Na úvodním snímku je poslední obraz z Muchova cyklu: APOTEÓZA Z DĚJIN SLOVANSTVA – Slovanstvo pro lidstvo!

Slovanská epopej: https://www.mucha-epopej.cz/slovanska-epopej/

Na úvod vkládám slova autora Alfonze Muchy:

„Již roku 1900 předsevzal jsem si zasvětiti druhou polovici svého života práci, jež by pomáhala budovati a utužovati u nás cit národního uvědomění.

Jsem přesvědčen, že vývoj každého národa může se zdarem pokračovati jen tehdy, vyrůstá-li organicky a nepřetržitě z vlastních kořenů národa a že k zachování této kontinuity je nezbytná znalost jeho historické minulosti.

V literatuře máme překrásná díla, jež národu – lidu staví před duševní zrak běh našich dějin – tu slavných – tu smutných.
I v hudbě symfonie a cykly, vážící se k naší historii, probouzejí lásku k vlasti cestou umění. Chtěl jsem promluviti svým způsobem k duši národa, k tělesnému zázraku, jež nejrychleji dojmy přenáší k vědomí.

Obraz působí, řekl bych, agresivně: bez ohledu vniká otevřeným okem do duše. Jest věcí pozorovatele, aby s ním naložil po své vůli. Může jej přejít, nepřipouštěje si ho do vědomí, anebo sveden vnějškem díla zastaví se před ním, a snad i pátrá po jeho obsahu a významu, a nakonec i najde v něm ono jadérko, buď krásy, nebo pravdy, kvůli němuž povstalo.

Práci tuto, nyní dokončenou, považoval jsem za svou povinnost. Uskutečnění tak velkého díla bez hmotných prostředků bylo nemožné.

Přítel můj, pan Charles R. Crane, jenž ač Američan, má velkou lásku ke Slovanstvu, pochopil moje snahy a pomohl můj sen realizovati. V roce 1910 v Chicagu sjednali jsme spolu, že on pomůže nésti náklad spojený s mým dílem, jež dáno bude městu Praze darem.

Střehl jsem ve všech obrazech všeho, co by mohlo připomínati strohé spory a krev ve sporech prolitou.

Účelem mého díla nikdy nebylo bořit, ale vždy stavět, klást mosty, neboť nás musí všechny živit naděje, že celé lidstvo se sblíží, a to tím snáze, dobře-li se pozná navzájem.

Šťasten budu, bude-li mně dopřáno přispěti skrovnými silami k tomuto poznání – aspoň a zatím u nás, v naší rodině slovanské.“

Praha 1929, Alfons Mucha

Soubor obsahuje 20 obrazů. Z jejich tematického zaměření, kde jsou zastoupeny národní dějiny (např. Husitství, Národní obrození), širší slovanská mytologie, dějin bratrských slovanských národů, pravoslaví, boj za slovanskou myšlenku spravedlivé souborné společnosti, za svobodný rozvoj potenciálu člověka, lze vytušit, že Alfons Mucha zamýšlel svoje dílo upřímně. Zamýšlel pozvednout sílu ducha Slovanstva a zároveň také formuloval jeho úkoly – poslání v rozvoji světové civilizace. Je pravděpodobné, že tematická volba malířových pláten byla částečně ovlivněna americkým mecenášstvím díla, což je oficiálně přiznáváno minimálně v případě 19.-tého obrazu – Zrušení nevolnictví na Rusi, který vznikl již v roce 1914. Mnohé také vysvětluje fakt, že malování obrazů v době existence rakousko-uherské monarchie bylo pozorně sledováno její tajnou policií. Objasňuje to motivy amerického sponzoringu Slovanské epopeje? Posílení revolučního ducha slovanských národů při plánovaném rozkladu/likvidací evropských monarchií na přelomu 20-tého století? Z krátkodobého pohledu určitě ano. A z dlouhodobého?

Podtitulem 19-náctého obrazu – „Svobodná práce – osnovou národů“ autor vystihl (predikoval) budoucí vývoj největší slovanské državy Ruska a jejího národa. Svobodná práce se stala v Rusku realitou, ještě dříve, než byl Mucha v roce 1926 schopen soubor obrazů dokončit. První obrazy byly namalovány v roce 1912, před první světovou válkou, a poslední dokončeny až v roce 1926, po skončení první světové války, rozpadu tří evropských monarchií, po vítězné říjnové bolševické revoluci, po níž došlo k „zázračnému“ vzchopení se Ruska, které se za 20 let změnilo ze zaostalého rolnického státu na industrializovanou velmoc schopnou zvítězit v druhé světové válce, po vzniku samostatného Československa a dalších nových slovanských států na evropském teritoriu. Dnes již nelze přesně zodpovědět otázku skutečné Muchovi umělecké svobody. Lze však spolehlivě konstatovat, že Muchovo dílo bylo dlouho ukrýváno před veřejností, a jeho význam záměrně opomíjen, což je v příkrém rozporu s jeho uměleckou a ideovou hodnotou, protože obsah a ideové cíle maleb nebylo možné jednoduše překroutit nebo zamaskovat. Obrazy nebyly nejprve pochuti Rakousko Uhersku, po Říjnové revoluci nebylo spojení slovanských národů moderní ani v kapitalistickém Československu, kde byla epopej vystavena jen krátce. Následně byla Slovanská epopej pochopitelně nepřijatelná v německém protektorátě. Do trvalé expozice, i když jen v ústraní na venkově (v Moravském Krumlově), se dostala až v roku 1963. Nepřálo jí ani polistopadové období, kdy se stala všeslovanská myšlenka a rozkvět síly ducha lidství opět nežádoucí. V této nedávné době jsme se místo ke slovanskému kmeni rozhodli přimknout k západu, k realizaci degradace člověka, k postupnému omezování jeho svobod a práva na rozvoj. K vybudování Prahou přislíbeného výstavního pavilonu dodnes nedošlo. V roce 2026 uplyne 100 let od jejího dokončení. Dočká se Slovanská epopej po 100 letech konečně důstojného výstavního prostoru?

Přehled obrazů:

1.    SLOVANÉ V PRAVLASTI – Mezi turanskou knutou a gótským mečem (1912)

2.    SLAVNOST SVANTOVÍTOVA NA RUJÁNĚ – Když bozi válčí, spása je v umění (1912)

3.    ZAVEDENÍ SLOVANSKÉ LITURGIE – Chvalte boha v rodném jazyce (1912)

4.    CAR SIMEON I. BULHARSKÝ – Jitřenka slovanského písemnictví (1923)

5.    KRÁL ČESKÝ PŘEMYSL OTAKAR II. – Svaz slovanských dynastů (1924)

6.    KORUNOVACE SRBSKÉHO CARA ŠTĚPÁNA DUŠANA VÝCHODOŘÍMSKÝM CÍSAŘEM – Slovanský zákoník (1923)

7.    MILÍČ Z KROMĚŘÍŽE – Kouzlo slova – Klášter z nevěstince (1916)

8.    KÁZÁNÍ MISTRA JANA HUSA V KAPLI BETLÉMSKÉ Kouzlo slova – Pravda vítězí (1916)

9.    SCHŮZKA NA KŘÍŽKÁCH Kouzlo slova – Podobojí (1916)

10. PO BITVĚ U GRUNWALDU – Severoslovanská vzájemnost (1924)

11. PO BITVĚ NA VÍTKOVĚ – Ne v síle Bůh, ale v pravdě (1923)

12. PETR CHELČICKÝ U VODŇAN – Neoplácet zlem za zlé (1918)

13. HUSITSKÝ KRÁL JIŘÍ Z PODĚBRAD A KUNŠTÁTU – Zápas o autoritu – demokratický král Jiří a teokratický Řím (1923)

14. HÁJENÍ SZIGETU MIKULÁŠEM ZRINSKÝM – Předmuří křesťanství (1914)

15. BRATRSKÁ ŠKOLA V IVANČICÍCH – Tisknutí Bible kralické (1914)

16. POSLEDNÍ DNY JANA AMOSE KOMENSKÉHO V NAARDENU – Plamínek naděje (1918)

17. SVATÁ HORA MONT ATHOS – Vatikán pravoslaví (1926)

18. PŘÍSAHA OMLADINY POD SLOVANSKOU LÍPOU – Slovanské obrození (1926)

19. ZRUŠENÍ NEVOLNICTVÍ NA RUSI – Svobodná práce – osnovou národů (1914)

20. APOTEÓZA Z DĚJIN SLOVANSTVA – Slovanstvo pro lidstvo! (1926)

Vlasta Čiháková-Noshiro (Galerie hlavního města Prahy) uvádí následující výklad k poslednímu obrazu Apotéza z dějin Slovanstva – Slovanstvo pro lidstvo!: Apoteóza (z řec. apo-theósis) znamená zbožštění – oslavu pozvednutí člověka nebo ideje do nadlidské božské polohy.

https://www.mucha-epopej.cz/picture/apoteoza-z-dejin-slovanstva/ :

„Tento závěrečný obraz cyklu Slovanské epopeje je pojatý jako vize slovanského triumfu, jenž má být příkladem boje za národní svobodu celému lidstvu.

Tímto plátnem uzavřel umělec svou dlouholetou vyčerpávající práci na Slovanské epopeji, jež v roce 1926 předal zástupcům města Prahy s věnováním českému národu.

Dějinný průběh boje za svobodu a jeho základní vývojové etapy vyjádřil Mucha čtyřmi elementárními barvami.

Modrá v pravé dolní části obrazu značí mýtické rané období Slovanů. Červená vlevo nahoře zastupuje husitské války a rozkvět slovanských států za středověku. Černé postavy na pokraji obrazu znamenají nepřátele Slovanů z období nomádských nájezdů a poroby v pobělohorském období. Postavy v barvě žluté naopak symbolizují konečné vítězství svobody, míru a bratrské jednoty ve zrodu samostatného československého státu.

Atletický mladík, umístěný doprostřed kompozice, symbolizuje vznik Československé republiky a jiných národních států po skončení První světové války. Drží v rozpažených rukách dva zlaté věnce, symboly svobody a svornosti, jež pod ním splétají krojované ženy se slavnostními girlandami. Omladina se zelenými ratolestmi lípy vzdává hold hrdinům v boji. Mezi nimi se objevují i zahraniční legionáři z  První světové války. Do tohoto významového rámce zařadil Alfons Mucha řadu konkrétních postav ve vazbě na určité dějinné události. Ty zobrazil již na předešlých plátnech Slovanské epopeje např. Jana Husa, Jana Žižku, Jiřího z Poděbrad, z dávnověku také žrece, který tu koná zápalnou oběť bohům, či jezdce na bělouši z Arkony a božstvo Svantovíta se čtyřmi tvářemi.

Dalšími předmětnými symboly v obraze jsou: kruhy věnců = jednota, holubice = mír, duha = štěstí nebo Kristus = požehnání, ale i vlajky států Dohody, jež politicky přispěly k ustavení samostatného Československa.“

Výklad Vlasty Čihákové-Noshiro samozřejmě nelze brát jako dogma, což studenti KSB už jistě vědí. Jedná se o soudobou verzi výkladu. Je to jako s učebnicemi dějepisu, výklady se upravují v závislosti na dobových reáliích, na momentálně vládnoucí společenské koncepci a její ideologii.

Z přítmí na světlo

V rachotu ukrajinských válečných bubnů poněkud zanikla zpráva ČTK z 12. 2. 2022 15:49 (oblíbené číslo globálních elit 22 tu najdete hned 3x): Slovanská epopej se vrátí v roce 1926 do Prahy (po 100 letech od jejího dokončení).

https://cnn.iprima.cz/muchova-slovanska-epopej-se-vrati-do-prahy-jejim-novym-domovem-bude-palac-savarin-80564 :

„Slovanská epopej Alfonse Muchy bude umístěna v paláci Savarin blízko Václavského náměstí v Praze. Dohodu v pátek podepsali zástupci hlavního města, Nadace Mucha a společnosti Crestyl. Ta pro cyklus 20 pláten vybuduje v Savarinu příslušné prostory. Expozice bude koncipována jako cesta životem Alfonse Muchy, sdělil v pátek mluvčí společnosti Crestyl Ondřej Micka. Návrh dohody byl 31. ledna schválen pražskými radními.

„Dnes podepsanou dohodou s Nadací Mucha a společností Crestyl zahajujeme proces ukončení soudního sporu a současně jsme stvrdili náš záměr dočasně svěřit Slovanskou epopej na 25 let do projektu Savarin, kde nám pomůže podpořit pražský cestovní ruch,“ 

Slovanská epopej, kterou tvoří 20 velkoformátových pláten, je nyní vystavena na zámku v Moravském Krumlově. Hlavní město ji tam zapůjčilo na pět let. Podle starosty Moravského Krumlova Tomáše Třetiny (TOP 09) je smlouva uzavřena do konce roku 2026.

Cyklus maloval Mucha od roku 1910 následujících 18 let. Malíř obrazy odkázal hlavnímu město s podmínkou, že pro ně Praha vybuduje prostor, což se dosud nestalo. Prvních 11 pláten epopeje bylo v roce 1919 vystaveno v pražském Klementinu a v letech 1920 až 1921 sklízela úspěchy na expozicích v New Yorku a Chicagu.

Celá epopej byla poprvé vystavena v roce 1928 ve Veletržním paláci v Praze a obrazy přešly pod správu Galerie hlavního města Prahy. V roce 1933 byla plátna srolována a uložena do depozitáře. Až v roce 1963 byla opět vystavena na zámku v Moravském Krumlově. Po roce 1989 ale zámek, kde dříve sídlilo mimo jiné železniční učiliště, chátral.“

Zpráva je dostatečně výmluvná. Zopakuji a doplním jen několik nejdůležitějších faktů:

Zprávu zveřejnila Prima CNN.

Zakladatel developerské společnosti Crestyl je česko-libanonského původu Omar Koleilat. Prezentoval se na stránkách Forbes.cz: https://forbes.cz/omar-koleilat-jak-jsem-vydelal-svuj-prvni-milion/

Jean Anthelme Brillat-Savarin (https://cs.wikipedia.org/wiki/Jean_Anthelme_Brillat-Savarin) byl francouzský právník, politik, ekonomický myslitel a houslista, dnes známý především jako labužník – milovník a znalec dobrého jídla a pití, autor knihy Fyziologie chuti (Physiologie du goût, 1825).

Thomas Alexander Heatherwick (* 17.2.1970, Londýn) je anglický designér, architekt, umělec, sochař – podle jeho návrhu mají být vybudovány nové výstavní prostory v paláci Savarín, kam bude na následně na 25 let umístěna Slovanská epopej

Zpráva pro pražské globalistické klany? Kam bude řízen následující vývoj? Autorem projektu je Angličan, financovat ho bude Čecho-Libanonec a umístěn bude v budově nesoucí jméno jistého Francouze. Řekl bych, že našinci (a nejen našinci – viz současná role Macrona v jednání západu s Ruskem) je Francouz tak nějak bližší, „víc po chuti“, než Anglosas nebo Germán, takže je to vlastně přirozená volba.

Opakování První republiky?

ČSR byla založena se souhlasem a za podmínek stanovených západními mocnostmi (byla vymezena Versailleskou smlouvou a navazujícími mírovými smlouvami, Pittsburskou dohodou atd.). Snaží se nám tu „někdo“ opět ovládnout proces obnovy ČSR, který si přes odpor elit prorazil cestu skrze mediální poklop. Nové Národní obrození a podpora obnovy společného Čeko-Slovenského státu přišla odspodu ze společné iniciativy našich lidí, obou národů. Ač se nám globální elity snaží servírovat různá jiná středoevropská uskupení, je čím dál víc zřejmé, že sympatie, důvěru a podporu našich národů si nezískali. Proto nakonec nezbyvá než akceptovat proces, který nebyl částí globálních elit (nadstátními anglosaskými elitami) podporován a preferován (připomínám nedávné útoky směřující k politickému a ekonomickému oslabení obou malých republik).

Necháme se opět nasměrovat proti slovanské jednotě a proti sjednocujícím Rusům? Proto se nás pokouší znovu osedlat? Jen namátkou připomínám: Československé legie a jejich vměšování se do občanské války v Rusku. Mnichovskou zradu, která věnovala Hitlerovy dáreček v podobě středoevropské zbrojovky a umožnila realizaci plánů Drang nach Osten (https://cs.wikipedia.org/wiki/Drang_nach_Osten). Pražské klany a jejich podíl na vyvolání tzv. Pražského jara, které vyvrcholilo srpnem 1968. Nelze opomenout ubohé, hanebné protiruské útoky současných exponentů především české, ale i slovenské kolaborantské elity, které jsou v rozporu se zájmy našich národů.

Obrat nejspíš nastal v momentě zjištění, že tu současnou bitvu Anglosasové již nemohou vyhrát, a tak se začali připravovat na příští. Zároveň lze očekávat, že globální elity (GP) se pokusí uchovat si řízení světa. Pokusí se ovládnout nastupující Slovanstvo – vytvořit si z něho nový nástroj k řízení světa, když ten starý ve smrtelných křečích odumírá.

Necháme se opět přechytračit?

Alfons Mucha přirozeně věděl, že příběh nekončí vznikem ČSR. Chápal také, že první republika není vyvrcholení emancipačních snah našich bratrských národů? Co chtěl vyjádřit zobrazením vlajek států dohody na posledním plátně (APOTEÓZA Z DĚJIN SLOVANSTVA)? Skutečně jen vděk za to, že nám umožnili vznik samostatného státu? Výklad může být i protikladný. Upozorňoval nás tím zároveň na řízený proces jeho vzniku?

Cyklus zakončil dvacátým obrazem (současností autora), ale zároveň jako by ponechal prostor dalším obrazům – dalšímu zápasu Slovanstva o své právo na existenci, o svůj rozvoj, o budování slovanské vzájemnosti a svornosti, o předání slovanské kultury spravedlnosti a svobody celému lidstvu.

Výsledná matrice počínajícího národního obrození složená z jednotlivých střípků zdánlivě nesouvisejících událostí, předurčí realizovaný vektor cílů, ke kterým se v budoucnu vydáme. Všechno je v našich hlavách a v našich rukou! Chceme obnovovat starý projekt ČSR – projekt cizích mocností, který bude opět nástrojem v rukou globálních elit? Nebo, až se nebe rozjasní, budeme raději budovat svéprávný, suverénní spravedlivý stát pro dolních 15 milionů obyvatel, který bude navazovat na to nejlepší z ČSSR? Ta totiž disponovala většinou kompetencí nutných pro fungování státu jako nástroje pro přežití a rozvoje jeho národů. Zbytek chybějících kompetencí si ČSSR zajišťovala blokovou spoluprací tábora socialismu, jehož základ tvořily ne náhodou převážně slovanské národy, především Ruský. Zaměřme našich mysl na budování spravedlivé společnosti a nejen té naší. To je úkol Slovanstva pro lidstvo!