15. březen a konečné zničení Československa je třeba dnes uvažovat ve dvou rovinách: Jednak jako výsledek událostí své doby, jednak jako snahu současných ideologů tuto záležitost zastřít. Zkusme to rozebrat.

Kolikrát verši můj 
kolikrát klopýtals 
v bolesti lásce žalu mém 
soukromém 

kolikrát verši můj
kolikrát tancovals
Teď krokem zbrojným
verši můj
pochoduj

Pěšáckým rytmem zněte slova
úzkostí šikovaná
Té úzkosti dvanácté
Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon
Čí ruce ho rozhoupaly
Francie sladká hrdý Albion
a my jsme je milovali

Nejprve se pojďme podívat na události té doby, vyústivší do této tragédie a posuďme z toho vyplývající následky. Klíčem k pochopení událostí je 1. světová válka. V této válce hlavní zátěž ležela na západní frontě a po válce se Francie snažila zabezpečit proti dalšímu německému útoku.

Nemůžeme se však vyhnout samotným příčinám 1. světové války. Její základní příčinou bylo to, že kapitalizmus není schopen samostatného života, podmínkou k jeho přežití je vysávání zdrojů ze závislých území, na nichž se utváří tzv. ‚periferní kapitalizmus‘. A koncem 19. století si západní kapitalistické státy již rozebraly celý svět a nové zdroje kolonií již nebyly. Bylo jen otázkou času, kdy se mocnosti pokusí vyvolat válku, aby získaly další kolonie. Šlo především o snahu Velké Británie pomocí své pečlivě vypracované technologie ‚zástupných válek‘ oslabit posilující mocnosti (Německo a Rusko) – vlastně především na účet dalšího svého ‚spojence‘ – Francie.

Jelikož Německo za Bismarcka prudce posílilo, musela po válce Francie do budoucna hledat spojence, se kterými by Francie přečíslila Německo. Těmi se stala Malá dohoda (především Československo) a Polsko. Spojenectví Francie a Československa tak bylo především v zájmu Francie!

Viděl jsem slzy v očích žen
viděl jsem pěstě zaťaté
Počkejte málo málo jen
však vy nás poznáte
Ty vládkyně moří všemocná
to moře slzí naše je
ovoce hněvu rychle zrá
už řinčí kotva naděje
Zvoní zvoní zrady zvon
čí ruce ho rozhoupaly
Francie sladká hrdý Albion
a my jsme je milovali

Ovšem Velké Británii se její plány pro 1. světovou válku nezdařily a začala hledat novou cestu pro jejich naplnění. Válka s nastupující mocností – Spojenými státy – nepřipadala v úvahu, proto hošánci ve Foreign Office (britské Ministerstvo zahraničí) vymysleli náhradní plán. Ten spočíval ve vykrmení Německa a jeho nasměřování na SSSR. Jelikož toto vykrmení nešlo provést na účet Francie (Francii byla zase svěřena ‚čestná úloha‘ konečného zničení Německa), muselo se krmení hledat na východ od Německa. To byla konference v Locarnu – již v roce 1925. Na této konferenci byly dohodnuty jako neměnné západní hranice Německa, ale východní hranice bylo možné revidovat pomocí ‚arbitráží‘. Je dobré si uvědomit, že Benešův podpis pod touto smlouvou je asi jeho největší chybou – od této chvíle otázka ‚mnichova‘ byla jen otázkou času. Mnichovské dohody jsou právě takovou arbitráží a Beneš v Locarnu podepsal závazek se takové arbitráži podřídit – bez ohledu na důsledky.

Ty Francie sladká Francie
kde je tvá čapka Marianno
Sluneční štít tvůj prasklý je
a hanbou čpí tvé ano
Je noc a v krytech zákopů
tep krve země zní
za tebe světe za tu Evropu
stydí se voják poslední
Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon
čí ruce ho rozhoupaly
Francie sladká hrdý Albion
a my jsme je milovali

Velké Británii nakonec trvalo poněkud déle, než se jí podařilo ‚mnichov‘ zorganizovat. Ale ještě dříve provedla další špinavost. Ty popisuje A. Simone v knize Žaluji! Španělsko se obrátilo na Radu Společnosti národů se žádostí o pomoc. „Republikánské Španělsko žádalo uplatnění článku 16 stanov Společnosti národů o kolektivní pomoci proti agresi. Lord Halifax velmi chladně prohlásil, že Velká Británie se nemá v úmyslu připojit k návrhu španělského delegáta…“

15. září již roku 1938 Hitler na Chamberlainovi žádal vyhlásit všelidové hlasování na československém území s převažujícím německým obyvatelstvem o připojení těchto území k Německu. Chamberlain slíbil do týdne osobně předložit Hitlerovi přijatelné řešení. Na schůzce v Londýně 18. září se Chamberlain, Halifax, Daladier a Bonn dohodli, že československé území s většinovým německým obyvatelstvem se musí Hitlerovi předat bez hlasování…

Francouzský kabinet na svém zasedání souhlasil s londýnskými návrhy. Ale na naléhání Mandela a Reynauda bylo rozhodnuto nevyvíjet žádný tlak na českou vládu… A jak se provedlo rozhodnutí ‚nevyvíjet tlak‘ na Čechoslováky?

19. září byly londýnské návrhy vyhlášeny v oficiální nótě české vládě. Francouzský lid se o plném rozsahu těchto návrhů dozvěděli až o týden později.

20. září československá vláda londýnský návrh odmítla. Večer tohoto dne anglický vyslanec Newton oznámil české vládě, že „pokud si bude stát na svém, anglická vláda se přestane zabývat jeho osudem.“

21. září, ve 2 hodiny v noci vytáhl prezidenta Beneše z postele příchod obou vyslanců; byla to už jejich pátá demarše během jednoho dne. Velmi spěchali, protože končila Chamberlainova lhůta, slíbená Hitlerovi. Vyhlásili ultimátum: ‚Pokud dojde v důsledku odmítavého postoje Čechů k válce, Francie se zdrží jakéhokoli zásahu, a v tomto případě odpovědnost za vyvolání války padne plně na Československo. Pokud se Češi spojí s Rusy, může válka získat povahu křížové výpravy proti bolševizmu a pro vlády Anglie a Francie bude velmi obtížné zůstat stranou.‘ Téhož dne Bonnet oznámil francouzskému kabinetu, že Češi souhlasili s přijetím anglo-francouzských návrhů bez jakéhokoli vnějšího tlaku…

Francie si velmi dobře byla vědoma, že souhlas s obsazením Československa byl čistě politickým a ne vojenským rozhodnutím. Ve zprávě Generálního štábu se výslovně uvádělo:

„1. Náčelník německého generálního štábu generál Beck se 3. září vzdal svojí funkce, protože ‚nechtěl vést armádu ke katastrofě‘.

2. Německá ‚západní stěna‘ zdaleka není dokončená a podle francouzského vojenského atašé v Berlíně ‚se rozkouše tak snadno, jako kus sýra‘.

3. Německá armáda není v žádném případě připravena a potřebuje nejméně rok největšího úsilí, než bude moci zahájit válku.

5. Výborně vyzbrojené československé vojsko čítající 40 svazků, tisíc letadel a jeden a půl tisíce tanků by mohlo odolávat nejméně 2-3 měsíce, i kdyby bojovalo samo.“

V březnu 1939 se potom stalo jenom to, co se stát muselo. Podstatná přitom je ostře protislovanská rétorika Německa, která ze Slovanů (a také Cikánů a Židů) udělala ‚podlidi‘, vůči kterým není potřeba dodržovat lidská pravidla. Za tím účelem ‚pověřenec pro germanizaci‘ při německé vládě R. Heydrich vypracoval vzorový projekt poněmčení Protentokrátu. Ten oficiálně počítal s poněmčením ‚lidí vhodné rasy‘ a vystěhováním na Sibiř ostatních – ale musíme mít na paměti, že celý německý projekt byl zcela zrůdný. Navíc, protože se však nepočítalo s obsazením Sibiře, znamenalo to, že ostatní budou povražděni. Heydrichův čas měl nastat v roce 1942, po dokončení plánu Barbarossa. Ale protože se plán Barbarossa nepodařilo dotáhnout, přišel odklad – pro německou válečnou mašinérii byli čeští dělníci bez ohledu na rasovou čistotu nezbytní.

Jedinou naší záchranou tak byla Rudá armáda…

Pole naše křičí Zrada
Lesy naše hučí Hanba
Řeky naše šumí Zrada
Hory naše bouří Hanba
Ticho teď ticho Stoupá Hlas
Ó duše lidu jak koktalas
Geni Genie země naší
na křídlech tvých
je plno plno slzí
Geni Genie země naší
v hodinách zlých
meč tvůj ať zvoní brzy

Nyní se pojďme podívat na druhou stránku této a následujících událostí – na její současný obraz. Můžeme sledovat rozsáhlou kampaň vedenou především velkými sdělovacími prostředky, jejímž cílem je obraz zničení Československa rozpustit a samotný československý lid znectít. Máme tady spousty zpráv o tom, jak zle Čechoslováci zacházeli po válce s Němci, když navíc je z Československa vyhnali. Máme tady hromadu zpráv o tom, jak byli Čechoslováci zbabělí a šli pouze na ruku Němcům. Nikdo z nich ani nepípne o příčinách, o zájmu Velké Británie námi nakrmit Německo bez ohledu na to, co to znamená pro náš osud.

Ale potom odkud se tedy vzali partyzáni z Bukové u Příbrami, z Kropáčovy Vrutice, z Liberce, co znamenalo Slovenské národní povstání a co dělali železničáři v Turnově? To nebyly poslední dny války, ale doba, kdy Němci byli dosud velmi silní a odpor vůči nim se trestal velmi tvrdě a velmi otevřeně. Kde Ludvík Svoboda posbíral nemalou vojenskou jednotku – sbor? Proč například slovenský mládenec Libo se potajmu vydal z příjemného Žitného ostrova ke Svobodovi a potom s ním došel domů? A to připomínám jenom to, co vím od svých předků a z nejbližšího okolí.

Jistě, v Protentokrátu bylo plno lidí, kteří, když přišli o naději, začali hledat jinou – a nebylo jiné možnosti, než u vnucených pánů. Ale, pokud si vzpomínám na své dětství a vyprávění různých lidí, většina lidu sice nějak musela s Němci vyjít, ale měla zájem pouze na porážce Německa. Sem patří mimo jiné slzy radosti mých prarodičů a jejich širokého okolí, když Goebbels nechal hrát smuteční pochody po porážce u Stalingradu…

Snahu očernit naše lidi a zničit obraz Československa potom nelze vnímat jinak, než jako konání v páně Goebbelsově žoldu. To se týká především televize, ale i rozhlasu a tisku. Je přímo neuvěřitelné, kolik lidí z této oblasti upadlo do mravního bahna a otevřeně ničí národní a dějinné povědomí lidu. Toto je nejsmutnější dopad hnutí tzv. disidentů, kteří s tímto započali již v 60. letech. Bohužel i já některé z nich považoval za hrdiny, ale dnes vím, že vše toto byla špína v žoldu našich nepřátel. Úplně stejných, jako těch, co nás hodili do chřtánu vraždící bestie, což úspěšně zakončili právě 15. března 1939.

21 komentářů

  1. Výborný článek s výkladem hlubších logických souvislostí. Bylo by třeba číst ho dětem ve školách, jako protiváhu mediálním manipulacím a přepisování historie.

    1. Mám stejné ocenění článku . Doplnil bych opět jen tím, co už jsem nedávno řekl v diskusi jinde . Osud Československa ve druhé polovině 30.let byl jen součástí plánované trajektorie .započaté při vzniku ČSR v r.1918 . Je na čase sundat ty růžové brýle pohledu na vznik republiky a dívat se na ČSR jako přesně naplánovaný konstrukt-stát s přesně stanovenými rolemi. Poznání bude hodně bolet.
      Potom i u mnoha příslušníků českých a slovenských politických elit vyplave, že byly sbratřeni poslušností lóžím a tedy, že nedělali chyby, ale plnili role (Locarno 1925)
      To se týče zejména “úředníka” E.Beneše , který byl z triumvirátu Otců Vlasti ten spávně přeživší. Včetně Února 1948.
      To, co píši , není výtka autorovi, ale doplnění jeho velmi dobrého článku.

      1. Jak jsem předpokládal, dnes na mainstreamu nenajdete ani zmínku. Natož článek.

        1. Není zcela přesné, ráno jsem zaznamenal článek na Aktuálně.cz., který se pokouším dohledat a nevidím ho…

          1. @Jiří: Od doby, co svět vynalezl reparační platby, není třeba žádných omluv. Teď vážně – někde jsem četl, že poslední převodní příkaz do basilejské BIS z Německa za prohru v první fázi velké války šel snad v roce 2005(?) Možná jsme v té době na splátku už přispívali.

          2. @hael: Přečtěte si co tam tvrdí pirátský poslanec.

          3. @Jiří: já to četl. Nějak jsem slova piráta Pavla (Emanuela) Moravce těžko vydýchával. Tipuji ho na kádrovou rezervu na budoucího ministra školství a osvěty.

            … nějak nás ta drsná vychovatelka jménem paní Historie pěkně švihá svou extra silnou rákoskou …

  2. Asi je hloupé, popravdě i škodlivé vyrábět alternativní historii. Nicméně si pokládám tyto řečnické otázky:
    – byla by vůbec druhá fáze velké světové války, kdyby se do čela čsl. státu postavila v té době armáda, a Benešovu vládu by odstavila od řízení?
    – mohli bychom tímto činem změnit předurčení našeho konstrukt-státu?

    Děkuji autorovi za článek.

    1. Author

      Toto má několik rovin.
      V prvé řadě se musíme zamyslet nad tím, jak vznikají státy. Vždy jsou dvě možnosti: zájmem společenství, nebo z ciziny. Jak tedy vzniklo Československo? Pokud já vím, tak zájmem společenství. To třeba na rozdíl od vzniku například Sámovy říše (samotný Sámo byl nejspíše agent Dagoberta – ale nakonec se na Dagoberta vybodl a vládl v souladu s požadavky spravovaného území – pozor na to – toto je v pořádku). Něco jiného je vznik Polska – to slepilo císařské Německo a dost dlouho to nikoho v Polsku nezajímalo. Že se objevili “muži Října” a “Hrad” to nic nemění na tom, že Československo byl “projekt lidu”
      K Benešovi: Osobně se domnívám, že Beneš byl v Locarnu pouze “předmětem” jednání, nikoliv podmětem. Jeho potíž byla v tom, že nedokázal nic jiného, než obcházet mocnější a doufat, že je ukecá. V sovětské civilizaci je přibližně takováto výstižná odpověď vyšetřovateli: “Proč bychom se ho měli pokoušet zverbovat, když je tak hloupý, že to sám zvoslí”.
      A k tomu kdyby: Tady nejde o to, aby Beneše odstranilo vojsko – ten generál Syrový byl sice jednooký jako Žižka, ale asi neměl na to, aby se Němcům vzepřel. Ten tam byl pouze na přání lidu (i lid chybuje). Tady to v každém případě měli bankéři dost dobře pojištěné, abychom se nebránili.
      Ale co by se stalo, kdyby lid přece jen prosadil obranu vlasti? Uvažuji takto: Vedle masírky o tom, že “tlačíme Evropu do zákopů” by to myslím začalo válkou o licence – západní průmysl by je vypověděl a následovaly by hospodářské sankce. Potom už by nezbylo, než se opřít o SSSR – a to by vedlo k vyhlášení křížového tažení proti kacířským Čechům (co mě to jen připomíná?). Podstatné by bylo, jestli by generálové svrhli Hitlera. Pokud ano, nastal by nejspíše odklad, pokud ne – asi by to nevydrželi Poláci a zahájili by válku a k nim se pod nátlakem Velké Británie Německo přidalo. SSSR je otázkou a nejen s ohledem na Litvinova. SSSR by mohl uvažovat, že ČSR je dost silné na to, aby se nevyplatilo ho přenechat Německu – a to by znamenalo zapojení SSSR do války. SSSR by na to mohl přistoupit i proto, že “Německo dosud nebylo nakrmené”. Podle mě by rozjezd války trval několik měsíců a pozice samotného Německa by vůbec nebyla růžová (právě to Německo vystupovalo jako ten “konstrukt”). Navíc jsou zde Spojené státy, pro které by bylo zajímavé tlačit na Velkou Británii. Je tam příliš mnoho proměnných. A výsledek války? To už vůbec neodhaduji.

      1. Československo byl “projekt lidu”

        Opravdu? Stejný jako projekt lidu Česko a Slovensko? Stejný jako projekt lidu Ukrajina? (Vše přece zřízeno na přání lidu)… Lidu se nikdo na nic neptá, prostě se zřídí vyhovující informační prostředí a je to. Bylo žádoucí, aby se Rakousko-Uhersko rozpadlo? Tak to bylo podáno jako přání lidu. (Třeba jako Kosovo). Kdyby to žádoucí nebylo, nebo by bylo žádoucí udržovat konfliktní zónu, rázem by z toho byla nepřiznaná Doněcká nebo Luhanská republika. Nebo třeba “anektovaný” Krym. Takto to bývá s “projekty lidu”.

        1. Za poslední rok jsem ztratil veškeré iluze o tom, že by ČSR byla lidovým projektem. Tady souhlas s Irenou. Naopak si myslím, že vlastenecké tužby lidí žijících v Čechách a na Slovensku byly dost zneužity pro jiné cíle. Někdy mne napadá, co o tom všechno věděli Masaryk, Beneš a Štefánik. Možná dost, a možná i Štefánik ne se vším souhlasil …

      2. Tvrdí se, že hlavním vítězem po konferenci v Locarnu bylo Německo. Nejvíce ztratila ČSR a Polsko. Vzhledem k tomu, že světová mocnost té doby č.1 byla VB, tak je jasné, s jakými kartami už tehdy hrála. Čsl. generalita té doby moc jednotná nebyla. Třeba generálové Krejčí a Vojcechovký byli za obranu vlasti. Myslím, že by se přidal i generál Šnejdárek – zemský vojenský velitel v Bratislavě a vítěz od Zvolena, který zrovna Krejčího moc rád neměl. Tvrdí se, že ve vojenských skladech bylo několik desítek tun yperitu, a pro škodovku nebyl problém vykovat hlavně dalekonosných kanónů. Minimálně odstrašující účinek tyto ZHN mohly mít. Navíc pro bitvy té doby se počítalo nutné přečíslení útočníka v pětinásobku sil namotivovaného obránce. Asi už nemá smysl řešit “co kdyby”, ale pro pojmenování konání hlavních aktérů té doby to asi ještě důležité je.

        1. No nevím, po bitvě jr každý generálem. Spousta lidí DNES, když se jich to jednak už netýká a za druhé znají nejen výsledek války, ale i poválečný vývoj světa, považuje Beneše za zbabělce, možná přímo za zrádce.
          A mluví se zcela přesvědčeně, že by se naší válkou s Německem situace úplně změnila, protože ostatní státy by se přidaly. Směšné – dnes!
          Tdenkrát patnáctimilionová ČSR – i v beletrii někdy označovaná jako “poslední ostrůvek demokracie v Evropě – měla na severu fašistické Beckovo Polsko, na západě Německo, z jihu anektované Rakousko, Hortyho Maďarsko
          a jedinou nabídku pomoci se strany SSSR.
          Dlouho o tom uvažoval, ale bylo tu nebezpečí, že vzhledem k evropské situaci by ta pomoc mohla být jen jaksi okrajová, taková, jaké se dostalo Španělsku

          1. Zmínil jsem, že se nechci pokoušet vymýšlet alternativní historii, protože to k ničemu nevede, a navíc se jedná z škodlivou záležitost. Na druhé straně, jak jsem psal, popis určitých situačních modelů, může lépe pochopit role a konání politických aktérů té doby. Musíme se na vše dívat optikou VB – pracně vyšlechtěný bojový pes Hitler nesměl vykrvácet v ČSR. Muselo to být posichrované ze všech stran. Beneš měl povinnosti ke své vlasti, ale nad těmi povinnostmi existovaly nejspíš ty vyšší – bratrské. Možná bylo jednodušší to tady pozamykat, a jet se ubytovat k velkému zrádci.

    2. K první otázce:
      Ve chvíli, kdy v Berlíně došlo k podpisu hanebné Mnichovské dohody mezi představiteli Francie, Itálie, Německa a Velké Británie už rozhodnuto a představa, že by se do čela čsl. státu postavila v té době armáda, a Benešovu vládu by odstavila od řízení je zcela vzdálená, z řady důvodů, realitě.
      K druhé otázce:
      Na politické uspořádání Evropy po 1.sv.válce měly rozhodující vliv USA. Císař Karel se na poslední chvíli pokoušel přeměnit říši na federaci, ale politické a vojenské úsilí představitelů slovanských národů Rakouska-Uherska působilo po celou dobu války ve smyslu vytvoření národních států ve středoevropském prostoru. Už od dubna 1918 se v USA usilovně pracovalo na projektu “Demokratické unie Střední Evropy”, ke kterému se TGM zpočátku choval zdrženlivě. Po tom, co americká administrativa se k němu začala chovat chladně, změnil v září 1918 svůj postoj a naopak se postavil do čela tohoto úsilí. Na schůzce Čechů, Slováků, Finů, Italů, Jihoslovanů, Poláků, Rumunů a Ukrajinců se rozhodlo o názvu a o základních programových prohlášeních. Následně se konala ve Filadelfii třídenní konference a dne 26.října 1918 přečetl TGM na filadelfském náměstí “Prohlášení společných cílů nezávislých středoevropských národů”. 1.listopadu podepsal TGM za Unii první oficiální dokument, ale už 9.listopadu oznámil polský zástupce Paderewski, že Poláci z Unie vystupují. Vše skončilo dříve, než začalo, Československo zůstalo samo…

      1. Ad 1) Proč vzdálené realitě. V SSSR byla připravena letecká armáda. Nad Rumunskem sjednán letový koridor ve výšce, do které dosáhla málokterá hlavňová zbraň PVO. Sověti se na to dívali pragmaticky – viděli totiž Hitlera vyzbrojeného čsl.zbraněmi u svých hranic. Beneš mlžil a lavíroval – je to patrné z vojensko-diplomatických depeší.
        Ad 2) USA byly plně pod kontrolou VB i na 4.prioritě. To se rozvolnilo až počátkem 30.let příkazem šéfa British Bank Montagu Normena, kdy přes SSA začala jít průmyslová pomoc jak Německu, tak i SSSR.

        1. Nejenom to. V 70. letech jsem pracoval s několika důchodci,
          velmi solidními lidmi. Jeden byl za války střelec na bombarderu RAF, jiný před Mnichovem jako pilot přelétával s ruskými stroji na Podkarpatskou Rus, odkud ty letadla přelétávala dále do ČSR.
          Ten pilot nebyl sám, bylo jich více. Když ta letadla převezli, tak šli zase přes Rumunské hranice do Ruska a převezli další bombardéry. Kolik těch strojů tehdy bylo už si dnes nepamatuji. Ten pán neměl důvod lhát. A já jsem nikdy od žádného historika o těchto událostech neslyšel. Tihle odborníci papouškují jen to co vyčetli z dobového tisku. Tak se tvoří naše moderní historie.

          1. Author

            To byly asi SB-2, na které jsme koupili licenci, ale pro technickou náročnost výroby se to zavčasu nezvládlo vyrábět, tak se koupila i letadla (to je kupodivu podle technet.cz).

  3. Citace: Klíčem k pochopení událostí je 1. světová válka. V této válce hlavní zátěž ležela na západní frontě

    Jen několik doplňujících faktů.

    Jak známo, tak v říjnu roku 1914 vedli naši spojenci na západě vleklou zákopovou válku, aniž by o tom informovali Rusko, které naopak povzbuzovali k energickému, aktivnímu vedení války proti Německu sliby, že sami přejdou do rychlého rozhodujícího útoku. Proto se samozřejmě 1. února 1917, kdy se sešla spojenecká konference v Petrohradu, ruský představitel generál Gurko zeptal: „Bude mít kampaň roku 1917 rozhodující charakter? Nebo se máme vzdát dosažení konečných výsledků v průběhu tohoto roku?“ Tato přirozená otázka ruského představitele naznačující, že Rusko chce mít s Francií a Anglií rovnoprávné podmínky s ohledem na aktivitu vedení války, vedla k údivu a nevoli představitelů Trojdohody. Rusové si dovolují uvažovat! O tomto údivu a nevoli si musíte přečíst v pamětech Paléologuea , abyste pochopili naše postavení „strategických negrů.» A. Svečin – Strategie

    1. světová válka byla civilizačním šokem pro veškeré obyvatelstvo naší planety. Tato válka se stala první válkou masových armád a první válkou, na které byly použity mechanismy masové likvidace lidí (například chemické zbraně a kulomety). Kombinace těchto dvou faktorů vedla k tomu, že v této válce zahynulo minimálně 9,5 miliónů lidí – takové lidské ztráty byly v tehdejší době považovány za nepředstavitelné. A Rusko v této válce utrpělo největší lidské ztráty.
    Vojenské ztráty Ruska v 1. světové válce činily minimálně 1 811 000 lidí, ze kterých 1 451 000 byly vlastní bojové ztráty. Mezi vojenské ztráty nebyly započítány ztráty na civilním obyvatelstvu, které se ocitlo v zóně a/nebo pod účinkem bojových akcí bojujících armád.

Napsat komentář: Boletus Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *