Umíme správně dýchat? Ztracené znalosti (nejen) indiánů

„Ve zdravém těle, zdravý duch“ – rčení, jenž lze jednoduše upravit na „Zdravým dechem k zdravému tělu“ (a zdravému duchu). Kniha Dech, amerického spisovatele a publicisty Jamese Nestora, pojednává o naší základní lidské potřebě dýchat. Přináší informace jak ze současné medicíny, tak z historie, a to někdy i velmi vzdálené. Sám autor se podrobil bezpočtu pokusů zaměřených na dýchání a po celém světě sbíral střípky od jiných badatelů, které ho dovedly k zajímavým závěrům. Na základě těchto informací skládá mozaiku, ze které vyplývá, jak důležité je pro naše těla nejen dýchat (to je asi každému jasné), ale i dýchat správně. Správné dýchání totiž ovlivňuje náš celkový zdravotní stav a nesprávné dýchání je příčinou mnoha nemocí, jimiž trpí nynější civilizace. Nestor dává do souvislosti nástup průmyslové revoluce, která přinesla velkovýrobu potravin, jejich změkčení a ztrátu nutnosti namáhat se žvýkáním, s deformacemi čelistí, lebek, zubů a tím i dýchacího ústrojí lidí.

Pojďme se nyní podívat na krátký úryvek z jeho knihy, který přiblíží vztah dávných i nedávných civilizací k dýchání.

Kouzlo nosu a jeho léčivé síly byly dobře známy už ve starověku. Ebersův papyrus, jeden z nejstarších lékařských textů jež kdy byly objeveny (je datován přibližně do roku 1500 před naším letopočtem), popisuje, že vzduch mají srdci a plicím dodávat nosní dírky, a nikoli ústa. O tisíc let později se dočteme v bibli: „I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.“ (Gen 2,7). Čínský taoistický text z osmého století našeho letopočtu označuje nos za „nebeskou bránu“, již musí dech projít. Nikdy nečiň jinak“, varuje text, „neboť dech by byl ohrožen a v těle by se usadila nemoc.“

Západní svět však krásu dýchání nosem objevil až v devatenáctém století, a to díky dobrodružnému umělci a badateli Georgi Catlinovi.

Roku 1830 opustil Catlin „nudnou a úmornou“ (jak ji nazval) práci právníka a stal se portrétistou vyšší filadelfské společnosti. Proslavil se díky obrazům guvernérů a aristokratů, ale pompa a namyšlenost lepší společnosti ho nelákaly. Ačkoli byl chatrného zdraví, toužil po divoké přírodě, kde by mohl zachytit syrovější a realističtější obrazy lidstva. Sbalil si pušku, štětce a plátna a vyrazil na západ. Šel let cestoval po Velkých planinách, kde dokumentoval životy padesáti domorodých kmenů. Urazil tisíce kilometrů, více než Lewisova a Clarkova expedice.

Putoval podél řeky Missouri, aby se na nějaký čas připojil k Lakotům. Setkal se s Póními, Omahy, Šajeny a Černonožci. Na březích horního toku Missouri narazil na civilizaci Mandanů, záhadného kmene, jehož členové byli až sto osmdesát centimetrů vysocí a žili v kruhovitých obydlích. Mnozí měli zářivě modré oči a sněhobílé vlasy.

Catlin si uvědomil, že o Mandanech a dalších kmenech z Velkých planin toho nikdo moc neví, protože žádný člověk evropského původu se nenamáhal s nimi mluvit, žít nebo zkoumat jejich působ života, přesvědčení a tradice.

                „Jak jsem již řekl, neputuji touto zemí proto, abych prosadil nebo dokázal teorie, ale proto, abych viděl vše, co vidět mohu. Chci o tom vyprávět co nejprostším a nejsrozumitelnějším způsobem, abyste sami mohli učinit závěry“, napsal Catlin. Namaloval kolem šesti set portrétů a popsal stovky stran poznámek, čímž vytvořil něco, co slavný spisovatel Peter Matthiessen nazval „prvním, posledním a jediným úplným svědectvím o indiánských kmenech z Velkých planin na vrcholku rozkvětu jejich nádherné kultury“.

Kmeny se lišily kraj od kraje a měly různé zvyky, tradice i stravovací návyky. Někteří, jako například Mandanové, jedli výhradně bizoní maso a kukuřici, jiného kmeny žily z vody a zvěřiny a další sklízely rostliny a květiny. Jejich členové se lišili i vzhledem – měli různou barvu vlasů a pleti i různé obličejové rysy.

                Catlin však přesto žasl nad tím, že u všech padesáti kmenů našel tytéž nadlidské tělesné vlastnosti (pozn. autora: Antropolog Richard Steckel později Catlinovy popisy potvrdil. Podle něj byly kmeny z Velkých planin na počátku devatenáctého století skutečně nejvyššími lidmi na Zemi). U některých skupin, jako například u Vraních indiánů nebo Osedžů, se Catlin téměř nesetkal s muži „plného vzrůstu, kteří by byli nižší než sto osmdesát centimetrů. Mnozí z nich měřili téměř dva metry někteří ještě více“. Všichni měli herkulovskou postavu s širokými rameny a mohutnou hrudí. Ženy byly téměř stejně vysoké a nádherné.

                Přestože nikdy neviděli doktora ani zubaře, měli všichni domorodí obyvatelé dokonale rovné zuby – „jako klávesy klavíru“, poznamenal Catlin. Nemoci se jim vyhýbaly. Chronické zdravotní problémy a deformity se vyskytovaly vzácně, pokud vůbec. Kmeny svou vitalitu připisovaly léku ,který Catlin nazval „velkým tajemstvím života“. Tím tajemstvím bylo dýchání.

                Domorodí Američané Catlinovi vysvětlili, že dýchání ústy z těla vysává sílu, deformuje tvář a působí nemoci a stres. Dýchání nosem naproti tomu tělo posiluje, předchází nemocem a tvář díky němu zkrásní. „Vzduch jenž vstupuje do plic, se od toho, který vstupuje do nosních dírek, liší stejně jako destilovaná voda od vody ze sudu nebo z rybníka“, napsal Catlin.

                Zdravé dýchání začínalo už od narození. Ve všech těchto kmenech používaly matky stejné techniky – po každém jídle dětem opatrně zavíraly ústa prsty. V noci stály nad spícími miminky, a pokud jim otevřely rty, něžně je stiskly. Některé kmeny z Velkých planin přivazovaly nemluvňata k rovným deskám a pod hlavičku jim pokládaly polštář. V této pozici bylo dýchání ústy velice obtížné. V zimě bývala miminka zabalena do lehkých oděvů a v teplých dnech držena od těla, aby se nepřehřívala a nechtělo se jim těžce oddechovat.

                Díky tomu se děti naučily dýchat výhradně nosem a tento styl dýchání jim vydržel až do smrti. Catlin popsal, že dospělí se dokonce nechtěli s otevřenými ústy ani usmívat, aby se jim do těla nedostal škodlivý vzduch. Tento zvyk byl „stejně starý a neměnný jako kopce, v nichž žili“, napsal Catlin – a všechny kmeny se jím po tisíciletí řídily.

                V šestapadesáti letech, dvacet let po svém dobrodružství na západě, se Catin vydal za domorodými obyvateli And, Argentiny a Brazílie. Zajímalo ho, jestli „léčivý“ styl dýchání najde i jinde než na Velkých planinách. Našel. Každý kmen, který Catlin během několika let navštívil – a byly jich tucty -, používal tytéž dechové techniky. Nebyla náhoda, že se jejich členové těšili výbornému zdraví, měli dokonalé zuby a výrazné čelisti. Catlin svou zkušenost popsal v knize Dech života, která vyšla roku 1862. Zdokumentoval v ní zázraky, jež přináší dýchání nosem, a nebezpečí, které hrozí při dýchání ústy.

                Catlin však nebyl jen kronikářem dechových technik. Byl také praktikem. Dýchání nosem mu zachránilo život. V dětství chrápal a trpěl jedním dýchacím problémem za druhým. Když překročil třicítku a vydal se na cestu na západ, byly jeho potíže už tak vážné, že někdy plival krev. Jeho přátelé byli přesvědčeni, že má nějakou plicní chorobu. Každou noc se obával o svůj život.

                „Plně jsem si uvědomil nebezpečí tohoto zvyku (dýchání ústy) a rozhodl se ho překonat“, napsal. S pomocí „pevného odhodlán a vytrvalosti“ se nutil zavírat ústa při spánku a v bdělém stavu dýchal jedině nosem. Bolesti a krvácení brzy zmizely. V pětatřiceti letech se cítil zdravější a silnější než kdykoliv před tím. „Konečně jsem zdolal zákeřného nepřítele, který mě každou noc napadal, když jsem byl bezmocný, a snažil se uspíšit mou smrt“.

                George Catlin se dožil sedmdesáti šesti let a téměř dvojnásobně překonal tehdejší průměrnou délku života. Svou dlouhověkost připisoval „velkému tajemství života“: za všech okolností dýchat nosem.

                Počátkem dvacátého století byl Catlin již zcela zapomenut. Jeho učitelé, indiáni z Velkých planin, byli zničeni – zabiti neštovicemi, zastřeleni, znásilněni nebo zotročeni. Ti nemnozí, kteří přežili, se uchýlili k alkoholu. Stříbrovlasí Mandanové, mohutní Póníové i něžní Hidatsové zmizeli – a s nimi i jejich znalost umění dechu.

Ať už se svým zdravím zabýváte, či nikoli, existuje velmi jednoduchá a naprosto bezplatná cesta ke zlepšení zdravotního stavu – dýchání nosem. Kniha popisuje různé techniky a dechová cvičení, nicméně základem je přestat se nadechovat ústy a začít používat pouze nos. A když je ucpaný? Technik na jeho uvolnění také existuje dost a nemusí to být zrovna pomocí chemických sprejů z lékáren.

Paradoxem dnešní doby je, že se nás už dva roky snaží jisté „autority“ přesvědčit o tom, že zakrytý nos a ústa chrání naše zdraví. V rámci jejich péče o naše zdraví, nám zakazují zdravě dýchat. Napadá mě myšlenka, co by asi severoameričtí indiáni udělali s takovou „autoritou“, která by jim toto navrhla (neřkuli vnutila) v rámci ochrany jejich zdraví. V dnešní době nemusíme hned někoho skalpovat. Nám pouze stačí tyto nesmyslné požadavky na zakrývání dýchacích cest odmítnout.

Přeji hezký dech 😊