Tak jsem si koupila Stalinovy spisy, je toho třináct dílů, originál vydaný v roce 1946 v Moskvě, u nás v roce 1949, což je cenné, protože to bylo vydáno před „destalinizací“. Hned na začátku mne zaujalo, jak Stalin v polemice řeší „národnostní otázku“. Je to pěkný příklad dialektiky. Nic není tak pevně dané, jak by se mnozí domnívali, vždy je nutné porovnávat okolnosti a situaci s vytyčeným cílem a brát z hlediska řízení ohled na stav okolního prostředí. To je také základem toho, proč se všechny dobré myšlenky dají překroutit a zneužít. Lidé si musí předně vytyčit koncepci a při jejím naplňování se nesmí ničeho držet příliš striktně, musí neustále revidovat a prověřovat své směřování a plody, které to přináší. Potom by takový Chruščov neměl šanci. Dařilo by se mu překroutit myšlenky socialismu jen do té chvíle, než by si lidé povšimli, že to není to pravé ořechové, přestože je to doprovázeno těmi „správnými“ řečmi! Poznámky v hranatých závorkách jsou moje.

Uvedu dva úryvky:

1) Je jasné, že zájmy proletariátu Ruska se nutně musely dříve nebo později střetnout s reakční politikou carského samoděržaví. To se také stalo, a právě na této základně vznikla v sociální demokracii „národnostní otázka“.

Jak zbořit národnostní přehrady, které byly mezi národy vztyčeny, jak zlomit národnostní uzavřenost, aby bylo možné proletáře Ruska více navzájem sblížit, pevněji je sjednotit?

To je obsah „národnostní otázky“ uvnitř sociální demokracie.

Je třeba se rozdělit na jednotlivé národní strany a z nich vytvořit „svobodný svaz“ – tak na ni odpovídají federalisté-sociální demokraté.

Jak vidíte, radí nám, abychom se nespojovali v jedinou stranu pro celé Rusko, s jediným ústředím v čele, nýbrž abychom se rozdělili na několik stran, s několika vedoucími ústředími, a to vše prý pro posílení třídní jednoty! Chceme navzájem sblížit proletáře rozličných národů. Jak si máme počínat? – Odlučte proletáře navzájem od sebe, a dosáhnete cíle! – tak odpovídají federalisté-sociální demokraté. Chceme odstranit národnostní přehrady. Jaká opatření máme učinit? – Zesilte národnostní přehrady ještě organizačními přehradami, a dosáhnete cíle! – odpovídají titíž lidé. A to všechno radí nám, proletářům Ruska, kteří vedeme boj za stejných politických podmínek, kteří máme jednoho a téhož společného nepřítele! Zkrátka říkají nám: Jednejte pro radost nepřátel a pochovejte vlastníma rukama svůj společný cíl!

Vyslovme však na chvilku souhlas s federalisty-sociálními demokraty a následujme je – uvidíme, kam nás zavedou! Říká se: Pronásleduj lháře až na práh lži!

Dejme tomu, že jsme poslechli naše federalisty a založili zvláštní strany pro každý národ. Jaké to bude mít následky?

Není těžké to pochopit. Jestliže jsme až dosud, jako centralisté, obraceli hlavní pozornost na společné podmínky postavení proletářů, na jednotnost jejich zájmů a o „národnostních rozdílech“ mezi nimi jsme mluvili jen potud, pokud to nebylo na překážku jejich společným zájmům, jestliže pro nás až dosud nejpřednější otázkou bylo, v čem se proletáři národností Ruska navzájem shodují, co je mezi nimi společného – abychom na základně těchto společných zájmů mohli zbudovat jedinou centralizovanou stranu dělníků celého Ruska – tak nyní, když jsme se „stali“ federalisty, upoutává naši pozornost jiná hlavní otázka: Čím se proletáři národností Ruska liší navzájem, jaký je mezi nimi rozdíl – abychom na základě „národnostních odlišností“ mohli vybudovat zvláštní strany pro každý národ. „Národnostní odlišnost“, která je pro centralistu druhořadou otázkou, stává se tak pro federalistu základem národních stran.

Půjdeme-li pak dále po této cestě, dospějeme dříve či později nutně k závěru, že „národnostní“ a ještě jakési jiné „odlišnosti“ jsou například u arménského proletáře tytéž jako u arménské buržoazie, že arménský proletář i arménský buržoa mají stejné obyčeje i charakter, že tvoří jeden národ, jednu nedělitelnou „národnost“. Odtud není daleko k „jednotné základně spolupráce“, na níž se musí sejít měšťáci a proletáři, podat si navzájem přátelsky ruce jako příslušníci jednoho a téhož „národa“. Farizejská politika cara-samovládce může být pak vykládána jako „nový“ důkaz takového přátelství a řeči o třídním antagonismu mohou být považovány za „nemístné doktrinářství“. A pak nakonec čísi poetická ruka „odvážněji“ udeří do strun úzce národního cítění, které dosud existuje mezi proletáři národností Ruska, a rozezvučí je příslušným způsobem. Šovinistickému šarlatánství se otevře úvěr (důvěra), přátelé budou označeni jako nepřátelé, nepřátelé jako přátelé – nastane zmatek, třídní uvědomění proletariátu Ruska upadne! [Podívejme se na dnešní Ukrajinu, která je toho zářným příkladem.]

Místo abychom rozbořili národnostní přehrady, z laskavého přičinění federalistů je tedy ještě více posílímepřehradami organizačními; místo abychom třídní uvědomění proletariátu zvýšili, srazíme je zpět a vystavíme nebezpečným zkouškám. A tu se „zaraduje srdce“ cara-samovládce, neboť by se mu nikdy nepodařilo získat tak lacino pomocníky, jak jsme my.

Je snad tohle naším cílem?

A tak v době, kdy potřebujeme jednotnou, pružnou, centralizovanou stranu, jejíž Ústřední výbor bude moci naráz postavit na nohy dělnictvo celého Ruska a vést je k rozhodnému útoku proti samoděržaví a buržoazii, podstrkují nám zmrzačený „federalistický svaz“, rozdrobený na jednotlivé strany! Místo ostré zbraně nám dávají zbraň zrezivělou a ujišťují: Jen se podívejte, takhle nejrychleji skoncujete se svými zapřisáhlými nepřáteli!

Hle, kam nás vedou federalisté-sociální demokraté!

Ale protože my neusilujeme o „zesílení národnostních přehrad“, nýbrž o jejich rozboření, protože nepotřebujeme zrezivělou, nýbrž ostrou zbraň, abychom nynější nespravedlnost vyrvali i s kořeny, protože nechceme nepříteli dělat radost, nýbrž zármutek a chceme jej srovnat se zemí, je jasné, že je naší povinností zříci se federalistů a najít lepší odpověď k řešení „národnostní otázky“.

2) O něco dále polemika s tím, že si některé body programu jejich strany v národnostní otázce protiřečí: Věc se má tak. Třetí, sedmý a osmý bod našeho programu vznikly z politického centralismu. když Sociálně demokratická dělnická strana Ruska zařadila tyto body do svého programu, vycházela z toho, že takzvané „konečné“ řešení „národnostní otázky“, tj. „osvobození“ „cizích“ [rozuměj neruských] národností Ruska vůbec není možné, dokud je politická vláda v rukou buržoazie. To má dvojí příčinu: předně nynější hospodářský vývoj postupně buduje most mezi „cizími národnostmi“ a „Ruskem“, vytváří stále těsnější vzájemnou vazbu obou, a tím dává vzniknout přátelským citům ve vedoucích kruzích buržoazie těchto národností, a to bere půdu pod nohama jejich „národně osvobozovacím“ snahám; a za druhé, celkově vzato, proletariát nebude podporovat takzvané „národně osvobozovací“ hnutí, protože dosud každé takové hnutí přinášelo prospěch buržoazii a rozvracelo a mrzačilo třídní uvědomění proletariátu. [Přinášelo bídu a neštěstí těm dole a plnilo kapsy těm nahoře, i když někdy, pravda, zdánlivě těch nahoře jiné „národnosti“. Problém je v tom, že ti nahoře nemají národnost, ti jsou kosmopolitní a organizovaní tak, že si to ani neumíme představit.] Tyto důvody daly vznik myšlence politického centralismu, ze které vyplynuly tyto body programu naší strany.

To však, jak bylo řečeno výše, platí celkově.

Nevylučuje to však, že mohou vzniknout takové hospodářské a politické podmínky, za nichž vůdčí kruhy buržoazie „cizích“ národností budou usilovat o „národní osvobození“. [Já bych dodala, že vždy však jen ve svém vlastním zájmu.]

Může se ale také stát, že se takové hnutí ukáže být výhodným pro rozvoj třídního uvědomění proletariátu. [Využívej objektivních okolností k dosažení svých subjektivních cílů, je-li to v zájmu většiny, je nutné v takovém případě přiložit ruku k dílu a tyto procesy za určitých okolností podpořit.]

Jak si potom má počínat naše strana?

Právě pro takovéto možné případy je do našeho programu pojat devátý bod, právě proto, že předpokládáme možnost takových okolností, dáváme národnostem právo, podle něhož si budou moci uspořádat své národní záležitosti podle svých tužeb (například se i úplně „osvobodit“, oddělit se).

Naše strana, jako strana, která chce být vůdcem bojujícího proletariátu celého Ruska, musí být připravena i na takové možné případy v životě proletariátu, a proto musela zařadit příslušný bod do svého programu.

Tak musí jednat každá prozíravá, jasnovidná strana.

Je však vidět, že „mudrce“ z listu „Sakartvelo“ a také některé federalisty-sociální demokraty takový smysl devátého bodu neuspokojuje. Žádají „rozhodnou“, „přímou“ odpověď na otázku: Je pro věc proletariátu „národní nezávislost“ výhodná nebo nevýhodná?

Vzpomínám si na ruské metafysiky padesátých let minulého století, kteří se dotěrně ptali tehdejších dialektiků: Je déšť pro úrodu užitečný nebo škodlivý? a žádali od nich „rozhodnou“ odpověď. Dialektikové snadno dokázali, že taková formulace otázky je naprosto nevědecká, že v různých dobách je nutno na takové otázky odpovídat různým způsobem, že v době sucha je déšť užitečný, kdežto za deštivého počasí je neužitečný, ba dokonce škodlivý, a že proto požadavek „rozhodné“ odpovědi na takovou otázku je zřejmá hloupost.

Ale takové příklady list „Sakartvelo“ nepoučily.

Stejně „rozhodnou“ odpověď žádali od marxistů následovníci Bernsteinovi na otázku: Jsou družstva (tj. spotřebitelsko-výrobní spolky) pro proletariát užitečná nebo škodlivá? Marxisté snadno dokázali platnost takové otázky. Velmi prostě vysvětlili, že všechno záleží na době a místě – tam, kde třídní uvědomění proletariátu dosáhlo náležité úrovně, kde jsou proletáři sdruženi v jediné pevné politické straně, tam mohou družstva přinést proletariátu velký užitek, jestliže jejich budování a vedení vezme do rukou strana; kdežto tam, kde není takových podmínek, jsou družstva věci proletariátu škodlivá, protože u dělníků vyvolávají kramářské tendence a cechovou uzavřenost a kazí tak jejich třídní uvědomění. [Jak se to podařilo zařídit potom Chruščovovi tím, že je jednotlivá samostatně působící družstva spojil do státních podniků, kde už nebylo místo pro iniciativu, kterou tak centralizovaně mohl snadněji potlačovat, stejně jako jejich produktivitu, neboť to bylo cílem jeho řízení.]

Časopis „Proletariatis Brdzola“ (Boj proletariátu), číslo 7, z 1. září 1904, přeloženo z gruzínštiny do ruštiny a následně do češtiny.

28 komentářů

  1. Děkuji za článek. To jste měla docela štěstí, že jste ty spisy sehnala. Já vím jen o 2 lidech, kteří je mají komplet, spolu s kompletními spisy Leninovými, ale nemám na ně přímý kontakt. Snad je zajištěno, aby jejich knihovny se vzácnými exempláři, které přežily knihovnické čistky nejen po r. 1989, ale i v šedesátých letech, nebyly zničeny po jejich smrti, už to jsou staří lidé.
    Kdo má zájem o další Stalinovy statě o národnostní otázce, může využít následující odkaz na Uložto. Kdysi byly zveřejněny v digitální knihovně dnes už neexistujících webových stránek.
    https://ulozto.cz/tam/87c02201-5889-4761-9f56-14e58edfc68a

    1. Dobrý den, doma mám 2 kompletní řady Stalinových spisů. Máte-li zájem, napíšu vám svůj email a mohu vám jednu sadu odprodat.

      1. Dobrý den, jsou-li to ty překlady do češtiny, mám určitě zájem. Texty největšího státníka všech dob (tak ho označil W. Churchill, byť byl jeho protivníkem, pouze dočasně vynuceným spojencem) má rozhodně smysl studovat. Napište, prosím, na e-mail: boleslav tečka cech zavináč post tečka cz. Děkuji.

  2. Z toho je zřejmé, že Stalin nelpěl na dogmatech, věděl, že je třeba politiku přizpůsobit okolnostem.
    Co u něj bylo neměnné byl prospěch proletariátu, zlepšení jeho života. Věděl, že zaplést se buržoasií je pro jeho snahu krajně nebezpečné.

  3. Všímám si určité glorifikace postavy Stalina v poslední době, a to nejenom na téchto stránkách (např. Pjakin). Jak je to s gulagy, střílením vojáků, kteří se probili ze zajetí na podobně? Je mi jasné, že teď je všude plno lží, ale četl jsem kdysi i řadu dobových knih, například Simonova a další, četl jsem i knihy, kde se autor zalyká štěstím na tím, že tatíček Stalin promluvil (např. Psáno na tanku – dvojnásobný hrdina SSSR Peňažko, jestli se dobře pamatuji).

    1. Author

      A není tedy nejlepší přečíst si samotného Stalina a sledovat jeho boj takříkajíc v přímém přenosu? A víte, ono šlo o boj, dokonce i uvnitř “řídicí a jednotné” strany (když konečně nějaká vůbec vznikla, protože i zformovat ji bylo napřed třeba), která nikdy jednotnou nebyla, protože se vždy skládala z jednotlivých lidí. Představte si to takto. Máte tady na jedné straně globální elitu, která ovládá zdroje a sedí na vrcholu pyramidy, která má v rukou veškeré znalosti, ale ví, že ovládat dav může jen, pokud bude nevědomý, nebo ho svede pokřivenými znalostmi na špatnou cestu a nejlépe, pokud ho roztříští a nechá bojovat jeho jednotlivé frakce mezi sebou. A na druhé straně máte lidi, kteří vidí, jak většina živoří a vidí, že při lepší organizaci práce a přerozdělování zdrojů by se všem dařilo lépe a pokouší se o tom přesvědčit ten nevědomý dav, zatímco velice uvědomělá globální elita jim neustále hází klacky pod nohy. A nejhorší na tom je to, že když už se nakonec něco podaří vybojovat, pořád je tu ten stále ještě přes veškerou snahu většinově neuvědomělý dav, který se “veze” a je velice náchylný k tomu nechat se dovézt tam, kam vlastně nechtěl. A pořád je tu ta globální elita se svými znalostmi a zdroji, která ví, jak to udělat, která nemá žádné ohledy, žádné skrupule, která ten dav považuje za dobytek a nic jí pro dosažení vlastních cílů takříkajíc není svaté. Potom se možná na ten Stalinův a Leninův boj konečně podíváte z trochu jiného úhlu pohledu. Přestanete žvanit o gulazích a vzpomenete si na koncentráky!

      1. “která ten dav považuje za dobytek a nic jí pro dosažení vlastních cílů takříkajíc není svaté.”Len tak mimochodom, z akého slova z latinčiny pochádza termín”vakcinácia”?

    2. V prvé řadě si zkuste tyto záležitosti převyprávět sám – vlastními A ČESKÝMI (nikoliv přejatými) slovy. Hned Vás to začne tahat za uši. (Například: “zločiny komunizmu” si přeložíte jako “zločiny občinové společnosti” – to je opravdu to samé – a hned máte těžkou hlavu z toho, že lidé žili milióny let “v hříchu”). Co se týče toho zalykání – on Stalin opravdu předváděl zázraky, k tomu se dostanete při podrobnějším studiu. Na druhé straně darmožrouty tlačil tvrdě – a to jsou ti, co mu dodnes nemohou přijít na jméno – a dodnes se ho bojí. Ale Stalin byl špičkový stratég a mnoho jeho projevů je tím (často bohužel) ovlivněno. Především se nedokázal odpoutat od liberálních prozápadních ideálů a naopak potlačoval narodnictví, ačkoliv samotný bolševický projekt byl podstatně více narodnický, než marxistický. Na to, bohužel, nejen SSSR, ale celý “socialistický tábor” dojel. Píše o tom Kara-Murza v knize Sovětská civilizace 1 (kterou jsem, sakra, ještě do tiskárny neposlal).

      1. Author

        No, ono se říká, že po bitvě je každý generál, že? To je argumentace ve stylu, že sověti tu druhou světovou válku vyhráli, ale stálo je to příliš mnoho obětí…

        1. Samozřejmě. Bitvu jsme prohráli právě proto, že, slovy Stalina, jsme nebyli správně připraveni. Bohužel jsme se učili marxizmus, když s ním nešlo “socializmus” vysvětlit. Samotný Stalin, přes jeho ohromné zásluhy, má na tomto svůj podíl.
          A když taháte počty mrtvých – víte, že jich v boji měli přibližně stejně jako Němci? Prostě ti mrtví navíc nebyli proto, že by “nás mnógo”, ale protože Němci nebojovali, ale bezuzdně vraždili. I to musíme připomínat.
          A mimochodem – naším dnešním úkolem je nikoliv plakat nad rozlitým mlékem (za které si můžeme sami), ale ukázat našim potomkům naše chyby, aby je neopakovali.

          1. Author

            Mne opravdu o počtech mrtvých poučovat nemusíte a mléko jsem já žádné nerozlévala, na rozdíl od mnoha svých spoluobčanů, takže nemám nad čím plakat. Problém je spíš v tom, naučit se něco o řízení, než se chytit jedné teorie a té se držet zuby nehty. To je přesně to, co měl na mysli Stalin tou dialektikou, navíc je nutné brát při řízení ohled na prostředí, které je prostě v takovém stavu, v jakém je, ať děláte co děláte. Stalin a bolševici stáli proti obrovsky silnému a připravenému protivníkovi, a tu bitvu neprohráli oni, ale až ti, kteří to převzali po nich. A neprohráli ji nijak rychle jen kvůli té zdrojové základně, o kterou se jim právě ten Stalin a jeho bolševici postarali a základy, jaké vybudovali, stojí dodnes a dá se na nich znovu stavět… Ze Stalina se můžeme naučit hodně o řízení, pokud sledujeme jeho jednotlivé kroky, jak se v jaké situaci choval a hlavně proč… Idealizovat si ho přitom není zapotřebí, byl to také jen člověk, jen je jeho kroky nutné hodnotit s ohledem na tehdejší stav prostředí a znalosti, ze kterých on tehdy sám vycházel, s čímž si podle mne takoví jako Kara-Murza moc práce nedávají. Ti si vymyslí nějakou svou teorii, té se drží jako klíště a jakékoliv další argumenty se od nich odrážejí jako luštěnina od zdi 🙂 Tohle Stalin psal, když mu bylo asi 25-26 let, pokud to počítám správně. I on se za života vyvíjel, čerpal zkušenosti a poznatky a dělal to lépe než kdo jiný, protože se neustále učil a on se učil rychle.

          2. Problém nebyl marxismus-leninismus, který Stalin chápal a tvořivě ho využíval v praxi, kterého se držel jako mocné ideologické zbraně. Problém byl právě odklon od něho, jeho revize, jeho nepochopení, případně záměrné „nepochopení“, jeho karikatura. Toho se dopustili Ti, kteří Stalina zavrhli. V tom byla ta nepřipravenost. Zřeknutí se této zbraně způsobilo postupnou erozi, oslabení, až nakonec došlo k pádu socialistické soustavy.
            Marxismus umí popsat socialismus. Především to není nějaký stav, nýbrž proces, který vede od staré, kapitalistické společnosti k nové, komunistické společnosti. Právě proto v něm existují jak prvky předchozího zřízení, pojmenované jako mateřská znaménka kapitalismu (např. přetrvávající zbožně-peněžní vztahy), tak prvky nové, nazývané výhonky komunismu (v reálném socialismu to bylo bezplatné školství, bezplatné zdravotnictví a podobné výdobytky). Důležité je, aby ty výhonky rostly a mateřská znaménka postupně zanikala. To je zásadním kritériem. Výhonky rostou tak, jaká je pro ně připravena půda. Uměním je právě toto stanovit a rozlišit pro konkrétní etapu. Klasikové marxismu však nenapsali žádnou příručku, prefabrikovanou brožurku pro hlupáky, jak to má přesně být – to ani nemohli – a tuto skutečnost Stalin často zdůrazňoval. Popsali obecně velmi zhruba to, co jsem nastínil. Na základě marxistické teorie šlo rozlišit, že se cosi neděje správně. Dokonce existovali třeba v Československu lidé, kteří na určité problémy poukazovali – a vůbec nemám na mysli osmašedesátníky. Ale bylo to házení hrachu na stěnu. Místo výhonků komunismu rostla spíše ta mateřská znaménka (tzv. konzumní komunismus, hmotná zainteresovanost, tržní socialismus), a když to začalo drhnout, tak se řeklo, že to chce více tržních prvků, mateřská znaménka rostla ještě více, vznikla kladná zpětná vazba. Tržní prvky navíc motivovaly řadu funkcionářů k podvodům, zaměstnanci to tolerovali (protože hmotná zainteresovanost, když bude ředitel podvádět, nám to něco kápne taky). Tyto společensko-patologické jevy vytvořily prostředí, které bylo živnou půdou pro různé zrádce. Dullesova vize se tak vyplnila, aniž by se západní služby musely příliš snažit. Stačilo jim, aby si pár desetiletí počkaly.
            Ale v očích některých je na vině marxismus. Spěte a sněte dál, bojujte pistolemi proti kulometům a těžkému dělostřelectvu.

          3. Každý máme své berličky a máme své znalosti. Ale pojďme probrat pár současných případů:
            Máme tady 2 lidi z kulturně podobného prostředí a podobného vývoje. Jeden velmi dobře připravený – který teď fakticky žije ve vyhnanství – a druhý zjevně docela hlupák a žvanil, proti němuž byla rozpoutaná podobná akce – ale pořád sedí na trůně. Janukovič studoval řízení velkých územních celků, má velké zkušenosti s řízením velkých podniků, ale nic z toho mu nepomohlo. Zatím “kolchozník” Lukašenko, přestože jeho přinejmenším kádrová politika je prostě zoufalá (viz teď Pratasevič – třebaže to na něj navlíkli, jeho tajní to prostě podělali – a kdyby šlo jen o toto).
            A přidejme k tomu třetího. Člověk s ohromnými úspěchy ve světové politice – ale doma si pořádek udělat neumí. Přes ohromné jméno nechává ruské lidi na pokraji války – Donbas je ve válečném stavu již 7 let – to již je doba okupace Československa. Máma zrovna dnes říkala, že evakuovaní z Jenakijeva byli v prosinci 1941 a v srpnu 1943 byl její otec povolán do Kremlu připravovat obnovu výroby. V prosinci 1943 se všichni z evakuace vrátili. Dnes se tam již 7. rok střílí a konec je v nedohlednu. Jak je to se Státní bankou, jak hodnotit změny v Ústavě, jak hodnotit to, že velká část lidí žije prakticky bez společenského pojištění? V Arménii a Azerbajdžánu úspěchy, ale vůči vlastním lidem to je bída. Tady to prostě Putin podělal a z někdejší svatozáře zbyl jen stín – a hodně tmavý.
            A můžeme pokračovat dál, třeba k těm našim panákům. Pánbůh zaplať za Zemana – ale copak to je nějaké terno? To je jeden z lidí, co rozkládal Československo, co přistoupil k bandě vrahů v okamžiku, kdy bombardovali Jugoslávii – a teď to nějaká omluva vyřeší? Co Babiš – ten zjevně do politiky vstoupil ve chvíli, kdy byl rozzloben na zlodějiny asi bez rozdílu všech stran – ale s tím Koudelkou to podělal úplně strašně a teď je vyřízen a pražská kavárna slaví. Není od věci si přečíst Štrougala – to mlíko jsme opravdu rozlili všichni. Někdo cinkal, někdo ne, ale to jen proto, že jsme nerozuměli tomu, co jsme doma měli.

          4. “…ale doma si pořádek udělat neumí”
            neumí a nebo (zatím) nemohl?
            “…nechává ruské lidi na pokraji války…”
            schválně nechává nebo (zatím) nemohl jinak (politické hřbitovy jsou plné hurá-hrdinů)?
            “…ale vůči vlastním lidem to je bída. Tady to prostě Putin podělal a z někdejší svatozáře zbyl jen stín – a hodně tmavý.”
            podělal…?
            na pár místech bylo v minulosti několika lidmi probíráno, odůvodňováno, proč Putin jde takto (že nejdřív venku, potom doma), mimo jiné i u VVPj, takže mne takovéto poznámky překvapují… navíc v době, kdy už VVP zvládl poprávky ústavy, odklidil Medveďěva, instaloval Mišustina, hovořil na fóru v Davosu 01/2021 (ozvučil konec plánu zlaté miliardy!), Sputnik V, … (určitě jsem nevypočítal všechno)
            navíc od nicku Šifrin bych s něčím takovým zrovna nepočítal…
            nebo někdo tento nick zneužil?

          5. Putin je u vlády již ~20 let. Co za 20 let dokázal Stalin? A jeho výchozí podmínky byly horší.
            Opravy Ústavy – zatím mám dojem, že se dělí na 2 skupiny: jedny jsou nepříliš podstatné a ty druhé přímo nebezpečné (narušují ruský mir a tedy přímo ohrožují budoucnost Ruska). Podstatné by bylo ovládnout Státní banku, ale kde nic, tu nic. Ta nepřetržitě vysává zdroje a mimoto má v moci rezervy (včetně zlata) – které může kdykoliv uklidit třeba do FEDu. Co vlastně předvedl Mišustin? Mám dojem, že nic. Sputnik a další očkování? Pánbůh zaplať (a jak fantasticky účinkuje – u nás stačilo o něm začít uvažovat a hned začala nemocnost padat – homeopatika hadr). Rusko má v technické oblasti fantasticky našlápnuto, ale… propaganda ho utlouká ze všech stran. A utlouká jeho lidi. Ukrajina vznikla ze zfašizovaných Rusů, ale Stalin to tam dokázal dát celkem do pořádku a vznikl sovětský národ. Dnes se vleče poloválka a lidé, co se vždy považovali za Rusy – co si o tom mohou myslet? Asi nám opravdu vzniká ukrajinský lid a hranice mezi ním a ruským lidem se přeměňuje na mrtvou oblast – a tak se dále zmenšuje ruský mir. “Celý svět” na Rusko nadává – jak se to projeví na vědomí lidí, když nevidí ani zastání, ani odpor? Bezesporu výborně vyzbrojené vojsko… ale k čemu, když “červená linie” se pořád posouvá dozadu? Dnes se nevede horká, ale velmi tvrdá propagandistická válka a tam Rusko zoufale prohrává.
            Putin je bezesporu vynikající taktik, ale mizerný stratég, jinak by to už dávno bylo jinak. Moje kniha se jmenuje “Bůh synergie” – Stalin synergické účinky zvládal, Putin v žádném případě. Například dnešní raketa Sojuz začínala skoro z ničeho, ale tu si jako R7 musel Koroljov obhájit přes Stalinem. Proto dodnes létá a její parametry pořád rostou. Raketu N1 nařídil stavět Chruščov … podle toho to dopadlo, po 15 letech ji odepsali. I to “netáhlo” Brežněv dokázal po 10 letech vývoje vypustit Eněrgiji. Novým projektem je Angara – práce na motoru začaly ~1998, hotový 2011 – ale je slabý a snad teprve příští rok RD-191M splní zadání… Být na místě Putina Stalin – ale možná i Brežněv, Angara by už běžně létala.

          6. Zajímavá diskuse, jen považuji za nutné upřesnit, dle mého názoru to důležité:
            – SSSR “dojel” především na to, že nebyla dostatečně rozšířena srozumitelná sociologická teorie překonávající všechny ostatní, nepřátelské. Slovy KOB, SSSR sice ovládl všechny nižší priority zevšeobecněných prostředků řízení, ale 1. prioritu ZPŘ – konceptuální, nerozšířil v potřebném rozsahu a srozumitelnosti mezi lid.
            Na počátku Stalin nemohl jinak, než se postavit do čela procesu marxismu a tím ho přesměrovat k obrazu svému. I když sám byl konceptuálně zdatný, běžný člověk se v tom nevyznal. Ano, učili jsme se marxismux, kterým se socialismus nedokázal vysvětlit. Pěkně řečeno.
            – Ano, úkolem našeho pokolení je poukázat na chyby našim potomkům, aby se jich vyvarovali. Svatá slova! To mléko jsme si opravdu rozlili sami, a jedinec, byť dokonalý, nezmění směřování společnosti, kde nemá dostatečnou podporu.
            – Srovnávání Janukoviče a Lukašenka je nemístné, oba v nesrovnatelných podmínkách, jak místem, tak časem.
            – Stejně tak nemístné, ze stejných důvodů, je srovnávání Stalina s Putinem. Když srovnávat, tak je to nejméně na článek, je důležité pečlivě zhodnotit všechny jejich výchozí podmínky, jestli je to vůbec možné. Nevím jestli je to pravda, ale mělo-li Rusko víc obětí v devadesátých letech, než za 2. světové, jak tvrdí myslím Pjakin, staví to Putina do úplně jiného světla. Každý musí pracovat co nejlépe, ale v rámci svých možností, stát se mučedníkem je velmi snadné, viz nekončící řada vražd: Stalin, Gottwald, Kennedy, Dubček..
            Po velmi dlouhé době mám konečně pocit, že právě zmiňovaní současníci své role, vzhledem k šíleným okolnostem, zvládají a s nadějí vzhlížím do budoucnousti,

  4. Mám stiahnuté z levanetu J.V.Stalin Spisy 1 – 13 sú zhodné obsahovo s tými ktoré ste kúpila pani Irena ?

        1. Author

          Můj první díl byl v ruštině vydaný 1946 – u nás 1949 a poslední třináctý v Rusku 1951 u nás 1953.

  5. Ďakujem priatelia za info. Tie moje stiahnuté v pdf. sú vydané takto diel 1 r. 1949; diel 2a 3 r. 1950; diel 4 r. 1951 ; diel 5 – diel 9 vrátane r.1952; diel 10 – diel 13 r. 1953;
    do 12 dielu vrátane sú zhrnuté diela napísané od apríla 1929 do júna 1930, diel 13 odsahuje materiály od apríla 1930 do januára 1924

  6. Poslední 2 odstavce zde
    https://kob-forum.eu/2021/05/31/ono-je-rizeni-a-rizeni/
    Je těžké být obrem a přitom stát obrovi na ramenou.
    Klidně připustím, že Stalin “je lepší” než Putin. Zatím.
    Ale vezměme si Stalinovy nejokaťější úspěchy: výhra 2. sv. války, jaderná bomba/energetika, dobytí vesmíru. Tomu se dá jen obtížně konkurovat. Zabránění 3. sv. válce, zabránění jadernému konfliktu Indie/Pákistán, ovládnutí 6. priority není tak “atraktivní” jako vyhrát sv. válku. Toho si někdo ani nemusí všimnout, zatímco vítězství ve válce vidí každý a i nepříteli se to obtížněji popírá. V druhém bodě by to šlo, kdyby RF např. ovládla termojadernou fúzi. Ve třetím bodě pak např. lidská posádka na nějaké těleso Sluneční soustavy nebo důkaz mimozemšťanů.
    Taky počítám s tím, že je potřeba připustit, že Stalin hodně riskoval a něco mu vyšlo jen s odřenýma ušima. Zatímco Putin jede víc na jistotu.
    A potom: Stalin dopustil svoje zavraždění a nezanechal adekvátního nástupce. Toto považuji za jeho asi jediné, ale strategické, chyby. Protože v devadesátých letech nechybělo mnoho a jeho vítězství v 2. sv. válce mohlo přijít vniveč. Putin stále žije a věřím, že nástupnictví je ošéfované.

    1. Jejda, tohle mi ujelo, patří jako odpověď pod “ ŠIFRIN 31. 5. 2021”

    2. Author

      To je dobře řečeno. Ale s těmi “vynálezy” bych dnešní Rusko nezatracovala. Ty zbraňové systémy, to je přece neuvěřitelný pokrok (Kinžal rychlost – desetkrát rychlejší než zvuk, a přitom ještě manévruje, dosah 2000 km a Avangard? plazmový obal 1600-2000 stupňů Celsia a také manévruje?; proboha dochází to vůbec některým?), nemluvě o tom, že to je jen viditelná část, kterou doposud předvedli kvůli odstrašení. Putin ještě v tom poslání z roku 2018 řekl, že to není všechno, že mají ještě pěkných pár překvapení. A teď ta nová vesmírná stanice, která možná bude létat místo okolo rovníku okolo pólů… Jen nechte být…

      1. “Ale s těmi “vynálezy” bych dnešní Rusko nezatracovala.”
        To jsem ani nechtěl. Spíš jsem se snažil poukázat na rozdílnost stylů (která ani nemusí být výsledkem nějakých “osobních” preferencí či “osobnostních” charakteristik). Na jedné straně malé množství velkých věcí (které možná zastiňují mnoho dalších, menších, výsledků téhož vedoucího) a na druhé straně velké množství menších věcí, které jednotlivě až tak nevyčnívají (částečně díky utajovaní, částečně díky snaze o informační ignoraci ze strany Západu, částečně proto, že mnohým ještě ze setrvačnosti nedocvakávají reálné důsledky procesů s “nižší” frekvencí), ale dohromady mají silný účinek (že by ta synergie, která podle kolegy Š. u Putina “chybí” ?:-).

  7. Už len to, že je Putin porovnávaný so Stalinom a nie s niekým iným je dôkazom jeho obrovských úspechov.

    Vďaka Putinovi sa Rusko pozdvihlo a nebolo ovládnuté.

    Po dvadsiatich rokoch práce sa mu v minulom roku podarilo naštartovať procesy, ktoré za desať rokov urobia z Ruska veľmoc.

    Väčšina hlavných vecí už bola realizovaná. Zostávajú ešte dve. Centrálna banka Ruska musí prejsť pod riadenie Ruska a nie Svetovej banky. Keď sa tak stane, príde čas na zmenu vlajky z trikolóry na červenú. Skôr nie!

    Putin urobil aj zopár chýb, ktoré v budúcnosti môžu znamenať veľké problémy pre Rusko, ale momentálne nie sú nebezpečné.

  8. Stalina a Putina nelze jen tak srovnávat, pokud si neuvědomíme za jakých kdo podmínek žil a vedl, či vede zemi.
    Stalin se nenechal dobrovolně zabít, to zcela určitě ne. Na jeho “odstranění” se připravovali velmi dlouho, od okamžiku, kdy bylo jasné, že Sovětský svaz vyhrál boj s fašismem. Postupně odstraňovali přece z jeho okolí jemu věrné a nepodplatitelné lidi, včetně jeho osobní ochrany. Následníka podle všech náznaků měl. Jen se liší podle historika jeho jméno. Navíc je si nutno uvědomit, že vše co o událostech po Stalinově smrti víme, je začištěno důkladně nejen Chruščovem a nebo i dokonce přímo zfalšováno. Podle všech náznaků mělo být den či dva po “počátku” Stalinova umírání důležité zasedání, kde podle všeho mělo být oznámeno a nebo dokonce provedeno něco velmi důležitého. Buď odhalení Chruščova a spol. (a mohlo to mít mimo jiné i spojitost s tím odstraňováním Stalinovi oddaných lidí), či dokonce provedeno jmenování někoho, které by dalo jasně pochopit, že se jedná o doporučeného nástupce ve vedení státu a strany, což nemusela být jedna a tatáž osoba.
    Jestliže Stalin měl opoziční skupiny uvnitř strany, pak Putin musel a do určité míry stále musí, a z počátku by jinak ani nemohl přežít, brát ohledy na silné klany, které sjednocuje v podstatě dnes jen boj proti Putinovi. Nepochybně jejich vzájemné řevnivosti nejednou využil.
    Oba dva jednali tak, jak jim to dovolily okolnosti a jejich možnosti. To, že dnes se Rusko prakticky zvedá z kolen je obdivuhodné. Stejně tak to, co dokázal Stalin a jeho “eskadra” (v tom nejlepším smyslu slova), dokázalo nastartovat nejen SSSR tehdy, ale táhlo ho to po celou jeho existenci. Ba i dnes, podle názorů nejednoho politologa, historika a pod. drží tento fundament Rusko nad vodou. Protože základy třeba k jeho obraně byly založeny právě Stalinem a Berijou. Takže Putin a ti co jej podporují měli aspoň trošku usnadněnou startovací pozici. Protože tou hlavní devizou bylo myšlení získávané v sovětské škole.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *