Vítězství demokratického socialisty Zohrana Kwame Mamdaniho ve volbách starosty New Yorku se stalo politickým zemětřesením nutícím nás přehodnotit axiomy západní politologie. Místo předvídatelného boje založeného na rozličném identifikování se/identitách zvítězil apelujíce na, zdálo by se, již archaický koncept: na třídu. Co se skrývá za tímto fenoménem, nakolik je stabilní a existuje-li pro něj v současném Rusku úrodná půda? Tyto odpovědi hledá nový článek časopisu.
Ve vrcholící epoše „kulturních válek“, kdy bylo občanům na Západě usilovně vnucováno, aby učinili svou politickou volbu na základě své genderové, rasové, sexuální nebo náboženské identity, došlo k události, která je anomálií.
Volby starosty New Yorku v roce 2025 nevyhrál ten, kdo lidmi nejšikovněji manipuloval v tomto zadaném systému souřadnic, ale ten, kdo vyzval voliče, aby z něj vystoupili. Demokraticko-socialistický kandidát Zohran Kwame Mamdani nezaložil své vítězství na rozdělování, ale na sjednocování – na sjednocování podle kritéria, které mnozí politologové již odepsali jako přežitek 20. století.
„Politické třídy se vrátily do volební politiky,“ komentuje to doktor sociologických věd Konstantin Antonov. „Ten případ zvolení Mamdaniho je unikátní v tom, že genderová a rasová diferenciace a další ‚kulturní‘ konstrukty zde nesehrály významnou roli. Politická diferenciace se utvořila výslovně na základě třídních rozdílů a sjednotila v jednom táboře kulturně rozmanité lidi, kteří jsou si ale třídně blízcí. Tento druh koalice jsme v posledních desetiletích nepozorovali nejen v USA, ale ani v žádném jiném rozvinutém volebním systému.“
Dekonstrukce polarizace: Proč je kulturní válka distrakcí? (distrakce – odvedení pozornosti od činností kritických pro bezpečné řízení kvůli konkurenční činnosti)
Abychom pochopili rozsah toho, co se stalo, musíme si přiznat, že silná polarizace západních společností v duchu „liberálové vs. konzervativci“, „woke vs. MAGA“ nebyla spontánním procesem, ale v mnohém řízeným projektem, jehož účelem bylo odvést pozornost od rostoucí sociální a ekonomické nerovnosti. Ale vždyť právě v této opozici se formují třídní zájmy, které byly podle slov Konstantina Antonova po celá desetiletí ze západní politické sociologie vykořeňovány v tom smyslu, že třídy jsou již přežitkem.
„Pro elity, a zejména horní 0,1 % (desetinu procenta), která podle Thomase Pikettyho a Gabriela Zucmana vlastní okolo 20 % národního bohatství USA, je politicky výhodné, aby se společnost štěpila podle kulturních kritérií,“ poznamenává profesor politologie na Kolumbijské univerzitě Mark Lilla ve své knize „Bývalý a budoucí liberál: politika po identitě“. „Je mnohem bezpečnější, když se voliči navzájem nenávidí kvůli rozdílům v hodnotách, než když se proti vám spojí kvůli rozdílům v příjmech.“
Mamdani tuto logiku přehrál. Nebo přesněji řečeno odmítl tradiční volební strategii posledních desetiletí vnucovanou liberály-globalisty. Jeho kampaň byla založena na univerzalistické, socioekonomické rétorice. Nezapojoval se do sporů o „privilegiích“ nebo „kultuře rušení“ (cancel culture / call-out culture), místo toho mluvil o tom, co zajímá a jitří uklízečku z Bronxu, imigrantského taxikáře, mladého pracovníka v pohostinství či učitele z dělnické čtvrti: nedostupnost bydlení, studentské dluhy a kvalita zdravotní péče. Jeho heslem by klidně mohlo být staré dobré provolání „Sjednocenou frontou!“ – ale tentokrát proti současné finanční aristokracii.
Fakta a čísla: anatomie nemožné koalice
Podle výsledků voleb Mamdani dosáhl toho, co bylo považováno za nedosažitelné:
Genderová parita. Mamdaniho podpora mezi muži a ženami byla prakticky stejná, což je v ostrém kontrastu s prezidentskými volbami v roce 2024, kde byl jedním z klíčových faktorů genderový rozdíl. Třídní otázka překlenula genderovou propast.
Fenomén asijské komunity. Významná většina asijských voličů tohoto socialistu podpořila. Tato skupina, tradičně považovaná za „modelovou menšinu“ – konzervativní a ekonomicky úspěšnou – demonstrovala posun směrem k sociálně-ekonomické agendě. Mimochodem, 11 % obyvatel New Yorku tvoří Asiaté. Tito lidé jsou obvykle úspěšní v podnikání, ale v poslední době mají značné ztráty a z toho plynoucí vážné obavy o svou finanční prosperitu.
Trhlina v MAGA. Mamdani dokázal získat dokonce 8 % hlasů přívrženců MAGA (Make America Great Again, nyní vnímáno jako Trumpovo hnutí především mezi republikánci). Fakticky neprohrál u protestantských věřících, včetně baptistů, jež jsou hlavní podpůrnou skupinou MAGA (44 % z nich hlasovalo pro Mamdaniho, 47 % pro Cuoma). Mezi bílými baptistickými voliči, kteří jsou jádrem náboženské pravice, byl rozdíl v počtu hlasů pro jeho soupeře minimální. To je přímý důkaz, že ekonomické obavy mohou převážit nad kulturní solidaritou.
Skupiny, kde Mamdani výrazně prohrál, byli židé (pouze 31 % podpory, přičemž tvoří 16 % populace New Yorku) a nejbohatší lidé, kteří vydělávají více než 300 000 dolarů ročně (32 %). Přičemž hlavní jeho oponentskou skupinou byli „bílí bez vysokoškolského vzdělání“, kde získal pouze 26 % hlasů (ti ale tvoří pouze 11 % populace New Yorku). Pro srovnání, mezi bílými s vysokoškolským vzděláním získal 52 %.
„Politická diferenciace se zformovala výslovně na základě třídních rozdílů,“ znovu zdůrazňuje Konstantin Antonov. „Asijský kancelářský pracovník, afroamerický svářeč i bílý pracovník v pohostinství z Brooklynu, kteří hlasovali pro Mamdaniho, sice nemusí najít společnou řeč v otázkách potratů nebo imigrace, ale spojuje je jejich sdílené postavení najímaných zaměstnanců v systému, kde je bohatství koncentrováno nahoře.“
Zkouška moci: nakolik je udržitelný staronový model?
Mamdaniho triumf je stále jen hypotézou, brilantně potvrzenou na volební úrovni. Hlavní hrozbou pro ni je její vnitřní rozporuplnost. Jak poznamenává mnoho pozorovatelů, široká koalice založená na předvolebních slibech je ve fázi realizace své politiky extrémně zranitelná.
„Udržet u moci koalici sjednocující tak rozmanité skupiny – od levicových aktivistů až po část konzervativní dělnické třídy – je herkulovský úkol,“ tvrdí politolog Jacob Hagel z Brookingského institutu. „První nepopulární rozhodnutí o daních nebo bytové politice by mohlo tuto alianci rozštěpit.“
Udržitelnost modelu bude záviset na schopnosti najít strukturální kompromis mezi zájmy různých skupin v rámci „třídy 99 %“. Může se Mamdanimu podařit zvýšit daně z příjmu korporací, aniž by to mělo dopad na malé podniky? Podaří se mu postavit sociální bydlení, aniž by to vyvolalo nespokojenost obyvatel přilehlých oblastí? To jsou výzvy, které určí, zda byl jeho úspěch taktickým tahem, nebo začátkem nové politické éry.
Ruská perspektiva: přízrak třídní politiky a realita roku 2026
Pro Rusko, které stojí na prahu volebního cyklu v roce 2026, není fenomén Mamdaniho vodítkem, ale silným analytickým signálem, který dokládá, že poptávka po sociálně-ekonomické spravedlnosti může být silnější než loajalita ke konstruktům založeným na kultuře a identitě vnucovaným shora.
Oficiální ruský diskurz, podobně jako ten západní, stále více sází na konzervativní agendu opírající se o tradiční hodnoty. Sociologická data však trvale napovídají, že v systému masových priorit Rusů dominují materiální problémy: rostoucí ceny, nedostupnost bydlení, kvalita zdravotní péče a vzdělávání.
„Četné průzkumy, včetně těch, které provádějí státní centra pro výzkum veřejného mínění, trvale dokládají, že problémy sociální a ekonomické nerovnosti jsou na vrcholu společenské poptávky,“ komentuje Konstantin Antonov. „To vytváří určitý, zatím latentní, potenciál pro politickou mobilizaci založenou spíše na třídních zájmech než na kulturních rozdílech.“
Přímé převzetí „mamdaniho modelu“ však není možné a nemělo by smysl. Ruský analog musí být organický a hovořit jazykem místní politické kultury.
„Hypotetická platforma schopná konsolidovat rozmanité skupiny v Rusku musí být plně vlastenecká v otázkách suverenity, ale zároveň radikálně sociálně orientovaná dovnitř státu,“ zamýšlí se politolog Sergej Kňazjev. „Jejím základem nesmí být stavění prosti sobě ‚levice‘ a ‚pravice‘, ale myšlenka spravedlnosti pro ‚obyčejného člověka‘. Teoreticky by taková agenda mohla najít svůj ohlas u dělníků, provinční inteligence a mladých lidí.“
Hlavní překážkou samozřejmě není ideologie, ale institucionální struktura politického pole. Jak však ukazuje fenomén Mamdaniho, když dozraje veřejná poptávka, najde si způsob, jak se prosadit a rozbít zdánlivě neochvějné systémy.
Staronový rozkol
Fenomén Mamdaniho není lokálním případem úspěchu levicového politika. Je to symptom hluboce zakořeněné krize v modelu řízení založeném na kulturní distrakci. Signalizuje návrat Hlavní Sociální Otázky do velké politiky – otázky majetku, rozdělení bohatství a sociální spravedlnosti.
Pro světovou politiku, včetně Ruska, to znamená, že budoucí rozkol nemusí proběhnout v linii „liberálové vs. konzervativci“ nebo „Západ vs. Rusko“, ale v univerzálnější linii, která je pro vládnoucí elity daleko nebezpečnější: „My, 99 %, versus oni, 0,1 %.“ A ponaučení z New Yorku je, že když se to stane, nezbývá než překreslit všechny předchozí politické mapy.
Zdroj: https://dzen.ru/a/aRno0Ad6kQXrDETY
Co k tomu dodat? Že přestože má Mamdani zřejmě z hlediska globalistické „elity“ za úkol odstrašit lidi od touhy hledat řešení sociální spravedlnosti v „levicovém“ spektru následnou realizací své politiky či spíše jejím ztroskotáním, jde přesto o silný celosvětový signál, takže si Vladimir Vladimirovič Putin dlouho se svým třídně bezpohlavním vlastenectvím nevystačí. Bude se muset nevyhnutelně postavit na jednu ze stran staronové linie štěpící společnost. A dějiny dokládají, že evolučně se tento rozpor vyřešit nedá. V Rusku si často různí ti polithňupové stěžují, že u nich v Rusku v sociologii nejsou žádné novátorské vědecké práce, Koncepci sociální bezpečnosti samozřejmě přehlížejí, ta je totiž pro to 0,1 % zhoubná… A co Vladimir Vladimirovič? Také o ní neví? To sotva… Jenže už se dlouho nepodaří před lidmi skrývat, že ekonomická nestabilita je řízeným procesem v rámci udržení spodku „elitářské“ pyramidy v poslušnosti, že různé ty „zelené agendy“ jsou jen rouškou pro deindustrializaci a skryté zdaňování „dobytku“. Car bude muset přivést k poslušnosti neposlušné bojary, dlouho už se totiž na jejich neposlušnost vymlouvat nepůjde, nebo si holt jak je uvedeno v článku „veřejná poptávka, najde způsob, jak se prosadit a rozbít zdánlivě neochvějné systémy“!