https://vk.com/video351663392_456239529

Přepis titulků videa z tiskové konference:

V roce 1958 byl ruský a sovětský spisovatel Boris Pasternak oceněn Nobelovou cenou za literaturu. V lednu roku 2015, tomu nebudete věřit, ale byla to zase CIA, kdo odtajnil asi sto dokumentů o románu Borise Pasternaka – Doktor Živago. Já určitě uvedu odkazy na tyto materiály v textu dnešního brífinku. Potvrdilo se to, co v zásadě už beztak všichni věděli. CIA toto a podobná díla aktivně propagovala, neboť to pro ni bylo výhodné. Pracovali na tom. Tyto dokumenty mimo jiné však odhalily i nové skutečnosti. Ukazuje se, že v CIA se domnívali… Ještě jednou opakuji, že se nejedná o můj názor, že cituji materiály této americké tajné služby. Ukazuje se, že v CIA se domnívali, že tato kniha… Jde o přímý citát z těchto dokumentů, že „Doktor Živago má obrovský propagandistický význam a je významnější než jakékoli jiné literární dílo napsané v zemích sovětského bloku“. Ukazuje se tedy, že Nobelova cena mu nebyla udělena za jeho literární kvality, ale jako propagandistickému dílu. Můžete se mne teď zeptat? Proč? Jak to spolu souvisí? Protože CIA ji u Nobelova výboru prosazovala ve svých cílech. Americká rozvědka si vytyčila několik cílů: zformovat veřejné mínění, které by donutilo SSSR tento román vydat, získat jeho originální text, operativně vydat Doktora Živaga v co nejvíce jazycích, přičemž jeho ruské vydání… To je tam poznamenáno, přímo v tom odtajněném memorandu. Znovu opakuji, že vám dám odkazy. …musí vyjít v politicky neangažovaném vydavatelství. Je to tedy tak, že za prvními vlnami zájmu o tento román i za jeho vydáním v ruštině stojí CIA. A navíc to opět vše bylo zařízeno přes mezinárodní akci, takovou jako Světová výstava v Bruselu. kde to vše bylo dále rozvinuto. SSSR tam měl obrovský pavilón, kde byla vystavována řada jeho předních vývojářských výdobytků, naše úspěchy v automobilovém průmyslu, auta Volha, Čajka a další vzory sovětské techniky, kopie Sputniku 1 a přijelo na ni okolo 16 000 sovětských občanů, a to včetně mnoha představitelů kulturní a tvůrčí elity. No a agent nizozemské zpravodajské a bezpečnostní služby Joop van der Wilden zařídil vydání ruského textu Doktora Živaga v nakladatelství Mouton Publishers nyní De Gruyter Mouton, v Haagu. Takže první ruskojazyčné vydání Pasternakova románu vyšlo v nákladu 1000 výtisků. 200 kopií bylo okamžitě odesláno na ústředí CIA. Tam očividně sedí samí milovníci literatury, o tom vůbec nepochybuji. Celkem 435 knih bylo rozdáno zaměstnancům a informátorům CIA ve Frankfurtu, Berlíně, Mnichově, Londýně a Paříži. Na té výstavě v Bruselu sovětským občanům tuto knihu doslova strkali do rukou. Její obal nebyl na první pohled nijak výrazný, takové modré barvy… Šéf CIA Allen Dulles se domníval, že operace, to přímo cituji, „plně stála za vynaložené úsilí vzhledem k jejímu očividnému dopadu na Sovětský svaz“, konec citátu. Tuto knihu takto potom rozdávali nejednou. V červenci roku 1959 CIA vytiskla devět tisíc výtisků románu v miniaturním vydání, které… A proč v miniaturním? Aby se snadno vešlo do kapsy. V knize samotné samozřejmě nebylo uvedeno, kdo ji vydal. Americká rozvědka se ukryla za jméno neexistujícího pařížského vydavatelství Société d’Edition et d’Impression Mondiale. A kdo tentokrát posloužil jako hlavní distribučním kanál? Světový festival mládeže a studentstva ve Vídni. Vidíte, jak jednají? A vy nám tu něco budete vykládat o „ceně míru“?! Dva tisíce výtisků tohoto románu bylo rozdáno studentům ze SSSR a východní Evropy společně s dalším knihami, které si CIA pro tento účel připravila, od George Orwella, Jamese Joyce, Ernesta Hemingwaye a Vladimira Nabokova a tak dále, a tato kniha byla mezi nimi. Právě toto první vydání se stalo formálním důvodem k tomu, aby Nobelův výbor mohl zvážit Pasternakovu kandidaturu, neboť švédská akademie nemá právo udělit cenu románu, který nevyšel v rodném jazyce. Tak je to, vidíte, jak je to zajímavé. Podle dokumentů odtajněných CIA bylo doporučeno udělit tomuto románu větší pozornost než jiným dílům. To se týká jejich práce uvnitř Nobelova výboru. V CIA se domnívali, že doktor Živago by měl dostat Nobelovu cenu, že to pomůže v boji proti SSSR… Takto to tam přímo stojí. …a přispěje k likvidaci „železné opony“. Bylo to realizováno v rámci takzvaného kulturního programu, ale ve skutečnosti v rámci globální vlivové a nátlakové kampaně. S jakým cílem? Aby byla sovětská společnost rozkládána zevnitř. Při odtajňování dokumentů CIA zveřejnila vysvětlení, ve kterém upřesnila, že „údajně“, „soudě podle všeho“ nebyl Nobelův výbor přímým cílem… Mám na mysli tu Nobelovu cenu, že „údajně“ nebyla přímým cílem americké rozvědky. To se jednalo o takový dodatek, kterým měla být pozornost čitatelů seznamujících se s těmi odtajněnými dokumenty odkloněna tím správným směrem. Tady tedy máte vypovídající příklad toho, jak jsou literární díla a činnost lidí z oblasti umění, kultury a vědy využívány západními zpravodajskými službami k jejich cílům. To je k té otázce Nobelova výboru a západnímu vlivu.

Úryvek z knihy vnitřního prediktoru SSSR “Sad“ roste sám?.. z roku 2009:

V polovině sedmdesátých let jedny z novin jako o kuriozitě informovaly, že podle výzkumu amerických sociologů se dokážou dva náhodně vybraní Američané zkontaktovat prostřednictvím řetězce svých známých, kterých je v průměru ne více než deset[1]. To je charakteristická vlastnost jakékoliv více či méně civilizované společnosti, ve které existuje silniční a železniční dopravní síť, pošta, telefon, a další komunikační prostředky. Umožňuje to v podstatě jakémukoliv člověku navázat kontakt s kýmkoliv – s určitou zběhlostí v tom, jak se pohybovat po síti známých. Struktura zednářství byla od začátku vytvářena i kvůli tomu, aby se z jejích dostatečně vysokých úrovní bylo možné zkontaktovat s jakýmkoliv člověkem, pokud o to bude z nějakého důvodu zájem.

Samotné strategické informace mají takový charakter, že je možné je vyložit v několika větách, ze kterých mohou být rozvinuty a detailizovány v jakémkoliv požadovaném stupni, pokud je adresát kompetentní v příslušné předmětné oblasti.

V souladu s tímto přístupem k organizaci řízení podle plné funkce:

  • předat informace představitelům programově-adaptivního modulu je úkolem představitelů prediktoru, kteří mají přístup do neveřejné hierarchie na jakékoli její úrovni (je to analogické právům, jaké má systémový administrátor v počítačové síti);
  • rozvinout a realizovat informace v praktické politice je úkolem programově-adaptivního modulu.

To druhé je zajištěno na dvou úrovních: prací úředníků a technického personálu (v tom smyslu, že jejich slovo a podpis nemají mocenskou sílu) státního aparátu a „mozkovými trusty“, kterým státní aparát ukládá provedení těch či oněch výzkumů pro zajištění praktické politiky nebo zpracování scénáristicky-politických produktů a politických projektů. To jsou univerzity, různé fondy a organizace typu „RAND Corporation“.

V tomto procesu je realizován strukturní způsob řízení založený na personálně adresném šíření informací. Ale strukturní způsob řízení (založený na činnosti státních a nestátních nepřetržitě fungujících nebo dočasných strukturách na jedno použití) je také základem pro organizaci bezstrukturního řízení. Nástrojem bezstrukturního řízení, jehož základním úkolem je formování určitého společenského názoru na všechny otázky, jsou již dávno nakladatelství.

Již v roce 1961 velitel ústředí speciálních operací CIA řekl:

«Knihy se od všech ostatních prostředků masové propagandy liší především tím, že dokonce i jen jedna kniha může značně změnit vztah a chování čtenáře do takové míry, jako to nedokážou noviny, rádio ani filmy… Samozřejmě, že to neplatí pro všechny knihy a ne vždy a ne ve vztahu ke všem čtenářům, ale děje se to dost často. Proto jsou knihy tou nejdůležitější zbraní strategické propagandy[2]».

V roce 1976 byly zveřejněny údaje:

 “… do roku 1967 bylo o hodně více než 1000 knih připraveno, subvencováno nebo schváleno CIA“, a v posledních několika letech bylo „takovým způsobem vydáno ještě 250 knih“ (tyto informace uvádí N. N. Jakovlev v knize CIA proti SSSR, Moskva, Politizdat, 1985).

V „právním demokratickém“ státě USA senátní komise nedokázala vymoci od CIA seznam knih, které byly vydány s její podporou. Tj. Senát USA nesmí vědět, jak se rodí „jeho“ myšlenky o politické strategii a jak je ve skutečnosti vypracováván politický kurz.

V SSSR byli takovýmto typem zbraně strategické propagandy A. I. Solženicyn[3] a bratři A. a B. Strugačtí.

S rozvojem televize a internetu se do procesu bezstrukturního řízení formování veřejného mínění zapojil i filmový průmysl. Postup je následující: zástupce prediktoru přímo nebo zprostředkovaně předá scénáristovi nějaké ideje významné z hlediska řízení; scénárista vyjádří tyto ideje ve scénáři k filmu; film je natočen, proběhne jeho reklama a dostane se na plátna kin a televizní obrazovky; podívají se na něj minimálně statisíce lidí a maximálně miliardy lidí; začne se o něm mluvit v tisku a internetu; do těchto debat o filmu je také možné se vložit a napovědět to, co diváci sami nepochopili. Ve všech stádiích je proces kontrolovatelný přes zednářskou síť. Nedávné příklady takového druhu filmů jsou Matrice a Šifra mistra Leonarda.

To, co bylo řečeno v předešlém odstavci, neznamená, že všechna produkce Hollywoodu je bez výjimky vytvářena podobným způsobem. Mluvíme pouze o filmové propagandě strategického charakteru, která není sociálně-živelným procesem a jejíž vedení neznamená masovou výrobu všemožné „nenáročné zábavy“, která však tuto výrobu děl strategického filmového průmyslu na základě jednotlivých objednávek v sobě ukrývá. V USA to vše probíhá daleko decentněji a elegantněji bez takového hrubého nátlaku na „umělecko-tvůrčí“ a „vědecko-tvůrčí“ inteligenci, jaký uplatňovalo oddělení ÚV KSSS po celou dobu své existence kvůli svému lokajství a tuposti: „dusit“ umělce, který se již prosadil, je nevděčný úkol, ale zařídit to tak, aby se nositel s nevhodnými názory tím umělcem vůbec nestal a naopak vyhledat nositele s vhodnými názory, podpořit ho a dát mu šanci udělat jméno jak sobě tak příslušné konceptuální moci, to je věc daleko vytříbenějšího umění, než „někoho dusit“.

Kromě toho:

Schéma řízení prediktor-korektor předpokládá zavádění idejí s předstihem ve vztahu ke lhůtám jejich plánované realizace v praktické politice.

Pouze v takovém případě bude programově-adaptivní modul pracovat v režimu autopilota a uvádět do života ideje, které si jeho personál kdysi osvojil jako své vlastní. Pokud dojde ke zpoždění při zavádění idejí, nebude takový režim samořízení programově-adaptivního modulu možný; v takovém případě však nemusí být možný ani režim „ručního řízení“, neboť lidé mohou plnit pokyny dokonce i pro ně nesporných autorit pouze na základě těch znalostí a návyků, které si již osvojili. To znamená:

Prosazování sociálně významných idejí do politické praxe nemůže probíhat rychleji, než je společnost schopná je vstřebat[4]. To je základní princip nastavení politiky, o který se konceptuální moc opírá, a kterého se drží kvůli jeho objektivitě.

A tento princip způsobuje, že pro mnohé je konceptuální moc neviditelná, neboť posun fázového zpoždění mezi prosazováním idejí do společnosti a jejich realizací v praktické politice může trvat několik desetiletí, a třeba i více než celé století. V souladu s touto okolností se lidé, kteří žijí výlučně na základě svých smyslů a neznají faktologii historie, a to navíc v její reálné podobě nezahalené propagandou, nezamýšlejí nad tím, jak a odkud se objevily ty ideje, ten „software“ na jehož základě je budována politika za jejich života, nebo které se činorodě účastní.

A když se podíváme na téma prosazování idejí v životě společnosti, tak se zase vrátíme k rozboru fungování systému vysokých škol zajišťujících přípravu odborníků s vysokoškolským vzděláním a konkrétně odborníků z humanitních oborů.

Nabízí se otázka, co učili a učí na jedné straně na vysokých školách v USA a na druhé straně v SSSR a postsovětské Rossionii? Ukazuje se, že to není jedno a to samé a kromě toho to probíhá i různým způsobem:

  • Vysoké školy v USA dávají v podstatě představu o celém spektru sociálně-ekonomických teorií a dalších humanitních oborů, které kdy ve světě existovaly. Je však třeba si uvědomovat, že podávání a výklad toho všeho je podřízen možným perspektivám a vědomí, jaké jsou úkoly uvádění do života stávající koncepce řízení, a proto všechno co opravdu podrývá davo-„elitářství“, pokud není přímo zamlčováno, je podáváno jako nesplnitelná utopie nebo v překroucené podobě. Zkreslit představu o sociálním jevu je možné dokonce i jen na základě citátů, které jsou vytrženy z původního kontextu a sestaveny tak, aby zapadaly do kontextu objednaného. Příkladem toho je veškerá antiislámská západní propaganda: absolutní většina se spokojí s názory vyloženými v knihách, které jim podstrčili uznávaní znalci v té věci. K původu nejznámějších a nejvíce propagovaných knih tohoto druhu se vyjádřil velitel ústředí speciálních operací CIA již v roce 1961.
  • Na vysokých školách v SSSR:
  • se vyučoval marxismus ve výkladu, který právě odpovídal stávajícím požadavkům činného vedení KSSS na každé z etap jeho politického života,
  • a také se tam učilo tomu, že znát cokoliv jiného není nutné, neboť pouze marxismus je tou pravdou (všechno ostatní počínaje díly činitelů KSSS z minulých let a konče Mein Kampf je mystika a čertovina určená pouze těm nejdůvěryhodnějším odborníkům ve speciálních orgánech knihoven a archivů, a to až poté, kdy se osvědčili v agitační propagandě a vypracovali příslušné dizertace, díky kterým si skokově navýšili výplatu, o kterou by neradi přišli).
  • v postsovětské Rossionii se na vysokých školách učí:
  • buržoazní liberalismus (a někdy „napůl ilegálně“ marxismus), i když to probíhá špatným způsobem stejně jako dřív,
  • a také stejně jako dřív se tam tvrdí, že všechno ostatní není povinné znát, neboť buržoazní liberalismus v „USA-ácké“ verzi je domněle ten největší úspěch lidstva ve věci organizace života společnosti, a proto se ho pouze stačí naučit a zavést jej v Rusku.

[1] «Američtí vědci přišli k závěru, že jakékoliv dva lidi mezi sebou vzájemně spojuje řetězec tvořící 6-7 lidí, informuje BBC.

Účastníci projektu Microsoft Messenger, přes který je odesíláno okolo poloviny všech okamžitých zpráv v síti, Erik Norvic a jeho kolegové přišli k tomuto závěru, když prozkoumali směr 30 miliard textových zpráv, které byly odeslány v červnu 2006 prostřednictvím programu Microsoft Messenger.

Když propočítali minimální délku řetězce, která je nutná k propojení všech uživatelů programu, tak zjistili, že jeho průměrná délka je 6,6 článků a 78% párů spojuje 7 nebo dokonce menší počet lidí. Pro účely výzkumu byli za známé považováni lidé, kteří si posílali textové zprávy přímo.

Teorii „Šest stupňů odloučení“ (nebo „šest stisků rukou/šest kroků od sebe“) vyslovil sociolog Harvardovy univerzity Stanley Milgram v roce 1967. Tehdy provedl experiment: obyvatelům jednoho amerického města rozdali 300 obálek a ty obálky bylo nutné předat určitému člověku, který žil v jiném městě. Obálky bylo možné předat pouze přes své známé a příbuzné» (http://www.newsru.com/world/03aug2008/lydi.html).

[2] Strategická propaganda je orientována na časově vzdálené cíle celostátního významu.

[3] O něm jako o společném projektu KGB a tajných služeb USA viz analytická zpráva – Znaky předělu epoch, ze série K současné situaci č. 8 (80), 2008.

[4] To je mimochodem odpověď všem, kdo kritizují vnitřní prediktor SSSR, že neřídí Rusko na základě Koncepce sociální bezpečnosti, i když samotní kritici – „přívrženci“ Koncepce nebyli za více než 10 let sami schopni dostat se na takovou úroveň osobního rozvoje, která by jim zajistila konceptuální moc a jejich vlastní účast v řízení na základě Koncepce sociální bezpečnosti.

2 komentáře

  1. “ … dokonce i jen jedna kniha může značně změnit vztah a chování čtenáře do takové míry, jako to nedokážou noviny, rádio ani filmy“
    Nepochybuji, že to tak je. Asi to tady všichni dávno četli, ale já jsem si na to dal čas až teď: N.V.Starikov: Kdo přinutil Hitlera přepadnout Stalina. To je, alespoň pro mě, kniha takové síly. Ve výkladu té doby (do 22.6.1941) mi vždycky chyběla nějaká logika a netušil jsem kolik je událostí a indicií, které vytvoří jednu linii, logicky přijatelnou, jen zakázanou „vítězi“.
    Všechna ocenění kulturních počinů, vč. Nobela, mají dnes v ruce „oni“, takže je na nás, abychom svým osobním zájmem a podporou ocenili ty, kteří si to skutečně zaslouží. Abychom vydávali a nakupovali knihy, které stojí zato šířit, protože nás přibližují pravdivému poznání. V případě knihy Starikova, velký dík Honzovi a jeho ZVz. Kdybych měl na to fondy, rozdával bych tu knihu každému, kdo by měl zájem. A nejen tu.

  2. Ještě zbývá vyhodnotit , kdo pravidelně tyto informace vytahuje na světlo v okamžiku , kdy to rusobijcům nejvíc hází klacky pod nohy .
    Ono nejde jen o to , že vyšla pravda najevo , důležitější je ta skutečnost , že to veřejně odkrývá řízení a pasení lidí v supersystémech . A čím více toto ovlivňování lidé chápou , tím hůře budou řiditelní .
    Takže přímá i vedlejší škoda vzniká nejen pro elity USA a jejich laciné idiotské poskoky v protektorátech , ale i pro další „úspěšné“ řízení procesů Globálního Prediktoru .

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.