Vybírám z textu zveřejněného v minulosti na stránkách vlády ČR. Celý text najdete zde:
Při posuzování dekretů prezidenta republiky (tzv. Benešových dekretů) je nutno brát v úvahu jak historické a právní okolnosti jejich vzniku, tak jejich vztah k právnímu řádu České republiky i jejich vztah k mezinárodnímu právu, včetně práva Evropských společenství.
Obdobnou normotvornou činnost, jakou uskutečňovala československá vláda svými dekrety, uskutečňovaly i jiné exilové vlády či exilové politické reprezentace jiných států, například Norska, Nizozemska, Polska, Belgie.
Na konferenci v Jaltě (tzv. Krymská konference) v únoru 1945 se spojenci shodli na tom, že je třeba přimět Německo k co největší náhradě škod za strádání, jež způsobilo spojeným národům a za něž se nemůže zbavit odpovědnosti a že mezi způsoby získání úhrady za válečné škody způsobené Německem budou patřit jednorázové konfiskace německého majetku v cizině.
Na konferenci v Postupimi v srpnu 1945, v souladu se závěry Krymské konference, bylo mezi spojenci dosaženo Dohody o reparacích, z níž mimo jiné vyplývá, že reparační požadavky Spojených států, Spojeného království a jiných zemí majících nárok na reparace, budou uspokojeny ze západních pásem a z příslušných německých aktiv.
Zástupci 18 zemí (včetně Československa), které byly podle závěrů Postupimských dohod odkázány na reparace v západních okupačních pásmech Německa, se sešli v roce 1945 v Paříži na reparační konferenci, na níž uzavřeli v prosinci 1945 Dohodu o reparacích od Německa, o zřízení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata; Dohoda vstoupila v platnost 24. ledna 1946 a Československá republika, jako jeden z jejích signatářů, k ní přistoupila dne 17. května 1946. (Dohoda byla vyhlášena pod č. 150/1947 Sb.).
Důležitým ustanovením v této Dohodě byl zejména čl. 6 odst. A a odst. D. Podle odstavce A si každá signatární vláda ponechá formou, již sama zvolí, německý nepřátelský majetek v její pravomoci nebo bude tímto majetkem disponovat takovým způsobem, aby se nemohl vrátit do německého vlastnictví nebo pod německou kontrolu a odečte tento majetek od svého podílu na reparacích.
Odstavec D, který byl v Dohodě přijat mj. na návrh Československa, se týká i mezinárodně právního stvrzení konfiskace majetku sudetských Němců.
Ke stanovení škod vyzvaly Československo USA, Velká Británie a Francie po zahájení pařížské reparační konference. V Československu byl na základě toho vydán dekret prezidenta republiky č. 54 ze dne 31. srpna 1945 o přihlašování a zjišťování válečných škod a škod způsobených mimořádnými poměry (č. 54/1945 Sb.). Tento dekret poskytl z hlediska československého práva právní základ pro stanovení soupisů válečných škod pro účely nároků na reparace a zároveň i pro jejich budoucí odškodnění.
Mezispojenecká reparační komise, která byla zřízena na základě pařížské reparační konference, započítala na reparační účet každé signatářské vlády německé majetky, které se nacházely pod jurisdikcí příslušné vlády a vedla detailní účty disponibilního majetku a majetku skutečně rozděleného z titulu německých reparací.
Československá vláda a prezident E. Beneš nepostupovali tedy svévolně a protiprávně, ale naopak v souladu s mezinárodním právem.
Československo stejně jako ostatní smluvní státy mělo právo na část německých reparací a tento nárok měl být uspokojen právě z německého majetku zanechaného a zabaveného na území republiky (tj. včetně majetku sudetských Němců).
Konfiskován nebyl majetek těch osob, které zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a činně se zúčastnily boje za její osvobození nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem.
Opatření, která Československo v době 2. světové války a po jejím skončení činilo proti nepříteli, byla srovnatelná nebo zcela shodná s akty ostatních států spojenecké koalice. Všechny ty evropské státy, které byly ve válečném stavu s Německem nebo s jeho spojenci, uskutečňovaly v době války a po ní různá konfiskační opatření vůči nepřátelskému majetku, například exilové vlády Belgie, Nizozemska a Lucemburska vydaly právní předpisy obstavující nepřátelský majetek již v roce 1944 ( ještě před Pařížskou konferencí ).
Majetek, který náležel nepřátelskému státu nebo „nepřátelskému poddanému“, přecházel v Nizozemsku nařízením do vlastnictví státu.
V Belgii byly dány do správy státního úřadu se sídlem v Bruselu všechny majetkové hodnoty, práva, včetně cenných papírů, které jsou přímo nebo nepřímo vlastnictvím nepřátelského státu nebo nepřátelského státního příslušníka, anebo jsou pod její kontrolou či jsou jim k dispozici.
Také lucemburské úřady vydávaly v letech 1944 až 1948 obdobné předpisy; Lucembursko si ještě při ratifikaci Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod uplatnilo výhradu k čl. 1 Protokolu č. 1 (1951) o právu na pokojné užívání majetku, a to s ohledem na pokračování v zavádění zákona z 26. dubna 1951 týkajícího se likvidace zabaveného majetku bývalého nepřítele.
V Dánsku byl přijat v roce 1946 zákon o konfiskaci veškerého německého majetku, kterému předcházely zákony z roku 1945 o revizi určitých německých plateb po 9. dubnu 1940, o nucené správě nebo likvidaci určitých společností a o zpětném vyplacení nadměrných zisků z obchodů pro německé zájmy. Dánský konfiskační zákon se vztahoval na veškerý německý nepřátelský majetek, který se nacházel v Dánsku, s výjimkou majetku, který byl zabaven spojeneckými ozbrojenými silami jako válečná kořist; do konfiskovaného majetku byl zahrnut i majetek fyzických nebo právnických osob jiných cizích národností než německé, u nichž Ministerstvo obchodu, průmyslu a námořní plavby dospělo k názoru, že by s nimi mělo být nakládáno při provádění zákona jako s německými.
Řecko přijalo nouzový zákon o obstavení nepřátelského majetku již v roce 1940 a po vyhlášení válečného stavu s Německem byla jeho působnost v roce 1941 rozšířena i na německý majetek. Definitivní úprava byla obsažena v zákonném nařízení o nepřátelském majetku z r. 1949. Veškerý německý a bulharský majetek Řecko označilo za nepřátelský, přičemž za bývalé nepřátelské osoby byly vedle Německa a Bulharska a jejich veřejnoprávních i soukromoprávních korporací označeny též fyzické osoby, které byly v rozhodnou dobu příslušníky bývalého nepřátelského státu, i fyzické osoby, které měly německou státní příslušnost v kteroukoliv dobu od vstupu Řecka do války proti Německu až do rozhodné doby. V Rakousku vydávaly obdobné předpisy vojenské orgány spojenců.
Do značné míry odlišnou od dekretů prezidenta republiky je problematika odsunu osob německé národnosti z Československa; šlo o opatření související s válkou, s nímž vyslovily souhlas tři velmoci na Postupimské konferenci v srpnu 1945. Dokument přijatý na této konferenci představuje mezinárodně právní základ pro odsun. Vysídlení osob německé národnosti z Československa mělo oporu v mezinárodním právu a není předmětem dekretů prezidentů republiky. Žádný dekret prezidenta republiky se odsunu německého obyvatelstva netýkal. Článek XIII Postupimské dohody stanovil, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky, nacházející se v Polsku, Československu a Maďarsku, bude třeba přemístit do Německa.
Vztah dekretů prezidenta republiky k právnímu řádu České republiky
Dekrety prezidenta republiky, včetně těch, které jsou činěny předmětem diskusí, splnily svůj účel, po dobu více než čtyř desetiletí již nezakládají právní vztahy a zkoumat jejich rozpor s nyní platným ústavním pořádkem by postrádalo jakoukoliv právní funkci, naopak by takový postup zpochybnil princip právní jistoty, jež je jednou ze základních náležitostí současných demokratických právních systémů.
Na základě tzv. konfiskačních dekretů prezidenta republiky č. 12 a č. 108 z roku 1945 konfiskace nastala okamžikem jejich účinnosti a tím byla jejich účinnost vyčerpána a nebyly již dále použitelné.
Vztah dekretů prezidenta republiky k mezinárodnímu právu
Podle intertemporálního pravidla posuzují se sporné skutečnosti podle mezinárodního práva, jež bylo platné v době, kdy ke skutečnosti došlo.
To na jedné straně znamená, že vydání dekretů prezidenta republiky bylo i z hlediska mezinárodního práva legálním a legitimním aktem, a na druhé straně to znamená, že například tzv. konfiskační dekrety prezidenta republiky a dekret prezidenta republiky o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, nelze rušit proto, že neodpovídají úmluvám o lidských právech, neboť tyto úmluvy byly přijaty později a nemají retroaktivní působnost.
Prolamováním a obcházením Benešových dekretů by byly zpochybněny stejné normy, které po válce přijímaly i jiné evropské státy, a kterými se vyvlastňoval německý majetek a lidé byli přesidlováni do Německa. Dotklo by se to jak Postupimské dohody, tak i historicky platné reparační úmluvy z Paříže.