Otiskujeme další příspěvek týmu VODÁRNA a asi opět vzbudí trochu více emocí. Mladá školní psycholožka Míša (34), maminka dvou dětí, vyjádřila, asi nečekaně, několik “kladů”, které tohle cca 18-měsíční období kovidového fašizmu ukázalo všem, kteří chtějí vidět a z toho potom i chtějí vědět a správně se rozhodovat.

Inkluze byla do škol našroubovaná shora, pomocí vzletných sofistikovaných výkladů byla přesvědčena rozhodující profesní obec a bylo. Uplynulo jen pár let, a každý pracovník ve školství mající oči vidí své. Původní rádoby ctihodnou myšlenku podporují snad už jen ti, co to mají v popisu práce, a v ústech zůstává pachuť záměru – degradace úrovně vzdělávání. Může podobný recept znovu uspět?

Touto úvahou reaguji na diskusi nad plánovanou změnou školského systému na Slovensku. Vycházím ze zkušenosti z českého školství, ve kterém se pohybuji jako školní psycholog, nicméně předpokládám, že situace na Slovensku by mohla být analogická. Iniciativu sousedů chápu tak, že navrhovatelé změny chtějí jít výše popsanou osvědčenou cestou inkluze. Ale kontext se rapidně změnil. Může za to kovid.

V podstatě rok bylo (základní) školství nahé. Rodiče doslova viděli učitelům do kuchyně a vice versa, učitelé viděli bez obalu do rodin. Obě strany si udělaly obrázek. Já osobně jsem se děsila, co všechno se změní a uděje během takové dlouhé odluky osobního kontaktu, a taky jsem viděla hodně vyhrocené psychologické případy, které jsem dosud znala leda z nějakých ilustrativních kazuistik z psychologických učebnic. Teď už jsme skoro měsíc zpět v lavicích a můžu ve stručnosti shrnout, že zisků (pro vzdělanost) vidím víc, než ztrát. Vypíchnu:

Školy v tom zůstaly samy, obrovská zodpovědnost padla na bedra ředitelů (a ti jednali dle svých osobnostních charakteristik a životních a mravních hodnot). Pochybuju, že školy to svému ministerstvu hned tak zapomenou.

Informovaní účastníci (všichni přesně víme, který učitel je dobrý a který špatný, všichni přesně víme, která rodina funguje, a která ne, všichni přesně víme, který předmět je na něco a který lze vynechat, všichni přesně víme, jak vzniká hodnocení). Mlha zmizela.

– Tam, kde byl nějaký problém, se problém rapidně zvětšil (takže teď tyto problémy musíme řešit a už není možné je přehlížet, tedy tyto problémy brzy budou vyřešené, jinými slovy nebudou), ale “normální” většinová populace se spíš posilnila v samostatnosti, odolnosti a dalších charakteristikách

Přesun zodpovědnosti za vzdělání zpět do rodiny, na 1. stupni rodiče a na 2. stupni žáci samotní byli přinuceni vzít do rukou otěže řízení vzdělávání, zlobili, se, prskali, skřípalo to, ale rok jeli! A někde to jelo i bez prskání a skřípání, dokonce lépe, než ve škole. Nyní se zmiňovaným nechce ze dne na den ty otěže vrátit instituci. Kladou otázky… A je zatraceně skvělé tohle pozorovat. Všichni teď na oko zachovávají status quo, protože “do prázdnin to takto doklepeme”, ale sedíme na časované bombě, která s prvním nesmyslným nařízením může vybuchnout.

Takovou atmosféru cítím. Záměrem možná sice bylo uzavřením poškodit školství, ale vypadá to, že bylo zaseto semínko nezávislosti. Zkrátka si myslím, že teď se při případné školské obrreformě budou lidé ptát. A případné podzimní restrikce by mohly vyvolat další zájem, probouzení a nevoli. Přitom pomyslnou červenou linií určitě je očkování dětí.

A to nemluvím o tom, že dnes se složila přímo ve škole jedna učitelka, odvezli ji a zjistili jí trombózu, druhá vyučující již třetí týden těžce marodí. Nebude dlouho trvat, než si položí ony zvídavé otázky, jako například: Co vlastně našla Popelka v posledním oříšku? A jak potom naloží se všemi těmi emocemi?

Závěrem se vrátím k inkluzi. Myslím, že ani zde se záměr nepodařilo zcela naplnit. Nebo alespoň ne očekávaně rychle. Prostě se nepočítalo s houževnatostí učitelů. Ve školství je pořád dost schopných učitelů, kteří to nějakým úžasným způsobem lepí tak, že fakticky (když vidím ty diagnózy, které se sejdou vedle sebe v jedné třídě) by už ta situace měla být mnohem horší.

Ještěže ONI pořád nechápou, že americké lineární behaviorální strategie prostě nemůžou u Švejků dopadnout očekávaným způsobem.

Dovětek za tým VODÁRNY : Míša to trefila přesně a nemilosrdně. Zachraňujme to, co za záchranu stojí. Neztrácejme čas a energii koukáním přes rameno ……. BEJVÁVALO. Ano, ale jindy a jinde. Co z tohoto postListopadového marazmu ještě za to zachraňování stojí? A je to vůbec ještě životaschopné?

Jsme národ, ze kterého vzešel Mistr Jan i Jan Ámos. Bude potřeba mnoha moudrých hlav a srdcí vedených Svědomím, abychom své historické chyby napravili a vedení mladé generace opět převzali do rukou českých maminek, tátů a kantorů. Ukradli nám je, cílevědomě a při naší benevolenci. Bude to dlouhý a namáhavý proces. Už započal.

13 komentářů

  1. Ono vše špatné může být pro něco dobré. A člověk míní…. důležité je, že rodiče viděli, co a jak dětem cpou do hlav. Souhlas se článkem.

  2. Ta naděje je v tom zasetém semínku, kdy si rodiče vyzkoušeli, že malé děti toho doma naučí více a lépe, než inkluzivní škola, a v tom, že stále existují učitelé, kteří jsou ochotni pomoci s výukou starších dětí, kde se už rodiče nechytají. V budoucnu budeme asi celý systém vzdělávání budovat znovu a snad lépe.

    1. Budeme-li mít ovšem naději na nějakou JINOU budoucnost, než na tu dnešní nalinkovanou. Zatím to tak nevypadá.

      1. Podle mého je především fatální omyl si stále myslet že je budoucnost “nalinkovaná”(Great Reset) – nic není vzdálenějšího pravdě ,resp. ona jistým způsobem daná už je (LookingGlass) , ovšem vůbec ne tak jak se nás snaží elity přesvědčit, neboť oni pravděpodobnou budoucnost už “odtušily” (alespoň ti chápavější, případně ti co byli u “zdroje” ) a ví, že jejich nadvláda se postupně završuje – “budoucnost patří patriotům, ne globalistům”. Každý den přibývá ve světě důkazů které toto potvrzují.

        “Linky” či spíše “červené čáry” si v drtivé většině tvoří občané ve svých vlastních hlavách (vidím to kolem sebe dnes a denně) a tato doba je právě zcela jedinečná v zjevné možnosti si toto uvědomit a ty destruktivní “linky” zrušit – své chování změnit -osvobodit se a vydat se cestou vlastního rozumu a poznání.

  3. Já nevidím nic pozitivního v tom, že někteří učitelé se dokázali poprat i s inkluzivní situací a nějak to dávají. Veškerou energii, kterou vydávají, mohli věnovat těm talentovaným a ne krocením inkluzivních žáků. Hodina tak jako tak ztrácí tvůrčí atmosféru a tempo. Inkluze byla dobře mířenou ranou našemu školství a jediné pozitivum je v tom, že je téměř každému jasné, že se jedná o cestu k totální degradaci a debilizaci školství.

    1. Taky si to myslím, přestože nemám žádné zkušenosti a úplně jiné podmínky než většina rodičů (2 vnučky už středoškolačky a jejich matka je učitelka).
      A především ty pokusy a reformy jdou PROTI zájmům národa.
      Marie Terezie, která zavedla povinnou školní docházku mi připadá v porovnání s dnešními “odborníky” jako velice pokroková panovnice.
      Ale když jsme i v jiných záležitosti nabrali kurs STŘEDOVĚK, pak je to celkem logické. Nač poddanému vzdělání ? :-(((

    2. Já si nemyslím, že by si to autorka neuvědomovala. Myslím, že spíš chtěla poukázat na to, že se záměr nezdařil na sto procent tak, jak byl zamýšlen právě kvůli práci pedagogů a účasti rodičů (nucené z důvodu koronaviru, protože jinak by tolik času výuce dětí nevěnovali).Tj. že to všechno mělo efekt opičí pracky. Místo aby se jelo v předepsaných kolejích, vedlo to k většímu uvědomění učitelů i rodičů a to i těch, kteří by se jinak ze židle kvůli tomu nezvedli. Pokud před nimi teď někdo začne mluvit o tom, že něco není v pořádku, tak se snad alespoň přinejmenším nad tím zamyslí, než aby jako dříve nad tím prostě mávli rukou.

      1. Přesně tak jsem to myslela, potvrzuji. Inteligence je často chápána jako schopnost vyřešit správně nějaký test, ale ve skutečnosti je to duchovní schopnost tvořivě se přizpůsobit novým životním úkolům a podmínkám. A v tomto vnímám sílu našeho národa. Jak se stanoví nějaké pravidlo, začíná národní sport: jak ono pravidlo co nejlépe občůrat. A já článkem poukazuji mimo jiné na to, že na tom ještě nejsme s tou adaptací a inteligencí tak špatně. A efekt opičí pracky (nebo snad dokonce něčí partyzánský záměr?) vidím právě v tom, že se velmi zvýšil zájem rodičů o vzdělání svého dítěte. Protože zabijákem vzdělanosti není to, že je škola zavřená a neučí se, ale nezájem a apatie rodiče. A ta tu, na rozdíl od kovidu, řádí v epidemiologickém měřítku. Vzdělání totiž není něco, co můžete někomu narvat do hlavy, je to něco, čemu musíte vytvořit správné podmínky a děje se to samo a lehce. Ale když rodič nejde vzorem, neukáže dítěti, že vzdělání je hodnota, proč by to to dítě mělo dělat? Raději bude dělat to, za co ho rodič ocení. V dnešní době asi sedět u nějakého zařízení, ládovat hotové polotovary z obchodu a prostě nerušit. Ještě dodám, že to, co je v osnovách a vyučuje se, to je jedna věc (podle mě právě ta, co nestojí za záchranu, v současné podobě odvádí výkonné dětské hlavy od skutečně důležité práce a vyrábí tunelové vidění světa, zde je třeba radikální změny). Ale ve škole se toho děti učí mnohem víc, málo se o tom mluví, ale je to zásadní. Nazvěme to sociální kompetence. A ty jsou právě brutálně nabourávány inkluzí. Hodnoty jako soucit, spravedlnost, etika obecně… Učitelé jsou přetíženi svoji agendou a mnohdy ani nemají dostatečné vzdělání na to, vést velkou (20+) skupinu ještě s několika integrovanými, specifickými žáky. A dělá se obrovská škoda na duších zúčastněných!

  4. Ano, všechno špatné je pro něco dobré. Nebýt covidu asi by byla moje, dnes desetiletá a do kolektivu nezapadající, dcera dále nešťastná z klasické prezenční výuky. Chtěla bych sice, aby se do školy vrátila, protože v ní nechci podporovat introvertní chování, ale to bude až bez podmínek. Do té doby bude doma. Mimochodem se její školní výsledky a celková psychická pohoda rapidně zlepšily, což považuji za přínosné. Nebýt covidu ani by mě nenapadlo učit dítě doma. Faktem je, že nám škola a třídní učitelka vyšly maximálně vstříc a nemáme problémy s klasifikací ani komunikací. Jak to bude dál se teprve uvidí, ale očkování osobně též vnímám jako červenou demarkační linii. Souhlas s článkem.

  5. súhlasim, okrem toho to bude stále viac a viac tlačiť rodičov, ktorí nemajú toľko času alebo pedagogických schopností, aby dávali deti do “exkluzívnejších” škôl (kedže sa vyhnú inklúzii a deti nebudp mať problémy v škole kvôli problematickým spolužiakom, nie nadarmo sa hovorí, že 20% problematických zničí celú triedu), čo povedie k zosilneniu úteku (keďže vzdelanie je momentálne jednou z potencialnych obrán pred budúcou chudobou) a následne ešte k horšiemu stavu vo verejnom školstve….presne ako v USA pred 30 rokmi

    1. Můj názor je, že na západě tu plíživou degradaci školství vůbec nezaregistrovali. My máme výhodu, že jí sledujeme v podstatě v přímém přenose a díky KSB víme, že protivník (Lidstvo) je připravováno na porážku právě degradací školství. Tím pádem jsme schopni se (ať vědomě, nebo nevědomě) bránit. Ne tím, že budeme nadávat na vlastizrádné politiky, kteří netuší, že řežou větev nejen nám občanům, ale i sobě a svým potomkům – ale tím, že budeme hledat alternativy vzdělávání dětí. Ano, času je v dnešní době málo, nicméně pokud ho rodiče nebudou věnovat výuce svých potomků, kteří při distanční výuce naprosto degenerují, tak k čemu nám ten na dětech ušetřený času bude, když vznikne z našich národů pouze stádo tupých debilů? Ta volba je jasná, i když to stojí neskutečné úsilí a ten čas.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *