Obrazy ze soudobého Ruska od Ivana Olbrachta aneb jak to bylo s bolševickou kulturou v sovětském Rusku v roce 1920…

Ivan Olbracht navštívil SSSR v roce 1920 a své zážitky a pozorování sepsal ve třech knihách Obrazů ze soudobého Ruska, toto je z třetí části. Vybrala jsem to, protože ty informace jsou i dnes velice aktuální. Bohužel s tím dovětkem, že dnes by to Ivan Olbracht mohl psát místo panu Kvapilovi v otevřeném listu Vladimirovi Vladimiroviči Putinovi jen s tím rozdílem, že na rozdíl od tehdejšího Československa on má dost zdrojů a síly, aby ty věci změnil, má-li to ovšem vůbec v úmyslu. V tomto ohledu totiž evoluce nefunguje, jak prohlásila (také citováno z Olbrachta) Angelika Balabánová: „Krvavost revolucí nezávisí na útočnosti většiny, volající po lidském životě, nýbrž na houževnatosti, s níž panující menšina drží a brání svůj lup.“ (Tučná zvýraznění jsou od Ivana Olbrachta, tučná zvýraznění kurzívou ode mne, včetně několika poznámek.)

Pane Jaroslave Kvapile, poslal jste mi do Moskvy psaní, ve kterém projevujete radost, že jsem se do Ruska dostal, předpokládáte, že budu pozorovatelem nestranným, že si budu všímati „co se tam dnes děje ve všech oborech uměleckých a lidovýchovných, jakým způsobem jest opatřeno zlidovění všeho umění a jak je při tom dbáno nezbytné úcty k tvůrčím individualitám“, a ubezpečujete mne, že „všeho prospěšného“, čeho se z Ruska dovíte, „radostně použijete pro kulturní péči v naší republice“.

Povím Vám velmi rád vše, co vím, ale bojím se velice, že z toho nebudete moci v československé demokratické republice použíti nic – ale pranic.

Když jsem Váš list dostal, tehdy jsem již věděl o Rusku velmi mnoho, a Vy jste o něm z „Národních listů“ a ostatních českých deníků nemohl věděti ještě nic, nebo ještě méně než nic, a není tedy Vaší vinou, že mi Vaše psaní připadalo jako list starosty padesátibarákové horské obce krajanu, který se dostal za kuchaře do Nového Yorku: „Milý Josef! Všímej si tam všeho, co tam dělají nového, abych to také mohl zaříditi u nás“. Nu, kuchař Josef tedy bude psáti o věcech, které ho zajímají: O podzemních a nadzemních elektrických drahách, o kanalizaci, veřejných stavbách, hotelech, veřejných kuchyních, divadlech, kinematografech, boxerských zápasech, a pan starosta bude z toho všeho moci nejvýše o posvícení uspořádati ochotnický boxerský zápas a říci pak, jen co bude kdy a dosti prostředků, že přivede svoji obec i v ostatním na výši Nového Yorku.

Řeknu jenom to: Ruský komisariát národní osvěty vydal roku 1919 na svoje účely 17 211 651 944 rublů (dlouhá cifra, pravda?) a za první polovinu roku 1920 vydal již více než 100 (čti: sto!) miliard rublů. Rozpočet na druhou polovinu roku 1920 jest prý několikanásobně větší. Ale to jest pouze část peněz, které se v Rusku vydávají na osvětu a lidovýchovu, neboť organizace není ještě všude dobudována, v úřadech je posud hodně paralelismu, a velkou část prací, které by měl vyřizovati komisariát národní osvěty, vykonávají dosud odborové organizace, které svou sítí knihoven, klubů atd. zasahují z centra až do poslední venkovské továrničky, a osvětový oddíl rudé armády (GUVUZ = glavnoje upravlenie vojennovo učebnovo zavedenia), který pracuje mezi vojskem; obě tyto instituce mají své vlastní, téměř neomezené prostředky, které do řečené sumy sta miliard započítány nejsou. Jak to chcete zaříditi, pane Jaroslave Kvapile v „naší republice“? Jsem sice přesvědčen, že to půjde také v Česko-Slovensku zařídit, že i „náš“ stát bude jednou míti dosti prostředků, které by věnoval kultuře a lidovýchově, ale nepůjde to ovšem v demokratické republice a tím méně v politicky zotročené a hospodářsky vysávané kolonii Dohody, jakou jsme se za poslední dva roky stali. Za tím účelem však bude třeba vyhnati všechny velkostatkáře z jejich panství bez ohledu na jejich křik o loupeži posvátného vlastnictví, velkostatky znárodniti; znacionalisovati banky, třeba by pan Preis a Rašín bubnovali sebe více na poplach, že se podtrhávají základy českého národního hospodářství; vyvlastnit všechny doly a továrny bez ohledu na to, jsou-li akcie v rukou domácích či cizích vydřiduchů a nechat domácí kapitalisty zuřit až do vysílení a ty dohodové hrozit válkou a bojkotem, intrikovat, štvát a běsnit do těch dob, dokud jim jejich vlastní proletariát neucpe hrdla; totéž učiniti se všemi peněžními ústavy, obchody, skladišti, paláci, činžáky, vilami, soukromými obrazárnami a ladem ležícími knihovnami. Ale nejen to. Bude třeba vzíti každého válečného zbohatlíka a keťasa zvláště pod hrdlem (půjde-li to po dobrém – obrazně, nepůjde-li to – doslovně) a klepat jím tak dlouho, až z něho vypadne poslední schovaná tisícidolarovka či zlatá dvacetikoruna; bude nutno dostati se v jednu hodinu s půlnoci do ložnice každé zbohatlé řeznice či bordelářky zvláště a smýčiti v nočních stolcích, prádle a záhybech záclon (půjde-li to po dobrém – obrazně, nepůjde-li to – doslovně) tak dlouho, dokud se neobjeví poslední ukradený briliant a perla. Pak bude i v „naší republice“ dosti prostředků na kulturu. Jenže k věcem tak nepříjemným a dokonce neestetickým se Vy, pane Jaroslave Kvapile, asi nikdy neodhodláte! A přece to jinak nejde! A přece to musí býti! Bylo by hezké, kdyby se lidé svého nadpráví a bohatství vzdávali ve vší lásce, ale prozatím toho nečiní a nikdo ještě nevynalezl prostředku, jak je k tomu přiměti po dobrém, to jest bez mravního či skutečného násilí méněprávných a chudých. Musí to být i v zájmu kultury! Že to nejde cestou demokracie, ukázala více než stoletá zkušenost v Americe; padesátiletá ve Francii a dvouletá v Česko-Slovensku, a o tom jste jistě přesvědčen i Vy, pane Jaroslave Kvapile. Když jsem s Vámi mluvil krátce po 28. říjnu 1918, byl jste pln ideálů a pln kulturních plánů do budoucnosti. Jste velmi mocným pánem v ministerstvu osvěty, sekčním šéfem, či čímsi takovým, řekněte mi: Uskutečnil jste ze svých plánů jen jediný? Ne! Proč ne? Pan ministr financí Vám nedal na to peněz, viďte! V demokratických republikách není peněz na kulturu. Tam všechny peníze pohltí bursiáni, keťasové a vojenští dodavatelé. To jste nevěděl? Pan ministr financí Vám ani v budoucnosti nedá peněz. A nebude jich dříve, dokud i u nás nedojde k těm zmíněným, nepříjemným a neestetickým věcem. Jenže Vy, jak se zdá, než byste k nim dal dojíti, zradíte raději všechno umění, lidovýchovu, nezbytnou úctu k tvůrčím individualitám a všechny ty ostatní hezké věci, o kterých ve svém listě píšete. Já ne!

Ale jak jsem již řekl: Je to sice bez praktického účelu, ale co vím, povím Vám. O lidovýchově, na kterou se ptáte, o školství a jedinečné věci, která se jmenuje Dělnická univerzita, napíši zvláštní článek a zajímáte-li se o věc, budete si jej moci přečísti. Tážete se dále, co se děje ve všech oborech uměleckých. Věnoval jste většinu svého dosavadního života divadlu. Tedy snad nejprve několik slov o divadle.

Prosím Vás, nevěřte povídkám našich žurnálů, že se tu divadlo zanedbává a že upadá, nevěřte ani tomu, že jest první tragéd platově stejně postaven s biletářem a proto, že chce být každý biletářem a nikdo tragédem. Ve všech moskevských divadlech se hraje a všechna jsou denně přeplněna. „Umělecké divadlo“ jest tak skvělé, jak bývalo (to jsou ti slavní Moskevští, kterým se před lety obdivovala také Praha), do hlasu slavného Šaljapina jsou zamilovány všechny slečinky (teď se jim říká soudružky) stejně jako před třemi lety, provedení Čajkovského „Pikové dámy“ a Rimského-Korsakova „Sadka“ ve „Velké opeře“ zůstanou i nadále nedostižným vzorem, a moskevský balet (víte přece, jak Rusové milují balet!) je stále na bývalé výši a lesku. Ano opereta a kabarety nebyly zničeny a k velké žalosti jsem tu našel na programu i Lehárova „Lucemburského hraběte“. Tedy ani o tohle „umění“ se nemusí nikdo bát. Zavřeli jen nejsprostší a nejoplzlejší šantány, kterých bývalo v Moskvě plno. Nepochybuji o tom, že byste alespoň v tomto negativním šel rád ve stopách ruské revoluce, ale ani téhle maličkosti Vám, ubohý pane Kvapile, nedovolí, poněvadž šantány nesou „naší republice“ daně a těm musí ustoupit všechny zájmy ostatní.

Co se v moskevských divadlech dává? Nalézám starý „Divadelní věstník“ z 27. dubna do 2. května (vydává se vždy na týden) a vypisuji Vám program z 27. dubna. Velké divadlo: Borodinova opera „Igor“; Malé divadlo: Beaumarchesova komedie „Figarova svatba“; Malá opera: Rubinštajnova opera „Démon“; Umělecké divadlo (to jsou ti slavní „Moskevští“): Čechovo drama „Strýček Vávra“; Studio uměleckého divadla: Andrejevova hra „Mladost“; Divadlo Gabima: Pinského tragédie „Věčný žid“; Komorní divadlo: Demandova pantomima „Závoj pierotčin“; Divadlo Korš: Merežskovského tragédie „Carevič Alexej“; Divadlo K. Nězlobina: „Juduška“, drama dle Saltykova románu „Páni Golovlevi“; Národní dům na počest dělníka Petra Alexejeva: Moliérova komedie „Scapinova šibalství“; Volná scéna: Giocomettiho melodrama „Občanská smrt“; Nikitské divadlo: Opereta „Gejša“; v divadle „Netopýr“ herecký večírek; pak tu jsou ještě programy dvou cirků.

Tedy francouzské dekadenštiny, kterou, tuším, také pražské Národní divadlo hrálo a která se jmenuje „Pierotčin závoj“, by zde hrát nemusili, hodí se k revoluci jako pěst na oko, ale celkem program velmi dobrý, pravda? Ani jediné vyloženě špatné věci. To je také výhoda sovětské vlády. V pražských šesti divadlech celkově tak dobrého programu neuvidíte ani jeden den v roce. Pan Schmoranz musí totiž v první řadě uspokojit své buržoazní publikum; prostředky vinohradské obce nejsou nevyčerpatelné; paní Švandová musí vydělávat; a také „Urania“ a „Vinohradská opera“ je nucena dávat „kasovní kusy“, které „táhnou“, poněvadž by jinak herci umřeli hlady. Ale to jsme již zase u peněz. Jak tedy z programu moskevských divadel vidíte, pěstuje se zde hlavně realistické drama, v němž jsou Rusové tak velcí. A že se zde hraje i kus kontrarevolucionáře Merežkovského, k Polákům uprchlého, to Vás také jistě zajímalo. (Vzpomínáte, co se dělo za války s d´Annunziem ve Vídni, s Wagnerem v Paříži a s Hebblem před léty u nás? Mínil jste snad tím „nezbytnou úctu k tvůrčím individualitám?“) Chybějí Vám asi revoluční kusy. Mně také. Ale víme oba, že se dramatické umění nedá komandovati, a že možná ještě uplynou desetiletí, než se najde opravdový umělec dramatik tohoto velkého období lidských dějin. Ale revoluční dramatická literatura již existuje a na venkovských a malých městských scénách se hraje. Poptávka po ní je velká, konjunktura znamenitá, ani nadšení nechybí, a tak se píše. Přečetl jsem několik takových kusů; jsou většinou primitivně tendenční a nevynikají nad průměr. Zajímavá jest jen „Misterija buff“ Vladimira Majakovského, veršovaná komedie, symbolizující proletářskou revoluci. Je to cosi nového stylově, myšlenkově i scénicky a bude ji snad možno jednou – víte, jednou, až po té nepříjemné, ale nutné operaci – provésti i u nás; dnešní buržoazní publikum by jí nesneslo a na malém dělnickém jevišti se provésti nedá. Právě vydané historické sice, ale přece jen proletářskou revolucí diktované melodrama A. V. Lunačarského „Olivier Cromwell“ vezu také domů a, nesebere-li mi knihy v Révélu Dohoda „osvoboditelka“, ve Štětíně soudruh Ebert a v Podmoklí milená vlast, budete si moci knihu přečísti. Dobré revoluční dramatické literatury tedy není posud nadbytek, ale nevěřil byste, jak revolučně v téhle době a v tomto prostředí dovede působiti i literatura stará. Že Maxim Gorkij, toť samozřejmo, je v něm přece rodící se proletářská revoluce se všemi již prvky: se samým dnem bídy, revoltou, s rozkladem měšťácké společnosti, s dospělým sebevědomím třídy; že Tolstoj, Čechov, Andrejev, toť pochopitelno, je to přece včerejšek Ruska, který pouze politicky odešel na nikdy neshledanou [bohužel nikdy neříkej nikdy] – ale i Shakespeare, Moliére, toť docela jiný Shakespeare a Moliére, než jakého jsme vídali v Evropě. Co má co dělat Moliére s revolucí?, řeknete. Viděl jsem zde „Lakomce“. Pamatujete se na scénu, kdy Harpagonovi schová ženich jeho dcery peníze a kdy starý lakomec se zmítá v zoufalství po zemi, volaje své zmizelé zlaťáčky, kdy se ho zmocňuje šílenství, vyskakuje, třeští oči do obecenstva, ukazuje prstem po galeriích: „Ty, tys mi je ukradl!“, sténá a prosí: „Vraťte mi mé zlaťáčky, vraťte mi mé zlaťáčky!“ To je scéna, kdy se komedie mění na okamžik v tragédii a divákovi se zželí i starého lichváře Harpagona a lehký mrazík probíhá zády. A herec „Malého divadla“ hrál onu scénu skoro tak dobře jako nebožtík Mošna a ke mně s prvními jeho slovy přicházela předchuť úžasu nad silou všelidského citu sobeckosti a lakomství. Ale moskevské obecenstvo? To rozkošně nesentimentální revoluční obecenstvo, jež obsadilo carské a šlechtické lóže, přízemí a galerie? Obecenstvo se rozesmálo tím nejsrdečnějším smíchem, jaký jsem kdy slyšel: „Vraťte mi mé zlaťáčky? Ani kopějku, starý faraóne! Takových by dnes přišlo! Takových po Moskvě běhá, kteří z nás ještě včera ždímali krev a pot a měnili je na zlaťáčky a kteří teď, když jsme jim je sebrali, zuří a křičí a prosí… ochochoch, nespočteš, milí, kolik! Vrátit?“ Divadlo se otřásá smíchem. Vždyť to byly naše zlaťáčky, tys je z nás jen, darebáku, vydřel, a my si teď za ně sedíme v „Malém divadle“, kam dříve chodili jen caři a boháči. Pukni, lakomý dědku! A já, který jsem se připravoval na zamrazení nad tragickou silou všelidské neřesti, prohnul jsem se nad koleny a smál se, jak jsem se již mnoho let nesmál. Marné námaze Harpagonově, zlaťáčkům, radostí a nadšením nad tím rozkošným, přerozkošně nesentimentálním obecenstvem. Smálo se obrannému Harpagonovi celé divadlo, ale já jsem se smál snad ze všech nejvíce.

To je tedy dramatické umění, jak jsme na ně zvyklí od včerejška. Ale kolektivní duše ruské revoluce našla výraz i v novém divadelním umění. Provádějí se zde na volných přírodních prostranstvích hromadné hry, v nichž nositelky myšlenek a dějů nejsou již jednotlivci, nýbrž masy. Je to více než divadlo, jak je na západě vytvořil Reinhardt, mnohem více, než naše hromadná představení v přírodě. Jedna taková hra se jmenuje „Ke světové komuně“, a viděl jsem ji za krásné červencové noci v Petrohradě při zahájení druhého sjezdu třetí Internacionály. Asi 600 kroků široké prostranství na Vasiljevském ostrově mezi Malou Něvou a hlavním tokem Něvy a mezi oběma jejich mosty se dříve nazývalo Bursovním náměstím, teď se jmenuje Náměstím divadel. Stojí tam bývalá bursa, ohromná bílá budova, vystavěná ve slohu řeckého chrámu, s deseti dórskými sloupy v průčelí a k nim se schodištěm, snad asi dvacetistupňovým, zaujímajícím celou šíři budovy. Mezi prostředními dvěma sloupy zřídili výstupek s velikým trůnem. Několik set kroků od bursy jest vystavěna dřevěná tribuna. Tam zasedli sjezdoví delegáti. Na prostranství Náměstí divadel se tísní na čtvrt miliónu lidí. Jest jedna hodina s půlnoci, tj. dle slunečního času deset hodin, a první soumrak – to jsou ony známé bílé noci petrohradské. Na levo, přes široký tok Něvy svítí zlatá kupole Izákova chrámu, v zádech prokletá Petropavlovská pevnost. Nad vším široká, ohromná klenba večerního nebe. Zazní rána z děla. Na průčelí bursy – řeckého chrámu padlo oslnivé světlo reflektorů. S obou stran vjíždějí mezi sloupoví hlasatelé na bílých koních a fanfárami ohlašují počátek představení. Odkudsi zaznívá sbor polnic, hudba neviděného orchestru, která již neumlká po celé představení.  Ze sloupoví přicházejí králové a usazují se na trůnu. A za nimi dvořanstvo v nádherných uniformách a bankovní a průmyslový kapitál ve fracích (žádné karikatury), skvělí pánové a dámy buržoazie a seskupují se pod nohama svých vladařů. A přicházejí řady vojáků a policie a obklopují společnost neprostupným kordonem. A teď dole pod schodištěm zařinčely řetězy. Z obou stran náměstí přicházejí ze stínů blíže k bílému schodišti dlouhé průvody dělníků, temných mužů a žen s kladivy a motykami na ramenou a řadí se na doleních stupních. Denní práce počíná. Těla jsou shrbena a paže se zdvihají. Kladiva znějí kovovými ranami jako údery o zvonovinu. Chvílemi zachřestí řetěz. A ti jasní nahoře tančí Straussův vídeňský valčík. Obrazec trojúhelníku; v jeho základně práce, ve vrcholu rozkoš. Ale pojednou se v jedné skupině dole cosi zavlnilo. V temné mase se zdvihá bílé plátno: „Komunistický manifest.“ „Proletáři nemohou ztratiti nic, leč své okovy, dobýti však mohou celého světa.“ „Proletáři všech zemí spojte se!“ Ale na výzvu k boji nikdo neodpovídá, prapor marně putuje dělnickými řadami. Až hlouček Francouzů se ho ujímá. Vniká s ním mezi lid, ale ten se roztrušuje, ztrácí a zůstává jen nahoře hrot trojúhelníku obklopený vojskem a dole pod schodištěm hlouček komunardů. V jejich řadách se objevuje rudý prapor. Podnikají útok na schodiště. První řady klesají pod výstřely vojska. Ale útočící se ženou přes ně. Buržoasie a králové prchají. Černá skupinka se zmocňuje vrcholu a kácí trůn. Jest doba pařížské komuny. Vesele zní karmoňola a pod rudým praporem se tančí. Buržoasie sice zmizela z jeviště, ale nevzdala se. Z jednoho koutu sloupoví běží obloukem dolů po schodišti řetěz francouzských, z druhého úhlu pruských vojáků, spojují se a skočným útokem se pokoušejí stéci vrchol. Nahoře se staví barikády. Dochází k boji. Přesila vojska je veliká a komuna podléhá. Poslední svázaný hlouček černých komunardů jest sražen jedinou salvou vojenské skupiny ze středu schodiště. Ale rudý prapor jest skryt a zachráněn pro budoucnost. A teď pod schodištěm bouchly dva ohně a dva mraky černého smolného kouře se valí vzhůru, veliké dýmové mraky, které se spojí a zahalí scénu temným závojem, jímž jen nejasně viděti bílé postavy žen, oplakávajících mrtvé. Naříká Chopinův smutečný pochod… Nebudu líčit podrobností, jste starý divadelník, pane Kvapile, a chápete již, oč jde, povím obsah hry jen v několika heslech. Reakce zvítězila. Jasní sedí opět na vrcholu a temní dole vláčejí těžší břemena než prve. Tvoří se druhá Internacionála a řada nemohoucích pantátů (ti jsou trochu karikováni) se žlutým praporem a ohromnými svazky knih a novinami se usazují na schodišti a zahloubávají se do čtení, tvoříce novou přehradu mezi vládnoucími a uhnětenými. Ale tam nahoře počíná již seskupování evropské rovnováhy, objevují se prapory Dohody a ústředních mocností, znějí hymny (také naše milá: „Zachovej nám, Hospodine!“ Napětí vzrůstá, světová válka se blíží. První srážky. Na volném prostranství před scénou se proti sobě dvakrát rozjely a tryskem se minuly oddíl kozáků a pruských hulánů s napřaženými kopími. Dole se kupí proletariát, zdvihá pěstě a protestuje výkřiky. Rudý prapor pařížské komuny se opět objevuje, putuje masou a skupinka dělníků jej nese nahoru vůdcům druhé Internacionály. Ale ti nemají pro své noviny kdy. Skupinka jest ubita policií, prapor zlomen a pohozen. Na ramena černého zástupu dole vystupuje muž s novým praporem, volá k bouřícímu se zástupu slova vzpoury, ale – výstřel a muž: Jaurés, se kácí. Buržoazie volá smrt nepřátelům a slávu válce. Druhá Internacionála chvíli váhá, ale pak každý z nich bere národnostní praporeček a jde agitovat mezi proletariát. Četnictvo rozhání dělnictvo na dvě strany. Je válka. Zástupy plačících žen. Dlouhé, předlouhé průvody na frontu odcházejících vojáků. Nosítka s prvními raněnými. Zástupy mrzáků. A počátek revoluce. Prostranstvím bleskem a za divoké palby pušek proletí nákladní automobily s rudými prapory, obsazené námořníky. Proletariát stéká carský trůn. Chápe se práce znovuzbudování. Kontrarevoluce, vedená junkery. Definitivní zahnání buržoazie. Zazní výkřik měšťáctva celého světa, vysoký, pronikavý a jakoby vyražený stem lodních sirén. Zatím, co sovětská vláda pracuje, řítí se starý svět: Na březích Něvy planou požáry a třeskají výbuchy, ohromné sloupy dýmu zahalují řeku. Když se dým rozprchá, zazáří světlo „Ať žije třetí Internacionála.“ Vše končí apotheosou. Z mohutných mramorových sloupů, jež ozdobeny lodními příděmi, stojí – oslavujíce kdysi obchod – na Náměstí divadel, chrlí se sloupy jasného ohně, Něva vysílá k nebesům ohňostroje a tisíce jejich rudých hvězd, znaku to R. S. F. S. R., se rozsvěcují nad diváctvem. Zní Internacionála. Čtvrt miliónu diváků a herci jeviště stali se již jedinou masou, uprostřed níž defiluje vítězné sovětské vojsko. Jsou čtyři hodiny (jedna dle slunečního času) a již svítání… Chcete, pane Kvapile, tohoto příkladu „radostně použíti pro kulturní péči v naší republice?“ Nemyslím té ohromnosti a nádhery, ta mi neimponuje, netvrdím také, že „Ke světové komuně“ je uměleckým zázrakem, ale jejího ducha mám na mysli. Česká buržoasie by Vás ubila. A dovedete si jistě představiti, co barev se dá sladiti na ohromné ploše bílého schodiště, co tvarů a skupin, co se tu dá dokázati světly, s nimiž jste si jako režisér Národního divadla tak rád hrával, jak působí tři tisíce paží k nebi zdvižených, jak výkřik z tří tisíců hrdel vyšlý. U nás to stačí tak na „Kročeje“. Ve hře, o které jsem Vám napsal, působí 4000 herců, nepočítaje vojska, jehož je mnohem více. Kus je společným dílem řady umělců dramatických, hudebních i výtvarných. Vidíte v tom snad rušení „nezbytné úcty k tvůrčím individualitám?“ Já nikoli. Každý z těchto umělců může sám pro sebe tvořiti, jak mu libo; zde se musí podříditi spolupráci a celkovému plánu.

Leč kolektivní duše se umělecky projevuje i v měřítku menším. Pěstuje se velmi intensivně a se značným úspěchem nejen sborový zpěv, ale i sborová deklamace. To je nové. Je to cosi vzdáleně podobného antickému choru, náboženským pašiím či modernímu oratoriu. Představte si sbor mužů i žen rozdělených na hlasy, jako při sborovém zpěvu, vezměte k ruce třeba Bezručovu „Maryčku Magdónovu“ a pochopíte ihned, co to je sborová deklamace. Sbor deklamuje unisono hudebními, krásně ciselovanými slovy a verši. Tu ozvou se jen mužské, tu ženské hlasy, tu několik barytonů, tu barytonová skupina. Jde četník a sólo jediného hlubokého basu provází jeho kroky. A mluví Maryčka a její hlas zněl teskným, smutným altem. Kopají kovkopové a mužská slova bijí jako údery krumpáčů o černý uhel, a židovská krčma zabrebentí a zahuláká. „Ostravica!“ jíkne do sboru ostrý soprán, který vám zatrhá nervy na temeni hlavy. A „Ostravica!“ zapláče ženský sbor. A Maryčka se tichounce ptá sborem ženských hlasů a zavzdychá několika alty; Maryčka zapláče a beznaděje zachvěje se ženským sborem a „Ostravica!“ zoufale zavolá poslední smrtelný výkřik…

Je to slavná věc, tato sborová deklamace, pane Kvapile. Na ni by sice nebylo snad třeba prosit pana ministra financí ani se ptát o dovolení francouzských a amerických bursiánů, ale myslím, že to nejméně od Vás odvisí, ujme-li se u nás tato „všeobecně prospěšná“ věc a že se to zařídí dole, tj. v pěveckých a hereckých kroužcích, i bez ministerstva osvěty.

Divadla jsou řízena Divadelním oddělením při Narkomprosu (tj. zkratka Národní komisariát prosvěšenija) a mají širokou uměleckou autonomii. Organisuje se právě Národní divadelní bibliotéka, jest vypracován projekt pro zřízení Divadelní university, byla založena herecká akademie „Institut živého slova“, řada speciálních hereckých škol, pořádají se cykly všeobecně přístupných přednášek o divadle, vydávají se časopisy „Vremennik“, „Věstnik teatra“, „Igra“ a jiné. Herci jsou považováni za specialisty, to jest za dělníky, kterých se netýká všeobecná platová stupnice, určená pro pracující lidi ať již kladiva, srpu či pera, a jsou tedy lépe placeni než všichni ostatní. (Vidíte snad v tom „nezbytnou úctu k tvůrčím individualitám?“) V březnu, kdy jsem se o věci informoval, měl na příklad známý Šaljapin při obvyklém dělnickém přídělu a tedy i možnosti nakupovati za sovětské ceny, tj. velmi levně, měsíční mzdy 10.000 rublů, tedy nejen více než komisař Národní osvěty Lunačarskyj, předseda Všeruského výkonného výboru Lenin, což jest konečně pochopitelno, ale i více než těžce či s nebezpečím života pracující dělník, což v proletářském státě není již tak samozřejmo. To měl Šaljapin za deset měsíčních vystoupení. Za zvláštní vystoupení nebo za zpívání na koncertě, ke kterým jest v Rusku hojně příležitosti a při kterých vystupovati – na rozdíl od českých zpěváků – mu nikdo nebrání, se Šaljapinovi platí zvláště. Evropským povídačkám o hercích a biletářích tedy nevěřte! Herci se s Republikou Rad již dávno smířili. Byli sice zpočátku poděšeni a utíkali k Děnikinovi, Kolčakovi a jiným vrahům Ruska, ale ne proto, že by jim byl někdo ubližoval, ale že také oni věřili, že se boří svět a s ním všechna kultura. Ale ty doby již dávno minuly. Herci a zpěváci teď mnohem raději vystupují před vnímavým, svěžím a vděčným dělnickým obecenstvem, než kdysi před blaseovaným činovnictvem a měšťáctvem. Víte přece, jak vášnivě milují potlesk!

Zajímá Vás také sovětský kinematograf a počítáte jej také do „uměleckého odboru“, na nějž se tážete? Myslím, že ano, sám jste, tuším, kdysi napsal a režíroval filmovou veselohru. Možno tedy i o něm pohovořiti. Zařídili jste v Česko-Slovensku u ministerstva osvěty zvláštní kinematografové oddělení. Dělá vůbec něco? Nepochybuji sice o tom, že úředníci, které tam zaměstnáváte, si svého platu plně zasluhují, že popíší do roka hodně papíru a že se tváří tak, jako by dělali něco velmi důležitého a pro lidové vzdělání vážného, ale na jejich pozitivní práci se dívám velmi skepticky, jejich výsledků jsem alespoň ještě neviděl. To ovšem není Vaše vina. Věc je ta: V Americe existuje filmová firma, či dokonce filmový trust, opatřený ohromným kapitálem a všemi nejsložitějšími technickými prostředky, která se zařídila na velkovýrobu, zaplavuje svět technicky dokonalým a levným zbožím, a s níž je každá konkurence, dokonce směšně nepatrná konkurence česká, předem vyloučena. Že jde této firmě jen a jen o výdělek [omyl, jedná se o jeden z nejúčinnějších prostředků řízení, jak dále odhalí sám Ivan Olbracht…] a že jí každá taková sentimentalita, jako „lidová osvěta“, je na míle vzdálena, je více než jisto. Proto také v první řadě vyrábí bídné kusy, které „táhnou“, to jest, které podporují nejnižší lidské instinkty. Ale americký kapitalista není vesnický kramář, který si nevidí přes špičku nosu a spatřuje zisk v okamžitém odření zákazníka, on naopak ví, že své kapse poslouží nejlépe, bude-li podporovati světový řád, který mu umožňuje vydělávati. Proto ono filmové vynášení ušlechtilosti a humanity amerických továrníků a jejich něžných dcerušek, proto ta glorifikace amerických detektivů, jichž američtí milionáři teď tolik potřebují. Ale americký filmový kapitalista myslí dále, myslí i politicky. Zájmy amerických průmyslových trustů se utkávají teď velmi ostře s japonskou konkurencí a není vyloučeno, že dříve či později se americký kapitalismus utká s Japonskem válečně. A jen proto se musí pražské obecenstvo v poslední době denně dívati na filmová dramata, v nichž hlavní osobou je Japonec, který tu vždy hraje nějakou hanebnou úlohu zákeřného traviče, vraha velkého slohu, rafinovaného podvodníka nebo v nejlepším případě intrikána nejhoršího druhu. Již od nynějška má býti v Evropě dělána nálada proti žluté rase a publiku nenápadně očkován odpor proti ní. Evropa má býti „amerikanizována“. Proč neuděláte tomuto ohlupování a zesurovování obecenstva přítrž a jste-li mocným mužem v ministerstvu osvěty, a jste-li svým politickým přesvědčením národním demokratem, proč nenahradíte tyto odpornosti filmy osvětnými, národními a demokratickými? Nemůžete. Ty filmy jsou mnohem lacinější než by mohly býti filmy Vaše a majitelé českých biografů, kteří přece chtějí také vydělávati a z nichž kromě toho naše demokratická vláda – jako kterákoliv jiná – chce vyzískati co nejvíce daní, by byli špatnými obchodníky, kdyby místo laciných kupovali filmy drahé. Ach ano, jednou za rok vezmou s prodělkem i film Váš, musí si Vás přece zachovati v dobré vůli, od Vás závisí koncese a mohl byste je zlobiti censurou a jinými nepříjemnými věcmi, ale to vám udělají kvůli jen tak jednou za čas, a aby se neřeklo. Nic nemůžete, pane Kvapile [stejně jako vy, Vladimire Vladimiroviči, protože jste desovětizovali a vrátili se tam, kde jsme byli my za naší první republiky, a to přestože je převážná většina filmů točených v Rusku placena ze státních peněz… Jenže těch desovětizovaných! Takže opět podporují v lidech nejnižší lidské instinkty! Podívejte se například na seriál Zlaté dno, neviděl jste? Doporučuji, není tam jediná, zdůrazňuji ani jediná postava, která by se byla mohla za „Stalinova režimu“, jak jste se sám ráčil vyjádřit o době, která převrátila naruby starý svět, dávat dětem za vzor morálního chování!] To právě může jen sovětské Rusko, které kino vymanilo z rukou vydělávajících majitelů, vzalo je do své správy a řečeno prostonárodně po rusku, „plivá“ na výdělek, plivá na peníze a plivá na Ameriku. Nemůžete ho ani v tom napodobit, žijete v kapitalistickém státě a Váš výrok, že „všeho prospěšného“, čeho se o Rusku dovíte, „radostně použijete pro kulturní péči v naší republice“, byl sice velmi sebevědomý, ale velmi, velmi unáhlený.

Jaké filmy se hrají v Rusku? [ovšem v Rusku roku 1920!] Tedy především žádné detektivky, žádné vražedné historie, žádné sentimentální kusy o lidumilných milionářích a jejich ušlechtilých dceruškách, žádné hry o zločinných Japončících. Převládá opět ruské realistické drama. Dle Andrejevovy novely sdělané drama „Savva“ a překrásnými snímky zimního ruského města a promítaným krásným slovním doprovodem, jest jeden z nejlepších filmů, které jsem kdy viděl. Do poutního města, ve kterém stojí klášter se zázračným obrazem Spasitelovým, se vrací hostinskému, zbohatlému z lidské pověrčivosti, z ciziny syn revolucionář, Savva. Trpí temnou tíhou, která leží na jeho městě i rodině, nenávidí podvod, který se zde ze zištnosti provádí s národem, a rozhoduje se zázračný obraz zničiti. Získává pro svůj plán jednoho z mnichů. Ale Savva má sestru, citovou bytost nábožensky založenou, která miluje bratra, ale miluje také tradici kláštera, chrám a svatou ikonu. Ta se dovídá o chystaném atentátu a v den, kdy přejal mnich ze Savvových rukou pekelný stroj, podaří se jí mnicha přemluviti, aby se vyznal představenému kláštera. Stane se. Mniši jsou zpočátku ohromeni, ale pak v nich uzrává lstivý plán. Nechávají v určenou hodinu k výbuchu skutečně dojít, ale předtím odstraní zázračný obraz a pověsí jej po výbuchu opět neporušený mezi trosky rozmetaného oltáře. Stal se zázrak. Znějí zvony, lid se sbíhá a padá tváří k zemi. Savva stojí na zasněženém náměstí a jeho radost po výbuchu se brzy mění v úžas. A lid se dovídá, kdo byl strůjcem. „Sabba budiž od nynějška tvé jméno!“ volá jurodivý stařec poutník a první zasazuje Savvovi ránu. Savva jest lidem ubit… Nebo film, který se jmenuje „Otec a syn“. Otec dělník slouží v bílé protirevoluční armádě, syn v revoluční rudé. Syn jest zajat, zavřen a ráno má býti popraven. Za strážce k němu při výměně hlídek náhodou přichází jeho otec. Poznává syna, rozhorluje se nad jeho zradou a ve spravedlivém hněvu ho chce zabíti vlastní rukou. Nechť tedy zabije, revolucionář se nebojí smrti, ale ať prve otec dovolí, aby mu něco řekl. Takové žádosti ovšem oslyšeti nelze. A syn říká otci: „Pamatuješ se?“ A před zraky starého vojáka bílé armády běží obrazy: Pracuje v továrně a jeho dcera slouží u fabrikanta. Jest pánem svedena a ten nabízí otci peníze. Dělník je však trhá a hází zaměstnavateli pod nohy. To znamená i odchod z místa. A nastává těžká pouť za prací, dlouhá čekání před továrními vraty, která pro něho zůstávají vždy zavřena, to znamená vypít kalich hořkosti své třídy až do dna, ponížení, bídu. A s nezaměstnaným otcem strádá a upadá i celá rodina. Vše, co mělo cenu, bylo již prodáno. Krčma a kořalka jest posledním útočištěm. A z obou se vybředá tak těžce! „Pamatuješ?“ ptá se zajatý rudý voják svého strážce. A ten se rozpomíná. Blíží se jitro a oba prchají k rudé armádě: Otec i syn… Tedy tendence, jak vidíte, pane Kvapile. Ale tendence přirozená, nevtíravá, daná dobou a kulturním a třídním zápasem, jiná, než ona amerických sensačních kusů a válečných vlasteneckých dramat, jež se nikdy pro svoji násilnost a neupřímnost nemůže státi uměním. Takových kusů se teď píše v Rusku mnoho a psalo by se ještě více, kdyby bylo dosti filmového materiálu. Nezdravého podceňování kinematografu, jaké jest mezi našimi spisovateli, zde neznají, filmu se nevyhýbá nikdo a kusy pro biografy píše, nebo alespoň navrhuje i národní komisař Lunačarský. Nemyslíte i Vy, pane Kvapile, že zdokonalené a uměním proniknuté kino jest divadlem budoucnosti, které zatlačí nejen všechna dramata, založená na pouhém ději, nýbrž i všechny pouze dějové romány? Víte přece, že vše v divadle záleží na zvyku. A vidíme, že bylo vychováno obecenstvo, kterému v nutné umělecké ilusi již nevadí ani bezbarvost fotografie ani slovo, které jest třeba napsané promítnouti na plátno [tehdy byl ještě němý film], stejně jako si divák starého divadla zvykl nedati se rušiti oponou, podlahou, nepřirozenou kulisou a osobně mu známým hercem.

Ale dělají zde ještě jiné věci, než že jen píšou nová filmová dramata. Pročítá se stará i nová literatura ruská a vše, co jest revolučního, proletářského, výchovného nebo prostě i jen lidového, se z ní vybírá a zpracovává na film. Je to i výborná propaganda literatury, neboť mnozí z těch, kdo viděli film, zatouží přečísti si také knihu. Viděl jsem filmové drama „Punin a Baburin“, zpracované dle Turgeněva. Turgeněv končí zatčením mladého revolucionáře a jeho dopravením na Sibiř, ale zpracovatel dramatu si dovolil pětivteřinovou poetickou licenci, ostatně velmi působivou. Nechal hrdinu na Sibiři hodně zestárnouti a připojil jediný snímek, kdy se stařec dozvídá o říjnové revoluci r. 1917. Tohle, pane Kvapile, uděláme jednou – víte, jednou – s „Lešetínským kovářem“. Lešetínský kovář byl sice tak trošičku reakcionář, vzpírat se průmyslovému pokroku je věc nemoudrá a bránit kovářskou dílničku proti továrně je boj předem ztracený, ale byl to rebel a to je vždy sympatické a byl člověkem, hotovým obětovati pro svoji myšlenku život. Jeho popularita mezi českým lidem je zasloužená. Tedy první díl našeho budoucího filmového dramatu bude končiti tam, kde končí Svatopluk Čech: Smrtí kovářovou a jeho radostnou vírou, že zachránil svým vzdorem rodnou chatu a ves. To ovšem není pravda, poněvadž, měl-li lešetínský potok potřebný spád, měla-li dědina levnou pracovní sílu nebo jiné podmínky průmyslu příznivé, přišel tam za několik neděl po tragické smrti kovářově týž nebo některý jiný fabrikant a postavil tam jinou továrnu, která to nad kovárnou přece jen vyhrála. Zde začíná druhý díl našeho dramatu. Necháme přijíti téhož továrníka, to bude působivější. Staví se velký závod, kovárna zmizela z povrchu zemského. Pracuje se již. Pán skoupil kdejaký pozemek a domek, zřídil konsum a kantýnu, připoutal nerozvížitelnými pouty lidi ke svému závodu a saje z nich teď krev a morek, které mění na zlato. Vše je jeho: Země, po které šlapeš, chléb, který jíš, voda, jíž se myješ, jizba, v níž spíš, vzduch, který dýcháš, bez jeho dovolení není hnutí. Zřizuje šulferajnskou školu [Termín „šulferajnská škola“ (z německého Schulverein, školský spolek) se historicky používal pro soukromé školy zakládané německými školskými spolky v Rakousku-Uhersku, často v oblastech se smíšeným obyvatelstvem, jako reakce na český vliv nebo naopak na nedostatek českých škol. Tyto školy měly často německý vyučovací jazyk, i když je navštěvovali i žáci, kteří německy neuměli.] a nutí lidi pod trestem smrti hladem, aby do ní posílali své děti; do vsi se nastěhovala četnická stanice, která v zárodku dusí každý pokus o odpor a organizaci; závodní úředníci demoralizují tovární děvčata; souchotiny řádí, děti umírají anglickou nemocí [na křivici]. Lidunka a její muž – vzala si svého milého – se ovšem také proletarizují a neotročí-li v této továrně, otročí v některé jiné. A pánovy kapitály rostou a s nimi roste do ohromných rozměrů i závod, všude beton a škvára, kde stála „stará kovárna pod jabloní“ již nikdo ani neví. Továrna se teď jmenuje „Wotan Löschteiner Aktiengesellschaft“. (Že jest jejím hlavním finančníkem „Živnostenská banka“ a že na jejích akciích bohatne pan Jaroslav Preis, dr. Rašín a jiní čeští vlastencové, do dramatu sice nepřijde, ale je více než jisto.) Zde končí náš druhý akt. Ze třetího víme prozatím, bohužel, je počátek a konec. Víme jen, že také Lidunčin muž odešel do světové války, že přeběhl, bojoval v Rusku s legiemi, dokud tyto vedly poctivý revoluční zápas, po zradě jejich vůdců na zájmu lidu a zájmu lidstva, že přešel do rudé armády, že se vrátil do Lešetína přesvědčeným revolucionářem a na něm že spočívalo hlavní těžisko věcí, jež se potom dály. Co se pak dálo v Lešetíně a ovšem i v ostatních Čechách, toho ještě neznáme a prostředek posledního dílu dramatu musíme tedy nechat prozatím nenaznačený. Známe se vší určitostí jen konec: Fabrikant utíká ze své továrny i vily. Utíká převelice a utíká pěšky a ne již v kočáře, taženém bujným dvojspřežím. Ohromné zástupy lidu s rudými prapory proudí k továrně a nadšené vyplňují její dvory a pějí „Internacionálu“ a „Píseň práce“; skupina dělnické mládeže se šplhá na střechu, rozmetává na všechny čtyři strany zlatá písmena „Löschteiner Aktiengesellschaft“ a vztyčuje místo nich za ohromného jásotu rudý prapor s bílými písmeny Č. S. F. S. R. A závěrečný efekt dramatu? Ten ponecháme budoucímu spisovateli. Bude-li to realista, milující sentimentální konce, zavede dělnické zástupy v čele s hrdinkou, jejím mužem a jejich dětmi na hřbitov k hrobu lešetínského kováře a dá hrob posíti rudými karafiáty a dá staré dělníky, kteří ještě kováře znávali, přejeti si rukávem po očích. A bude-li spisovatel založen mysticky, pak se při poslední scéně nad továrnou a zástupy vítězného proletariátu zjeví ohromná postava lešetínského kováře a on zahrozí svým perlíkem ve směru, kam prchá jeho vrah a druhou rukou požehná svému lidu dole… „Ca ira!“ pane Kvapile! [„Ça ira“ je francouzsky a znamená „Půjde to“ nebo „Bude to dobré“, byla to slavná revoluční píseň z dob Velké francouzské revoluce (konec 18. století).]

Ale abychom se vrátili k sovětskému biografu. Kromě úkolu uměleckého a polouměleckého má kinematograf také úkol čistě agitační. O jednom takovém představení, které vzbudilo v Rusku sensační rozruch, Vám povím. O systému ruského klášternictví víte a také o mysticky založené ruské duši. Obojí se stalo základnou široce založeného a dobře organizovaného obchodu. Není snad v Rusku většího kláštera, který by neměl (ještě teď) nějakých „moščí“, to jest zázračných ostatků. Také katolictví zná ostatky svatých, každý kostel má v oltáři zazděnou nějakou kostičku, útržek oděvu nebo třísku z kříže, ale z těchto relikvií vyprchal do racionalistického ovzduší již poslední atom zázračné síly a dokonce i slavné ostatky italských chrámů se pomalu stávají jen zajímavými kusy do musea obchodu s lidskou touhou po zázračném. Ne tak v Rusku. Zde „mošči“ ještě žijí. A nejsou to jen kostičky, hřebíčky a třísky, ale celí svatí. Leží v nádherných rakvích, přístupni zraku i hmatu věřících, na hlavách zlaté koruny, tváře zastřeny závoji, pod nimiž možno dokonce postřehnouti tvar dlouhých vousů; těla jsou pokryta brokátovými ornáty, zlatem vyšívanými přikrývkami a pásy, a z toho přepychového obalu vystrkuje svatý jen ruku v bílé rukavičce a hroty nohou v bílých punčochách a střevících či opánkách. Když věřící ruku nebo nohu světcovu líbají a když mu kladou na prsa peníze – což jest pro obyvatele kláštera konečně nejdůležitější věcí – mohou se přesvědčiti, že svalstvo světcovo zůstalo ve své pružnosti a pevnosti nedotknuto devíti či desíti stoletími, a mají-li věřící jen trochu obrazotvornosti, mohou dokonce ve světcově ruce pocítiti i životní teplo, nebo i mírný pohyb na smlouvu, že jejich modlitbě bude vyhověno. V den, kdy přijímá svatý návštěvy, stojí v jeho hlavách mlčenlivý mnich, zahloubaný v modlitby a klopící oči, ale pozorující při tom ostražitě, zda někdo z poutníků, líbajících ostatky, se svatým nějak neuctivě nemanipuluje. Našli se opravdu bezbožní racionalisté, kteří při zbožném líbání píchali do svatého špendlíky, ale nezjistili pranic. Jedněmi z nejslavnějších moščí byly ostatky svatého Tichona v klášteře „prvého řádu“ v Zadonsku ve Voroněžské gubernii, v kraji donských kozáků. Svatý Tichon Zadonský uzdravoval, těšil, pomáhal, dával deště a úrodu. Jeho sláva se dotýkala hvězd a byl po kremelských svatých nejbohatším světcem pravoslavné Rusi. A právě jej si vybrali bolševici za terč svého svatokrádežného pokusu. Dne 27. ledna 1919 přišla do kláštera „prvého řádu“ ozbrojená komise črezvyčajky, tj. výjimečného revolučního soudu, a žádala archimandritu, aby ostatky svatého Tichona odhalil. Archimandrita a ostatní narychlo svolaní otcové byli touto smělostí krajně rozhořčeni. Pravost a neporušenost „moščí“ byla r. 1861 zkoumána a potvrzena petrohradským metropolitou Isidorem, voroněžským arcibiskupem Josifem a jinými církevními hodnostáři, protokoly o tom jest archimandrita ochoten črezvyčajce ukázati, ale ostatků neodhalí za žádnou cenu, nemá k tomu bez svolení archijerejova ani práva. Ale „črezvyčajnaja komisija“ se nelekla již větších pánů a neměla valné chuti pouštěti se do církevně úředních vyjednávání s archimandrity, archijereji, arcibiskupy a metropolity. Sehnula se nad sarkofágem se svatým, řekla: „hej-rup!“, [Narážka na komedii Hej rup! s Voskovcem a Werichem, režíroval Frič, scénář psali: Jiří Voskovec, Martin Frič, Václav Wasserman, Jan Werich] vyzdvihla jej a vynesla do zasněženého sadu před klášterem. Sem sezvala zástupy věřících, sem přivedla archimandritu a ostatní otce a co nejhoršího – pozvala si sem také kinematograf. A zde byl svatý Tichon svléknut. Nejdříve zlatou korunu dolů! A pak závoje z tváře! Pod nimi se ukázalo veliké klubko obvazků. Když byly rozmotávány, objevilo se, že jich bylo sedm a byly velmi dlouhé. Pak byla koule vaty. Když byla i ta rozřezána, našlo se v jejím středu půl ztrouchnivělé lidské lebky. Oddělali svatému ruku a vyšlo najevo, že to byla jen bílá rukavice, podložená na hřbetě lepenkou tělové barvy a vycpaná vatou. Pod mnišskou opánkou, kterou věřící s takovým zanícením líbávali, byla bílá punčocha, v ní ženský kožený pantoflíček, pak zase lepenka tělové barvy ve tvaru holeně, opět vata a úlomek holenní kosti. Pod spoustou látek, pásů a provazců na prsou to byla ve spodu kovová deska a v celé ostatní rakvi jen několik drobných kostiček. Svatý Tichon byl zřejmě silně rekonstruován. A to vše, pohyb po pohybu, bral kinematograf. Ubozí mniši! Nejprve se tvářili trpitelsky rozhořčeně, pak velmi rozpačitě, pak vzdorovitě a nakonec docela lhostejně, příhoda trvala trochu dlouho a nelze stále znásilňovati obličeje. Teď putuje biograf s „Tichonem zadonským“ po ruských vlastech, film budí rozruch a na jeho představeních na přírodních prostranstvích se scházívá až 15.000 diváků. Vláda Rad bere lidu jeho pohádky. Chce-li někdo i nadále putovati k moščím, líbati sandály s výplní dámských pantoflíčků a klásti na brokátové pokrývky peníze, nikdo mu v tom nebrání, ale bylo třeba jednou ukázati, jak to s těmi ostatky vlastně je… Bolševici jsou analytikové a rozpitvají i svatého.

Že se kinematografem zachycují denní události, jako subbotniky, cvičení dělnické mládeže („všeobuč“), slavnosti, nové technické stavby, práce v továrnách, události za frontou atd. atd., rozumí se samo sebou zrovna tak, jako že se biografu hojně používá ve školách. Ale provádí se jím i výchova dospělých. Hospodářské vzdělání ruského mužika… darmo mluvit! Že je jednou za rok třeba vzít do mošny kus chleba a vyjet si na pole a poškrabat je trochu „sochou“, aby země pojala sémě, a pak jindy že je tam třeba ještě jednou zajeti a pokosit obilí, tohle zná ruský mužik již od dědečka, vždy tak bylo, vždy tak bude, a co se týče ostatního… „nu, nepřeju si“, „naplivat prostě“. A tak se sovětský kočovný biograf rozjíždí po vsích a ukazuje sedlákům, že je mrva také ještě k něčemu jinému dobrá, než jen ke spravování cest a k pálení, že prase, nemusí-li si hledat potravu pod vesnickými ploty, může také ztloustnout, že je užitečno nesázet bramborů do plochého pole, ale řádkovat, že štěpovaný strom dává lepší ovoce než planý, a že se sázejí stromky takhle a štěpuje se takle… a ještě mnoho jiných prospěšných věcí. Valného významu tato představení zatím sice nemají, ruský mužik jest tvor staletími vychovaný k nedůvěřivosti a zpropadeně konzervativní, ale kinematograf podporuje práci kočovných hospodářských učitelů a za čas se přece snad jen ukáže, že se zde a onde semínko ujalo.

Ale dosti již o biografu! O výtvarném umění chcete také něco vědět.

Tedy především nevěřte tomu, že se zde nějak barbarsky nakládá s uměleckými památkami a že je na petrohradských novostavbách viděti zedníky, kteří jsou místo zástěrami opásáni plátny Rubensových obrazů. Instituce Narkomprosa „Oddělení ochrany uměleckých památek a starožitností“ koná svou povinnost mnohem lépe, než všechny úřady carské vlády. Musea jsou v pořádku a dostávají ročně tolik peněz, co neviděla za celou dobu svého trvání; kremelské sbírky a sbírky jiných carských dvorců jsou neporušeny; ikony visí v církvích na svých místech; v kostelích a klášterech dává vláda Rad mnoho renovovati; obzvláště památné a umělecky cenné chrámy byly dány pod vládní dozor, aby s jejich uměleckými poklady nemohli volně disponovati náhodou sem dosazení popi a kostelníci. Byl vydán zákaz vývozu uměleckých památek do ciziny, byly znacionalizovány velké soukromé sbírky a obrazárny a jen tak a v posledním skoro okamžiku byla Rusku zachována Boticellova „Madona“, která měla býti prodána za hranice. Vzniklo mnoho nových museí v střediscích i provincii, pořádají se kočovné výstavy, byly zřízeny uliční výkladní skříně, které si své umělecké předměty vyměňují. (…)

Tedy ano, na vzdáleném ruském venkově bylo na panstvích leccos zničeno, rozbil se porculán, ztratily se knihovny, ale tak zlé, jak se o tom u nás psalo, to naprosto nebylo. A co se těch knihoven týče, ani to nebylo způsobeno nějakým obzvláštním barbarstvím bolševiků, nýbrž – abychom mluvili marxisticky – hospodářskými poměry. Tentokráte byla totiž velká bída o papír a mužici neměli do čeho kroutit machorku, což jest nejhrubší druh ruského tabáku. A tak, když několik měsíců po petrohradských a moskevských událostech se doplížila zvěst o revoluci až do stepních vsí a když byly mužikům z újezdních městeček dány nejasné a z třetí a páté ruky přejaté výzvy k nacionalizaci velkostatků, nebo když se mužici rozhodli sami, že vyženou pány, rozebrali si nejen chlévy, rozmontovali nejen lokomobily, z nichž si jeden vzal kolo a druhý komín, nýbrž rozdělili se také o panské knihovny. Byly to ostatně většinou knihy „čert ví jakými písmeny tištěné“, neuměli to přečíst ani gramotní. O tom se moskevské ústředí dozvědělo také až za měsíce. A když do provincie vyslalo rychle lidi, aby zachránili, co se ještě zachrániti dá, byly již knihovny vykouřeny. Mužici si velinový papír velmi libovali, byl mnohem lepší než kupecký balicí. Ale to se stalo jen na několika místech a doufám pevně, pane Kvapile, že za to nebudete činiti odpovědným – komunismus.

Či s vyvlastněním a nacionalizováním soukromých knihoven, sbírek a obrazáren ze zásady nesouhlasíte? Třeba Vám ovšem předem říci, že to neznamená, že by pracující člověk nesměl míti knihovny nebo pěkného obrázku na stěně. Já se za nacionalizaci důrazně přimlouvám. Jistě jste prohlížel některé české zámky a viděl, jaké překrásné knihovny tam leží ladem, aniž v nich kdo čítá; a víte, jakou nemožností je dostati na venkově potřebnou knihu a jak je to těžké i v Univerzitní nebo Musejní knihovně. A nemyslíte také, že by dobrý obraz přinesl mnohem více užitku v obrazárně veřejně přístupné, kde by rozdával radost tisícům lidem, kde by jej navštěvovali mladí umělci a školní děti, než když visí v nevkusně nádherné vile, kde kolem něho – ať již lhostejně, ať již s občasným zájmem – chodí paní fabrikantová a její dětičky si jej vybírají za terč svých vzduchových pistolek? Jak byla roztahána sbírka Lannova, je vám známo a stejně i to, kolik krásných barokních soch a řezeb větrá a rozpadává se v soukromém majetku české šlechty. Víte dále, co za války a po ní zbohatlo kramářů, mlynářů, dobytčích handlířů, nájemců nočních krčem a podobných lidí. Ti všichni teď kupují obrazy. Jednak to patří k dobrému tónu, jednak v tom vidí výhodné uložení kapitálu. V jejich vlastnictví je mnoho děl starých mistrů, obrazů Úprkových, Alšových a patrně i Mánesových. Co myslíte, že se stane, když takový zbohatlý řezník přijde jednou opilý v noci domů a rozseká Mánesův obraz na kusy? Nebo když dědička mlynářova, vychovaná v klášteře, hodí do pece náčrtek Alšův proto, že uráží její „cudnost“, nebo z nepořádku, nebo prostě proto, že se jí nelíbí rám? Mají k tomu právo a nikdo jich nemůže hnáti k odpovědnosti. Obrazy jsou jejich vlastnictvím a oni mají neomezené právo nakládati s nimi, jak uznají za dobré. Že směl římský patricius beztrestně zabíti svého otroka – své soukromé vlastnictví, to dnes chápeme již jen stěží, že smí zbohatlý hospodský zničiti své soukromé vlastnictví – Mánesův obraz, je nám patrně ještě zcela pochopitelno. Ale ať již se díváte na věci jakkoli, pane Kvapile, na „kulturní péči v naší republice“ to pranic nezmění, nemůžete následovati ani tohoto „všeobecně prospěšného“ ruského vzoru a o vyvlastnění uměleckých pokladů ze soukromých rukou se ani slovem nezmíníte. Českoslovenští a mezinárodní keťasové – praví to vládcové naší republikou – by Vás v té případnosti na Vašem místě nenechali seděti ani čtrnácte dní.

Výtvarní umělci mají teď příležitost uplatniti svoje tvůrčí individuality mnohem lépe než v dobách minulých. Jak sochaři, tak i malíři. Staví se mnoho pomníků. Na Divadelním náměstí moskevském byl položen základ k velkolepému pomníku Karla Marxe, který se dohotovuje v dílně sochaře Aljošina, před zimním dvorcem petrohradským bude státi pomník Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové. O obelisku revoluce (dílu architekta Osipova a sochaře Andrejeva) na Náměstí Rad jsem se již zmínil v prvém svazečku těchto Obrazů z Ruska, o krásném památníku padlým revolucionářům na Kremelské zdi snad ještě napíšu. Ale staví se a připravuje ještě mnohem více. Na návrh Leninův byl Radou národních komisařů schválen projekt na vystavění asi padesáti pomníků světovým revolucionářům a umělcům. Vyberu Vám z nich několik jmen a Vy alespoň na některých budete moci kontrolovati „nezbytnou úctu“ sovětské Rusi „k tvůrčím individualitám“ – mínil-li jste ji tak. Mezi revolucionáři jsou Spartacus, Gracchus, Brutus, Danton, Marat, Roberspierre, Babeuf, Garibaldi, Stěnka Razin, Gercen, Bakunin (a víte přece, jaké úporné boje se vedou v Rusku s anarchisty a proti Machnovovi že se bojuje zbraněmi?!); Željabovovi, Petrovské, Plechanovovi (a víte, jak se s ním před revolucí nemilosrdně a vášnivě bili bolševici vůbec a Lenin zvláště), Bebelovi, Jaurésovi atd. atd.; ze spisovatelů jmenuji Byrona, Huga, Heineho, Zolu, Ibsena (spisovatele čistě buržoasního), Někrasova, Dostojevského (velkého nepřítele socialismu), Verhaerena; z výtvarných umělců Rubleva, Césara, Menieura; z hudebníků Beethovena, Rimského-Korsakova a Chopina; z herců Močalova. Pomníky jsou zčásti hotovy, zčásti se na nich pracuje. Pomník Roberspierrův byl již dokonce kontrarevolucionáři vyhozen do povětří. Ještě cosi nového zavedla revoluce. Na četných místech Moskvy zasadila do domovních zdí kamenné basreliéfy v rozměrech prostředního obrazu, symbolizující proletářské hnutí, revoluci, nebo představující vynikající dělnické vůdce. Převládá v nich futurismus a primitivismus. Na „Malém divadle“, zrovna proti mému oknu jest například zasazena do zdi primitivistická deska s hlavou Kropotkinovou a s vytesaným citátem z něho. A stařec Kropotkin, žijící ve vilce nedaleko Moskvy, není přítelem ani bolševiků ani jejich diktatury, a snad tedy bude možno i ten fakt zařaditi k odpovědím na Vaši otázku o „nezbytné úctě k tvůrčím individualitám“.

V malířství převládá plakát a karikatura. Plakát, první pozdrav revoluce, vám temperamentně vykřikne své „Zdrávstvuj!“ již v první stanici, kde vstoupíte na ruskou půdu, plakát vás neopustí po celou dobu vašeho zdejšího pobytu. Plakát, teploměr revoluce! Jsou-li teplota a tep revoluce normální, hovoří plakát moudrou a uklidňující řečí. Ale jen jediný nepravidelný úder tepny a plakát již o něm ví a jeho červeň zaplápolá. A horečka stoupá a plakát se rozhoří krví a ohněm a je tu krize a plakát ječivě křičí na poplach a jeho krev zrudla do nejostřejšího purpuru a jeho plameny běsní šlehajícími důtkami. Krize je překonána a plakát se rozchechtá červeným smíchem, horečka minula a rudost plakátu bledne a on se směje vesele a radostně.

Počátek března, kdy jsem vstoupil na půdu republiky Rad, byl dobou znovubudování. Kolčak byl rozbit a vydán, loupežnické roty Judeničovy rozprášeny a pro zbytky Děnikinovy armáda prosila Dohoda o milost. Plakáty jásaly. Radovaly se nad Kolčakem, Judeničem a Děnikinem, vymetaným pod ohromným dělnickým koštětem z půdy Ruska; smály se v dvojitém obrázku těmto bělo-modro-červeným ptáčkům, zpívajícím si na větvičce svou ranní písničku dotud, dokud nepřišla dělnická pěst a nechytila zpěváčků pod hrdlem, že jen zobáčky rozevřeli a očka vyděšeně vykulili; vysmívaly se břichaté francouzsko-anglické-americké trojici, volajíce na ni: „Kapitalisté všech zemí, spojte se!“; líčily dělnické a mužické zástupy, táhnoucí s jásotem kolem chrámu práce a provolávající slávu vládě Rad. Konečně byl tedy konec světové a občanské války a přicházela doba budování. Továrny zahajovaly práci, všichni zdraví lidé byli voděni na pracovní povinnost do lesů pro dříví do závodů, a plakáty poučovaly, jak důležitou věcí jsou polena, házená dvěma dělníky do rozpálené výhně pod kotlem. A když byly závodní peci alespoň pro nejbližší dny uspokojeny, proudily zástupy dělníků na nádraží spravovat lokomotivy zničené válkou a revolucí, a plakáty byly plny vlaků, nádražních skladišť se zásobami, železničních zřízenců, a vykládaly, že od správky parostrojů a pravidelného projezdu vlaků závisí zásobování měst a zničení příšery hladu. Válečná armáda nebyla rozpuštěna, ale přeměněna na armádu pracovní a spravovala trati a silnice, vystavěla za pomoci občanů most přes Kamu o dva měsíce dříve, než bylo rozpočetno, což znamenalo zásobení střední Rusi solí a obilím. Rusko okřívalo a plakáty to zrcadlily. Bylo mobilizováno všechno gramotné obyvatelstvo s rozkazem vyučovat čtení a psaní a zničit tak během tří měsíců všechen analfabetismus, a na rozích volal plakát s dělníkem svítícím si obloukovou lampou do kupy starého železa: „Osvěta jest nejlepší zbraní proletáře proti kapitalistickému útisku.“ Ale objevili se i sběhové z pracovních armád a plakát, do té chvíle spokojený a klidný, se náhle rozohňuje: Hlupáku, pohleď, komu sloužíš! – dupá si na sběha a ukazuje mu tlustého buržuje, vítajícího desertéra a tisknoucího mu s úsměvem ruku. Leč to bylo jen okamžité vzrušení. Přichází jaro a tání, třeba vyčistit ulice, ustanovuje se týden domovních úklidů a týden veřejných koupelí, a plakáty – tentokráte malé, tak více domácí a bez valných nároků na uměleckost – poučují o nemocech, mouchách a jiném hmyzu, o důležitosti čistoty a ozdravující síle slunce a svěžího vzduchu. Ale blíží se i první květen, první, který neposvětí dělnictvo klidem práce, jako v minulých desetiletích, ani revolučním bojem, jako v prošlých dvou rocích, nýbrž prací. Ne již otročinou pro třídního nepřítele, ale volnou, radostnou prací pro sebe, své děti a vlast, kterou teprve teď proletariát nalezl. A chystá se plakátová záplava na heslo: „Práce svobodného člověka jest svátkem.“ Z obrazů svítí klidná radost, že po půlšesta rocích zmatků a bojů dochází konečně dělnictvo cíle. Vše se na prvního května chystá na veřejné práce, jichž jest všude tolik, tolik potřebí. Již se i žertuje: „Letos si nebudeme šmaťhat drahých bot na dlažbě“, usmívá se v hoření polovici dvojitý plakát, kresle řadu mužských a ženských noh na hrotitých kamenech; „letos si moskevskou dlažbu spravíme“, povídá dolejšek plakátu, znázorňující zástup občanů, schýlený v dílu nad uličními kameny. Jen tam, kde zahovořily plakáty o kontrastu mezi budujícím Ruskem a zápasící ještě Evropou, stala se jejich řeč tvrdě vážnou… Leč radost stavitelů netrvala dlouho. Na samém konci dubna zahájili Poláci ofensivu, dobyli Berdičeva a blížili se ke Kyjevu. Kapitalisté všech zemí se skutečně spojili a hnali polský lid proti socialistické republice. Rusku nemělo být dovoleno pracovati. A tu rohy ruských měst zasípěly hněvem. Objevila se na nich hlava polského šlechtice s výrazem vzteklého zvířete. „Poslední pes Dohody“, stálo pod ní. Tedy ještě jedna válka! Tedy znovu třeba položit zednické lžíce a kladiva, opustit stavby, soustruhy a kanceláře, chopit se pušek?! Ale je to již poslední pes! Ten se však ukázal nebezpečnějším, než se na první pohled zdálo a zakousl se hluboko do Ruského těla. Kyjev padl, spojení s Oděsou a ukrajinskou zásobárnou bylo přerušeno a na jihu se počal hýbati Vrangel, hroze spojiti se s Poláky. Nebezpečí bylo veliké. A tu zahořely plakáty ohněm a krví. „Všechno na frontu!“ zakřičely, bijíce na poplach. „Dělníku, pušku do ruky!“ „Chceš návrat do minulosti?“ (A plakát ukazoval na jedné straně kořalnu, na druhé kriminál) „Smrt polským pánům!“ Smrt polským pánům! Smrt polským pánům! To křičí rohy, to křičí každý papír, který vezmeš do rukou, tj. barevnými písmeny psáno na každé dřevěné ohradě, na každém volném kusu zdi, a pod tím děla, pušky, bajonety. „Pryč se šlechtou!“ „Ať žije Polska osvobozena od velkostatkářského jha“. „Ty!“, volá na vás z plakátu rudý voják a ukazuje vám prstem do tváře, „přihlásil ses již za dobrovolníka?“ „Jak pracuješ pro frontu?“ ptá se důtklivě jiný obraz; „zbraní? prací? propagandou?“ A vše schopné a zdravé táhne do boje, muži, ženy. Dílny a kanceláře se vyprazdňují. Smrt polským pánům! A volá-li revoluce: Smrt!, není to hluché slovo. Poláci se po prvním rozběhu zastavili, zakolísali a teď utíkají. Opouštějí Kyjev, vyhazují do vzduchu most přes Dněpr, bombardují na ústupu město a popravují zástupy pochytaných dělníků. Veliký rudo-černo-bílý plakát to ukazuje ruskému lidu a je na něm oheň, krev a hrůza: „Prokletí a smrt najatým vrahům!“ Poláci prchají. Proletářské vojsko je pronásleduje do polského království a Varšavě již hrozí nebezpečí. Šlachčic, poslední pes světových kapitalistů, je zahnán a odbyt. Poslední? A bude opravdu možno vrátit se k plodné práci? Ne! Na jihu se ještě jeden hýbá. A plakát zasoptil novým hněvem: Z kupy setlívajících mrtvol nepřátel Ruska se zdvihá zmetek Vrangel a vztahuje dlouhou, šerednou ruku na donskou uhelnou pánev; a na tu ruku se napřahuje rudý voják velikým mečem. „Vrangel je ještě živ! Dobij ho bez milosrdenství“, křičí obraz… To je revoluční plakát z konce července, ze sjezdové doby, kdy se v té jeho krvavé záplavě objevuje obraz nový, jasný a sebevědomý, vítající pěti evropskými řečmi delegáty druhého sjezdu třetí Internacionály.

Posílám, pane Kvapile, řadu ruských plakátů domů a žádám pana Borového, aby je dal reprodukovati. Předpokládám totiž pevně, že pan Švehla má svou politickou policii tak bídně organisovanou, že zásilka dojde bez pohromy. Sbírka naprosto není vzorná, dokonce již ne úplná, dostati v Moskvě plakát, je stejně tak těžko jako knihu, posílám obrazy tak, jak se mi je podařilo sehnati. Bude Vás mimo jiné jistě zajímati, že v zásilce najdete i známý Kupkův plakát „Zlatá modla“, který zde byl hojně rozšířen.

Karikatuře se daří na půdě revoluce znamenitě. Nejbujnější je v dobách či třeba jen ve chvílích jasné pohody, vždy optimistická a plná nadějí i tam, kde je nejdrsnější. Revoluční karikatura, jak se objevuje na plakátech, ve výkladních skříních a jak ji v sériích střídavě ve svém výkladu vystavuje Rosta (Ruská telegrafní agentura) jde mnohem dále, než karikatura naše a často by našemu maloměšťáku vyrazila dech. Naše karikatura vyrostla ve vlažném zápachu spořádané měšťácké domácnosti, za národnostně revolučních a válečných dob se z ohledů na censuru nemohla rozvinouti a po dobytí národní samostatnosti se přichýlila k vládnoucím třídám a stala se reakční. Nedovede více, než malovati neholené socialisty a bolševiky ve vysokých čepicích, je to jediný vtip, na který se zmohla, škoda, že není alespoň původní. V Čechách sice jakživ nikdo podobných čepic neviděl, ale poněvadž je nosí mnichovské dělnictvo a poněvadž je tedy tak malují „Fliegende“ a „Lustige Blätter“, vypůjčuje si je naše červenobílá karikatura od nich. Reakční karikatura je věc přesmutná. Několik kapek krve u spuchlého nosu, tvář napuchlá od políčku, to je tak vrchol drastiky, kterou čtenář našich humoristických časopisů snese, z úst letící stoličky, to je již trochu mnoho. Revoluční karikatura? Uch, uch, pane Kvapile, ta se snese právě jen za revoluce a v Rusku. Nezastavuje se ani před šibenicí a mrtvolnou zsinalostí. Tlustý břich, propíchnutý bajonetem, velkostatkář, utíkající před ranami hnojnými vidlemi, buržuj na všech čtyřech a s uzdou v ústech, a na něm jedoucí proletář – to jsou tak všeobecné žertíky zdejší karikatury. Posílám rovněž několik náhodných ukázek domů. Tedy ani ruské revoluční karikatury v naší republice nezavádějte, pane Kvapile, nějaká keťasská dcerunka by z toho mohla omdlít a měl byste zbytečně nepříjemnosti.

V Rusku se teď mnoho maluje na plátně a obnovuje se v poněkud jiných formách staré korouhevní umění. Prapory a zástavy, nošené v dělnických průvodech, nejsou jen pruhem rudé látky připevněné na žerdi, jak vídáme u nás, nýbrž jsou to veliká plátna na tyčích, nesená několika lidmi. A na plátnech jsou namalovány výjevy, symbolizující revoluci, hlavy komunistických vůdců, uplatňuje se tu ornament a dekorativní písmo. A o národních slavnostech se ověšují domy pruhy rudých látek od střechy až hluboko dolů a na nich jsou podobné malby a nápisy. Je to velmi pestré a umělecky působivé a vzniká zde snad obor působnosti pro malíře.

Jak vznikalo vlakové malířské umění, to jste viděl za války. Na dobytčí vagón (zde mu říkají „těpluška“), v němž byli transportováni vojáci, namaloval nějaký vlastenecký žertovník křídou šibenici, na ní panáka, pod to napsal: „Král Petr“; psalo se na stěny vozů „Ať žije Praha!“, „Na shledanou!“, „Serbien muss sterbien, jeder Schuss, ein Russ, jeder Stoss, ein Franzos, jeder Tritt, ein Britt“ [Srbsko musí zemřít, každý výstřel, jeden Rus, každá rána, jeden Francouz, každý kopanec, jeden Brit], „Za císaře a vlast“, a okolo toho se křídou namaloval primitivní rámeček. Pak měli vojáci někde za frontou mnoho dlouhé chvíle a kresby a nápisy se množily a zdokonalovaly; tu a tam se našel i malíř pokojů či akademický, kteří se také zúčastnili kolektivní práce, z panáků se stávali více méně podařené karikatury, z primitivních rámečků ornamenty, písmeny nabývaly dekorativnosti. Československé sibiřské legie, které bydlily měsíce ve vlacích a měly až k uzoufání mnoho kdy věnovati se svým vagonům, přivedly tuto techniku k jisté dokonalosti a odborně již řešily problém plochy, přerývané okny a dveřmi. Vláda Rad udělala z vagonového malířství dokonalé umění.

Jak se dočítám z novin, přivezených českými delegáty do Moskvy, psal o agitačních vlacích již soudruh Šmeral a bude mi tedy možno omeziti se jen na nejnutnější. Takových vlaků jest v Rusku prozatím pět po šestnácti vagonech dlouhého typu. Některé vozy jsou vůbec bez oken, jako kinematografický, nebo vagony s nákladem, u jiných jsou okna umístěna tak, aby dávala umělci co nejvíce místa pro malbu. Je to skutečná umělecká výstava. Scény, karikatury, symbolické obrazy, národní ornamenty, dekorativní agitační nápisy. Jediná plocha dlouhého vlaku nezůstala nepomalována a celek působí neobyčejnou pestrostí. Při výpravě prvních tří vlaků („Vlak Leninův“, „Vlak říjnové revoluce“, „Vlak Sverdlovův“) bylo dbáno „nezbytné úcty k tvůrčím individualitám“ a umělci si na 32 vagonových plochách směli namalovati, co chtěli. Za plochu s ornamentální výzdobou dostávali devět tisíc rublů, za plochu s výzdobou figurální dvacet tisíc a po celou dobu, co pracovali, byli zdarma stravováni. (V té době byl průměrný měsíční plat dělníkův o něco méně než pět tisíc rublů.) Práce nebyla ovšem zadána jednotlivcům, nýbrž kolektivu, který také ručil za provedení. Ale u nejnověji vystavěných dvou vlaků, to jest „Rudého východu“ a „Rudého kozáka“ si určilo politické vedení samo, co malovati, neboť oba agitační vlaky mají své zvláštní poslání. „Rudý východ“ pracuje mezi mohamedánským obyvatelstvem Turkestánu a Sibiře a bylo tedy třeba jeho uměleckou výzdobu přizpůsobiti místním poměrům, tradicím a vkusu, „Rudý kozák“ vyjel počátkem dubna na svoji prvou cestu na Kubáň a Don, aby získal kozáky, jichž území bylo nedávno před tím dobyto na Děnikinovi. Kozák! Jaké to vděčné téma pro malíře, i když je „diktováno!“ To značí slunce, to značí pestré barvy a kozácký ornament, kozáckou vesnici, zlaté žně, tábory kozáckých žen, zástupy jezdců, to značí Stěnku Razina. Víte, kdo to byl Stěnka Razin? Ruský Jánošík druhé polovice osmnáctého století, Jánošík ruských rozměrů. Mezi Samarou a Stavropolem, u Žeguljovských hor, vystupuje z řeky Volhy útes; zde dumával strašný ataman své razbojnické dumy, zde byla základna jeho člunových výprav proti šlechtickým sídlům. Stěnka Razin, popravený někdy v sedmdesátých letech předminulého století na náměstí před Kremlem, patří také k dějinám soudobé revoluce. Pěje o něm několik lidových písní, molově měkkých a krásných. (…)

Tak se tedy v sovětském Rusku provádí agitace uměním. Znamená to ovšem také popularizaci umění a je to zároveň i odpověď na Vaši otázku, pane Kvapile, „jakým způsobem jest opatřeno zlidovění všeho umění“. Poslyšte, to je divné slovo, to Vaše „zlidovění všeho umění!“ Jako by vyšlo z dávné minulosti, jako by člověk rozevřel nějaký prastarý, historický demokratický slovník. Věřte mi, neafektuji, řeknu-li Vám, že jsem už na první ráz ani nepochopil, co tím míníte. Zde se totiž způsob myšlení trochu převrátí. A tak jsem chvilku musil vzpomínat, jak se to vlastně dělá, aby nebylo zlidověno všechno umění. Ale vzpomněl jsem si brzy: „Aha!“ řekl jsem si. „To se zavřou obrazy Alšovy a Mánesovy do salónů bohatých hostinských a ředitelů bank, a staří mistři do opuštěných sálů panských sídel a klášterních refektářů, aby jich nemohl nikdo viděti. To se schovají barokní sochy v šlechtických parcích a železná vrata se zamknou na dva západy, to se Rodinův „Kovový věk“ dá do zasedací síně pražské radnice, aby neurážel ničí cudnosti, kromě oné pánů radních. To se stanoví do divadel a koncertů tak vysoké vstupné, aby tam lid nemohl, to se určí úbor, v jakém se má člověk dostavit, nebo alespoň ten úbor se zavede zvykem, aby se do koncertů, přednášek a divadel znechtělo chodit každému, kdo nemá černého kabátu nebo plesových šatů. To se prodávají knihy tak draho, že si ji může koupit jen člověk zámožný. A tak dále, a tak dále.“ Vidíte, pane Kvapile, všech těchto nepřirozených věcí již v Rusku není a tak je pra, ale prajednoduše „opatřeno zlidovění všeho umění“. Ale budu s Vámi mluvit tak, jako byste o sovětském Rusku nevěděl více, než co bylo natištěno v „Národních listech“ a „28. Říjnu“. Tedy na jedné stěně agitačního vlaku, o kterém jsem právě psal, jest dvojdílný obraz, jehož první polovina odpovídá na otázku: „Co vám dávala stará vláda?“ tendenčně přihrocenou realistickou malbou, z níž jde najevo, že: kořalku a kriminál. Ale „sovětská vláda dává dělníkům knihy, časopisy, vědění a bezplatné učení“, hlásá slovem i kresbou druhá polovina obrazu, znázorňující tábor kozáckého lidu a propagátora na tribuně, rozdávajícího literaturu. To není fráze. Dokazuje to již sám vlak. Má vůz, v němž jsou pro organizace připraveny balíčky s celými knihovničkami beletristického, socialistického a hospodářsky odborného obsahu, má také krámek, kde možno koupiti literaturu jednotlivcům. V agitačních vlacích je radiotelegrafická stanice, redakce a tiskárna, která vydává noviny s nejnovějšími zprávami. Jest tam celý vagón zařízený na biograf a někdy s sebou jezdívá i divadelní společnost. Ve vlacích bývá vždy piano a často celý orchestr, jest tu i zásoba gramofonů, které jsou rozdávány organizacím a jejichž desky reprodukují kromě řečí politického obsahu také koncerty hudební i pěvecké, lidové písně a revoluční kuplety populárního satirika Demiána Bědného. Tedy: obrazárna, knihovna, čítárna novin, divadlo, kinematograf a hudební síň… vše v místě. Představte si, pane Kvapile, že těchto pět vlaků – a kromě nich pracují stejně tři říční lodě, a na jaře, než přišla šlechtická Polska, se pomýšlelo vystavěti agitační lodě námořní a zříditi agitační aeroplány – jezdí do nejodlehlejších krajů Ruska a zastavují u vesnic, kam se dostane pouze málokdy a vždy jen náhodou nějaké prastaré číslo novin, do dědin, které ještě nikdy neviděly elektrického světla, a divadlo, kinematograf a gramofon znají jen z vypravování vojáků, vrátivších se z vojny. Zpráva, že vlak přijede, byla dána již před několika dny a roznesla se po kraji. Teď proudí všemi polními cestami k trati zástupy mužů, žen, dětí, starců, aby se podívaly na ten zázrak. A vlak přijel. Zástupy stojí chvíli zaraženy. Netroufají si blíže. Pak si dodávají jednotlivci smělosti. Příklad svádí. Ale jen pomalu a nedůvěřivě se tvoří u vlaku hloučky a vše ještě mlčí. Ještě to chvíli trvá. Ale skupiny kolem vagónů houstnou, houstnou, a pak je tu rázem celý vlnící se zástup. Nemohou se vynadiviti té pestré obrazové kráse. Ponenáhlu se rozhledívají a počínají rozuměti. Vidí obraz pouličního boje na barikádách Petrohradu, kavalkádu kozáckých jezdců, tábory, svoje vesnice s doškovými střechami. Počínají rozuměti i karikaturám, kdosi gramotný našel odvahu a předčítá nápisy: „Koště, vymeť všechnu panskou špínu, ruský lid svou čistí domovinu!“ A pod ohromným koštětem v dělnické ruce se válí jeneráli, popi, poměščíci, policajti, kupci, všichni, kdož sužovali a odírali ruský lid. Diváci poznávají utíkajícího Děnikina, Kolčaka, Judeniče, hledí, jak milostpáni v lakových botách a monoklech metou ulice a jak kyselé obličeje k tomu dělají, vidí selskými vidlemi hnaného velkostatkáře. Dívají se, poznávají, usmívají se. A rozesmávají se… „Ach… a Stěnka Razin!…. Opravdu on!… „Přišel jsem bíti jen bojary a boháče, ale s chudými a prostými jsem hotov, jako bratr, o vše se rozdělit!“ Zatím se zřizují řečnické tribuny, rozdávají se v tisících exemplářích noviny, natištěné ve vlaku za jízdy, otevírá se knihkupecký krámek, hudba spouští, připravují se automobily, které rozvezou na čtyřicet verst daleko literaturu, řečníky a gramofony. Venku se improvizuje tábor lidu, a v době, kdy se koná, jsou děti vedeny do kinematografického vozu, kde se jim hrají dětské hry, ukazují výjevy z dětských sjezdů, kolonií, z manifestací proletářské mládeže, scény plné života, svěžesti a nadšení, které volají svým obsahem i nápisy: „Do řad, dělnická mládeži, hoši i děvčata!… Na nohy, děti, když otcové jsou již unaveni!… Dělnická mládeži všeho světa, spoj se!“ A když zatemní večer trať i krajinu, osvětlí se obrazové stěny vagónů elektrickými reflektory a biograf se vynese do přírody. Poučuje (často s přednáškami) jak zdělávat půdu a jak hospodařit, předvádí obrazy z revolučního života, agituje „Tichonem Zadonským“, hraje „Otce a syna“, „Savvu“, „Kalich hořkosti“. Hraje tisícům diváků… Znáte, pane Kvapile, nějaký účinnější prostředek zlidověti umění, než tento politicko-umělecký jarmark?… Ale ani tohoto vzoru nebudete schopen v Česko-Slovensku napodobiti, že ne?…

Popularizace umění se provádí ovšem v první řadě knihami. Poptávka po knihách je veliká, žízeň vědění palčivá. Nedovedl bych si nikdy představiti této neukojitelné touhy po čtení, kdybych jí zde již po měsíce na vlastní oči nesledoval někdy s obdivem, někdy se smutným úžasem, kolik knih se zde mladými lidmi spolyká, jaké hory papíru, který stojí tolik zdraví, mládí, nikdy nenahraditelných letních nocí a může dáti jen tak málo. [V tomto se ovšem s Olbrachtem neshodnu! Snadno se takto hodnotí, když sám neměl nikdy o knihy a informace nouzi… Také by si měl uvědomovat, jak důležité jsou informace z hlediska řízení.] Negramotný, jehož právě naučili čísti, jako by se nemohl nasytiti černě těch záhadných mu dříve kliků háčků. Všechen mladý proletariát chce rázem dohoniti školní vzdělání, jehož se mu nedostalo. Studium, dělnická universita, toť ideál každého z nich. Domnělá nevzdělanost nejtěžším jeho břemenem! Čte se až zbytečně mnoho. Knižní vydání v deseti tisících exemplářích se neudrží na skladě ani tři dny. Vědění, vědění! V počátečním revolučním chaosu nabýval tento hlad po knihách místy až komických forem. Přišel důvěrník organizace do knihkupeckého krámu, rozhlédl se do výšky i šířky po regálech, roztáhl ruce a řekl: „Dejte mi to až potuthle!“ A venku již stál připravený povoz. Teď je knižní trh již regulován. Tiskne jen stát. To bylo umožněno tím, že hned v prvých dnech říjnové revoluce byly konfiskovány všechny větší tiskárny a zásoby papíru. Tiskne se velmi mnoho. Nemám sice v rukou úplných dat, ale myslím, že se i poměrně k počtu obyvatelstva tiskne v Rusku nejvíce ze všech států. Ale přece malý příklad, abyste měl představu: Petrohradský sovět vydal od března 1918 do ledna 1919 15 miliónů výtisků knih a brožur, 5 miliónů plakátů, 37 miliónů exemplářů novin. To jediný sovět a za deset měsíců! Ale všechno je to málo. Rotačky a zásoby papíru nestačí poptávce. To je také příčinou, že prozatím, než bude tato nouze odstraněna, se knihy prodávají pouze organizacím, tj. odborovým, politickým, vojenským, čítárnám, školám, knihovnám továrním, selským i jiným úřadům, proletkultům [Proletářským kulturně-osvětovým organizacím] atd. atd. Koupiti knihu jednotlivci je téměř nemožno a také cizinci, na jehož informaci má sovětská vláda zájem, jest třeba mnoho papírků s mnoha razítky, než se dostane do knižního skladu, kde knih, které hledá, obyčejně již nenajde. Vydává-li knihy proletářský stát, znamená to, že byl jednou pro vždy učiněn konec vyděračství nakladatelů na obecenstvu i autorech a že knihy jsou levné. Nové vydání Marxe stojí například 100 rublů. Objeví-li se někdy jeho výtisk na Sucharevce (na černém trhu), žádají za něj dvanáct až čtrnáct tisíc rublů a sleví pak až na deset tisíc. (Ptáte se, jak je možno že se dostala kniha vydaná již státem na Sucharevku? Črezvyčajka se o tuto otázku rovněž zajímá, ale také obyčejně nic nezjistí. Patrně knihu někdo někde ukradl, nebo vylákal podvodem. Zloději tu také ještě jsou; doufám, že Vám to není divné.) Vydává-li knihy proletářský stát, to jest, rozhodují-li o přijetí či nepřijetí rukopisů toliko umělci, znamená to dále, že zmizely všechny krvavé kolportážové romány, detektivky, indiánky, pikanterie, a že je dán základ k tomu, aby v budoucnosti byly tištěny jen knihy umělecky cenné. To je v česko-slovenské demokratické republice ovšem rovněž neproveditelné a „Svaz českých nakladatelů“ (či jmenuje se ten lupičský spolek jinak?) by Vám již zarazil všechny choutky chtít mu vzíti možnost bohatnouti na bídných knihách, přeložených bídně placenými písaři do bídné češtiny… V Rusku se teď kromě nové literatury vydávají hojně ruští klasikové a dobrá literatura cizí. Z ruských klasiků-beletristů byl doposud nově vydán Puškin, Tolstoj, Turgeněv, Čechov, Lermontov, Dostojevský, Uspenský, Krylov, Saltykov-Ščedrin a jiní. Vydání vyšla v padesáti až stotisících výtiscích a díl Čechova stál např. 1 rubl 50 kopějek. To stojí dnes jediná třešeň více. V knižních skladech těchto knih již vůbec nenajdete. Proč jsem zvýraznil jméno Tolstého a Dostojevského, jste asi pochopil. Je to část odpovědi na Vaši otázku po „nezbytné úctě k tvůrčím individualitám“. Vydává se i literatura zahraniční a redakcí knihovny autorů světové literatury byl pověřen Maxim Gorkij. Jistě Vás bude zajímati, že jsem mezi knihami, šířenými sovětskou vládou hlavně na venkově, nalezl i překlad „Psohlavců“ Aloise Jiráska. Divné jsou cesty umění! Starý pán je vším možným spíše než bolševikem, a přece je možno, že vzpomínka na jeho Kozinu pomáhala také při vyhánění některého poměščika z jeho panství, a možná, že ještě při něčem horším, neboť na ruském venkově se místy dály věci docela nepěkné.

Zajímáte se o organizaci kulturní činnosti? Jest dosti složitá, ale snad se mi přece podaří objasniti Vám ji několika slovy, aby tento list nenabyl nevítaných rozměrů. Ruská socialistická republika spočívá na čtyřech sloupech: Na systému Rad, jež jsou vlastním státním orgánem, na komunistické straně, která svými tykadly proniká do všech institucí a jíž se provádí diktatura proletariátu, na odborové organizaci, která reguluje hospodářský život a na armádě. Každá z těchto institucí má své zvláštní kulturně osvětové oddělení. O armádě mluvit nebudu, to je konečně zřízení dočasné, ale že i ono pracuje, toho je důkazem, že vojenský oddíl ústředního výkonného výboru vydal za jediný rok 1918-1919 (novějších dat nemám po ruce) sto dvacet čtyři publikací v počtu dvanácti miliónu výtisků. Systém Rad, strany a odborové organizace proniká z centra přes gubernské město, újezdní město, volostní městečko až do vesnice a každé jednotlivé továrny. Všude tam jsou jejich úřady a u každého z nich zvláštní oddělení, které nemá jiného na starosti, než pečovati o kulturní činnost. Kdybyste, pane Kvapile, nedej bůh, snad jednou zešílel, a chtěl cosi podobného zaváděti u nás, znamenalo by to, že by vám bylo ke každému okresnímu hejtmanství, okresnímu a obecnímu úřadu, do každé vesnické rychty a továrny dáti nejméně jednoho člověka, který by měl na starosti výhradně osvětu. A při tom byste vyřídil pouze práci Rad, a politických a odborových organizací byste se ani netkl. Tato hustá kulturně organizační síť v Rusku má úkol složitý. V prvé řadě jest jí vybudovati, znova zříditi či zreformovati školství a likvidovati negramotnost. S bojem proti analfabetismu a s mobilizací gramotných, kteří měli naučiti své zanedbané soudruhy čtení a psaní, bylo započato již na jaře letošního roku a přes nedostatek papíru, tužek a knih (psalo se uhlem na zdech a pecích, čtlo se ze starých novin) docíleno pěkných výsledků; ale v nejslibnějších počátcích přišla vojna s polskou šlechtou. Ted se práce zahajuje znova na podkladě dokonalejší organizace. Jsou právě svolávány gubernské, újezdní i volostní sjezdy učitelstva, které vezmou do rukou řízení prací a provedou její organizaci do všech podrobností. Koncem září, po dokonání polní práce bude zahájeno ve všech vsích a závodech povinné vyučování čtení, psaní a počtům, spojené s propagačními socialistickými přednáškami a hospodářskými kurzy. Ale to jest pouze část úkolu, který vykonává ruská kulturně-osvětová síť. Jí se jest starati o knihovny, které byly zorganizovány z biblioték sebraných buržoasii; o musea, která vznikla nejen ve venkovských městech z uměleckých památek bývalých panských sídel, nýbrž vznikají denně i při továrnách a jednotlivých závodech; ona má na starosti divadla, koncerty, přednášky. Ideálem jest, aby každá větší továrna, každá ves měla svůj Národní dům [u nás známější pod názvem Lidový dům]. Mnoho jich již stojí, mnoho se jich staví a k mnohým byly položeny základy při letošním „subotniku“ na prvého Máje. Národní domy v sobě mají soustřediti vše, co souvisí s kulturou obce či závodu. Mají velký sál s jevištěm, který je zároveň přednáškovou a koncertní síní a bývá často i obrazárnou. To je také budoucí odbytiště malířských a sochařských děl. Přijdete-li sem hostem, uvítá vás z jeviště sbor dělnických pěvců, provázený ze zdola dělnickým orchestrem. A zatleskáte-li v pochvalu, ukloní se vám z jeviště vlasatý dlouhán, o němž vám soudruzi povědí, že je to bývalý regenschori, který, poněvadž teď kostely málo vynášejí, zřekl se bývalého zaměstnání a přijal v Národním domě místo učitele zpěvu a hudby. Jsou tedy i církevní služebníci schopni revolučního vývoje. Tenhle sice táhne marsejézu tak trochu jako o pravoslavném funusu, ale bůh s ním, svého potravinového přídělu si zaslouží. Má práce dosti. Zájem o zpěv a hudbu jest značný a kromě toho učí proletářské děti hře na piano, o kterém již ani nikdo neví, komu dříve patřívalo. Přednost mají děti nadané, mezi nimi opět děti nejchudších. Že jest v Národním domě knihovna a čítárna, rozumí se samo sebou. Ale bývají zde i nejrůznější jiné věci a představa, že jsou tyto Národní domy uniformní, byla by mylnou. Dělníci v některých závodech přicházejí při vykopávkách na nálezy, které dávají základ k malému paleontologickému či archeologickému museu v Národním domě, jiná krajina jest zajímavá mineralogicky, jinde žije starý profesor astronom, který dovedl v hloučku dělnické mládeže vzbuditi zájem o hvězdářství a zřídí se astronomický kroužek s malou hvězdárnou. A takových zvláštností je při žízni dělnické mládeže po vědě a umění velmi mnoho. Všude ruch, všude iniciativa ze zdola, všude neomezená její podpora peněžitá i mravní. Malířské a sochařské kursy, jež řídí malíř či sochař, umělec, jsou při Národních domech velmi časté, a hoch nebo děvče, které zde vyniknou, nechají soustruhu či motyky, jehly či tkalcovského člunku, a jsou posláni do města na malířskou školu. Stejně tak jdou vynikající ochotníci na školu hereckou a hudebníci a pěvci do učilišť muzikálních – chtějí-li ovšem. Taková jest, pane Kvapile, v socialistické republice úcta nejen k tvůrčím individualitám, nýbrž již i k talentům. Není-li v místě Národního domu, neznačí to nikterak, že zde není hudebních, hereckých, malířských a jiných „studií“, nýbrž jen tolik, že „studia“ – tak tomu říkají – nejsou pohromadě, nýbrž roztroušena po různých sálech závodů, po různých klubech a sovětských budovách. Se „zlidověním všeho umění“, na něž se mne ptáte, setkáte se ve veřejném životě všude, kamkoli oči obrátíte. Umění se pěstuje ve školách od opatrovny až do university, v politických i odborových organizacích, v armádě, jeho popularizace jde do nejširších lidových vrstev. V poslední době jsou velmi oblíbeny takzvané „Koncertní mítinky“. Po dokonání politických schůzí v divadelní či hudební síni se konávají koncerty, na nichž účinkují symfonické orchestry, pěvecké sbory, sóloví pěvci, virtuosové na housle a klavír, vesměs přední ruské síly. A nemyslete, že účelem těchto koncertů je přiměti lidi k tomu, aby zároveň vyslechli také agitační proslovy. Při vášni ruského lidu poslouchati únavné politické řeči – vášni, západnímu člověku až nepochopitelné – bych skoro řekl, že je tomu právě naopak. Ale popularizace umění jde ještě dále. Jde až do žalářů. Žalář, jak bude jednou v mírových dobách vypadati v socialistickém státě a jaké se již v Rusku zřizují teď, v době války, revoluce a stálého vnitřního nebezpečí, bude totiž čímsi zcela jiným, než žaláře našich demokratických států. Bude ústavem, v němž soudruh vězeň, člověk to pracující a nikdy nezbavený naděje na osvobození, nebude se lišiti od jiných občanů leč částečným či úplným odnětím svobody. Také v žalářích jsou knihovny a přednášky, také tam jsou sochařská, malířská, herecká a hudební studia. Seděl jsem za letní noci v tulském táborovém vězení uprostřed soudruhů-vězňů (a byli mezi nimi těžcí zločinci, byli i přestupníci úřední moci, byli kontrarevolucionáři) na volném prostranství před hudebním a divadelním pavilonem a naslouchal koncertu, jak by si ho lepšího ani bohaté měšťáctvo nemohlo přáti a díval se na Ostrovského drama „Viník bez viny“, v němž vedle herců vězňů spoluúčinkovaly přední síly gubernského divadla. A vzduch oné letní noci voněl novým životem.

Tedy tak to vypadá v barbarském Rusku se „zlidověním všeho umění“, pane Kvapile.

Na konec svého listu mám s Vámi ještě jednu věc dohovořit. Je to odpověď na Vaši otázku po „nezbytné úctě k tvůrčím individualitám“. Pokusil jsem se Vám již v minulých řádcích roztroušeně o ní něco říci. Zda jste byl spokojen, ovšem nevím. Přiznám se Vám totiž, že se na Vaši otázku dívám ze všech stran, že bych rád odpověděl co nejpřesněji, ale že se nevyznám, za který konec se jí chopit, poněvadž nevím, co jste kdy v „Národních Listech“, „Večeru“ nebo 28. Říjnu“ čtl a jaké pochybnosti to máte. Možná, že si věc představujete opravdu tak naivně, že za každým umělcem stojí bolševický komisař s nagajkou a předpisuje mu, co má tvořit a jak má tvořit. Tedy ne tak! Je sice pravda, že se teď, v době války, revoluce a nedostatku papíru nevydávají vyloženě protirevoluční knihy, ale že se tisknou publikace s velmi břitkou kritikou nejen vlády Rad, nýbrž i revoluce samé, víte přece z českého překladu „Nečasových kapitol“ Maxima Gorkého. Výtvarné umění a hlavně sochařství jest celým svým uzpůsobením a nákladností materiálu, s nímž pracuje, závislé ještě více na veřejnosti než literatura a tím jest také vázána individualita umělcova. Tedy ano: V Rusku by se dnes velmi těžko prodávala socha jenerála Rennenkampfa nebo velké realistické plátno, znázorňující hostinu na dvoře cara Mikuláše, ale stejně špatně by byl před třemi lety pochodil umělec, vytvořivší sochu strůjce atentátu Željabova nebo plakát s karikaturou Rasputina. Závislost tvůrčí individuality na veřejnosti není u nás v Čechách o nic menší. Pochybuji například, že bude v demokratické republice ještě možno vydávati pánům Dostálu-Lutinovi a Oskaru Nedbalovi špatné dynastické písně, či mistru Myslbekovi tvořiti krásné církevní sochy. Ale tím není řečeno, že by si výtvarný umělec v sovětském Rusku nemohl malovati a modelovati, co chce, tím spíše, že se umělecká díla stále ještě soukromě kupují. Umělci jsou soustředěni v odborových organizacích zrovna tak, jako každý dělník. Tyto organizace „Dělníků krásných umění“ mají stejně velkou autonomii a pravomoc na řízení státu, jako kterákoliv jiná odborová organizace. Rozhodují o všem, co se týká umění, jim, a nikoliv jednotlivcům jsou zadávány všechny veřejné práce, ať již jde o pomník, plakát, ozdobení ulice při veřejné slavnosti či cokoliv jiného, a na nich jest, aby uvnitř organisace o věci rozhodli. A od nich vychází také iniciativa o věcech týkajících se umění, kterou pak administrativně provádí „Oddělení výtvarných umění“ při Narkomprosu, neboť právě ta věc to jest na socialistickém státě nejkrásnější, že iniciativa vychází nikoliv z ústředí, nýbrž ze zdola. Že při jednotě na venek jest uvnitř plno života, ruchu, sporů a bojů, tomu asi, pane Kvapile, rozumíte. Ale nedivil bych se pranic, kdyby nad tím někdo rozhořčeně vrtěl hlavou. Odpovídalo by to docela maloměšťácké psychologii Evropy, která ještě včera byla přesvědčena, že jest sovětské Rusko peklem, a dnes se již rozčiluje nad tím, že není nebem, kde by se patrně i sochaři a malíři přeměnili v bezpohlavní anděly, pějící s harfami v rukou slávu novému ráji. Umělecké individuality na sebe narážejí, kamkoliv pohlédnete. Sporných otázek jest mnoho, můžete je sledovati ve všech uměleckých i kulturních časopisech a často jsou hodně zásadní a jdou hodně do hloubky. Otázka proletářského umění jest stále časová a umělecká společnost rozdělena ve dva směry, stojící ostře proti sobě. Zástupcem jednoho jest Lunačarský, který pokládá za nutno seznamovati proletariát s dějinami umění a v tomto směru působí knižně, ve školách a svých přednáškách na dělnické universitě, mluvčím druhého směru jest Keržencev, který dokazuje, že nové umění může vzniknout jen tehdy, bude-li přervána spojitost s uměním minulosti a počne-li se budovati nezávisle od něho, byť z počátků sebeprimitivnějších. Umělecké individuality zde nikdo neznásilňuje. Ale obávám se, že se velmi často zaměňuje „nezbytná úcta k tvůrčí individualitě“ za úctu k individualitě kupujícího, a napadlo mne již také, nedopouštíte-li se této osudné chyby i Vy, pane Kvapile. Nebudeme si přece vykládati o tom, co talentů bylo zkaženo podřízením se individualitám kupců, co umělců se proměnilo v kýčaře proto, že podlehli konjunktuře, dennímu vkusu, prodejnosti svých věcí. Či myslíte, že například Riegrovo nábřeží v Praze vyjadřuje umělecké tvůrčí individuality? Bůh Vás chraň! Jen kupecké individuality domácích pánů. Zbohatlý řezník si poručil vystavěti dům „hodně secesní“, továrník viděl ve Vídni nějakou pseudogotiku a přál si to mít tak, paničce šťastného hráče na burse se líbil v Benátkách palác a přenesla si jej do Prahy, pan lékárník se dal přesvědčit, že v Praze je možný jen barok, dceruška obchodníka s obilím byla zrovna nadšena „Tisíci a jednou nocí“ a chtěla bydlit arabsky. I vzniklo Riegrovo nábřeží, kde se „tvůrčí individuality“ vzájemně políčkují tak nemilosrdně, že je člověku do pláče, jak mohlo býti takhle zohaveno jedno z nejkrásnějších míst Prahy. Tedy těmto „tvůrčím individualitám“ domácích pánů bude učiněn socialistickým státem definitivní konec. Nebude již soukromých majetníků domů, bude stavěti jen společnost, v níž o uměleckých věcech budou kolektivně rozhodovati umělci. Kde tu vidíte „neúctu k tvůrčím individualitám“? Bojíte se snad uniformity? Pohleďte na kutnohorskou svatou Barboru, vystavěnou rovněž kolektivem, pohleďte na Malou Stranu, jejíž „uniformita“ nikterak neznásilnila tvůrčí individuality Dienzenhoferovy, a rozhodněte pak mezi nimi a demokratickým zmatkem moderní Prahy! Že bude i výtvarné umění jednotnější, bude-li celá společnost jednotnější, je samozřejmo, a že budou vždy slabí umělci, podléhající dennímu vkusu a neschopní držeti krok s vývojem lidstva či jíti dokonce před ním, rozumí se rovněž samo sebou, ale nebezpečí tohoto podlehnutí bude při kontrole uměleckého kolektivu mnohem menší než dnes, kdy jest výtvarný umělec hospodářsky závislý na vkusu bohatých hostinských, advokátů a bankovních ředitelů. Ale abychom se vrátili k sovětskému Rusku, kde se tento budoucí umělecký život počíná krystalizovat! Povím Vám, kam až jde úcta vlády Rad k tvůrčím individualitám. Nově zřizované vzorné školy – tak mají v budoucnosti vypadati všechny – nemají více než 25 až 30 žáků stejných tělesných i duševních schopností. Děti přibližně shodného věku jsou nějakou dobu vychovávány společně a při tom lékařsky, pedagogicky a psychotechnicky zkoumány. Když se příslušní činitelé dokonale seznámí s jejich vlastnostmi, jsou děti tříděny v nové 25-35členné skupiny, které nejlépe odpovídají jejich individualitám a kde tedy budou malí soudruzi i nejspokojenější. Nenadané děti se dají dohromady, děti zvláštních schopností rovněž, děti zločinecky založené také atd. atd. a každé skupině jest přidělen učitel odborník, který ví, jak postupovati. Žáci ovšem naprosto nemají dojmu, že jedna škola je horší než jiná, nevědí vůbec, proč chodí do té a nikoli do oné, a vypravují si nejvýše, že soudruh Andrej Iványč (to je učitel) učí tak a soudruh Vasil Alexejevič onak, nebo si závidí „o jé, u vás je to lehké, u nás to máme mnohem těžší“. A zcela zvláštní školy jsou i pro děti umělecky nadané. Talentované děti jsou k uměleckému tvoření vychovávány již od nejútlejšího mládí nebo od věku, kdy se v nich umělecký talent projeví. O prospěšnosti takovýchto uměleckých škol možno debatovati, debatuje se také, ale o tom přece není sporu, že svědčí nejen o „nezbytné úctě k tvůrčím individualitám“, nýbrž o dokonalé úctě k nim.

Tedy to jest má odpověď na Váš list, pane Jaroslave Kvapile. Předpokládám totiž, že Vaše psaní bylo diktováno opravdovým zájmem o kulturní život v sovětském Rusku a že nemělo znamenati jen: „Vrať se, synu, budeš-li se řádně chovat, můžeš dostat místo v ministerstvu!“ Jsem proto také přesvědčen, že mi nezazlíte, že Vám odpovídám veřejně. O nový život, který v Rusku vzrůstá, mají kromě Vás zájem i jiní. Pozdravuji Vás.

I. O.

V Moskvě v srpnu 1920.