Dnes máme několik otázek, jednou z nich je rozvoj vztahů s našimi přáteli na africkém kontinentu, protože Rusko bude brzy hostit summit Rusko-Afrika. A otázky týkající se tak důležité oblasti, jako je využití informačních technologií, samozřejmě v souvislosti se zajištěním bezpečnosti země.
Ale nejprve bych se chtěl zeptat, zda má někdo nějaký aktuální dotaz? Ano, prosím, Sergeji Jevgenjeviči.
Sergej Naryškin: Vladimíre Vladimiroviči, kolegové!
Podle informací, které k nám přicházejí z několika zdrojů, si oficiální Varšava postupně uvědomuje, že žádná západní pomoc Kyjevu není schopna podpořit Ukrajinu k účelům, které byly při této pomoci stanoveny. Navíc si začíná uvědomovat, že otázka porážky Ukrajiny je jen otázkou času.
V této souvislosti polské vedení zesiluje své odhodlání kontrolovat západní území Ukrajiny, západní regiony, tak, že tam rozmístí své jednotky. Takový krok se jako jedna z možností plánuje formalizovat jako plnění spojeneckých závazků v rámci polsko-litevsko-ukrajinské iniciativy v oblasti bezpečnosti – jedná se o tzv. Lublinský trojúhelník.
Vidíme, že se v této souvislosti plánuje výrazně navýšit síla litevsko-polsko-ukrajinské vševojskové brigády, která působí pod záštitou tohoto tzv. Lublinského trojúhelníku.
Soudíme, že tyto poměrně nebezpečné plány polského vedení by měly být pečlivě sledovány.
Vladimír Putin: Ano. Nad tím, co právě řekl Sergej Jevgenjevič, bychom se měli podrobněji pozastavit. Tato informace se již objevila v evropském tisku, zejména ve francouzském.
Myslím, že by bylo vhodné v této souvislosti připomenout také některá fakta z dějin dvacátého století.
Dnes je zřejmé, že západní kurátoři kyjevského režimu jsou zjevně zklamáni výsledky takzvané protiofenzívy, o níž současné ukrajinské orgány v předchozích měsících hlasitě hovořily. Žádné výsledky se nedostavily – alespoň zatím ne. Nepomáhají ani kolosální prostředky, které byly „napumpovány“ do kyjevského režimu, ani dodávky západních zbraní – tanků, dělostřelectva, obrněných vozidel, raket – ani nasazení tisíců zahraničních žoldnéřů a poradců, kteří byli nejaktivněji využíváni při pokusech o prolomení fronty naší armády.
Velení speciální vojenské operace přitom jedná profesionálně. Naši vojáci a důstojníci, jednotky a útvary plní svou povinnost vůči vlasti statečně, vytrvale a hrdinně. Zároveň celý svět vidí, že vychvalovaná západní, údajně nezranitelná technika je v plamenech a z hlediska takticko-technických údajů je často dokonce horší než některé zbraně sovětské výroby.
Ano, samozřejmě, západní výzbroj lze dodatečně dodat a vrhnout do boje. To nám samozřejmě způsobuje určité škody a prodlužuje konflikt. Ale za prvé, arzenály NATO a zásoby starých sovětských zbraní v některých státech již byly z velké části vyčerpány. A za druhé, stávající výrobní kapacity na Západě neumožňují rychle doplňovat spotřebu zásob techniky a munice. Jsou zapotřebí další velké zdroje a čas.
A co je nejdůležitější, v důsledku sebevražedných útoků utrpěly formace VSU obrovské ztráty. Jedná se o desetitisíce lidí.
A nehledě na neustálé razie, neustálé vlny totální mobilizace ve městech a vesnicích Ukrajiny je pro současný režim stále obtížnější posílat na frontu nové rekruty. Mobilizační zdroje země se vyčerpávají.
Lidé na Ukrajině si stále častěji kladou oprávněnou otázku: kvůli čemu, kvůli čímu sobeckému zájmu jsou zabíjeni jejich příbuzní a přátelé? Postupně, pomalu, ale přece přichází vystřízlivění.
—-
Vidíme, že veřejné mínění se mění i v Evropě. Evropané i představitelé evropských elit vidí, že takzvaná podpora Ukrajiny je ve skutečnosti slepou uličkou, nekonečným plýtváním penězi a úsilím a ve skutečnosti slouží jiným, zdaleka ne evropským zájmům, slouží zájmům zámořského globálního hegemona, pro kterého je oslabení Evropy výhodné. Ten také těží z nekonečného prodlužování ukrajinského konfliktu.
Soudě podle toho, co se děje v reálném životě, dnešní vládnoucí elity Spojených států dělají přesně tohle. V každém případě jednají v této logice. Zda taková politika odpovídá skutečným, základním zájmům amerického lidu, je velkou otázkou, otázkou samozřejmě řečnickou, nechť si ovšem rozhodnou sami.
Nicméně plameny války jsou nyní rozdmýchávány. K tomuto účelu jsou využívány ambice politiků v čele některých východoevropských států, kteří si z nenávisti k Rusku a rusofobie již dávno udělali hlavní vývozní artikl a nástroj své domácí politiky. A nyní si chtějí ohřát ruce na ukrajinské tragédii.
V této souvislosti se nemohu nevyjádřit k tomu, co bylo právě řečeno: ke zprávám, které se objevily v tisku o plánech na vytvoření tzv. polsko-litevsko-ukrajinské jednotky. To znamená, že nemluvíme o nějakém spolku žoldnéřů – těch je tam dost a jsou likvidováni – ale o regulérní, organizované, vybavené vojenské jednotce, která má být použita pro operace na ukrajinském území. Včetně údajného zajištění bezpečnosti současné západní Ukrajiny, a vlastně, nazveme-li věci pravými jmény, i pro následnou okupaci těchto území. Ostatně perspektiva je zřejmá: pokud polské jednotky vstoupí například do Lvova nebo na jiná území Ukrajiny, zůstanou tam. A zůstanou tam navždy.
A to mimochodem není nic nového. Dovolte mi připomenout, že po porážce Německa a jeho spojenců v první světové válce obsadily polské jednotky Lvov a sousední země, které tehdy patřily Rakousku-Uhersku.
Polsko na popud Západu využilo tragédie ruské občanské války a anektovalo některé historické ruské gubernie. Naše země, která se v té době nacházela v zoufalé situaci, byla nucena v roce 1921 uzavřít Rižskou smlouvu a fakticky uznat anexi svých území.
A ještě dříve, v roce 1920, se Polsko zmocnilo části Litvy – Vilenské oblasti, území kolem dnešního Vilniusu. Zdálo se, že společně s Litevci bojují proti takzvanému „ruskému imperialismu“, a jakmile se naskytla příležitost, okamžitě svým sousedům uloupili kus země.
Jak známo, Polsko se podílelo s Hitlerem na rozdělení Československa v důsledku mnichovské dohody v roce 1938. Zcela obsadilo Těšínské Slezsko.
Ve 20. a 30. letech minulého století došlo v tzv. východních Kresech Polska – a to je území západní Ukrajiny, západního Běloruska a části Litvy – k tvrdé polonizaci a asimilaci místního obyvatelstva, potlačování národních kultur a pravoslaví.
Rád bych také připomněl, jak taková agresivní politika pro Polsko skončila. Skončila národní tragédií v roce 1939, kdy bylo Polsko západními spojenci vrženo do chřtánu německé válečné mašinérie a fakticky ztratilo svou nezávislost a státnost, která byla do značné míry obnovena díky Sovětskému svazu. A právě díky Sovětskému svazu, díky postoji Stalina, získalo Polsko významné území na Západě, území Německa. Je to přesně tak: západní území dnešního Polska jsou Stalinovým darem Polákům.
Zapomněli na to naši přátelé ve Varšavě? Připomeneme jim to.
—-
Dnes vidíme, že režim v Kyjevě je připraven udělat cokoli, aby si zachránil svou zkorumpovanou kůži a prodloužil svou existenci. Nezáleží jim na lidu Ukrajiny, na její suverenitě a národních zájmech.
Budou obchodovat se vším: s lidmi i půdou. Stejně jako jejich ideologičtí předchůdci – petljurovci, kteří v roce 1920 uzavřeli s Polskem tzv. tajné úmluvy, podle nichž výměnou za vojenskou podporu předali Polsku území Haliče a západní Volyň. I dnes jsou tito zrádci připraveni otevřít brány cizím pánům a znovu prodat Ukrajinu.
Co se týče polských politiků v čele země, ti pravděpodobně očekávají, že vytvoří nějakou koalici pod záštitou NATO a přímo zasáhnou do konfliktu na Ukrajině, aby si pak utrhli větší krajíc, aby znovu získali, jak se domnívají, svá historická území – dnešní západní Ukrajinu. Je známo, že sní také o běloruských územích.
Pokud jde o politiku ukrajinského režimu, je to jeho věc. Pokud chtějí, jak to zrádci dělají, něco odevzdat, něco prodat, vyrovnat se se svými páníčky, je to, opakuji, nakonec jejich věc. My se do toho vměšovat nebudeme.
Ale pokud jde o Bělorusko, to je součástí Svazového státu a rozpoutání agrese proti Bělorusku bude znamenat agresi proti Ruské federaci. Na to budeme reagovat všemi prostředky, které máme k dispozici.
Polská moc, která spřádá své revanšistické plány, také neříká svému lidu pravdu. A pravdou je, že Západ už zjevně nemá dostatek ukrajinského „kanonenfutru“. Proto plánují použít nový spotřební materiál: samotné Poláky, Litevce a další v seznamu – všechny, kterých není „škoda“.
Mohu říci jedno: je to velmi nebezpečná hra a autoři takových plánů by se měli zamyslet nad důsledky.