Velká Tartárie ve vybraných souvislostech

Svého času mě sledování událostí souvisejících se Stalinem přivedlo i k Tartárii. Tehdejší svoje znalosti jsem uvedl v knize ‚Bůh synergie‘. Od té doby jsem se posunul dále – a znovu jsem vlastně na Tartárii narážel – byť většinou nepřímo. Tak zde zkusím uvést část z toho, co jsem zjistil a co se vztahuje k Tartárii, Tatarům atd.

V prvé řadě si musíme uvědomit jednu podstatnou skutečnost. My dnes žijeme v představě o zcela přesných vědomostech, jenomže ty jsou v daném prostoru a čase vlastně částečně až zcela nedostupné. My se nacházíme pouze v prostoru více či méně pravděpodobných zpráv a tak jednotlivé zprávy takřka vůbec nemůžeme uvažovat. Veškeré zprávy musíme uvažovat pouze ve vztazích s dalšími (nejlépe nepřímými) zprávami – a ty nám dané skutečnosti buď mohou potvrzovat, nebo ne. Ostatně i do dnešních dnů zachované mapy Tartárie patří do této skupiny. Mimoto je důležité si pamatovat, že i ony uváděné skutečnosti mohou být v určité (neznámé) míře zkreslené. Kromě toho závažnou a většinou zcela neuvědomovanou chybou našich znalostí je i to, že tyto společnosti měly úplně jinou filozofii, než je dnes vtlučena nám. Proto si musíme uvědomit, že v zásadě vůbec těmto (tradičním) společnostem nerozumíme. Je to pro nás prostě divadelní hra v cizím jazyce a zcela neznámé kultury. Cosi vidíme – a domýšlíme si význam podle symbolů naší kultury – ale to většinou vůbec nebude odpovídat té době a těm společnostem.

Vůbec nejstarší zpráva je nepřímá – jde o Velesovu knihu. Její rozbor provedl A. A. Kljosov s kolektivem a tvrdí, že kniha odpovídá jí popisované době – což je zhruba polovina 6. tisíciletí před naším letopočtem (počátek nového slovanského kalendáře). Pro zajímavost: dnes máme podle tohoto kalendáře rok 7531. Velesova kniha uvádí jedinou pro nás podstatnou skutečnost: na (zřejmě západní) Sibiři tehdy (před ~7500 lety) bylo lidské společenství s vysokou organizací. To je vlastně pro nás dnes s ohledem na podnebí dosti překvapivé – ostatně i právě ta Velesova kniha je o tom, že tam nastalo nějaké kataklyzma – tedy možná více či méně prudké zhoršení podnebí.

Zhruba před 5000 lety se v Číně objevila trojice tzv. bájných císařů (Fu Si, Božský rolník a Žlutý císař). Zajímavé na nich je to, že podle samotných čínských pověstí tato trojice nebyla šikmooká a přišla ze severu. S tím podivně souvisí ona ledová mumie nalezená celkem nedávno na hranicích Itálie a Rakouska stará něco přes těch 5000 let – řečený Ötzi. Žlutý císař je totiž v Číně považován za objevitele akupunktury – ale Ötzi zjevně akupunkturu také používal a byl zde dříve, než Žlutý císař…

Přímo na Tartárii jsem narazil v souvislosti s Ivanem IV., kterým jsem se zabýval když jsem si všiml souvislostí se Stalinem – a především jeho ‚kádry‘. Zprávy naznačovaly, že na Sibiři byla velká říše, možná více či méně samostatných zemí, spojená v osobě panovníka. Jenže podle toho, co jsem tehdy zjistil, tato říše se pomalu rozkládala a Ivan IV., jako schopný panovník, ji ovládl a vlastně převzal. (A teď si zkuste představit jakéhosi Jermaka, který prý se svým nevelkým oddílem dobyl ohromnou Sibiř.) Toto ještě vypadalo pochopitelně (až na toho Jermaka samozřejmě – ale to stejně mělo jiný výklad), ale bylo pro mě obtížné vstřebat následující vývoj za Romanovské dynastie. A to především proto, že jsem narážel na řadu tvrzení, že Romanovské převzetí moci se za neoprávněné považovalo nejen v Rusku, ale i za hranicemi. Mimoto jsem narazil na (nejednu) zprávu o Alexeji Michajloviči druhém – ale kde je potom ten první? I toho jsem našel – a ten se jmenoval Alexej Grigorijevič Čerkašenin, zřejmě car Velké Tartárie.

Toto všechno jsem si snažil uspořádat a výsledek toho je v knize ‚Bůh synergie‘. Moje představa je taková, že Tartárii nelze vůbec považovat za ‚stát‘ (ve smyslu, jak jej vysvětluje Machiavelli a jak jej fakticky chápeme i my), ale za ‚zemi‘ jako soubor do značné míry nezávislých občin spojených panovníkem, kulturou a právem. Proto naše snahy hledat v Tartárii ‚stát‘ musí nutně být neúspěšné – nic takového tam nebylo. Ale další moje zjištění (třeba právě mapy a cestopisy) ukazují na rozsáhlá, organizovaná a zavedená společenství. Nakonec v ‚Bohu synergie‘ popisuji i rozpad Tartárie jako důsledek zřejmě jednak pádu meteoritu do prostoru mezi Uralem a Novosibirskem, jednak i možná dalších jevů, v jejichž důsledku se Sibiř výrazně ochladila. Dědicem Tartárie se prostě stalo Novorusko – území obsazené a kolonizované knížetem Poťomkinem.

Po vydání ‚Boha synergie‘ jsem se hlouběji ponořil do toho, co ukazovalo na základ sovětské společnosti – tedy starou slovanskou občinu. Zde jsem našel řadu dalších překvapení. Ve vztahu k předmětu tohoto článku jde především o to, že přesun moci z Kyjeva do Moskvy způsobilo fakticky obrození tehdejších jednak slovanských a jednak i dalších (zřejmě především tartarských) občin, jejich sjednocení a společný boj a osvobození od … západního jha, představovaného v tomto prostoru kyjevskou (a zřejmě i novgorodskou) mocí. Prostě to, co se dosud běžně v ruském dějepisu označuje jako ‚tatarsko-mongolské jho‘ ve skutečnosti bylo osvobozeneckým bojem ruského a tatarsko-mongolského lidu proti západní nadvládě, sjednocení těchto zemí a pod vedením Ivana III., Vasilije III. a Ivana IV. jejich postupná politická, ideologická a organizační přeměna na stát.

Zde uvedu poznámku mimo předmět: Je otázkou, nakolik byly kroky těchto vládců ‚rozumné‘, protože ve skutečnosti oni se setkali s ‚jiným vesmírem‘ (již s liberalizující se Evropou) a ve snaze vyjít mu vstříc přivedli svoji politiku do záhuby a následkem toho se vlády zmocnili Romanovci. Šlo o snahu dosáhnout Baltského a Černého moře a dostat se k námořnímu obchodu, v jejímž rámci tito panovníci začali na svůj dvůr zvát panstvo ze ‚Západu‘, především z Polska. Tito dvořané se samozřejmě rádi zúčastnili hostin a podobných podniků, když se však od nich chtělo i něco jiného, tak většinou cukli. Nakonec právě zrada polské šlechty přiměla Ivana IV. zavést opričninu a této cizí sebranky se zbavit. Po smrti Ivana IV. již nastal tak řečený ‚velký smutek‘ – doba polských nájezdů a Lžidimitrijů. Tuto zlou dobu ukončila domobrana pod vedením starosty Nižního Novgorodu Kuzmy Minina a knížete Romana Požarského. Požarského nakonec Filaret Romanov na Zemském soboru v roce 1613 vyšachoval a podařilo se mu protlačit svého syna Michaila na ruský trůn.

Jenže zde se vloudila chybička: právě Filaret ve skutečnosti ‚kopal za‘ Poláky – a v Rusku tak (společně se Šujskými) tvořil pověstnou pátou kolonu. Byl zde nějaký zřejmě přímo Filaretův slib, že Rusko se podřídí polské koruně – a tak se dosáhne toho, co se nepodařilo o pár století dříve Kyjevu. Jenže povstání lidu pod vedením Minina a Požarského zcela jasně ukázalo, že toto se nepodaří. Filaret proto otočil – a trůn získal pro svého syna. A Poláci si začali stěžovat na všechny strany, že Rusové nedodrželi sliby…

Za těchto okolností se zřejmě Romanovcům východní část říše nepodřídila a další skoro 2 staletí trvalo, než se tento ohromný kus země Romanovcům podařilo ovládnout. Celé toto území zřejmě bylo zcela založeno na občinovém zřízení – ale prozápadní Romanovci se zatím drželi západních představ. A v rámci přizpůsobení ‚Západu‘ provedli vlastně jakoby nepodstatnou náboženskou reformu – jenže velká část obyvatelstva ji jako cizorodý prvek odmítla.

Tak se nám zrodili starověrci jako zcela svérázný prvek ruské společnosti. Právě v tyto starověrce se nakonec vlilo všechno, co se nechtělo podvolit Romanovcům – a zde prostě nakonec musíme hledat i ty ‚Tartary‘. Starověrectví představovalo souhrn lidových náboženských představ o uspořádání lidské společnosti, jen navenek zastřešený legendami o Ježíši Kristovi. Starověrectví se do jisté míry podobá našemu československému národnímu obrození: Část společnosti – přesněji nižší vrstvy – spodina – byla vojensky a ideologicky poražena a zatlačena do více či méně nesnesitelných podmínek, aby se rozpadla a přizpůsobila vítězům. Vcelku překvapivě však došlo k obrodě těchto společností a jejich ideologickému uzavření do značné míry na základě starých tradic, když vrchnost to do jisté míry podpořila, neboť využila některé mechanizmy občin ke svému prospěchu…

Stručně ke starověrcům: Starověrci se dělí na tzv. popovce (s vlastní církví) a bezpopovce (kteří klasický církevní aparát neuznávali – měli zřejmě jen vychovatele a správce). Především bezpopovci se dále členili na řadu sekt, z nich některé měly zajímavé společenské zvyky, hodně vzdálené od křesťanských. Vedle okrajových, jako byli skopci, nebo chlystové, uvedu poměrně rozsáhlé fedosejevce, kteří neuznávali manželství – ale výchova a zajištění dětí měly v občině nejvyšší váhu. V této souvislosti uvedu ještě několik zajímavostí obecně platných o starověrcích, či spíše občinách: 1) Vlastnictví se uznávalo založené pouze na práci. 2) Půdu nelze vlastnit – lze ji jen užívat. 3) Základem soudních rozhodnutí je spravedlnost, ne psaný zákon. 4) Každý člen občiny má nezadatelné právo na svůj díl jídla. 5) Zásadou občin je zavedení „království božího na zemi“ řízeného kristovou spravedlností (k tomu poznámka – toto je zřejmě původní chápání křesťanského slova „nebe“ – tedy nikoliv „jedno ze zařízení posmrtného života“; podobně ani peklo nebylo „druhým ze zařízení posmrtného života“).

Pokud jde o rozsah starověrectví, oficiální statistiky vykládají cosi o 2-3 %. Za Nikolaje I. se tomu pokusili podívat na zoubek – a přiznalo se, že je jich více než 10x tolik. Jen oni sami se k tomu nepřiznávají. Samotný Nikolaj I. potom připravil starověrcům spoustu „nepříjemností“ a tak nese označení Antikrist. A. V. Pyžikov přitom říká, že všechny ruské podstatné události do 1. světové války byly vymezeny vzájemným bojem vrchnosti Romanovské a vrchnosti starověrecké.