Nedávno, 1. října 2025 bylo 76. výročí založení Čínské lidové republiky, v návaznosti na knihu B. N. Polevého prezentovanou v sérii článků Vše se nejlépe pozná ve srovnání – 30 000 li po Číně, bych chtěla pro nevěřící Tomáše uvést další zdroj se svědectvím o přibližně stejné době, tentokrát český v osobě Marie Majerové, která tam byla o tři roky dříve v roce 1953. Abyste chápali, o čem je řeč, přečtěte si prosím, kdo to nečetl, úvod k té sérii článků B. N. Polevého zde: https://kob-forum.eu/2025/08/14/vse-se-nejlepe-pozna-ve-srovnani-30-000-li-po-cine-od-b-n-poleveho-cast-i/
Mluví Žou Jen, námořník z Darienu:
Kam porosteš, kárával mě otec. Přestaň už, kolohnáte! Neuživím tě! Jedl bys dvakrát denně, kdyby bylo co. Přerostl jsem otce. Přerostl matku. Kukuřičné kaše bylo jen do polosyta. Na oděv nezbývalo. Chodili jsme v hadrech. Lidová Čína dala ty hadry na výstavu. Aby nikdo nezapomínal. [Bohužel už zapomněli a nikdo to nepřipomíná!] Hned vedle brokátů úředníků a hedvábí statkářů. Tak je to dobře! Ať jen každý vidí, jak jsme žili!
Nosil jsem ze skladišť na lodi těžké strojové součástky. Nábřeží bylo japonské a loď japonská, kapitán Japonec a četník Japonec. Bili. Kančíky nás poháněli. Spílali a kopali. Někdy slinu místo platu dali. Ukázali součet, a mlč! Číst, psát? Ach kdež! Nikdo z nás neuměl; školné znamenalo pět stříbrných jüanů. Tedy vlastně tisíc tinů pšenice. Pravé bohatství. A my právě tak stačili vědomostmi spočítat desetinu jüanu denního výdělku. Žili nežili z té desetiny otec, matka a já.
Nosil jsem břemena. Sílily mladé svaly. Z odpadků jídel jsem dospíval. [Dnes opět dospívají z chemických odpadků místo jídla…] Hněval jsem se na svět. Otec ne. Ten se hněval na mne, nikoli na tvrdou japonskou pěst. Otec byl starý a měl péči jen o to, jak mě oženit.
Já však jsem se v nitru bouřil proti žluté japonské drzosti. Zpod obočí jsem pátrával po úsudku druhých nosičů. Viděl jsem v jejich očích vosy nenávisti. Zaradoval jsem se. Zaťal jsem pěst. Porozuměli. Pokročili již dále než já. Věděli, že člověk osaměle trpící nic nezmůže. Měli organizaci. Pověděli mi o ní, a můj přítel Tšin opatřil mi práci na dopravním parníku. Tam bylo možno získávat nové členy. Hořel jsem nadšením a nadějí. Nedbal jsem příliš, že mi otec určil nevěstu. Nemohl jsem mu odporovat. Z úcty k jeho věku a k otcovství. Dal jsem se odnést po feudálním mravu k nevěstě, abych ho nehněval. Byl to stařík zlostný a nad hrobem. Žena mi dala mnoho radosti, ale větší potěšení mi působil růst organizace. Brzy byla celá osádka lodi naše. Japonci nic nepozorovali, vždyť jsme chodili s hlavami stále skloněnými. Jen oči klouzaly po palubě. Pěsti se zatínaly na znamení, že si rozumíme. Že s odporem nosíme náklady uhlí a rud, vydobytých z čínské půdy našimi čínskými bratry pro japonské vydřiduchy. Do uší se vkrádaly šepty o pochodu Osmé armády. Zdálo se nám, že slyšíme jásot osvobozených měst. Němými pohledy jsme si mnoho povídali.
Nespěchal jsem, když Japonci spěchali s nakládáním cenných věcí. Když se naše tiché zpravodajství zmínilo o pomoci Staršího sovětského bratra, ucítil jsem v pažích sílu, jako bych byl dlouhé týdny jedl dvakrát denně dosyta.
Naše ústa prosekla němotu. Šepty se staly hlasitým mumláním. Výkřikům nabádajícím k organizaci pořádkové služby jsme rozuměli jen my. Japonci zvedali kotvy. My jsme naši kotvu nedovolili odpoutat. Blížila se sovětská armáda. Japonci shazovali do moře, co nepobrali na prchající lodi. Sovětská armáda nastupovala k městu. Japonci brali nohy na ramena. Vyvolávali jsme poplašné zvěsti. Japonci se vzdávali. My, čínská milice, jsme odváděli zajatce.
Těch věcí zničených, těch dobrých, krásných strojů, rud, kovů! Nemohli jsme všechno zachránit. Začaly hořet podpálené tkaniny, vyléval se olej z proděravělých cisteren, žbluňkaly do zpěněného moře podminované kvádry nábřeží.
Ale ještě než unikl poslední žlutý ďábel, již pracovala naše organizace. Pořádková služba vítala sovětské bratry. S jejich pomocí zbavila půdu železných třísek. Upravila příjezdové cesty. Zvedla z trosek skladiště i domy.
Málo jsem se zasloužil, jsem nepatrný nosič břemen. Ale posílil jsem podzemní odpor. Strana mě uznala hodným členství. Učím se ve večerní škole číst a psát. V odborných kursech zacházet s lodními přístroji. Pracuji ze všech sil. Mé svaly ztuhly. Hřbet se vypjal. Nový čínský dělnický stát mi dopřál byt, v jakém bydlívali vydřiduši. Brzy budu námořníkem. Za šaty platím třetinu ceny.
Liu Ťü-sian, má milá ženuška, pracuje ve Svazu žen. Vychovává synáčka bez pověr. Naučila se. Už nevěří, že by ho dobrý duch mohl za copánek vytáhnout z vody, kdyby se topil. Dala ho očkovat. Koupila mu sešit a štětec a tuš. Je krásný, můj zlatohnědý chlapec Cao Wen-ting. Nevyroste bez učení jako jeho otec námořník.
Bude chodit do národní školy! [Bohužel i studium v takové národní škole se dá časem účelovým řízením a „reformami“ fakticky uprázdnit, zcela znehodnotit…]
Mluví Liu Ťü-sian, žena námořníkova:
Oj, velké město, město Darien, uspořádaná hromado kamení! Jak mne, obyvatelku hliněné chýše v prašné vesničce, stále ještě ohromuješ zdmi a dlažbou ulic! Zdi tvé nepodléhají dešťům jako vesnické chatrče, a chodníky nezablátí mou černou soukennou obuv s bílou podrážkou. Bála jsem se tě, když mi ponejprv spadla na hlavu tvá šedě plstěná obloha, rozkrájená obrysy střech. Ještě dnes někdy se tě lekám, zvláště při ranním probuzení, opustí-li mě sen a skutečné jitro mi ukáže dnešní mou světnici ze čtyř stran uzavřenou. Ze čtyř stran, kromě okna s květinami, a ty jsou klíčem k příštím dnům! Zatímco rodná chaloupka byla dokořán otevřena všem kolemjdoucím, takže jen noční tma zastírala naši bídu, podlahu z hlíny; ta studila chodidla – a děravé rohože na spaní!
Co se jen se mnou dálo? Stále tomu nemohu uvěřit. Snad jsem se přece jen převtělila na novou bytost a žiji v jiném světě? Ach tiše, tiše, malá Liu Ťü-sian, aby tě neslyšela tajemnice Svazu žen, zasmála by se ti a ty by ses rděla za své staré bludy! Vím, že jsem nezemřela – zemřelo bývalé, já ne!
Zemřelo volání: nejstarší dcero! Nejstarší dcero – nikdy malá Liu Ťü-sian, ne! O svém jménu jsem tenkrát – jak mi to připadá dávno! – sotva věděla. Nejstarší dcero, chop se plačícího sourozence, matka jde na robotu. Jakmile jsem jen unesla na zádech břímě a neupadla pod ním, přivázali mi hadrové nosidlo křížem přes útlou hruď, až jsem dech ztrácela pod tíhou dítěte. Tak jsem v hubeném dospívání nosila a odnosila postupně mladší bratříčky a sestřičky. Ulevilo se mi jedině, když některý zemřel, anebo si jej statkář vzal místo pachtovného. Sotva se udrželi na nožkách, ti drobečkové, a dostali kalhotky vzadu otevřené, již tu byl nový člen rodiny a já jej nosila. Poklesávala mi někdy kolena, když se vrtěl. A jemu se zas překocovala hlava ze slabosti. Tu ji matka podpírala kusem lepenky. I s dítětem na zádech jsem drtila proso, chodila kolem domácího mlýnku, až se mi hlava zatočila a upadla jsem i s dítětem.
Matka zatím pracovala na statkářově poli. Okopávala podzemnici, sázela rýži, očesávala bavlníkové keře. Nepracovala pro nás, ale pro statkáře: za pachtovné, za daně, za úroky z půjček. Zbylo-li něco pro nás, přišli japonští vojáci a sebrali nám to.
Konečně dorostla na chůvu mladší sestřička, ale mně to nepomohlo. Přišla dohazovačka svateb a prohlížela si mě, až mi mráz po těle přebíhal. Věděla jsem, co to znamená. Vydrhnou mě, učešou nepoddajné vlasy, posadí na vytopený kang, pokrytý novou rohoží. O půlnoci přinesou do chýše v krytých nosítkách neznámého muže. Toho mně rodiči určeného. Mne se nikdo neptal. Ani jeho. Jen naši rodiče se kdysi o nás dohodli. Nebylo pomyšlení, že bych se vzepřela starým zvykům – celá ves by ztratila úctu k mé rodině!
A neznámý ten muž bude jistě ošklivý, vždyť jsem chudá, říkala jsem si. Bude zlý, neboť ani můj otec není dobrý. Bude starý a nechutný, neboť koho mladého by rodiče dali do naší bídné chajdy, hemžící se dětmi četnými jako zrnka v klasu rýže, vytřásaném do džberu?
Pocítím rány jeho pěstí. Udělá ze mne služku svých rozmarů. Příští mé dny budou samý pláč a dešťový chlad, ošklivost škorpiona, vlasy bez stužek. Budu rodit děti, aby zemřely.
Plakala jsem a plakala, i když mě bili. S pláčem jsem vítala ranní červánky, s pláčem jsem zavírala oči, když zčernal den.
Jaké probuzení!
Snad jsem se přece jen převtělila? Nikdy přec, co živa jsem, muž tak nemluvil se ženou, jak na mne promluvil on, můj ženich Žou Jen, tehdy nádeník z dalekého města. On byl můj neznámý, tak neznámý jako to město Darien, zděné to město plné lidí, snůška kamení, nábřeží v zeleném příboji mořských vln, hle divy na divy, a největší div jeho mluva.
Nikdy jsem o sobě nic neslyšela. Nejstarší dcero, mi říkali a nikdo Ťü-sian. Nikdy jsem nespatřila, jak vypadám – jen jsem se cítila ubohá a opovržená. Schoulila jsem se do klubíčka a zastřela oči dlaněmi, když se nosítka snesla doprostřed chýše.
On však mě objal s velkým soucitem a něhou. Tušila jsem, že je veliký a silný. Nebil mě, ale hladil. A když se svítání prodíralo stem světelných nitek dírkami v rohoži, zastírající dnes jindy dokořán zející průčelí chaty, stal se jeho jiskřivý zrak mým prvním zrcadlem.
„Tvá řeč, malá milá Ťü-sian,“ šeptal mi, „je vánek lahodící pleti. Tvé oči jsou odraz hvězd na tichém moři. Čelem mi svítíš, půlměsíční záři! Vlasy tvé jsou mořské traviny zčernalé v žáru slunce. Na hrudi ti vyrostly dva zvonečky divokého svlačce. A nožky se dotýkají země poskokem luční kobylky…“
Nikdy jsem neslyšela, že by muž takto mluvil se ženou. Když se mi objevil v denním světle, žasla jsem, jak je veliký, silný a krásný. Mohl mě svými pěstmi zabít jediným úderem. Ale nikdy mě nebil. Odvedl mě sem, do kamenného města Darienu, mezi mramorové sloupy a mořskou pěnu. Ukrýval mě jen před Japonci. A když je vyhnal náš lid s pomocí bílých mocných Su-lien a můj Žou Jen se stal námořníkem, prošed sovětskou školou, naučila jsem se číst.
Píši své jméno štětečkem na hedvábí a říkám si: Jsem to já, chudinka nejstarší dcera pachtýřova, chůva mnohých dětí a otrokyně cizích polí? Neobrátilo se mé tělo v někoho jiného? Ne, ne! Jsem opravdu Liu Ťü-sian, žena námořníkova. Od svého muže vím a synek Cao tu pravdu poznal ve škole: že není fan-šan, není žádného obrácení těla. Fan-šan je temná pověra a my všichni dnes žijeme ve světle naší lidové Číny.
A já jsem Liu Ťü-sian, žena čínského námořníka hrdá občanka čínské země.
Břeh zálivu Tichého oceánu.
Na boku překocené bárky sedí rybář s ročním synkem. Děťátko mu stojí na koleně, jednou ručkou popleskává otce na tvář do ebenova ošlehanou, za druhou nataženou ručku je otec drží, aby bylo vzpřímeno a mohlo se bezpečně oddat pohupování. Kulatá tvářička září radostí, panenky očí pobíhají pod šikmými víčky podobny kuličkám rozlité rtuti, zpod červeného čepečku šibalsky vytrčela štětička lakově černých vlasů.
Otec mluví se synkem jako s dospělým; oba si hledí srozuměle do očí. Chlapec je přešťasten, že se jím otec zabývá; chvilkami zavýskne do jeho samomluvy, jako by mu opravdu rozuměl a odpovídal. V polokruhu na břehu přílivem zaneseném oblázky a lasturami mořských hvězdic, perletí se třpytících slávek a zavitých skořápek s růžovým vnitřkem odpočívají překoceny ještě mnohé jiné loďky, neboť není doba lovu a spustí-li mládež některou bárku s hrkotem oblázků na moře, tedy se jede jen projet navečerním mírem.
Záliv mezi dvěma řadami pahrbků se leskne do růžova a ponenáhlu mění barvu jako lakmusový papír.
Mořská voda odnáší daleko rybářův hlas, možná že až na japonské břehy. I dítě, které slova nechápe, je cele proniknuto zvukem otcovy řeči, takže se chvílemi rozesměje, zadupe nožičkama v plstěných střevících, ducne tátovi čelem o čelo. A rybář tím více podkládá svůj hlas chvěním radostného smíchu:
„Učíme, učíme se smát, maličký Lu-li! Neuměli jsme to, ne, ne! Teď jsme doma, u našeho moře, v naší rybářské obci Sa Pin-tao, kde se tvůj otec narodil a odkud uprchl před Japonci, neboť byl cejchovaný komunista. Víš, co to je, dítě? Nevíš! To znamenalo hlavu na špalek, ano, ano. Nic se neboj, tvůj tatík utekl a dal se k armádě. Nechtěl pracovat pro Japončíky, ale chtěl je vyhnat. Ať si sedí na svém ostrůvku, panovační chlapíci, ať si tam udělají sami pořádek! Viď, že mám pravdu, mám? Jen se směj!
Ale co ti povím, Lu-li! Dostal jsem se daleko od domova, tak daleko, že jsem nerozuměl řeči obyvatel, a byli to přece Číňané jako já! Když jsem se s nimi chtěl dohovořit, musil jsem se naučit znakům. Písmo naše bylo stejné, ba i Japonci mu rozuměli, i Korejci. Velitel si pro vojáky vymyslil takovou hru: Každý jsme nesli na zádech pěkně vystřižený veliký znak. Ten, co pochodoval za námi, naučil se mu za den. A já se zas naučil znaku, nesenému vojínem předem mnou.
Pak jsme zapisovali krátké zprávy na kameny i na telegrafní tyče pro řady vojínů pochodujících za námi. Tak vidíš, jak se tvůj tatík naučil psát. Ty to budeš mít snazší, ty kulihrášku! Budeš chodit do školy, do školičky, hop, hop! Však máme v obci pěknou školu. Ale víš ty, co? Že se tvému tátovi stýskalo po domově přes to, že jsme zažili tolik dobrodružství a neuplynul den, abychom se nezbavili několika vlčích nepřátel? Kudy nás kroky vedly, tudy šla před námi válka. U nádraží rozbitých kolejnic vyhořelé pevnůstky, vedle nich čerstvé nízké mohylky. Všude jen zákopy, ostnatý drát, zbořené mosty, spálené vesnice.
Pomáhali jsme venkovanům stavět hliněné chýše, aby měli alespoň drnový krov nad hlavou. Strhávali jsme z cest ostnatý drát a uvíjeli z něho ploty k zahrádkám. Do čtverečků sítě jsme dovedně vplétali figurky rybářů, vojáků, ryb a buvolů, květin a slunečnic – radost pohledět. Zákopy jsme zahazovali a s polí sváželi zbylou nezdupanou úrodu. Kladli jsme kolejnice a stavěli nová, vesele zdobná cihlová nádraží. Byli jsme už jen mírová armáda.
Lidé znovuzrození osvobozením nám děkovali. Milovali nás. A mně se přece stýskalo. Po našem přímořském kraji se mi stýskalo, po růžovém oblaku stoupajícím od mořských vln do šedé modři hor. Po hladině vzdouvané podzemní tajemnou silou, i když moře hněvivě bije do břehu, i když břeh líně olizuje jako sytý lev kosti. Po slunci zhlížejícím se v mořském zrcadle, po měsíci vystupujícím zpod temných obrysů skal, po Mléčné dráze, kudy k nám přicházejí dětičky jako ty, Lu-li!
Až konečně na mne kraj dechl vůní domova. Holé kopce, zarudlé železnou rudou, více se na nich povaluje rudy než kamení. Bavlníky v řádkách, čepýřící se chocholkami zralých prasklých plodnic. Skalky ostře z nitra země vyčnělé a kolem nich cípky půdy pečlivě obdělané. Na malých políčkách, křivolakých a zpodpíraných kamennými teráskami, hle, muž v teplém prošívaném kabátci zasazuje do země pluh a žena táhne. Nedostali ještě mezka, ale dostanou ho. Zatím si pomáhají sami. Země nesmí zůstat neobdělána.
Naše holá země! Kamenitá země severu, žádná spraš sama sebou úrodná; domky z kamene, domky s okny, s komíny, jen kovář buší perlíkem při otevřených dveřích. Na loužích je voda okolo trávy zamrzlá, je konec teplým nocím, a protože opadla, rozbil se led podobný sklu a drží se střípky na stéblech. Jsem doma, hej, jsem doma, mezi lidmi oblečenými do černých vatovek, s kožišinovými ušankami. Již nepochodujeme, vezou nás; vyhnali Japonce a my jedeme domů, budeme lovit ryby, vážit je a solit, a vozit do města Darienu, které je dnes naše, do krásného města Darienu s nádherným přístavem.
Rozhlehlá skladiště darienských doků jsou zase plná zboží, i pod širou oblohou jsou bohaté skládky pěkně přikryté velikými žlutými rohožemi. Po koutech nahromadili rezavé železo shledané v prostranstvích, kde se bojovalo. Mezi skladiště zajíždějí vlaky s leskle černými kusy fu-šunského uhlí, s kmeny stromů u nás nevídaných, s pražci i prkny, s auty novými i opravenými; a to všechno hlídá obrněný vlak, stráže stojí s bodákem na pušce, volám:
‚Buďte zdrávi, tchung-č´-men, soudruzi!‘
Jsem doma; ještě den, a spatřím svou rybářskou ves, svou Sa Pin-tao. Dnes ještě počkám, až v Darienu vyřídí mé listiny.
‚Dalnyj?‘ usmívá se na mne Su-lien, sovětský voják, vida můj plátěný štítek člena Osvobozenecké armády. Ukazuje mi cestu k loděnici.
‚Dalnyj,‘ odpovídám vesele. ‚Sa Pin-tao.‘
Vdechuji slanost moře, nastavuji tvář jemné vodní tříšti příboje. Kolkolem radostný hluk kladiv, jeřábů, vrtaček, modrý blesk autogenních svařovačů. Chodím si mezi osvobozenými pracovníky a je mi, jako bych se už plavil po rodném moři. Všude kolem Číňané, všude, všude! Vedle nich učitelé – Su-lien.
Div a zázrak! Oči si vykoukám, nemohu se nasytit. Vždyť loděnice tu byla od roku 1905. Dřív než jsem se sám narodil, i ty, Lu-li! Čtyřicet let si Japonci hospodařili po svém: švihali Číňany důtkami a bičíky, hnali je do nejhrubší práce, na flíčku prostranství soustředili slévárnu, pravé peklo, a dílny pokrývali jen železnými pláty na konstrukcích.
A dnes? Co tam viděl tvůj tatík, Lu-li? Krásné cihlové pracovní haly, mistry Číňany, inženýry Číňany, náměstka ředitele Číňana, a to všecko než zadní voj Osvobozenecké armády došel z Jen-anu k moři! V suchých docích kostry nových lodí oranžově zářící suříkovým nátěrem, řádku novoučkých obrněnců křižníků, hlídačů pobřeží, a pochroumané parníky, které se budou opravovat, natírat a na nichž už nebude japonský nápis MARU, ale nové čínské jméno: Průzračný, Vítěz, Pionýr, Silák!
Děťátko moje! Nazejtří jsem si slavně vyšlapoval z Darienu do naší vsi. Viděl jsem ve městě krásné nové sady Sun Jat-senovy a děti se kupily kolem klecí s mořskými orli, volavkami, jeřáby a pestrými zpěváčky, kolem ohrady s velbloudem a slonem, kterého dostal předseda Mao od vietnamského generála. Právě ho odvážejí na jih, u nás by mu bylo zima. V lesíku na stráni známá budova. Ale není to již hotel imperialistů, je tam sanatorium pro dělníky.
Hnedle mě pěšina přivedla na kraj moře. Rackové mi zakřičeli na uvítanou. Předháněli se s tryskovými letadly. Dávno neslyšený šum mírného příboje se sladil s tlukotem mého srdce. A už si zpívám přímořskou notou, tou kolébavou, táhlou, do dálky uplývající. Potkávám řady kár vysoko naložených, to naši rolníci vezou první dodávku státu, neboť Sa Pin-tao je jen z poloviny rybářská ves. Teď se cesta uhýbá vpravo, mezi domky; jsem doma, doplul jsem, tady zakotvím!
Číňané jezdí po mořích celého světa, Lu-li, ale jsou přístavy, kde je nepouštějí na břeh!
Tento břeh mě však přijal s hlaholem a s poklonami. Čekali na mne v družstvu, neboť lovy byly bohaté, za třicet miliónů jüanů vylovili denně ryb! Čekala na mne má matka a čekala i tvá matka, Lu-li! Čekal na mne záliv Pchaj a všechny šavlové ryby a všechny ryby žlutého kvítku, které jsem od těch dob nalovil.
A potom jsem zase čekal já na tebe, Lu-li – a teď jsi tady, jsi můj prvorozený, dostal jsi červený čepeček, aj, aj, je pěkný jako zapadající sluníčko! Pět drahocenností života ti přáli tvé tetičky: zdraví, blahobyt, lásku, vysoký věk, lehkou smrt. Ale kdo by na takové věci myslil? Já, já ti přeju, maličký můj, že ses narodil do téhle znamenité doby, a že je dnes tvé tohle krásné moře, tvé a tvých druhů!“
Rybář se zamilovaně dívá na své ročňátko a zvedl mu ručku, aby ukázala na tiše šplouchající moře.
Pod rozdrobeným stínem křivolakého akátu se krčí čtveřice domků do čtverce sestavených, uprostřed hospodářský dvůr.
Každé stavení má jedinou světnici s hliněným ohništěm v předsíňce, podlaha je také udusaná hlína. Půl velké světnice zabírá kang, nízká pec pokrytá čistými rohožemi z umně spleteného tenkého rákosu. V koutě se vrší vatované pokrývky a povlaky na nich se pestří květy. Dřevěné mřížky v okně jsou sestaveny do jemného ornamentu; mezi nimi není sklo, jen pergamenový papír. Nažloutlé světlo se klade na tváře četného shromáždění. Lidé posedávají po dvou na stoličkách bez opěradel, na židlích, opírají se o stůl. Jsou tu hosté z Československa, ani první, ani poslední, je předseda obecního výboru Wang Liang, muži za družstvo, mládenci za mládež, děti sedí na bobku, kde se dá. Pionýrka Jang I-jüan se skrčila s novými malými přáteli za kopec pokrývek, pionýr Ťin Pao je v pohotovosti u dveří.
Uprostřed shromáždění osmahlých tváří a v průsečíku jiskřících očí stojí ona, dnes hlavní žena v obci sdružené s Vinařicemi u Mělníka, předsedkyně Svazu žen, sotva třicetiletá hezká žena oslňujících zubů, s vlasy černými až do fialova. Cchaj Jü-lan je ve svátečně okvítkované kazajce, ani kalhoty nemá pracovní, do půli lýtek zúžené, ale dlouhé a široké. Zjedná si ticho, jak se tomu naučila na schůzích a spustí bohatě modulovanou řeč, hned bolestně žalobnou, hned vítězně pozdviženou:
„Prohlédli jste si, soudruzi, naši ves Čang-kuo-čuang. Viděli jste srdce obce, dvůr družstva plný kukuřice a bobů, prohlédli jste si Kulturní dům, školu a všechny nové domky, kolik jsme jich nastavěli od pozemkové reformy. Shledali jste, že máme mnoho zdravých dětí a mnoho šťastných manželů. Vskutku si nenaříkáme tohoto roku třiapadesátého, neboť všechno u nás kvete, plodí, proměňuje se den ze dne; zima i pod sněhem nalévá poupata.
Avšak tato přítomnost trvá teprve čtyři léta. Kratičká čtyři léta za dlouhé, předlouhé věky neštěstí! Ještě nedávno žil v těchto zdech statkář. Žil v dvacateru staveních naší obce, a žil i ve svých domech ve městě. Žil si a nepracoval. Bral nájem, bral daně, bral úroky z půjčených peněz a úroky z úroků. Když rolník, jeho nájemce, už neměl nic, čím by statkáři zaplatil, tehdy mu statkář sebral půdu, sebral dům, sebral mu ženu, byla-li hezká, sebral mladičkou dceru a sebral i dítě. Rolník si potom vyhrabal díru do země a pojídal lebedu, loupal kůru z akátů. Neměl půdu, nemohl pracovat, nestál za jediného mezka. Hubl, tratil se, bezmocný a opovržený, až padl hlady, živá mrtvola.
Nezemřel sám. Po celé Číně kosily hladomory lid oddaný plodivé zemi, zemi ukradené. Mřeli dospělí a hynuly děti. Rolnické děti v celé polovině zrozených jsme zahrabávali do země s tvářičkami slitými do jediného strašného neštovicového boláku. Žebrali jsme dům od domu, vláčeli za sebou kostřičky umírajících chlapečků a děvčátek. Hynuli jsme v pustinách a v dravém proudu řek, kde jsme hledali nicotu. Prodávali jsme dcery, manželky, sestry, aby i ony nepadly hladnou smrtí a abychom si sami opatřili jídlo ještě na několik dní života. V hadrech jsme chodili a mulám záviděli. Lásku jsme neznali, něhu jsme nepocítili, přátelství nám bylo odepřeno, spravedlnost byla za tisíci horami a právo zemřelo. Stálo za to žít v žluté, chorobné nenávisti pod kopanci, v nepřátelství, bez dovolání, opuštěni jako neduživá písklata vyhozená z hnízda?
Nestálo za to žít. Proto se čínský lid bouřil, proto bezmocně krvácel ve vzpourách, proto, když bída rdousila, nacházel poslední sílu se vzepřít a mstít se na cizopasných vládcích. Neměl však myšlenku, která by jeho sílu zachytila a vedla. Neměl jasný cíl. Neznal cestu k vykoupení. A byla taková cesta, byla taková myšlenka, a byla taková strana! Od založení Komunistické strany Číny se rolníci v mnohých oblastech naší veliké země začali řídit její myšlenkou. Od těch dob mají jejich boje přesný cíl. A třebaže trvalo ještě tolik let, než lid k tomu cíli dospěl, přece jsme po celou tu dobu měli naději.
Naděje nás nezklamala. Žijeme novým životem. Je nás ve vsi 1415 lidí, je nás 345 rodin. Máme spotřební družstvo, máme 17 skupin vzájemné pomoci a zemědělské družstvo. Dřív jsme ani nevěděli, co to je. Za rok po založení prodalo družstvo 400 metrů tkanin. Ženy si oblékly nové blůzy a děti dostaly kalhotky na nahá tělíčka. Jen si představte ten skok! Dnes prodá družstvo 400 metrů za měsíc! A mouky, mouky prodalo družstvo dvakrát víc za měsíc než na začátku svého trvání za rok.
Vždyť, drazí soudruzi, my, kteří jsme dřív na ohništi vařili jen vodu a ani jednou za den se dosyta nenajedli, dnes vaříme a jíme dobré zeleninové jídlo třikrát denně, třikrát denně, a z toho je jedno jídlo z mouky, z dobré, vydatné, chutné mouky, anebo z masa.
Směli jsme vás pohostit tím, co nám dala dobrotivá země, kterou rádi vzděláváme, vždyť je dnes po dlouhých věcích zase naše, náleží nám, co na ní pracujeme. Jedli jste s námi masové knedlíčky a chutnaly vám. Jedli jste naše zapražené zelí a chválili jste je. Pochutnávali jste si na sladkých bramborách, topinamburech máčených v kandisovaném cukru a obalených cicvárovým semínkem. Dvakrát jsme je nesli na stůl. Přesvědčili jste se, jak dobře žijeme, a to je jen začátek! Budeme žít ještě lépe! Vždyť se teprve učíme hospodařit a náš agronom vám čísly dokázal, jak vděčná je naše půda, když se jí zabýváme.
Avšak největší změna se stala s námi, se ženami. Lidová vláda nám místo ověnčených nosítek pro nevěstu dala nový manželský zákon. Láska dnes věnčí nové manželské páry, a svobodná je nejen půda, vracející rolníku zrno za jeho pot, ale svobodná je i žena. Vyletěla křídly zlatého ptáka fénixe z popelu svého ponížení. Hned nazítří po vyhlášení zákona se rozešlo v naší obci devatenáct nešťastných manželství a devětadvaceti šťastným párům byla svatební písní láska. Nebudou již naše dívky skákat do studen z bázně před neznámým manželem jim přisouzeným a nebude rodina manželova mrskat bez trestu ženu, která se vzepřela surovému týrání! Bijeme pověry rudým kladivem. K půdě shýbáme už nejen hřbet, ale skláníme k ní přemýšlivou hlavu.
Traktor, váš dar, soudruzi z Československa, nás naučil vytěžit hlubokou orbou z každého mou půdy dvakrát tolik tinů obilí. Traktorista nám vychovává dvě dívky, aby ho mohly zastat. Ušetřili jsme lidskou sílu tím strojem, i sílu mezka. Lidé staví nová pěkná obydlí: sto deset pokojů nových a sto dvacet opravených za tak krátkou dobu! Za ten čas nám neumřelo ani jedno dítě ze sto sedmi, co se jich narodilo.
A jaký nezměrný čas je před námi, soudruzi! Všechen naplníme radostí, neboť dnes je všechno radost, i orba, stavba, žně, učení, děti, láska!“ [Tím bohužel boj neskončil, nepřítel je velice zákeřný a vytrvalý. Když se lidé přestanou o řízení zajímat s tím, že už je vše vybojována a na dobré cestě, tak opět otočí oj a nasměruje je nepozorovaně zpět na cestu do pekla… Dnes se jím může stát peklo digitální. Digitalizace sama o sobě je jen nástroj, otázkou však zůstává, kdo ji má ve svých rukou a jak ji použije. Lidé bděte! Dobře si pamatujte, že už dříve bylo dost zdrojů, aby lidé nehladověli a měli kde bydlet, jenže to nebylo cílem. Jakmile se změnil, šlo to všude, v SSSR, u nás i v Číně. Je dnes cílem, aby se lidem život usnadňoval, nebo naopak neusnadňoval?! Máme více strojů, počítače, a přesto se nám nežije snadněji, jídlo je nekvalitní, zdraví národa se zhoršuje, porodnost stabilně klesá, bydlení je pro mladé nedostupné, energetické zdroje se ruší, nové nestaví a vracíme se pomalu ale jistě tam, kde už jsme jednou byli. Budeme opět pracovat jen na pachtovné, daně, úroky z půjček a různé emisní povolenky, které s ochranou přírody nemají vůbec nic společného?]