Mohlo by se zdá, že gnostická tradice je pro slovanské národy něco cizího. Není tomu tak. Mluvíme sice o indických Védách a postupnému přecházení jejich poselství v různé formě směrem na Blízký Východ a do Středomoří. Když se ale podíváme na myšlenky a hodnoty ukryté hluboko v nás, tak pochopíme, že sami máme mnohé společné a často je to v naší kultuře zachované lépe, než v ostatních východních civilizacích. Mohlo by se zdát, že též slovanství vychází z védského poznání. Myslím si však, že jeho zdroj je ještě hlubší. Védy a z nich vycházející civilizace jsou podle všeho jen jedním z úlomků tohoto společného zdroje, jdoucím si svou vlastní cestou.

Původ gnostických idejí je třeba velmi pečlivě studovat. Nejstarší vystopovatelná duchovní kultura v indickém prostoru je brahmanismus. Brahma znamená Slovo, které je uctívaným nositelem Poznání. Jedině skrze slova je možné šířit, sdílet a zachovávat pravou duchovnost. Stejně tak tomu podle všeho bylo u slovanů (ti, kteří ctili Slovo), z jejichž skutečných myšlenek se nám zachovalo jen málo a velmi zkresleně. Brahmanství je tedy možno považovat za indickou formu slovanství.

V tomto ohledu je prvotní význam lidské řeči v její roli jako nástroje pro předávání a utváření duchovního Poznání. Pojmenovávání hmotných objektů a pozemských záležitostí je až druhořadé. Podobnost slovanských řečí a sanskrtu se pak už nejeví jako velké překvapení – právě naopak, vše do sebe logicky zapadá. Zde je video indického badatele, který tuto příbuznost dokládá.

KSB jako odpověď na hledání našeho duchovního odkazu

Slovanské kořeny leží i v základu KSB. Slovanská kultura v sobě nese pro Západ nepochopitelné věci jako je mravní řád a všeobecná úcta k člověku. Většina těchto hodnot se do dneška uchovala v nepsané podobě jako naše přirozená mentalita (předávaná z pokolení na pokolení, odraží se i v lidové slovesnosti, hlavně ruské).

Pokud usilujeme o znovunastolení své duchovní i organizační svébytnosti, pak je nutné dostat své ideje na vědomou úroveň a plně je pochopit. Tento úkol si na sebe vzala právě KSB.

Každý prediktor musí mít svého korektora. První možnost je taková, že intelektuální skupina plánující koncepci života společnosti je sama sobě prediktorem i korektorem. Tak je tomu u skrytých žrečských a znacharských kruhů. Druhá cesta je pak ta, kterou se vydal VP SSSR. Korektorem jeho koncepce řízení je všechen lid (národ), potenciálně celé lidstvo (za předpokladu svého rozvoje). To je protipól koncepce a cíle znacharů, kteří prosazují nelidskost a tmářství za účelem udržení si moci nad druhými.

Poznání je hlavním smyslem pozemského života lidí a sabotovat jejich cestu k Poznání a mravnímu růstu je největší ze zločinů. Tento zločin bude vykořeněn, to je zcela jisté, neodvratitelné. Prediktor vědomě a pravdivě zprostředkující svou koncepci a cíle všem lidem dosáhne mnohonásobně lepších výsledků a vyšší kvality řízení.

Role korektora v podobě národa není o nic méně důležitá. Prediktor nemůže být ve svém životařečení neomylný. Každé jeho slovo vyžaduje plné pochopení a ověření jeho správnosti. Pokud čerpáme ze svých kořenů a skládáme dohromady střípky znalostí ze všech zdrojů okolo nás, je pro nás jednodušší uvidět věci v souvislosti a vyvarovat se chyb.

Lidská psychika z různých úhlů

Dle výše uvedeného je možné pohlížet na veškeré pojmy a popisy objektivní skutečnosti, které nám dává KSB. Jedním z nich je například rozdělení čtyř (pěti) typů struktury psychiky. Jak se zmiňují Základy sociologie (1. díl, str. 116, české vydání 2016), slované a Starorusové podle dochované lidové slovesnosti rozlišovali pouze tři typy nastavení lidské mysli. Dle jejich pohledu by náš démon a biorobot patřily do stejné kategorie, pod stejnou „diagnózu“.

Můžeme se zamyslet nad vnitřní podstatou těchto dvou typů struktury psychiky. Podle všeho zde můžeme vidět stejného původce jejich mravní deformace. Je to síla sebeidentifikace, braní si role pro vlastní já a bezpodmínečná služba těmto rolím. V jednom případě je ta role převzata z kulturních norem přijatých za vlastní. V druhém případě je to pocit libovůle pocházející z naplňování atributů vlastního já, které byly démonovi nějakým způsobem vštípeny jako sebehodnota.

Další, co dotváří charakteristiku obou dvou, jsou dosavadní znalosti, základní etika, světonázor.

Démon i biorobot mají společné vlastnosti – zabřednutí do svého omylu, nechuť k očištění svého pohledu a z toho plynoucí ztráta Rozlišení a částečné nebo úplné blokování možnosti získat Poznání. Vzdávají se duchovní svobody a ztrácí tím veškerou svobodu.

Takto by se snad dal vysvětlit pohled starých slovanů, který by nám rozhodně neměl unikat!

Z tohoto nesmí plynout pocit, že by definice typů struktury psychiky daná KSB byla chybná. Jde o to, že problém se dá zkoumat z různých stran a podle různých kritérií. Jednotlivé pohledy mohou být různě přínosné. Více pohledů zvyšuje pravděpodobnost získání cenných znalostí pro praktický život i pro duchovní cestu člověka (což jsou neoddělitelně spojené věci). KSB se o něco více dívá na vnější projev typů struktury psychiky a jejich uplatnění v praktickém životě. Vycházíme-li z gnostická tradice a přihlížíme-li ke slovanství, pak blíže zkoumáme samotnou prvotní příčinu těchto různých režimů lidské mysli.

Starověká gnoze

Podobně jako slované se na člověka dívají starověcí gnostici. Myšlenka, jejímž původcem je nejspíše Simon Mág, říká, že jsou lidé jako hmotní, psychičtí nebo duchovní (hylici, psychici, pneumatici). Jedni touží po nasycení těla a smyslů, druzí po ukájení své mysli a třetí jsou od obou těchto žádostivostí osvobozeni a mohou tak přijímat Světlo poznání a přinášet Dobro svému společenství.

Doslov k typům struktury psychiky

Na žádné z těchto rozdělení typů lidského myšlení nelze dívat fatalisticky. Vždy je to o tom, které z komponent naší mysli převáží a tato otázka není nikdy uzavřena. Naše svědomí a vůle musí být připraveny v každém okamžiku. Pokaždé se znovu rozhoduje, dle kterého z výše uvedených principů se projeví naše mysl a v důsledku pak i my ve svém chování.

Není možné pevně přisuzovat druhým typ struktury psychiky, vždy jde jen o zjednodušení. Nevidíme do mysli ostatních lidí a všechno, o čem je tady řeč, je otázkou vnitřního nastavení člověka, přičemž toto nastavení může kolísat závisle na bdělosti vědomí a na síle vůle. Každý člověk je jedinečný. Zároveň často sklouzáváme k subjektivizmu, i když se domníváme, že vnímáme svět Boho-centricky, proto nelze být mravním arbitrem nad druhými.

Důležité je ale uvědomovat si existenci typů struktury psychiky ve společnosti.

Celkově jde, kromě řídící metodologie, o vyjádření ideálu, ke kterému máme každý z nás směřovat. Tedy pomůcka pro nás samotné v našem duchovním rozvoji. Je to náš vnitřní úkol a každý, kdo podlehne nečisté mysli, může z jakýchkoliv dosažených výšin spadnout zpět k nízkému mámení a odchýlit se od hlasu svého svědomí. Proto je třeba ke všemu stále přistupovat se stejnou bdělostí a pokorou, jako na začátku.

Nakonec tyto otázky musí projít každý sám svou uvědomělou dialektikou.

16 komentářů

    1. Väčší problém je, že tu sme v názorovej rovine, ktorá sa v živote človeka na Zemi nedá nijako overiť (aspoň nie som si vedomý opaku). Je to čisto otázka viery.

      VP ZSSR sa k duši podrobne nevyjadruje, a to je správne, lebo sa to nedá potvrdiť ani experimentálne, ani fakticky, ani na úrovni mravného dôkazu. VP ZSSR uvádza o duši to, čo bolo známe v náboženskej a vedeckej tradícií minulých storočí: „Duša je večná, nie je z tohto sveta, je tu len hosťom a rieši určité konkrétne úlohy.“ To jest, tiež uvádza názory v rovine: „pravdepodobne je to v tejto otázke tak, alebo tak“ – lebo je to len otázka viery.

      Ja skúsim ešte upresniť môj názor ohľadom telo+duch+duša, ktorý som napísal nižšie. V skutočnosti neviem koľko existuje obalov takých, ako je „telo“ (materiálny obal z hrubej matérie), duch (materiálne biopole z jemnej poľovej matérie, ktoré je nositeľom algoritmov ľudskej psychiky). Možno to, čo nazývame duša je len ďalšou materiálnou vrstvou so svojim poslaním v Božom Zámere. Ale to, v čo úprimne verím je, že konečná nemateriálna podstata človeka má korene v Bohu. Presnejšie, pozorovateľom ľudského srdca, myšlienok, emócií, ale aj jeho života cez vonkajšie a vnútorné zmysly je Boh. Čiže ak by sme zbavili človeka všetkých jeho materiálnych častí, tak ostane len najhlbšia podstata života, ktorým je Boh. Boh je skutočné „Ja“ v každom človeku, len si to človek neuvedomuje, lebo má (materiálnu) psychiku, ktorá v ňom vytvára individuálny obraz osobnosti na základe prežitého od narodenia.

      Sú rôzne definície pojmu život. Mojou definíciou pojmu živá materiálna bytosť je to, keď je na senzoriku (zmysly) materiálnej štruktúry napojený Boh, ako pozorovateľ, ako jeho najvnútornejšie „JA“, bez ohľadu na psychiku, ktorá by toto Ja subjektívne spájala s osobnostnými prívlastkami v materiálnom živote.

      Dá sa to pripodobniť tomu, ako keď herec hrá bábkové divadlo, bábka je TELO, charakter bábky ako postavy v scenári je DUCH bábky, no bez herca sú duch aj telo bábky Mŕtve (!), oživuje ich až herec nielen tým, že im dáva pohyb, scenár (životnú misiu), ale aj tým, že herec je jediná živá bytosť na javisku. Rovnako ako kniha a jej písmená sú mŕtve, kým neožijú v mysli čitateľa, ktorý tú knihu začne čítať.

      Rovnako aj svet a všetky jeho bytosti sú živé len v mysli Boha, ktorý dáva všetkým stvoreným bytostiam život tým, že všetko prežíva s nimi (ako čitateľ prežívajúci všetko spolu s postavami románu. Alebo bábkoherec so svojimi bábkami hrajúcimi príbehy).
      T.j. život nie je iba algoritmus organizovanej matérie, ale život je to, čo dáva iba Boh na tej najvnútornejšej úrovni, pretože On jediný je živý. Život sa nedá stvoriť (Boh nemôže stvoriť svoj klon Boha), život sa dá len rozmnožovať s tým, že zdroj života zostáva jeden a ten istý.

      Toto je samozrejme len môj osobný názor.

  1. Gnoze a pohled Jana Kozáka je v zásadním a nepřekonatelném rozporu s východisky, ze kterých vychází KSB, a také s koncepcí samotnou. Ve skutečnosti se VP SSSR ve svých knihách vyjadřuje k věcem jako gnoze negativně a kriticky, jemně řečeno. A příměji řečeno před podobnými věcmi varuje. Schválně, příjde někdo na to, ve kterém bodě je gnostický pohled v nepřekonatelném rozporu s východisky, na kterých je postavena Koncepce?

    1. Rozpor mezi gnostickým individualismem a koncepčním kolektivismem. V podstatě, pro ne-lidský typ psychiky je gnóze určitým typem esoteriky. A ta je démonská. No a také gnóze je svým způsobem druh filosofie a koncepce je metodologie řízení společnosti. Asi tak Hoxi. Ale můžu být úplně mimo a myslels něco jiného…

      1. Dva výroky k porovnání:

        Koncepce: Rozlišení dává člověku Bůh podle jeho mravnosti. Člověk není soběstačný v identifikaci prvotní informace, která se dostává do jeho psychiky (viz detailně v Základech sociologie, Dialektice a ateismu).

        gnosticismus Kozáka: Veškerá naše duchovnost se odehrává uvnitř nás samých. Nemůže být odvedena na žádné vnější spasitele či “boha/y”.

      2. @hox: podľa mňa neporovnávaš rovnaké kategórie. Kozáka nemám preštudovaného, a teda tiež vychádzam iba z toho čo píše Martin. A vetu: „Veškerá naše duchovnost se odehrává uvnitř nás samých. Nemůže být odvedena na žádné vnější spasitele či “boha/y” – chápem tak, že „záchrana topiacich sa, je v rukách samotných topiacich sa“ alebo „Boh pomáha tým, ktorí sa snažia“. Totiž ani Boh nebude dávať mravnosť tým, ktorí o to nemajú záujem.
        Naopak v kresťanstve bol svojho času spor, či je človek spasený už len tým, že uveril v Ježiša, a nemusí svoju vieru dokazovať skutkami. To bolo neskôr apoštolmi odsúdené, ale aj tak je v mnohom cirkevná cesta skratkou k spáse bez práce na mravnosti, ako to bolo v prípade mnohých svätých. Lenže takto sa svet nestane lepším miestom pre Život.

    2. Zasadni otazka je, jestli je lepsi zit s tim, ze buh neni, a pak neco na ten zpusob najit, nez zit od zacatku s tim, ze buh je. Ani nevim, co presne znamena slovo duchovnost, ale bud proste zijes podle „Lidskych“ zako nu, nebo ne. Clovek je plne sobestacny a kdo rika, ze ne, tak asi sobestacny neni. Oboji varianta je v poradku. Cil je stejny, prozit tady svuj zivot a manifestrovat svoje predstavy a sny, at zpadaji do jakekolov koncepce nebo ne.

      1. S prominutím nemáš ponětí o čem je řeč. Řeč nebyla o tom kdo je soběstačný a kdo není, ale kdo má kontrolu nad tím, jakým způsobem se do psychiky člověka dostává prvotní informace, se kterou pak už člověk může pracovat. A závěr je, že nad tímto má kontrolu Bůh a nikoliv člověk, protože člověk nemůže ovlivnit, čeho si všimne a čeho nikoliv, co si uvědomí a co nikoliv, co mu docvakne a co nikoliv.

    3. Author

      Záleží na správném pochopení těchto výroků a i na tom, zda byly správně použity. Přiznávám se, je to čistě moje formulace a pokud vyvolává dojem popírání Boha nebo pocit jeho nevýznamnosti pro člověka, pak je nesprávně zvolená.

      Abych tedy upřesnil, co jsem chtěl říci, tak Bůh je totožný s Duchem Člověka (nikoliv s duší). Bůh je sám podstatou Všeho a existuje nezávisle na všem stvořeném, to stvořené je ale závislé na něm.

      Co jsem chtěl zdůraznit je to, že k Bohu se nelze obracet navenek, ale musíme jej hledat uvnitř nás samých. Tím, že bráníme Jeho uvnitř své mysli a duše, a nenecháváme se strhnout pokušením smyslů nebo vlastního já, získáváme Poznání (Rozlišení).

      1. Jedna z definicí Boha v koncepci: hierarchicky nejvyšší všeobjímající řízení. Jinými slovy, Bůh má vše pod palcem.

        Jiné východisko koncepce: Bůh komunikuje s každým prostřednictvím jazyka životních okolností. (a ten není omezený na něco co se odehrává v nitru člověka, klidně to může být třeba pokažený výtah, díky kterému člověk něco nestihne, s někým se potká/nepotká a tak dále. A miliarda dalších věcí)

        Proč by měl být Bůh v komunikaci s člověkem omezený na nitro člověka?

      2. @Hox
        Ikdyž Bůh promluví jazykem životní okolnosti (třeba ten výtah), tak stejně je to VŽDY o vniřním výkladu každého jednotlivce. O vnitřním přístupu k dané životní situaci.

        Protože jeden člověk „si toho ani nevšimne“ = nepovažuje to za nic zvlástního/problém/atd.
        Zatímco druhý „se bude nad tím rozčilovat“ = na něco uvnitř mu ta životní situace zahrálo.
        A třetí, ten si třeba i zpětně (v průběhu dne) uvědomí, že kvůli tomu něco nestihl a bude se sám sebe ptát, proč se mu taková věc stala a co mu vlastně chtěl tím Život/Bůh říci (byť se ho de facto ten výtah na první pohled nijak netýkal … ale nesporně byl součástí jeho života, takže ta otázka je zcela na místě).

        Takže to není o omezení na nitro, ale spíše o neomezenosti (jak ve smyslu „prostoru“, tak i možností) toho nitra každého z nás.

        1.) Vše přichází po myšlence (odkud přichází, za mě od toho něčeho vyššího, než je člověk, bez ohledu na to, jak se to pojmenuje .. zda Vědomí, Bůh, Život, Příroda, Vesmír).
        2.) To, jak s danou myšlenkou uvnitř každý z nás naloží (v tom našem nitru) je ta naše lidská svobodná volba. Tedy jak si danou myšlenku označí či jak si ji již dříve označil —> řekněme v základním rozlišení dobrá/líbí, nic/neutrální, špatná/nelíbí.
        3.) udělat v tomto pohledu pak nějakou korekci ohledně již dříve nějak označených myšlenek, pokud nám to aktuálně to označení již nevyhovuje) je samozřejmě již tou (většinou vědomou) prací na sobě každého z nás = rozšiřování svého pohledu/svého vědomí/Poznání —> protože jinak ten náš vnitřní stav zůstane tak jak je právě teď.
        A … pokud se to někomu nelíbí (ten aktuání stav), tak jiné cesty není, než něco v sobě změnit a umožnit si tak jiný pohled na věc a tedy i možnost chovat se jinak ve stejné/podobné budoucí (Bohem dané) životní situaci.

      3. Táto veta: „Bůh je totožný s Duchem Člověka (nikoliv s duší)“ môže byť veľmi problematická, ak je duch a duša podľa terminológie KSB. T.j.:
        Duch = hmotné biopole, ktoré je nositeľom psychiky človeka. Je tvárny, môže sa meniť, zanikať a vznikať.
        Duša = je nehmotná a pochádza priamo od Boha. (Podľa mňa je Božou iskrou, podstatou života, skutočným živým Pozorovateľom).

        T.j. Boha máme vždy v sebe, je pri nás, nech sme kdekoľvek, môžeme s ním komunikovať vo svojom vnútri (to je súkromný kútik vyhradený len pre človeka a Boha). Avšak Boh nám odpovedá zmenami vo vonkajšom svete, (niekedy aj vo vnútornom, napr. snami).

        Takto mi to zmysel dáva. Ale ak by obsah pojmov duch a duša nebol obrátený v tvojom texte, potom by mi to nedávalo zmysel.

        Túto tému by ale asi bolo lepšie rozviesť v samostatnom článku, nie v komentároch pod článkom.

      4. @JARDOB
        Z toho co jsem dosud pochopil, bych v rámci definice KSB pouze prohodil ten popis k těm dvěma pojmům a pak by to dávalo již lepší význam jako ta věta “Bůh je totožný s Duchem Člověka (nikoliv s duší)” se kterou se ztotožňuji více jak s těmi (za mě obrácenými) definicemi KSB.

        Přísloví či historické slovní obraty nám říkají … „mít všech 5 pohromadě“ a „sbal si svých 5 švestek“ –> tak „pětka“ tam není náhodná. Dávné znalosti o uspořádání lidských (skutečně lidských) bytostí ví o 5-ti vrstvách, ze kterých se tu skládáme. Takže jedna z těch vrstev je „duše“ a další je „Duch“, hmotná však není ani jedna.

      5. @Vabio

        Problém je že Bůh není totožný ani s duchem člověka, ani s duší člověka.

Napsat komentář