Identita – rozbor společenského jevu

Z KOB a dalších zdrojů poznání si můžeme utvořit souvislý obrázek o jednom z klíčových jevů v životě společnosti, který leží v samém základu většiny sociálních procesů. Je jednou z příčin utváření i rozbíjení státních celků, vzniku společenských skupin a hnutí a dalších neméně významných věcí. Obecně je nazýván IDENTITA.

Identita je ztotožnění svého já s určitým objektem. Tím může být jakákoliv společenská skupina, organizace, idea nebo učení. Každý z nás cítí mnoho různých identit. Každá tato identita se váže k jiné společenské kategorii a za běžného stavu tyto různé identity nejsou ve vážnějším vzájemném konfliktu (i když částečný rozpor v nich někdy bývá).

Můžeme mít identitu státní, národnostní, náboženskou, třídní, identitu kuřáků nebo nekuřáků… Zkrátka jakoukoliv identitu, na kterou si vzpomeneme.

Každá z těchto identit má svůj egregor. Ten je nabíjen tak silně, jak na tuto identitu myslíme a jak pro ni pracujeme (jak moc na ní lpíme). Některé z našich identit mohou být prakticky bezvýznamné, jiné pro nás mohou být zásadní a klíčové. U různých lidí může mít tato důležitost různé pořadí.

Identita silně ovlivňuje naše myšlení a jednání, může být tedy nástrojem řízení. S identitami se může pracovat a mohou být v zásadě využity konstruktivním i destruktivním způsobem. Mohou naplňovat různé cíle řízení.

Člověk dokáže do jisté míry vědomě rozhodovat o svých identitách. Tato schopnost je spojena s mravností – pokud se vzdáme mravního úsilí, pak se můžeme stát otroky jedné nebo více svých identit. V takovém případě jsme v podstatě bioroboti, pracující na základě automatismu svého egregoru.

V opačném případě, kdy je přítomno svědomí a mravní úsilí, myslíme a pracujeme nezávisle na svých identitách nebo si dokážeme sami zvolit takovou identitu, která je za stávajících okolností správná a přináší obecný užitek.

Své identity bychom měli neustále kontrolovat, abychom se nestali bioroboty. Neměli bychom dopustit příklon k absolutní poslušnosti své identitě. Vždy jsou na místě otázky – čeho pěstováním této identity dosáhnu/dosáhneme? Bude to ku prospěchu všech? Bude to v souladu se Záměrem?

Stát

Hlavní pilíř, na kterém stojí stát, je právě identita. Občané musí být ztotožněni s tím organizačním celkem, ve kterém žijí, jinak dochází k jeho destrukci. Všichni lidé však nemají stejný vliv – příslušníci elity většinou hrají důležitější roli ve vytyčení směru politicko-společenského vývoje. Proto je identita řídící elity klíčová.

S elitou však bývá obecně problém. Není vedena a motivována k silné identifikaci se svým státem a národem, naopak – je kosmopolitní. Takový je dnešní stav věcí a podobné (někdy více někdy méně) to bylo i po dobu nám známé historie (od začátku biblické expanze, vysvětlení je prosté: kondenzačním jádrem elit v celé historii byli – souladu se záměrem nadnárodního řízení – „vyvolení“ jednotlivci „vyvoleného“ etnika. A to se nesjednocovalo identitou příslušnosti k národu, ale identitou příslušnosti k ideologické doktríně Starého Zákona).

Česká elita se ve své většině identifikuje se Západem, západní ideologií, liberálními hodnotami. Svou českou identitu podřizuje těmto identitám. Navíc mnozí elitáři vnímají svou vyšší společenskou třídu jako něco více než nižší třídy, především se cítí být schopnější a s vytříbenějšími názory. Na tomto základě je realizováno „rozděl a panuj“ – „lepší lidé“ podporují „lepší politiku“, „burané“ podporují „horší politiku“. Třídní identita zde hraje klíčovou roli a je stále záměrně posilována. V tomto ohledu se k těm „lepším“ pod vlivem propagandy hlásí i velká část střední třídy (chtějí být na sebe hrdí, ve skutečnosti jde o vnitřní pýchu vycházející z ega).

Prostí lidé jsou často blíže pravdě a spravedlnosti, ale mají menší schopnost organizace, méně znalostí. U elity a jejích nohsledů je tomu naopak. Pro udržování tohoto stavu fungují ve společnosti konkrétní řídící mechanizmy: sociální segregace už od nejmladší generace (elitarizace chytrých a nadaných dětí), deformace přirozeného sociálního a intelektuálního rozvrstvení tlakem na urbanizaci a centralizaci „bílých límečků“ – např. pomocí koncentrace dobře placených pracovních míst do velkých měst. Tím dochází nejen k bio-degeneraci, ale také k oddělení těchto částí společnosti (tady nemá smysl připisovat tyto deformity jen současné liberální společnosti – mnohé z toho rostlo už i za socialismu, jen podmínky pro skutečný „rozmach“ této sociální „stratifikace“ nebyly tehdy optimální. Výborný vhled do systematické „výchovy“ tvárné elity už od mládeže podala autorka zde).

Na příkladu státu vidíme právě kolizi identit – státní identity, vlastenectví a proti tomu identity nadnárodní a identity třídní. Stát může být státem jen v tom případě, kdy jednotlivé společenské skupiny na jeho území jsou si bližší k sobě navzájem než k nadnárodním celkům. Porušení homogenity vede k oslabování sounáležitosti, a nakonec až ke konci existence státu v pravém slova smyslu. V tomto stádiu se nacházíme v současné době, kdy stát je jen takovou slupkou zakrývající realitu skutečných identit a skutečného řízení.

Na otázku, zda je tento stav správný, jednoznačně odpovídám NE. Jestliže se ideově oddělíme od toho, co nám je prostorově blízké, to znamená od naší země a od lidí okolo sebe, a nahradíme to něčím vzdáleným, co vlastně ani osobně neznáme, lidmi a skupinami z jiných konců světa, pak se stáváme extrémně zranitelnými. A to jak v hmotné a organizační rovině, tak i v rovině informační – může nám být cokoliv vmanipulováno, aniž bychom si to měli šanci ověřit na vlastní oči.

Stát musí být pevně spojen se svou zemí a s celým národem. Musí být pevným organizačním celkem. Jakákoliv ideová i organizační dezintegrace je škodlivá. Na prvním místě musí být vždy vlastenectví jako všeobecná zastřešující idea. Pravé vlastenectví v sobě již potenciálně obsahuje vše potřebné – ideu sociální spravedlnosti, kulturní a organizační svébytnosti, ideu svobody a tvůrčího prostředí…

Národ a národnosti

Národní otázky jsou v současné civilizaci jedny z hlavních nosičů lidských identit, a tudíž hrají velkou roli v řízení sociálních supersystémů. 

Pokud se v chápání této klíčové lidské identity nedokážeme správně zorientovat, pak se můžeme setkat s velmi nehezkými následky. A většina lidí v tomto ohledu rozhodně dobře zorientovaná není.

Co je tou hlavní chybou a záměrnou manipulací? Je to směšování pojmů národ a národnost. Nepochopení této věci způsobuje náchylnost k vyvolávání konfliktů a podkopávání stability států a zároveň neschopnost se těmto nástrahám bránit.

Abychom přešli k věci, pojďme si oba pojmy a za nimi se skrývající sociální jevy objasnit.

Národ je společensko-politickým celkem. Národ je skupina lidí tvořící jedno společenství. Národ vytváří vlastní stát, čímž se organizuje a může tak řešit důležité úkoly vlastního zabezpečení, rozvoje, ochrany atd. Národ sdílí společnou kulturu a politické záležitosti. Je spojován tím, že jeho příslušníci řeší společné problémy a obecně se předpokládá vyřešení těchto problémů ve prospěch národa jako celku, v ideálním případě. 

Národ je homogenním supersystémem, jehož hranice by měly kopírovat hranice státu. Příslušníci národa žijí v jednom informačním prostoru a do jisté míry v jednom hospodářském systému. Funguje zde územní jednolitost a rovnost všech regionů, žádným není nadržováno, všechny mají srovnatelné životní podmínky, stejná pravidla a zákony (za ideálního stavu). A to je dáno především tím, že zdrojem kvality života lidí ve všech těchto regionech je jedno řízení (vláda).

Národ pak může zahrnovat různé národnosti. Ty mohou být situované do určitého území, ale jen zhruba, bez přesných hranic. Národnosti se všude promíchávají a prolínají. Nelze oddělovat jedny od druhých. Mohou v sobě nést určité tradice, nářečí nebo lidovou slovesnost, což se předává z generace na generaci. Kultury národností jsou zdrojem národní kultury, národní kultura zase ovlivňuje kultury jednotlivých národností. Tato výměna spěje k tomu, aby se všechny národnosti a všichni obyvatelé k sobě přibližovali a tvořili funkční společenství.

Národností existuje obrovské množství a i každá z těchto národností se může dělit na ještě menší národnosti a etnika, třeba až k jednotlivým rodům. Národnosti též zanikají, když zanikne identita nesená jejich příslušníky (z jakýchkoliv důvodů).

Národní identita je identita politická a organizační. Má stmelovat společnost celého státu, a to jak v horizontální, tak ve vertikální rovině. Národnostní kultura pak může tuto národní identitu doplňovat a rozvíjet. Národnostní identita ale nikdy nesmí zasahovat do organizační a řídící roviny! V takovém případě dochází ke konfliktu identit. To vede ke třenicím až k úplnému rozbití státu.

V řízení jakéhokoliv útvaru nikdy nesmí hrát roli žádná národnostní identita! Jakýkoliv řídící kádr musí sloužit výlučně svému státu a národu. Politické organizace by se neměly spojovat s národností, to by mělo být i zakázané. Přesto u nás takové politické strany existují, máme několik příkladů (jsou to marginální subjekty, ale potenciálně se mohou stát dobře založenými „minami“ ve stabilitě státnosti).

Administrativní a samosprávné členění by také nemělo být určováno podle národnostních faktorů, protože takový stav obecně vede k dezintegraci státu. Pokud není jiná možnost, je rozčlenění státu podle národnostního nebo vývojového faktoru tolerovatelné, ale jen jako přechodný stav, nikdy jako konečný cíl. Jakákoliv národnost tvořící autonomii se fakticky stává novým politickým národem, vyčleňuje se a opouští mateřský stát a všechny jeho výhody. Proto by si na jakousi touhu po sebeurčení měl každý dát pozor a vidět ji jen tam, kde má své místo. V podstatě se jakékoliv národy mohou i rozdělit, ale oba dva (nebo více) pak ztratí mnohem více než získaly. I když jsou i případy, kde to má určitou logiku (např. oddělení Bangladéše od Pákistánu).

V minulosti i současnosti máme mnoho příkladů nesouladu mezi státem a národem, který většinou vyústil v zánik onoho státu. Uvedu několik z nich.

Československo

Československá identita byla zpočátku posilována společnou hrozbou pro všechny části našeho jednotného státu. Poté, co byla hrozba naplněna a už nebylo co bránit, projevil se kořen nesourodosti a skutečnost, že Čechoslováci přes veškerou snahu jeden národ nevytvořili. Poválečná doba možná přinesla nové naděje, ale záhy se pokračovalo ve starých kolejích rozštěpenosti.

Pokud bychom hledali, kdy se vlastně Československo rozpadlo, většina lidí odpoví, že v roce 1992. Jenže rozpad se ve skutečnosti realizoval postupně, již po revoluci, od kdy byl náš jediný supersystém ‘rozpojován’. Zásadním zlomem bylo oddělení českého a slovenského informačního prostoru. Ani zde ale není začátek zničení státu, vše bylo jen důsledkem politického rozdělení realizovaného podle socialistické Ústavy z roku 1960. Ta asymetricky zavedla Slovenskou národní radu působící na území dnešního Slovenska. Poté, v červenci 1968, byl schválen ústavní zákon o československé federaci, kterým zanikla jednotná republika a byl vytvořen stát skládající se ze dvou socialistických republik s vlastními národními radami (parlamenty) i vládami. Byly dokonce pokusy Československo rozporcovat trojitě – od České socialistické republiky odtrhnout ještě “moravskoslezskou”.

Podobné to bylo s komunistickými stranami, které měly dvě základní územní organizace (českou a slovenskou). Samostatná organizační struktura vázaná na národnostní nebo historicky-územní identitu je vždy cestou k rozpadu státu. A komunistická strana byla tehdy tou nejvyšší mocí.

Prvotní asymetrie hrála důležitou roli v tom, že ve Slovácích vzbuzovala pocit těch menších a slabších, co se dožadují svého práva. Tím v nich byla budována antistátní identita. Jestliže u nynějšího českého národa nebyl s československým národním uvědoměním problém, tak u Slováků se tato národní identita začala hroutit anebo nebyla nikdy plně přijata. Pocitu odstrčení občanů na východě země napomáhala geografická vzdálenost od centra řízení (Prahy) i hospodářské odlišnosti. To vše by se však dalo po ideové stránce lehce překlenout. 

Integrace českých zemí, Slovenska (a P. Rusi) do jediného státu v podstatě nebyla ani započata v takové hloubce, jak bylo potřeba. Už za první republiky měly oba celky rozdílné administrativní uspořádání na základě rozdílné právní úpravy (kraje a župy). To bylo sice v roce 1928 zrušeno, ale namísto toho bylo zavedeno zemské uspořádání se zemskými zastupitelstvy, výbory a prezidenty. Byly tedy zase obnoveny organizační překážky bránící integraci všech národností do jediného národa. A našly by se další věci dotvářející celkový nesoulad. To jen dokládá fakt, že Československo bylo projektově-zkonstruovaným státem na hraně politické stability, majícím určitý úkol v rámci globální politiky. Jeho stabilita musela být podmínečná, tak jako u každého konstrukt-státu, aby mohl být ve zvolené době likvidován.

Jinak ale splnilo svou dějinnou roli a pod jeho ochranou jsme došli do další doby, za kterou již máme spoluodpovědnost. Tedy jak dál? Využijme svou stále trvající blízkost částí bývalého Československa a tuto blízkost prohlubujme. Až nastane ten správný čas, může dojít znovu ke sjednocení. V takovém případě je ale nutné budovat naši společnou zemi zcela jinak. Základním východiskem musí být spojování toho, co oba spojující chtějí, potřebují a z čeho profitují – a zároveň tak, aby došlo k postupné homogenizaci státu a nebylo možné vytvářet umělé rozdíly. Tedy, dle KOB – stavba na principu BLOKU.

Rakousko-Uhersko

V ideálním případě má každý stát svůj jediný a jednotný národ. Ne vždy je ale tohoto dosaženo, v některých případech ani náznakem. Důvody mohou být dva. Za prvé, státotvorný národ nepřijímá ostatní národnosti a území jako sobě rovná, provádí politiku vlastní nadřazenosti. Tím odrazuje ostatní od ztotožnění se s tímto státotvorným národem. Pokud vůdčí národ považuje pouze svou vlastní kulturu za jedinou správnou a ostatní kultury se snaží vyvracet a nahrazovat tou svou, pak má o odpor postaráno.

Druhou příčinou může být nechuť ne-vládnoucích národností-národů vytvořit jediný národ s vůdčím národem. K tomu mohou mít jak subjektivní, tak objektivní důvody – většinou ty popsané výše.

Ambice být samostatným národem může být opodstatněná a správná, nebo nemusí. Pokud by dosud svébytný národ měl “rýt držkou v zemi” před novými páníčky, tak na takovouto nabídku nesmí přistupovat za žádnou cenu. Pokud by však měl společně s dalšími vytvořit jediný silný svazek sobě rovných národností, kde každá z nich vnáší svůj důstojný vklad do jednotného státu, pak je dobré jít touto cestou. Většinou ale nelze něco takového zobecňovat, každá situace je specifická.

Rakouská monarchie byla složena z množství národností a historických územních celků, které různými způsoby integrovala do svého státu. Pokus vytvořit jeden rakouský národ byl realizován potlačováním těchto národností, proto nemohl dosáhnout svého vrcholného potenciálu. Monarchie se snažila “deaktivovat” přirozeně historicky vzniklé politické národy a jejich kultury. Tím v průběhu staletí ztratila mravní právo na svou existenci.

Stát byl od začátku pouze soustátím a tím zůstal až do svého konce. Rozhodující byl sice rakouský element, ale ve skutečnosti o rakouský národ nešlo, základy státnosti ležely v rodu Habsburků. Rakušané se z těchto i výše uvedených důvodů nikdy nestali mnohonárodnostním národem obsahujícím celý stát.

Na závěr je třeba dodat, že tak, jak nadnárodní řízení napomohlo poslepování rakouské monarchie, tak se stejnou měrou zasadilo i o její demontáž, jejíž aktivní fáze probíhala minimálně od začátku 19. století. Mocnářství bylo projektově-zkonstruovaným státním konglomerátem bez vlastního národa a bez vlastní identity sdílené vším obyvatelstvem.

Evropská unie

Mohlo by se zdát, že EU jde cestou vytvoření superstátu. Státem se ale nikdy nestane. Je pouhým konglomerátem dříve nebo později odsouzeným k zániku. 

EU sice pěstuje svou evropskou identitu, zejména mezi elitáři. Ale zároveň udržuje nerovnost mezi jí podřízenými národními státy a očividně nemá zájem o skutečnou integraci. Proto tuto evropskou identitu může přijmout pouze duševní mrzák a podpindosník. EU stále prokazuje, že jí nejde o žádný národ, zvláště ne o národy střední a východní Evropy. Její vedení není s námi ztotožněno a nemá sjednotitelské cíle. 

EU je pouhou výkonnou řídící periferií nadnárodního řízení. Kromě plánované likvidace obyvatelstva západní Evropy masovou imigrací má v agendě zajišťování kolonizace východních států a udržování jejich postavení jako zemí druhé kategorie.

A podporovat moloch, který nás neuznává jako lidi rovné lidem na Západě, může jen ten, kdo postrádá vlastní sebeúctu.

Závěr

Abychom ubránili vlastní svébytnost, musíme znát objektivní zákonitosti, dle kterých probíhají sociální procesy. Potřebujeme chápat rozdíl mezi národem a národností a znát místo obou těchto identit v životě společnosti.

Národ by měl kopírovat území svého státu a být neochvějným východiskem jakýchkoliv politických snah. Národnost je důležitým zdrojem kultury, ale nesmí na jejím základě probíhat řízení a stavba organizační struktur a celků.

Neměla by být pěstována třídní identita, ale identita národní. Ta musí mít v politických záležitostech suverénní postavení (nesmí být nahrazena sebe-identifikací s nadnárodními celky).

To je pouze jeden z mnoha principů, které bychom měli uvést do své státotvorné kultury, abychom se nestali oběťmi okolností a objekty cizího řízení, jehož cíle nejsou v souladu s našimi zájmy.

Pracujme na svém vzdělání a rozvoji svých kompetencí, abychom mohli budovat svůj jednotný stát, kde je každý jeho obyvatel rovnoprávným občanem a jeho nedílnou součástí.