10a KURGIŇAN: KORONAVIRUS – JEHO CÍLE, AUTOŘI A VLÁDCI – ČÁST X

Na začátku bych se chtěl podělit o své myšlenky o tom, co souvisí s americkou a obecně západní politickou korektností. Jsem docela dobře obeznámen s tím, co to je. A zodpovědně prohlašuji, že jde o takovou cenzuru a hlavně o autocenzuru, ve vztahu k níž jsou nejen sovětští cenzoři, ale také nejzběsilejší představitelé Svaté inkvizice příklady fantastické cenzurní měkkosti .

Západní politická korektnost je hrozná věc. Je rozdělena na běžnou politickou korektnost a veřejnou politickou korektnost. Někteří západní intelektuálové mohou občas  u stolu v úzkém kruhu říci něco hodnotného, ​​tedy něco, co přesahuje rámec politické korektnosti. Protože v rámci politické korektnosti nelze říci nic hodnotného. Ale i takový západní intelektuál, který je toho schopen v úzkém kruhu, bude  na veřejné akci říkat nevýrazné, nudné nesmysly, které nemají nic společného s realitou nebo s jeho vlastním obrazem světa.

Skutečně je to tak. Ale kdyby šlo jen o to.

Jakmile ten či onen západní intelektuál překročí rámec politické korektnosti, a to se někdy stane, stane se mu něco špatného. A to nejen společensky. Samozřejmě z něj nejprve dělají vyvržence. Ale to je sociální složka toho, co se děje. A existuje také psychologická.

Nejčastěji má takový narušitel veřejné politické korektnosti najednou na tváři podivnou grimasu. Nemá už vyžehlené kalhoty a vyleštěné boty. Vzniká dojem, že se neustále rozhlíží na všechny strany. A v tomto stavu, namísto nějaké banality, začne pronášet něco zbytečně exotického, co má opět málo společného s realitou a nutně obsahuje jistou dávku vědecké zanedbanosti a nepoctivosti.

Přitom je veškerý tento nový pokrm určen pro určité publikum – velmi nízké kvality.

Zdá se (to je moje odvážná hypotéza), že západní společnost je vnitřně tak nesvobodná, že se v ní politická korektnost spojuje se sférou základních lidských tabu, a porušení politické korektnosti je proto narušitelem vnímáno jako právo na ztrátu části své neodvolatelné lidské organizovanosti. Organizovanost myšlení, emocí, chování atd.

Proto je velmi obtížné se řídit výroky těch, kteří ztratili politickou korektnost. Někdy říkají něco hodnotného, ​​ale dohromady s něčím zcela nevhodným.

Nelze se také řídit výroky politicky korektních pánů, protože jejich výroky jsou bezobsažné

Ale v americkém vyšším intelektuálním establishmentu a v západním vyšším intelektuálním establishmentu v Evropě existuje určitý počet lidí, kterým je povoleno – samozřejmě při zachování lehce rozšířeného rámce politické korektnosti – udržovat určitou obsažnost.

Tito lidé mohou občas porušovat politickou korektnost. A ta se v jistém smyslu díky tomu jen posiluje. Kromě toho je takové dávkované porušení povoleno jen málokomu. Jejich názor však stojí za vyslechnutí, protože na rozdíl od zcela politicky nekorektních pánů, neříkají nesmysly. To znamená, že zůstává úplná přiměřenost a zároveň to má určitý obsah. Navíc, když se seznámíte s tímto obsahem, chápete, že tento obsah je sankcionován západní vyšší politickou třídou. A  analytik by měl chápat, co je nejen hodnověrné, ale také sankcionované tím subjektem, který zkoumáte.

Mezi několika americkými intelektuály schopnými sdělit něco smysluplného, ​​hodnověrného, důstojného a v jistém smyslu sankcionovaného touto nejvyšší politickou třídou zaujímá významné místo pan Francis Fukuyama.

Právě tím přitahuje mou pozornost. Fukuyama v zásadě nemůže říkat nesmysly, nemůže prokazovat nehodnověrnost, pokud jde o zkoumané objekty, nacházející se v elitě.

Je nestandardní a tato nestandardnost – nebo ne úplná standardnost – je sankcionována vyšší západní politickou třídou.

Když jsem uvedl takové nepopiratelné vlastnosti Fukuyamy, začnu diváka seznamovat s jednou z jeho prací, která je pro nás důležitá z důvodů, které jsem právě nastínil.

Francis Fukuyama ve své knize „Amerika na rozcestí“ velmi otevřeně pojednává o historii vzniku amerického NEOKONZERVATISMU. O tom americkém neokonzervatismu, jehož nejdůležitější představitelé – jako Ronald Reagan, George W. Bush, Donald Rumsfeld, Richard Cheney, Paul Wolfowitz, Richard Pearl, John Bolton a další – trvali na potřebě nějaké transformační akce, bez níž USA nemohou v 21. století posílit svou nadvládu, což znamená, že tuto nadvládu ztratí. https://search.rsl.ru/ru/record/01004127028

Co o tomto neokonzervatismu ve své knize říká pan Fukuyama, který má vlastnosti, které jsem právě zmínil. Fukuyama podává ne bezrizikovou, ale jemu dovolenou charakteristiku amerického neokonzervatismu, a zdůrazňuje, že kořeny tohoto neokonzervatismu (cituji z knihy „Amerika na rozcestí“) „sahají až k činnosti pozoruhodné skupiny intelektuálů ( většinou židovského původu), kteří ve střední a druhé polovině 30. let a počátkem 40. let 20.století studovali na City College v New Yorku.“

To říká Fukuyama, a ne nějaký bláznivý podivný představitel  americké marginalizované intelektuální komunity. Toto říká o „většinou židovského …“ a tak dále. A to je významné, protože to znamená, že jeho ústy hovoří vládnoucí politická třída.

Fukuyama ukazuje na City College v New Yorku. Co to je?

City College v New Yorku je již dlouho považována za stěžejní kampus CUNY (City University of New York).

Jak je uvedeno na webových stránkách City College, tato vysoká škola (cituji) „byla založena jako Svobodná akademie města New York v roce 1847 bohatým podnikatelem a předsedou školské rady Townsendem Harrisem, který pak naváže diplomatické vztahy mezi USA a Japonskem. “ https://www.ccny.cuny.edu/about/history

To říká web City College. Townsend je velmi zajímavá postava a někdy o ní budu samostatně hovořit. Mohu jen říci, že na tuto postavu se v Americe zapomíná, ale v Japonsku nikoli. Je to kultovní postava.

City College of New York se stala první bezplatnou veřejnou institucí vysokoškolského vzdělávání ve Spojených státech amerických. Zdůrazňuji, že to není drahá placená univerzita z těch, o nichž jsem hovořil v jednom z předchozích dílů, je to bezplatná veřejná instituce (alespoň v letech, o kterých nyní mluvíme). Zároveň je to velmi prestižní instituce.

Mezi jejími absolventy je 11 laureátů Nobelovy ceny.

Takže instituce, kam podle Fukuyamy směřují kořeny amerického neokonzervatismu, byla vysoce prestižní a bezplatná. To znamená, že se tu uskutečňoval jakýsi „dohled“ nad nadějnými dětmi z chudých rodin obecně a především z chudých židovských rodin. Toto je názor pana Fukuyamy a těch, kteří hlídají, aby říkal přesně to, co je potřeba.

To znamená, že na jedné straně musely být tyto děti dávkovaně pouštěny mezi elitu, a to i poskytováním bezplatného vysoce kvalitního vzdělání. Na druhé straně musely být pečlivě sledovány. Protože pokud se chlapec z bohaté rodiny řídí zájmy své třídy (zjevně, skrytě, dokonce s nespokojeností), pak chlapec z takové chudé rodiny může být odvlečen kamkoli. A to je nepřijatelné. Dal jsi mu vzdělání a on bude odvlečen špatným směrem, a co potom?

Poté, co nás Fukuyama informoval, že kořeny neokonzervatismu sahají až k této vysoké škole a k chudým židovským dětem s vysokým potenciálem, které tam studovaly, dále uvádí, že všechny tyto děti byly (citát) „původem z dělnické třídy, z rodin přistěhovalců. Všichni byli studenty City College, protože elitní univerzity jako Columbia a Harvard byly zpravidla pro ně nedostupné.

Fukuyama toto konstatuje.  A v tom mu lze věřit.

„Studenti City College,“ píše Fukuyama, „byli zpolitizovaní a tíhli směrem doleva. Lóže 1 v kavárně City College v New Yorku byla trockistická a lóže 2 stalinistická.“

Doslova cituji z knihy Francise Fukuyamy „Amerika na rozcestí“. Po citování tohoto textu si však položím otázku, na kterou se pokusím odpovědět později.

Podívejte, tohle je Amerika třicátých a čtyřicátých let. To vůbec není současná Amerika. V této Americe jsou židé připuštěni k ekonomické moci, ale k politické moci je poprvé připustil prezident Roosevelt. A to je Amerika, ve které mají některé restaurace stále nápisy „Židům a psům vstup zakázán“.

To není současná Amerika, kde se nelze dotknout zájmů černého obyvatelstva. To je úplně jiná Amerika. Amerika segregace, ale nejen to. A antisemitismu – dávkovaného, ne Hitlerovského, bože chraň, s velmi velkými právy pro danou etnickou složku, která je součástí jediného amerického národa, ale zároveň s potlačováním těchto práv. A to dost tvrdým.

To znamená, že v takové Americe, v takové a ne v současné, se berou děti z chudých židovských rodin. Těmto dětem je umožněno bezplatně získat vysoce kvalitní vzdělání, a při tom je jim umožněno vytvářet stalinistické a trockistické lóže. To znamená, že jim je umožněno pohybovat se k jakési komunistické ideologii. A Amerika sama je krutě antikomunistická.

Už nastupuje Hoover, je hon na čarodějnice … Samozřejmě není ještě takový jako za McCarthyho. Ale je velmi vážný.

Sleduje se vše, co souvisí s komunistickou ideologií, bojí se toho. Vyšší vládnoucí třída se bojí Velké říjnové socialistické revoluce a budování sovětského státu.

Kdo tedy dává příležitost chudým židovským chytrým, energickým dětem, které dostávají bezplatné kvalitní vzdělání, si navíc beztrestně hrát na červené pláni – trockistické i stalinistické? Kdo to umožňuje? Amerika, o které diskutujeme, to může dovolit jen v případě, pokud to bude pod velkým dohledem. Pokud je dohled. A ne jen dohled. Někdo to z nějakého důvodu dělá tak, aby to bylo absolutně pod dohledem a bylo to řiditelné.

Na tuto otázku teď nebudu odpovídat. Jen jsem zdůraznil, že jsem zatím informoval o tom, co nám říká ne představitel nějakého domácího nebo mezinárodního mírně marginalizovaného „židožroutství“, ale tak vrcholně prestižní a na západní způsoby delikátní výzkumník jako Francis Fukuyama.

Ale možná o to víc Fukuyama z nějakého důvodu zkresluje skutečný původ amerického neokonzervatismu?

Abyste se konečně přesvědčili o nesprávnosti takového předpokladu (tj. abyste se ujistili, že Fukuyama nic nezkresluje), musíte se seznámit s tím, co o sobě a obecně o neokonzervatismu říká jeho skutečný zakladatel Irving Kristol.

Ten Irving Kristol, jehož portrét byl v roce 1979 umístěn na obálku elitního časopisu Esquire. A pod portrétem byl nápis: „Zakladatel nejvlivnější politické síly v Americe – neokonzervatismu.“ https://classic.esquire.com/issue/19790213

Dobrá charakteristika?

Pokud je Amerika v jistém smyslu dominantní supervelmocí a pokud v této dominantní supervelmoci existují různé síly a nejvlivnější je neokonzervatismus a pokud, jak se pak přesvědčíme, jsou to neokonzervativci, kteří hovoří o transformační události, bez níž bude vše ztraceno, pak tyto „archeologické vykopávky“ neprovádíme nadarmo.

V roce 1977 vydal tento zakladatel nejvlivnější americké politické síly jménem Kristol  v The New York Times své paměti. Víte, jak se jmenují? Jmenují se „Vzpomínky trockisty“.

Stařičký a úspěšný Kristol se steskem pohlíží na studenty své rodné vysoké školy, kteří tam studují na konci 70. let. A srovnává tyto studenty s představiteli první sekce (Fukuyama ji nazývá první lóží) City College v New Yorku, kteří ve 30. letech v sobě spojili nedostatek peněz, lehkovážnost a nejvyšší intelektuální a politické ambice.

Jak se vše zmenšilo a ztloustlo, povzdechne si Kristol a vzpomene na své dávné hladové, zářivé a lehkomyslné trockistické mládí.

O tomto svém mládí  Kristol otevřeně říká: „Absolvoval jsem City College na jaře 1940, ale hlavně jsem byl hrdý na to, že jsem byl aktivním členem Socialistické ligy mládeže.“ To je, říkám já, trockistická čtvrtá internacionála.

Kristol dále uvádí:

„Nelituji této epizody svého života. Pro mladého člověka je vstup do radikálního hnutí jako zamilovat se. Je možné ztratit nevinnost, ale zkušenost lásky je tak cenná, že v ní nikdy nebudeš zcela zklamán. “

Takže „na tebe, jako na první lásku, srdce Ruska nezapomene“ (báseň Fjodora Ťutčeva “ 29. ledna 1837″, poznámka překladatele). Toto je tedy první láska a srdce na ni nezapomíná … Ale v jakém smyslu?

Kristol dále uvádí:

„Po pravdě řečeno, můj mladický radikalismus nebyl jen součástí mého vysokoškolského života. Byl to celý můj život. Pokud jsem opustil City College s mnohem lepším vzděláním než absolventi jiných, větších vysokých škol, bylo to proto, že moje účast v radikálním politickém hnutí mě přivedla do kontaktu s lidmi a myšlenkami, které mě přiměly jednat, přemýšlet a polemizovat s nezkrotnou energií. <…>.

Byli jsme elitou – pár šťastlivců, vybraných historií, aby vedli kolegy k světské spáse.

Sekce č. 1 se nacházela v jídelně City College, v obrovském prostoru v přízemí, který i mně, který pocházel ze slumů, připadal jako obzvláště špinavé a páchnoucí místo <…>.

Byly tam sekce katolíků, sionistů, ortodoxních židů, černochů, sportovních týmů. Ale pro mě byly důležité pouze sekce 1 a 2, sekce antistalinistů a stalinistů. Právě mezi nimi vzplanuly slovní bitvy <…>.

Sekce č. 2, největší z politických sekcí, mohla zmobilizovat na své protestní akce pouze 400–500 lidí z 20 000 studentů (mluvíme o stalinistické sekci ). Naše sekce č. 1 ( trockistická ) měla asi 30 „stálých členů“ a byli jsme rádi, když se nám podařilo shromáždit 50–100 lidí pro naše akce <…>.

Vše, co se „stalo“ v kampusu, určovali oni – štamgasti sekce 2 (stalinistická ) – nebo my (trockisté ) <…>.

Pane jo, jak neutěšeně vypadali! “

To Kristol mluví o stalinistech. A dodává:

„Nikdo z nich v životě nic nedosáhl … Z členů sekce 2 si pamatuji jen dva lidi. Jeden se stal vědcem na velké univerzitě. A druhý se jmenoval Julius Rosenberg. “ Jedná se o amerického komunistu obviněného z předání amerických jaderných tajemství do SSSR a popraveného v roce 1953.

Tak špatné bylo všechno se stalinisty! Nikdo se nikam nedostal. Trockisté jsou však jiná věc.

„Řečníci jako Max Shachtman, vůdce amerických trockistů nebo Gus Tyler ze Socialistické strany, mohli debatovat s nejvyšší morální, intelektuální a rétorickou inspirací po dobu dvou, tří, dokonce čtyř hodin <…>.

Nikdy v životě jsem nic podobného neviděl ani neslyšel.“

A proto podle Kristola prorazili.

Několik slov o skutečných příčinách takového „proražení“ někam dvou velkých levicových intelektuálů zmíněných Kristolem.

Max Shachtman byl jedním z trockistů, kteří po roce 1940 prohlásili, že imperialistická politika stalinské byrokracie znemožňuje dokonce i kritickou podporu SSSR v jeho vzdorování  západním zemím. A za tím Shachtman stál pevně. „Stojím za tím a nemohu jinak.“

Shachtman spolu s dalšími představiteli podobného postoje, nazývaných „třetí tábor“, tvrdil, že kapitalismus a stalinismus jsou socialismu stejně cizí ( to znamená, že ty, kteří nebyli s kapitalismem spokojeni, bránil před stalinismem ). A že stalinismus ( jak věřil Shachtman ) je projevem byrokratického kolektivismu, který nemá nic společného se socialismem, a je ještě hrůznější překážkou socialismu než kapitalismus.

Samozřejmě, že takový postoj mohl potěšit americkou vládnoucí kapitalistickou třídu.

Tento postoj Shachtmana podpořila vdova po Trockém Natalia Sedova.

Později Shachtman obhajoval vstup zástupců „třetího tábora“ do Demokratické strany USA a (pozor!) pokračování války ve Vietnamu.

Velká část Demokratické strany USA křičela: „Musíme zastavit válku!“ a Shachtman, který byl nalevo od nich a měl by projevit solidaritu s vietnamskými komunisty, řekl: „Jsou to stejní stalinisté, sovětisté. Bombardujte je! “

Shachtman se postavil proti jakékoli nové levici, která by alespoň do určité míry sympatizovala se SSSR. Stačilo někomu říct, že SSSR není tak špatný, a Shachtman okamžitě útočil a říkal: „Vy nejste levičáci! Vy jste kolektivističtí byrokrati! Jste ještě větší překážkou na cestě k socialismu než kapitalismus! “

Takto Šachtman razil cestu ideologii budoucího amerického neokonzervatismu, který má trockistické kořeny.

Hádejte třikrát, proč Shachtman na rozdíl od Rosenberga uspěl v USA? Protože byl horlivým antisovětistou. A americká vládnoucí třída právě toto potřebovala od takzvané levice. Bylo nutné odtáhnout od SSSR některé z těch, kteří byli v zásadě připraveni inklinovat  k levicové ideologii. Ale aby byla stále podpora války ve Vietnamu! .. K tomu bylo nutné se silně rozejít se všemi, kteří prolévali krev za rudou myšlenku. A velmi silně vyjádřit solidaritu s nejreakčnější částí amerického establishmentu.

Nyní o Gusovi Tylerovi. Tento levičák se urputně bouřil proti vytvoření antifašistické jednotné fronty SSSR a buržoazních zemí s argumentem, že antifašistické kapitalistické země se nijak neliší od fašistických. Byl autorem rezoluce odsuzující kolektivní bezpečnost.

A co si myslíte, Hitlerovi, Himmlerovi, Ribbentropovi a dalším se nehodilo že existuje takový Gus Tyler, který říká, že kolektivní bezpečnost je třeba zničit? On je, jestli to vidíte, žid, a ničí ji, protože obsahuje hodně buržoazního ducha …

Fašistům je jedno, proč ji ničí! Hlavní je, že pokud tato kolektivní bezpečnost nebude existovat, pak lze odradit  západní svět  od jakékoli slabé podpory SSSR.

Shachtman a Tyler jsou tedy levičáci, kteří objektivně pomáhali fašistům tím, že ničili jednotnou antifašistickou frontu. Nepřipomíná vám to nic z našeho dnešního života?

No a co? Budeme se, stejně jako Kristol, podivovat nad neúspěchem stalinistů a úspěchem trockistické sekce, tj. sekce č. 1? Pro Kristola je samozřejmě příjemnější si myslet, že trockisté a stalinisté měli různé rozumové úrovně. Ale v kontextu skutečných životopisů musíme mluvit o něčem jiném. O tom nesnadném a nenápadném spojení trockismu s fašismem, které později určovalo osud protisovětské levice. Toto spojení jsem podrobně analyzoval v programech „Zrada pod červenou maskou“. A přímo souvisí s americkým neokonzervatismem s jeho trockistickou genezí. A také s tím, kdo přesně organizuje covidovou extázi a globální trend nasměrovává velmi konkrétním směrem a svrhává sochu osvoboditele otroků Abrahama Lincolna, přičemž se zasazuje o práva amerických černochů.

Jeden z černých aktivistů hnutí BLM (Black Lives Matter) na protestu 23. června 2020 v Lincolnově Parku ve Washingtonu, řekl:

„Tato socha ztělesňuje skutečnost, že jsme svobodní pouze tehdy, když o tom rozhodnou bílí. A to není pravda. Stojíme tady na ukradené zemi. Tato země není vaší zemí, bílí lidé! Takže mi nemůžete říkat, jestli můžu tuto sochu zbourat.“

( Socha, kterou protestující požadují zbourat, zobrazuje prezidenta Abrahama Lincolna, který zrušil otroctví ve Spojených státech, a osvobozeného černého otroka, který na znak vděčnosti poklekl. )

Takto hrajeme.

 Přesvědčili jsme se tedy, že nejen Fukuyama, který se přiznává, že on sám byl po dlouhou dobu neokonzervativcem ( ale poté se velmi „vzdálil“ ), ale také zakladatel amerického neokonzervatismu Kristol ( který se nikam „nevzdálil“ ) potvrzují, že neokonzervatismus vyšel takzvaně z trockistického kabátu.

Samozřejmě později došlo k hlubokému přeorientování těchto lidí, co vyšli z „trockistického kabátu“. Co je však podstatou tohoto přeorientování? Co když je založeno na poválečném přičichnutí trockistů, kteří již šli směrem k podpoře války ve Vietnamu, k nějaké pro ně vhodné části neonacismu, který v určitém smyslu změkl? Co když je neokonzervatismus plodem takového početí?

Fukuyama, i když přiznává, že se neokonzervativci následně vzdálili trockismu, trvá na tom, že po trockismu zdědili několik metodických principů.

Mohl bych podrobněji analyzovat neofašistické pozadí těchto post-trockistických, neo-trockistických, neokonzervativních principů. Mohl bych ho sám rozebrat. Ale pro věc bude lepší, když se v této otázce vzdám svého vlastního pohledu, který, jak opakuji, je poměrně rozsáhle vyjádřen v jiné sérii programů, a uvedu, jak to chápe Fukuyama, a tedy i velká část americké elity, která jakoby toto chápání potvrdila … A tedy ho v jistém smyslu sdílela.

Podle tohoto chápání je prvním z trockistických principů, které si neokonzervativci zachovali při nahrazení trockismu neokonzervatismem, nadřazenost ideologie před vším ostatním. Ne nějaký druh pragmatismu, ne realismus, ale ultraideologismus. Plus nutnost ideologického boje, jehož odmítnutí nevyhnutelně, podle názoru neokonzervativců ( ohodnocených uznávanou publikací jako hlavní část americké politické třídy ), způsobí kolaps americké supervelmoci.

Neokonzervativci říkají: „Pokud se vzdáme nejen ideologie, ale i ideologického nesmiřitelného boje, americká supervelmoc se zhroutí. Ať žije ideologie a nesmiřitelný ideologický boj! “ A i kdyby ideologie již nebyla trockistická, ale jiná – princip nadřazenosti ideologie nad vším ostatním, princip ideologického boje zůstává pro neokonzervativce stejný. To znamená vlastně trockistický.

To si myslí Fukuyama. A tedy i americká vládnoucí třída. To je cenné přiznání, že?

Druhým metodologickým principem, který Fukuyama považuje za trockistické dědictví neokonzervativců, je potřeba mesianismu ( mesiášství ). Nechť třeba jiného než trockistického. Neokonzervativci tvrdí, že velmoc se neobejde bez mesianismu.

To znamená, že nejen ideologie a ideologický boj, ale také mesianismus. Město na kopci by mělo nést celému světu jakousi absolutní a závaznou zprávu.

Mimochodem, to samé říká Dimitri Simes, současný vydavatel časopisu National Interest, který založil Irving Kristol. Simes trvá na „neo-trockistické víře neokonzervativců v permanentní revoluci ( třeba demokratickou, ale ne proletářskou )“.

Simes nemá rád neokonzervativce. Je to člověk, který se chce identifikovat jako realista. A proto prohlašuje, že základním kamenem zahraniční politiky USA „by měla být taková tradiční americká hodnota, jako je obezřetnost“, a vůbec ne (cituji Simesa) „neo-trockistická víra v permanentní revoluci“.

Podívejte se, kolik toho už řekli.

Ideologie je na prvním místě, über alles.

Ideologický boj je nade vše.

Ideologický boj musí být doveden k mesianismu.

Mesiášství musí postupovat neúprosně a neochvějně.

A způsob postupu je permanentní revoluce ( chápej – oranžová a další ). A také násilí. Jakékoliv.

Nemálo toho řekli samotní Američané?

Třetím principem, který podle Fukuyamy neokonzervativci zdědili po trockistech, je nutnost pohybu pomocí chaosu k nejkrutějšímu řádu. Tedy k takovému řádu, který ve své krutosti překonává stalinismus, odsouzený trockisty.

Pohyb pomocí chaosu. Mesiášství pomocí chaosu. Je brzy organizovat nový světový řád, nejprve nový světový nepořádek, řízený chaos. Kdo to říká? Fukuyama. O kom to říká?  O neokonzervativcích. Kdo jsou oni? Vedoucí článek v americké politické třídě.

Krásný obrázek?

• pokračování bude následovat