Vědci trvají na tom, že při setkání s infekcí mohou některé vakcíny prostřednictvím mechanismu ADE nejen selhat při ochraně organismu, ale naopak vyvolat závažnější průběh onemocnění.

Nositel Nobelovy ceny Michael Levitt označil karanténní přístup k léčbě covidu za středověký. Neplatí to však jen pro karanténu. Platí to i pro očkování. S překvapivou vehemencí se neustále opakuje následující: „Neexistuje žádný bůh kromě vakcíny a Anthony Fauci je jeho prorok„.

Ale kdyby šlo jen o Fauciho!

Fanatismus vakcinátorů je zcela srovnatelný s fanatismem karanténařů. A vyvstává zákonitá otázka: je to přirozený fanatismus nebo něco jiného? Nebo je tento fanatismus kombinací tvrdohlavé povýšenosti a jeho majestátu farmakologického zájmu? A do této kombinace se ihned zapojuje rafinovaná zlovolnost horlivců pro editaci genomu s následným uspořádáním světa podle Huxleyho nebo podle představ Velkého inkvizitora.

Poznámka: problematikou editace genomu se S. Kurgiňan zabýval v několika dílech – např.

Co nám nyní říkají o spásném charakteru očkování – ne toho obzvláště zhoubného, které upravuje genom, ale toho obyčejného? Říkají, že: „Neexistuje žádný bůh než zákon zvýšení účinnosti, který hlásá, že organismus, který se vypořádal s malou dávkou patogenu, tedy s vakcínou, se mnohem lépe vypořádá s invazí plnohodnotného patogenu. A my jsme jeho proroci! A všichni ostatní jsou kacíři, disidenti a vůbec divoši.“

Dovolím si politickou metaforu: „Kdo neskáče, je Moskal“ – „Kdo není Jenner, je divoch“.

Lze namítnout, že například v termodynamice neberou v úvahu nové a nové modely perpetuum mobile. Správně. Ale moje metafora s klasickou kvantovou mechanikou je také platná, ne?

Navíc skutečné odchylky od termodynamických zákonů, které umožňují vytvořit perpetuum mobile, nejsou v experimentech zaznamenány. Skutečné odchylky od Jennerova-Pasteurova zákona však zaznamenány jsou. A právě na tom – na obcházení toho, co budu nazývat Jennerovým-Pasteurovým zákonem (je to naprosto oprávněné, ale pokud se to někomu nelíbí, nazvěte ho jevem nebo principem druhé reakce) – je založen neúspěch tolika očkování.

Opakuji: neexistuje jediný experiment, který by prokázal, že existují odchylky od termodynamických zákonů, což znamená, že perpetuum mobile není možné. Ale co se týče experimentů, že právě tento princip druhé odpovědi nefunguje, to říci nelze. Protože těchto experimentů je hodně. Proč tedy nepřehodnotit základ klasické vakcinologie, tzv. princip druhé reakce?

O jakých experimentech mluvím? Prosím.

Experimentálně bylo prokázáno, že očkování je neúčinné proti HIV, neúčinné proti horečce dengue, neúčinné proti jednomu typu meningitidy B... Mohl bych pokračovat ve výčtu nejzávažnějších nemocí, které očkování zjevně nepodléhají, a naopak, jejich výskyt se zvyšuje, když se proti nim očkuje. Tady je experimentální materiál! Nyní přehodnoťte klasickou budovu!

Neuvádím zde své názory z oblasti medicíny a vakcinologie. Nemohu mít své názory v oblasti medicíny a vakcinologie. Mám příliš velký respekt k profesionálům. Nepředkládám své vlastní názory, ale historii problematiky klasické vakcinologie – principu druhé reakce – tak, jak se vyvíjela v rámci velké medicíny.

Kdo jako první začal dávat dohromady seriózní vědecký teoretický základ pro selhání některých očkování a tvrdil, že Jennerův-Pasteurův zákon (alias Jennerův-Pasteurův jev, princip druhé reakce a tak dále) není absolutní? A tedy, že vedle klasické vakcinologie je třeba vytvořit vakcinologii, která tuto neabsolutnost zohlední. Kdo byl na této trnité cestě první?

Thomas Francis Jr., který v roce 1947 publikoval v časopise American Journal of Public Health and the Nation’s Health článek s názvem „Zkušenosti z vakcinace proti chřipce na jaře 1947. Předběžná zpráva“.

Vše začalo velmi skromně, jako v případě Jennera, který se řídil zásadou: „Sleduji dojičky už dvacet let, ale nikdy se neodvrátím od sledování a hromadění informací, výběru, třídění a ověřování. Protože jinak jsem podvodník, ne vědec.“ Tedy Jenner zkoumal jednu věc, Thomas Francis Jr. zkoumal jinou. A právě tam začaly problémy s budováním klasického očkování, stejně jako ve fyzice začaly problémy v souvislosti se skromnými Michelsonovými pokusy.

Thomas Francis Jr. Photograph by Fabian Bachrach. Wellcome L0018740.jpg
Thomas Francis Jr.

Kdo je Thomas Francis Jr. který je oprávněně považován za prvního z významných vědců, kteří svými studiemi prokázali, že základní tvrzení, na němž je založena klasická vakcinologie (alias Jennerův-Pasterův zákon, alias fenomén zvýšení účinnosti sekundární imunitní odpovědi), není, když to řeknu mírně, absolutní?

Často dochází k omylu a tvrdí se, že existuje také vakcinolog Thomas Francis – Sr. Žádný takový vakcinolog však neexistuje. Otec Thomase Francise mladšího byl ocelářský dělník a pastor na částečný úvazek. Sám Francis junior nešel v otcových stopách, ale projevil mimořádné schopnosti a podařilo se mu získat lékařský titul přímo na samotné Yaleově univerzitě. K tomu došlo v roce 1925. Poté se mladý vědec připojil k elitnímu výzkumnému týmu, který se v Rockefellerově institutu věnoval vývoji vakcíny proti bakteriálnímu zápalu plic.

Brzy Thomas Francis Jr. změnil zaměření a zapojil se do výzkumu chřipky.

V letech 1938 až 1941 vědec působil na lékařské fakultě Newyorské univerzity.

V roce 1941 přešel na Fakultu veřejného zdraví Michiganské univerzity a téměř současně byl jmenován ředitelem Komise pro chřipku při Epidemiologické radě armády USA. Chřipka představovala vážný problém. Thomas Francis Jr. si vedl výborně v boji s chřipkou, která představovala pro americkou armádu velmi vážný problém.

Pokud jde o jeho působení na Fakultě veřejného zdraví Michiganské univerzity, Thomas Francis Jr. na této škole založil velmi rozsáhlou efektivní virovou laboratoř a oddělení epidemiologie. Jonas Salk, kterého Thomas Francis začal zaštiťovat, tam přišel pokračovat v postgraduálním studiu. Práce Jonase Salka v Michiganu vedla k vytvoření vakcíny proti dětské obrně.

Thomas Francis Jr. postupně získává národní i mezinárodní proslulost. Přitom nepolevuje, ale naopak zrychleným tempem rozvíjí své schopnosti. Již jako uznávaný vědec-vakcinolog zapůsobí na své kolegy tím, že začne pracovat také na katedře pediatrie Michiganské univerzity.

V letech 1953 až 1955 zkoumá Thomas Francis Jr. možnosti vakcíny proti dětské obrně, kterou vyvinul jeho student Salk. Zároveň je velmi náročný, provádí rozsáhlé studie a ve výsledku dává vakcíně vysoké hodnocení.

V roce 1955 navštěvuje Thomas Francis Jr. Japonsko jménem americké vládní komise pro atomovou bombu. Jeho úkolem je zkoumat proces vývoje patologií způsobených bombardováním Hirošimy a Nagasaki.

Následně provedl výzkum, který významně přispěl k pochopení dynamiky patologických stavů děděných v populaci.

Co tedy řekl Thomas Francis Jr., který zasvětil svůj život očkování a výzkumu vakcín, o neabsolutnosti zákona, který je základem celého klasického očkování? Co měl muž s takovým životopisem, takovými zásluhami a takovým postavením říct?

Thomas Francis Jr. ve svém článku z roku 1947, od něhož se obvykle datuje vědecká problematizace základů klasického očkování, uvádí:

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC1623895/

Laboratorní testy ukázaly, že titr protilátek proti novému kmeni chřipky v roce 1947 byl u očkovaných i neočkovaných osob přibližně stejný. Z tohoto důvodu byl počet případů v podstatě stejný u očkovaných i neočkovaných osob.

Vzhledem k tomu, že titr protilátek proti kmenům viru obsaženým ve vakcíně byl u očkovaných osob, které onemocněly, vysoký, zdá se bohužel, že neúčinnost vakcíny v prevenci chřipky v tomto případě nesouvisela s délkou intervalu mezi očkováním a propuknutím onemocnění.

Všechny údaje ukazují na možnost, že odchylka antigenu viru by měla být považována za významný faktor. To bylo prokázáno při pokusech s fretčím sérem.“

Thomas Francis Jr. se ve svém prvním článku (který napsal společně s dalšími vědci) chová velmi jemně a v žádném případě se nesnaží jedním šmahem podkopat základy klasické teorie očkování. Říká pouze, že očkovaní pacienti onemocněli chřipkou stejně často jako ti, kteří očkováni nebyli. A že je to podle něj spojeno s něčím, čemu se říká antigenní odchylka. Jinými slovy s tím, že tento antigen alias virus chřipky změnil svůj epitop natolik, že paratop vytvořený vakcínou je v boji proti nemoci neúčinný.

Thomas Francis Jr. tedy zprvu ještě v žádném případě nechce narušovat význam celé klasické teorie očkování. Přesněji řečeno, narušuje její význam zpočátku velmi skromně, aniž by překračoval rámec jednotlivých informací, což je vždy čest vědce, takto se chovat. Jako by řekl, „já jsem odhalil v dílčím případě neúčinnost očkování, informuji o tom a to je vše. Pokud chcete dojít k závěru, že s klasickou teorií očkování není vše v pořádku, udělejte to. Ale to už je vaše věc.“ 

Takto se chová Thomas Francis Jr. v roce 1947.

Uplynulo třináct let (stále více se přibližujeme k současnosti).

V roce 1960 Thomas Francis Jr. publikoval v časopise Proceedings of the American Philosophical Society článek s názvem „O doktríně prvního antigenního hříchu„. To je ale lékařský název, co? To už vypadá na tvrzení, které je dalekosáhlé.

Thomas Francis Jr. je v době vydání této publikace zasloužilým profesorem epidemiologie Henryho Sewella, vedoucím katedry epidemiologie na Fakultě veřejného zdraví a profesorem na oddělení pediatrie a infekčních nemocí na Lékařské fakultě Michiganské univerzity.

Nechci svou studii zatěžovat zbytečnými podrobnostmi a žádám vás, abyste mi věřili, že všechny tyto příspěvky dohromady ukazují, že Thomas Francis Jr. je v této chvíli vysoce uznávaným západním vědcem z nejvyšší vědecké ligy. Svědčí o tom i skutečnost, že jeho články vycházejí ve Sborníku americké filozofické společnosti. Takže nějaké řeči ve smyslu „Vy nám  podsouváte nějakého polokonspirátora, diletanta, který neznámo kde cosi vydal“, neobstojí před kritikou. A já bych o tom nemluvil, kdybych neměl možnost položit na stůl tento obrázek – obrázek nejvyššího statusu a kompetence západního vědce. Jinak budou tvrdit, že to všechno jsou machinace komunistů, putinovců nebo nevím koho ještě… temných sil.

V tomto článku vědec uvádí následující: „V dětském věku se protilátky vytvářejí především v důsledku imunitní reakce na dominantní antigen viru, který způsobuje první v životě chřipkovou infekci typu „A“. Jak skupina [lidí] stárne, nakazí se dalšími infekcemi a získá protilátky proti dalším rodinám viru. Ohromujícím detailem však je, že protilátky, které se v těle vytvoří jako první, charakterizují tuto skupinu lidí po celý život.“

https://www.jstor.org/stable/985534?read-now=1&seq=1

To už je plnohodnotný útok na základy klasické imunologie.

V článku se dále píše: „Mechanismy tvorby protilátek jsou silně podmíněny prvním podnětem (v originále first stimulus. – pozn. S. K.). Následná infekce kmeny stejného typu tak úspěšně umožňuje původním protilátkám udržet nejvyšší úroveň (těchto protilátek. -pozn. S.K.) kdykoli v životě této skupiny lidí. Otisk vytvořený první virovou infekcí řídí od této doby humorální imunitní odpověď. Nazvali jsme to doktrínou prvotního antigenního hříchu„.

V anglickém textu tohoto úryvku z článku, stejně jako v jeho záhlaví, se tato doktrína nazývá Doctrine of Original Antigenic Sin.

Original = prvotní.  Sin = hřích.

Byl zaveden termín OAS – prvotní antigenní hřích – který se stal základem celé neklasické teorie očkování, která stojí proti klasické teorii. A na klasickou teorii je od této chvíle možné se plně spolehnout jen když je člověk představitelem dřímající ortodoxie.

Rozluštění termínu OAS – prvotní antigenní hřích – je zcela zřejmé. Spočívá v tom, že pokud onemocníte nebo jste byli proti něčemu očkováni, vzpomínka na tuto nemoc nebo očkování převáží nad realitou. Tělo nebude reagovat podle skutečnosti, ale podle první vzpomínky. Jedná se o prvotní antigenní hřích.

Poprvé bylo také řečeno, že protilátky, které mají schopnost rozpoznat antigen prezentovaný vakcínou, mohou fungovat hůře než protilátky vytvořené imunitním systémem, který nebyl očkován. A pak, i když budete křičet, že máte „přehršel“ těchto protilátek, onemocníte vy, a ne člověk, který je nemá. Doslova se tedy říká: imunitní systém získává v důsledku očkování mimo jiné určitý defekt.

Ale pokud je tento defekt velký, pak vakcíny přinejmenším nejsou bezchybné. Vytvářejí podmíněnost vzpomínkou na očkování – tímto prvotním antigenním hříchem.

To nebylo řečeno jménem odpůrců očkování, kterých je mnoho (někteří z nich to myslí upřímně, ale nejsou si příliš vědomi toho, proti čemu bojují, a někteří z nich jsou značně zaujatí, byly zkoumány takové případy zaujatosti). To vše bylo řečeno jménem poměrně renomovaných vakcinátorů, kteří zjistili některá fakta a nepovažovali za možné obětovat zjištěná fakta ve prospěch určité, v tomto případě fakty vyvrácené, klasické očkovací teorie.

To byl však jen začátek porážky všemocnosti klasické očkovací teorie.

O čtyři roky později další autoritativní západní odborník na vakcíny – Dr. Royle Anthony Hawkes – učinil koncept protilátkově závislého zesílení infekce, zkráceně ADE (antibody dependent enhancement), obecně přijímaným.

Přemýšlejte o tom! V roce 1964 známý západní vědec tvrdí, že protilátky mohou zesilovat infekci, existuje na protilátkách závislá amplifikace, ADE. V roce 1964, jak vidíte, už bylo řečeno: mohou infekci posílit, ne oslabit!

To vše se samozřejmě neděje vždy.

Dr. Hawkes, jako každý vědec, uvádí konkrétní příklady. Rozebírá podmínky, za kterých může dojít k tzv. suboptimální protilátkové odpovědi. Trvá na tom, že tato reakce může infekci a nemoc spíše zhoršit než chránit organismus.

Protože se jedná o velmi riskantní tvrzení, musím stručně informovat o regáliích vědce, který zavedl termín, zlověstný pro klasickou teorii očkování, respektive pro všemocnost klasické teorie očkování, „amplifikace infekce závislá na protilátkách“.

Доктор Ройл Энтони Хоукс
Royle Anthony Hawkes

Dr. Hawkes je známý svými publikacemi v oblasti lékařské virologie. Pracoval v uznávané virologické laboratoři australského Zemědělského institutu Elizabeth MacArthurové v úzké spolupráci s dalšími renomovanými virology. Jako například s Dr. Peterem Kirklandem.

Podle záznamů má Hawkes za sebou virologickou praxi v nemocnici Prince Henryho. A také pedagogickou kariéru v oboru virologie.

Hawkes vyučoval na uznávaných vysokých školách, jako je Univerzita Nového  Jižního Walesu. 

Hawkes se úspěšně věnoval jak konvenční lékařské virologii, tak veterinární virologii. Publikoval řadu kapitol v učebnicích virologie.

Takže všechny řeči o tom, že je to nějaký podivný chlápek, který říká nesmysly, jsou opět neopodstatněné. Není to „nějaký chlápek“, vy arogantní fanatici všemocnosti klasického očkování, to vy jste stagnující ortodoxové, kteří se ve svém vývoji a kompetenci zastavili v první polovině XX. století.

Vše, co jsem uvedl (a nechci tento pořad zatěžovat podrobnostmi), stačí k tomu, abych konstatoval, že původcem tak nebezpečného termínu není někdo, kdo si udělal skandální kariéru na diskreditaci klasické teorie očkování. Hawkes je však jen jedním z těch, kteří se zabývají studiem amplifikace infekce závislé na protilátkách.

Na tomto poli pracuje již šest desetiletí mnoho lidí.

Objektivní studie ukázaly, že pokud se virus naváže na ty protilátky, které jsou označovány jako suboptimálně neutralizující nebo neneutralizující, může tato vazba způsobit, že virus pronikne až do imunitních buněk infikovaného organismu, tj. dojde ke kvalitativně drastickému zesílení aktivity viru.

A jestliže za normálních okolností způsobuje komplex virus-protilátka degradaci viru, pak v případě ADE (tj. na protilátkách závislé amplifikace infekce) může tento komplex způsobit replikaci, tj. rozmnožování viru, ale nikoli jeho degradaci. A proniknutí do „svatyně svatých“. Pak začnou odumírat imunitní buňky, které virus tak trochu oklame. Virus není hloupý a také hraje hru.

Vědci tomu podvodu říkají využití protilátek v podobě trojského koně. To vše je prostudováno a známo. Není to známo našim stagnujícím ortodoxům, kteří s vážnou tváří tvrdí, že všichni ostatní jsou divoši a oni jsou držiteli absolutní pravdy.

Tento podvod prováděný virem se tedy nazývá využitím protilátek v podobě trojského koně. Takový podvod byl podrobně prozkoumán. Vědci trvají na tom, že při setkání s infekcí mohou některé vakcíny přes mechanismus ADE nejen organismus nechránit, ale naopak mohou vyvolat těžší průběh onemocnění a případně i přechod některých nemocí v jiné, nebezpečnější.

V roce 1964 to Hawkes poprvé zjistil na příkladu některých virů.

Na přelomu 60. a 70. let 20. století objevili to samé další vědci u viru horečky dengue, velmi závažného a nebezpečného onemocnění.

Bylo prokázáno, že opětovná infekce stejnou horečkou v její mírně pozměněné modifikaci může vyvolat spíše závažnější než mírnější průběh onemocnění.

Vyvstala otázka, zda lze vůbec vyvinout bezpečnou vakcínu proti viru horečky dengue. Tedy zda je to vůbec aspoň teoreticky možné.

Francouzská společnost Sanofi Pasteur nechtěla zabřednout do teoretických problémů, a proto se rozhodla být odvážná a pokusit se vytvořit v praxi hledanou vakcínu proti horečce dengue. Tato vakcína dostala název Dengvaxia.

Vakcína se začala podávat. Po aplikaci se začala rozvíjet závažná sekundární infekce, kterou vědci přičítali právě na protilátkách závislému zesílení infekce. Vědci začali tuto závažnou sekundární infekci zkoumat a zjistili, že je způsobena právě ADE, tj. na protilátkách závislým zesílením infekce.

V asijsko-pacifické oblasti, kde bylo během klinické studie očkováno více než 10 000 dětí, statistiky ukázaly, že neočkované děti měly průběh onemocnění lehčí než děti očkované.

A teď si představte: žijete v tomto regionu a vyskytuje se zde horečka dengue. Jedná se o velmi nebezpečné, závažné a rozsáhlé onemocnění. Začnete se chlubit, že vám vakcínu píchla sama společnost Sanofi Pasteur a vy máte protilátky. A pak se ukáže, že máte na protilátkách závislé zesílení infekce. U vašich dětí. Přičemž obrovské.

V dubnu 2016 zahájilo filipínské ministerstvo zdravotnictví program hromadného očkování právě touto dengvaxií. V plánu bylo očkování 1 milionu dětí. Očkování bylo zastaveno na konci roku 2017, kdy již bylo očkováno 830 000 dětí, protože výsledky očkování byly mimořádně alarmující právě z hlediska zjevné přítomnosti stejného na protilátkách závislého zesílení infekce.

V září 2018 sdělil filipínský náměstek ministra zdravotnictví Enrique Domingo novinářům, že 130 očkovaných dětí zemřelo na různé komplikace, přičemž 19 z nich mělo horečku dengue.

Zároveň v září 2018 Světová zdravotnická organizace zveřejnila memorandum, v němž vyjádřila svůj postoj k vakcíně Dengvaxia. V memorandu se jasně uvádí, že „živá oslabená vakcína proti horečce dengue je účinná a bezpečná pro osoby, které byly v minulosti infikovány virem dengue. Přináší však zvýšené riziko závažné horečky dengue u osob, které se poprvé po očkování nakazí přirozenou infekcí dengue.“

https://www.who.int/news-room/fact-sheets/detail/dengue-and-severe-dengue

Přečtu to ještě jednou, pomalu: „Živá oslabená vakcína proti horečce dengue je účinná a bezpečná pro osoby, které již dříve prodělaly infekci virem dengue. Přináší však zvýšené riziko závažné horečky dengue u osob, které se poprvé po očkování nakazí přirozenou infekcí dengue.“

Rozumíte tomu, co se tu říká?

Později bylo zjištěno, že k amplifikaci infekce závislé na protilátkách může docházet u velmi široké škály onemocnění. Máme zde virus Ebola, virus Coxsackie, viry chřipky typu A atd.

Má to nějaký vztah ke koronaviru? Ano, rozhodně. Samotná ADE je však pouze zvláštním případem rozšířeného respiračního onemocnění (ERD). A zde máme již co do činění nejen s protilátkami posilujícími infekci, ale také s cytokinovými kaskádami, o nichž se již široce diskutovalo, a s různými typy imunopatologií. Imunopatologií!  Covid může být velmi nebezpečná chřipka, mnohem závažnější než běžná chřipka, ale můžete tuto závažnost porovnat s imunopatologií?

Je důležité si uvědomit, že viry mohou být pohlcovány imunitními buňkami takovým způsobem, že se v důsledku tohoto pohlcování virové onemocnění zhorší. Zeptejte se nějakého magicky smýšlejícího člověka:

Proč jste tak rádi, že máte hodně protilátek?“.

Odpoví: „Protože imunitní buňky pohlcují viry.“

A víte, jak je pohlcují? Víte, že tyto imunitní buňky mohou pohlcovat viry takovým způsobem, že se ve výsledku virové onemocnění zhorší? To nevíte? Je to známo už 60 let!“

Možnostmi takového zesílení v případě očkování proti koronaviru se zabýval mimo jiné profesor Roberto Bruzzoni z Hongkongské univerzity.

Bruzzoni ve své práci upozorňuje na různé amplifikace infekce závislé na protilátkách, ke kterým dochází v případě práce s koronaviry. Kanadští vědci již počátkem roku 2000 prokázali, že fretky očkované proti předchozím koronavirům, které se po očkování koronaviry nakazí, dostanou v důsledku toho extrémně těžkou hepatitidu.

Nepovažuji za nutné uvádět všechny případy ADE (zesílení infekce v závislosti na protilátkách), které vědci doposud zdokumentovali. A dokonce i všechny případy ADE v oblasti koronavirů. Takových případů je příliš mnoho.

Zdá se mi důležitější věnovat pozornost teoretické stránce problému. Navíc řeč je o teoretické stránce, která má zřejmý praktický význam.

Pokud jsou na virus navázány protilátky, mohou tyto protilátky buď virus neutralizovat nebo usnadnit jeho průnik do imunitních buněk. Pokud k tomu dojde, virus není zničen. Pak má šanci se rozmnožit v samotném imunitním systému. Proniká do imunitního systému, víte?

Tím, že tam pronikne, se nejen rychleji množí, ale také narušuje normální fungování samotného imunitního systému a způsobuje mimo jiné masivní zánětlivý cytokinový signál, tj. cytokinovou bouři. Je ale otázka, co může ještě způsobit!

Pokud už vstoupil do komplikovaného vztahu s imunitním systémem, může způsobit všelicos. Právě zde začíná zesilování v závislosti na protilátkách nebezpečně korelovat s tím, co se nazývá doktrína prvotního antigenního hříchu nebo antigenní imprinting. Imprinting je první „vtisknutí“, které řídí veškeré další chování.

O tom jsme již mluvili, ale teprve po zhodnocení  fenoménu ADE můžeme konečně prohlásit, že organismus má sklon využívat imunologickou paměť. Tento sklon vede k tvorbě protilátek vhodných k boji proti viru, se kterým se imunitní systém předtím setkal. Imunitní systém má tendenci zvýšit produkci již vytvořených protilátek, místo aby vytvořil protilátky, které nejlépe vyhovují novému antigenu.

Virus se nejen vyhne imunitnímu úderu, ale využije ho k posílení svých možností. K tomu dochází v případě nejrůznějších onemocnění. Zvláště důležité je však to, co se děje s protilátkami vyvolanými během infekce virem imunodeficience. Zde se jedná o zvláštní formu prvotního antigenního hříchu. Tato forma se nazývá „zmrazení repertoáru.

Protože dříve aktivované antigenně specifické protilátky a B-buňky jsou početnější než jejich naivní protějšky a tato četnost se očkováním zvyšuje, vytlačují naivní záchranné protějšky, brání těmto protějškům v co nejúčinnějším působení, a tím usnadňují prokluzování viru a hromadění jeho aktivity.

Vzhledem k tomu, že koronaviry obecně, a SARS-CoV-2 zvláště, mají zjevně imunodeficitní složky, vzniká mimořádně nebezpečná situace.

Lze si ji také představit na úrovni celého systému.

Pojďme se podívat, k čemu vede změna schématu interakce mezi imunitou a virem v případě imunodeficitu.

Pokud neexistuje imunitní deficit, imunita jako samostatný subsystém, který je zdravý, zasahuje virus jako objekt, který nevstupuje do této imunity.

A pokud se vyskytne imunodeficit, virus a imunitní systém se začnou proplétat. A co se stane, když v tomto případě začneme stimulovat tvorbu protilátek pomocí vakcín? Jakých protilátek? Již vadných? Vždyť stimulujeme nemocný, nikoli zdravý systém. A co z toho vznikne? Bude produkovat defektní protilátky. A ty jsou přizpůsobeny k tomu, aby se virus dostal do imunitního systému a onemocnění se zhoršilo.

A pokud je působení viru imunodeficitní povahy, bude imunitní systém pracovat v režimu, kdy napadá nepřítele, který způsobuje jeho útok a který se jeví imunitnímu systému jako vnější nepřítel, a zároveň pracuje proti imunitnímu systému jako vnitřní nepřítel.

Celá tato problematika byla a je hodnocena vysoce uznávanými západními imunology. A diskuse o tom se v průběhu let jen zintenzivnily.

V roce 2015 se Wilfred Ndifon, profesor teoretické biologie na Princetonské univerzitě, Morganově státní univerzitě a dalších renomovaných organizacích, ujal úkolu shrnutí stavu této problematiky.

Профессор Уилфред Ндифон
Wilfred Ndifon

Wilfred Ndifon podrobně informuje čtenáře o četných studiích tzv. prvotního antigenního hříchu. Jedná se o studie, které provedli renomovaní vědci a které byly publikovány v renomovaných odborných publikacích.

https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/26577593/

Na čem trvají autoři těchto publikací, renomovaní vědci, kteří se zasloužili o boj s infekčními chorobami?

Předpokládejme, že organismus je napaden nepřátelským antigenem. A že odpovědí na tento útok je obranná reakce adaptivní imunity.

Takovým prvním útokem může být očkování proti určité nemoci provedené vnesením určité dávky nepřátelského antigenu do organismu.

Předpokládejme, že se organismus následně setká s tzv. zkříženým antigenem. Tedy s antigenem jiného původu, který má však velmi podobnou strukturu jako první antigen, proti němuž se organismus začal bránit.

A že toto setkání není způsobeno očkováním, ale skutečnou invazí infekčního onemocnění, které má ve vztahu k očkování tzv. zkříženou antigenní strukturu.

Co se stane potom?

Pak, jak ukazuje řada autorů, invaze zkříženého antigenu podnítí obrannou reakci organismu proti prvnímu antigenu, který má podobnou strukturu jako druhý útočící antigen.

To znamená, že skutečný nepřítel (tedy druhý zkřížený antigen) podnítí reakci proti prvnímu nepříteli (tedy antigenu zavedenému během očkování).

Ochranná reakce proti skutečnému nepříteli však bude oslabena.

V tuto chvíli lze považovat za prokázané, že i běžné chřipkové vakcíny se Jennerovým-Pasteurovým zákonem řídí jen částečně. A z velké části tomuto zákonu unikají. Tento únik se nazývá prvotní antigenní hřích, slepá skvrna vakcíny nebo antigenní imprinting. A to vše není výmysl konspiračních teoretiků, ale jakási obdoba kvantově-mechanických úniků z absolutnosti Newtonových zákonů. Těch zákonů, bez nichž je fyzika nemožná, ale které platí jen v určitých mezích.

Imunitní systém tak může při opakovaném kontaktu s patogenem nebo vakcínou ignorovat rozdíly mezi starou a novou verzí epitopu. To je skutečně situace, kdy radar nesprávně identifikuje objekt, který mu předkládá známé vlastnosti k identifikaci a skrývá jeho nové, zvláště nebezpečné vlastnosti.

V tomto případě na nebezpečný objekt reagují jako první B-buňky paměti, které si zapamatovaly předchozí objekt.

Tyto buňky se pak podle potřeby diferencují a vytvářejí protilátky, které však nemoc nemohou účinně potlačit.

Zároveň tyto buňky paralyzují naivní imunitní buňky, které by mohly tělo zachránit.

Tímto způsobem vytvoří slepou skvrnu imunitního systému. Tato reakce na výzvu nemoci se nazývá zmrazený repertoár a je nejnebezpečnější v případě imunodeficitních onemocnění.

Velikost slepé skvrny imunitního systému určuje schopnost tohoto systému pokládat přání za realitu. To znamená chybovat s neblahými důsledky pro tělo.

Očkování může tyto chyby zmírnit. Nestává se to vždy, ale poměrně často. Zvláště nebezpečné jsou případy, kdy k takovýmto chybám způsobeným očkováním dochází při pokusech zaměřit se pomocí vakcín na imunodeficitní nemoci. Nebo na nemoci, které obsahují imunodeficitní složky. Jednou z takových nemocí je covid-19.

Otevírám sborník Národní akademie věd USA, který má super renomé pro celý svět a zejména pro naše „zápaďáky“, a nacházím v něm článek uznávaných imunologů:

Chin-Hyun Kima z oddělení mikrobiologie a imunologie, Centra vakcín na Univerzitě Emoryho, která se nachází v Atlantě ve státě Georgia, jedné z nejstarších univerzit ve Spojených státech;

Williama Davise z oddělení imunologie a patogeneze v Národním centru imunizace a respiračních nemocí, které se rovněž nachází v Atlantě a je součástí systému Centra pro kontrolu a prevenci nemocí;

Suryaprakash Sambhara, který pracuje ve stejné instituci jako William Davis;

Joshi Jacob, který pracuje na stejné Emoryho Univerzitě, kde působí Chin Hyun Kim.

Seznámím vás s článkem s názvem „Strategie pro zmírnění počáteční antigenní reakce na chřipkové viry„.

https://www.pnas.org/doi/full/10.1073/pnas.0912458109

Článek byl předložen k recenzi 4. listopadu 2009. Editoval ho Leonard Herzenberg ze Stanfordovy univerzity a schválen byl 10. července 2012.

V anotaci článku se mluví o prvotním antigenním hříchu, nazývaném také antigenní imprinting. O takovém hříchu se říká následující: „Primární antigenní hřích je jev, při kterém postupná interakce blízce příbuzných variant chřipkového viru snižuje protilátkovou odpověď na nové antigenní determinanty…“

Autoři uvádějí, že jejich předchůdci (Thomas Francis Jr., kterého jsem již zmínil, a další) zjistili, že postupné působení virových variant způsobuje preferovanou odpověď protilátek na kmen viru, se kterým se setkali v minulosti. To znamená, že proniká nový kmen a převládá reakce na minulý kmen. Tedy na to, co si B-lymfocyty pamatují.

Autoři dále konstatují, že tato převaha minulosti nad přítomností spíše oslabuje než posiluje reakci na přítomnost. A že v posledních pěti desetiletích byl prvotní antigenní hřích pozorován jak u lidí, tak u jiných savců (např. myší, fretek a králíků).

A dále, hlavní bod (opět cituji): „Tento jev může být znepokojivý v souvislosti s imunitní odpovědí člověka na programy očkování proti chřipce. Proto je třeba vyvinout strategie k překonání prvotního antigenního hříchu.“

O čem zde američtí výzkumníci hovoří?

O tom, že očkování jako takové v případě nového kmene chřipky posílí reakci na kmen, který si tělo zapamatovalo v důsledku očkování.

A zde je článek převzatý z časopisu Human Vaccines and Immunotherapeuitics (Lidské vakcíny a imunoterapeutické preparáty), který aktivně podporuje očkování, nehaní ho. Tento časopis je v západních vědeckých kruzích velmi uznávaný. V roce 2013 zveřejnil článek s názvem „O výhodách hříchu„.

Autoři článku jsou uznávaní imunologové,  kteří jsou velmi opatrní, pokud jde o zachování vědecké vážnosti v jejím západním chápání:

Matthew Parsons

Sybille Muellerová

Heinz Kohler

Michael Grant

Nicole Bernardová.

V článku se píše:

Protilátky indukované během infekcí virem imunodeficience podléhají jedné z forem prvotního antigenního hříchu nazývaného „zmrazení repertoáru„.

Autoři dále uvádějí, že toto zmrazení repertoáru spočívá v tom, že  B-lymfocyty a další složky imunitní odpovědi indukované proti prvním virovým variantám, jsou schopny soutěžit o roli ničitele antigenů s tzv. naivními B-lymfocyty.

Autoři uvádějí, že vzhledem k tomu, že B-buňky aktivované dříve antigenem jsou početnější než jejich naivní protějšky (a tato početnost se zvyšuje očkováním), mají tyto aktivované B-buňky převahu oproti naivním B-buňkám. Proto jsou to právě aktivované buňky, které mohou získat převahu v proliferaci spuštěné po rozpoznání antigenu, tj. v rozmnožení buněk vybraných jako žádoucí, aby působily proti antigenu.

Vybrané buňky se začnou horečně dělit. A zároveň se mění. Zrychleně. Tato modifikace se nazývá somatická hypermutace.

Na tomto základě, jak autoři uvádějí, dochází ke zrání tzv. afinity protilátek, tj. pevnosti vazby aktivních center protilátkových molekul se samotnými determinanty antigenu, na které mají tato tělíska vést úder.

Afinita, tj. pevnost vazby mezi bojovníkem bojujícím proti nepříteli (tj. protilátka) a nepřítelem (tj. antigen), závisí na tzv. komplementaritě. To je prostorová doplňkovost právě těchto makromolekul, které jsou určeny k vzájemnému boji. Čím vyšší je komplementarita, tím vyšší je afinita. A naopak.

Co se tedy podle autorů děje s touto komplementaritou a afinitou? Tedy vzájemnou přitažlivostí mezi nepřátelským antigenem a jeho ničitelem-protilátkou?

Dochází k tomu, že B-lymfocytům, které nejsou připoutány k vozu svých předchozích zkušeností s antigeny (očkovacími nebo jinými), a mohou tedy vytvářet nové protilátky, je znemožněna nebo snížena jejich schopnost aktivovat se a vytvářet takové protilátky při zachraňování těla před nemocí. Tento zachránce je buď zcela potlačen nebo jsou sníženy jeho možnosti.

A to podle autorů usnadňuje únik viru.

Opět platí, že tito autoři, stejně jako všichni ostatní výzkumníci zabývající se zmrazením repertoáru (antigenním imprintingem), slepou skvrnou a dalšími paradoxy, které přinejmenším komplikují vše, co se týká možností očkování – se nechtějí vzdát očkování, ale přemýšlejí o tom, jak tuto komplikaci využít. A zároveň uvádějí, že zmrazení repertoáru a vše ostatní zatím vytváří pro očkování velmi vážné problémy. Včetně očkování proti HIV, a nejen to.

Na závěr by to chtělo se zabýval otázkou, jestli má být očkování považováno za hlavní a komplexní léčbu infekčních onemocnění?

Zopakuji, že očkování bylo za takovou metodu považováno již před více než 100 lety. Proč se ho ale drží teď?

Především proto, že je to strašně pohodlné. Obří farmaceutický průmysl se naučil vyrábět vakcíny. Rozhodně nechce tuto výrobu zastavit kvůli novým vědeckým objevům. Chce jedno – zlepšit způsob výroby vakcín. Farmaceutický průmysl je strašně netečný. Děsí se i myšlenky na to, že by bylo nutné se očkování vzdát, byť i jen částečně. A zabývat se výrobou úplně jiných léků. A jak dlouho je budou zkoumat?

To je velmi důležitá okolnost, kvůli které se farmaceutický průmysl a s ním pevně spjatí vědci (a vědci jsou s ním dnes spjatí více než kdykoli předtím) nechtějí vzdát jízdy po kolejích, které vedou do propasti nebo nikam. Protože jízda po starých kolejích je pro lokomotivu, která nemá schopnost vytvářet nové koleje, velmi výhodná a žádoucí. Lokomotiva přece není pokladač kolejí. A obecně není známo, kdo je schopen tyto nové koleje na neprobádané panenské půdě lidského poznání v dnešní době vyrobit a položit.

Moderní svět je obludně setrvačný.

Pro některé je tato setrvačnost jistě způsobem, jak dostat lidstvo do stanice Absolutní zlo. Ale těch, pro které je setrvačnost způsobem řešení takového strategického úkolu, není nikdy většina. Svůj úkol mohou řešit pouze se spekulacemi o dalších motivech zachování setrvačnosti, motivech, které jsou vlastní byznysu, byrokracii, vědcům, kteří se stali privilegovanými otroky byznysu a byrokracie, a veřejnému mínění.

Moderní svět je, co se týče strategie, obludně prosycen setrvačností. Zároveň se pyšní svou taktickou pohyblivostí.

A v základu této setrvačnosti leží samozřejmě samotná připravenost, samotný souhlas moderního člověka podobat se divochovi, postavit se s ním na roveň ve smyslu poslušnosti vůči novým šamanům, parazitujícím na jeho lenosti, netečnosti a strachu z pochopení toho, co by mohlo narušit jeho klid.

Bojí se člověk, že bude narušen jeho klid? Bojí.

Bojí se něco chápat, protože by to mohlo narušit jeho klid? Bojí.

Je netečný a není zvyklý hýbat svými mozkovými závity? Není zvyklý.

Pak se stává otrokem nových šamanů, kteří na tom všem budou parazitovat!

Pokud se takový běžný představitel moderní civilizace bude i nadále podobat představitelům divokých kmenů a bude třást nikoli skalpy a amulety, ale protilátkami, které se stávají stejnou prestižní záležitostí jako auta nebo chaty, je kolaps civilizace nevyhnutelný.

Úkolem člověka však není vzít takový kolaps na vědomí, ale pracovat na překonání příčin, které k němu vedou. A žádný odkaz na sílu setrvačnosti nezbavuje odpovědnosti za takovou práci na překonání příčin tohoto kolapsu. Kdyby totiž tuto práci neprováděli nepřetržitě po tisíciletí lidé, kteří byli v nejlepším případě haněni a zavrhováni, lidstvo by se už dávno ocitlo na stanici „Absolutního zla“.

Na závěr svých vědeckých a analytických úvah bych rád řekl následující.

Za sovětské éry jsem často musel cestovat na dlouho do odlehlých míst kvůli tzv. práci v terénu. Očkování proti encefalitidě bylo v podstatě povinné a já jsem ho absolvoval. Protože jsem chápal jak nebezpečí encefalitidy, tak účinnost očkování.

Proto kategoricky odmítám mluvit o škodlivosti očkování jako takového. Ano, očkování s sebou nese taková či onaká rizika. Jakékoli očkování. Pokud je však riziko onemocnění z vakcín nižší než riziko nákazy smrtelnou nemocí a pokud jsou vakcíny účinné, proč se neočkovat?

Kde je však hranice mezi skutečně účinným očkováním, které přináší přesvědčivé výsledky a zaručuje minimalizaci rizika, a něčím jiným? Jak popsat oblast, kde jsou vakcíny relativně účinné s minimálním rizikem? A jak odlišit tuto oblast od zcela jiné? Přičemž zcela jiná oblast zjevně existuje. A neocitli jsme se v ní i v případě covidu?

Dříve jsem už provedl srovnání mezi protivzdušnou obranou a působením protilátek proti útoku antigenu. A představte si takovou protivzdušnou obranu, která v určitých, zdůrazňuji, v určitých případech může začít útočit sama na sebe. A co víc, má zvláštní schopnost nechat nepřátelské údery projít přímo skrz hlavně svých děl až do generálního štábu svých vojáků.

A vše, co jsem popsal, je toho schopno. Co tedy budete dělat, když budete čelit takové protivzdušné obraně?

Určitě neřeknete: „Nepříteli, střílej na mě a já se nebudu bránit.“ Ale postavíte nějakou jinou protivzdušnou obranu, pokud je tato tak rozporuplná.

Zeptají se mě: „Co tím chceš říct?

Odpovím: „Není zdaleka vyloučeno, že v příštích desetiletích medicína, která není pod totální kontrolou farmaceutických firem, nezačne  vytvářet protilátky s pamětí, ale odstraňovat tyto protilátky. Odstraňovat! A my se budeme radovat ne z toho, že je jich „stále více“, ale že byly odstraněny. A naopak, aktivněji zapojovat naivní části imunitního systému do ochrany před nemocí, a to pomocí jiných léků a jiných vědeckých poznatků.

Osobně tomu věřím. Obecně se domnívám, že buď se lidstvo propracuje k jiné medicíně nebo se stane obětí genové represe.

Existuje ještě nějaký jiný lék?“ – zeptají se mě.

A já odpovím: „Ano, existuje. Seriózní. Existují seriózní, zásadní a uznávané tradice, které jsou hluboce alternativní k těm, které jsou nyní propagovány.

O nich je však třeba diskutovat odděleně.

Napsat komentář