Část druhá – Příčiny a důsledky

(Tato část je pokračováním první části)

Jaké jsou příčiny vzniku tohoto tristního stavu české potravinové soběstačnosti?

Podívejme se na ně z pohledu Koncepce společenské bezpečnosti. Využijeme znalosti řízení sociálních supersystémů, v tomto případě nesuverénního státu „Česká republika.“ Cílem procesu je úplné ovládnutí řízení zemědělské a potravinové politiky státu.

Jakými prostředky?

  • Na nejvyšší, 1.prioritě řízení – změna společenské koncepce SOCIALIZMU na KAPITALIZMUS.
  • Na 4., ekonomické prioritě – marginalizace až likvidace přímého vlivu státu na agrární segment ekonomiky.
  • Na 5. prioritě řízení – degradace kvality potravin (výživy obyvatelstva), která v dlouhodobé perspektivě přímo ovlivňuje zdravotní stav populace.

Pojďme si to rozebrat krok po kroku.

ČSSR byla v oblasti produkce potravin plně soběstačná (spíše v přebytku, s orientací na vývoz, pomoc rozvíjejícím se socialistickým zemím). Ve srovnání s okolními evropskými zeměmi byla naše družstva a statky, hospodařící na velké výměře zemědělské půdy a s moderní infastrukturou pro chov hospodářských zvířat, vysoce efektivní a konkurenceschopná.

Převrat v r. 1989 znamenal změnu společenské koncepce a integraci do systému globálního kapitalizmu. Před vstupem do EU bylo nutné tuto „překážku vstupu“ (z pohledu staré Evropy) rychle odstranit. Agrární sektor byl politickému cíli vstupu do EU při vyjednávání obětován.

Nástup kapitalizmu znamenal rozpad státem řízeného zemědělsko-potravinářského komplexu (řetězec firem od zemědělské prvovýroby po obchody). Došlo k rozdrobení velkých firem na stovky drobnějších, zápasících mezi sebou na volném trhu. Konkrétně šlo o restituce a privatizaci potravinářských firem, privatizace ZNZ a Osev, transformaci JZD a státních statků; rozpad na menší podniky a drobné soukromé farmy. Jak se ukázalo, jen velmi malá část venkova měla zájem o vystoupení z družstev a zahájení soukromého drobného farmaření. Došlo k zániku některých podniků poskytujících služby zemědělcům, jako např. strojních a traktorových stanic, ACHP (agrochemické podniky), klimatizovaných skladů zeleniny a ovoce, apod.

Vše bylo završeno vstupem do EU, který přinesl další restrikce:

  • Nové členské země EU mají znevýhodňující konkurenční podmínky – vyšší dotace pro staré členské země.
  • Produkční kvóty omezují některé citlivé komodity (např. cukr – zánik většiny českých cukrovarů a podstatné omezení pěstovaní cukrovky).
  • Poskytování dotací na útlum produkce (sekání trávy a pastva) – obecně nevyhovující systém dotací a subvencí (zemědělská politika EU).
  • Nadřazení legislativy EU je národní legislativě – pokud chceme něco změnit doma a reguluje to EU, musíme to nejprve prosadit v EU, což se nedaří.
  • Legislativa EU reguluje především zdravotní nezávadnost potravin, avšak jejich kvalitou se obvykle nezabývá (kvalita, jakost není totéž, co zdravotní nezávadnost; zdravotně nezávadná může být i nekvalitní potravina).
  • Kvalita domácích potravin se hodnotí podle jiných kritérií kvalita dovážených potravin (kontrolu zajišťuje SZPI, SVS a ČOI). Na dovážené potraviny se nevztahuje česká legislativa, která  reguluje kvalitu potravin vyráběných v ČR (komoditní vyhlášky MZe vydané k zákonu o potravinách). Rozdílný přístup vychází z požadavků EU, které jsou prezentovány jako opatření na ochranu volného EU trhu. Kvalita dovážených potravin se hodnotí podle národní legislativy země původu, pokud nějakou legislativu na kvalitu mají (většinou ne). Pokud nemají, záleží pouze na zákazníkovi, zda mu nabízená kvalita vyhovuje (nechceš, neber). To je i jeden z důvodů, proč jsou české potraviny dražší. Naši výrobci jsou nuceni dodržovat národní požadavky na kvalitu produkce, zahraniční nikoliv (např. složení, použité suroviny, předepsaný obsah specifických látek, atd). Pro naše potravináře je to konkurenční omezení, těžko mohou konkurovat nízkou cenou (ošizením výrobku), musí konkurovat kvalitou.

Zemědělské podniky byly schopny přežít přechod do „tržního prostředí“ jen díky dramatickému zvýšení efektivity (odchod většiny pracovní síly ze zemědělství), prohloubením úzké specializace (omezení osevních postupů – orientace jen na několik tržních plodin, případně na chov jednoho druhu hospodářských zvířat) a zavedením těžké mechanizace. Ztrátové obory, vystavené nefér konkurenci, se silně zredukovaly, některé úplně zanikly. Zpracovatelské podniky a potravináři se zaměřili na nákup a zpracování levnějších zahraničních surovin.

Vše, co je popsáno výše, jen konkretizuje postupné VNĚJŠÍ NADNÁRODNÍ ŘÍZENÍ české exekutivní politiky ve vztahu k sektoru zemědělství a potravinářství. Je asi jasné, že k tomu musí mít k dispozici příslušné kádry v celé vnitrostátní hierarchii řízení. Pro pořádek jim můžeme říkat „pátá kolona.

To vše ale samo o sobě ale k převzetí řízení nestačí. Je třeba zvládnout nejen řízení nabídky, jak je popsáno výše, ale i řízení poptávky. Tedy patřičně indoktrinovat českého jedlíka.

  • Obyvatelstvo je masírováno médii, že soběstačnost je zbytečná, všeho je dostatek, zahraniční je levné a lepší než naše.
  • Na náš trh se dostala záplava levných, subvencovaných západních produktů s podporou rozvinutého marketingu (reklamy). Objektivně tu za socialismu byla menší škála výrobků s horším designem obalů, ale s vysokou vnitřní hodnotou produkce (biologickou, nutriční), což dnes díky marektingové propagandě neumíme dostatečně ocenit.
  • Neustále probíhá cílená „převýchova“ z české tradiční stravy na fast food. Říká se „starého psa novým kouskům nenaučíš“ a něco pravdy na tom bude. Je to útok na 5. prioritě hlavně na mladou generaci (alarmující, když si uvědomíme, že na mladé se vede soustředěný útok téměř na všech prioritách). Mementem, jak to může dopadnout, je průměrná velikost XXL konzumenta závislého na fast foodu a sladkých limonádách v USA.
  • Příjmová situace nutí mnoho Čechů nakupovat levné potraviny, a ne, že je to „národní sport, jak nám masmédia tvrdí. České potraviny jsou nabízeny obvykle za vyšší ceny (např. cena českého másla v porovnání s cenou másla z dovozu, většinou z Polska).

Zemědělství a potravinářství:

  • Nastal velký odliv pracovních sil ze zemědělství (můj odhad je, že do průmyslu a jinam odešlo až 80% lidí původně pracujících v prvovýrobě; v potravinářství nebyl propad tak dramatický, ale také byl velký). Tím se značně snížil rozvojový potenciál oboru.
  • Častá mediální dehonestace zemědělců a potravinářů – nízký kredit těchto profesí a jedny z nejnižších průměrných mezd v porovnání různých oborů.
  • Vysokoškolské i středoškolské zemědělské vzdělání prakticky skomírá na okraji zájmu (nemám na mysli různá studia ekologie a chovu psů a koček, myslím skutečné zemědělské odborníky).

Degradační řízení pokračuje i v dalších oblastech zemědělství a potravinářství.

Půda (ekologické podmínky):

  • zábor kvalitní zemědělské půdy – výstavba fabrik a logistických center a průmyslových zón, přitom máme všude mnoha opuštěných areálů starých fabrik „brown-fields“
  • působení „ekologů“ – dotace na zalesňování, budování bio koridorů, „chov chřástala“ apod.
  • ČR má rozlohu ca 7,9 mil ha, z toho orná půda tvoří pouze 31% plochy. To je velmi málo ve srovnání se srovnatelnými státy. V roce 1990 zabírala OP ca 3,3 mil ha, dnes (2019) již jen 2,5 !!!  Velké množství OP bylo převedeno na TTP (trvalé travní porosty na které jsou poskytovány dotace za jejich sekání případně pasení). Převod z OP na TTP je velmi snadný (žádost majitele), ale zpět už to tak jednoduché není (nutná různá stanoviska státních orgánů). Motivace je finanční – dotace + nižší daně v případě TTP (snadný a jistý výdělek) než u OP.
  • degradace půd = snižování úrodnosti (redukované osevní postupy bez jetelovin a pícnin, nedostatek statkových organických hnojiv, bezorebné výrobní technologie + těžká mechanizace
  • omezovaná retenční schopnost srážkové vody v půdě – snižování úrodnosti, vysychání krajiny.

Zpracování (potravinářství) a distribuce potravin:

  • Diktát zahraničních řetězců – tzv. významná tržní síla ovládá cca 80% maloobchodu (po COVIDU a přijímaných opatřeních to bude ještě víc). Cenotvorba a výběr dodavatelů je prakticky výlučně v jejich rukou a má přímý dopad na naše zemědělce a zpracovatele.
  • Vlastnictví zpracovatelských firem – různé většinou nadnárodní oligarchické skupiny hledí hlavně na zisk ne na kvalitu a zdravou výživu zákazníků.
  • Obchod se surovinami je globální. Ke zpracování se proto z cenových důvodů často dováží suroviny z druhého konce planety.
  • Zákazník by měl mít právo vědět odkud potravina pochází. Výrobci ale nemají zájem být omezování legislativou, která jim ukládá povinnost uvádět na obalech země původu.
  • Podmínkou pro prodej v řetězcích jsou často různé nadbytečné certifikace (standardy jako global G.A.P, BRC – Anglie, IFS – Německo), které pod záminkou „zajištění zdravotní nezávadnosti“, ve skutečnosti diktují konkrétní požadavky a podmínky při výrobě a zpracování potravin. Formou zvyšování nákladů (požadavky na stavební uspořádání budov, strojní vybavení, administrativní činnost, nemalé platby za provádění pravidelných auditů, které jsou zároveň příjmem vlastníků uvedených certifikátů a obvykle nadnárodních auditních firem atd.) účinně potlačují konkurenci malých lokálních firem vůči velkým producentům (ve většině případů vlastněným zahraničním kapitálem). Zdravotní nezávadnost produkce je přitom již jednou jasně regulována legislativními požadavky, které jsou platné pro všechny, a kontrolována státem prostřednictvím SZPI, SVS a ČOI. Aby bylo jasno: tyto standardy neřeší kvalitu/jakost produkce (např. obsah kvalitních surovin, obsah specifických pro daný druh výrobku charakteristických látek – např. obsah kakaa v čokoládě, nebo látek žádoucích z hlediska výživy – např. obsah mléčného tuku, apod).
  • Přísná regulace prodeje z farmy a na farmářských trzích také nahrává nadnárodním firmám.
  • Regulace výroby potravin pro vlastní spotřebu (domácí porážky, chov hospodářských zvířat).
  • Export českých potravinářských výrobků (až na čestné výjimky specialit) na západ prakticky neexistuje. Jasný důkaz ochranářské politiky a dvojího metru. Pokud něco exportujeme, tak pouze od výrobců vlastněných západními vlastníky, kteří levnou produkci (na základě levné pracovní síly v ČR) finalizují s vysokým ziskem pod vlastní značkou na svých vlastních trzích. České suroviny nakupují pouze pokud je to pro ně výhodné.

Z vyjmenovaného je jasné, že se nejedná se o žádnou náhodu. Je to výsledek cíleného nadnárodního řízení.

10 komentářů

  1. Po Brexitu bude ještě hůře. Jediné řešení = CZEXIT !!

    1. Podívejte, pokud by se mělo ČR kam připojit, tj. existovala by reálná šance, že se například připojíme k nějakému ekonomickému bloku států na východě, jehož součástí je Rusko, abychom se měli o koho opřít, tak by nějaký ten CZEXIT byl reálný, nebo že bychom alespoň opravdu vytvořili nějakou obdobu Rakouska-Uherska ve smyslu ekonomické spolupráce, protože jako samotný stát nemáme šanci vyžít. Jinak je naivní si myslet, že když roztříštím nějaký celek, byť uměle částečně znefunkčněný, na nějaké drobné slabší kousky, že to bude fungovat, že se jen nestaneme ještě slabší obětí pro dravce, jako antilopa, která se oddělila od stáda, přestože to stádo směřuje pomalu k propasti. Takto totiž ta osamocená antilopa zahyne ještě dříve než to stádo, jehož směřování se ještě dá změnit změnit, a to je to, na čem musíme pracovat.

      To věděl už Jack London, tady v tom článku je úryvek z jeho knihy Železná pata a vůbec i to srovnání s tím úryvkem z VP SSSR podle mne poskytuje člověku dost dobrý úhel pohledu srovnáním situace po sto letech s ohledem na nadnárodní řízení, kterého se musíme chopit my, lidé, změnit jeho směřování, změnit jeho koncepci. Ono je založeno na lži a poukazováním na pravdu mu podkopeme základy a to se nám může povést.

      Tady jenom jeden odstaveček: Vy jste se tím nepoučili. Vy se pokoušíte dnes, o půl druhého století později, o něco podobného. Jak jste se sami přiznali, trust pracuje mnohem produktivněji a levněji, než můžete vy. Proto také s ním nemůžete konkurovat. A přece chcete rozbít tento stroj. Jste ještě hloupější, než byli ti prostí angličtí dělníci. A zatímco vykládáte o obnovení svobodné konkurence, trusty vás ničí dál.
      Celý článek zde:
      https://outsidermedia.cz/zelezna-pata-a-vnitrni-prediktor-sssr/

      Opravdu stojí za to si to přečíst.

      1. Nemyslím si, že vytvoření “nějaké obdoby Rakouska-Uherska” by bylo pro náš národ a stát, z řady důvodů, přínosem. Naší cílem by mělo být členství v Eurasijské hospodářské unii, volně sdružující státy Evropy a Asie. Samozřejmě, k tomu je třeba vytvořit u nás, ale i v zahraničí, předpoklady…

        O vytvoření “nějaké obdoby Rakouska-Uherska” se po jeho rozpadnutí, a dokonce už před tím, pokoušeli v minulosti, již mnozí. Už 26.října 1918 přečetl T.G.Masaryk v Domě nezávislosti ve Filadelfii Prohlášení společných cílů nezávislých středoevropských národů a Souhrn zásad Středoevropské unie. Následně byla přítomnými, kterými byli zástupci jedenácti národů, slavnostně podepsána i slavnostní deklarace. Bohužel, už 9.listopadu, když do USA došla zpráva, že ukrajinské jednotky obsadily Lvov, už tomu bylo jinak. Podobně se o sjednocení střední Evropy mezi 1.a 2.světovou válkou pokoušeli i jiní (viz: Za Silnou Střední Evropu. Miroslav Jeřábek, 2008). Všichni se stejným výsledkem…

      2. Author

        Co aktuální boj EU s PL a Maďarskem? Dokonce Jourová se do něho zapojuje (řekl bych, že nahrává Orbánovi). Podle mě jasné směřování k oddělení – vytváření informačního základu (přípravy davu) na tento krok v budoucnu. Pokud budeme připraveni (posilování spolupráce v bloku V4, budování soběstačnosti kde se dá), dává to více možných variant vývoje. V tomto máme aktuálně stejné cíle s plánovači RU2. Předpokládám, že plán bude předhozen davu ke schválení např. po vyvolání nějaké kritické situace, a co se dnes zdá nepředstavitelné, může být přijato jako východisko. Proto, našim úkolem je propagovat a nabízet alternativní cestu – lepší variantu pro lidi.

      3. Současný “boj” Polska a Maďarska s EU, spolupráce v bloku V4, apod. je jen jednou z cest k rozpadu EU, nic víc a nic míň…
        Polsko i Maďarsko mají o své budoucnosti zcela jistě své představy. Pochybuji, že by české země v nich hrály důstojnější roli. Historie je toho dokladem….

      4. Ludvíkovi
        České země budou hrát přesně tak důstojnou roli, jakou si samy vybojují. Jak důstojnou roli hrajeme teď v EU? Pokud se EU rozpadne, nastoupí opět “ochranná omezující ekonomická opatření” jedné země/bloku vůči jinému. Snaha bude, aby západní část zůstala v bloku a my se roztříštili pokud možno na jednotlivé státy nebo co nejmenší bloky, abychom jejich “ochranným opatřením” nedokázali čelit. A Rakousko-Uhersko číslo dvě bude vypadat tak, jak si ho zařídíme, nějaké zkušenosti snad už máme. Když budeme mít koupenou politickou reprezentaci, která navíc neponese důsledky za přijímaná rozhodnutí, tak je úplně jedno kde budeme, protože takhle na nás nikdo ohled brát nebude nikdy a budou si s námi dál dělat, co se jim zlíbí…

      5. Rozpad čtvrté říše je už neodvratný a akce covid podvod to jen urychluje. Těch procesů-projektů je v současnosti tolik, že v podstatě eliminují možnosti dosahovat očekávané cíle řízení.
        Což je pro Nás výhoda a to tím spíše , že základy RU2 ještě zdaleka nejsou stabilní.

      6. díky paní Ireno za odkaz a informaci z knihy mého oblíbeného spisovatele Jacka Londona. Jasné, srozumitelné, výstižné. Kéž by v osnovách výuky občanské nauky…

  2. Každý, kdo provedl test na koronaviry a cítíte se špatně, OKAMŽITĚ proveďte toxikologickou analýzu jedů, neztrácejte čas. Poslouchejte, nebudete litovat

    1. Prosím, ještě jednou a jasně. Máte to volaaké zmätené.

Comments are closed.