Svoboda – to je velmi ošemetný pojem. Vynikající francouzský spisovatel a veřejná osobnost Antoine de Saint-Exupery tvrdil, že osvobodit člověka je potřeba „od něčeho a pro něco“, to znamená, že je nutné spojit takové osvobození od určitých okovů, které brání člověku se kamkoli pohybovat, se schopností člověka určovat, kam jde. Pokud je člověk zbaven této schopnosti, tohoto kompasu, tohoto orientačního bodu, této schopnosti stanovovat si cíle, tak proč ho osvobozovat, ptá se Exupery? A bude chtít takové osvobození? Možná naopak bude chtít, aby mu vrátili okovy (o čem mimochodem mluví Velký inkvizitor)?

Jako podmínku pozitivní svobody, tedy spojení tohoto osvobození od okovů s objevením cíle, považoval Exupery uhašení nějaké bytostné žízně. Ukažte cestu ke studni, říkal a věřil, že tato studna obsahuje něco nezbytného pro lidský vzestup. Aby člověk nebyl ubohým, osamělým kamenem ležícím v pustině, ale aby byl součástí nějaké velké katedrály, a aby se povznesl ke své vlastní podstatě, neboli Člověku s velkým písmenem.

Zde existuje v určitém smyslu (právě v určitém smyslu!) jakési překrývání mezi tím, co říká hrdina Zápisků z podzemí, a tím, co říká Exupery o svobodě. S tím rozdílem, že hrdina Zápisků z podzemí nevěří v pozitivní svobodu, nevěří v žádnou katedrálu, v žádný vzestup člověka k Člověku s velkým písmenem, ale Exupery v něj věří. Ale jak Exupery, který v to věří, tak člověk z podzemí, který tomu nevěří, shodně trvají na tom, že svoboda je nemožná bez cesty, cíle, získání vlastní podstaty, lidského vzestupu k Bohu (nebo Člověku s velkým písmenem). Člověk z podzemí si prostě myslí, že to vše je nemožné a jediné, co je možné, je skočit do propasti. A Exupery věří, že to možné je. Řeč je o tom, zda je možná pozitivní svoboda. „Ne,“ říká člověk z podzemí.  „Ano,“ říká Exupery.

Svoboda samozřejmě může být i negativní v případě, že to není svoboda PRO vzestup, spojení se svou podstatou, pohyb po zvolené cestě, ale svoboda OD něčeho. Negativní svoboda není svoboda PRO všechno, co jsem řekl, nebo pro cokoli jiného. Je to svoboda OD lidských spojení, OD lásky, OD mnoha dalších věcí. Extrémní formou takové „svobody od“ je temný mystický anarchismus, který ovšem okamžitě přechází v satanismus a který se bohatě rozvíjí na půdě absence vyššího smyslu, který stvrzuje lidskou existenci. A když neexistuje žádný vyšší smysl – není žádné stanovení cíle, žádná cesta, žádný vzestup a tak dále.

Taková je dialektika svobody ve sféře lidského bytí.

Pokud jde o svobodu myšlení, pak tady je zjevná skutečnost, která spočívá v tom, že lidské myšlení, vědecké bádání jako jeden z nejjasnějších projevů lidského myšlení – to vše nemůže být nesvobodné. Jeseter je buď čerstvý, nebo zatuchlý, nebývá zde druhý stupeň čerstvosti. Myšlenka buď je, a pak je svobodná, nebo není. Nesvobodné myšlení je nesmysl.

Ve vědě je rámcem, v němž tato myšlenka funguje (a rámce vždy existují), takzvané paradigma podle Kuhna. To je základní způsob vědeckého pojetí něčeho existujícího, vlastního určité době. Ale toto paradigma, jak tvrdí Thomas Kuhn ve svých dílech a ukazuje, se s časem mění. Takové změny ve vědeckých paradigmatech jsou vědeckými revolucemi. Ale i když nedochází k žádné změně paradigmatu, myšlení je stále svobodné a funguje v očekávání nové vědecké revoluce, tedy změny paradigmatu. Věří v tuto změnu, nedalo by se do pohybu, kdyby v ni nevěřilo. Bez takového očekávání nového paradigmatu myšlení ustrnuje. Dokonce se ve starém paradigmatu přestává hýbat. A v podmínkách ustrnutí myšlení, vědeckého i jakéhokoli jiného, ​​nemůže člověk plnohodnotně existovat. On nerezignuje, nepřestává vrčet, prostě se zblázní, jak se říká v „Zápiscích z podzemí“.

Nejdůležitějším projevem svobody myšlení je polemika. Jak vědecká, tak politická. Například polemika o tom, zda je možné vybudovat socialismus v jedné zemi. Než bolševici zahájili industrializaci, kolektivizaci a vše ostatní, diskutovali o tom a Stalin tuto svobodnou diskusi vyhrál. Jako málo známý řečník ve straně pak porazil tak skvělé řečníky jako Trocký, Kameněv, Zinověv.

Bolševici se do určité doby domnívali, že je nutné vést diskusi u všech klíčových bodů historické cesty. A pouze na základě výsledků diskuse, po rozhodnutí o cestě, se začít pohybovat koordinovaně v souladu s přijatým rozhodnutím – a zde by už žádná diskuse být neměla.

Potom byla diskuse zrušena na základě toho, že bylo přijato rozhodnutí. Cíle jsou stanoveny – „Do práce, soudruzi.“ Byla určena hlavní cesta – tedy budování socialismu v jediné zemi, kolektivizace, industrializace a tak dále. Jakmile je to určeno, proč diskutovat? Vždyť je také nemožné diskutovat každou minutu v podmínkách potřeby maximální mobilizace ke splnění stanovených úkolů.

Pak byla válka – opět nebyl čas na diskuse. A obnova země také nevyžadovala diskuse. Bylo třeba obnovovat a hotovo. O čem je třeba diskutovat?

A pak se obvyklá absence diskuse, způsobená pochopitelnými důvody, změnila v zákaz ideologické a politické diskuse, vyvolaný tím, že nové nomenklaturní kádry na rozdíl od těch starých (řekněme, Chruščov na rozdíl od Zinovjeva, Trockého, Bucharina, Stalina také), již nebyly schopny diskuse. Vůbec nebyli ochotni vymezit své místo v hierarchii podle výsledků jakýchkoliv diskuzí. Na kterých, jak říkali odpůrci diskuzí, jak známo, vyhrávají mluvkové a ne lidé, schopní něco konkrétního udělat… I v tom bylo ostatně kus pravdy. Protože mluvků bylo dost, ale bylo potřeba vedoucích hospodářských pracovníků. A i hospodářští pracovníci byli a nepracovali tím nejhorším způsobem. Ale celá ta pravda vedoucích hospodářských pracovníků – prý, proč diskutovat, budujme, zatímco mluvkové diskutují – se ukázala jako chybná. A tato chyba se změnila v tragédii perestrojky, v katastrofu světového rozsahu.

Ano, bolševici, i ta pozdní nomenklatura, kterou nechci nazývat bolševiky, zkrátili debatu o politických a ideologických otázkách. O politických a ideologických! Ale v sovětské vědě tato polemika nejen že nebyla zakázána, ale v určitém smyslu byla podporována. Ctihodní vědci se samozřejmě vždy, ve všech zemích a ve všech dobách, zasazovali o to, co pro ně bylo žádoucí. A v jistém smyslu omezovali ty, kteří se tomu žádoucímu vzpírali. To se však dělo v homeopatických dávkách. A bylo to považováno za velmi neslušné. Pokud by to tak nebylo, neobjevily by se nové zbraně, nevznikla by atomová bomba, neletělo by se do vesmíru.

Proto se i ve společnostech, v nichž jsou, jak jsem přesvědčen, ideologické a politické polemiky nesprávně omezovány, vědecké polemiky rozvíjejí zcela svobodně. A patologie v této otázce, vzniklé spojením vědecké polemiky s polemikou politickou a ideologickou (jak tomu bylo v případě genetiky a kybernetiky), jsou jednak dostatečně rychle překonány (ne tyto patologie mají na svědomí zpoždění ve vývoji některých oborů sovětského vědy, ale strategie přímého přebírání ze Západu), a jednak jsou vždy morálně odsouzeny. Jinak se věda nemůže rozvíjet. A každý chápe, že právě tady je potřeba svoboda, co by bylo bez ní? Vrátit se do doby Galilea? To byla doba inkvizice. Tak řekněte přímo, že vzniká nová inkvizice, že se provádí jménem té a té církve. Které?

Španělská inkvizice upalovala hlavně židy, muslimy a protestanty.

Pokud jde o západní společnost, ta se v posledních staletích vždy nazývala svobodnou. A svou svobodu prezentovali jako hlavní výdobytek a hlavní charakteristický rys Západu, který mu umožnil stát v čele lidstva a objevovat nové cesty. Neboť nové cesty je třeba vždy  prozkoumávat svobodně. To o sobě říkali lidé na Západě.

Protože jsem musel uvést téma sovětského přístupu k otázce svobody, chci učinit ještě jednu výhradu.

Považuji za zcela bezvýchodný, nemorální a velmi neslušný andropovský přechod od otevřeného pronásledování politického a ideologického disentu k takzvaným psychiatrickým léčebnám. Považuji tento přechod za nemorální, protože je zbabělý. A neslušný, protože je falešný a nečestný.

Politické represe jsou jedna věc. Zda jsou dobré nebo ne, zde rozebírat nebudu, ale jsou alespoň poctivé povahy. Probíhají totiž podle zásady „naší cestou je komunismus a ti, kdo říkají, že musíme jít jinou cestou, jsou k nám nepřátelští, jsou to naši nepřátelé“.

Jiná věc je ale odmítnutí jasného ideologického postoje (Andropov ho v podstatě odmítl slovy: „Neznáme společnost, ve které žijeme“ a tak dále) a nahrazení tohoto ideologického postoje, který bylo třeba podemlít a někde pohřbít, zbabělou a lživou prezentací svých odpůrců – ideologických, politických, to je jedno – jako duševně nemocných lidí: „Všichni jsme zdraví, ale oni ne.“ Podle mého názoru nemůže být nic odpornějšího.

Bylo ovšem zřejmé, že Západ kritizuje andropovské psychiatrické léčebny ne proto, že jsou mu cizí z ideologických důvodů, ale proto, že jsou zranitelné a snadno napadnutelné. Ale označovat takovou kritiku za pomluvu nebo ji hanlivě hodnotit, to jsem si osobně netroufl.  Bylo mnoho jiných věcí, které by se daly oprávněně nazvat pomluvou, urážkou na cti atd., ale ne tohle.

Ale i tento nehorázný psychiatrický trik byl použit ve vztahu k ideologickým a politickým odpůrcům pozdního sovětského systému, který otevřeně prohlašoval, že je přinejmenším monoideologický a monopolitický. O čemž mluvil i šestý článek sovětské ústavy, a znovu zdůrazňuji, otevřeně a jednoznačně: strana je vedoucí a řídící silou, jen ona, nic víc.

Jedna věc je provádět v takových systémech, zdůrazňuji, i velmi ohavné psychiatrické triky, natož pak přímý ideologický systém potlačování disentu.

Něco jiného ale je uplatňovat tento nehorázný psychiatrický trik jednak v tzv. svobodném světě, hystericky křičícím, že jeho základem je pluralismus a obecně diskuse bez břehů. A jednak u čistě vědeckých otázek. Jako je očkování. Nebo povaha určité infekční nemoci, konkrétně covid-19.

Aby bylo možné v údajně svobodném systému provést tak obzvlášť ohavný psychiatrický trik s „psychiatrizací“ svého ideologického a světonázorového oponenta, aby bylo možné tento trik provést ve vědě, a ne někde jinde, v pluralitní společnosti, musí se s touto společností něco stát. Musí zásadně zmutovat. Minimálně musíme přiznat, že vědecká otázka původu covidu a účinnosti očkování je nyní pro tuto společnost (ve vztahu k níž zaujímáme nejasné místo: ať už jsme s ní nebo nejsme, ať je to náš protivník nebo je to náš partner) otázkou ideologickou a systém, který tuto otázku změnil na ideologickou, je monoideologický. A to znamená monopolitický. Pouze o tomto, o tomto jednom, mohou svědčit psychiatrické perzekuce vědců, kteří vyjadřují „nepohodlný“ názor na povahu covidu-19 a účinnost očkování.

Ale koneckonců i trestní stíhání, stejně jako informační zákazy, jsou také součástí přechodu v oblasti vědy k monoideologičnosti a monopolitičnosti. K jaké – není jasné a není jasné, proč je nutné se k tomu přesouvat v oblasti vědy, a znamená to, že už to není věda, ale něco jiného. Nebo je to už návrat do éry Galilea? Inkvizice? Jaká? Pak tedy řekněte: „Na Západě nyní máme jakousi monoideologickou společnost, ideologii takovou a takovou, monopolitickou společnost. Deep State vyplouvá na povrch a prohlašuje se za všezahrnující globální vládu, globální moc.“ Řekněte to všechno!

Říkalo se to v Sovětském svazu. Sovětští občané, opakuji ještě jednou, budovali komunismus (v tom byla monoideologičnost) pod vedením jedné strany – KSSS (v tom byla monopolitičnost). Otevřeně se mluvilo o systému jedné strany. Bylo to odůvodněno určitými ideologickými okolnostmi.

A co se děje na Západě? Provádějí nejen represe: informační, psychologické, kriminální. O něco podobného se pokusila i naše prokuratura, která kopíruje Západ, pokud jde o povahu nemoci a metody její léčby.  

Nyní také provádějí tento obzvláště ohavný kvazi-andropovský – ne represivně-ideologický a politický, ale represivně-psychiatrický – trik, který byl pro mě, opakuji ještě jednou, v Sovětském svazu obzvláště odporný. Člověka by tedy ještě zajímalo, co je to za současný západní systém jedné strany – uzavřený, zbaběle se skrývající pod nějakými maskami? Jaká je současná západní monoideologičnost? Kdyby nám o tom řekli, bylo by to v jistém smyslu o něco méně nechutné. Ale o tom se vůbec nemluví. A to už je znechucení mimo stupnici. A provádějí psychiatrický kvazi-andropovský trik, čímž nás informují o skutečném pozadí Velké hry s využitím covidu. Tedy o tom, že covid je pouze nástrojem této hry, že sám o sobě nikoho nezajímá.

Nástrojem jaké hry? Nástrojem čeho? Nástrojem k vybudování západního monoideologického a monopolitického světa? Jakého? Nástrojem k obnovení západní inkvizice jménem kterého náboženství? To, že se něco takového vnucuje, je už celkem jasné. Co je ale obsahem budovaného nového světového řádu, který je přímou alternativou ke všemu, co bylo řečeno o politické a ideologické svobodě, a který nyní zasahuje i do svobody vědecké? To dělala pouze inkvizice v době Galilea. Co je to za novou inkvizici? Ptám se pokolikáté: která církev to dělá? Ve jménu jakého boha?

Možná mi někdo řekne, že přeháním. I já bych si to rád myslel. Pojďme si však promluvit o tom, co se děje ve skutečnosti. Přímo v té zjevné realitě, které jsme všichni svědky.

Dne 17. prosince 2020 dává zpravodajský portál France Soir ve svém pořadu „Zkouška pravdy“ slovo nositeli Nobelovy ceny Lucu Montagnierovi. Tomu Lucu Montagnierovi, který trvá na umělém původu covidu-19. Luc Montagnier přitom nedostal Nobelovu cenu jen tak za něco, ale za objev retroviru HIV.

https://www.francesoir.fr/opinions-tribunes/le-defi-de-la-verite-luc-montagnier-prix-nobel-de-medecine

Připomenu, že podle Luca Montagniera covid -19 obsahuje fragmenty genomu HIV, za jehož objev retroviru dostal Montagnier Nobelovu cenu. 

Luc Montagnier

V rozhovoru pro France Soir Montagnier říká, že orgány francouzské moci zvolily nepřijatelné způsoby boje s lidmi, kteří požadují odhalení pravdy o koronaviru a vakcínách.

Novinář Richard Boutry, moderátor pořadu „Zkouška pravdy“, se Montagniera ptá, zda se Montagnier bojí, že bude za své výroky umístěn do psychiatrické léčebny, jako se to stalo profesorovi Jean-Bernardu Fourtillanovi, specialistovi na farmakologii a toxikologii.

Montagnier k případu profesora Fourtillana odpověděl: „To je nepřijatelné! Jdeme tedy příliš špatným směrem.

Montagnier za sebe říká, že se nebojí být s Fourtillanem v jedné společnosti.

Toho se nebojím,“ říká Montagnier, „to co chci je,  aby mě bylo slyšet. Jsem tady, abych našel pravdu.“

Montagnier dále uvádí, že mu situace s Fourtillanem připomíná sovětskou éru, kdy (cituji) „odpůrci byli umísťováni do psychiatrických léčeben“. Mluvíme o těch diskutovaných (a teď už je jasné proč), nechutných, jak to vidím já, pozdně sovětských andropovských blázincích.

Je to ostuda pro Francii,“ říká Montagnier.

Ještě jednou chci vyjasnit, že v Sovětském svazu tato nechutná andropovská pozdně-sovětská praktika přeměny politického a ideologického nepřítele v pacienta na psychiatrické klinice byla nicméně prováděna ve jménu přímého, ​​srozumitelného monoideologického a monopolitického systému. A že v případě, o kterém hovoří France Soir, o nic takového nejde. Praxe je ale podobná. Což jednoznačně, ještě jednou opakuji, svědčí o existenci skrytého (a proto obzvláště ohavného) monoideologického a monopolitického systému, pro který je covid-19 ideologií a politikou, nikoli medicínou. A který zasahuje nikoli do absence svobody myšlení v politice a ideologii, ale do absence svobody myšlení ve vědě. Což přímo míří pouze k inkvizici.

Znovu se ptám – čí? O jaké náboženství se tato inkvizice opírá? Nebo nové je dobře zapomenuté staré?

Proč jsme tedy začali diskutovat o Dostojevském a dalších věcech? Protože chceme uniknout do říše vysoké literatury, nebo protože jsme se už dostali do zjevného nového neoinkvizicionismu, ale nechceme to vidět?

77-letý profesor Jean-Bernard Fourtillan  byl zadržen 7. prosince 2020 a umístěn bez jeho souhlasu do psychiatrické léčebny Le Mas Keriron ve městě Uzès v departamentu Gard.

https://www.liberation.fr/checknews/2020/12/12/le-militant-anti-vaccination-jean-bernard-fourtillan-vu-dans-le-documentaire-hold-up-a-ete-interne-a_1808355/

Tato skutečnost vyvolala vlnu diskusí v tisku a protestní akce. To znamená, že inkvizice není tak snadno implantována, jak se myslelo.

18. prosince navštívil nemocnici soudce pro vazbu a svobodu a nařídil propuštění profesora Fourtillana.

Profesor Fourtillan se podílel na dokumentu Hold-up: úvaha o chaosu, vydaném v listopadu 2020, který pandemii koronaviru vykreslil jako plánovanou akci neoglobalistických sil. Profesor Fourtillian ve filmu tvrdil, že koronavirus byl vytvořen za účasti Pasteurova institutu. Podle profesora si totiž ústav v roce 2004 zaregistroval patent nazvaný „Nový kmen koronaviru SARS a jeho aplikace“.

https://planetes360.fr/holdup-retour-sur-un-chaos-avant-premiere/

Un intervenant du film “Hold-Up” interpellé pour organisation illégale d’essais thérapeutiques

Obvinění na adresu Pasteurova institutu začal profesor Fourtilan dělat už na jaře 2020. Pasteurův institut musel na tato obvinění odpovědět. A odpověděl. Co řekl? Že nový kmen koronaviru byl vyvinut, aby bylo možné vytvořit vakcínu proti SARS-CoV-1. No a co? Tím však podstatu Furtilianova obvinění nevyvrátil.

V rozhovoru pro France Soir Montagnier nejen znovu potvrdil svůj postoj k umělému původu covidu-19, ale také vyjádřil jasný postoj k očkování proti SARS-CoV-2. Montagnier v tomto rozhovoru trvá na tom, že očkování proti koronaviru RNA vakcínami může mít nepředvídatelné důsledky pro organismus a dokonce ovlivnit zdraví budoucích generací.

Tohle říká nositel Nobelovy ceny. Možná se mýlí – vyvraťte to. A možná, že má pravdu – vezměte to v úvahu, změňte strategii. Ale aby nebylo vůbec slyšet vědce, kteří se zabývají tématem, z něhož děláte prostředek k ovlivňování obyvatel planety (přičemž tento vědec patří k nejlepším), tak to už není možné, to je už příliš!

Na otázku novináře, zda se domnívá, že prostřednictvím takových vakcín existuje riziko „otravy“ (novinář použil toto slovo) budoucích generací, Luc Montagnier odpověděl: „Slovo „otrava“ je možná příliš silné. My ale neumíme předpovědět, co se stane za jednu, dvě, tři, čtyři, pět generací po očkování. Koneckonců je to sto let dopředu.“

Nemůžeme dnes dovolit, aby děti, všechny existující generace, dokonce i starší lidé jako já, zmizeli kvůli vakcíně,“ řekl nositel Nobelovy ceny, který zkoumá AIDS, jehož stopy se nachází v koronaviru, proti kterému se vyrábí vakcína.

Podle Montagniera je očkování jedním z řešení „problému koronaviru“, ale není jediným.

Tak to je podstata věci, o které jsem mluvil v posledních pořadech „Smysl hry“.  Copak je očkování jediným všelékem na jakoukoli infekční chorobu? Nebo je to jeden z prostředků, přičemž existují i další, a tento prostředek není bezpodmínečný? A ve vztahu k určitým druhům onemocnění je obzvláště nebezpečný. Proč se tedy má z očkování udělat supernástroj, superideologie, a tím narušit jeho podstata, připravit očkování o jeho místo v systému boje s nemocemi a zničit všechny ostatní prvky tohoto systému?

Na čem je to vlastně založeno?  Na tom, že nikdo pořádně nerozumí, co je očkování, jaká je historie očkování. Jaké je jeho místo, z jakých základních postojů vychází. Kde a jak byly tyto základy nebo paradigmata změněny nebo vyvráceny. Co označuje, řekněme, postvakcinační fázi vývoje medicíny.

Jaké byly názory v medicíně na to, co by se kromě vakcín mělo používat? Kdy jsou vakcíny vhodné a kdy ne? Jaká rizika obsahují?

V tom je podstata vědecké polemiky, která koncem 20. – počátkem 21. století dosáhla nové úrovně.

Všechno toto je třeba zahodit, lidstvo vrátit do éry Jennera – Pasteura nebo kam ještě. Oznámit, že hlavní důraz v boji proti infekčním nemocem musí být kladen na očkování. Že není jiné spásy, že toto je univerzální prostředek v boji proti všem nemocem.

To vše dohromady je divošství. A toto divošství demonstrují ti, kteří říkají: „My jsme vědci, mluvíme jménem církve vědy a vy všichni ostatní jste protivědečtí divoši.“ Jaká hanba!

Je Montagnier anti-vědecký divoch? Jsou někteří z našich lékařských byrokratů hvězdami vědy? Možná předvedou své Nobelovy ceny?

Pro mě jsou vakcíny jedním z nejdůležitějších prostředků prevence určitých nemocí. Ale je to jen jeden z prostředků používaných ve vztahu k určitým nemocem a nic víc.

Někde je tento prostředek nepostradatelný, ale někde je jeho použití nebezpečné. Chceme tedy diskutovat o tom, kde je nenahraditelný, kde je nebezpečný, co to je? Co je přední oblastí vědeckého výzkumu v oblasti imunologie, která je pro současného diváka těžko pochopitelná? Jaké je v podstatě nové paradigma v imunologii, které nahrazuje zákon nebo pravidlo Jennera – Pasteura z minulosti nebo Burnetovo pravidlo, na kterém byla založena stará imunologie?

Co se stalo ve vědě? Toto hodnotíme, chápete? A citujeme laureáty Nobelovy ceny, vynikající virology – vědce až do morku kostí.

A jaká je na to odpověď? Stejná jako u inkvizice? Odkaz na staré učebnice? Klepání tužky o stůl nebo karafu? Slovo „pst – ticho“? Jménem koho a čeho?

V rozhovoru pro France Soir Montagnier pokračuje v plné obhajobě svého dřívějšího postoje k umělému původu covidu-19. K tomu on vytrvale říká – v čistě vědeckém jazyce, znovu zdůrazňuji. Cituji:

Ve spolupráci s matematikem Jeanem-Claudem Perezem jsme v genomu koronaviru našli nukleové sekvence, které byly homologické se sekvencemi HIV, a také další sekvence, které byly homologické  s DNA z myšího malarického plazmódia.“

Přítomnost takových sekvencí, jak tvrdí Montagnier, nám umožňuje mluvit o tom, že jejich přítomnost v genomu SARS-CoV-2 není náhoda. Za prvé, všechny tyto nukleové sekvence, které jsou homologické se sekvencemi HIV, jsou koncentrovány v části RNA koronaviru, která kóduje povrchové proteiny. Jak se podařilo je právě tam koncentrovat? Takových sekvencí (dlouhých od 18 do 30 nukleotidů ) je několik – až 8 kusů a v genomu koronaviru se nacházejí  velmi blízko sebe, téměř těsně u sebe. „Možná je to také vůle náhody?“ – ironizuje Montagnier. Já bych řekl, že hořce ironizuje.

Vy si myslíte, že ten virus ‚utekl‘ z laboratoře?“ zeptal se novinář slavného vědce.

Nevím, jestli ‚utekl‘,“ odpověděl laureát Nobelovy ceny. „Mohl to být dobře propočítaný únik , jestli to je možné tak říct, nebo nějaký druh testu.“ „Možná,“ říká Montagnier, „vědci hledali vakcínu proti HIV a jako vektor pro expresi genů HIV vybrali virus, který se velmi snadno přenáší z člověka na člověka, tedy koronavirus. Mysleli si, že je [virus] poměrně neškodný .“ Montagnier se nedomnívá, že šlo o nějaký nekalý úmysl. Je to spíš chyba, říká. Takže už mlčte o konspiračních teoriích.

Abych shrnul situaci se zákazem myšlení, připomínající andropovské psychiatrické léčebny, které jsou odporné (znovu zdůrazňuji) svou falešností a zbabělostí a jsou prováděny jménem anonymní struktury, která si dělá nárok na globální moc, když už přišla řeč na patologie pozdního SSSR, chci citovat píseň od Galiče, která se nazývá „Ukolébavka Semjonovi“.

Спи, Семен, спи,

Спи, понимаешь, спи!

Спи, а то придет Кащей,

Растудыть его в качель!

Мент приедет на «козе»,

Зафуячит в КПЗ!

Вот, такие, брат, дела —

Мышка кошку родила.

Спи, Семен, спи,

Спи, понимаешь, спи!

….

Spi, Semjone, spi,

Spi, rozumíš, spi!

Spi, nebo přijde Kaščej,

Ať si trhne nohou!

Polda přijede na koze,

Vezme ho do vězení!

Tak to prostě je, bratře.

Myš porodila kočku.

Spi, Semjone, spi,

Spi, rozumíš, spi!

Jakou „kočku“ zrodila „myška“ zvláštní západní lásky ke svobodě a svobodného myšlení? Tuto „kočku psychiatrické represe“?

В две тысячи семьдесят пятом году

Я вечером, Сеня, в пивную зайду,

И пива спрошу, и услышу в ответ,

Что рижского нет, и московского нет,

Но есть жигулевское пиво —

И я просияю счастливо!

И робот-топтун, молчалив и мордаст,

Мне пиво с горошком моченым подаст.

И выскажусь я, так сказать, говоря:

— Не зря ж мы страдали,

И гибли не зря!

Не зря мы, глаза завидущие,

Мечтали увидеть грядущее.

Спи, Семен, спи,

Спи, понимаешь, спи!

Roku dva tisíce sedmdesát pět

Večer půjdu do hospody, Senjo,

Požádám o pivo a uslyším odpověď,

Že není rižské ani moskevské pivo,

Ale je tu pivo žiguljovské.

A já budu šťastně zářit!

A dupající robot, mlčenlivý a velkohubý,

mi podá pivo a hrášek.

A vyjádřím se, takříkajíc, slovy:

– Ne nadarmo jsme trpěli,

A Nezemřeli nadarmo!

Ne nadarmo jsme se závistivýma očima,

Snili o tom, že uvidíme budoucnost.

Spi, Semjone, spi,

Spi, rozumíš, spi!

Ne nadarmo byli učenci upalováni na hranici, ne nadarmo byla za svobodu myšlení prolévána krev, ne nadarmo bylo v lidských dějinách právo na svobodné myšlení základním ideálem. O něm snili. Pak ho vybojovali, pak byl zdánlivě implementován – a to vše z dobrého důvodu! My, závistivé oči, jsme snili o budoucnosti, v níž bude policajt na „koze“ tahat do psychiatrické léčebny, protože jistý profesor vyjádřil názor na podstatu nemoci, který byl někomu nesympatický!

Spi, Semjone, spi,

Spi, rozumíš, spi!

Kdo chce spát, má právo v tom pokračovat. Ale jsou i tací, kteří si uvědomují, že ti, kdo spí, budou prostě odvlečeni do globální Osvětimi nebo do říše Velkého inkvizitora. A proto se chtějí probudit.

Jsem přesvědčen, že toto probuzení není možné bez aktivace intelektuálního napětí, od něhož jsou lidé pochopitelně odstaveni těmi, kdo je vtahují do této nové Osvětimi nebo nové říše Velkého inkvizitora.

Pokud lidé nebudou schopni se vybudit, začnou se z toho uzavírat do sebe a křičet: „To bolí!“ – abyste je mohli vzít holýma rukama a kamkoli je položit. A z toho se nedostanou.

Představte si, že by se bolševici nebo francouzští revolucionáři nemohli intelektuálně vybudit. Jak daleko by se dostali ?

Jsem také přesvědčen, že k takovému intelektuálnímu vzepětí, připravenosti k němu a schopnosti ho realizovat, prostě neexistuje žádná alternativa. A že nejdůležitější je toto a pak všechno ostatní. Přičemž vše ostatní je naprosto nezbytné. Pokud bych nebyl o tom přesvědčen,  nepouštěl bych se do tak podrobného hodnocení neblahé covidové problematiky, která se stále více mění ve faktor zlovolné a velmi rozsáhlé hry.

2 komentáře

  1. Inspirace je létající koberec. Exupéry dokázal přenést představy a sny, nikoliv jen dětí, vysoko, moc vysoko. Zhmotnil smích Malého prince ve hvězdách, rolničky, stačí zvednout hlavu a jsou nejenom vidět ale také slyšet.
    Ano, intenzita příjmu signálu je snižována smogem pocházejícím z bolavých mnohdy už otupělých duší. V davo-elitářském klimatu je propustnost filtru oddělujícího jednotlivé vrstvy společnosti – systému nastavena tak, aby zaručila bezhlavou poslušnost objektů systému, zároveň zachoval iluzi o propustnosti horizontálně uspořádaného systému; postupujícím bývá zpravidla ten, kdo pro daný směr řízení disponuje specifickými vlastnostmi osvědčenými z minula, kdy byl článkem řízení podobný nositel specifické vlastnosti – kvalita v pozitivním slova smyslu není určující.
    Iluzí zamořené prostředí neprospívá rozvoji. Duše je znásilňována, chřadne. Stagnace a záměrné potlačení tvůrčího potenciálu jsou však nezbytné pro manipulaci s davem. Čipování – zaprodání duše vede ke vzniku nových jazyků, národů a států.
    Větrné počasí zaválo nad Evropu mrak, co má cizí pas.
    Mavra hned váže uzly, na zprávu reagovat přeci musí.
    Bílá mlha vše halí, jak opar, v něm Mlékojedy,
    Anestetikum časem vyprchalo, stav ztuhlosti pominul, mozek k duši našel klíč.
    Kdo seje vítr, bouři sklízí, po spirále, výš a dál.
    Pěticípá hvězda na perutích rudě svítí, zdobí Vesmír,
    znovu na prapor, střechy, v srdcích pulzuje pro ni krev.

Napsat komentář