14b KURGIŇAN: KORONAVIRUS – JEHO CÍLE, AUTOŘI A VLÁDCI – ČÁST XIV – dokončení

Ve filmu „Lék proti strachu“ (režie Albert Mkrtčjan, SSSR, 1978) vše začíná tím, že obyčejný sovětský milicionář, nijak zvlášť zajímavý okrskář, je obviněn z toho, že se těžce opil a byl okraden – byl mu odcizen průkaz a zbraň. Pak se ukáže, že tento okrskář byl otráven nějakým podivným lékem. A vyšetřovatel, který dostal tento případ, se setká s vynikajícím, úspěšným, ale amorálním vědcem, který mu vysvětlí, co přesně tento lék je: „Vidíte, tento lék by pomohl vyléčit mnoho nemocí. Depresi, neurózu, schizofrenii, a hlavně strach, tuto prastarou nemoc lidstva. Tento přípravek nás tak znepokojuje, že jsme dokonce předem vymysleli název: metaproptizol. “

Pak manželka tohoto amorálního vědce poskytne vyšetřovateli ještě podrobnější vysvětlení hodnoty léku, který chce její manžel objevit.

„Vyšetřovatel: Olgo Iljinično, řekněte mi prosím, nejsem v této oblasti odborník, proč je kolem tohoto přípravku – metaproptizolu – tolik rozruchu?“

Olga Iljinična (Panafidinova manželka): Není divu. Bude to výjimečný objev. Podle plánu Komise pro vědecké prognózování UNESCO se s tvorbou takových léků počítá ve 20. letech příštího století. Takže po získání metaproptizolu Alexandr [Panafidin] předběhne éru o 40 let a bude první na světě. „

A pak jde vyšetřovatel k jinému vědci – k tomu, kdo skutečně objevil tento lék proti strachu. A tento vědec diskutuje s vyšetřovatelem o specifikách jeho amorálního úspěšného konkurenta, a o všem, co se týká podstaty strachu jako takového.

„Vyšetřovatel: Moc vás prosím …

Lyžin: No  … V jednom království, v jedné zemi, žil slavný člověk, věrný přítel a talentovaný vědec Saška Panafidin. A nikdo na světě, dokonce ani on sám, nevěděl, že se v jeho duši usadil virus chamtivosti, moci a strachu.

Vyšetřovatel: Panafidin mi ale nepřipadal vystrašený.

Lyžin: Pro Panafidina není strach reakcí na skutečnost, je to jeho pohled na svět, rozumíte? Stále se bojí, že někde neuspěje, že něčeho nedosáhne nebo ztratí to, co dokázal. Po celou dobu ho strach nutil něco obětovat: přátelé, lásku, svědomí vědce … A  svůj talent tam zahodil.

Vyšetřovatel: Řekněte mi, Vy sám jste odvážný člověk?

Lyžin: Ne, ne. Jako dítě jsem se bál tmy, bál jsem se svého otce. A teď se bojím své sousedky. A v práci se bojím vedení, dokonce i laborantky. A přitom vím, že jen strach brání tomu, aby byl člověk šťastný. Strach – to je potřeba ponižovat a ochota ponižovat se. Nesnáším svůj strach. Vždy jsem s ním bojoval. Zkoušel jsem bojovat.

Vyšetřovatel: A Panafidin?

Lyžin: Ze svého strachu vytvořil pohodlný životní program. Proto byl schopen zrady.

Vyšetřovatel: Řekněte mi, jak vás Panafidin zradil?

Lyžin: My jsme tehdy testovali jeden lék. Nyní se prodává za 16 kopějek v každé lékárně, v něčem pomáhá. Tehdy se zdálo, že to bude všelék. Jedna žena u nás podstupovala léčbu. Jednoho krásného rána byla nalezena mrtvá. Případ to byl neuvěřitelný, nečekaný. Bylo nutné to vyřešit, zjistit, co se stalo. Ale Panafidin už dostal strach a řekl, že jsem svévolně překročil dávku léku, po které přišla smrt.

Vyšetřovatel: Čeho se Panafidin bál?

Lyžin: Jak čeho? Bál se, že téma bude uzavřeno, nebude laboratoř, odvolají ho z vedení problematiky. Řekl mi to takto: „Obětoval jsem vědě to nejdražší – přítele.“

Vyšetřovatel: A co se stalo potom?

Lyžin: Komise zjistila, že pacientka zemřela na trombózu. Ve spánku se utrhla krevní sraženina a zablokovala plicní tepnu. Náš lék s tím neměl nic společného.

Vyšetřovatel: Vladimíre Konstantinoviči, slyšel jste něco o metaproptizolu?

Lyžin: Proč se na to ptáte?

Vyšetřovatel: Protože by mě zajímalo, jestli ho mohl vyrobit Panafidin.

Lyžin: Ne! Ne!

Vyšetřovatel: Proč si to myslíte?

Lyžin: Protože jsem ho vyrobil já. „

Děj se dále vyvíjí. Zločinci kradou skutečnému, výjimečnému tvůrci léku proti strachu preparát, který vynalezl. Při loupeži je tvůrce metaproptisolu vážně zraněn a jeho amorální prosperující konkurent se pokouší ukrást objev svého kolegy ležícího v nemocnici. A když je při tom chycen, zajímavým způsobem mluví o strachu s vyšetřovatelem.

„Vyšetřovatel: Jednou jste řekl, že lék proti strachu je čistě vědecký problém …

Panafidin: Samozřejmě, bojácnost člověka je určena množstvím adrenalinu v krvi, a to je vše. Zajímá mě holá chemie.

Vyšetřovatel: Je děsivé přemýšlet o tom, jak byste s lékem naložil, kdyby to bylo podle Vás.

Panafidin: Co naznačujete?

Vyšetřovatel: Nenaznačuji, říkám na rovinu: vaše holá chemie může z léku proti strachu udělat lék proti svědomí. Vždyť chemie má stejný účinek jak na dobrého člověka, tak na šmejda.

Panafidin: Tyto nesmysly jsem již slyšel od Lyžina. Je zábavné, že můj kolega našel tak rychle společný jazyk s policistou.

Vyšetřovatel: Lyžin a já jsme také kolegové, jen v jiném oboru.

Panafidin: Zajímalo by mě v jakém?

Vyšetřovatel: Obávám se, že to nebudete moci pochopit. Oba jsme lidé.

Panafidin: Lidé! Lidstvo! Věda! A ukažte mi vděčné lidstvo ve frontě v nemocnici s balíčky pro Lyžina. Nebo celosvětové konsilium lékařů u jeho postele. Lidé!

Vyšetřovatel: Vy, Panafidine, jste temný a zlý cynik. A ne tak chytrý člověk, jak by se mohlo zdát.

Panafidin: A vy jste začal se mnou špatnou hru. A velmi mi překážíte v práci. A o tuto úvahu se podělím s vaším vedením.„

Vyšetřovatel, který pochopil, o co jde, požaduje od svého nadřízeného, generála milice, aby byl okrskář z důvodu neviny plně zproštěn obvinění. V reakci na to generál vede určitý monolog, ne bez patosu, který se samozřejmě svou hloubkou a obsahovou náloží výrazně liší od Hamletových monologů, ale pro nás má velký význam, proto tento monolog uvedu.

„Vyšetřovatel: Soudruhu generále, oficiální vyšetřování ukázalo, že Pozdnjakov byl otráven silným lékařským preparátem. V této souvislosti žádám o zastavení šetření Pozdnjakova.

Obecně: To je vše?

Vyšetřovatel: Vše.

Generál: Odmítám. Při šetření jakékoli krádeže je vyšetřování povinno zajímat se o osud okradeného. Co ti bylo ukradeno, Andreji Filippiči?

Pozdnjakov (okrskář): Pistole Makarov a služební průkaz.

Generál: Vzali i peníze?

Pozdnjakov: Ne, peníze nevzali.

Generál: Měl jsi s sebou hodně peněz?

Pozdnjakov: Dva ruble.

Generál: Díky bohu, aspoň peníze zůstaly nedotčené. Ale co dělat ohledně pistole a průkazu, to si nedovedu představit. Možná tě k tomu něco  chytrého napadne, co, Tichonove? [tj. vyšetřovatel] Tak … Pojď, pojď, pojď … Zastavíme předběžné šetření Pozdnjakova a on odtud vyjde jako páv, s novou zbraní a průkazem, jako příkladný inspektor, a ne jako mokré kuře.

Pozdnjakov: Já … nikdy ...

Generál: Tak dělej, řekni, Pozdnjakove, co si o tom myslíš. Proč mlčíš? Myslíš si, že se mýlím? Že nad tebou, nešťastníku, vynáším soud a trest? Na frontě byla vojenská jednotka kvůli ztrátě praporu a zbraní rozpuštěna. Průkaz, Pozdnjakove, je součástí praporu. Byl ti dán tento malý prapor a spolu s ním práva nesrovnatelná s ničím. S ničím, rozumíš? A nyní zločinci používají tato práva proti těm, které máš chránit. Pod tvým praporem a s tvojí zbraní v ruce. Musíš mi velkoryse odpustit, ale nemám žádné náhradní prapory. A přebytečné zbraně se tady také neválejí.

Pozdnjakov: Co mám teď dělat?

Generál: Chytit zločince. Svou čest a zbraň znovu získej v bitvě. Tady Tichonov žádá o tvé připojení k operaci.

Pozdnjakov: Ano, už abychom na ně vyrazili společně se soudruhem kapitánem Tichonovem, holýma rukama bych je roztrhal na polovinu.

Generál: Tak to děkuji. To by mi tak ještě chybělo ke všem mým starostem. Uklidnil jsi mě … Nemám právo ti dát novou pistoli, a abych byl upřímný, nechci. A pustit tě, neozbrojeného, na zjevně ozbrojené zločince, je také trochu hloupé. Tady si vem moji. Vrátíš ji, až dostaneš svoji.

Pozdnjakov: Děkuji.„

Čím je pro nás tento monolog důležitý? Tím, že v tomto monologu (který, opakuji, není mistrovským dílem) generál milice přinejmenším mluví o tom hlavním – o praporu, cti, přísaze, závazku. Toto všechno u dokonalého zabijáka neexistuje a nemůže existovat. A zatím právě tyto nejvyšší významy, které skutečně hřejí obyčejného okrskáře, z tohoto okrskáře udělají vojáka, který dokáže porazit dokonalého zabijáka.

A totéž se stalo s těmito významy během Velké vlastenecké války. Skorzeny byl téměř dokonalý zabiják. U nás byli lidé, kteří nebyli tak obroušení z hlediska technokratického a technického, ale dokázali Skorzenyho úplně přehrát. A přehráli. Jinak by válka měla jiný výsledek.

A to je zásadní problém, který mě přiměl mluvit o tomto filmu. Ten problém spočívá v tom, že člověk v plném významu toho slova – nesoucí v sobě ideální významy, které mu jsou opravdu drahé – dokáže porazit jakékoli technokratické monstrum, pokud samozřejmě přemůže strach, a bude se po uvědomění si povahy toho boje, kterého se musí účastnit, na něj zuřivě připravovat, ale po svém. Díky těmto významům on pak nejen přemůže strach. On přemění tento strach z překážky na mocnou podporu, na zdroj hrdinství. A ten, kdo tento strach nemá, nebude mít tuto podporu, tento zdroj, a prohraje.

A toto se odehraje na konci filmu. Skromný okrskář, nesoucí v sobě ideální význam, porazí dokonalého zabijáka, který si vzal tento lék, a vyvrací tím nejsilnější současný trend, podle kterého je technokracie – tedy metaproptisol, editace genomu, čipy atd., neporazitelná. Takhle dochází k vítězství skutečného lidství nad tím, o čem se říká, že se nedá porazit, ale co je možné jen ovládnout a využít (dále je ve videu fragment filmu „Lék proti strachu“ – střet okrskáře se zločincem, který si vzal metaproptisol, a okrskářova převaha nad zločincem).

Lidé mi řeknou, že to všechno jsou propagandistická klišé sovětského období na objednávku. A že ve skutečnosti se všechno děje jinak. Jak se vlastně všechno děje, je samostatná otázka. Ale co se sovětských klišé týká – to promiňte. Takovým skutečným americkým protisovětským a propagandistickým kinematografickým dílem, které si zároveň zaslouží vážnou pozornost, a to jak z hlediska kvality filmu, tak z hlediska myšlenek do něj vložených, je série o Rockym.

Zde bych se chtěl omezit pouze na ty fragmenty, kde se buď přímo mluví o strachu, nebo se otevřeně staví proti sobě technokratické paradigma, které je z nějakého důvodu přičítáno strašlivému sovětskému boxerovi a týmu, který ho doprovází, a paradigma zjevně anti- technokratické, které je z nějakého důvodu přisuzováno vesměs technokratickým Američanům. Ale není nutné se zacyklit v objevování tohoto otevřeně lživého antisovětismu. Mnohem důležitější je něco jiného – že podle názoru Američanů, a nikoli sovětských propagandistů, anti-technokratismus poráží technokratismus. A poráží ho na základě vítězství nad strachem, a ne tím, že se strachu zbaví. Dokonalý zabiják, výtvor technokracie (opakuji, že z nějakého důvodu se má navzdory všemu takovým zabijákem stát sovětský boxer) nicméně s člověkem prohrává. Antisovětismus potřeboval, aby tím člověkem byl Američan.

Podívejme se ale na to, co se už dnes děje, z jiného úhlu – může být člověk, který překonal strach, silnější než dokonalý zabiják vytvořený technokraty na základě nejrůznějších přístrojů a všeho dalšího – úpravy genomu, čipů atd.? Může člověk, pokud je hrdina, který překonal strach, porazit supermana, nebojácného, vytvořeného pomocí technokratických triků? Na odpovědi na tuto zdánlivě jednoduchou otázku závisí ve skutečnost osud lidstva v 21. století.

Co nám k tomu říká ne sovětský, ale protisovětský americký film o Rockym?

V prvním úryvku Rocky mluví přímo o strachu. Říká to svému žákovi, který pak zradí svého učitele. A poslouchá to i jeho malý syn. A Rocky přímo říká, že vytvoření dokonalého zabijáka zbaveného strachu je cesta k prohře, je to cesta nikam. Protože není důležitý zabiják zbavený strachu, tento produkt technokratického šílenství, ale člověk, tedy hrdina, který překoná strach. Co přesně se zde říká („Rocky V“, režie John Avildsen, USA, 1990).

Rocky: Kdo je tvůj nejlepší přítel v Orlandu?

Žák: Ne, jsem z Oklahomy.

Rocky: To je snad jedno, ne? Tvůj nejlepší přítel je strach. Protože strach je nejlepší přítel boxera. A není se za co stydět. Strach ti umožňuje držet se na uzdě, dává ti touhu přežít. Jen je potřeba naučit se ovládat ho. Rozumíš? Strach je jako oheň, který v tobě hoří. Pokud se ho naučíš ovládat, ucítíš v hrudi žár. Pokud ale on bude ovládat tebe, spálí tebe a všechno kolem. Tak mě to naučili a já bych to rád naučil tebe.„

A v dalším fragmentu, na který vás chci upozornit, dokonalý zabiják, tento produkt technokratického šílenství, technokratické absolutizace (přičemž z nějakého důvodu je toto všechno přičítáno sovětskému sportu, který byl zcela dalek toho všeho) prohrává s člověkem, který se dostává na bojovou anti-technokratickou cestu. Ještě jednou opakuji – oprostěme se od propagandy a podívejme se na existenciální model, který je dnes aktuálnější než v éře vzniku filmu. A který je koneckonců jen ilustrací budoucích bojů člověka, který překonává strach a všechno ostatní, opíraje se o svoji podstatu, bojem takového člověka – s monstrem, zbaveným jak strachu a dalších věcí, tak této podstaty. 

Děj tohoto druhého úryvku z Rockyho je následující. Technokratické sovětské monstrum zabije Rockyho přítele v ringu. A Rocky chce odpovědět tím, že monstrum porazí. Kvůli tomu Rocky přijíždí na daleký sibiřský sovětský zapadákov, kde ho sledují jak hrozní agenti sovětských tajných služeb, tak místní sovětští „divoši“. Co dělá Rocky? V těchto podmínkách, které si sám z nějakého důvodu zvolil, začíná cvičit a spoléhat se právě na divokost, na anti-technokratický přístup k rozvoji svých schopností před rozhodující bitvou. A jeho konkurent přitom okusí všechny slasti technokratismu.

A nakonec, poté, co se takto připravují, začíná bitva mezi monstrem a hrdinou. A znovu zdůrazním, že nezáleží na tom, co z této bitvy vytváří americká propaganda, trvající na tom, že monstrem je sovětský boxer. Je důležité, že se tito dva střetli. Ještě jednou zdůrazním, že film není nic extra a téma individuální, ale jako metafora může být použit k hodnocení toho, co je v plném slova smyslu osudem lidstva. Vždyť pokud člověk nemůže díky něčemu porážet monstra, to pak i ti nejmorálnější lidé rozhodí rukama a řeknou: „Co dělat? Budeme muset vytvořit monstra zbavené strachu, aby nás neporazily jejich monstra. Koneckonců, Američané se tím zabývají a my uděláme to samé. Neřekneme to přímo, ale náš závěr je zřejmý, pokud se s tím nedá nic dělat. “

Dá se s tím tedy něco dělat a co o tom říkají samotní Američané? Podívejme se na další fragment z filmu „Rocky IV“ (režie Sylvester Stallone, USA, 1985) – boj mezi Rockym a Ivanem Dragem.

Komentátor: Úder pravačkou, Balboa je znovu povalen. A už je zase na nohou!

Paulie (Rockyho přítel, švagr): To je mord!

Komentátor: Rocky Balboa zatím schytává úder Ivana Draga. Má tržné rány, krev, ale je na nohou a neustupuje … Rána! Rus má tržnou ránu, a to vážnou! Nyní Rocky Balboa tlačí na Ivana Draga. Konec druhého kola, Balboa Rusa rozdrtil … Ale ne, Rus se rozhořčil, chytil Rockyho za krk! Balboa zvedl Rusa a hodil ho jako zápasník. Používají se jakékoli kroky, v ringu je horko. Rocky zahájil toto setkání neúspěšně, ale vydal se bojovat. Nyní to vypadá spíše na osobní pomstu a vyhrát může kdokoli z nich.

Paulie: Dobrá práce, Rocky! Lépe bych to ani já neuměl!

Trenér Draga: Skonči to s ním! Není to bojovník, je to slaboch!

Trenér Rockyho: Není na tom dobře. Rozsekl jsi mu obočí. Vidíš? Vidíš, on není stroj! Je to člověk!

Drago: Není to pravda! Je jako kus železa.

Trenér Rocky: Máš víc ducha než on! „

Poslední věta o tom, kdo má více ducha, je zásadní. Protože pokud člověk, takový jaký je, s neupraveným genomem atd., bude mít čím dál slabšího ducha – a to je jen to, co dělají – pak samozřejmě vyhraje monstrum. A to se netýká zdaleka jen boxu a zdaleka ne jen vytváření dokonalých zabijáků. Moje matka, známá sovětská filoložka, mi v dětství říkala: „Nejsem člověk nadaný, ale trochu talentovaný.“ A tato fráze obsahuje,jak se mi zdá, vyvrácení teze, mnohem podstatnější než je teze o dokonalýchch zabijácích. Mám na mysli tezi o dokonalých hudebnících nebo dokonalých matematicích a tak podobně. Co znamená dokonalý hudebník? Týká se to dokonalého interpreta, tj. člověka dokonale nadaného. Ale nadání a talent jsou různé věci.

Navrhuji, aby se s tím divák seznámil na hudebním příkladu.

Toto je provedení Beethovenova smutečního pochodu (část III. Sonáty č. 12, op. 26) od tak supernadaného interpreta jako Emil Gilels.

A totéž v provedení od Svjatoslava Richtera.

Zdá se mi, že korelace nadání a talentu v hudbě je zde zcela zřejmá. A koneckonců hudba se hraje od srdce k srdci. Pokud úprava genomu povede k tomu, že se prsty budou pohybovat rychleji, co se pak stane se srdcem? Pak bude třeba  upravit genom ve jménu získání supernadání nejen pro umělce, ale také pro posluchače. Je třeba je spojit, rozumíte? Posluchače, který bude obdivovat, jak rychle prsty fungují, a ničemu jinému nerozumět, je třeba spojit s interpretem, jehož prsty budou takto fungovat. Jeden robot hraje, druzí roboti poslouchají. Toto slovo „robot“ mimochodem nepřisuzuji Gilelsovi. Prostě on má očevidně poměr nadání, dost unikátního, a talentu takový, a Richter úplně jiný.

Vzpomínám si na narozeniny jednoho oligarchy, kde vystoupil houslista, který je považován za vynikajícího a který v minulosti byl vynikající. Tento houslista začal najednou akrobaticky točit svými houslemi. A publikum, které se shromáždilo v očekávání rautu pro koncert jeho orchestru, začalo bouřlivě tleskat.

Vytvořit ještě akrobatičtěji nadaného houslistu je možné. Ale sdělit něco od srdce k srdci je možné pouze tehdy, když se vyjde mimo rámec technokratického paradigmatu, kterým je v případě hudby a jakéhokoli jiného umění paradigma převahy nadání nad talentem.

Ve chvíli, kdy začnete řezat genom, abyste dosáhli skvělých schopností, zabijete talent. Pak musí být zabit nejen u umělce, ale také u diváka. A pak se musí zatleskat super propracované akrobacii.

Nemůžeš dýchat a země se hemží červy,

A žádná hvězda nemluví

Ale, bůh ví, nad námi je hudba …

(Mandelstam.)

Takhle to je jak s vojákem, tak s hudebníkem (hudba je nad námi a lze ji uchopit pouze duchem a srdcem, i u vědce to není tak jednoduché). Einstein říkal, že chce znát myšlenky Boha a nic dalšího není důležité. A pro nějakého jeho super nadaného dvojníka bylo důležité ještě něco (nebo bude, pokud se takový dvojník objeví) – úspěch, kariéra, výkon. Ano, to se již děje bez jakékoli úpravy genomu. Einsteinové prakticky neexistují. Supernadaných vědců je spousta, ale géniové po Einsteinovi prakticky neexistují. Inovací je mnoho, ale s geniálními objevy je to horší. Proč? Protože důležité je pozvedání člověka a lidskosti, a nikoli akrobacie schopností v její technokratické nebo jiné formě.

Dokonale nadaného interpreta, super nadaného interpreta, u kterého budou všechny parametry dovedeny na nejvyšší úroveň, lze pravděpodobně vytvořit technokraticky, když se něco tam upraví. Ale génia nelze. A rozdíl je zde jasný a zřejmý. Protože génius je na straně člověka. A to samé u vojáka, hudebníka nebo vědce. O všem rozhoduje duch, apel na vyšší hodnoty, vnímaný tvůrčí osobností a vybroušený z hlediska schopností. Protože bez tohoto vybroušení, bez této kolosální práce – všech těch předpokladů a celého toho srdce a všeho ostatního, to nejde. Pouze společně s touto prací. Ale hlavní věc je stejná – „od srdce k srdci“. Protože stejně dominují ne schopnosti, ale něco podstatnějšího a vyššího.

Moji přátelé byli přítomni rozhovoru mezi Richterem a Gilelsem. Diskutovali o jednom hodně komplikovaném hudebním díle a shodli se – představte si to, oni se shodli – že se to nedá hrát žádnou technikou. Že je zde potřeba duch. Je nutný pro konkrétní interpretaci této hodně složité hudby.

Jak přesně to zapadá do covidové problematiky, do problematiky konkrétní úpravy genomu, do problematiky očkování a mnoha dalšího? Do všech těchto konkrétních problémů, z nichž je utkaná nějaká ohavnost? Do všech těchto otázek formujících současnou agendu a ovlivňujících budoucnost lidstva?

To budu rozebírat v dalších epizodách tohoto programu.