Na Kladno putují misionáři, tak jako mezi divochy do dálné Afriky.
„Cožpak bolševici nejsou divoši? Jsou ještě něco daleko horšího. To nevíte, co se všechno v tom Rusku děje. Víte, že tam socializovali ženy? Jo, jo, milá paní, jen si přečtěte Venkov a Národní listy. Opravdu socializovali. Ženy jsou tam společným majetkem. Kristapána, a to ti Kladeňáci taky chtějí zavádět? Jakých věcí se to ještě dočkáme? To přece jen za starýho císaře pána nebylo. To máte z toho, když se zavádějí novoty. Škoda starých zlatých časů.“
Tak mluví a myslí buržoazním tiskem zpracované veřejné mínění.
Misionáři táhnou na Kladno. Mají požehnání a podporu vlády i nejvyšších míst. Kdo se od bolševiků odvrátí a dá se na pokání, tomu je možno udělit plnomocné odpustky. Tak zní maršrůta. Na Kladně kázání stíhá kázání. Projev stíhá projev. Hned v pátek po nedělním projevu přicházejí znovu legionáři. Řeční na veřejné schůzi v Dělnickém domě známý již pan major Špaček. Řeční týž den v sokolovně sociální demokrat, nyní legionářský poručík soudruh Ota Vaněk. Zaklínají, hrozí, vychloubají se i prosí. Dokumenty o násilnostech, vraždách a zvěrstvech, které čeští komunisté na legionářích spáchali, nikdo nepřináší.
Národní listy přeci doslovně napsaly:
„Republiku si uchráníme. Je nutno střežit i zachovávat věrnost vůči zákonu. Muna je odsouzen českými vojáky na Rusi pro vraždu a násilnosti na našich legionářích. Je na něho vydán zatykač velitelstvím našich armád za hranicemi. Tyto armády znamenají vojsko národní. Jak tedy vysvětlit, co se tu děje? Což smíme už i my býti zrádci na českých vojácích? Strašná a krvavá bude hanba těch svedených lidí kladenských před bratry, kteří se k nám vrátí z Ruska.“
Kladeňáci jsou ale sršatci. Jako ti husitští táborité. Nedají na klatby a řeči. Chtějí důkazy. Koho a kde ti čeští komunisté z legionářů zavraždili. Kde jsou ty zatykače? Kdo je vydal a proč?
Legionářští misionáři jsou v rozpacích. Dokumenty nemají. Nemohou je předložit. Má je prý sibiřská armáda. Ta je ale tisíce kilometrů od vlasti, až někde u Vladivostoku. Proč se nevrací domů? Kdo ji tam zdržuje a nechce ji pustit? Bolševici? Ani nápad, je to Čtyřdohoda!
Proč nechce vojenské velitelství spojenců pustit domů ze Sibiře české legionáře? Válka je skončena a Německo je poraženo. Proti komu mají naši legionáři ještě válčit? Proti komu? Proti bolševikům! To tedy znamená proti ruskému lidu, proti dělníkům. Proč? Kdo má zájem na válce proti bolševikům? Ruská kontrarevolucionářská banda, mezinárodní kapitál. Takové lumpy a jejich zájmy má tedy podporovat československé vojsko? Proto jsou zadržovány od návratu domů české legie? Ne, milí bratři legionáři. Špatnou misi jste na sebe vzali. Kladeňáky proti ruské revoluci, proti ruskému pracujícímu lidu, proti bolševikům nepoštvete. Kladenský proletariát schvaluje ruskou socialistickou revoluci, odsuzuje ty, kteří proti ní bojují.
Takový je výsledek legionářských projevů a schůzí.
Legionářská mise pana majora Špačka, poručíka soudruha Vaňka atd. nepomohla. Nutno poslat jiné misionáře a proroky. Na kladenských nárožích se objevují plakáty:
„Americký soudruh kapitán Emil VOSKA v Kladně!
V neděli dne 19. ledna atd. …
veřejná schůze lidu, na níž promluví „O české revoluci“ americký soudruh Emil Voska, který se dostaví v průvodu svého přítele, ministra osvěty soudruha Gustava Habrmana.“
Americký kapitán, soudruh Emil Voska, přijíždí na Kladno a mluví. Mluví o svobodné, demokratické Americe, která dává každému možnost a rovné právo zbohatnout. [Doporučuji vám přečíst si knihu Uptona Sinclaira – Džungle z roku 1906, abyste viděli, jak ta možnost v praxi vypadala…] Právo zbohatnout musí dát také každému jednotlivci i Československá republika. Neboť podle doslovného receptu amerického socialisty, soudruha Emila Vosky:
„Moderní republika neznamená strhnout ty, kdož stojí vysoko, nýbrž povznést ty, kteří stojí nízko. Neznamená zničit majetek a blahobyt zámožných vrstev, nýbrž povznést k tomuto blahobytu všechny ty, kteří až doposud trpí a žijí v nouzi. Musíme si uvědomit, že svého cíle nedosáhneme konfiskací kapitalistického jmění, ale prací – usilovnou prací. Musíme ukázat Rusku na našich poměrech, jak se to dělá, a jak se dělá nekrvavá revoluce. [Tak, že se fakticky žádná nekoná…] Nebyl bych nyní mezi vámi, kdybych nebyl přesvědčen, že během několika let budeme míti tu nejkrásnější socialistickou republiku.”
Kladenští opět stojí, poslouchají a uvažují. Nekonfiskovat kapitalistický majetek, ale dát každému právo, aby mohl zbohatnout. To že je cíl a účel moderní republiky? Cožpak toto právo zbohatnout nedávalo i staré Rakousko? Nemáme i na Kladně celou řadu lidí, kteří neměli nic a zbohatli? Proč ale, sakra, zbohatli? Proto, že pracovali? Ne, protože okrádali druhé. Keťasovali a druhé vykořisťovali. Ti, co se dřeli, třou i dnes nouzi a bídu dál. Na majetek těch, kteří zbohatli, se ale nesmí sáhnout. Jak ale zbohatneš ze své práce, když necháš kapitalisty na pokoji? Nechá tě na pokoji Pražsko-železářská, Kamenouhelné těžařstvo atd.? Nechají tě na pokoji kapitalističtí drábové a otrokáři, Kestranek, Mulatschek, Deutsch a jiní? Dají ti oni možnost zbohatnout? Vždyť i dnes se musíš s nimi o každý haléř mzdy tahat a handrkovat. Nepřidají, dokud nemusí a nejsou k tomu donuceni. Ne, ne, soudruhu kapitáne. Ta tvoje americká cesta není o nic lepší, než byla stará rakouská. Jestli po této cestě půjdeme, nic nového světu neukážeme. Proto jsme Rakousko nebourali a novou republiku netvořili. Americká cesta znamená mít sice takzvaný nový demokratický stát. Ale v něm staré kapitalistické vykořisťování a dělnickou bídu. Marná sláva, těmi svými amerikánskými trumfy jsi bolševiky nepřebil. [Ani tys je nepřebil, Vladimire Vladimirovič. Tak moc se podobáš tomu panu ministrovi, který bude mluvit dále… Ty přece také lidem vykládáš, že Centrální banka Ruska všechno dělá dobře, že je dobře, když se státní peníze sypou přes úroky do kapes bankám…] Třeba jsi byl sebelepším přítelem ministra osvěty soudruha Habrmana. Pro Kladeňáky jsi a zůstaneš obyčejným kapitalistickým agentem. S tebou je Kladno navždy hotovo.
Tak uvažují kladenští havíři a hutníci rozcházející se z Voskovy schůze.
Ale ještě není konec misií a misionářů.
Přichází nová zpráva. Nové překvapení pro Kladeňáky.
„Hornická anketa o socialisaci dolů bude konána v konferenční síni národního výboru v Kladně. Na anketu se dostaví a bude jí předsedat sám ministr veřejných prací republiky Československé, pan František Staněk ze Želetavy. Pana ministra doprovází ministerští úředníci, páni radové Maslo a Majer, komisař báňského úřadu. Přítomní budou zástupci uhelných společností, Pražsko-železářské, Státní dráhy, Pražské úvěrní banky, Angločeského kamenouhelného těžařstva, zástupci horníků atd.“
Anketa se koná. Pan ministr mluví.
„Kladenské doly musí být vyvlastněny. O tom nemůže být žádné pochyby. Horníci mohou o tom být přesvědčeni. Na svoje čestné slovo může to pan ministr zaručit. Může to zaručit i jménem pana presidenta republiky profesora Tomáše Garrigua Masaryka. Uhlí a nerostné bohatství je majetkem národa. Není možno dovolit, aby se z tohoto národního pokladu obohacovali cizí akcionáři. Všechny strany v koaliční vládě zastoupené jsou v tom zajedno. Pojaly také do svého vládního programu, že se doly znárodnit musí. Všechny strany také v tom směru připravují pro parlament své návrhy. O dobré vůli všech nelze tedy pochybovat. To, na čem se všechny strany v zásadě dohodly, uskutečnit se musí. Nyní je tu jen podružná otázka kdy a jak. To ale je už vedlejší. Na době, kdy se to provede a jak se to provede, už tolik nezáleží. Hlavní je, že zásadně je věc dohodnuta rozřešena. O podrobnostech se bude nyní diskutovat. Znárodnění dolů je velké historické dílo. Proto se musí také dobře uvážit a prodebatovat, aby se nestala žádná chyba. O věci se už debatuje a diskutuje. Také dnešní anketa je svolána za tím účelem, aby se debatovalo a diskutovalo. Když jsme se zásadně o znárodnění dohodli, nemusíme nyní pospíchat. Je dost času věc řádně uvážit a připravit. Nedělat nic ukvapeného a překotného. [No prostě všechno to udělat hezky evolučně…!!!]
Znárodněním dolů bereme na sebe velkou odpovědnost před celým národem a dějinami. Proto je také jednomyslné mínění, že znárodnění nemůže provádět Prozatímní národní shromáždění. O takové důležité věci má jediné a nezadatelné právo demokraticky rozhodnout sám lid. Je nutno dát lidu příležitost, aby rozhodoval. Proto bude nutno vyčkat až po provedení všeobecných voleb a zvolení řádného Národního shromáždění Československé republiky. Tam také i vy, havíři, vyšlete svoje oprávněné zástupce. Nyní je potřebí první pozornost věnovat otázce zvýšení těžby uhlí. O to se musí havíři přičinit. Čím více budou těžit, tím více budou pro znárodnění pracovat. Jsou obavy, aby po znárodnění nenastala v dolech anarchie. Jsou také hlasy, které projevují obavy, že ve znárodněných dolech nebudou havíři dost usilovně pracovat a že se těžba nebude vyplácet. Havíři musí rozptýlit tyto obavy. Musí pracovat tak, aby se těžba už nyní vyplácela [soukromým kapsám a jejich přisluhovačům…]. Aby se doly staly aktivními. Když se bude na těžbě vydělávat, odpadnou všechny námitky, že by na doly po znárodnění musel doplácet stát. Na Kladensku se nyní v lednu těžba trochu zlepšila. Je to ale málo. Horníci žádají zvýšení mezd. Těžaři naproti tomu dokazují, že při zvýšení mezd muselo by se mnohonásobně zdražit uhlí. Vláda je tu v těžkém postavení. Zdražení uhlí zabrzdilo by váš celý hospodářský život. Republika je mladá. Není ji možno požadavky přetěžovat. Je nutno mít trpělivost. Vyvarovat se nepředložených činů a anarchie. Žádná revoluce nám potraviny nerozmnoží. Mohla by je jen zničit a celý národ ještě více ochudit Vláda věří v havíře. Je potřebí, aby havíři věřili vládě. Socialisovat se bude. [Jo, za takové vlády na svatýho Dyndy…] Zásadně je věc rozřešena. Ankety jsou v proudu, vše je tedy na nejlepší cestě. Aby se dílo podařilo, o to se musíme nyní všichni přičiňovat. Naší společné věci zdařbůh.”
Pan ministr se poroučí. Poroučí se celá jeho suita. Vládní radové, zástupci společností atd. Horničtí delegáti mohou ještě o slovech pana ministra přemýšlet a diskutovat. Pana ministra volají jiné nutné státní záležitosti…
Horničtí delegáti sedí, přemýšlejí a diskutují.
„Nu, co tomu říkáš, Macáku?“ obracejí se na svého revírního důvěrníka.
Revírní důvěrník Macák je z havířského pytle. Má za sebou hezkou řádku let havířské práce v dolech. Má také vrozenou havířskou povahu. V nejtěžších chvílích neklesat na mysli. Rozřešit i těžké situace ironickým šlehem a vtipem. I dnes tak činí. Drbe se za uchem a ušklebuje se:
„Kamarádi, tak se zdá, že nás ten pan ministr pořádně oslintal. To máte ty nové, demokratické cesty. Starý, nedemokratický kapitalista řekne zatvrzele jako býk, když podáváte požadavky: „Nepřidám! Zásadně nepřidám!“ a práskne karabáčem. Moderní demokratický kapitalista, ten jde na to jinak. Demokraticky. Zásadně je váš požadavek správný. Proto proti němu nic nenamítám. Naopak, já zásadně souhlasím. Nyní je ale potřebí jednat o tom, jak a kdy? Je potřebí svolat anketu. Vzít tužku a počítat. Ano, zásadně by to šlo. Prakticky ale není na vyšší mzdy úhrady. Bylo by nutno uhlí zdražit. Společnost sama nic nevydělává. Těžba se nerentuje. Na provoz se doplácí. Společnost se stejně zabývala dalším zvýšením cen uhlí, i když by ke zvýšení mezd nedošlo. Mělo-li by se přidat, a zásadně proti tomu není námitek, musely by se ceny uhlí daleko více zvýšit. To nemůže jeden člověk tak sám o sobě rozhodnout. To je dalekosáhlá věc, přátelé. To je věc celého národa. Za to budeme jednou odpovídat před dějinami. Proto je potřebí to uvážit. Hledat východisko. Svolat ankety – a zatím to nechme při starém. V zásadě…“
„Počkej, Josefe,“ zarazí Macákovo ironisování horník Vaněk. „Snad nás také nechceš oslintávat? Řekni to přímo. Pan ministr i vláda nás podvádí. Nemyslí na socialisaci – myslí na volby. Proto všechny strany podávají nyní o překot v parlamentě návrhy. Jedna předhání druhou. Rozhodovat se bude, ale až po volbách. Ty knify už přeci známe. Socialisovat se nechce. To je to první, co my si musíme uvědomit. Čím víc my dáme ten výrobní hřbitov do pořádku, tím míň se bude pánům chtít do socialisace. Musíme to začít jinak. Po rusku. Klást požadavky. Rvát se o každý kus práva a o každý haléř mzdy. Nevěřit a nečekat, že nám to vše klidný vývoj vyřeší. První, co je nutno udělat, je zarazit ty návštěvy všech možných misionářů, kteří lidi jen balamutí. Už jsme těch jejich krásných řečí slyšeli až do alelujá. Až to všechno leze člověku krkem. Svinským krokem hnát každého takového mesiáše. Vykašleme se jim na jejich ankety. Řekněme si to přímo a rovně, kamarádi. Rozhodující okamžik jsme zaspali. Měli jsme moc v rukou a nedovedli jsme ji využít. Škoda je 14. října. Neměli jsme se tenkrát rozcházet.“
„Ty tedy myslíš Vaňku, že jsme nadobro hotovi. To jako znamená praštit se vším a na všechno se vykašlat. Na partaj i na organizaci?“ ozve se z hloučku důvěrníků.
Vaněk vyskočí jako uštknutý. „To zas pr – kamarádi. Kdo může takhle mluvit? Teď musíme teprve pořádně do toho jít. Začít od počátku. Budovat lepší partaj a lepší organizaci. Nebýt hlupáky. Učit se z vlastních chyb. Nečekat až mladá buržoazní republika vyroste a zesílí. Nevěřit na sliby a hezká slova. Klást požadavky, bojovat o ně, rvát se o každý ždibec svého práva…“
„A co budeš mít z těch ždibků, Honzo?“ ozve se opět pochybující hlas.
„Co z nich budeme mít, soudruzi? Bojem o malé požadavky a ždibky práva naučíme sami sebe rozhodující zápas i velké věci vést a vyhrávat. Ten rozhodující boj přijde, kamarádi. Čert by v tom byl, aby nepřišel. Přijde dřív, než si myslíme. Otázka je, budeme-li my na něj tak brzy připraveni. Musíme se o to pokusit.“ (…)
Zápas o Československou republiku se dále rozvíjí. Otázka, zda socialistická nebo kapitalistická republika, není stále definitivně rozřešena. Stále ostřeji a ostřeji vystupují proti sobě dva různorodé světy. Rozděluje je od sebe barikáda třídních zájmů. Na jedné straně barikády stojí dělníci, na druhé straně buržoasie. Síly jsou rozloženy nerovnoměrně. Dělníci jsou ve své většině prodchnuti revoluční vůlí. Věří v socialismus. Jsou ochotni jej budovat a za něj i bojovat. Co je to však platné, když je vlastní sociálně demokratická strana opustila? Opustili je i vůdci, kterým celá desetiletí věřili. Ale neopustili je přímo. Stále tvrdí a ujišťují, že vybudování socialistické republiky zůstalo jejich cílem. Nejde o zásadu a program. Jde jen o taktiku, jak a kdy má být socialismus budován. Dělnický tábor je proto zmítán vnitřními spory a zápasy. Sociálně demokratická strana nemá vedení. Nemají ho proto ani dělnické masy. K boji odhodlaná armáda nemá vůdce. Jsou tu a tam jednotlivci. S lokální, omezenou, ne však celostátní autoritou. Příchod soudruhů bolševiků z Ruska vývoj poměrů neusnadňuje. Spíše je komplikuje. Zkomplikoval je i na Kladně.
Buržoasní tábor je na tom lépe. I v jeho řadách jsou sice rozpory: Je tu na jedné straně Kramář a na druhé Švehla. Kříží se tu zištné zájmy agrárního panstva se zištnými zájmy průmyslového a finančního kapitálu. Ale mají jeden společný zájem: Republika musí zůstat kapitalistickou. Může se manévrovat [že? Vladimire Vladimiroviči?!], ale skutečné průlomy do kapitalistického panství se nesmí povolit. Hlavní otázkou je získat čas. Je potřebí zachovat platnost starých rakouských řádů a zákonů co nejdéle. Je potřebí proto udržet a převzít starý rakouský úřední byrokratický aparát. Dát mu plnou amnestii a zavázat jej k protislužbám. Teoreticky je možno souhlasit s nejradikálnějšími hesly a změnami. Prakticky ale žádnou změnu nepřipustit. Pro tuto manévrovací politiku je nutno najít schopného a populárního vůdce. Buržoasie jej našla. Je jím prof. T. G. Masaryk. Před válkou jej tábor české buržoasie a šovinistického nacionalismu na smrt nenáviděl. Dělnicí a socialisté musili prof. Masaryka velmi často chránit proti útokům rozběsněné nacionalistické ulice. Jeho zvolení presidentem pokládají proto socialisté za svoje vítězství. Stejně to pokládá za úspěch česká buržoasie, která svůj poměr k Masarykovi rázem přeorientovala. Jí stačí vědomí, že Masaryk není socialista. Jeho demokratismus, humanismus a pokrokovost, to už je věcí vedlejší. V tom se mohou dočasně činit ústupky. Hlavní je, aby zůstal zachován i v nové republice starý kapitalistický hospodářský řád. V tom prof. Masaryk buržoasii nezklamal. Nebyl a není socialistou. Byl pokrokovým měšťákem. Zůstal věren svému přesvědčení a socialistickým snahám k vítězství nepomáhá. Brzdí je. Je-li nucen o socialismu a socialisaci mluvit, vyjadřuje se mlhavě a neurčitě…