Nyní je načase diskutovat o nejsložitějších problémech souvisejících s covidem a o tom, co covid vyvolal v myslích a srdcích i v našem reálném životě. Ale předtím než k tomu přejdeme, promluvím  stručně o záležitostech dávných dob, abych vybudoval most mezi obecnou psychologickou problematikou a vědeckou problematikou, nebo, mohu-li to tak říci, vědecko-metodologickou.

V dubnu 1815 došlo v Indonésii k velmi velké sopečné erupci. Tato erupce velmi změnila povětrnostní podmínky nejen v samotné Indonésii, ale také v celém makroregionu, včetně Indie. V důsledku toho byl rok 1815 v Indii a jihovýchodní Asii nazýván „rokem bez léta“.

Předpokládá se, že v důsledku této změny počasí došlo k mutaci bakterie, která způsobovala choleru, a že místem této mutace byla indická provincie Bengálsko.

A z Bengálska se tato cholera začala dále šířit po celém světě. A v důsledku tohoto šíření se svět otřásal déle než století. Ano, déle než století – od roku 1816 do roku 1923.

Na území Ruska to vše přišlo v roce 1823. A první místo, kde čelili tomuto neštěstí, byla Astrachaň. Poté (a připomínám, že cholera byla poprvé v Astrachani zaregistrována v roce 1823) se dalších šest let zaznamenávala pouze izolovaná ohniska nemoci. Mimo Astrachaň byl v tomto období zaznamenán pouze jeden výskyt – myslím, že v Orenburgu.

Předpokládá se, že k dalšímu rozvoji epidemie cholery došlo v Rusku v souvislosti s návratem ruské armády z Asie, kde armáda vedla několik let války – nejprve s Persií a poté s Tureckem.

V roce 1830 zasáhla cholera nejen Astrachaň, ale i Tiflis, odkud začal úprk obyvatelstva vyděšeného strašlivým neštěstím.

Zpočátku byla cholera zaměňována s morem. Potom se zjistilo, o co jde a začala se přijímat opatření.

Car Mikuláš I, který se v souvislosti s tímto neštěstím choval velmi statečně, pověřil vedením boje proti choleře ministra vnitra Zakrevského, hrdinu několika válek, člověka bezpodmínečné osobní odvahy, nesporného intelektu a administrativního zápalu.

Boj začal velmi rozhodně. Ve velkých městech byly zřízeny dočasné nemocnice na choleru.

Pohroma spočívala v něčem jiném. Zakrevsky dokázal perfektně bojovat s tím, čemu rozuměl, například s aktivitami nepřátelských armád. Byl ale zcela vnitřně zmatený, když vůbec nechápal, proti čemu má bojovat. Tato zmatenost neomezila jeho administrativní zápal a vrstevníci oprávněně tvrdili, že Zakrevsky jednal velmi energicky – a naprosto nesmyslně.

Ekonomický život země byl paralyzován rozmístěnými kordony. Když se někdo pokoušel projet kordony s odůvodněním na ekonomickou nezbytnost, v kordonech měli rozkaz střílet. V důsledku toho začaly historikům známé cholerové nepokoje, s jejichž historií by se měli seznámit ti, kteří nyní v souvislosti s covidem provádějí určité akce.

Například v Tambově pětitisícový dav zajal guvernéra, který byl později díky bohu zachráněn pomocí jezdeckého četnictva.

V Sevastopolu drželi rebelové moc v průběhu pěti dní. A tehdy to bylo stejně velké vojenské centrum jako nyní.

24. září 1830 přišla do Petrohradu zpráva, že se do Moskvy dostala epidemie. A car Mikuláš I. se nejen neskrýval, ale spěchal tam – aby se, jak říkal, neopakovaly morové nepokoje z roku 1771.

Úřady se snažily provádět nejen administrativní, ale také informační a propagandistické akce. Tedy, generální guvernér kníže Golicyn,  vydával speciální noviny o choleře, jejichž účelem bylo zabránění fám a paniky mezi obyvatelstvem.

Ale navzdory tomu všemu se v dubnu 1831 v Petrohradě objevily první známky cholery. A způsobilo to strašnou paniku.

Hrůzné formy nemoci a souvislost nemoci se špatným jídlem a pitím vyvolávaly podezření, že lidi tráví lékaři a policie. A protože se to všechno stalo v roce potlačení polského povstání, viděli ve všem také intriky Poláků, kteří údajně chodí v noci  po zahradách a kropí zeleninu jedem.

Objevilo se slovo „cholerščik“ – to je ten, kdo záměrně pomáhá šíření nemoci. Každý, kdo byl podezřelý z toho, že je cholerščik, byl ubit k smrti.

V červnu 1831 došlo v Petrohradě k cholerové vzpouře, která byla přerušená tím, že se mezi davem přímo objevil car Mikuláš I. Vedl si skvěle. Ale samozřejmě, pokud by za ním současně nestála vojska a děla namířená na lidi, pak by jeho chování samo o sobě nemělo žádný vážný dopad na dav.

Poté se cholera rozšířila z Petrohradu do Finska, odtud do Londýna.

Kvůli karanténě se poměščici (vlastníci půdy), kteří na léto odjeli na svá panství, nemohli dostat zpátky do měst, když začalo chladné počasí. Tomu vděčíme za slavný Puškinův Boldinský podzim – za vše, co bylo napsáno v tomto Boldinském podzimu.

No a ještě pár slov o tom, jak skutečné strašné události dostanou do myslí a srdcí obyvatelstva ozvěnu, která je pro státní moc naprosto nepochopitelná. V lidových legendách se říkalo, že cholera je taková zlá stará žena se znetvořeným obličejem. Byla také představována jako obrovský černý pták s hadími hlavami a dlouhým ocasem. Létal nad lidmi a koho se dotkl křídlem, ten onemocněl.

K záchraně před cholerou se doporučovalo schovat se v nevytopené lázni a předstírat, že jste mrtví, lehnout si na lavici, kde se lidé potí v páře, ležet a neustále si opakovat: „Jsem mrtvý, jsem mrtvý, nesahej na mě.“ A celkově musela být cholera podvedena předstíráním, že tam nikdo není. Když zaklepe na tvoje dveře a řekne: „Hej, já jsem cholera!“ – „Tady nikdo není! Ticho, ticho, mlčet! “ Potom cholera zmizela.

Na Ukrajině věřili, že cholera nosí červené boty, že umí chodit po vodě, že bez ustání vzdychá a v noci pobíhá po vesnici a křičí: „Byla to hrůza, ale bude hůř! „

Vracím se k tomu, že v Petrohradě bojovali proti choleře obzvlášť rozhodně. Například ten Zakrevský – zopakuji, člověk velmi inteligentní a neuvěřitelně odvážný, ministr vnitra, kterého Mikuláš I. pověřil bojem proti choleře – nařídil předvést lékaře, kteří se báli účastnit se opatření proti choleře, do 24 hodin před vojenský soud. Každý chápe, co je vojenský soud.

Je možné uvést i další odvážné akce orgánů moci , ale je také možné si vychutnat to, čemu se říká zjevné administrativní běsnění. Lze uvažovat tak, že toto běsnění bylo způsobeno skutečnými okolnostmi, nebo lze hovořit o tom, jak hloupí byli úředníci. Jedna věc je však jasná – že to byla právě hyperaktivita lidí, kteří vůbec nechápali, s čím bojují, ale bojovat museli a kteří si museli nedostatek porozumění kompenzovat houževnatým nátlakem, dostala tehdy Petrohrad na pokraj vzpoury a chaosu. Povinná izolace obytných budov vypadala jako policejní operace. Drsné jednání orgánů moci bylo pro obyvatelstvo naprosto nepochopitelné. A v důsledku toho došlo k výbuchu chaosu. 

Zmatený Zakrevský se pokoušel nějakým způsobem zvládnout tuto situaci, která mu unikala, neřídil ji, protože nechápal, co má ve skutečnosti řídit. Doslova napsal následující: „Je zakázáno podléhat hněvu, strachu, únavě, skleslosti a neklidu ducha“. Toto není vtip – to je přímý citát z oficiálních pokynů ministerstva vnitra k boji proti epidemii cholery. Zakrevský by mohl říci sám sobě: „Zakazuji si podléhat najednou hněvu, strachu a úzkosti ducha“, ale vyzývat k tomu občany bylo poněkud zvláštní.

Vedle toho byly i naprosto bláznivé zákazy od Zakrevského. Bylo například zakázáno pít nečistou vodu, pivo a mladý kvas. Zdálo by se, že je to správné: bylo jasné, že s nečistým pitím to je spojené. Ale podřízení se zeptali Zakrevského: „Co máme pít?“ Něco přece museli pít. V Petrohradě navíc nebyl vodovod a se zajištěním převařené vody byly obrovské problémy.

Zakrevskému, který byl navíc ženatý s dcerou jednoho z nejbohatších lidí v Rusku, bylo vyčítáno, že vůbec nechápe, jak žijí obyčejní lidé. A že dává příkazy, které nijak neodpovídají skutečnosti, že, řečeno v jazyce současné doby, staří lidé žijící v malých bytech a oligarchové procházející se po svých panstvích, jsou rozdílné případy samoizolace.

V důsledku toho začali tehdy v Petrohradě bít policajty, lékaře, kolemjdoucí a všechny, které podezřívali z otravy.

Malý detail, poznámka na okraj: během takových pogromů byl zabit hrdinský lékař jménem Blank, který se před tím naučil zachraňovat lidi před cholerou a vrhal se do centra cholerových katastrof, aby vše nějak reguloval. Blank je známý tím, že jeho prasynovcem byl Vladimír Iljič Lenin.

Ještě jednou chci zdůraznit, že Mikuláš I. neukázal tehdy zdaleka nejhorší vlastnosti. To hlavní ale, co zachránilo Ruskou říši před velmi velkými problémy, největšími, bylo to, že po vzpouře v Petrohradě začalo oslabování.

Ale stejně se moc snažila formovat jak nesmyslný kult lékařů (lidem psali: „Věřte lékaři jako Pánu Bohu“), tak nesmyslná represivní opatření.

Pak cholera otřásala Ruskem a Evropou další století. Ale nějak si na to postupně zvykli. Náš skvělý matematik Lobachevsky, který byl rektorem kazaňské univerzity, napsal: „Na choleru se dá přivykat a zvyknout.“

Cholera. Obálka časopisu Le Petite Journal, 1. prosince 1912

Zpočátku to bylo velmi špatné. Ne nadarmo tehdy Puškin napsal: „Vím, že cholera není nebezpečnější než turecká přestřelka – ale ta odlehlost a ta nejistota – to je trýznivé.“

A nyní seznámím diváka tohoto programu s deníkovým záznamem Puškina, který byl nejen geniálním básníkem, ale také velkým myslitelem, a nejmoudřejším člověkem, který dokázal vystihnout to hlavní. Puškin provedl tento zápis do deníku v roce 1831. Přečtu to doslovně, bez zkrácení.

Dokud se předpokládalo, že je cholera vlezlá jak mor, do té doby byly karantény nezbytným zlem. Jakmile si ale začali všímat, že cholera je ve vzduchu, karantény měly být okamžitě zrušeny. 16 gubernií nelze najednou uzavřít a karantény, které nejsou dostatečně zajištěny řetězem, vojenskou silou, jsou pouze prostředkem útlaku a příčinou obecné nespokojenosti. Připomeňme si, že Turci dávají přednost moru před karanténami. V loňském roce karantény zastavily celý průmysl, zablokovaly cestu povozům, přivedly výrobce a drožkaře do chudoby, omezily příjmy rolníků a vlastníků půdy a téměř vzbouřily 16 gubernií. Zneužívání je spojeno s karanténními předpisy, kterým nerozumí ani lidé, kteří jsou k tomu využíváni, ani lid. Zrušte karantény, lidé nepopírají existenci infekce, přijmou preventivní opatření a uchýlí se k lékařům a vládě; ale dokud tu budou karantény, bude menší zlo upřednostňováno před větším a lidé se budou víc obávat o své jídlo, hrozící chudoby a hladu, než z neznámé nemoci, jejíž příznaky jsou tak blízké jedu.“

Kolik času uplynulo od roku 1831, kdy to Puškin napsal? Už téměř dvě století, brzy to bude 190 let. No, třeba by bylo o čem přemýšlet? Především o tomto zmatku, který není třeba kompenzovat administrativním běsněním.

Po celou dobu, co v Rusku trvá covidový epos, každou noc čtu knihy o imunologii, virologii, epidemiologii, molekulární biologii, genetice atd. Mám na to minimální množství volného času, které administrátoři nemají. A existuje určitá predispozice něco absorbovat, i když jsem hříšník: miloval jsem matematiku a fyziku, a také jiné obory, především humanitní, ale nikdy jsem neměl rád medicínu, biologii nebo organickou chemii … Opakuji, mám na to určitý drajv, nezávaznost: nejsem administrátor – a mám volný čas. Ti, kteří se tím zabývají, nic z toho nemají.

Zakrevský byl velmi odvážný a inteligentní člověk. Udělal při tom tolik hloupostí. Samozřejmě ho lze pomocí PR kampaně vykreslit jako úplného pitomce, který psal, kdo ví co. Ale on takový nebyl.

Ale to, že takový nebyl, na podstatě věci nic nezměnilo. Protože viděl před sebou něco naprosto tajemného, ​​nebylo se koho ptát, zmatek byl obrovský. A začal říkat: „Tak! Nasadit masky! Pochodovat! Chodit na procházky jeden po druhém! “ – nebo něco v podobném duchu.

Nedostatek porozumění by neměl být kompenzován přemírou administrativní vůle. Je to nesmyslné a kontraproduktivní. A můžete skončit dost špatně.

A porozumět tomu všemu je velmi obtížné. Obzvláště obtížné je to tehdy, když je silný odpor způsoben ukvapeným popíráním všeho, neopodstatněným popíráním všeho, co dělá medicína, epidemiologie atd..

Lidé oprávněně cítí, že v činnosti medicíny je hodně hlouposti a něčeho špatného. Nechápou, co to je, nemohou na to přijít, a když to všechno začne být neopodstatněně odmítáno – hlasitě, zvučně a na první pohled přesvědčivě – pak to lidé samozřejmě poslouchají. A v jistém smyslu, když všichni ti Gatesové, kteří si vyhrnuli rukávy (a oni si je očividně vyhrnuli a chystají se na nový „chňap“), dělají něco mizerného, pak takové úpění, pateticky zjednodušené, najednou začneš také vnímat jako alespoň nějakou reakci na to, co se děje.

Je však jasné, že jde o výkřiky bezmoci, nevědomosti, bezradnosti a že je to stejné jako u Ludditů, kteří viděli obrovské zlo ve strojích a rozbíjeli je, aby se vrátili do éry řemeslné činnosti. Ale to není možné! 

A pak dochází k velmi významnému rozvětvení.

Buď skutečně dochází v jistém smyslu k nadměrnému napětí mysli – aby člověk skutečně porozuměl tomu, co se děje, aby si dal schůzku s moderní vědou, setkal se s ní, což je téměř nemožné (ale když jsou věci špatné, toto „téměř“ musí být překonáno – zde je zapotřebí kombinace mysli a vůle).

Nebo je nutná kapitulace.

Když se mě ptají: „A co je třeba dělat?“  Mohu odpovědět. Nejprve musíte zapnout mozkové závity. Ať chcete nebo ne, musíte. Vážně. A neříkejte panicky: „Ach, on tak dlouho mluví a mně se už po 15 minutách mozek vypíná!“ Opláchněte se studenou vodou a zapněte mozek. Donuťte ho pracovat. Jak mozek, tak duši.

Не позволяй душе лениться!

Чтоб в ступе воду не толочь,

Душа обязана трудиться

И день, и ночь, и день, и ночь!

(Nikolaj Zabolockij)

Nenech duši zahálet!

Ať nezleniví moc,

Duše je povinna pracovat

Den a noc a den a noc!

A stejně tak i mysl.

Když pak na něco přijdeš – není důležité jestli s něčí pomocí nebo sám, s čí pomocí, ale vážně, pak pochopíš, že se nedá pohybovat setrvačností. Jsem velmi skeptický vůči známému aforismu „Dají-li vám linkovaný papír, pište napříč“, protože otázka spočívá v tom, co přesně píšeš, a ne, aby jsi psal všude napříč. Jestli tě ale setrvačnost táhne špatným směrem, nenech se zatáhnout na toto „špatné místo“. Musíš cítit sílu tohoto obrovského proudu, který tě nese jako třísku, a pocit, že tě nese k vodopádu, kde padáš, lámeš si kosti, a ne sám, ale společně se všemi, které miluješ. Zaber opačně, proti proudu, jako by to nebylo obtížné. Dostaň se na břeh, dělej si, co chceš, ale nenech tuto setrvačnost převládnout.

Nejprve zapnout mozek.

Pak – probuzení jako odmítnutí automatizovaného setrvačného chování („zítra se budu chovat jako dnes, pozítří – jako zítra“, a tak každý den).

A pak – do třetice. Tak nějak s vážností přistupte k tragické pravdě fráze hrdiny Harryho Morgana z Hemingwayova „Mít nebo nemít“, který řekl: „Člověk sám nemůže udělat vůbec nic.“ S takovými setrvačnými toky se nebojuje na vlastní pěst. S nimi se bojuje pouze společně. Při transformaci sebe v rámci tohoto „společně“ chápu, jak malé šance na to jsou, chápu, jak je to těžké, jak jsou dnes lidé rozděleni. Nejhorší, co se nyní usadilo v myslích, srdcích, uvnitř volních svalů člověka, je samota. Ona byla už v předchozích letech velká, ale nyní se stala extrémní.

A bude růst. Všechno to distancování, všechny ty karantény a další opatření, to vše je potřeba, aby se zvýšila samota a zlomil člověk, který stále na něčem lpí. Protože on sám nemůže udělat vůbec nic.

Jakkoli idiotské jsou moderní konzumní formy komunikace, tím spíš, že také stále více degenerují. Někdy pozoruji, jak v restauraci sedí nějaká dívka a kluk, oba se dívají do mobilních telefonů a něco ťukají. Není jasné, proč přišli a sedí naproti sobě … Opakuji, ať by byly idiotské všechny tyto večírky, stále se jedná o křeče lidí, zejména mladých lidí, které mají nějakým způsobem prorazit bariéru osamělosti, tuto zeď prázdnoty a samoty. Teď to všechno poroste.

Znamená to, že chci říci, že to všechno jsou jen intriky a že neexistuje žádná nemoc atd.? To by bylo velmi jednoduché: „Konají zlo“.  Ano, konají zlo ! A ještě jaké! A budou ho dělat ještě větší. To ale neznamená, že nic není. Covid je nemoc, která je z mého pohledu (po tom všem, co jsem si přečetl, a nejsem tu sám), rozhodně způsobena člověkem, obsahuje v sobě vklady do genomu, které jsou zjevným projevem vůle lidí, kteří vytvořili tuto biologickou zbraň.

Je to seriózní zbraň. Ne tak smrtící, jak se říká, ne tak zdrcující, jak se říká. Ne tak tajemná, aby se nedala léčit. Ale velmi vážná. A přirovnávat ji k chřipce mi nepřijde úplně fér.

Ale důsledky toho, jak se s tím potýkají, když se dostávají do administrativního běsnění a když nic nechápou, a když zbožňují názor některých někdy vůbec ne prvotřídních a velmi angažovaných specialistů, a když z nějakého důvodu opomíjejí názor ostatních lidí, všechno, co bude s tím spojeno, bude mít za následek monstrózní důsledky, nesrovnatelné s pohromou, kterou přináší samotný covid. A její zdroj by bylo, mimochodem, také třeba rozebrat, zrušením zákazu myšlení a posouzením různých variant povahy choroby. Protože je těžké ji dokonce léčit a protože existuje zákaz chápání („věříme, že to všechno je takhle a ne jinak“).

Když připustíš, že nemoc existuje a že je ještě taková složitá, pak lze vážně porovnat náklady spojené s rozmachem samotné nemoci a náklady spojené s opatřeními, která se přijímají, aby se jako nemoc zastavila. 

A pak se najednou ukáže, že na pořadu dne jsou ty nejsložitější vědecké problémy. A také to, jak jsou tyto vědecké problémy propojeny s komerčními zájmy, se zlou a rozsáhlou politickou vůlí, s základními trendy ve vývoji lidstva a, prosím za prominutí, s tím, čemu se říká buržoazní nebo antagonistická společnost. Společnost pánů a otroků, společnost, která absolutizuje moc a zisk. Všechno se to začíná propojovat dohromady.

  • Pokračování bude následovat

3 komentáře

  1. Ohledně globálního řešení kovidu platí a je plně dostačující to co řekla Peková. „Je třeba najít tu jeskyni ze které to vypouštějí“. To je obrazné a principiální.
    Jenže to zde mluvím o globální změně systému z davo – elitárního otrokářství na pro – lidský. Do té doby budeme pořád jen řešit scénky zinscenovného divadélka pro davy namísto skutečného života.

Napsat komentář