Nedávno bylo 7. listopadu další výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Není od věci občas si trochu osvěžit dějiny, na které lidé tak snadno zapomínají. Z hlediska řízení se v dějinách dlouhodobě jedná o boj spodku pyramidy proti jeho vršku. Využíván je k tomu boj na šesti prioritách řízení, přičemž z nedávných dějin, které ještě nelze tak snadno vymazat, i když na jejich překrucování už se usilovně pracuje, svou bitvu o první prioritu sehráli jediní bolševici, jen ti se dostali tak vysoko.  A jaký byl výsledek? Ze zaostalého státu vybudovali velmoc, která jako první letěla do vesmíru. Mnoho lidí si neuvědomuje, že dnešní sociální vymoženosti, jsou výsledkem jejich boje. Nebýt Sovětského svazu, mohli by lidé na Západě zapomenout na sociální programy. Jen kvůli nutnosti porážky SSSR byla ze Západu vyrobena výkladní skříň, která svůj lesk měla jen povrchu, ale ten je přece nejvíce vidět, ne? Dnes se nám pandemií pokoušejí zbytky těch sociálních jistot, které nám po pádu SSSR ještě zbyly, sebrat. Chtějí nás uměle vyvolanou energetickou krizí i pandemií opět dostat na kolena. Tak si přečtěte, jak těžce se z nich potom lidé opět staví na nohy! Neuvidíte v následujících dvou úryvcích nějaké paralely s dneškem?

Časopis Bakinskij Proletarij, číslo 7, 27. srpen 1909, začátek citace:

Těžké doby prožívají dělníci Baku. Od jara minulého roku trvá nepřetržitě útok petrolejářů. Dávné vymoženosti dělníků jsou jim šmahem odnímány. Dělníci „musí“ mlčet a trpět „donekonečna“.

Mzda je snižována přímými srážkami nebo odnímáním příplatku na byt, peněžitých odměn atd. Pracovní doba je prodlužována tím, že místo práce na tři směny jsou zaváděny jen dvě pracovní směny, a fakticky povinnou se stává práce přesčas a práce skupinová. Takzvaná „restrikce zaměstnanců“ pokračuje jako dříve. Dělníci, zvláště uvědomělí, jsou propouštěni pro malichernosti nebo i zcela bezdůvodně. „Černých listin“ je používáno nejbezohlednějším způsobem. Systém „stálých“ dělníků je nahrazován systémem „sezónních“ „nekvalifikovaných“ dělníků, které je možno kdykoliv zbavit výdělku z malicherných důvodů. „Systém“ pokut a bití je uplatňován naplno. Závodní komise nejsou už uznávány. Úrazový zákon je obcházen nejbezostyšnějším způsobem. Lékařská pomoc je omezena na nejmenší míru. „Galejnický zákon“ desetikopějkové nemocniční sbírky je prováděn dále. Hygiena a zdravotní opatření jsou zanedbávány. Školství pokulhává. Není lidových domů. Nejsou večerní kursy. Nejsou přednášky. Jenom výpovědi jsou na denním pořádku! (Uvědomte si prosím, že tenkrát se na žádný Úřad práce hlásit nemohli, znamenalo to, že nenajdou-li jinou práci, budou o hladu!) Kam až zašla drzost petrolejářů, je vidět z toho, že mnohé velké firmy, např. Kaspická společnost, aby nemusely vyplácet příspěvek na byt, přímo zakazují „svým“ dělníkům ženit se bez dovolení správy podniku. A tohle vše petrolejářským magnátům projde, a ti potom stále šikanují dělníky, neboť cítí svou sílu, když vidí úspěchy záludně promyšlené taktiky.

Ale úspěch petrolejářské ofenzivy není zdaleka náhodný. Je plně podmíněn mnoha pro ni příznivými vnějšími okolnostmi. Je to především všeobecný klid v Rusku, kontrarevoluční situace, která vznikla a tvoří příznivé ovzduší pro ofenzivu kapitálu. Není třeba připomínat, že za jiných podmínek by petrolejáři museli omezit své choutky. Dále je tu přímo lokajská úslužnost místních úřadů v čele s organizátorem pogromů Martynovem; místní úřady jdou ve všem na ruku petrolejářům. Dále je tu slabá organizovanost dělníků, která je do značné míry podmíněna měnícím se složením dělnických mas na naftových polích. Každému je zřejmá důležitost dělníků na naftových polích v boji proti petrolejářům, avšak právě oni jsou nejtěsněji spjati s venkovem a jsou nejméně „schopni“ organizovaného boje. A konečně je tu diferenciace mzdy (skládající se mezi jiným z peněžitých odměn, příspěvků na byt, cestovného, příplatku na lázeň atd.), která usnadňuje petrolejářům snižovat dělnickou mzdu. Je zbytečné dokazovat, že přímo snižovat mzdy není tak snadné, jako provádět snižování mezd maskovanou formou po částech, v podobě odbourávání peněžitých odměn, příspěvků na byt, cestovného atd., přičemž zůstává iluze, že mzda „sama“ není snižována.

Je přirozené, že toto vše dohromady, spolu s rostoucí zkušeností a organizovaností petrolejářů značně usnadňuje útok kapitálu v říši nafty.

Kdy se skončí tento zběsilý útok petrolejářských velmožů, kde se zastaví ve své drzosti – to vše záleží na tom, zda narazí na silný, organizovaný odpor dělníků.

Jedno je zatím jisté: že petrolejáři chtějí „definitivně“ zlomit dělníky, „jednou provždy“ jim zahnat chuť bojovat a „stůj co stůj“ udělat ze „svých“ dělníků poslušné otroky. Tento cíl sledovali již na jaře minulého roku (Tento cíl vršek pyramidy sleduje permanentně! Uvědomte si to, lidi!), kdy zmařili poradu a pokusili se vyprovokovat dělníky k neorganizované všeobecné stávce (viz dnešní k ničemu nevedoucí protesty v ulicích),aby se s nimi mohli naráz vypořádat. Týž cíl sledují i nyní, kdy se zuřivou soustavností útočí na dělníky a často je provokují k živelným akcím.

Dělníci zatím mlčí, bez hlesu trpí rány petrolejářů, v duši se jim však hromadí zloba. Ale musíme vidět, že petrolejáři jsou stále drzejší, bez ustání berou dělníkům poslední drobty, ožebračují je, vysmívají se jim a provokují je k živelným výbuchům; a na druhé straně dělníkům již dochází trpělivost a stále víc se v nich vzmáhá temné reptání proti petrolejářům – když to vše máme před očima, můžeme s určitostí říci, že výbuch hněvu petrolejářských dělníků je v nejbližší budoucnosti zcela nevyhnutelný. Buď anebo: buďto budou dělníci trpět vskutku „donekonečna“, klesajíce do postavení otrocky ponížených čínských kuliů – nebo se pozvednou proti petrolejářům a budou si klestit cestu k lepšímu životu. Hněv, stále více se vzmáhající v masách, svědčí o tom, že dělníci půjdou nevyhnutelně druhou cestou, cestou boje proti petrolejářům.

A situace naftového průmyslu je taková, že je zcela možný nejen obranný zápas dělníků, nejen udržení starých posic, ale i přechod k útoku a dobytí nových pozic, další zvýšení mzdy, další zkrácení pracovní doby atd.

Vskutku, zisky petrolejářů jsou nyní přímo pohádkové (jenže ty jim nikdy stačit, nebudou důležitější je udržení spodku pyramidy v otrockém postavení) ve srovnání se zisky jiných ruských a evropských podnikatelů; trh nafty se nejen nezmenšuje, ale naopak roste a zabírá nové oblasti (například Bulharsko); počet tryskajících pramenů se stále zvyšuje, ceny nafty nejenže neklesají, ale mají naopak vzestupnou tendenci – vezmeme-li toto vše v úvahu, což není jasné, že je zcela v moci dělníků rozbít okovy otrocké trpělivosti, svrhnout jařmo potupného mlčení, pozvednout prapor protiútoku proti petrolejářům a vybojovat na nich nové, lepší pracovní podmínky? (Rozhlédněte se okolo sebe a zjistíte, že jsou vám uměle odebírány dříve samozřejmé věci, a to pod těmi nejtupějšími záminkami jako je udržení emisí díky elektromobilům… s cílem připravit vás o možnost takové auto vlastnit a provozovat… O kurvítkách ve většině výrobků ani nemluvě!)

Ale i když si to vše uvědomíme, nesmíme také zapomenout, že nadcházející všeobecná stávka bude nejvážnější, nejdelší a nejúpornější ze všech stávek, které Baku dosud vidělo. Je třeba mít na zřeteli, že v minulých stávkách nám pomáhal 1) všeobecný rozmach v Rusku; 2) jím podmíněná poměrná „neutralita“ místních úřadů; a 3) nezkušenost a neorganizovanost petrolejářů, kteří ztráceli hlavu při první stávce – dnes už nemůžeme počítat s prvním, druhým ani třetím. Všeobecný rozmach byl vystřídán všeobecným klidem, který povzbuzuje petrolejáře. Zatímco dříve byly místní úřady poměrně „neutrální“, jsou nyní připraveny uvést do chodu všechny prostředky pacifikace, zatím co dříve byli petrolejáři nesdružení a neorganizovaní, jsou nyní zorganizováni. Nadto petrolejáři se tak ostříleli v boji, že sami provokují dělníky ke stávkám. Dokonce by byli ochotni je vyprovokovat k všeobecné stávce, jen kdyby to byla stávka neorganizovaná a kdyby dávala možnost „rázem zkrotit“ dělníky.

Vše tedy svědčí o tom, že dělníci mají před sebou vážný a těžký boj s organizovaným nepřítelem. Boj je nevyhnutelný. Vítězství je možné, přes množství nepříznivých podmínek. Je jen nutno, aby boj dělníků nebyl živelný, roztříštěný – nýbrž aby byl organizovaný, plánovitý a uvědomělý. Konec citace

13. prosince 1909, vydáno jako zvláštní proklamace bakinského výboru SDDSR, začátek citace:

Soudruzi! Dnes je tomu pět let, co byla v prosinci 1904 vyhlášena všeobecná hospodářský stávka v obvodech Baku.

V těchto dnech bude tomu pět let, co dělníci a petrolejáři vypracovali proslulou prosincovou smlouvu, naši „naftovou konstituci“.

Vzpomínáme s pýchou na tyto dny, neboť jsou to dny našeho vítězství, dny porážky petrolejářů!

Vyvstává tu před námi všem nám známý nezapomenutelný obraz, kdy tisícové masy stávkujících dělníků obklíčily budovu správy a diktovaly svým delegátům prosincové požadavky, zatímco zástupci petrolejářů, kteří nalezli v této budově útočiště a byli obklíčeni dělníky, „projevovali svůj souhlas“, podpisovali smlouvu, „přistupovali na všechno“…

To bylo skutečné vítězství chudých proletářů nad bohatými kapitalisty, vítězství, které položilo základy k „novému pořádku“ v naftovém průmyslu. (Dílčí úspěch na 4. prioritě zobecněných prostředků řízení – ekonomické, SSSR ho dosáhl na prioritách vyšších s dalekosáhlými prospěšnými důsledky pro celý svět, ale nakonec opět podlehl neustávajícímu organizovanému protitlaku vršku pyramidy využívající znalosti, které spodek pyramidy neměl a také to, že lidé se domnívali, že svůj boj stačí vybojovat jednou!!! A proč nespláchnout výsledky boje někoho jiného do záchodu s vidinou mercedesu?! No neber to! Předtím se však elita postupně, vařením žáby postarala, abychom neměli svůj lepší socialistický mercedes, uvědomte si to! Porovnejte to s tím tlakem shora na dnešní vakcinaci, abyste měli představu, jak je to silný a účinný nástroj, je-li používán v delším časovém úseky, a tudíž to tak nebije do očí!)

Před prosincovou smlouvou jsme pracovali průměrně jedenáct hodin denně – po uzavření smlouvy byla zavedena devítihodinová pracovní doba a pro dělníky v těžbě byla postupně zaváděna osmihodinová pracovní doba.

Před prosincovou smlouvou jsme dostávali průměrně 80 kopějek denně – po uzavření smlouvy stoupla denní mzda na něco přes rubl.

Před prosincovou stávkou jsme nedostávali ani příspěvek na byt, ani byty – díky stávce jsme tyto věci vymohli pro dělníky v dílnách, bylo jen třeba rozšířit tyto vymoženosti na ostatní dělníky.

Před prosincovou stávkou vládla na naftových polích a závodech úplná zvůle lokajů kapitálu, kteří nás beztrestně mlátili a pokutovali – díky stávce byl zaveden určitý pořádek, určitá „konstituce“, která nám umožnila projevovat svou vůli prostřednictvím svých delegátů, společně se dohadovat s petrolejáři, společně urovnávat vzájemné vztahy s petrolejáři.

Ze „soumarů“ jsme se rázem stali lidmi bojujícími za lepší život!

To vše nám dala prosincová stávka a prosincová smlouva! (A nám to dává sama existence SSSR!)

Ale to není vše. Hlavní, co nám přinesl prosincový boj, je víra ve vlastní síly, důvěra ve vítězství, odhodlanost k novým bitvám, vědomí, že okovy kapitalistického otroctví je možno rozbít „jen vlastníma rukama“…

Od té doby jsme kráčeli stále vpřed, dosahovali jsme zvyšování mezd, rozšířili příspěvky na byt i pro dělníky naftových polí, upevňovali „naftovou konstituci“, dosáhli jsme částečného uznání závodních komisí, organizovali jsme se v odborech, sjednocovali se kolem sociální demokracie…

Ale to vše netrvalo dlouho. Po ústupu revoluce a po zesílení kontrarevoluce, zvláště od začátku roku 1908, začali petrolejáři odbourávat staré vymoženosti, pokrytecky se odvolávajíce na pokles těžby a omezení odbytu nafty. (Takové příčiny se vždy najdou, i kdyby je měli uměle vytvořit jako pandemii či energetickou krizi!) Vzali peněžité odměny a příspěvky na byt. Zavádějí práci na dvě směny s dvanáctihodinovou pracovní dobou místo práce na tři směny s osmihodinovou pracovní dobou. Omezují lékařskou pomoc. Odňali již lidové domy a odnímají školy, na které přispívají mizerným grošem, zatímco na policii dávají každoročně přes 600 000 rublů. (Kolik že to platíme za vakcinaci a testy?) A to nemluvíme o obnovení tělesných trestů a pokut, o rozpouštění komisí, o pronásledování odborů přisluhovači carské vlády – toho lokaje velkokapitálu…

Tak nás petrolejáři za poslední dva roky nejen donutili, abychom se vzdali dalšího zlepšení svého postavení, ale zhoršili dřívější situaci, vzali staré vymoženosti, čímž nás vrhli do starých předprosincových dob. (A nyní nás budou vrhat do předbolševických dob! A možná ještě dál, do středověku…)

A tak dnes, 13. prosince, v den pátého výročí vítězné prosincové stávky, kdy se petrolejáři před námi třásli, a kdy jsme my v útoku dobývali nových práv – právě dnes vyvstává před námi vážná otázka, hýbající masou dělníků naftového průmyslu: Jak dlouhou ještě budeme mlčet, je naše trpělivost nekonečná? Nepřišel čas, abychom rozbili okovy mlčení a vztyčili prapor všeobecné hospodářské stávky za naše naléhavé požadavky?

Suďte sami. Těžba nafty v tomto roce dosáhla 500 miliónů pudů – této výše nedosáhla těžba v žádném z posledních čtyř let. Ceny nafty neklesají, neboť průměrná cena za rok je táž jako v minulém roce – 21 kopějek. Volně tryskající nafty, nevyžadující nákladů, je stále víc a víc. Trh se rozšiřuje den ode dne: z kamenného uhlí se přechází na naftu. Vývoz nafty nezadržitelně vzrůstá. A přitom čím lépe se daří petrolejářům, čím víc „zisků“ ždímají z dělníků, tím nesnesitelnější je jejich chování k dělníkům, tím bezohledněji rdousí dělníky, tím více vyhazují z práce uvědomělé soudruhy, tím rozhodněji berou dělníkům poslední drobty! Konec citace

2 komentáře

  1. Hm, silná paralela. Uvědomění si situace a masovější organizace, to nebude zrovna lehká práce. Snažím se aspoň k tomu většímu pochopení poměrů přispět ve svém bezprostředním okolí. A pomáhá mi s tím i tenhle článek, takže díky za něj!

    1. Ano, vše je stále stejné, aby lidé pochopili, ale když neustále nechápou, tak to holt musí přijít znovu a vzhledem k zásadně zrychlenému oběhu všeho, hlavně informací (= pocit rychlejšího běhu času) to je prostě teď jen více koncentrované a tedy i zřejmější/hmatatelnější a samozřejmě v té zhuštěnosti i drsnější … protože vždy platí nepochopil, tak znovu a bez utrpení není vývoje.

      -příklad-
      když nepochopíte svůj problém s vlastní váhou (zdravotním stavem) u 80kg (=ta aktuální míra utrpení pro zajištění Vaší chuti na sobě pracovat a vyvíjet se), tak Vám život zařídí, že budete mít 85kg (= to je to „nepochopil, tak znovu“ s větším dopadem na Váš život), když opět nepochopíte, tak 90kg, 95kg, …, cukrovka, rakovina, smrt … život není debil, aby Vás přesvědčoval bez zvýšení důrazu, když to na aktuálním stavu utrpení stále odmítáte pochopit
      — konec příkladu —

      … a z titulu toho „zrychleného času“ samozřejmě dochází rychleji k tomu „nepochopil, tak znovu“ a tudíž ten terminální stav „smrti“ přijde rychleji a tím pádem zde zůstanou ve větším množství ti, kteří to mají jinak, protože se vyvíjí … a to se mi jeví jako zcela reálné a velmi příznivé

Napsat komentář