Mé komentáře jsou uváděny kurzívou.
Otázka moderátora: Boj dnes nevedou jen politické struktury, mezi kterými to přímo jiskří. Ten boj je veden mezi celými megastrukturami, ze kterých se vlastně současný svět skládá. Co je to tedy za struktury?
Odpověď (zkráceně): Svět se přece neskládá jen ze států. Stát není zdaleka jediným subjektem mezinárodních vztahů a velice často ani ten nejsilnější. Kromě něho tu jsou nadnárodní korporace a uzavřené nadnárodní skupiny a potom něco, čemu se říká hlubinný stát (Deep State). Ale správnější název je hlubinná moc, protože stát je příliš formalizovaný termín, přestože struktury této hlubinné moci nesporně využívají potenciál států. Začaly se formovat se vznikem států, v 16. – 17. století. Ale existovaly tak nějak přerušovaně, mizely, potom se znovu objevovaly. Aktivně se začaly formovat v poválečné době, což mělo souvislost s několika věcmi, zaprvé se vznikem dravé vrstvy buržoazie, korporatokracie. Pak tu byl faktor studené války a nakonec příznivé podmínky pro rozvoj těchto struktur vytvořil vznik offshorů v sedmdesátých letech. Samuel Huntington a jeho kniha Střet civilizací je konceptuální virus, aby se všichni vrhli na tento směr. I když dojde-li na samotný střet, tak civilizace i v jeho knize mizí a začínají tam figurovat státy. Civilizace nejsou dějinnými subjekty, kterými jsou třídy, státy, uzavřené struktury, mezi kterými dochází ke střetu, přestože samozřejmě za každou takovou strukturou se ukrývá určitý civilizační kód, který se snaží prosazovat. Ovšem nedochází ke střetu kódů, ale jejich nositelů. No a ten Huntigton napsal zajímavou zprávu, ve které dokládal, že v polovině sedmdesátých let došlo k přeorientování tajných služeb všech západních států na nadnárodní korporace, což jim umožnilo začít hrát samostatnou roli ve vztahu ke státu a korporatokracii. A navíc tu byly ty offshory. Ale protože potřebovaly svoji autonomní finančně-ekonomickou základnu, tak se objevila v podobě kontroly nad obchodováním s drogami, drahými kovy, zlatem, zbraněmi… Kriminalizace světové ekonomiky se stala jedním ze zdrojů formování těchto zdrojů hlubinné moci a v tomto ohledu začaly hrát autonomní roli. Tyto struktury nestojí samostatně, jsou začleněny do států a korporací na principu průniků různě se protínajících kruhů (na principu Eulerova-Vennova diagramu). Takže se globalizace poprvé objevila v kriminální podobě.
Což není v podstatě nic nového viz Fernand Braudel – Hmotná civilizace, ekonomie a kapitalismus od 15. do 18. století, kde doložil, že vznik kapitalismu spočíval v kriminalizaci těch forem, které tehdy existovaly. Z hlediska feudálního systému se skutečně jednalo o kriminalizaci. Takže jinými slovy nové systémy vznikají v kriminální podobě. A tyto struktury hlubinné moci od začátku vznikaly jako struktury s globálním rozmachem. Takže to byli globalizátoři už před globalizací. A potom začala velice složitá hra mezi státy, uzavřenými strukturami, transnacionálními korporacemi a strukturami hlubinné moci o to, jak bude vypadat budoucí svět. Nepochybuji o tom, že v sedmdesátých letech se struktury hlubinné moci zformovaly i v SSSR a začaly svou hru. A už na konci 70. let soudě podle těch zdrojů, které jsou na internetu, začalo přečerpávání části sovětských prostředků na Západ, jenže ne do kapes úředníků, ale na tvorbu jakési nadsystémové „společné pokladny“. Jinou věcí je, že nevíme, co se s ní stalo, když se zhroutil systém. (do 7:21)
Já být Fursovem, tak se na to podívám v průřezu „elity“ zbytek společnosti, respektive vršek pyramidy a její spodek (otázkou je, jestli se mu to hodí). Ta teze, že z pohledu feudálního systému se jednalo o kriminalizaci jen souvisí s přechodem na nové výrobní vztahy a kádrovou obměnou, kdy se rušily zavedené systémy a vznikala nová pravidla, respektive nové zákonodárství. Tyto změny jsou dobrým nástrojem k omezení moci „státní obslužné elity“, která už si začala moc vyskakovat. Na tomto základě dochází k obměně čerstvými kádry, nezatíženými informacemi, které mít nemají. Ta „kriminalizace“ spočívá v tom, že nová „elita“ se nepodřizuje pravidlům původní „elity“ a začíná si tvořit svá, aby tu starou pomocí nich vytlačila. Ale změnilo se tak složení hlubinné moci, respektive vršku pyramidy? Já myslím, že ne.
A co se týče té kriminality. Vždyť co byly šlechtické rody jiného, než ty nadnárodní zločinecké struktury? Byly dokonce nepokrytě propojeny příbuzenskými svazky a jejich cílem vždy bylo udržet si moc. To, že se někdy psi mezi sebou servou, neznamená, že tak nečiní v důsledku své přirozenosti bránit si to, co urvaly, nebo i s jinými řídícími cíli.
Co je pro jednoho chybou řízení, je pro druhého jeho cílem – například válka, nebo i zdevastování vlastní země za účelem snížení životní úrovně (přičemž zpravidla v obou válčících státech/stranách-koalicích), aby lidé museli myslet především na holé přežití a nevymýšleli si, že by třeba chtěli víc svobod, či spravedlivější přerozdělování zdrojů ve společnosti.
Neboť podíváme-li se na to z hlediska racionality zdrojů a zvyšování životní úrovně své země, pokud by to skutečně bylo cílem řídících „elit“, tak by pro ně vždy bylo více žádoucí s protivníkem se dohodnout a díky vzájemnému obchodování – racionalizaci práce a zdrojů, přerozdělování kompetencí na vyšší celky – tu úroveň zvednout všem. Jenže to prostě není cílem jejich řízení. Tím cílem je udržet otroky v postavení otroků, přestože si to třeba někteří z nich neuvědomují. Donutit lidi, chodit po předem vytyčených cestičkách, a to nelze jinak než jim lhát, vodit je za nos. Podívejme se na čerstvý příklad. Evropská unie si sama kope energetický hrob, a tím pádem i ekonomický. Začalo to dávno před ruskou speciální vojenskou operací zaobalené do „zelené“ politiky, která už začíná nabývat takových nesmyslných rozměrů, že se to lidem přestávalo pozdávat. Zaobalená lež, skutečný cíl se příliš dere na povrch. Oprostíme-li se od toho, co obvykle lidem předhazují jako střet států, politických proudů, ideologií a tak podobně, vždy se dostaneme k tomu, že jde jen o boj vrcholu pyramidy s jejím spodkem a vytváření zástupných problémů, aby se pozornost od tohoto boje odpoutala k „bojům“ jiným.
A ano, tajné služby jsou velmi nebezpečným nástrojem v rukou globálních „elit“, ale globalizované, respektive nadnárodní byly podle mne, stejně jako globální „elity“ vždy.
Zajímalo by mne, proč se Fursov tak vyhýbá šesti prioritám řízení, které zobecňují mocenské nástroje zcela přehledným a očividně logickým způsobem. Nemusí přece přijmout Koncepci sociální bezpečnosti tak jak stojí a leží, to ani dost dobře není možné. Jenže z hlediska toho, aby si určité klanově-korporativní skupiny udržely moc, to dává smysl. Jenže proč lidi poučit natolik, aby pronikli do tajů řízení tak radikálním způsobem, že? Vždyť by si potom mohli dát dvě a dvě dohromady a přestat áchat a óchat nad složitými konstrukcemi, které jsou jim „odborníky“ k vysvětlení dění okolo nich předkládány. Potom se vždy rozpory mezi řízením a realitou dají vysvětlit jakousi hlubinnou mocí, která fakticky nesleduje zcela jasný cíl v podobě jednotné globální „elity“, ale je více méně přes svou určitou konsolidaci roztříštěna. Prostě jen sem tam vystrčí uši, když se to hodí, aby se lidem vysvětlily očividné rozpory.
Potom dává Fursov jako příklad struktury, která byla sice poražena, ale ještě dlouho potom existovala naše husity. Představte si to. Ve smyslu, takové struktury vznikají a zanikají jako houby po dešti na základě jakýchsi svých zájmů a některé přetrvávají déle než jiné. Pokud bych opominula, že husitům šlo o spravedlivé přerozdělování zdrojů ve společnosti a o lži především církevních řídících struktur, které již nabývaly podobu dnešní „zelené politiky“, kdy se slova příliš rozcházela s činy, (tj. buď šlo o skutečné lidové hnutí v podobě tehdejších bolševiků, nebo bylo cílem upustit páru ve společnosti s podobným účelem, jaký měla Velká francouzská revoluce), tak se jedná o bagatelizaci skutečných řídících algoritmů, které jsou stále stejné, jen se přiodívají do stále nových zástěrek.
Fursov říká, že proto je svět tak složitý a nepředvídatelný, protože těch struktur je mnoho a kaleidoskopicky se prolínají. Dnešní nepřátelé mohou být zítřejšími spojenci a tak dále. To ovšem nevylučuje stále stejný cíl toho všeho. Ano struktury mohou vznikat i živelně, ale kdo má potřebné znalosti a zdroje, tak je dokáže nakonec vždy osedlat, jako se to bohužel povedlo i v případě bolševiků a SSSR v době počínaje Chruščovem. Přičemž ani do té doby to neměli bolševici nijak snadné, uvážíme-li proti čemu stáli a že byli právě tou strukturou, která se na určitou dobu vymkla kontrole „elit“. Přičemž jim do dnešního dne vděčíme za naši životní úroveň, která by nikdy nemohla být tak vysoká, pokud by neukázali lidem, jak může stát fungovat, že může skutečně sloužit lidem.
Dále se moderátor ptá, zda je možné přirovnat působení takové řídící struktury, která přetrvává, k trockismu v SSSR. Fursov na to odpovídá, že není dobré ideologizovat moc, která může být dnes liberální a zítra antiliberální. Podle něj je zbytečná ideologizace moci velkým intelektuálním hříchem inteligence a intelektuálů, kteří soudí podle sebe. Hlavním cílem lidí u moci je jejich moc a na ideologii jim nezáleží. S tím se nedá než souhlasit, ale nějak mu z toho vypadla ta skutečnost, že bolševici stát založili na zcela jiné koncepci, nešlo tedy v jejich případě jen o jakousi další ideologii, a dokonce ani o to, aby se určitá vrstva udržela u moci. Fungovaly za nich sociální výtahy, což velice nabouralo globální „elitě“ její strukturní i bezstrukturní řízení. Že se jim to díky nedostatku znalostí a zdrojů nepovedlo udržet je věc jiná. Také ve své většině netušili proti čemu stojí a jak moc je to organizované. Takže je zbytečné a kontraproduktivní bagatelizovat jejich úspěchy. Je nutné odlišit jejich činnost od obvyklých algoritmů „elity“ používaných k udržení moci. To je podle mne zásadní věc!
Když se prý podíváme, jak se dostávali bolševici k moci, tak se jednalo o neustálé kompromisy, neustálé převraty. I Stalina donutily okolnosti, jak se Fursov zaobaleně vyjádřil, fakticky udržet se u kormidla. Proč v tom ovšem nevidí právě boj koncepcí a obyčejných lidí s nástroji a znalostmi „elity“ je otázkou.
Potom se zřejmě Fursov vrátil k těm trockistům se slovy: „Tito lidé fakticky nemuseli působit ilegálně, protože fungovali jako část legálních struktur. Jinou věcí je to, že tyto části byly vzájemně propojeny už nelegálním způsobem. Takže fungovaly jak v ilegalitě, tak i oficiálně. Je to tedy něco daleko složitějšího.“
A já mu říkám, že to takto fungovat muselo proto, že bojovaly proti bolševiky prosazované koncepci, jež už nabývala oficiální zákonodárné podoby! To je to, co je nutilo přecházet do ilegality, ve které byli podpořeni všemi zdroji, znalostmi a nástroji „elity“ globální, která se samozřejmě proti skutečnému naplňování této koncepce postavila.
Lenin se prý jako geniální politický technolog vyjádřil v tom smyslu, že nejlepší výsledky dává kombinace legální a ilegální činnosti. To ovšem platí jak pro jednu tak i pro druhou bojující stranu. Globální „elity“ to vždy využívají jako strůjci boje různých ideologií, kde tímto způsobem ve svých cílech podporují obě bojující strany, tu, která je právě legálně u moci i tu, která se tu moc snaží převzít, a proto působí napřed převážně v ilegalitě, než svou moc po vyhraném boji uzákoní. Ovšem bolševici, kteří převzali boj jedné z těchto stran, se vymknuli a deklarované cíle, které měly zůstat pouze deklarovanými, začali naplňovat.
Podle Fursova je velice složité i když zajímavé všechny tyto věci analyzovat. Jako například činnost Filippa Denisoviče Bobkova (který už z titulu své funkce nemohl nemít prsty v rozpadu SSSR), zde pro zajímavost informace z Wikipedie Filipp Denisovič Bobkov (01.12.1925, Červonaja Kamenka – 17. června 2019, Moskva) – vedoucí pracovník sovětských orgánů státní bezpečnosti, armádní generál (1987). Šéf Páté správy KGB SSSR v letech 1969 – 1983, náměstek předsedy KGB SSSR v letech 1983 – 1985, první náměstek předsedy KGB SSSR v letech 1985 – 1991. Poslanec Nejvyššího sovětu RSFSR v jeho 11. volebním období v letech 1986 – 1990, lidový poslanec RSFSR v letech 1990 – 1992. Člen ÚV KSSS v letech 1986 – 1990). Já myslím, že není až tak třeba přesně analyzovat jednotlivé kroky jednotlivých lidí, stačí tendence a algoritmy řízení, potom už se dá v podstatě činnost prakticky každého člověka a její výsledky příslušným způsobem zařadit. Ovšem on je to i z hlediska Fursova tanec mezi vejci, chcete-li se udržet jako politolog hájící určité zájmy a přitom se zcela neznemožnit před lidmi.
Dále uvádí, že ta rozhodující léta, kdy došlo k obratu a svět přešel od prudkého progresu k degradaci, byla od konce šedesátých let do konce osmdesátých (dvacet let). Přiznává, že v tom velkou roli sehrálo to, že se sovětská nomenklatura vzdala toho progresivního technologického (a já říkám především společenského) průlomu do budoucnosti. Že k tomu obratu došlo právě v těchto letech, je podle něj vidět z mnoha ukazatelů zcela jasně.
Byl dotázán, proč k tomu vlastně došlo. Prý kvůli tomu, že kapitalismus už si své odbyl. Takže bolševici a jejich činnost s tím neměla asi nic společného. Nebylo to tím, že se po Stalinově smrti globální „elita“ fakticky znovu zmocnila řízení v SSSR a začala bolševickou koncepci postupně odbourávat a v očích lidí programově znemožňovat.
To, že systémy umírají je prý běžné a kapitalistický systém byl velice dynamický, prý nejvíce dynamickým systéme v dějinách lidstva. Takže to nebyl socialismus, za kterého se lidé dokázali během několika desetiletí z negramotnosti vyšvihnout až k letům do vesmíru. Zajímavé.
Podle něj byl fakticky socialismus pozdní fází kapitalismu. Prý je to vidět z dějin, ve kterých se vyskytují charakteristická období, kdy masa lidí dosadí své vůdce a potom vznikají takové formy jako sovětský systém, který byl systémovým antikapitalismem. Z historického hlediska jde prý (nevyřčeně vždy a nevyhnutelně) o velice krátký triumf obyčejných prostých lidí, který ovšem dlouho nevydrží. (Jak taky jinak, přece nebudou vládnout prosťáčci, že?)
Nu dále je zajímavé, že i Fursov přiznává, že ke zlomu sovětského systému došlo na konci šedesátých let (již zcela viditelnému po Stalinově smrti), kdy se sovětská „elita“ vzdala technologického pokroku (na kterém mohla se svojí širokou zdrojovou základnou stavět) a podřídila se Západu s tím, že se integruje mezi západní „elitu“, což od ní byl velmi naivní předpoklad. Pro mne je zásadní ta informace, že začali bolševický systém lámat!!!
A potom vykládá, jak prý Západ vyrostl na křesťanství a rodině… A rázem zapomíná na svou teorii, že ideologie je vedlejší oproti cíli udržet se u moci. Možná namítnete, že když Západ degraduje vlastně řízeně, tak si globální „elita“ podřezává větev, na které sama sedí. Pokud se však zároveň přesouvají hlavní centra koncentrace řízení je to tak, že se jednoduše sama předem přesunula na větev jinou.
Další zajímavá teze. Cituji Fursova:„Ke zlomu systému dochází tehdy, kdy ho jeho obránci zradí. A největším nebezpečím pro každý systém je spojenectví ulice a části „elity“. Neboť jde-li o vnitřní elitní šarvátky, jako v prvních řekněme šedesáti, sedmdesáti letech existence Římského impéria, tak se jedná jen o palácové převraty (v rámci jednoho systému). Pokud jde o povstání, tak jsou to vzpoury. Ale když se dá dohromady ulice s částí „elity“, tak dostaneme rok 1789 ve Francii či rok 1905 v Rusku…“
Nu já bych to okomentovala spíš tím stylem, že v takovém případě se jedná o silnější manévr při přeformátování společnosti s rozsáhlejší výměnou řídících kádrů za účelem jejich obměny (uřezávání přebytečných větví) a zároveň upuštění sociální páry u obyčejných lidí, kteří jsou trvale drženi zkrátka. A v tomto ohledu je důležitý rok 1917, kde to mělo proběhnout podobně jako v té Francii (tam šlo o navýšení řídících kompetencí globálního řízení do Velké Británie a snížení v tomto smyslu statusu Francie a v Rusku zase mělo dojít k rozbití impéria se změnou společenského systému ovšem ve stylu trockistů – světová revoluce a nastolení fakticky celosvětového fašismu – jak to zrealizovali následně v Německu a jeho Třetí říši). Jenže po únorové revoluci, která úspěšně vytyčených cílů dosahovala, došlo na Velkou říjnovou socialistickou revoluci, kdy jim bolševici do toho pěkně fungujícího systému hodili vidle.
Jejich další historická srovnání s jakobity a tak dále, to už je prostě dost přes čáru. Nakonec ještě ze Stalina udělali Napoleona. Ta podoba by tam byla jen v tom, že šlo o prudký radikálnější manévr. Jenže zatímco Napoleon to vedl přesně tak, jak měl od globální „elity“ předepsáno, tak Stalin a bolševici se vymkli. To jim uniká náhodou, nebo schválně. Přirovnání dnešního Ruska k době restaurace už tak nepokulhává, protože se budou snažit dosadit lidem v Rusku nového cara s poukazem na to, že Putin jím fakticky byl, což je zase zásadní překrucování. A tady Fursov uvádí jeden citát, který opravdu sedí, jen myslím že jinak, než to sám myslel: „Ludvík XVIII. byl natolik rozumný, aby řekl, když se ho ptali na restauraci. ‚Vy restaurujete staré pořádky?‘ tak odpověděl, i když ho necituji doslovně: „Restaurovat se nic nedá. A staré pořádky už vůbec ne. My restaurujeme monarchii.“ A je jasné, že ta monarchie byla zcela jiná. A v čem ptám se já? Z mého pohledu „prostého člověka“ je to totiž prašť jako uhoď.
A potom se zase Fursov dostává téměř k podstatě věci: „Existují francouzské, anglické, tedy americké výzkumy toho období 1815-1830. V podstatě se současná Evropa i se svými politickými institucemi rodila tak, že z vnějšího pohledu to vypadalo jako restaurace, zatímco podstata byla zcela jiná. Protože velice často (já bych řekla, že v davo-„elitarismu“ vždy) forma zůstává formou a obsah už je zcela jiný. Podíváme-li se na současné státy v současném světě, tak velice často říkáme: „Jak tohle mohl ten prezident, či premiér udělat?“ Problém je v tom, že neexistuje stát jako takový, jen jakási skořápka. A pod touto skořápkou například v Pákistánu neřídí ani tak armáda jako spíš vojenská rozvědka, v jiném státě řídí plemenné svazky, jako v Zairu a ve třetím státě zase transnacionální korporace, přitom tam formálně existují státy a ve skutečnosti jsou to skořápky. A o čem tak může rozhodovat stát Německá spolková republika? Rozhodují zcela jiní lidé.
Ponechám stranou úvahy moderátora, že budoucnost nelze řídit. Zajímavá je myšlenka Fursova, že s koncem jednoho systému se více otevírají možnosti a záleží mnohdy na náhodě, kterým směrem se další vývoj bude ubírat. A to je zajímavé s ohledem na to, že jak známo „náhoda je nástrojem Prozřetelnosti“ [1]. Jako příklad dobře uvádí příklad Lenina, jako člověka, který náhodou stál u zrodu nového systému. To on byl nejspíše tím motýlem, který ty váhy převážil jinam a já dodávám, než bylo globální elitou zamýšleno. Přičemž Stalin v tomto ohledu důstojně převzal jeho štafetu.
V závěru říkají, že teď budou velkou roli hrát subjekty s vlastní vůlí, které mohou být tím motýlem ve chvíli, kdy jsou stávající systémy destabilizované a já stejně jako moderátor říkám, že tím subjektem s vlastní vůlí můžeme být my všichni. Stačí vědět, kam chceme směřovat a pracovat na tom, byť i jen na myšlenkové úrovni. Nikdo neví, co takové kolektivní vědomí dokáže, stejně jako masová statistika chování, kterou také tvoříme my všichni. Nenechme si zase vnutit vládu nesesaditelné „elity“!
Video v ruském jazyce: https://www.youtube.com/watch?v=OWZBPUxHQPo&t=47s
[1] Jenže «náhoda je – podle slov A. S. Puškina – mocným okamžitým nástrojem Prozřetelnosti». Nedochází k ní tedy bez příčiny ani není bezcílná, ale je podmíněna minulostí a tím, jak se záměry lidí do budoucna shodují s Nejvyšším Záměrem. Takže náhoda má v realizaci Záměru jako skutečně mocný okamžitý nástroj Prozřetelnosti svůj smysl a účelnost; vůbec není slepá, naopak je adresovaná mimořádně přesně.
«Prozřetelnost není algebra. Lidský (ч<еловеческий>) rozum, řečeno lidově, není prorokem, jenom odhaduje, neboť vidí všeobecný průběh věcí a může si z toho odvodit do hloubky sahající předpoklady mnohdy časem potvrzené, přesto však není schopen předvídat náhodu, mocný a okamžitý to nástroj Prozřetelnosti.» (A. S. Puškin – O druhém dílu Polevového Historie ruského národa, 1830, citováno podle Kompletních akademických sedmnáctidílných sebraných spisů, s reedicí v roce 1996 ve vydavatelství Voskresenie na základě vydání Akademie věd SSSR z roku 1949, str. 127).
Slovo „náhoda“ zdůraznil sám Puškin. Ve vydáních před rokem 1917 nebylo slovo „náhoda“ zdůrazněno, byla za ním tečka a byl vynechán text «mocný a okamžitý to nástroj Prozřetelnosti»: předrevoluční cenzura předpokládala, že člověk, který nemá speciální bohoslovecké vzdělání, nemá co rozvažovat o Prozřetelnosti (viz konkrétně vydání A. S. Suvorina 1887 a vydání pod redakcí P. O. Morozova, ve kterých tato slova nejsou); a církev vůbec neřadila Slunce ruské poezie mezi spisovatele, jejichž díla by měla všechna další pokolení bohoslovců pozorně citovat a komentovat ve svých traktátech. V epoše nadvlády historického materialismu se vydavatelé A. S. Puškina ukázali být čestnější, než jejich v Boha věřící předchůdci, a uvedli Puškinův názor na tuto věc bez zásahů.
(Základy sociologie, díl třetí)