Tento článek částečně vychází z příspěvků k tématu Kdy je stát suverénní? a Čo to znamená byť konceptuálne mocným? z KSB-CSR.net.
1. Suverenita civilizačního okruhu
Globalizace je proces probíhající od nepaměti. V nám známých dějinách se již ve starověku rozvíjely různé civilizační modely na různých místech naší planety. Každá taková civilizace musela řešit způsoby organizace života společenstva lidí.
V různých místech planety se různými způsoby projevovala konceptuální moci a ta urychlovala spojování různých menších společenství lidí do větších celků. Jsou nám známé různá uskupení a to od obecně definovaných tlup přes různé kmeny a až po městské státy a říše(národy), které se dále seskupují do civilizačních okruhů, kde národy žijící v nich mají určité důležité styčné body společné a organizace života si je podobná v dostatečné míře, aby dané národy spolu mohly žít.
Některé civilizace existují v hranicích mnoha států(Západ, Latinská Amerika, Afrika, Islámské země,…), jiné však existují v hranicích pouze jednoho(např. Rusko, Čína, Indie,…). Existují však státy, které v různých obdobích své historie spadaly do více civilizačních okruhů v důsledku toho, že se nacházely na jejich hranicích a civilizace spolu různými způsoby interagují, ať už v důsledku horkých válek či pomocí kulturní spolupráce(např. země Indočíny, Východní a Jihovýchodní Evropa, Kavkazské země, země Střední Asie, a tak dále…).
Protože však globalizace je proces objektivní, ale jeho charakter je subjektivní, různé civilizace se v průběhu dějin tohoto procesu pokoušely chopit a tím vnucovat svůj způsob života jiným civilizacím. V našich dějinách se nejagresivněji tohoto úkolu zhostila civilizace Západu, taktéž známa jako biblická civilizace.
Suverenita civilizace Západu se projevovala uplatňováním konceptuální moci malé skupiny znacharůii, vedením války proti ostatním civilizacím na všech šesti úrovních prostředků řízeníiii. Tak civilizace Západu zformovala v Evropě svou baštu pro mnoho zaoceánských plaveb, vedoucí k postupnému vytlačení původních obyvatel Ameriky(buď úplně či vnucením vlastní kultury), ke kolonizaci zemí Afriky, Blízkého Východu a Indie a k podlomení Číny v opiových válkách(následované „stoletím ponížení“) a k neustálých bojů s Ruskem.
Stalo se tak v důsledku konceptuální moci znacharstva Západu, která hnala technický rozvoj civilizace kupředu(při zachování nízké mravnosti obyvatelstva) a která efektivněji dokázala utvářet a využívat nástroje k dosažení svých cílů, kdežto u jiných civilizací se konceptuální moc vytratila a docházelo k zaostávání a zkostnatění systémů moci, což při střetu s civilizací Západu vyústilo k podvolení se(byť v některých případech dočasně).
A tedy jednotlivé civilizace ztratily svou suverenitu, coby schopnost organizovat a řídit život na svém území dle plné funkce řízeníiv a v určitý okamžik se musely podvolit vůli Západu.
Vyvstává otázka, jakým způsobem může celá civilizace nabýt takové suverenity. Pojďme se podívat na jednotku takové civilizace a tou je stát.
2. Úloha státu v civilizačním okruhu
Stát je především nástrojem pro přežití národa a jeho rozvoj na daném území. Je to tedy nejvyšší forma organizace života a práce pro daný národ. Umožňuje mu ochránit svou národní identitu, kulturu a jazyk.
Stát jako takový je tvořen jeho státními institucemi, tedy řídícími strukturami. Dále pak hranicemi území, na němž se stát rozkládá, což zahrnuje nejen jeho velikost, ale také jeho polohu na planetě Zemi a také zdroje, které se na daném území nalézají. A nakonec pak i obyvatelstvem, které žije v hranicích tohoto území.
Z polohy, charakteristik podnebí a velikosti území států vyplývá jeho zdrojové zabezpečení státu pro jeho rozvoj, zahrnující zdroje energie, nerostů, půdu vhodnou pro obdělávání, lesy, vodní plochy, možné námořní a říční stezky a podobně. Do zdrojové základny lze počítat i obyvatelstvo, pokud se na to podíváme z hlediska řízení státu.
To znamená, že úloha státu v daném civilizačním okruhu může vyplývat z jeho zdrojové základny zajišťující stabilitu při řešení určitých úkolů. Například Španělsko a Portugalsko bylo svou předsunutou polohou směrem k Atlantiku určeno civilizací Západu k budování silného loďstva a k mořeplavbám, díky nimž civilizace Západu začala dlouhé období kolonizace. Švédsko je například bohaté na železnou rudu a rovněž hostí množství středisek průmyslových podniků. Švýcarsko, které je hornaté a těžko přístupné a v historii nedobyté, je známé svými bankami a tak dále.
V rámci civilizačního okruhu tedy státy mají přiděleny určité kompetence v závislosti na dvou faktorech a to je jednak jeho zdrojovém zabezpečení a konceptuální moci jeho obyvatelstva.
Pokud je obyvatelstvo na úrovni davuv, potom je možné, že úzká skupina, která v daném okamžiku nese konceptuální moc, vnutí státu své vlastní cíle. A různé státy mají různé možnosti, jak tomuto odolávat.
Velmoc
Podmínka k tomu, aby se stát stal velmocí, spočívá v tom, že má k dispozici dostatečné množství zdrojů, například úrodné půdy, zdroje pro výrobu energie, nerosty pro průmysl a schopné kádry k řešení vnitřních a vnějších záležitostí státu.
Dá se říct, že velmoc jako taková je nejsilnějším celkem vyprodukovaným určitou civilizací, který si je schopen obhájit své vnitřní a vnější zájmy. Ne každá civilizace dokázala vytvořit z některého ze svých států velmoc.
Pokud se na takový stát podíváme z hlediska šesti priorit řízení, potom ze šesté priority si je velmoc schopna zajistit životaschopnou, silnou armádu(zahrnující loďstvo i letectvo a další ozbrojené složky). Ta zaručuje její obranyschopnost proti ostatním velmocem a pokud je velmoc agresivní, tak i k prosazování svých zájmů silou.
Na páté prioritě je velmoc schopna zajistit svému obyvatelstvu dostatek potravin, které nepodlomí jejich vlastní zdraví, a to takovým způsobem, že zemědělství produkuje dostatek potravin i když v něm pracuje pouze část z veškerého obyvatelstva. Tím se totiž uvolňuje podstatná část lidských zdrojů k plnění dalších úkolů.
Na čtvrté prioritě je velmoc schopna zajistit si takovou úroveň hospodářství(řízení výroby, distribuce zboží, oběh peněz,…), která zajistí naplnění potřeb obyvatelstva a jeho zajištění pro další práci bez stresových faktorů. Zde je nutno vypíchnout, že velmoci budou prosperovat, když budou efektivně naplněny demografické potřeby jeho obyvatelstva na úkor parazitických potřeb. Pokud to bude naopak, potom velmoc bude nutně čelit úpadku a konečnému rozpadu(př. Římská říše).
Třetí prioritou je zajištěnost velmoci na úrovni výzkumu a techniky. Rozvinuté řízení na třetí prioritě podporuje významně předchozí tři priority. Nové, přesnější zbraně dávají armádě výhodu nad jejich protivníky, nové technologie v oblasti zemědělství zefektivňují jeho činnost a umožňují uvolnit více obyvatelstva pro jiné úkoly. Nové technologie rovněž mohou podpořit hospodářství díky lepším distribučním a výrobním systémům. A zpětně všechny předchozí priority podporují třetí prioritu a umožňují další výzkum. Systém vzdělávání by měl umět zajistit schopnost obyvatelstva práce s faktologií.
Dějinně-algoritmická priorita ve velmoci by měla zajišťovat odpovídající příčinno-návazné vztahy a měla by bránit pokusům zpřetrhání jejich vazeb a nahrazení jinými, což by mohlo ovlivnit směřování země. Přičemž se nemusí jednat pouze o dějiny, ale rovněž to může narušit i výzkumně-technologická odvětví. Systém vzdělávání velmoci musí být schopen toto ochránit.
Metodologická priorita rovněž vypovídá o systému vzdělávání. Velmoc musí být schopna zajistit svému obyvatelstvu takovou úroveň vzdělávání, aby zajistila úplnost a provázanost vzdělání každého člena společnosti, včetně jeho schopností dialektiky, uvažování a vnímání a chápání světa.vi
Pokud se ohlédneme na reálně historické velmoci dnešních dní, nemůžeme říct, že velmoci jsou schopné plně ovládat řízení na všech šesti prioritách, nicméně jsou schopné si v dostatečném měřítku zajistit a obhájit své vlastní zájmy, a to jak vnitřní, tak i vnější.
Přičemž některé velmoci jsou schopny si toto zajistit na základě své zdrojové základny uvnitř státu, zatímco jiné nikoliv. Ty se pak musí spoléhat na maskovaný kolonialismus a vykrádání ostatních, zpravidla malých států.
Malé státy
Malé státy v tomto ohledu trpí více než státy velmoci, protože často kvůli jejich velikosti nemají dostatečné zdrojové zabezpečení k prosazení svých zájmů. Může se tak stát, že například pro jaderné elektrárny takové státy nemají(nejen) palivo a proto jsou nuceny jej dovážet.
Stejně tak, pokud by takový stát chtěl například vybudovat silnou leteckou základnu, tak se bude potýkat s mnoha problémy. Kvůli vytrénování jediného pilota je potřebné letadlo. A kvůli výrobě jediného letadla je nutná spolupráce celé řady lidí z různých oborů(matematika, konstrukce, kovozpracující průmysl,…) a také suroviny, které nemusí mít k dispozici. Toto může být pro malý stát zajištěno dodávkami z větších států či civilizačního centra(velmoci), ale pokud takové dodávky nejsou, bude mít malý stát v daném odvětví jen omezené kompetence.
Malé státy také často podléhají principu rozděl a panuj. Často vznikají uměle odtrháváním z větších celků a mnohdy je to za účelem přeskupení takových maličkých států kvůli nějakému cíli(např.: sjednocení zemí proti společnému nepříteli,…).
Suverenita státu je jeho schopnost samořídit se dle plné funkce řízení. Je to jeho schopnost obhájit si svou kulturu, svůj způsob života a své možnosti rozhodování. Malé státy se však často stávají obětí větších států jestřábů(velmocí či větších státních celků), jejichž kompetence jsou větší, ačkoliv mnohdy ani ty suverénní nejsou v důsledky absence konceptuální moci, kterou si pro sebe drží parazitická nadnárodní mafie.
3. Mafie a stát
Kromě toho, že lidé náleží nějakému národu, většímu společenství lidí spojené kulturou, jazykem a územím společně obývaném, tak se lidé sdružují do menších skupin, zakládají společná družstva, hnutí a organizace za nějakým účelem.
Různě laděné skupiny se vytvářejí na základě:
- společných či doplňujících se zájmů lidí v dostatečném časovém horizontu
- komunikace těchto lidí a jejich realizace zájmu na základě dynamického přerozdělování povinností a systémů cirkulace a obnovy kádrů daného hnutí, obě podmíněné schopnostmi, znalostmi a etikou členů skupiny, kdy navíc nemusí existovat žádné dokumentování jejich činnosti.
Tyto principy neformální interakce jsou typické pro každou skupinu lidí. Je to právě mravnost všech členů, která určuje, zda-li bude charakter této skupiny kriminální, mravně upadlý či nikoliv. Skupiny, které spadají do oblasti kriminality, se ve společnosti nazývají mafií.
Různé mafie vznikají v důsledku davo-‘elitarismu’vii. V obecnosti je to klanově-korporativní skupinaviii, která ve vnímání většiny sklouzla k nekalým praktikám.
Je-li národ pasivním, lhostejným a neznalý principů řízení, potom se mafie může stát pro něj hrozbou v důsledku koncentrace lidí nesoucí prvky konceptuální moci a napojením se na struktury státnosti, které využije ke splnění svých cílů. Mafie zároveň nemusí být nutně založená na jediné národnosti a dodržovat „pokrevní“ čistotu. Může do sebe vtahovat kádry z různých států a zbavovat je tak jejich suverenity a schopnosti řídit svůj osud. Tím pak mafie přebírá suverenitu na sebe a pokud tak učiní v případě více států, stává se mafií nadnárodní. Z toho vyplývá, že taková mafie je hrozbou nejen pro malý stát, ale i pro velmoc, ačkoliv to nemusí být na první pohled patrné.
Řada známých mafií jako La Cosa Nostraix je známá svou mocí na čtvrté, páté a šesté prioritě. Ale mafie mohou mít moc i na třetí, druhé a první prioritě a díky tomu se dokážou lépe zamaskovat a používat sofistikovanější metody prosazování svých zájmů.
Aby mohl národ bojovat s různými mafiemi, je potřeba, aby se každý jedinec stal suverénním.
4. Suverenita jedince a stát
Co to znamená být „suverénní“?
Pokud se řekne suverénní člověk, potom si mnozí asi představí člověka od zdravě sebevědomého až po člověka namyšleného(arogantního). Jenže ne každý suverénní člověk je arogantní, a proto budeme předpokládat, že základní složkou suverénního člověka je zdravé sebeuvědomění.
Chce-li jedinec přispět k tomu, aby se jeho stát stal suverénním, je v prvé řadě nutné dojít k uvědomění si situace a dojít k připravenosti převzít na sebe zodpovědnost za své činy s ohledem na jejich následky. Je nutné, aby se naučil pracovat se svou vůlí.
Suverénní člověk nemá potlačenou vůli jinými lidmi a ani okolnostmi, proto může svobodně konat dle svého přesvědčení a svědomí. Vědomě realizuje vlastní cíle. Takový člověk umí odolávat vnějším tlakům, které se snaží potlačit jeho vůli a ovlivnit jeho cíle.
To samo o sobě však nestačí. Pokud u státu je suverenitou míněno, že takový stát je schopen řídit svůj vlastní osud, potom totéž musí platit i u člověka. Součástí suverenity jedince je jeho konceptuální moc.
Co to znamená být „konceptuálně mocným“?
Moc je v praxi realizovaná schopnost řídit. Konceptuální moc je o schopnosti vytváření nových velkých idejí (nápadů, myšlenek) s potenciálem ovládat svět a vypracovávání návodů dosažení těchto idejí. x
Tvorba koncepce je tématem čtvrtého kroku v Plné funkci řízení. Jde o stanovení plánu, strategií a taktik k dosažení dílčích a celkových cílů. K dosažení ideálů, které dokážou hýbat společností. K tomu je nutné umět si stanovit vhodné(správné) cíle. A následně je nutné umět svou koncepci prosadit, uvést ji do života společnosti a pokud je to nutné, tak ji i revidovat a uvádět tyto změny zpět do života.
Znát Plnou funkci řízení nestačí pro to, aby se člověk stal konceptuálně mocným. Plná funkce řízení popisuje obecný algoritmus řízení, který lze použít i ve sférách mocí, které se nachází pod konceptuální mocí(řeč je ideologické, výkonné, zákonodární i soudní moci). Stejně tak je možno používat plnou funkci řízení i ve všedních záležitostech života.
Konceptuálně mocný člověk je tedy ten, který provádí řízení dle Plné funkce řízení na úrovni konceptuální moci. Pokud člověk tvoří koncepty, ale je to takzvaně do šuplíku a nebo se mu nedaří koncepci realizovat v praxi(ať už v důsledku jeho vlastních chyb nebo aktivit cizího subjektu snažící se o odcizení koncepce různými způsoby), potom takový člověk není konceptuálně mocný.
K uplatnění určité koncepce si člověk musí zajistit potřebnou znalostní základnu, co se řízení týče. Bylo by nezodpovědné jít něco vykonat bez znalostí a jejich plném chápání. K dispozici pro studium znalostí řízení je Dostatečně všeobecná teorie řízení.
Pro lepší pochopení uvedu konkrétnější příklad. Jedinec rozezná pokulhávající suverenitu svého státu, tedy, že není schopen provádět své vlastní řízení, které by odpovídalo zájmům národa. To je první krok. V druhém kroku se naučí rozpoznávat tento faktor v různých podobách(stát není suverénní v ekonomice, energetice, v řízení průmyslu, zahraniční politice,…). Ve třetím kroku si stanoví cíle vůči těmto faktorům. Protože jedinec se ve svém životě snaží být spravedlivým, ve čtvrtém kroku vytvoří koncepci na základě ideálu spravedlnosti, tedy vypracuje plán, strategii a taktiku k dosažení těchto cílů. A tu pak uvede do života. Například vstoupí do strany a získá dostatečný vliv, reorganizuje ji a uvede ji do činnosti k zadanému cíli. A případně brání dalším subjektům, aby se celému procesu postavili do čela. A tak dále.
Nutno ovšem poznamenat, že být konceptuálně mocný neznamená, že člověk bude činit v zájmu většiny. Pokud člověk není dostatečně mravně způsobilý(k řízení v zájmu většiny, dále to bude používáno v tomto kontextu), může sklouznout k tomu, aby podporoval pouze menšinové zájmy(korporace, mafie), jemu vyhovující. To tedy znamená, že k řízení státu by měli být společností připouštěni lidé, kteří jsou zároveň mravně způsobilí.
Co to znamená být „mravně způsobilý“?
Mravnost je v obecném popisu informačně-algoritmické vybavení člověka. Je to jeho míra. Na základě jednoho algoritmu chování se člověk může svou činností podobat démonu a na základě druhé pak světci.
To nás vede k režimům psychiky. Pro člověka je normálním stavem psychiky ten, ve kterém vědomě žije dle Vůle, která je ohraničena diktaturou Svědomí.
Bez svědomí by se takový člověk stal egoistickým démonem, který by si dělal, co by si zamanul a jediným účinným trestem pro něj by byla Řeč Života. Koneckonců to je případ globální mafie.
Rovněž není normální žít jen dle instinktů či tradic a názorů autorit, protože to odpovídá těm, kteří jsou součástí davu a dav není schopen cokoliv řídit, protože Vůle a Svědomí v něm nehrají žádnou roli. Nehledě na to, že jsou ze svého konání neustále vyrušování naplňováním svých instinktivních potřeb.
Normou pro člověka je podřídit své konání diktátu Svědomí, používat svou Vůli, jednat uvědoměle, odvážně a zodpovědně s ohledem na sebe, ostatní lidi, národ a obecně biosféru. Z toho vyplývá, že Člověk si uvědomuje všech šest zákonitostí, kterým je podřízen život na planetě Zemixi, nenarušuje je, aby si něco vydupal ve svůj prospěch a orientuje se na službu všem.
Vztah jedince ke státu
A jak suverenita jedince ovlivní suverenitu státu? S rostoucím počtem lidí, kteří jsou mravně způsobilí a konceptuálně mocní se začne zvedat ochrana před manipulacemi zvenčí a vznikne tlak zdola, který umožní státu provádět vlastní politiku, vlastní řízení. Stát, kde jeho obyvatelé rozumí řízení, je těžké dostat nenápadnými pobídkami z cesty.
Rovněž budou různé mafie a korporace ztrácet moc nad státností, neboť lidé budou postupně utvářet soubornosti, jenž budou mít potenciál dalece přesahující možnosti jakékoliv mafie.
* * *
Souborná společenství se od mafií liší zejména mravností a etikou, definující strukturu takové skupiny. Zatímco mafie tvoří hierarchickou strukturu, pevně danou, rozdělující skupinu na dav a elitu v malém provedení(a často i se systémem zasvěcení), soubornost vytváří síť, kde každý může vstupovat do řízení a přebírat na sebe zodpovědnost(a znalosti pro různé činnosti jsou volně dostupné k osvojení všemi, kdo o ně projeví zájem). V soubornosti lidé konají na základě Lásky a službě druhým a při komunikaci nevznikají žádné šumy v důsledku různých egregoriálníchxii napojení či egoistických pohnutek.
* * *
A jestliže státy nabývají suverenity, potom jí musí i civilizace, kterých jsou součástí, také nabývat. Při procesu globalizace jde o to, která civilizace zplodí spravedlivější koncepci Života na planetě Zemi. Ta, která dokáže obsáhnout celé lidstvo, na jejím konci zapříčiní, že celé lidstvo a planeta Země budou suverénní.
Pro malý stát je nutné, pokud stojí na prahu dvou civilizací, aby jeho obyvatelstvo umělo většinově rozpoznat a pochopit spravedlivější koncepci a rozhodlo se, že chce podle té koncepce žít. A poté musí učinit kroky k tomu, aby se tímto směrem stát vydal.
Je potřebné, aby si každý člověk uvědomoval, že stát je prostředkem pro přežití národa, pro jeho rozvoj, pro prosazení zájmů národa a ochrany jeho kultury a identity. Bez státu se národ stane snadnou kořistí pro dravce a riskuje, že bude vymazán z bytí. Proto je nutné, aby každý dosahoval konceptuální moci a mravní způsobilosti ve výše uvedeném smyslu a toto pak propůjčovali státu a jeho strukturám.
Co může dělat člověk proto, aby se jeho stát stal suverénním?
Pokud se člověk dostane svým seberozvojem do stavu, kdy je dostatečně konceptuálně mocným a mravně způsobilým(na základě vnitřní připravenosti), leží před ním několik možností.
Jednou ze známějších je provádět kvalitní analytiku včetně nabízení řešení problémů z různých oblastí společenského života na planetě Zemi a daného státu. Jedná se nejen o analytiky jako takové, ale i novináře, kteří skrze optiku DVTR a KSB odhalují procesy ve světě a přinášejí tak informace celé společnosti, odhalují možnosti rozvoje a s disciplínou dbají na zachování příčinno-následných vazeb.
Druhou je vybírání zahraničních zdrojů a jejich překlad pro společnost. V první řadě je nutné zvážit, zda daný informační zdroj bude přínosný pro společnost. A dále jakým stylem bude dané dílo přeloženo. Tyto zdroje mohou být doplňkovým zdrojem informací. Nutno však zvážit jejich případnou škodlivost.
A v neposlední řadě je další možností psát prozaiku a poezii, divadelní hry či písně, které skrze obrazotvorbu věrnou realitě s ohledem na budoucnost donesou myšlenky většinové populaci. Vyjádření DVTR či KSB uměleckou tvorbou je nutné zejména z toho důvodu, že velká část obyvatelstva nemusí mít okamžitě kapacitu na vstřebání teorie DTVR z primárních děl, nicméně pokud to bude podpořeno obrazy z umělecké tvorby, bude se nejen zvyšovat míra jejich vnímání a chápání, ale podpoří to rovněž pochopení analýz a nakonec i znalostí z primárního zdroje(kniha Dostatečně všeobecná teorie řízení či Mrtvá voda a další).
Jak je možné pochopit, výše uvedené postupy musí fungovat společně, aby to působilo na pravou i levou mozkovou hemisféru člověka a umožnilo tak dostat na požadovanou úroveň každého.
V důsledku rozlévání řídících znalostí ve společnosti se bude postupně aktivizovat potřebná část obyvatelstva, která by vstupovala do společenských funkcí a přebrala iniciativu od nynějších řídících pracovníků, kteří jsou navázáni tím či oním způsobem na globalistickou mafii.
Rozlévání řídících znalostí a podpora objektivně dobré mravnosti ve společnosti je nutná zejména k tomu, aby se objevila podpora pro ty, kteří se rozhodnou vyjít z pohodlí a ujmout se řízení v popředí. Výpravy osamělých vlků do řídících pozic za stavu, kdy lid je více davem než soubornou pospolitostí lidí, je sice možný, ale náročný na každého jedince z hlediska kvality jeho řízení, nezdolnosti jeho mravnosti a nepodlehnutí pokušením, které jim jistě zaběhnutá cháska ve státních správách(a také z nadnárodních úrovních) připraví.
* * *
Mimo výše zmíněné, společnost mravně způsobilých a konceptuálně mocných lidí stvoříme jako lidé také tím, jak se stavíme k úloze rodičovství a péče o potomstvo.
Pokud se z našich dětí mají stát rovněž svědomití a suverénní lidé, potom je nutné se zamyslet nad otázkami způsobu vedení vlastního života(jenž má vliv na budoucí život dítěte) jakožto i výběru vhodného partnera/partnerky, se kterým bude možné naplnit záměr. Pakliže je výběr volby partnera ponechán vrtochům života, tedy nezodpovědně a bezstarostně přijímat, co život naservíruje, potom se člověk může ocitnout vedle někoho, kdo nemá pochopení pro náš světonázor a naše hodnoty.
A protože je nejzranitelnější složkou národa mládež a děti, je nutné směřovat k nim zvýšenou pozornost. Formovat objektivně správnou mravnost a etiku, umožnit jim získávat znalosti a zručnosti potřebné pro život a vést je k zodpovědnosti pro budoucí generace a lásce k Bohu a jednoho k druhému by měly být prioritou. Kromě podpory rodiny a nápravy vzdělávacího systému je možné toto podporovat dobrovolnými aktivitami a kroužky ve volném čase, na táborech a různých sdruženích mládeže s podporou rodičů.
* * *
Výše zmíněné možnosti jsou zde uvedeny pro inspiraci. Každý nemusí být analytikem a spisovatelem, aby pomohl své vlasti, svému národu dosáhnout suverenity. Každý bojuje tam, kde stojí a jaké možnosti má k dispozici. Osvojení si životu adekvátní teorie poznání a znalosti řízení člověku dává možnosti, jak vystoupit z vleku událostí a začít řídit a směřovat svůj život požadovaným směrem. A právě tyto znalosti společně s prací na své mravnosti otevřou člověku různé možnosti, jak pomoci svému národu.
Thorn
i Vyjma výkonné, zákonodárné a soudní moci existuje moc konceptuální a ideologická. Konceptuální moc ve své podstatě rozpoznává, co společnost tlačí, zodpovídá za tvorbu velkých idejí(myšlenek) řešící tyto tlaky a vypracování plánu, který se uvádí do života. Ideologická moc tento plán(koncepci) převede do přijatelnější podoby pro všechny(ať už čisté ideologie/učení nebo ve formě pohádek a příběhů). Právě ti, kteří vládnou ideologickou mocí, ji často používají k zahalování protilidské ideje a koncepcí do líbívých, leč lživých, podob.
ii Žrec a znachar jsou nositeli vědění a konceptuální moci. Rozdíl tkví v jejich mravnosti, kde žrec koná v zájmu celé společnosti(sjednocení lidstva na základě ideálu spravedlnosti), zatímco znachar využívá to, co ví, pro svůj zájem(případně zájmu úzké skupinu sobě podobných), kultivující davo-‘elitarismus’.
iii Šest zobecněných úrovní řízení jsou kategorie prostředků řízení(které se mohou prolínat). V závislosti na koncepci řízení se mohou proměnit ve zbraně, pakliže jsou aplikované vůči jinému sociálnímu systému. Jedná se o tyto kategorie:
1. Světonázorová – zahrnuje prostředky ovlivňující metodologii poznání, vnímání a chápání světa
2. Dějinně-algoritmická – prostředky ovlivňující příčinno-následné vazby v oborech, chronologii dějin
3. Ideologická – zahrnuje prostředky ovlivňující veškerou faktologii vědy, náboženství, filozofií,…
4. Ekonomická – zahrnuje prostředky ovlivňující hospodářskou činnost, finančnictví
5. Biologická – zahrnuje prostředky ovlivňující zdraví populace
6. Silová – zahrnuje prostředky síly, zbraní, válek
iv Plnou funkci řízení je možné si představit jako postupný algoritmus konání při řízení. Více v knize Dostatečně všeobecná teorie řízení. Zde v obecnosti:
- Rozpoznání faktoru tlačící na psychiku jedince
- Formování stereotypu rozpoznávání faktoru pro budoucnost
- Vytyčení si cílů ve vztahu k faktoru(faktorům)
- Definice základní koncepce a také dílčích koncepcí řízení ve vztahu k cílům, zařazení do celkové koncepce.
- Uvedení koncepce do života – organizace struktur/reorganizace existujících struktur, nesoucích cílové funkce řízení.
- Kontrola a koordinace řídících struktur. Zpětná vazba pro koncepci.
- Případné zdokonalení koncepce, je-li to nutné.
- Likvidace či uspání struktur, pro jejich uchování do budoucna.
v Dav je definován jako skupina lidí žijící dle tradic(vnitřně nastavených pravidel) a názoru autorit(vůdce, který je schopen dav vyburcovat za určitým účelem).
vi Jinými slovy, metodologická priorita je zejména o naučení lidí samostatně uvažovat, samostatně vytvářet nové znalosti místo pouhého konzumování, co vytvořili jiní. Učí lidi zdravé skepsi, nedůvěře vůči dogmatům, revidování znalostí s cílem ověřit jejich pravost. Vede lidi k tomu, aby se rozvíjeli a učili se všestranným znalostem, viděli věci komplexně ze všech úhlů a také hlavně bez předsudků. K dispozici dává lidem metodologické nástroje, které v tomto úsilí pomáhají, například dialektiku, tandemové metody spolupráce a další.
vii Davo-‘elitarismus’ dělí společnost na dav, většinu lidí s kaleidoskopickým chápáním a vnímáním světa(otroci), a ‚elitu‘, menšinu s částečným chápáním v určitých oborech, zajišťující tak funkcionalitu v oboru(dozorci). Plné chápání skutečnosti nemá nikdo, vyjma velmi úzké skupiny otrokářů, pro něž anonymita je jejich ochranou. Jde tedy v obecnosti také o systém zasvěcení.
viii Klanově-korporativní skupina popisuje mravně-skutkovou podstatu fungování dané skupiny.
Klan je skupina lidí spojena domnělým či skutečným předkem, hlásící se k určitém odkazu či dědictví. Funguje na principu svůj ke svému, službička a laskavost v rámci klanu(mafiánské rodiny, atd…).
Korporativnost vyjadřuje princip fungování, kdy se jednotlivci(individualisté) spojují na určitý čas za účelem naplnění určitého cíle, který pro ně samotné by bylo nereálné uskutečnit, ale společně už to možné je. Nutno dodat, že korporativnost je jednou z tváří individualismu a tedy se daná skupina odlišuje od zbytku lidstva(izoluje se od zbytku společnosti). To tomto principu fungují jak mafie či různé korporace, tak i třeba Svobodní Zednáři.
ix La Cosa Nostra (italsky Naše Věc) je název pro sicilskou mafii v USA. V průběhu let se vyvíjela její struktura. Je pro ní typická struktura klanově-korporativního uspořádání, kdy tato mafie je poskládána z klanů, tedy mafiánských rodin, spolupracujících na základě korporativnosti. Ačkoliv jsou tyto rodiny autonomní a mají každá své území, existují nástroje v samotné organizaci, kde se diskutuje a rozhoduje o důležitých otázkách pro mafii a limituje se násilí mezi rodinami(které opět mají své vlastní zájmy). Právě proto, že mafiánské rodiny se samy indentifikují individuálně(na principu korporativnosti) navzdory své příslušnosti k mafii La Cosa Nostra, nemají rodiny problém postřílet se kvůli svým individuálním zájmům mezi sebou.
x Ve společenské rovině existují dvě hlavní velké ideje(a na nich postavené koncepce):
- idea společenské spravedlnosti
- idea davo-‘elitarismu’
Zatímco koncepce založené na první ideji se snaží o harmonické soužití všech lidí mezi sebou navzájem a i s přírodou, dávající všem lidem možnost rozvinout svůj genetický a duchovní potenciál, druhá koncepce se skrytými a rafinovanými způsoby snaží o realizaci parazitismu menšiny na většině(v dějinách se to odráželo ve všech společenských systémech: Římská říše – patriciové x plebejci(otroci), feudalismus – šlechta x nevolníci, kapitalismus – bohatí x chudí,…)
Samotná velká idea je strategická vize, stejně tak by se to dalo říct o koncepci. A naplnění vize, uskutečnění plánu, to vše provádějí lidé. A právě v tomto procesu je možné nasekat spousty chyb a napáchat křivdy. Idea společenské spravedlnosti, sama o sobě vznešená, se objevila i v myšlenkách komunismu(komuna/občina), avšak do její realizace se vložili také lidé, kteří tento vznešený cíl vykoupali v krvi a zakalili činnost lidí, kteří se upřímně oddali této ideji skrze komunismus a svou činností se jej snažili naplnit.
xi Život každého člověka, jeho rodiny, jeho sociální skupiny, společnosti a lidstva jako celek se podřizuje šesti objektivním zákonitostem bytí. Jejich neznalost při špatném řízení může vést ke katastrofě. Patří k nim:
- Biosférní – tyto všeobecné zákonitosti regulují život biosféry a Kosmu, formování biocenóz, společnou existenci různých druhů a tak dále…
- Druhové – každý druh má své vlastnosti, osobitosti, které dostatečně odlišují jeden druh od druhého(člověka rozumného od různých druhů primátů například) a regulují jeho život.
- Noosférní – mravně-etické zákonitosti regulující vztahy nositelů rozumu a vůle, jenž vycházejí za hranice lidské společnosti.
- Socio-kulturní – regulují budování kultury, jejíž různé varianty ústí do určitých následků a jejich vlivu na lidi, společnost lidstvo a životní prostředí.
- Ekonomické – regulují hospodářskou činnost lidí(výroba, distribuce, logistika, oběh financí,…), předurčující jejich dopad na hospodářské systémy a na společnost/lidstvo
- Řídící – projevují se ve všech procesech řízení a samořízení, od řízení kola až po velké projekty několika států, případně celého lidstva
xii Egregor je v zásadě kolektivní psychika, poskládaná z typů psychiky jednotlivců, kteří se jí účastní. Vzniká tedy jakási entita, jejíž fungování(vnitřní pravidla, chování) se zformuje na základě převažující psychiky jednotlivců účastnící se společné činnosti.