Principy lidovlády

Proběhly volby, dopadly dle reálné mravnosti obyvatel ČR. V reakci na volby se mezi studenty koncepce objevil názor, že bychom měli začít aktivity směřující (dříve či později) k vytvoření politické „konceptuální“ strany. Máme tu zkušenost z Ruska, kde proběhly dva pokusy o vytvoření „konceptuálních“ stran, a oba pokusy nakonec většina „konceptuálů“ přestala podporovat, protože ty strany ovládli psychotrockisté. Tato zkušenost se diskutovala na staré diskusi na vodaksb.eu a já si z této diskuse odnesl svůj závěr, že dle současné reálné mravnosti je ovládnutí psychotrockisty zákonité. Znalost tlustých knih totiž není zárukou lidského typu psychiky a potřebné mravnosti. Je totiž možné plně ovládat a používat terminologii KSB, ale reálně žít podle úplně jiných principů. Tuto situaci asi nejlépe popisuje přísloví: „Káže vodu, pije víno“. Aby toto nebylo možné, je třeba (alespoň podle mě) postupovat jinak než pomocí stávajících demokratických procedur. Proto tento článek, rád bych k tomuto tématu podnítil diskusi.

Nejprve bych se chtěl zastavit u názvu článku. Většinou se v souvislosti s vládou lidu používá řecký pojem demokracie, překládaný jako vláda lidu.  Odkazuje se tím na antickou minulost vlády lidu (Atény, Římský senát). Na počátku novověku se demokracie nejprve objevila v bohaté koloniální Anglii (tj. v okamžiku, kdy se z Anglie stalo centrum koncentrace řízení) a za nejúspěšnější demokracii jsou považovány Spojené státy Americké (rozbor proč je demokracie v USA při prosazování svých agend tak úspěšná – viz kniha VP SSSR „Sad“ roste sám?…). Tyto demokratické státy zbytek světa z demokracie mentorují a prosazují přes ní svoji agendu, která však nemá s ideou vlády lidu až zas tak moc společného. To mentorování z demokracie došlo tak daleko, že označení nějakého režimu jako „demokratického“ bývá parafrázováno jako „proamerického“.  Navíc, když slyším slovo demokracie, tak se mi vybavuje démon kracie (vláda démonů) viz. https://www.matrix-2001.cz/clanek/povest-o-vzniku-demokracie-1401.

Pojem demokracie nebo dokonce dnes populární liberální demokracie používá i VP SSSR v Základech sociologie 5, str. 233-235.

„Východiskem z pasti nekompetentnosti představitelů falešné demokracie s přechodem k reálné lidovládě je, že se politicky aktivní část obyvatelstva dostane na takovou úroveň chápání světa, která jí umožní uplatňovat žrečskou – konceptuální moc. Pouze v této variantě je společnost schopná podřídit si státnost a nestát se rukojmím a nevolníkem korporace, která si uzurpovala nebo podřídila státní moc. A to jsou úkoly instituce rodiny a instituce vzdělávacího systému.

…

Společnost jako celek není připravená na reálnou demokracii (lidovládu), protože v ní není kompetentní kvalifikovaná většina, a proto je ovladatelná prostřednictvím různorodých „politických technologií“.

Vzhledem k tomu, že žijeme v přechodném procesu od davo-„elitářství“ k civilizaci lidskosti, kde musí být na jedné straně zajišťována vzájemná shoda státnosti (systému řízení) a společnosti (objektu řízení) a okolností jejího života a na druhé straně nemůže být ten ideální stát epochy lidskosti funkčně způsobilý v tomto přechodném období ani dříve v epoše stabilního davo-„elitářství“, nepokoušíme se ho budovat a nenavrhujeme zavádět jeho model. A stát vzdálený normám civilizace lidskosti a podřízený vládnoucí „elitě“ v podstatě není funkční ve vztahu k úkolu přechodu k civilizaci lidskosti. Z tohoto důvodu je účelné poskytnout jeho státnosti možnost být takovou, jakou ji formuje „elita“. Tato „elitářská“ státnost se stejně nevyhnutelně buď zhroutí, nebo přemění, půjde-li společnost sama směrem k civilizaci lidskosti; dojde k tomu kvůli stejné řídící zákonitosti, která vyžaduje shodu mezi systémem řízení a objektem řízení. A zda se zhroutí nebo postupně přemění nezáleží na „elitě“, ale na rychlosti proměny samotné společnosti. Proto je hlavním faktorem umožňujícím vyhnout se sociokulturnímu krachu osobní práce na sobě samém co možná nejširšího okruhu lidí a uplatňování jejich úspěchů v tomto směru v účelném samovolném působení na všechny společenské instituce. „

Tučně zvýrazněné je i mojí odpovědí na otázku vytvoření konceptuální politické strany. Zatím považuji za vhodnější ponechat politiku státu a státnosti v podobě, jak ji formuje současná elita. Jedním z prioritních úkolů dneška je práce na dlouhodobých statistikách rozdělení typů psychiky směrem k lidskému typu psychiky a vytvoření podmínek k tomu, aby se dostatečné množství lidí dostalo na takovou úroveň chápání světa, která jim umožní uplatňovat žrečskou – konceptuální moc. 

Byť se to může zdát nyní ještě předčasné, rozhodl jsem se udělat „první nástřel“ toho, jaké by mohly být principy lidovlády mezi postupně narůstajícím počtem lidí držících žrečskou moc.

Za vzor demokracie se uvádí řecké Atény, ale zapomíná se na raný Novgorod, který je nám však civilizačně bližší. Bohužel z raného Novgorodu neexistují zápisy. Ty existují až z pozdějšího období, kdy se hlasovací právo na shromážděních lidu stalo dědičné a platilo jen pro majitele cca 300 usedlostí přímo v Novgorodu, přestože Novgorod jako takový ovládal poměrně veliké území a v ostatních městech a osadách pod jeho správou bylo mnoho dalších usedlostí. Bude proto nutné některé principy extrapolovat či domyslet.

V raných demokraciích (Atény, Novgorod) mohli hlasovat jen svobodní lidé vlastnící hospodářskou usedlost.

Podle svého tehdejšího stavu chápání světa byli za tyto „lidi“ považování jen muži (to je odrazem panujícího patriarchátu – což z pozic KSB považuji za chybu viz kniha VP SSSR od Antropoidnosti k Lidskosti).

Z možnosti hlasování byli vyloučení cizinci – toto považuji za správné.

Za „lidi“ nebyli považováni ti, kteří nevlastnili vlastní usedlost = byli nějakým způsobem závislí. Toto opatření je zároveň fašistické – brání určitým vrstvám společnosti podílet se na rozhodování na základě majetkového cenzu a zároveň společnost brání před jinými druhy fašismu dané skupováním hlasů (příkladem je Římská republika, kde patroni krmili své klienty z řad bezzemků s hlasovacím právem), příkazy zaměstnavatele/otrokáře apod.

Tohle je asi nejsložitější část lidovlády dnešní doby z pohledu KSB. Lidovláda nebude možná, jestliže ve statistice typů psychiky nebude převládat lidský typ psychiky, ale ty nelidské. S lidmi s nelidským typem psychiky je možné manipulovat, což je jedním ze základů davo-„elitarismu“. Zároveň platí, že neexistuje žádný test, který by otestoval, že daný jedinec má nevratně lidský typ psychiky (z lidského typu psychiky je možné za určitých okolností dočasně vypadnout). Pokud by už takový test existoval, tak zkušební komise se neodvratně promění v něco jako „prověrkové komise“ KSČ z let 1969-70. Je přitom jasné, že skrytý skutečný cíl těchto „prověrek“ byl opačný než ten deklarovaný. Stejně by dopadlo i takovéto „testování“ typu lidské psychiky – karikaturou svého účelu.

Velmi pravděpodobně je možné mít nižší nároky na voliče (ne cizinec, ne odsouzený zločinec, svéprávný … jinak všichni) a vyšší nároky na kandidáty do funkcí. Do vítězství ve volbách ty vyšší nároky na cizí kandidáty jsou neprosaditelné, takže zbývá se zabývat těmi vlastními. Zde bych odkázal na Stalinovu Ústavu z roku 1936 a bohužel nikdy nerealizovaný volební zákon. V tomto zákonu měli mít všechny organizace a pracovní kolektivy právo navrhovat svého kandidáta ze svého středu. Tj. je předpoklad, že by toho kandidáta znali. Znalost kandidáta z běžného pracovního či civilního života je tím kritériem, které může odfiltrovat nelidské typy bez nutnosti vytvářet „prověrkové komise“ (Člověk rozumný má 2 mozkové hemisféry. V levé – analytické je možné pomocí slov lhát; v pravé – obrazné nikoliv. Tj. kandidáta musí ke kandidatuře „posvětit“ jeho sousedé a známí podle obrazu kandidátova života. Jestli vybrali dobře nevíme, ale můžeme se podívat zvenku na pracovní kolektiv nebo obec navrhovaného kandidáta a vidět „bordel“ (a takového kandidáta nevolit) nebo lad.

Jedním z principů novgorodské demokracie byl princip konsenzu. Diskutovalo se tak dlouho, dokud nebyl jednotný názor (nebo téměř jednotný názor). Zde je potřeba zdůraznit, že toto nemůže fungovat ve skupině s převahou nelidských typů psychiky. Jedinci s lidským typem psychiky by měli být schopni tandemové, případně polytandemové spolupráce. Pak je možné konsenzu = nejlepšího řešení dosáhnout. Asi není možné předpokládat nezvratně lidského typu psychiky hned u všech, proto je na místě nevyžadovat 100% konsenzus. Schopnost najít řešení, s nímž se ztotožní co nejvýraznější většina je vysvědčením lidovlády. V počátcích novgorodské demokracie byli vlastníci usedlostí tou hlavní pracovní silou na své usedlosti. Proto si všichni hlídali, aby se na shromáždění lidu netlachalo zbytečně, protože práce stála. V krajním případě to znamenalo hlasování o odebrání slova nebo dočasné/trvalé vykázání ze shromáždění lidu u notorických kverulantů.

Závěr mého příspěvku je pochopitelně jen dílčí, ale vyjadřuje, podle mě, to podstatné pro formování REÁLNÉ LIDOVLÁDY:

Lze ji uskutečňovat jen ve společnosti, která přijala za svůj základní světonázorový princip trvalý růst duchovní stránky každého svého člena směrem ke skutečnému Lidství. Iluze? Dnes možná ano, ale zítra už to bude nutnost.

Teprve plnění této společenské mise může garantovat, že tvorba zamýšlené lidovlády neskončí opět ve slepé uličce.