Stalinova ekonomika II.

Na Zakázaném vzdělání vyšla v překladu nová kniha Stalinova ekonomika od Valentina Jurjeviče Katasonova, rok vydání 2014 a 2016 (doktor ekonomických věd, profesor katedry mezinárodních financí Moskevské státní vysoké školy mezinárodních vztahů ministerstva zahraničních věcí Ruské federace, předseda Ruské ekonomické společnosti S. F. Šaranova) https://www.zakazanevzdelani.cz/#VJK-SE-A. Je třeba ji hodnotit prizmatem Koncepce sociální bezpečnosti, protože některé jeho závěry nejsou plně v souladu s teorií řízení v jejím rámci, přesto je kniha velmi dobrá a obsahuje mnoho zajímavých údajů.

Další úryvky jsou z první kapitoly O Stalinově ekonomice a vyšších cílech. (Moje komentáře jsou uvedeny kurzívou a tučná vyčlenění v textu jsou také moje.)

O „ekonomickém zázraku“ a Stalinově ekonomice

V roce 1913 činil podíl Ruska na světové průmyslové výrobě přibližně 4% a k roku 1937 již dosáhl 10%. V polovině 70. let tento ukazatel dosáhl 20% a zůstal na uvedené úrovni až do začátku přestavby. Nejrychlejšího rozvoje průmyslové výroby bylo dosaženo v průběhu dvou období sovětské historie: ve 30. letech a 50. letech.

Prvním obdobím bylo období industrializace, která probíhala v podmínkách mobilizační ekonomiky. Z hlediska celkového objemu hrubého domácího produktu (HDP) a výroby průmyslových výrobků se dostal Sovětský svaz v polovině 30. let na první místo v Evropě a na druhé místo na světě po Spojených státech, když výrazně předstihl Německo, Británii i Francii. Za necelá tři pětiletá období bylo v SSSR postaveno 364 nových měst a vybudováno a uvedeno do provozu 9 tisíc velkých podniků – to znamená kolosální počet dvou podniků denně! Mobilizační ekonomika samozřejmě vyžadovala maximální využití všech zdrojů. Nicméně i tak, v předvečer války, byla životní úroveň lidí výrazně vyšší než na začátku prvního pětiletého plánu. (Oč vyšší úroveň je v naší republice za 30 let kapitalistické „demokracie“, ptám se?)

Druhým obdobím bylo období ekonomického rozvoje založené na modelu, který za aktivní účasti J. V. Stalina vznikl po válce. Ze setrvačnosti tento model působil řadu let po Stalinově smrti, do doby zahájení různých hospodářských experimentů N. S. Chruščova. V průběhu let 1951 až 1960 HDP SSSR vzrostl více než 3x a zemědělská produkce o 60%. Jestliže v roce 1950 dosahovala úroveň průmyslové výroby v SSSR 25% ve srovnání s úrovní v USA, tak v roce 1960 to již bylo 50%. (A opět dodávám, aniž by SSSR musel okrádat zbytek světa!)

Stalinova ekonomika – tabuizované téma (pročpak asi?!)

Nejsem první, kdo věnuje pozornost Stalinovu „ekonomickému zázraku“. Ostatní autoři při jeho objasňování správně zdůrazňují, že byl vytvořen principiálně nový ekonomický model, zcela odlišný od modelů „tržního hospodářství“ Západu (od kapitalistických ekonomických modelů). (Nezapomínejme v tomto ohledu, že ekonomická priorita je až čtvrtá priorita řízení z šesti, zde sehrála hlavní roli ohlášená koncepce, které se čtvrtá priorita následně podřídila! Čímž nijak nesnižuji její nesmírnou důležitost!)

První léta sovětských hospodářských dějin byla ekonomikou „válečného komunismu“ (1917 až 1921). Jednalo se o speciální model ekonomiky, který samozřejmě neměl nic společného s tržním modelem, a navíc ho nazývali „odpůrcem trhu“. Avšak tento model ani nemůže být nazýván sovětským. Někteří autoři se pokoušeli ať už z důvodu nepochopení anebo záměrně dávat rovnítko mezi ekonomiku „válečného komunismu“ a Stalinovu ekonomiku. Pokud by měl být „válečný komunismus“ zosobněn, pak by měl být nazýván ekonomikou Lenina a Trockého.

Prvky modelu tržního hospodářství byly zavedeny pouze v počátečním období historie SSSR (v období NEPu 1921 až 1929), a potom až v posledním období historie (v průběhu Gorbačovovy přestavby v letech 1985 – až 1991). Pokud si tento model zosobníte, lze ho nazvat ekonomikou Bucharina a Gorbačova. Připomínám, že ve 20. letech minulého století byl Nikolaj Bucharin považován za hlavního ideologa strany a obhajoval budování socialismu a komunismu právě na základě trženích principů! (Jaká náhoda, že s na tom s Gorbačovem tak shodli, že?) Později se stal aktivním členem „nové opozice“, která ostře oponovala ekonomickému modelu, který navrhl J. V. Stalin a jeho stoupenci.

Přibližně dalších 25 let /1961 až 1985) bylo obdobím takzvané stagnační ekonomiky, kdy tržní model ekonomiky ještě zaveden nebyl, ale sovětský model ekonomiky byl pomalu zevnitř rozrušován různými dílčími „zlepšeními“, která nezvyšovala jeho efektivitu, ale pouze ho diskreditovala, takže na konci existence SSSR mohli poskoci přestavby mohutným hladem prohlásit: „sovětský model není účinný, musí být nahrazen tržním.“

Dnes u nás převládá pluralita názorů. Možná, že někdo vidí vady v sovětském modelu ekonomiky a líbí se mu model tržního hospodářství. Je však překvapující, že dnes je 99,99% všech informací vztahujících se k ekonomice věnováno tržnímu hospodářství. Zbývajících 0,01% se týká sovětského modelu ekonomiky (Stalinova modelu ekonomiky). Přitom ve zprávách, článcích a knihách není téměř žádný podrobný popis tohoto modelu, vše je omezeno na bezpředmětnou kritiku s tradičním závěrem, že se jedná o ekonomiku administrativního řízení. Neexistují žádné srozumitelné definice této ekonomiky s výjimkou toho, že je to opak tržního hospodářství. Zdá se, že autorem tohoto „hodnocení“, vzniklého na úsvitu přestavby, byl ekonom Gavril Popov, jeden z nejhorlivějších „tvůrců trhu“. Administrativně řízená ekonomika je něco jako rozsudek, který nelze ospravedlnit. Domnívám se, že důvod mlčení o tématu „sovětský model ekonomiky“ lze vysvětlit velmi jednoduše – pořádna komparativní analýza obou modelů je pro ty, kdo prosazují ideologii tržního hospodářství, velmi nepříznivá. Taková je propagandistická politika „Washingtonského oblastního stranického výboru.“

Z prací klasiků marxismu je dobře známo, že nejvýznamnějším rozporem kapitalismu je rozpor mezi společenským charakterem výroby a soukromou formou přivlastnění výsledků výroby. Nejdůležitějším principem Stalinovy ekonomiky je společenský charakter přivlastnění výsledků výroby, který odstraňuje tento „prokletý“ rozpor kapitalismu.

Princip rozdělování výsledků práce je doplněn principem veřejného přivlastnění. Konkrétně jde o skutečnost, že nadhodnota produktu vytvořeného společnou prací je poměrně rovnoměrně rozdělena mezi všechny členy společnosti prostřednictvím mechanismu snižování maloobchodních cen spotřebního zboží a služeb a prostřednictvím doplňování fondu společenské spotřeby.  Stalin dokonce navrhl přechod na bezplatnou distribuci tak životně důležitého produktu, jako je chleba (o tom mluvil krátce po skončení 2. světové války a uvedl rok 1960 jako přibližnou dobu, kdy by k tomu mělo dojít).

Vysvětlivka: Fond společenské spotřeby (Slovník politické ekonomie, Svoboda, Praha 1982): Z fondu společenské spotřeby socialistické společnosti se hradilo bezplatné vzdělání a zvyšování kvalifikace, výdaje na zdravotnictví, přídavky, důchody, stipendia studentů, proplácení řádné dovolené, bezplatné poukazy do ozdravoven a na rekreaci, náklady na předškolní zařízení a řada dalších položek. Patřili sem nevýrobní investice určené k uspokojování rozmanitých potřeb společnosti (budovy a obytná zařízení, sociální, kulturní, administrativní budovy a zařízení, zařízení pro obranu a podobně). Tyto položky byly financovány především ze státního rozpočtu. Menší část nákladů se hradila z prostředků podniků (sdružení), z fondu kulturních a sociálních potřeb a z fondu bytové výstavby, z prostředků fondu sociálního pojištění a sociálního zajištění aj.

Dalším klíčovým principem je zaměření se především na naturální (fyzické) ukazatele při plánování a hodnocení výsledků hospodářské činnosti. Hodnotové (cenové) ukazatele byly jednak poměrně relativní (zejména v sféře výroby, ale ne v maloobchodě), jednak sehrály podpůrnou roli a zisk nebyl nejdůležitějším ukazatelem. Hlavním kritériem efektivity nebylo zvýšení peněžního zisku, ale snížení výrobních nákladů.

O plánovitém charakteru Stalinovy ekonomiky

Zvláštní pozornost by měla být věnována plánovitém charakteru ekonomiky. Kritici Stalinova modelu o něm používají hanlivou frázi „administrativně řízený systém“, přičemž mají především na mysli, že se jedná o národohospodářské plánování. Dlouhodobé plánování budoucích celospolečenských přínosů národního hospodářství je totiž protikladem tržního hospodářství, zaměřeného na zisk a individuálního obohacování se. Ve Stalinově modelu se jedná především o takzvané direktivní plánování, ve kterém má plán status zákona a podléhá povinnému provedení. Na rozdíl od takzvaného indikativního (orientačního) plánování, které se po druhé světové válce používalo v západní Evropě a Japonsku, a které má pro subjekty ekonomické činnosti charakter pouhého doporučení a orientace. Mimochodem, direktivní plánování nebylo vlastní pouze Stalinově ekonomice, ale existuje i dnes. Ptáte se kde? Ve velkých korporacích!

Kdybychom neměli plánovací centrum, které by zabezpečovalo soběstačnost národního hospodářství, průmysl by se rozvíjel úplně jiným způsobem, vše by začalo od lehkého průmyslu a ne od toho těžkého. Převrátili jsme zákonitosti kapitalistické ekonomiky vzhůru nohama. Začali jsem výstavbu průmyslu těžkým průmyslem místo lehkého a vyhráli jsme. Bez plánovité ekonomiky by to nebylo možné. Jaký byl vývoj kapitalistické ekonomiky? Ve všech zemích se začínalo s lehkým průmyslem. Proč? Protože lehký průmysl dosahuje největšího zisku. A jaký zájem mají jednotliví kapitalisté na vývoji metalurgie, ropného průmyslu a podobných odvětví? Pro ně je důležitý zisk, a zisk přináší především lehký průmysl. My jsme začali těžkým průmyslem, a to je znak toho, že jsme nebyli přívěskem kapitalistického hospodářství. Otázka rentability byla podřízena naší výstavbě, především těžkému průmyslu, který vyžaduje velké investice od státu a je jasné, že zpočátku není rentabilní.

V SSSR byly použity některé plánovací metody, které do té doby nebyly známy ani těm „nejpřednějším“ zahraničním manažerům a ekonomům. Jednalo se především o meziodvětvovou bilanci rovnováhy, pomocí které se určují proporce objemů směny meziproduktů mezi jednotlivými odvětvími a struktura produkce finálních produktů při daném objemu výroby. Tyto proporce jsou popsány odpovídajícími rovnicemi. Předpokládá se, že modely meziodvětvové bilanční rovnováhy (na Západě se často nazývají modely „vstup-výstup“, „input-output“) byly vyvinuty ruským emigrantem porevoluční vlny Vasilijem Leontěvem (1906 – 1999), kterému za to byla dokonce udělena Nobelova cena za ekonomii. Nicméně již v první polovině 20. let se ve Státní plánovací komisi SSSR využívala meziodvětvová bilance rovnováhy, tedy ještě dávno předtím, než Leontěv publikoval svůj první článek na toto téma.

Stalinova ekonomika jako obrovská korporace

Sovětský model ekonomiky může být přirovnán k obrovské korporaci nazvané SSSR, sestávající ze samostatných dílenských cechů a pracovišť výrobních závodů, které spolupracují na vytvoření jednoho výsledného produktu. Jako kvalita výsledného produktu se nebere v úvahu finanční výsledek (zisk), nýbrž soubor konkrétních výrobků a služeb, které uspokojují společenské a osobní potřeby. Ukazatele společenského produktu (a jeho prvků) v cenovém vyjádření slouží pouze jako vodítko při provádění ročních a pětiletých plánů a při hodnocení výsledků realizace plánů.

Mimochodem, podobné schéma organizace a řízení existuje v největších západních korporacích (zejména nadnárodních), spojených s reálným sektorem ekonomiky. V jejich rámci neexistují žádné tržní vztahy; existují smluvní rozpočty založené na vnitropodnikových převodních cenách. Klíčový rozdíl mezi modelem západní korporace a Stalinovým modelem je v tom, že korporace jsou vlastněny soukromými vlastníky, jejich činnost je primárně zaměřena na finanční výsledek (zisk) a hospodářský výsledek není rozdělován mezi pracovníky, ale privatizován vlastníkem korporace.

Zde bych dodala, že z pohledu řízení, považujeme-li státy z nadnárodního hlediska (z hlediska globální „elity“) za jakési řízené celky, dají se takto velice snadno z jednoho státu vyvádět zdroje do jiného – kde mají v důsledku toho lidé potom v průměru vyšší životní úroveň, nebo kde je v daném okamžiku zapotřebí z politického hlediska něco zafinancovat, třeba zbrojení, které není v jiném státě právě politicky průchodné a tak dále a tak podobně. Jedná se tedy z nadnárodní úrovně o řízený proces. Informace o hospodářství jednotlivých států dodávají nadnárodnímu řízení například nadnárodní auditorské firmy, jejichž dozor nad firmami je ve státech proto uzákoněn!

Stalinova ekonomika: prověrka životem (praxe je kritériem pravdy)

Stalinova ekonomika prošla zkouškou času. Pokud nechcete být zaujatým protivníkem nebo přímo nepřítelem Ruska, pak by mělo být uznáno, že Stalinova ekonomika umožnila:

• Zajistit překonání stoleté hospodářské zaostalosti země (důsledek to „skvělé“ carské vlády dodávám já) a stát se vedle Spojených států vedoucí ekonomickou mocností světa;
• Vytvořit jednotný národohospodářský komplex, který umožnil SSSR stát se zemí nezávislou na světovém trhu;
• Porazit nejsilnějšího nepřítele ve 2. světové válce – hitlerovské Německo a země hitlerovské koalice;
• Zajistit stálý růst blahobytu lidí na základě důsledného snižování výrobních nákladů;
• Ukázat celému světu neefektivnost takzvaného tržního (kapitalistického) hospodářství a přesměrovat mnoho zemí na cestu takzvaného nekapitalistického rozvoje;
• Zajistit vojenskou bezpečnost země prostřednictvím vytvoření jaderných zbraní.