číst 34. knihu Leninových spisů (vlastně se mi dostala do ruky náhodou, protože jsem hledala v češtině ten minulý materiál). A už z prvních jeho dopisů vyplývá, jaké měli tenkrát problémy s výměnou informací, a jak strašně toužili, ba přímo bažili po informacích, po možnosti diskutovat o věcech důležitých pro společnost a její rozvoj. A co je ještě zajímavější, bojovali s úplně stejnými věcmi, jako my dnes, přestože naše možnosti v informační výměně jsou v porovnání s těmi jejich přímo neuvěřitelné. Nedokážu si představit, co všechno by Lenin a jeho soudruzi dokázali, kdyby měli takové nástroje k dispozici. Ale proč to tady teď rozebírám? My sice máme široké možnosti výměny informací, ale to na druhou stranu vyvolává ten problém, že je jich takové moře, že v nich ty správné signály zanikají, utápí se v nich. Proto je důležité mít někde prostor, kde si lidé, kteří by chtěli posunout společenský vývoj někam kupředu, k těm skutečně lepším zítřkům, mohli vyměňovat informace, polemizovat spolu a nacházet případně řešení, nebo alespoň návody pro ostatní, jak z toho dnešního marasmu ven. Lenin měl jako výchozí materiál marxismus a my máme Koncepci sociální bezpečnosti. Přestože vést v jejich době polemiky, navíc za carské cenzury, nebylo nikterak snadné, tak je vést dokázali a kupodivu bojovali se stejnými jevy, s jakými se potýkáme i my. Nyní parta nadšenců zřídila nové diskusní fórum – https://ksb-csr.net/ – s tím, že tam bude panovat určitá míra cenzury, protože ani polemiky nelze vést s lidmi, kteří buď chtějí diskusi programově rozbíjet (trolové), nebo jim prostě vlastní sebestřednost nedovoluje se zapojit konstruktivně, jen destruktivně, a na připomínky ostatních nedbají.
Uvedu příklad z Leninovy korespondence adresované A. N Potresovovi, dne 27.04.1899, kde kritizuje jistého Bulgakova, který je přesně jedním či druhým z těch příkladů, jež jsem uváděla, a kritizuje redakci časopisu, že tam jeho materiál vůbec zařadila, cituji (poznámky kurzívou a tučně vyznačený text jsou ode mne):
Začnu tím, co mě teď nejvíce zajímá a vzrušuje – Bulgakovovým článkem v 1. – 2. a 3. čísle časopisu Načalo. Když jsem četl Váš posudek o něm, nevýslovně jsem se zaradoval, že jsem se setkal s porozuměním v tom nejpodstatnějším – zaradoval jsem se tím spíš, že od redakce se zřejmě nedá čekat nějaké porozumění… (čti: od webu, který admini neřídí v zájmu věci, nebo tak nečiní v dostatečné míře) Jestliže na Vás působil Bulgakovův článek „odpuzujícím“ a „ubohým“ dojmem, pak mne přímo rozzuřil. Četl jsem Bulgakova několikrát sem a tam a doposud nemohu zaboha pochopit, jak mohl napsat takový skrz naskrz nejapný a svým tónem nanejvýš pobuřující článek a jak jej mohla redakce pustit, aniž byť jen jedinou poznámkou odmítla svou solidárnost s takovým „roznesením“ Kautského. Jsem stejně jako Vy „přesvědčen, že lidé jsou z toho úplně (to právě!) zmateni a „vyjeveni“. A jak by také ne, když se jim jménem „moderní vědy“ prohlašuje, že u Kautského je všechno nesprávně, nepodložené, sociální zázrak, „stejně málo skutečné agronomie a skutečné ekonomie“ a jiné, a přitom se Kautský nevykládá, ale „přímo překrucuje“, kdežto vlastní Bulgakovovy názory jako nějaký alespoň trochu souvislý systém vůbec není vidět! Kdyby měl ten člověk v sobě aspoň trochu stranického cítění, vědomí odpovědnosti vůči všem Genossen (soudruhům) a vůči celému jejich programu a praktické činnosti, neodvážil by se provádět takové nájezdnické „výpady“ (jak jste se správně vyjádřil), když sám nic nepředkládá, jen slibuje… vědeckou práci o Ostelbii (Východním Polabí)!! Zřejmě se necítí vázán žádnými soudružskými povinnostmi a odpovědností, cítí se „svobodným“ a individuálním představitelem profesorské vědy. Nezapomínám samozřejmě na to, že v ruských poměrech nelze od časopisu žádat, aby pouze Genossen otvíral dveře a ostatní odmítal, ale vždyť takový časopis jako „Načalo“ není přece nějaký almanach, který by dával slovo marxismu vyloženě z módy (a la Mir Božij, Naučnoje Obozrejnije a jiné), nýbrž je to orgán směru. Proto by takový časopis rozhodně měl držet poněkud na uzdě učené nájezdníky a vůbec všechny „stojící mimo“. Obrovský úspěch časopisu „Novoje Slovo“ se dá vysvětlit jedině tím, že jej redakce vedla právě jako orgán směru a ne jako almanach.
Četl jsem knihu Kautského ještě předtím, než Bulgakovův článek vyšel, ale u Bulgakova jsem nenašel „ani jedinou“ trochu rozumnou námitku proti Kautskému, zato spoustu „nesprávných výkladů“ myšlenek a tezí Kautského. Jaký nesmysl je například Bulgakovovo tvrzení, že Kautský směšuje techniku a ekonomiku, že dokazuje „zánik zemědělství“ (čís. 3, str. 31, Kautský „výslovně“ říká opak: str. 289), že popírá, že by se zemědělství mohlo rozvíjet a podobně!
Myslím, že to je celkem vypovídající. Chceme-li udržet diskusi v rozumných mezích, je nutné diskusní fórum do určité míry korigovat a omezovat na něm působení trolů a sebestředných lidí bez reflexe k tomu, co říkají ostatní. Ve všem je samozřejmě nezbytná míra, protože ani konstruktivní kritické ohlasy nesmí být odmítány, to by totiž fórum na druhou stranu začalo postrádat smysl a nevyvíjelo se kupředu, nereagovalo na zpětné vazby ve společnosti, neuvádělo na pravou míru názory či dotazy lidí se skutečným zájmem o věc. A lidé by se o „věci veřejné“ zajímat měli, protože jinak otěže svého řízení přenechávají jiným, kteří je budou řídit ve svém vlastním zájmu, ne v tom jejich. Jak to může dopadnout, když se lidé o takové věci nezajímají popsal pěkně Terry Pratchett ve své knize Pravda, která je alegorií na vznik novin a časopisů. Uvádím úryvek, jde v něm o to, že se lidé málo zajímají o pravdu a věci veřejné, a více o bulvár či vlastní záležitosti:
Čekal od toho, že… co vlastně? Že informuje lidi? Ano. Nebo že je popudí? No, snad alespoň některé. Co však rozhodně nečekal, bylo, že by tím dosáhl nějaké „změny“. Noviny vyšly a „vůbec na tom nezáleželo“. (V tom smyslu, že lidi více zajímal bulvár, než skutečné problémy a PRAVDA)
Lidé prostě věci „brali na vědomí“. Jaký smysl by mělo psát další článek o té záležitosti s Vetinarim? Dobrá, ale na druhou stranu bylo v té záležitosti i mnoho psů a příběhy o zvířatech lidi vždycky zajímaly.
„Co jsi čekal?“ Zeptala se Sacharóza, jako kdyby mu četla myšlenky. „Myslel sis, že lidé vytáhnou do ulic? Vetinari, podle toho, co jsem slyšela, není zvlášť příjemný člověk. Někteří lidé dokonce říkají, že si vězení zaslouží.“
„Tím mi chceš říct, že lidi pravda nezajímá?“
„Poslyš, pro mnoho lidí je pravda, že každý měsíc potřebují peníze na nájem. A podívej se na pana Ruma a jeho přátele. Co pro ně znamená pravda? Žijí pod mostem!“
Pozvedla osmerku linkovaného papíru, vyplněného od kraje do kraje opatrně vytáčeným rukopisem člověka, pro nějž práce s perem není právě každodenní zábava.
„Tohle je hlášení o výročním setkání ankh-morporské Společnosti chovatelů klecního ptactva,“ oznámila mu. „Jsou to obyčejní lidé, jejichž koníčkem je pěstování kanárků, andulek a podobných ptáků. Jejich předseda bydlí hned vedle nás, a proto mi tohle dal. Je to pro něj hrozně důležité! Můj bože, víš ale, jak je to nudné? Je to všechno o nejlepších exemplářích toho či onoho druhu a o změnách v pravidlech soutěžních výstav papoušků. A o tom se dokázali dohadovat celé dvě hodiny. Jenže tihle lidé, kteří se tam přeli, tráví obyčejné dni tím, že melou maso nebo řežou a zpracovávají dřevo a v zásadě vedou své obyčejné malé životy, kontrolované jinými lidmi, chápeš? Necítí se povolaní vyjadřovat k tomu, kdo a jak vládne městu, ale dají si po čertech pozor, aby se papoušci kakadu nezaměňovali s papoušky ara! Není to jejich vina. Tak se věci prostě mají. Proč tak sedíš s otevřenou pusou?“
Mikuláš pusu zavřel. „Dobrá, chápu – „
„Ne, obávám se, že nechápeš,“ odsekla mu. „Našla jsem si tě v Krkatilově knize šlechty. Vaše rodina si nikdy nemusela dělat starosti s maličkostmi, že? Patří k těm rodinám, které řídí ty velké věci, je to tak? Tyhle… noviny, to je pro tebe jen takový… koníček, je to tak? No ano, asi na ně věříš, to jsem si skoro jistá, ale i kdyby to všechno vzala voda, budeš mít pořád peněz dost. Já ne. Takže jestli jediná možnost, jak udržet noviny v chodu, je naplnit je tím, nad čím se ošklíbáš, protože jsou to podle tebe „staré zprávy“, tak to udělám.“
„Já nemám peníze! Vydělávám si na živobytí sám!“
„Ano, ale mohl sis vybrat. A kromě toho, aristokrati neradi vidí hejsky svého druhu, rodu a úrovně umírat hladem. Vždycky jim najdou nějakou tu lehkou práci za těžké peníze –„
Celá zadýchaná umlkla a odhrnula si z obličeje kadeře, které jí spadly do očí. Pak se na něj podívala jako někdo, kdo zapálil krátkou zápalnou šňůru a teď přemýšlí, zda sud s prachem na jejím druhém konci není větší, než si myslel.
Mikuláš otevřel ústa a chtěl zformovat slova, ale zarazil se. Pak to zkusil znovu. Nakonec, ochraptěle ze sebe vypravil: „Máš více méně pravdu –„
„Další slovo teď bude ‚ale‘, je mi to jasné,“ přerušila ho Sacharóza. Mikuláš si uvědomoval, že je všichni trpaslíci pozorují. „Ano, to je pravda –„
„Aha!“
„Ale je to velké ‚ale‘. Nevadí ti to? Je to důležité. „Někdo“ se musí starat o ty… velké pravdy. Co Vetinari ve skutečnosti nedělá, je, že „nikomu a ničemu“ vlastně neškodí. Měli jsme vladaře, kteří byli skutečně šílení a velmi, opravdu velmi zlí. A není to ani tak dlouho. Vetinari možná není ‚zvlášť příjemný člověk‘, ale dnes ráno jsem snídal s někým, kdo by byl mnohem horším vládcem města než on, a takových je kolem víc než dost. To, co se teď děje, je „špatné!“ A co se týká těch tvých zatracených milovníků okrasného ptactva, pokud se nezačnou starat o víc než jen o to, co jim skřehotá v klecích, pak tomuhle městu jednoho dne bude vládnout někdo, kdo jim nacpe jejich vlastní andulky do chřtánů. To by sis přála? Pokud se nebudeme snažit, tak jediné, co v novinách najdou, budou hloupé… „historky“ o mluvících psech a o tom, Jak mi elfové snědli mýho drahouška Žmoulíka, tak se mi tady nesnaž kázat o tom, co je a co není důležité, rozumíš?!“
A proto se začněte starat o víc, než jen o své „drobné záležitosti“ a běžte diskutovat na nové fórum o tom, jak naši společnost zorganizovat lépe, jak uchopit řízení do svých rukou a jak bojovat proti informačnímu hnoji, jakým nás zásobuje „mejnstrým“, na který si navíc v podobě ČT ještě povinně připlácíme! A já přeji adminům nového diskusního fóra, aby vždy dokázali nalézt tu správnou míru!