V této části se věnujeme obsahu Ústavy, který určuje základní strukturu a pravidla fungování státnosti. Ústava dává státu status nesuverénní kolonie a tomu přizpůsobuje i jeho legislativu.

Právní tendence Ústavy

Základní ustanovení (v Ústavě hlava I)

V konkrétní organizační rovině kopírují výše popsané principy.

K mezinárodním smlouvám: Hned v prvním článku (!), druhém odstavci je věta, že Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Dodržování závazků je v pořádku, ale jejich ozvučení v prvním článku Ústavy o něčem vypovídá… Tento odstavec byl do Ústavy přidán až v roce 2001 (395/2001 Sb.).

Přijaté mezinárodní smlouvy mají přednost před zákony České republiky (čl. 10, odst. 3). Z toho plyne například to, že na základě smluv podepsaných členskými státy EU, mají národní vlády a parlamenty povinnost implementovat nařízení Evropské unie do své legislativy.

Mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci (čl. 10a, odst.1).

Nikde v Ústavě není napsáno, že by Česká republika měla právo od jakékoliv mezinárodní smlouvy odstoupit a jakými orgány by o tom mělo být rozhodnuto.

Ochranný systém stávající koncepce: „Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná“ (čl 9, odst. 2).

Moc zákonodárná (v Ústavě hlava II)

Poznámka k Senátu PČR – Senát má 81 senátorů, kteří se volí regionálně. Občané volí senátory podle regionálních témat a sympatií k osobnosti. Ve skutečnosti však senátoři rozhodují o zákonech celého státu, často řeší i mezinárodní záležitosti. Kromě toho vykazují senátní volby minimální účast. To je do dobře vymyšlený systém manipulace. V zásadě je v rozporu s ideou demokracie jakožto lidovlády – ale tuto hodnotu v demokracii už dnes stejně nikdo nehledá.

Senát se, spíše než jako pojistka demokracie, jeví jako pojistka stability nadnárodního řízení. Když poslanecká sněmovna narychlo schválí nevhodný zákon, Senát má 30 dní na to, aby ho vrátil a za tuto dobu už se dá aktivovat určitá korekce řízení (nátlak na poslace, politické strany atd.). V Senátu je díky volebnímu systému zastoupeno mnohem více přímo řízených podpindosů, než v Poslanecké sněmovně. V případě ústavních zákonů Ústava nedovoluje odmítnutí Senátu přehlasovat Poslaneckou sněmovnou.

Slib nově zvoleného poslance nebo senátora se obrací k zákonům a Ústavě České republiky a k zájmům lidu. Neobsahuje ale povinnost hájit zájmy, svrchovanost a obranu společného státu.

V rámci plnění mezinárodních smluv může vláda na dobu 60 dnů bez rozhodnutí Parlamentu rozhodnout o pobytu cizích vojsk na území ČR. Tady kontrola vlády najednou není potřeba… zajímavá demokracie.

Moc výkonná (v Ústavě hlava III)

Odpovědnost z funkce – prezident, stejně jako poslanci, senátoři a soudci, není odpovědný z výkonu své funkce.

Prezident nemůže být zvolen více než dvakrát za sebou. Toto pravidlo omezuje akceschopnost státu, který má už tak nedostatek kvalitních kádrů. Brání možnosti stabilního dlouhodobého pronárodního řízení státu. Jinak má prezident relativně silné pravomoci. Dlužno řící, že tato tzv. protidiktátorská pojistka se objevuje v řadě ústav a velmi z ní vyzařuje odpor k stabilizaci státu.

Slib člena vlády se na rozdíl od slibu poslanců a senátorů neobrací k zájmům lidu, ale jen k dodržování Ústavy a zákonů a nezneužití svého postavení. Takže podle tohoto slibu může vláda dělat v rámci zákonů cokoliv a může hájit čí zájmy chce. To je ta deklarovaná vláda lidu?

Moc soudní (v Ústavě hlava IV)

Soudy jsou dle Ústavy nezávislé. Jednoznačně liberální formulace. Soud by měl v prvé řadě rozhodovat na základě zákonů s maximálním zohledněním nejlepšího zájmu občanů, společnosti a státu. Jestliže je jako hlavní smysl existence soudu uváděna nezávislost v rozhodování, v podstatě se pohybujeme na hraně svévole, chybí jakákoliv odpovědnost za rozhodutí. Přitom by stačilo definovat rozhodování soudu jako nestranné.

Dále je přímo uvedeno, že soudci nejsou ze své funkce odpovědní. Jsou také neodvolatelní (kromě kárné odpovědnosti – zase jen před dalšími soudci). Funkční období soudců je časově neomezené (s výjimkou věkového omezení).

Úvaha:Soudcem může být jsmenován pouze člověk s adekvátním právnickým vzděláním. Tím je zajištěna soudcovská kompetentnost. Bylo by dobré, kdyby kompetentnost byla vyžadována také u politiků a členů vlády (vzdělání k řízení státu). K tomu ale zatím není zajištěna ani obecně uznávaná teorie řízení státu.

Soudce má stejně jako poslanci a senátoři po dobu svého funkčního období imunitu proti trestnímu stíhání.

Ústavní soud

Délka funkčního období soudců ÚS je 10 let. Soudci ÚS jsou jmenováni prezidentem se souhlasem Senátu.

Slib soudce ÚS se vztahuje na neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana, řízení se ústavními zákony a nezávislé a nestranné rozhodování dle svého nejlepšího přesvědčení. – Opět zde chybí jakékoliv naznačení odpovědnosti za společný stát, jen vůči právům člověka a občana. A přitom Ústavní soud v poslední době vydává doslova politická rozhodnutí a jednoznačně ovlivňuje politiku.

Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů, pokud dojde k závěru, že jsou v rozporu s ústavním pořádkem.

Dále je v článku 87, odst. 1, napsáno, že ÚS rozhoduje o ústavní stížnosti orgánů samosprávy proti nezákonnému zásahu státu (myšleno státního orgánu). Opět je zde jasně vyjádřena nevyváženost liberálních decentralizačních prvků státnosti. Pokud má ÚS povinnost bránit samosprávu proti zásahu státních orgánů, proč nemá dle Ústavy také povinnost bránit stát, proti krokům samosprávy zasahujícím do kompetencí státu? V Ústavě o tom není ani řeč.

Další věta: „ÚS rozhoduje o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak.“ Zde je ÚS jasně postaven do role vykonavatele „mezinárodní“, tedy zahraniční vůle. Česká republika je zde fakticky označena za stát, jehož aparát přímo (obcházeje vládu a parlament) podléhá mezinárodním institucím. Tady si soudní moc zuzurpovala kus krajíce z moci výkonné i zákonodárné. PROČ?

Skutečně suverénní stát zahraniční a mezinárodní věci řeší vždy navenek jednotně. Nevystavuje tedy navenek jakousi dělbu moci, ale jménem státu vždy jedná jeden subjekt (vláda), který i jménem státu odpovídá za plnění či neplnění dohod a závazků. Rozhodování o zahraničních požadavcích, včetně odpovědí na soudy a arbitráže, musí být jednoznačně v kompetencích vlády, případně parlamentu.

Uplatňovaní mezinárodní vůle ze strany soudu v našem státu je protektorátní mechanismus.

Soudy

Věta: „Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.“ – Zase liberální koncepce. Ochrana práv by neměla být „především“. Je úplně stejně důležitá jako ochrana státu a společnosti, ne víc.



Nejvyšší kontrolní úřad (v Ústavě hlava V)

Důležitý orgán pro kontrolu státních orgánů, ale jen po finanční stránce (kontrola hospodaření se st. majetkem aplnění st. Rozpočtu).

Česká národní banka (v Ústavě hlava VI)

Je ústřední bankou státu a do její činnosti lze dle Ústavy zasahovat pouze na základě zákona. V roce 2001 byla změněna formulace cíle ČNB dle Ústavy: do té doby byla hlavním cílem péče o stabilitu měny, teď je hlavním cílem péče o cenovou stabilitu (jinak řečeno o řízení výše inflace).

Je třeba analyzovat zákon o ČNB. Podle něj je ČNB nezávislá na našem státu, přestože ovlivňuje hospodářskou situaci státu. Její izolování od státu zapříčiňuje nemožnost státu hájit své ekonomické zájmy. Mnohem lepší by bylo, kdyby vedení ČNB přímo spolupracovalo s vládou a bylo odpovědné před Poslaneckou sněmovnou.

Celkově jde o hlubší problematiku, jedná se o nástroj nadnárodního řízení a přímý důsledek podpisu Washingtonského konsenzu po převratu v r.1989. Je třeba popsat celý mechanismus fungování Bretton-Woodských dohod, Mezinárodního měnového fondu a také výše zmíněného konsenzu.

Územní samospráva (v Ústavě hlava VII)

Dva typy územní samosprávy: Základní územní samosprávný celek = Obec

Vyšší územní samosprávný celek = Kraj

Stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem.

Článek 103, který byl (světe div se) zrušen, říkal, že o názvu kraje si rozhoduje krajské zastupitelstvo. Autoři to zřejmě s „demokratickou“ decentralizací trochu přehnali.

Obce a kraje spravují vlastní území v souladu se zákony a ve věcech, které jim přísluší. Problém je v tom, že čas od času svými kroky nabourávají politiku příslušící státu nebo dokonce politiku svého státu na mezinárodním poli – viz. provokace místního zastupitelstva Prahy 6 při odstranění pomníku maršála Koněva s dalekosáhlými mezinárodněpolitickými a cílenými důsledky. Zde by se měly nastavit jasné mantinely politiky samospráv. Ty dnes nejsou. Zákony vč. Ústavy (viz. výše) jsou zaměřené na ochranu politiky samospráv před politikou státu, ale nijak nechrání politiku státu před politikou samospráv. Měl by existovat zákon, který by vládě, parlamentu nebo prezidentovi v odůvodněných případech umožňoval zrušit krok samosprávy, pokud zasahuje do politiky nebo strategického plánování státu. A hlavně by mělo být zakázané vyjadřování mezinárodně-politických postojů ze strany samospráv. Dnešní jednání našeho státu navenek ukazuje schizofrenii a absolutní nekompetentnost a nesuverenitu státu v zahraniční politice. Jak s námi má kdokoliv jednat, když očividně jako stát nejsme pány vlastní politiky?

Závěr

Pokud chceme být skutečným státem, čeká nás obrovské množství práce. Bude potřeba revidovat celý systém a vůbec paradigma vnímání státu jak ze strany lidu, tak především ze strany elity. Elita ve své dnešní podobě a kompetencích je jen parazitickou přítěží. Musíme vychovat novou národní elitu vyrostlou zdola. Na naši stávající Ústavu by měla vzniknout odpověď, jakási „stínová Ústava“ vyjadřující skutečné zájmy národa a alternativní koncepci samořízení naší země. Ústavou to samozřejmě nekončí a musíme v analýze právní, ideologické a konceptuální základny státnosti České republiky postupovat dál.

Proto, aby mohly změny naší státnosti proběhnout, musí být tento proces dostatečně informačně zajištěn a nasycen. Musíme na příkladu konkrétních probíhajících událostí vytvářet dlouhodobé informační pole o nevýhodách a nesmyslonosti stávající liberální nesuverénní státnosti. Je potřeba pečlivě vysvětlovat veřejnosti příčiny našich problémů vytvořené naší liberální ideologií a liberálním chápáním státu – které nám bylo uměle vnuceno a vsugerováno.

každý podle míry chápání věcí pracuje na svých cílech. Každý ale podle míry nechápání věcí pracuje také. Ale na cílech těch, kteří chápou vice a lépe, než on.“

Ještě konkrétní ukázka skutečné nesuverenity České republiky na závěr Závěru: –

zastavení vývoje české vakcíny proti covidu.

Národ musí pochopit, že stát má být takový, aby dokázal hájit zájmy svého národa. V dnešním pojetí státu je nám podstrčeno, že to nejdůležitější je zabránit zneužití moci ze strany vlastních politiků, že tomu musí být podřízeno úplně všechno a že se to vyřeší jakousi dělbou moci a oddělením moci od státu. Světe div se, nevyřeší. A tolik proklamované zájmy občanů nikdo nehájí, protože vedení státu prakticky nemůže ani vést vlastní politiku, natož aby mohlo nějak hlouběji myslet na zájmy lidu. Bylo snad výše uvedené rozhodnutí „české vlády“ v dlouhodobé zájmu občanů ČR? Pokud si myslíte, že ano, zkuste si k tomu dát i nějaký argument.

Suverenita státu je nezbytným předpokladem skutečné demokracie – ve smyslu vlády lidu pro lid. Je na čase to konečně pochopit. A především je na čase, aby každý z nás, občanů, začal pro tento cíl na svém místě i něco prospěšného dělat.

12 komentářů

  1. Jen zopakuji. Velmi dobrý krok a otevření debaty, jaký stát chceme a jakouo Ústavu mu společně nadiktujeme. Nejde o to bít se v prsa, kdo je větší vlastenec, ale o to pochopit, kdo jako vlastenec i koná. Díky autoru za tenhle krok.

  2. Dvojky filmů bývají často odvar jedničky. Toto pro článek neplatí, druhý díl jsem četl se zatajeným dechem.
    “Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. … Tento odstavec byl do Ústavy přidán až v roce 2001…” ~ ČR vstoupila do EU dne 1.5.2004, ale jak vidím, “ústavně” jsem s tím už dávno počítali…
    “ČNB dle Ústavy: …teď je hlavním cílem péče o cenovou stabilitu (jinak řečeno o řízení výše inflace).” ~ vzhledem k tomu, že si ČNB může libovolně definovat spotřební koše, tak inflaci nejen řídí (ve smyslu koriguje podle toho jak se “chová” tzv. “volný” trh), ale přímo ji určuje; a protože je ČNB na státu nezávislá, tak ji určuje dle potřeb vnějšího řízení

    1. Nevím, jestli na světě vůbec existuje nějaká centrální banka, která by pracovala mimo kuratelu BIS-British Bank-FED-WB. Pokud ano, tak ČNB to nebude. V budoucnu by se měla dostat pod řízení vlády. Nabízí se otázka, jak vlastně bankovní svět vůbec bude vypadat v nejbližších letech.

  3. Nikdy předtím jsem se nad naší ústavou tak nezamýšlel, jako teď. Po přečtení obou článků. Díky za ně. Přemýšlím, jestli by bylo v souladu s touto ústavou – zvláště s existencí čl.9 – změnit ji dílčími úpravami v referendu. Stejným postupem jako to udělal VVP v Rusku. Teď vůbec neřeším obsah těch úprav, ale pouze procesní stránku věci. Navíc se obávám, že podmínkou nutnou, ale nikoliv postačující, bude vyhnání tchoře z jeho brněnské nory.

    1. ústavu můžeme měnit, pokud máme koncepci STÁTU . Ústava ji nenahradí, jen právně kodifikuje.. Nejprve musíme iniciovat a přimět co nejvíce občanů k projevení občanského přání, v jakém státě chceme žít. Několik základních a nepřekročitelných pravidlech fungování. A ty nám dnes v Ústavě NAPROSTO CHYBÍ.

      1. Ano, je to o koncepci státu, která vzejde z lidu. Možná by i ústava měla obsahovat nějaké základní ideologické teze, a v nich i něco o dlouhodobém směřování společnosti / státu. Prostě takovou základní faktologii čitelnou i právním laikům. Jenom tak fantazíruju 🙂

  4. Dobře. Popsali jste současnou ústavu, rozebrali její nedostatky a analyzovali jednotlivé hlavy s tím, co je špatně. V závěru pár obecných vět o tom, že zájmy občanů vlastně nikdo nehájí. Vše je jistě víceméně pravda. Ale to byl jen krok A. Bude následovat krok B? a C? Existuje představa o jejich náplni?
    Kdo udělá koncepci státu? Běžní občané (“dav”) ne, ti mají jiné starosti.
    Kdo sepíše novou ústavu? Běžní občané (“dav”) ne, ti mají jiné starosti.
    Kdo ji posoudí, analyzuje, prodiskutuje, opraví a zkompletuje? Běžní občané (“dav”) ne, ti mají jiné starosti.
    Ano, lidí ji mohou diskutovat ve veřejné diskuzi, pokud jim “elity” dají příležitost.
    A také ji budou schvalovat v referendu, pokud jim “elity” dají možnost.
    Pokud ne, vše zůstane při starém.
    Druhá možnost – toho všecho, co jsem vyjmenoval se skutečně ujmou LIDÉ – běžní občané.
    Kdo se hlásí dobrovolně (vraník a kocour ne, to jsou janci…)??

    1. Zkus začít budovat tento tým. Namísto otázek, Analýzu napsal 22-letý kluk ,běžný mladý občan, to je rozhodně pozoruhodný výkon. Každý pracujeme tam, kde se cítíme být platnými.

      1. Já nejsem konceptuál – jsem jen příslušník “davu”, kterým vy pohrdáte…navíc rebel, kterému není KSB svatá.
        Jedno se vám upřít nedá – teoretizovat umíte; ale vyhrnout si rukávy a začít SKUTEČNĚ pracovat pro vlast – to už je jiná liga. Masarykovi bylu 64 let, když začala I.SV a do obnovení Československa šel “prsama.”
        K “tomu klukovi” – opravdu napsal dobrou analýzu, vzhledem ke svému věku a zkušenostem. Ale starý pardál už jen popichuje zpoza buku…???

        Koncepci státu změní lidé v nejvysšších ústavních funkcích, které tam občané zvolí. A to nemůže být NIKDO ze současných parlamentních stran – možná pár jedinců z SPD má schopnost se na tom podílet a v budoucnosti očištěná a revitalizovaná KSČM – protože ta jako jediná k tomu má předpoklady a program.
        Jestlipak ti aspoň došlo, že každý, kdo to ve volbách hodí straně, která NEMÁ v programu vystoupení z EUNN/NATO, schvaluje/souhlasí s bombardováním Srbska v r. 1999 a schvaluje /souhlasí s válečným zločinem EUNN/NATO spáchaným? Podporujte dál své šerify v tandemovém souhlasu!
        Martine, ta nová Ústava existuje a je připravená k celonárodní diskuzi. Ale všechno má svůj čas…

  5. No vidíš , a dneska jsem zrovna 2 hodiny pracoval osobně s paní doktorkou VV a jejím nejužším týmem. A pžedstav si Vlasto , na jejich žádost. A představ si ještě horší věc. Domluvili jsme se na užitečných věcech. Bez zbytečného vzájemného pokřikování a sebedenunciace. Tak to jdi v klidu vydýchat a pokud mi něvěříš, tak se informuj. A hlavně – dělej už konečně něco užitečného a neplivej kolem sebe své komplexy méněcennosti. U některých jedinců je nejužitečnější, když mlčí, protože nic užitečného nemají. Tak se snaž jim nepodobat.

  6. JA by som povedal iba jedno ani Slovensko, ani dnešné Česko štátmi NIKDY nebudú!!! Tak si to v Nemecku naplánovali v roku 1993, keď nám republiku rozbili -tak ako v roku 1938!!! Spojením dvoch častí sa obe časti POSILNIA.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *