K napsání této úvahy mne přiměl článek Andreje Fursova:
https://www.armadnymagazin.sk/2022/09/03/andrej-fursov-zima-sa-blizi-aky-svet-stavaju-majstri-svetovej-hry/

Je to celkem dobrý článek, a možná se já mýlím, ale já ty algoritmy společenského dění vidím velice jednoduše a odívat je do tolika slov jako Andrej Fursov má podle mne smysl až poté, kdy je lidem předložen algoritmus ve své holé podobě, na který dále mohou nabalovat fakty z dějin, které ho buď potvrdí nebo vyvrátí. Chceme-li tento jednoduchý algoritmus skrýt, točíme se sice neustále okolo něj, protože všechna fakta ho potvrzují a chceme-li lidi tahat za nos, tak nám ani nic jiného nezbyde, ale vždy zdůrazníme, vypíchneme něco jiného, co lidi svede z cesty, aby ho v jeho čisté podobě nedokázali odhalit, nebo jej díky tomu, jaké si již pomýlené názory vytvořili, předem odmítali a hledali utvrzení svého pomýlení právě jen v těch vedlejších a nepodstatných faktech vedoucích je pohodlnou cestou do pekla. V tomto jeho článku to vidím v tom, jak poukazuje na to, co bylo pro „sovětské“ vedení výhodné a kam svůj stát vedlo. Je to zavádějící, neuvede-li se, že to bylo sovětské vedení od převratu po Stalinově smrti, které již mělo zcela jiné cíle než původní bolševici s rozborem, co bolševici dokázali, a jak se projevuje setrvačnost sociálních procesů s důrazem na jejich odraz na západní, kapitalistické straně, která na ně byla nucena reagovat a pozvedat kvůli tomu sociální složku v kapitalismu, která je pro něj nepřirozená a začala brát za své prakticky okamžitě s pádem SSSR.

Takže toto je můj algoritmus. Svět byl odedávna uspořádán v podobě pyramidy, kdy ti nahoře parazitovali na těch dole. K tomu, aby si své postavení udrželi jim slouží fakticky neustále ty stejné nástroje. Lidé se vždy snažili z toho područí vymanit, a to vytvářelo cyklický vývoj dějin,  jak byl vrcholek pyramidy nucen lavírovat a popouštět a utahovat otěže, díky svým znalostem se tak ale vždy dokázal udržet na vrcholu. Příkladem je třeba Velká francouzská revoluce, kterou se fakticky jen vypustila pára sociálního napětí a vše se vrátilo do starých kolejí. Únorová revoluce v Rusku v roce 1917 měla mít stejný účel a zároveň zajistit rozpad Ruského impéria na menší, snadněji ovladatelné státní útvary a vše šlo přesně podle plánu. Jenže potom se to zvrtlo a řídících procesů se chopili bolševici, nastala Velká říjnová socialistická revoluce a vše bylo jinak. Hesla, která měla jen posloužit k tomu, aby lidi dostala do ulic ke svržení cara a k rozkladu Ruského impéria (nepřipomíná vám to něco?), začala být NAPLŇOVÁNA! I přes velké úsilí vrcholku pyramidy se nepovedlo tento vývoj zvrátit. Je nutno podotknout, že boj byl tvrdý a stál mnoho bolševiků život (fakticky vyvolaná občanská válka v Rusku v kombinaci se zahraniční intervencí, ekonomické i politické působení proti sovětskému Rusku, 2. světová válka, posilování vnitřní opozice i té skryté, začleněné do řídících struktur… Dejte si to všechno dohromady se zdroji a znalostmi, kterými vrcholek pyramidy disponuje!). Přesto se bolševikům natolik povedlo nastartovat sociální procesy, že zcela přeoraly veškerá stabilně uplatňovaná pouta společenského rozmachu nasazovaná permanentně vrcholkem pyramidy (například zabetonované vědecké struktury, síta vědeckých stupňů, nahoru se dostane se svým bádáním jen ten, komu již potvrzené „vědecké“ kapacity odsouhlasí, že jeho bádání je „vědecké“). To vedlo k obrovskému společenskému rozvoji i rozvoji ve vědě, který byl předtím jednak uměle brzděn a jednak neměl šanci bez přílivu nové krve nabrat takové obrátky. A tady se dostáváme k velice důležitému faktu, kterým je v řízení nutná reakce vašeho protivníka na vaše řídící kroky. Uvědomte si, že to, jak Západ vypadal, obzvláště po 2. světové válce, byla REAKCE NA EXISTENCI BOLŠEVICKÉHO SSSR! Hodně lidí, včetně Fursova tento jednoduchý fakt nezdůrazňuje, zamlžuje, opomíjí!!! Se Stalinovou smrtí došlo v SSSR fakticky k převratu a vrcholek pyramidy se opět zmocnil v osobě Chruščova řízení, které musel přizpůsobovat nastartovaným sociálním procesům a pomalu a plánovitě vést socialismus ke zkáze. A nesmíme zapomínat, že i přes úspěchy bolševiků se nástroje a vliv vrcholku pyramidy nepřestaly po celou dobu projevovat, to znamená, že se to v řízení neustále prolínalo se snahami bolševiků uvést případné chyby řízení na pravou míru (což je proces, který musí být permanentní). Pokud lidé nevědí, čemu se mají bránit, a před čím stojí, není to zase tak nesnadné, zavádět je neustále do slepých uliček. Jestliže si to jednou uvědomí, bude to naopak velice těžké.

Tudíž se dívejme na všechno prizmatem tohoto jednoduchého algoritmu!

A tady se dostávám k té sci-fi a fantazy. Je to pěkný příklad, jak se skrytým řízením mění důležité sociální procesy. Cituji z knihy Stvořitelé nových světů, Albatros, 1980, Výbor ze světové vědecko-fantastické literatury (s komentáři), tučně jsem text v úryvcích zvýraznila já. Sci-fi začala být vrcholku pyramidy nebezpečná, protože zároveň s fantaziemi založenými na vědeckých základech, a tedy zhusta v budoucnu realizovatelnými, studovala i společenské poměry a autoři často ve svých dílech ukazovali směr, kterým by se společnost měla, či mohla ubírat. Máme tu tedy přinejmenším dvě velice nebezpečné tendence – obchází se tím pevně daná vědecká stupňovitost, která má za úkol rozhodovat o tom, co je vědecké a co není, co je realizovatelné a co není a také se lidem tímto fakticky umožnil dialog zaměřený na společenské poměry. Tj. kladení si otázek, jak společnost funguje, proč a jak to změnit, aby se dařilo lépe všem. Bylo tedy zapotřebí tyto nebezpečné tendence umlčet a tady máte popsaný jeden z důležitých střípků, jak se takové věci realizují:

Podobně jako na spisovatele ostatních zemí Evropy, i na tvorbu ruských a sovětských spisovatelů sci-fi měl velký vliv H. G. Wells, jehož třináctisvazkové vybrané spisy vyšly v Petrohradě v letech 1909-1917. Zlatý věk sci-fi vyvrcholil v první polovině dvacátých let v dílech druhého z velikánů klasického sci-fi Karla Čapka… (…) Spolu s Karlem Čapkem reagovala na hrůzy prožité světové války výstražnými protiválečnými satirami celá řada našich autorů… (…) Ve stejné době vycházela i první sci-fi díla autorů, patřících dnes ke klasikům sovětského i světového sci-fi, například Žena z Marsu, román o prvním letu na Mars, a příběh o paprscích smrti Paprsky inženýra Garina. Díla s motivy z budoucnosti tehdy ještě byla plně uznávanou součástí hlavního proudu literatury a nikdo takové knihy a priori nepovažoval za „pokleslou literaturu“. (…)

V polovině dvacátých let se však sci-fi začalo vědomě i nedobrovolně oddělovat od hlavního proudu literatury a ustavilo se jako svébytný literární druh s vlastními pravidly a zákony.

Všechno začalo ve Spojených státech 5. dubna 1926, kdy se na novinových stáncích objevilo první číslo nového časopisu Amazing Stories (Úžasné příběhy). U jeho kolébky stál v pořadí už třetí „otec sci-fi“ Hugo Gernsback (1884-1967). Sci-fi se v té době ještě jmenovalo scientifiction a na své dnešní pojmenování si muselo počkat ještě přes tři roky, do června 1929, kdy se označení science fiction poprvé objevilo v dalším Gernsbackově časopisu Science Wonder Stories (Příběhy o vědeckých zázracích).

Zájem čtenářů byl obrovský a sci-fi časopisy rostly jako houby po dešti. Tiskly se ve velkých nákladech na nejlevnějším, rychle žloutnoucím novinovém papíře, zvaném anglicky pulp, podle něhož si i vysloužily nepříliš lichotivou přezdívku pulpy, protože jejich obsah neměl o nic delší trvání než papír, na kterém vycházel. Oč nekvalitnější byl vzhled pulpů, o to sebevědomější byli jejich redaktoři a přispěvatelé. Podle Gernsbacka a jeho stoupenců snad všechny vynálezy vznikly jen díky tomu, že se o nich nejdříve psalo na stránkách pulpů. „Dnes sci-fi, zítra skutečnost!“ vykřikovaly nabubřelé titulky a čtenáři, chtiví nahlédnout do budoucnosti, se o pulpy jen rvali.

V pulpech se s výjimkou románů Julese Verna a H. G. Wellse a povídek Edgara Allana Poea tiskly v podstatě jen dva druhy sci-fi. Dobrodružství neporazitelných supermanů burroughsovského stylu a nezáživné referáty o technických zázracích. Budoucnost se skládala jen z nepřeberného množství nejroztodivnějších vynálezů a technických novinek. Místo literárního hrdiny zaujala věda a hlavně technika. Člověk, pokud to nebyl velekněz všemocné bohyně Vědy – vynálezce, se krčil někde v pozadí, jako nicotný služebníček strojů. Lidé autory nezajímali, a tak se v jejich příbězích společnost vůbec nemění a mezilidské vztahy v roce 3000 nebo 10 000 se nikterak neliší od roku 1925. (…)

Gernsbackovské pojetí, že sci-fi je tu jen proto, aby popularizovalo technický pokrok, případně hlásalo expanzi lidstva do vesmíru, sešněrovávala spisovatele natolik, že se povídky tištěné v pulpech brzy začaly podobat jedna druhé jako vejce vejci. Země byla vždycky nositelkou nejschopnější a nejvyvinutější civilizace a každá rozpínavost na úkor obyvatel cizích planet byla oprávněná. Planety obývali pouze méně vyvinutí a poddajní domorodci, vděčně vítající nositele pozemské kultury, nebo naopak nelítostní a krutí zloduši, které hrdinní pozemští osadníci museli nejdříve vybít do posledního, aby mírumilovní farmáři, mohli začít s osidlováním nového světa a se šířením té pravé a jediné americké civilizace. Není těžké uhodnout, že to většinou byly staré indiánky z divokého západu spisovateli vynalézavě přenesené na jiné planety podle okamžitého zájmu čtenářů. Hrdina oblékl místo džínů skafandr, do ruky dostal paprskomet místo koltu, nasedl do kilometr dlouhé rakety místo na koně a hajdy na podlé Venušany. Vznikla tzv. space opera (vesmírná opera) podle nepříliš lichotivých anglických přezdívek pro kovbojku – horse opera (koňská opera) – a pro reklamní filmy soap opera (mýdlový opera). (…)

Gernsbackovské pojetí sci-fi jako jakési reklamy na budoucí vynálezy se žánru jako celku stalo osudným. Celkem oprávněné zatracování pulpů se bohužel přeneslo i na nevinnou oběť – na seriózní společenskokritickou větev sci-fi, která nikdy v pulpech nevycházela. Od rozšíření pulpů se ve Spojených státech jakákoli literatura odvažující se překročit práh budoucnosti stala a priori špatnou. Říci dobré slovo o sci-fi se ve slušné literární společnosti začalo považovat za nepřístojnost. Budoucnost se stala tabu.  (…)

Obdobně jako ve Spojených státech dostala se ve třicátých letech sci-fi literatura do krize i v Sovětském svazu. Opakoval se tam svým způsobem spor mezi vernovským a wellsovským sci-fi z konce minulého století. Kritika se postavila na vernovské stanovisko a prosadila umělé omezení tematiky na nejbližší budoucnost podle „teorie nejzazší hranice“, zhruba na dobu výhledových hospodářských plánů. Nesmlouvavě vyžadovala „blízké zaměření“ a začala šmahem odmítat cokoliv, co se jí zdálo „nevědecké a nereálné“, jako například let na Měsíc nebo praktické využití atomové energie. Takové nápady se podle ní neslučovaly se socialistickým realismem. Nedovolovala spisovatelům, aby se zabývali sociálními filozofickými problémy, a požadovala místo toho „rozpracování aktuálních problémů plánovitého národního hospodářství“ nebo „umělecké ztvárnění vědeckotechnického předvídání“. Požadovala zaměření na nejbližší budoucnost, a když se zákonitě ukázalo, že budoucnost ve všech podrobnostech neodpovídá autorově předpovědi, jednoduše jeho román roztrhala jako špatný, nevědecký a nerealistický. Mnozí spisovatelé si nemínili otevřít věšteckou živnost a začali se věnovat jiným literárním žánrům.

Romány psané podle teorie nejzazší hranice se tematicky až překvapivě podobaly pulpům. I tady úlohu hlavního hrdiny přezvala technika a pro člověka zbyla jen epizodní role utopického průvodce, nadšeného světem technických zázraků. (…)

V Sovětském svazu vliv „teorie nejzazší hranice“ trval až do poloviny padesátých let.

Já dodávám, že potom se stavidla na chvíli podařilo protrhnout, nastartované sociální procesy tomu napomohly. Než se zase začalo projevovat bezstrukturní řízení a ze sci-fi literatury se poznenáhlu stala fantazy….

Ve fantasy může člověk létat, pes mluvit, papoušek prorokovat, jako by to byla ta nejvšednější věc na světě. Prostě může. To vše se může přihodit a přicházívá se i ve sci-fi. Ale vnitřní zákon žánru opět velí, aby autor v takovém případě přičinil i přijatelné, nekouzelné, „vědecké“ vysvětlení. Člověk létá pomocí antigravitačního nosiče, pes mluví díky voperovaným hlasivkám a řečovým centrům v mozku a papoušek prorokuje, protože to ve skutečnosti je robot napojený na superpočítač.

Fantasy si neklade jiný cíl než pobavit, je to pohádka pro dospělé. Výměnou za hodinku dvě zábavy, čtenář připouští, že kouzelná hůlka, koupená v zaprášeném vetešnictví, má opravdu magickou moc, ale nesebere se ještě proto po dočtení příběhu a nepůjde hledat štěstí po bazarech.

Ještě jeden zajímavý a podle mne dost zásadní postřeh: Postavíme-li proti sobě západní a sovětské sci-fi jako celek, zjistíme, že je mezi nimi podstatný rozdíl v přístupu k budoucnosti.

V Sovětské sci-fi převládá optimismus a víra, že lidstvo překoná všechny krize jako doposud, a dál půjde cestou pokroku a celosvětové (celovesmírné) spolupráce. Jako příklad nám může posloužit Jefremova slavná Andromeda. V ní se s přátelským porozuměním setkávají nejenom všechny národy naší Země, ale i obyvatelé planet z nejvzdálenějších koutů vesmírů, zapojených na galaktické spojové okruhy.

V západním sci-fi se nejsilněji prosazuje varovný tón. Často se setkáváme s obrazem Země na pokraji katastrofy nebo po ní (souhrnně se mu říká postkatastrofické sci-fi).

A už jen perlička na závěr: Rozdíl mezi sci-fi a fantasy vyjádřila vtipně (a zlomyslně) americká kritička a spisovatelka Miriam Allen de Fordová (1888-1976): „Science fiction pojednává o nemožných možnostech, fantasy o přijatelných nemožnostech.“

11 komentářů

  1. Ono se to nechce točit na jednom článku, ale sledovat Fursova trochu víc. On nebude psát všechno dokola v každém článku.
    Tady to popisuje zcela jasně v rámci jiného článku:
    Andrej Fursov: Nové otroctvo – revolúcia Chaosu, ktorá má zastaviť chod dejín a potom ho vrátiť späť, aby si súčasná elita po demontáži kapitalizmu sama zachovala moc a privilégiá v novej spoločnosti

    SVET: V 70. rokoch sa určité segmenty priemyslu začali presúvať z jadra kapitalistického systému, predovšetkým zo Spojených štátov, do krajín vtedajšieho tretieho sveta, predovšetkým do Kórey a Taiwanu. A čoskoro sa začalo rozprávať o „východoázijských tigroch“ a tak ďalej. Presun priemyslu priniesol buržoázii „technologického jadra“ veľké zisky: pracovná sila periférie bola oveľa lacnejšia a oveľa menej organizovaná ako na Západe.
    A predsa to nebol zisk, čo bol hlavným motívom a faktorom, ktorý určoval „presťahovanie priemyslu“. To bol začiatok nasadenia dlhodobého sociálno-ekonomického, geohistorického programu deindustrializácie Západu. Vychádzal z triedneho záujmu svetovej kapitalistickej elity: ďalší rast priemyslu v jadre, rozvoj vedy a techniky viedol k zvyšovaniu veľkosti robotníckej triedy a strednej vrstvy a následne k posilňovaniu ich sociálneho postavenia, k demokratizácii buržoáznej spoločnosti. A to už priamo ohrozovalo záujmy elity, čo sa prejavilo v správe „Kríza demokracie“ napísanej v roku 1975 na príkaz Trilaterálnej komisie.
    Táto správa sa stala ideologickým zdôvodnením „dedemokratizácie“ a nepriamo aj deindustrializácie Západu. Bolo však nebezpečné a zároveň nemožné tieto plány plne zrealizovať, kým Sovietsky zväz existoval ako konkurent Západu, a tak sa zničenie ZSSR stalo nevyhnutnou podmienkou a integrálnou súčasťou celého programu. Jeho ďalšími prvkami boli prichádzajúce vyľudňovanie sveta a deracionalizácia vedomia a správania, ktoré sa pridali k vonkajšej deracionalizácii, chaosu ekonomiky v rámci neoliberálnej (kontra)revolúcie.
    Tá druhá je (kontra)revolúcia Chaosu, ktorá má zastaviť chod dejín a potom ho vrátiť späť, aby si súčasná elita po demontáži kapitalizmu sama zachovala moc a privilégiá v novej spoločnosti. Navyše, táto nová spoločnosť by podľa plánov jej dizajnérov nemala byť „svetlou budúcnosťou“, ale pochmúrnou (pre väčšinu populácie) minulosťou. V skutočnosti hovoríme o demontáži nielen kapitalizmu, ale celej európskej civilizácie, európskosti, o návrate k predcivilizácii, k futuristickému archaizmu a neobarbarstvu s kriminálno-kmeňovým odérom.
    Moc v budúcom „neminulom“ svete by mala byť založená na kontrole zdrojov (samozrejme nekapitalistická a dokonca netrhová „globálna distributívna ekonomika“ J. Attaliho), informácií (k tomu sa dnes ničí vzdelanie) a vedomia (psychosféra). Sociálne zdvihy pre väčšinu obyvateľstva sa prakticky nepočítajú a súčasná situácia nerovnosti, ktorá sa v priebehu rokov 1980 až 2000 prudko zvýšila, je zachovaná.
    V podstate hovoríme o vytvorení spoločnosti, ktorá spája znaky feudálno-stredovekých, otrokárskych a kastových spoločností, ktorých vrchol, majúc monopolizované racionálne poznanie (nekňazi), pôsobí ako nositeľ magickej sily; mágia by mala nahradiť náboženstvo aj vedu (preto dnešný súčasný útok na vedu aj kresťanstvo).
    Niekto povie: čo počítače, IT technológie a konvergencia NBIC? Nie sú alternatívou? Nestojí „neokňazstvo“ v ceste personifikátorom tejto socio-produktívnej stratégie? Nestojí. Nie alternatíva.
    Odklon od deindustrializácie nastal súčasne s prelomom vo vývoji informačných a počítačových technológií: po prvé, boli náročné na znalosti a nevyžadovali významnú robotnícku triedu; po druhé, ich úspechy sľubovali kontrolu nad informačnou a vzdelávacou sférou a psychosférou.
    „Vyspelé informačné“ technológie sú teda integrálnym prvkom kastovo-kňazského („temného veku“) projektu, navyše, ako ukázali vzťahy medzi aristokraciou a buržoáziou v ére New Age, kompromisom je hlavná forma vzťahov v rámci elity, Eloi, najmä tvárou v tvár morlokovým hrozbám. Navyše „IT peniaze“ sú „mladé peniaze“ a práve tie „starí ľudia“ zničia. Niektorí „mladí“ (Gates, Buffett) to už pochopili a venujú peniaze do „spoločnej kasy“. Nehovorím o tom, že kňazi sú fasádou, niekto predsa musí za „závojom temnoty“ magickej moci rozvíjať enklávy racionálneho poznania.

    1. Author

      A co tam popisuje? Že to socialismus byl největším trnem v patě globální „elitě“? Že to byla ta největší revoluce v mezilidských vztazích? Navíc úspěšná v obraně na šesté prioritě, o úspěších na čtvrté nemluvě?! Nebo to tam zase bere jako jeden z menších kamínků na cestě skvělé „demokracie“ a kapitalismu, který socialismus převálcoval, protože byl prostě „lepší“? SSSR nebyl Západu konkurentem ekonomickým, ale IDEOLOGICKÝM! KONCEPTUÁLNÍM! To znamená, že to zase celé zabalil do kaše jakého si Chaosu a to hlavní tam nevypíchnul! Proč? Aby lidé přemýšleli nad Chaosem? A mávli rukou, že s tím stejně nic neudělají? Bolševici udělali! Musíme na ně navázat! Snaží se Fursov tedy rozebírat důvody, proč socialismus uvázl? Pokazuje někde na prudkou změnu politiky s nástupem Chruščova? Rozebírá, jaká chapadla má globální elita v podobě například Akademií věd? A jaké další nástroje používá k našemu ovládání? Tak co vlastně Fursov dělá? Žvaní!

      Cituji: „Moc v budúcom „neminulom“ svete by mala byť založená na kontrole zdrojov (samozrejme nekapitalistická a dokonca netrhová „globálna distributívna ekonomika“ J. Attaliho), informácií (k tomu sa dnes ničí vzdelanie) a vedomia (psychosféra). Sociálne zdvihy pre väčšinu obyvateľstva sa prakticky nepočítajú a súčasná situácia nerovnosti, ktorá sa v priebehu rokov 1980 až 2000 prudko zvýšila, je zachovaná.“

      Upozorňuje tam nekapitalistická, tudíž špatná, odklon od fungujícího kapitalismu a trhu? Nač poukazuje? Nerovnost, že se zvýšila v průběhu let 1980-2000? Já myslím, že nejvíce po roce 1991 s pádem SSSR. A ano, v roce 1980 už byl SSSR na cestě k pádu, uměle zorganizovanému pádu! Ale nerovnost se ještě zvyšovat za jeho existence nemohla, bylo to příliš nebezpečné. Píše o tom někde Fursov? Že ten pád byl programově realizovaný? On nečetl Koncepci? Proč nepoužije třeba šest priorit řízení, které jsou zcela přehledné a nesmírně vypovídající? Je to příliš nebezpečné? Nevymyslel to on sám? Je to příliš jednoduché, a hodně lidí by to mohlo pochopit a začít se rozhlížet okolo sebe?

      Dodatek: Já nepopírám, že Fursov nastoupil na vlnu, která bublá mezi lidmi. Ale proč? Aby jí dal směr nebo ji roztříštil?

      Jak se mi to honí hlavou, tak mi to připomnělo Margaritu Simoňan v jednom z posledních pořadů u Solovjova, kde navhovala, aby bohatí lidé přispěli na rodiny utečenců nebo mobilizovaných vojáků, teď nevím, to není podstatné, že by to alespoň trochu uhladilo rozdíly! A oni si to dovolit mohou! Uhladilo? A to je jako řešení?!
      Myslím, že jí to nechtěně ulétlo, neboť už přemýšlejí o tom, že kdo žere moc nahlas a moc na očích, nakonec o to své žrádlo může přijít, a tak je lepší pustit chlup teď, než přijít o celý kožich. Fursov vyvolává stejný dojem.



  2. Fursova analýza je z hlediska rozkrytí (pochopení) způsobu řízení sociálního prostředí – populace na planetě velice cenná. Váš dodatek, Ireno, podle mě není s analýzou rozporu. Jde o doplnění výchozích podmínek – informací, které v analýze nejsou obsaženy (pouze v zamlčení), ale jsou potřebné pro správný výklad (pochopení), kdo je skutečným organizátorem řízené regrese. KOBákům by pochopení nemělo činit potíže. Ano, druhé straně to otvírá možnost k manipulování, ale není to nic nového. Naopak pozorný a zvídavý čtenář (i bez znalosti KOB) by si měl klást otázku, proč je „elitě“ zapotřebí brzdit rozvoj společnosti, dokonce jí vracet zpět do středověku? Tzn. má to i svůj sjednocující prvek – elity vs. obyčejní lidé, kterým je bráněno v růstu. On by si ten rostoucí technický pokrok nakonec totiž vyžádal i vzestup celkové morální úrovně populace. Bylo by to nutné z hlediska přežití (je to v podtextu děl např. zmíněného K.
    Čapka) a žít se chce. Ale také proto, že když má člověk něčeho nadbytek (materiální zajištění), zaměří se jiným směrem – např. duševní rozvoj a to je pro „elitu“ opět nežádoucí.
    Ještě doplním: Vliv fantsy je silný hlavně na současnou mladou generaci. Málo kdo si uvědomuje a připouští jak silné dopady toto nízkofrekvenční programování má. Moje generace byla ovlivňována apokalyptickou scifi (vzpomněl jsem si například na časopis ABC a komiksový seriál Vzpoura mozků). Fantasy by byla pro nás ještě příliš.

    1. Author

      Já jsem napsala, že je to celkem dobrý článek. Problém je, že tyhle podvodní kameny jsou zcela zásadního rázu, co se týče boje „elit“ proti nám a Fursov si to musí uvědomovat, tj. jedná takto vědomě. Ono je to tak, že „elity“ se svých výdobytků bez boje samy nevzdají, i kdyby to výhledově mělo vést ke krachu státu, který je živí. A když tak sleduji všechny ty politology v Rusku, tak z toho úplně čiší, jak si chtějí své postavení zachovat. Pokud ovšem v analýzách nevycházíme ze skutečnosti, ale ze skutečnosti upravené v čímsi zájmu, pravdy se nedobereme a řešení na tomto základě nás povede ke zlým koncům.
      Teď jsem četla třetí díl od Liona Feuchtwangera – Vyhnanství, to je z roku 1935 (vydáno 1940). Němečtí emigranti v Paříži uvažují, jak to bude vypadat, až se přece jen vrátí do Německa po pádu nacismu. Jak budou určovat, kdo byl skutečný nacista, kdo z přinucení, kdo sendvič – navrch hnědý uvnitř rudý… A netušili, že ještě dříve budou řešit problém Hitlera v Paříži. Tam to šlo tak rychle, že tihle lidé bez papírů a prostředků určitě nestačili vzít včas nohy na ramena. A také nevěřili, že by to mohlo být ještě horší a ono se ukázalo, že ano, že to bylo tak hrozné, jak by asi normální člověk nikdy nemohl uvěřit a předpovědět. Kdyby tehdy Evropu neosvobodilo Rusko, asi bychom už se z toho fašismu sami vyhrabat nedokázali, ty represivní mechanismy byly nastaveny tak, že se zevnitř prakticky zlomit nedaly. Takže pokud jistá forma fašismu plíživě zaváděná ve světě zamoří i Rusko, myslím, že budeme bez šance, už nezbyde nikdo, kdo by nás z toho vytáhnul. A tamní „elity“ v zájmu zachování svého postavení, jsou na to schopné přistoupit, protože nevidí ty důsledky, a to včetně Fursova.

      1. Souhlasím s tím, že poukázání na ty skryté podvodní kameny je důležité. To jsem psal už v prvním komentáři. I s tím, že cíle části ruských „elit“ jsou davo-elitářské.
        Na zmíněném zdroji AM je i další článek od Fursova: https://www.armadnymagazin.sk/2022/08/31/andrej-fursov-svet-ma-plan-b-neviditelny-spojenec-ruska/
        Fursov vyjmenovává aktuální i potenciální spojence Ruska v boji proti „ultraglobalistům“, jak si je nazval. Je to více méně popis toho, co už ruské vedení fakticky realizuje (budování suverénního státu a spolupráce s dalšími kdo se k tomu odhodlají, návrat k tradičním hodnotám, podpora středních vrstev a tím stability, boj proti trans-humanismu) – to vše v celosvětovém měřítku, jako alternativa k NWO. Jako vývojová fáze je to dobrý směr na kterém je širší shoda – pravděpodobně včetně části zmiňovaných „elit“. Za KSB by se dalo vyjmenovat mnoho dalších bodů, které tam chybí abychom se vymanili z davo-elitarismu, ale jako počáteční směr jsou to nezbytné korky na kterých bude široká shoda. Jsme uprostřed boje, proto je co nejširší podpora (to na čem se je schopná shodnout velká většina, jejíž část je ještě často značně dezorintovaná) žádoucí. Přirovnal bych to Velké vlastenecké válce, Stalin svými úspěchy také donutil „spojence“ otevřít druhou frontu.
        Voda bude postupně stoupat, čím víc budou zločinci vyvádět, tím víc lidí se vzbudí. Ať už je osobní cíl Fursova jakýkoliv, je nucen pracovat částečně i pro nás.

  3. Irenko, díky za článek, zajímavé .. ale dost nesouhlasím..
    po padesátých letech se ruská sci-fi dost prekabátila … v románech byly rozvinuté technologie, ale na vzoru až primitivních „vedoucích“ se kritizoval stav společnosti. Tedy nešlo v Právu napsat ten a ten dělá toto nesprávně, ale obaleno do fantazie šlo už něco podobného vyjádřit.. byl to takový syým způsobem samizdat. Vynikali v tom bratři Strugačtí, ale nebyli sami.
    A ano – hodně se na východě ve sci-fi prosazovala síla lidstva překonat mnohé problémy i přátelskost „cizáků“. Hodně se také přemýšlelo nad tím, co vlastně dělat, pokud někoho „cizího“ potkáme … v románech jsou i naznačovány jiné způsoby uvažování / života, kdy jsou pozemšťané vystavování situacím, kdy třeba „ne myslící“ život pozemšťany zabíjí, a je třeba zjistit proč …
    Celkově i na západě i na východě sci-fi kypěla i přes snahu ji omezovat, pak se převalila do fantasy. Celkové pojetí sci-fi se na východě lišilo od toho západního, ale situace v nich opisované byly hodně podobné.
    Otázkou „setkání“ se hodně zabýval Arthur C, Clark, který se pokoušel vytvořit nějaké zásady, jak s cizáky jednat, podobně jako Isaac judevič Asimov (původně rus) vytvořil své zákony robotiky …

    1. Myslím, že jste to zcela nepochopil. Ve článku jde o to, že ze
      sci-fi vymizely úvahy o rozvoji lidstva jako takového. Naopak se v něm zakonzervoval stávající společenský stav, nebo se ještě posunul do minulosti.
      Nikdy vám nepřišlo divné, že daleká budoucnost je plná
      galaktických císařů, princezen , šlechetných rytířů a padouchů?
      Fantasy to pak ještě posunula přímo do říše pohádek.

    2. Když už mluvíme o sci-fi, kdo čtete anglicky podívejte se na https://forum.mobilism.org/viewforum.php?f=1293
      Tahle adresa vás přenese přímo dnešní nabídku Sci-Fi/Fantasy/Horror. Žel je to tak, před časem smichali všechny tyto žánry dohromady a je pracné se v tom vyznat. Snažil jsem se jim to rozmluvit, že to je jako kdyby ve skladě smíchali např. všechny typy a velkosti šroubů do jedné bedny, jak by pak mohli obsluhovat zákazníky? Ale nenechali si to vysvětlit. I když Mobilism je vlastně ilegální, dělají to tak jak asi bylo nařízeno, protože stejně tak je to míchané v knihovnách i v knihkupectvích.
      Ale pomoc tam je – na stránce, která se vám otevře, když dáte kursor na linku vyskočí okénko se stručným popisem jako bývá na záložce. Tam se dá odhadnout o co jde.
      Jsou tam samozřejmě i jiné žánry. Denně přibývá tolik knih, že se tomu nedá stačit – asi by to byl celodenní job. Je tam také vyhledávání, takže lze najít všechny knihy daného autora. Stahování je zdarma, u každá knihy je adresa, ale někdy to je dost záludné, vyskakují různé nežádoucí odkazy… nebo je možno si koupit na rok účet a pak to stahování funguje lépe. Není to moc drahé.

Napsat komentář