13. listopadu 1956
Umělecká výšivka je nejstarší sučouské řemeslo. Zdejší mistři kdysi vyšívali pláště pro císaře, císařovny a pro nejčelnější velmože; pokrývali pláště vzory tak jemnými, tak umnými a zářivými, že tak plně a slavnostně nemůže podat barvy ani mozaika. Sučouští mistři uměleckého tkaní, správněji goblenáři, vytvářejí svá díla nikoliv z vlny, nýbrž z nejtenčích hedvábných nití a jsou už po staletí pokládáni za nedostižné.
Podle neúplného odhadu se zabývá ve městě prastarou výrobou – vlastně uměním – asi dvacet tisíc mužů a žen. V posledních desetiletích před osvobozením začalo toto umění, které vzniklo v lidu a v rodinách se dědilo z pokolení na pokolení, rychle upadat. Sučouská výšivka vyžaduje pilné a neobyčejné zdlouhavé práce. Proto jsou sučouské výšivky neobyčejně drahé. A ježto nebylo šlechticů, kteří je mohli zaplatit, a noví boháči kuomintangského ražení, militarističtí kariéristé, továrníci, spekulanti, krátce ti, kdo za Čankajška měli peníze, neměli pro toto umění porozumění, nevyplácela se mistrům namáhavá práce. Umění, jež se vytvářelo po staletí, začalo upadat, začalo se přizpůsobovat standardním obchodním potřebám.
Osvobození se stalo šťastným předělem i zde. K obrodě tohoto skvělého umění bylo založeno výrobní družstvo; sjednotilo nejlepší mistryně a mistry. V jeho čele je dvaasedmdesátiletá vyšívačka, proslulá umělkyně ve svém oboru, jímž se zabývá už přes šedesát let. Vybrala sama nejlepší pracovníky z těch, kdo toužili vstoupit do družstva. Celkem bylo do něho přijato sto osmdesát osob. Městská správa jim přidělila opuštěný šlechtický dům a poskytla prostředky na zařízení. Pracovníci si přinesli vyšívací rámy, přivezli stavy – a práce se rozběhla.
Družstvo získalo jedinečného zákazníka, velkého, štědrého, s dokonalým vkusem – stát. Stát dává zakázky na výrobu goblénů a vyšívaných závěsů pro výzdobu veřejných budov, klubů, divadel a úřadů. Umění vyšívaček a goblenářů, které v minulosti existovalo jen proto, aby lahodilo zraku císařů a velmožů, stalo se tak uměním pro pracující lid. Nový životodárný proud jako by byl staré mistry omladil.
Viděli jsme, jak se ve velkých síních skláněly nad vyšívacími rámy vyšívačky. Jejich prsty se míhaly tiše jako motýli, vedly přejemné jehly s takovou rychlostí, že bylo těžko i zblízka zahlédnout teninkou niť. Za jeden pracovní den vysoce kvalifikovaná vyšívačka zpracuje centimetr, dva. Na výšivce veliké jako rozevřený sešit se tu pracuje měsíc, šest neděl. Zato vzory provedené na hedvábí hrají takovými barvami a dávají tak jemné polotóny, že se zdá, jako by jiskřily, jako by samy vydávaly světlo. (…)
15. listopadu 1956
„Tradiční hudební divadlo, jak je vidíte nyní, vzniklo už před staletími,“ vykládá soudruh Liu. „Jako divadlo vykrystalizovalo postupně z lidových představení potulných herců na náměstích. Ale již před pěti stoletími viděli diváci na jevišti přibližně totéž, co vidíte nyní. V té době také vzniklo a jako vedoucí divadlo se vyhranilo Kchun-čchü. Předvádělo hry s hudbou v tradičním způsobu podání. Divadlo Kchun-čchü, silné lidovými tradicemi, inspirované oblibou u lidu a čerpající svůj repertoár z lidové tvorby, se rychle vyvíjelo a mělo příznivý vliv na ostatní divadla. Ale feudalismus vztáhl na ně svou tlapu. Divadlo se změnilo v palácové. Začali se o ně zajímat literáti z povolání, kteří tvořili při dvoře. Divadlo se stalo literárnějším, ale blízkost paláců je těžce poškodila. V honbě za vnějšími efekty, za krásou a elegancí forem počalo ztrácet to, v čem tkví hlavně síla každého umění – svou lidovost. Honba za formou byla na újmu obsahu, ubíjela skutečné, živé umění. Divadlo začalo chřadnout jako kvítek, který vyrostl na poli a byl přesazen do přepychové vázy; ač hojně zaléván a opatrován, přece vadne a churaví bez volného slunce, bez větru, bez rodné půdy. Mezitím se vyvíjelo pekingské tradiční hudební divadlo. Osvojilo si vše nejlepší, co bylo v tradicích divadla Kchun-čchü – jeho lidovost, jeho vykrystalizované, vyhraněné mistrovství. A ježto zůstávalo lidovým, rostlo; čerpalo náměty pro své inscenace z bájí, a tak zůstávalo divadlem pro lid. A zase právě lidovost mu dala vyniknout, pekingské divadlo se stalo vedoucím…“
Všechno, o čem Liu mluví, jsou dávné události, jsou to zvěsti z hlubin minulosti. Ale nejsou to problémy dneška? Což ona pohroma, která kdysi postihla tradiční divadlo, není jakoby dalekou ozvěnou zatuchlých západních větrů, které k nám zanášejí volání literárních hysteriků, že umělec nemá záviset na lidu, že má „zpívat jako pták“, co mu přijde na mysl, bez úvahy a bez ohledu, zda mu lidé rozumějí a zda mu vůbec naslouchají? Což vzestup a pád divadla Kchun-čchü, jež se udály v dávných dobách, nejsou odpovědí na otázku, kde má být a s kým má jít opravdové umění a komu a jak má sloužit?
„Ale koncem devatenáctého století se i pekingské hudební tradiční divadlo dostalo do spárů feudální aristokracie. Nejlepší jeho herci byli povoláni ke dvoru,“ pokračuje ve svém rozboru náš návštěvník a odvážně, s jakýmsi údivem usrkává z našeho dehtovitého čaje. „Vy ovšem asi nevíte, co byl v té době čínský herec. Bylo to jedno z nejtěžších povolání. Vyžadovalo bezvýhradnou službu umění. Herec se začínal učit v raném dětství a mohl se stát mistrem teprve v pětatřiceti čtyřiceti letech. Při tom se k vrcholům umění probíjel jen intuitivně. Žádné teorie ovšem neexistovaly. Hrám se učili jen poslechem. Většinou herci, což nebylo nic divného, byli až do osvobození negramotní. Právně byl herec dokonce ještě níže než prostitutka, jejíž zaměstnání alespoň do určité míry bylo chráněno zákonem. A tak, když herci pekingského divadla byli povoláni ke dvoru, rovněž zabředli do formalismu a začali ztrácet, co tvořilo jejich sílu – lidovost. A opět začalo divadlo chřadnout.“
„Ale my jsme to nepozorovali. Ve všech krajích nám jen s obtížemi sháněli vstupenky a velmi často jsme byli nuceni sedět na přístavcích,“ namítneme.
„Nyní je to už jiné. Od osvobození je umění v rukou lidu. Vybírá si pro sebe všechno nejlepší, co bylo v minulosti. A tak nyní stojí tradiční čínské divadlo před úkolem odvrhnout všechno převzaté, formalistické a rozvíjet to, co bývalo jeho silou a pýchou. To není práce jednoduchá. A neobejde se bez tvrdého boje. Přívrženci Chu Fenga u nás po osvobození křičeli: Tradiční hudební divadlo zastaralo, je to jako rudiment ohonu v lidském těle, není proč se jím obírat! Je nutno ohon odseknout. Ale chtěli odseknout ohon a odsekávali i nohy. Staří herci, požívající autority, zase tvrdili: není třeba žádných reforem, hrálo se tak tisíce let a budeme tak hrát i nyní. Nechte divadlo na pokoji… Tak leví vulgarizátoři z jedné strany a konzervativně naladění lidé z druhé strany působili stejně škodlivě – bránili, aby divadlu byla navrácena lidovost…“
„A jak se to podařilo překonat?“
„Nebylo to bez nesnází. Strana vydala heslo „Ať rozkvétá sto květů!“ Ne plevel ani jedovaté rostliny. Ať rozkvétají květy užitečné lidu! Mistři tradičního divadla nacházeli všude oporu. Literáti začali jezdit po provinciích a z úst starých herců zapisovali hry, jež existovaly jen v tradici. Zapisovaly se všechny existující varianty. Z nich se vybrala varianta nejlidovější. Byla očištěna od všeho nánosu, který kazil a zkresloval hru. Odstraňovaly se feudální tendence, navracela se pohádkovost, odstraňoval se formalismus, navracely se prvky vlastenecké, hrdinské a lyrické. Tato práce není ještě skončena, je právě v plném proudu. Ale tradiční hudební divadlo je, jak vidíte, na vzestupu.“ (…)
17. listopadu 1956
Jsou to stavbaři, ale všichni se chtějí již v roce 1958 postavit ke strojům v dílnách, které teprve stavějí. A možná, že i dříve. Zde jako u nás lidé žijí touhou splnit pětiletku před lhůtou. Ale není to jen snaha, je to čin.
Zamysleli jsme se a nesledovali rozhovor, jejž vede Galin. Na hříšnou zemi nás navrací jeho udivená otázka:
„Kolik, kolik? Ne, za jakou dobu, říkáte, byla postavena tato budova?“
Stojíme uprostřed obrovské dílny, velké jako pořádné fotbalové hřiště, snad ještě větší. Je to mechanická dílna na opravu přístrojů. Její plocha měří čtyřiadvacet tisíc čtverečných metrů. Je již zhruba hotová. U stropu se montují jeřáby, v jednom rohu se začaly osazovat stroje, a to stroje čínské, jak zvláště zdůrazňují soudruzi, kteří nás provázejí. Naši průvodci opakují odpověď, která je nám tlumočena trojhlasně. Dovídáme se, že tato dílna byla postavena za tři měsíce.
„Slyšíte to?“ volá Galin a žádá, aby mu napsali tuto lhůtu jako přesný doklad do jeho zápisníku. „Tři měsíce,“ maluje čínskými znaky zástupce ředitele. „Tři měsíce,“ píše rusky Kao Mang.
„Skvělé! Zcela jako u nás na nejlepších stavbách,“ jásá Galin.
Čínští soudruzi neskrývají spokojené úsměvy. Ale ještě pro nás mají překvapení. Dílna na motory, kolos o rozloze dvaceti tisíc metrů, byla postavena za osmatřicet dní. Už ani nevyslovujeme citoslovce údivu, začali jsme si zvykat, že v Číně, která právě zahájila industrializaci, lze spatřit stejné divy jako u nás doma. Naši průvodci nám hned odhalují tajemství úspěchu.
„Za to vděčíme pomoci Sovětského svazu. Tuto rychlostní metodu nám navrhl váš odborník Alexejev. My jsme se jen vynasnažili co nejlépe jí použít,“ skromně kvitují čínští soudruzi.
Je milé, že se lidé neholedbají těmi čísly. Je ovšem přirozené, že se jim líbí, že tři sovětští hosté jsou nadšeni jejich prací. Ne nadarmo soudruh Mao vybízí tak často komunisty a všechny pracovníky ke skromnosti a varuje je před domýšlivostí jako před největším zlem. Zde všichni uznávají loajálně zásluhy sovětských pracovníků, kteří se s nimi bratrsky dělí o své zkušenosti.
Každý z nás se zajímá na této stavbě o něco zvláštního. Já například bych se chtěl setkat s někým z Lojaňanů, kteří pobývali v Sovětském svazu.
„Takových je tu mnoho,“ říká soudruh Jang. „Zavedu vás k některému.“
Jedeme do nového sídliště, kde je v tu chvíli všechno obyvatelstvo, malí i velcí, na ulicích. Sázejí stromy. Zakládají záhony. Všude je veselý ruch, jaký dobře známe z našich sobotních brigád. Dospělí kopají jámy a nosí zem, děti přinášejí sazenice a kolíky. Nejmenší odměřují provázkem vzdálenost od stromu ke stromu.
Mezi lidmi zabranými do výsadby je i ten, koho hledáme. Je to velký, štíhlý hubený muž s pohyblivou hlavou na dlouhém krku. Je ovšem tmavovlasý a černooký, ale něco v jeho štíhlosti a živosti pohybů, v jeho nápadné grácii v něm připomíná mladého Alexandra Fadějeva.
„Wej Š´-jing,“ představuje se; utírá si šátkem ruce, zamazané od země, a žertem dodává rusky: „Budoucí představený dílny na spalovací aparatury.“
Vede nás do jednoho z domků; s manželkou, malou hubeňoučkou ženou, která pracuje v účtárně, se dvěma dětmi a střenkou matkou bydlí ve dvou pokojích s kuchyňkou. Dům je evropského typu, ale byt je zařízen po čínském způsobu: přeširoká postel, v jejích hlavách narovnané přikrývky, pestré koberečky, na stěnách pletené ozdůbky.
Životní příběhy našeho nového známého se rovněž trošinku podobají životopisu Fadějevovu. Byl synem vzdělaného muže a v raném mládí přímo ze školy odešel do partyzánského oddílu. Proti stanovám, které dovolují přijetí do strany až v osmnácti letech, byl přijat, když mu bylo šestnáct. Konal podzemní práci, organizoval hospodářský život v pohraničních a osvobozených krajích, při vpádu Japonců podněcoval rolníky k partyzánské válce. Po osvobození pracoval krátce jako tajemník okresního stranického výboru. V roce 1954 „byl přeložen na hospodářskou frontu“ a své nové činnosti se ujal se stejnou vážností, s jakou konal každý stranický příkaz. Na rok odjel do města Dálného do školy ruštiny a mluví nyní bez tlumočníka dosti plynně rusky. Ale odkud má tu ukrajinskou výslovnost? Ta donbaská slovíčka z hornického slovníku?
„Vždyť jsem byl v Charkově na praxi,“ vysvětluje zpěvavě. „Byl jsem mezi těmi šestatřiceti našimi lidmi, kteří byli posláni do charkovského traktorového závodu. Byl jsem s přáteli na bytě u mistra Ivana Petroviče Zaporožčenka. Správný člověk tenhle Zaporožčenko!“
Zvláštní, velmi zvláštní bylo slyšet donbaskou, šťavnatě zpěvavou mluvu v čínském domě, v čínské zemi! Ale náš společník nepozoruje náš údiv a s vřelou účastí vypráví, jak dobře byli přijati v dílnách závodu, jak inženýr Zubarev byl pro ně „jako rodný otec“, jak krásně se jim žilo v mistrově rodině, jaké chutné noky dělala hospodyně Nina a jak je častovala hustou smetanou.
Opravdovou vřelostí dýchají slova tohoto štíhlého Číňana. A já při tom myslím na inženýra Zubareva, na manželskou dvojici Zaporožčenkových, na jejich syna Tolika. Zdalipak ti prostí, dobří sovětští lidé, kteří bratrsky přijali čínské pracovníky z neznámého Lo-jangu, vědí, že se na daleké řece Chuang-cho na ně tak hezky vzpomíná? Ale oni, kteří si již od dětství osvojili internacionalismus a kolektivismus, snad ani netuší, jak mnoho vykonali pro přátelství mezi oběma národy.
„Charkované se o náš závod starali jako o svůj, učili nás všemu nejlepšímu. A když jsme odjížděli, dal mi inženýr Zubarev balíček obálek se svou adresou. Soudruhu Weji, povídá, jak tam u vás něco uvázne, napiš! S celou svou dílnou vám poradíme. Použijeme-li něčeho nového, napíši, a přijdete-li vy na něco, napište nám.“ (…)
18. listopadu 1956
Osvobození! Kolikrát už jsme slyšeli, že lidé začínají své vyprávění od této události, jako my začínáme od Velké říjnové revoluce! Snad za celý měsíc nebylo jediné rozmluvy, v níž by se – vždy s novým významem – neopakovalo to slovo.
„Osvobození probudilo starý Lo-jang.“ Zatím ruka soudruha Wanga nakreslila na papíře silnou tepnu a označuje ji: řeka I-cho. Do této aorty ústí menší céva – řeka Ťien. Pohlédneš na kresbu a hned vidíš, že máš co činit se zkušeným vojákem, který kreslil již nemálo bitevních schémat. A skutečně, náš návštěvník je bývalý důstojník. A s důstojnickou přesností jeho tužka rozmisťuje na náčrtku nové závody: továrnu na traktory, na naftová zařízení a strojírenský závod, vyznačuje mohutnou tepelnou elektrárnu a nakonec umisťuje za řeku budoucí, jak říká, socialistický Lo-jang.
„To všechno zbudujeme v této pětiletce,“ říká. „To všechno je nedaleká budoucnost. Ale už teď se Lo-jang probudil a rychle roste. Počet obyvatelstva se už ztrojnásobil. Ještě nedávno to byl kraj strašné nezaměstnanosti. Nyní náčelníci staveb vzdychají, že nemají dost lidí! Už není dost lidí! Volají kádry z vesnic. Z rolníků vychovávají stavbaře. [Kdy už konečně lidem dojde, že se stejnými zdroji dokázali tito Číňané, stejně jako před nimi bolševici, zcela změnit život lidí. Je to tedy jen otázka organizace řízení a jeho cílů!!! Zda je jeho cílem lidem život usnadňovat nebo naopak znesnadňovat. Na to, jak je tomu nyní, si každý může odpovědět sám!] (…)
O Lungmenských jeskyních jsme už slyšeli mnoho. Jen deset kilometrů cesty, ale krajina je zcela jiná. Rovina rychle přechází v pahorky, a tu již stojí načechrané zelené hory. Zvedají se jako dva velbloudí hrby a mezi nimi protéká tyrkysová, průzračná, rychlá a v tuto dobu velmi mělká řek I-šuej. Mezi prozaickými rovinami se objevil kouzelný koutek. Toto místo se v minulosti jmenovalo Dračí brána, brána Lung-men. Po celé věky je opěvovali básníci. Budhističtí mniši si je zvolili, aby zde na čínské půdě opakovali, co k Buddhově slávě vybudovali v Adžantských jeskyních jejich indičtí kolegové. (…)
Ale tu se již před námi objevil jeden z divů světa. Ve skalách byly nad řekou vylámány jeskyně, malé, větší, ohromné, obrovité, a v jeskyních seděly a stály, rovněž vytesány ze skály, nesčetné sochy Buddhy a jeho tradičních průvodců. Lze bez nadsázky říci, že by každá z jeskyní mohla být malým muzeem a každá socha pomníkem minulosti. A takových jeskyní je ve skalách na obou stranách Dračí brány přes třináct set. V nich je z monolitní skály vytesáno přes 97 000 soch Buddhy a 3680 nápisů. (…)
V nejkrásnější z těchto jeskyní, v jeskyni Pin jang-tung, znovu jsme se setkali s aktem křiklavého barbarství moderních zaoceánských vandalů. Odedávna pozornost všech vědců poutaly nedocenitelné starobylé basreliéfy na jedné ze stěn, zobrazující císaře a císařovnu, jak se klanějí Buddhovi. Bylo to nejen umělecké dílo, nýbrž i jedno ze svědectví, která historikovi odhalují tvář doby. Fotografie i obrázky těchto dvou ohromných basreliéfů s množstvím postav byly neustále reprodukovány v knihách věnovaných dějinám čínského umění a otiskovány v učebnicích. Ale když jsme vešli do této jeskyně, viděli jsme, že její stěny jsou zničeny. Nebyla to živelná pohroma, nikoli, ani bombardování, neboť tudy válka neprošla, co připravilo Čínu o jeden z jejích nejstarších pokladů. Obrovitá socha Buddhova se uchovala, ale stěna naproti je celá jakoby rozorána. Čísi barbarská ruka ze stěny odštípala nesmírně cenné dílo. Kousek za kouskem. Nějakým tupým nástrojem, jak ukazují stopy práce na skále.
Průvodci nás upozorňují na klenutý strop jeskyně. Tam byly vytesány letící víly, rovněž velmi proslulé v dějinách čínského umění. Ale místo basreliéfů jsou tam zející rány a vrypy tupého nástroje. Ohromný Buddha se usmívá svým věčným úsměvem, ale v této jeskyni vypadá jeho úsměv trpký, ba hněvivý.
„Který padouch to spáchal?“ Kdo mohl ve dvacátém století tak barbarsky zničit tak proslulý kulturní poklad? Kdo z civilizovaných lidí se odvážil jej zcizit nebo koupit?“
Vyprávějí nám příběh, který překonává svou podlostí i zničení „krásných koní“ v Si-anu. Provedl to úmyslně a rozváženě člověk, který sám sebe pokládá za historika, archeologa a znalce orientálního umění. Jmenuje se Aron Polis. Je občanem USA a není to gangster z Chicaga. Řídí orientální oddělení v newyorském městském muzeu. Ve třicátých letech sem přijel s vědeckou výpravou studovat poklady Lungmenských jeskyní. Chodil s fotografickým přístrojem a fotografoval nejzajímavější a nejcennější objekty. Potom odjel do Pekingu, kde měl známého starožitníka jménem Jao Ping. Byl znám jako překupník kradených cenných muzejních předmětů.
Mister Polis mu dal své fotografie a řekl, že dobře zaplatí, když Jao Ping opatří vyfotografovaná díla. Jakým způsobem, je lhostejné. Na výlohách americký džentlmen neskrblil. Jao Ping souhlasil. Vydal se do Lo-jangu, najal bandity a za několik nocí byly nejkrásnější jeskyně navždy zohaveny. Hlavní poklady Lung-menu byly vyloupeny.
„Ale kdo se odvážil převzít ukradené poklady? Vždyť celý civilizovaný svět zná tato díla a ví, kde bylo jejich místo?“ ptáme se.
„Jak to – kdo? Newyorské muzeum. Vždyť to sem mistera Polise vyslalo. Muzeum mu hradilo cestu i Jao Pingovy účty. Basreliéf je nyní v New Yorku a je vystaven a zlomky druhého jsou vystaveny v jiném americkém muzeu.“ (…)
Tajemník městského výboru rozvazuje šňůrku desek, které s sebou přinesl.
Ukázalo se, že je to kopie soudních spisů o případu onoho pekingského starožitníka Jao Pinga, který na příkaz Arona Polise vydrancoval jeskyni. Nevím, jak tajemník městského výboru vycítil některé naše pochyby, ale teď list za listem odhaluje onen hnusný čin. Je tu otisk lupičské smlouvy, podepsané Aronem Polisem a Jao Pingem. Jsou tu fotografie, které mister Polis odevzdal Jao Pingovi zároveň s pokyny, co a kde se má odsekat, je tu peněžní potvrzenka banditů, kteří odsekávali basreliéfy a mozaiku, jsou tu jejich výpovědi před soudem a potvrzenky restaurátorů, kteří hned v Pekingu sestavovali z úlomků uloupené poklady. Tu je soupis zlata, briliantů a dolarů, které byly nalezeny u Jao Pinga, když byl zatčen. Je tu i výpověď zločince samého o tom, jak všechno prováděl, druhý zločinec přiznal všechno kromě toho, že pro Polise odcizil mramorového lva. Tvrdil, že lva odcizil někdo jiný. Napsal jsem „druhý zločinec“, protože první a hlavní, Aron Polis, si klidně žije v New Yorku, řídí v muzeu oddělení orientálních zemí a jako dříve se pokládá za ctihodného vědce. A je tu i prospekt muzea, který dosvědčuje, že je tam vystaven odcizený basreliéf.
Nu, k tomu už není třeba nic dodávat!
„To je hrůza!“ zvolal bezděčně někdo z nás.
Tajemník městského výboru k tomu říká: „Takový je imperialismus.“
„K jakému trestu byl odsouzen Jao Ping?“
„K doživotnímu vězení. Lidé byli s rozsudkem nespokojeni. Požadovali trest smrti…“
Předchozí části: