4. listopadu 1956
Bylo to v roce 1927. Čína kypěla, nalévala se revoluční mízou. Po slavném nančchangském povstání a po rolnickém povstání Podzimní úrody, v jejichž čele byli Mao Ce-tung, Ču Te a Čou En-laj, pozdvihl se také kantonský proletariát. Byl to výbuch ohromné revoluční síly. Povstání začalo v noci na 11. prosince a do rána zachvátilo celé město. K dělníkům se přidali vojáci cvičného pluku. Za den bylo celé město v rukou povstalců. Byla utvořena rada lidových komisařů, vláda opravdu lidová. Jejími členy bylo devět dělníků, tři rolníci a tři vojáci. Na periférii hřměly boje, reakce se vztekala a ukázala zuby. Kontrarevoluční síly neustále podnikaly protiútoky, brzy zde, brzy tam. Ale vláda statečně pracovala ve dne v noci a připravovala program sociálních přeměn. Zrušila nerovné smlouvy. Byly schváleny dekrety o odevzdání půdy rolníkům bez náhrady, o osmihodinové pracovní době, o vytvoření oddílů Rudé armády. A hned se také začaly tyto oddíly formovat.
Dělnické skupiny, sotva dostaly zbraně, odcházely ihned na frontu. Ostatně nebylo třeba na frontu odcházet: fronta byla právě tu, na okraji města. Obyvatelstvo stavělo barikády. Dělnice, rybářky, ženy z džunek vláčely kamení, cihly, dříví. Rychle byla organizována občanská obrana. Síly reakce, které byly vytlačeny za město, a které tam rozmístily mocné jednotky, nemohly zlomit vytrvalost obránců barikád.
A tu se stalo, co se kdysi událo za Komuny v Paříži a co se potom přihodilo nejednou: na pomoc reakci přispěchal mezinárodní imperialismus. Válečné námořní síly Spojených států, Anglie a Japonska se vmísily do boje a podporovaly protiútoky reakce. Japonské válečné lodi v bojovém útvaru začaly ostřelovat město, srdce povstání, aby demoralizovaly obyvatelstvo a rozvrátily morálku obránců. Americký křižník „Sacramento“ a anglický „Marion“ začaly pod ochranou vlajek svých států přepravovat jednotky kuomintanců do týlu povstalců. A zatímco dělníci, vojáci, inteligence, muži i ženy, statečně na barikádách odráželi nepřátelské útoky, byla jim za pomoci anglického a amerického loďstva zasazena rána do zad. Ale kantonští dělníci se nevzdávali, i když byli obklíčeni.
Mohl jsem se zde přesvědčit, že tverští komsomolci, když psali hru „A Q na kantonských barikádách“, nebyli celkem příliš daleko od pravdy. Kantonský pracující lid se chrabře a úporně bil za svou vládu. Lidé bojovali, umírali, ale nevzdávali se, a když vystřelili poslední náboje, vrhali se na nepřítele pěstmi, jako to učinil romantický hrdina v naší divadelní inscenaci, který raději volil smrt v boji než porážku a zajetí.
A potom bylo všechno tak jako kdysi v Paříži. Když reakčníci povstání potlačili, přičinili se, aby byla smyta krví i sama vzpomínka na povstání. Za několik dní bylo postříleno sedm tisíc dělníků, rolníků a vojáků. Tam, kde kdysi pod salvami katanů padali k zemi bosí, střelným prachem ožehlí příslušníci Kantonské komuny, tam je nyní zřízen sad. Kosti hrdinů kryje ohromný půlkruhový pahorek, ještě teď v listopadu se zelená v obrubě z leštěné žuly. Nedaleko od pahorku, kde odpočívá prach obránců barikád Kantonské komuny, jsou pohřbeni sovětští diplomaté z kantonského konzulátu, které zákeřně zavraždila rozzuřená reakce. Postáli jsme i u tohoto hrobu, nad nímž ční pomník a kolem něhož kvetou ohromné dosny, červené jako krev. (…)
7. listopadu 1956
Tak jsme tedy viděli, jak se na velkém Jang-c´ staví první most.
Stavba ohromovala nejenom rozměry. Vždyť jsem viděl mosty ještě větší. Stavba, jedna z prvních velkých staveb v Číně, udivila podivuhodnými úkazy, které probudila k životu v povaze lidu. Bylo opravdu čemu se divit.
Ráno v osm hodin, s čínskou přesností, jakou jsem nepozoroval ani v Americe, přivedli nás wuchanští spisovatelé na staveniště. Mezi haldami vykopané půdy, ve spleti kolejí, po nichž sem tam pojížděly se ztřeštěným pískáním vlaky jakoby jenom proto, aby ještě více zdůraznily zdánlivý chaos každé velké stavby, uprostřed té změti jsme našli oázu – malou zahrádku s budovou ředitelství, svítící novotou.
V nevelké, střízlivě zařízené pracovně nás uvítal velký opálený muž s brýlemi, statný, ramenatý, připomínající vojáka nebo námořníka převlečeného do civilu. Podal nám silnou ruku a úsečně se představil:
„Pcheng Min, náčelník stavby.“
Slyšeli jsme o něm již v Pekingu. Je to jeden ze zajímavých lidí nové Číny. Studoval na polytechnice, ale byl z ní vyloučen pro své revoluční názory. Pracoval jako tajný revolucionář. Stal se důstojníkem národní osvobozenecké armády. Válka nejenom ničila, vyžadovala i obnovovat, tvořit. Tu si vzpomněli, že tento bojový důstojník kdysi studoval mostní inženýrství. Jmenovali ho velitelem zákopnického oddílu. Při nekonečných pochodech a jízdách začal nový velitel zákopníků doplňovat své vzdělání, četl knihy a příručky, které sehnal v knihovnách dobytých měst. Bez potřebných znalostí nebylo možné řídit obnovu cest a železničních mostů. Vysokou školou se mu stala praxe.
Stavbou mostu přes Sungari, kterou jeho oddíl provedl v rekordní lhůtě, vykonal zkoušku stavitele mostů. Když začala válka v Koreji, odešel tam jako dobrovolník. Řídil obnovu cest a mostů zničených americkými bombardéry a projevil takové stavitelské a organizační nadání, že když bylo rozhodnuto o složité a obtížné stavbě mostu přes Jang-c´, byl jmenován jejím náčelníkem.
Teď tu sedí před námi, velký muž v obyčejném obleku, skromný, málomluvný, snad i trochu suchý. Otáčí v rukou tužku a vypráví o díle, které se rodí na březích jedné největších řek světa:
„Jang-c´ dělí Čínu na severní a jižní část. Obě části s velmi odlišnou ekonomikou tíhly vždy k sobě. Od dávných dob sem, k místu, kde teď sedíme, mířila nejprve silnice a později železnice Kanton – Wu-čchang a ze severu druhá, velká a velmi rušná cesta Peking – Chan-kchou. Z jihu se sem v ohromném množství vozila rýže, cukr, ovoce. Nyní se sem vozí rudy a vzácné kovy, nezbytné pro průmysl severu. Sever dopravuje pšenici, železo, uhlí, dříví, vývalky, stroje, krátce vše, co zase potřebuje jih. Ale tyto proudy zboží nemají spojení. Zde na Jang-c´ je nutno zboží překládat a na prámech přepravovat celé vlaky. Ale to není bez rizika, řeka je široká a záludná.“
„Nebylo až dosud pokusů postavit zde most?“
„Pokusů nebylo, ale zato projektů až příliš. Byl to dávný sen lidu. Mohla však polofeudální a polokoniální Čína zmoci takovou stavbu? Všechno, co se u nás před osvobozením v tomto oboru objevilo, stavěli imperialisté, ale stavěli jen pro sebe, vysávali naše bohatství, stavěli beze všech zřetelů k potřebám našeho hospodářství. Na stavby mostů byli Číňané přijímáni jen jako nádeníci. I jenom mistrem nebo předákem mohl být jen cizinec, Francouz, Němec nebo Američan. Jenom jediný most byl zbudován podle projektu čínského inženýra, velký most přes Čchien-tchang-ťiang. Ale nadvodní práce byly zadány Dánům, mostní konstrukce Angličanům a všechno ostatní Němcům.“
„Ale toto přece nebude první ryze čínský most?“
Náš společník snímá brýle a začíná je čistit. Bez brýlí připomíná venkovského učitele. Ale brýle jsou zase už nasazeny a opět sedí před námi energický, pevný muž vojenského vzezření.
„Ovšemže ne. Již za války jsme obnovili a postavili, rozumí se vlastními silami, mnoho mostů, některé značně velké. Po osvobození jich bylo také nemálo zbudováno. Nedaleko odtud byl postaven velký most přes přítok Jang-c´. Praxi tedy máme. Ale most, jejž nyní stavíme, je největší v celé Číně. Bude dvoupatrový, dole železniční pro dvoje koleje, nahoře silniční, prostorný, pro nákladní i osobní dopravu, se dvěma širokými chodníky. S mostem, o němž jsem se už zmínil, spojí náš nový most všechny tři části města. Délka jeho řečištní části je 1155 metrů.“
„Jaké jsou stavební podmínky?“
„Ó, podmínky máme velmi neobvyklé! Jang-c´ – však jste jej viděli – je nejen široká, nýbrž i velmi hluboká řeka, hloubka kolísá mezi deseti až třiceti metry. Podívejte se!“
Náš společník rozhrnuje záclonu na stěně a ukazuje nám křivku kolísání hladiny podle let. Připomíná graf teploty nemocného, nebo, což snad je přiléhavější, hřeben horských vrcholů nejbizarnějších tvarů.
„Hm-hm,“ pobručuje na souhlas Zalygin, jemuž jako meliorátorovi je zřejmější než nám, jaké zvláštní nesnáze hned od začátku vyvstaly před staviteli.
Ukázalo se však, že takové neobyčejné kolísání hladiny hluboké řeky nebyla věc nejhorší. Hlavní obtíž byla v tom, že vrstva naplaveného písku, přikrývajícího, jak říkají hydrotechnikové, „skálu“, tj. kamenný podklad pro základy mostních pilířů, byla neobyčejně mohutná. Pracovat v kesonech bylo zde skoro nemožné, neuvěřitelně obtížné a takřka vražedné pro dělníky, kteří by pracovali pod ohromným tlakem. Vypočetlo se, že by zde při kesonových pracích užitková pracovní doba nebyla delší než třiatřicet minut za jeden den. Pilotový způsob, jehož stavitelé mostů také užívají, byl za těchto okolností naprosto nevhodný.
„A jak jste ten problém vyřešili?“
Obličej Pheng Mina, člověka zdánlivě drsného, se protepluje.
„Zde nám přišla na pomoc sovětská věda. Můj přítel inženýr Silin, který je v čele skupiny sovětských odborníků při stavbě, navrhl, abychom použili jeho vlastního, nového, ve velkém měřítku celkem ještě nevyzkoušeného způsobu bezkesonové práce pod vodou. A právě tento způsob nám umožnil zdolat Jang-c´, a to ve lhůtě, o níž si hydrotechnikové asi netroufali ani snít.“
Náčelník stavby bere list papíru a črtá na něm schémata a kresby, vysvětluje podstatu opravdu smělého a novátorského způsobu, jejž navrhl sovětský stavitel mostů K. S. Silin, a který byl rychle, odvážně a přesně realizován zde na břehu Jang-c´. Tento způsob, jemuž podle Pcheng Minových slov patří budoucnost světového stavitelství mostů, je v podstatě neobyčejně jednoduchý. Místo neohrabaných a nákladných kesonů, jichž stavitelé mostů užívají na celém světě už asi sto let, zapouštějí se do říčního dna roury o průměru půl druhého metru; děje se tak vibračními beranidly a roury se spouštějí ze zvláštních lodí skrze ohromnou kovovou kostru, která zapouštění usměrňuje. Roury jsou z betonu a podle toho, jak vnikají do země, nastavují se jednotlivými úseky. Zapouštějí se až na skalní podklad. Potom se vrtají ve skále v těchto rourách hluboké otvory, do nich se zapustí železná armatura, zalije betonem a betonem se vyplní také roury. Tak se vytvoří kruh železobetonových sloupů pevně zapuštěných do skály a na nich se potom stavějí pilíře.
„Je to jednoduché, že ano?“ ptá se Pcheng Min a zvedá oči od náčrtku; klidné inženýrovy oči září svitem odvahy.
Ano, je to velmi jednoduché. Je to zřejmě jedno z těch prostých řešení, která někdy v technice způsobí úplný obrat. I mně, člověku, který má daleko k podrobnostem složitého mostního stavitelství, je jasné, jaké výhody přináší způsob sovětského inženýra K. S. Silina. Pryč s kesony, které byly vždy kletbou stavitelů mostů na hlubokých řekách! Všechny práce se provádějí na plavidlech. Napříště už nebudou záviset na stavu vody. Je možno provádět je dokonce i za vysoké vody s plně využitou čtyřiadvacetihodinovou dobou a beze vší škody pro stavbaře.
Náčelník stavby nám vypráví o nesnázích, které bylo třeba překonat, když se měla tato nová neobvyklá věc uskutečnit. Při práci na staveništi se neustále konaly pokusy, přetvářely se stroje a pomocná zařízení, jejichž konstruování se zúčastnili čínští i sovětští inženýři. Některé stroje a zařízení mají zcela originální konstrukci, jak si toho vyžádala praxe, a byly vyrobeny v čínských továrnách nebo přímo na staveništi v mechanických dílnách stavby.
„Můžete to posoudit sami: když jsme ještě hledali způsob, jak v rouře vrtat pod vodou skalní základ, prorazili jsme za pět měsíců jenom pět metrů skály. Nyní, když jsme si osvojili správnou metodu, prorazíme tři metry za směnu,“ říká Pcheng Min. „Použili jsme na stavbě 540* [viz doplnění na konci] zlepšení, která navrhli vaši i naši inženýři. Mnohých z nich lze užít i na jiných místech. A nejenom při stavbě mostů.“ Náčelník stavby povstává a trochu slavnostně říká: „Chci použít této příležitosti, abych vašim prostřednictvím ještě jednou poděkoval sovětským soudruhům, kteří naší stavbě věnovali nejen své velké znalosti, nýbrž i své velké srdce. Děkuji jim za nezištnou, bratrskou pomoc.“
Naslouchali jsme vyprávění o stavbě, prováděné na Jang-c´, ale měl jsem neustále pocit, že nasloucháme příběhu o industrializaci Číny, o tom, jak tato ohromná země se starobylou kulturou, která po staletí ležela v těžkém spánku, spoutána imperialisty na rukou i nohou, nyní procitla, probuzena bouří svobody; že nasloucháme příběhu o tom, jak čínský lid za pomoci svých socialistických bratří napřímil bohatýrská ramena, uvědomil si svou neuvěřitelnou sílu, uvědomil si moc svého jasného ducha, dohání rychle, co bylo zmeškáno, a s neuvěřitelnou dychtivostí přijímá všechno nejlepší, nepokročilejší ze světové techniky. Ne nadarmo James Endicott, když vypočítával, co ho nejvíce zaujalo v nové Číně, na prvním místě uvedl bratrské přispění Sovětského svazu, který pomáhá Číně uskutečňovat obrovitý program industrializace.
Byli jsme upozorněni, že Pcheng Min je velmi zaměstnaný. Připravili jsme ho už o mnoho času. Děkujeme mu a spěšně se loučíme. Na staveništi nás provádějí krajané, sovětští odborníci, které nám Pcheng Min představil jako své nejlepší přátele. Je to Viktor Ignaťjevič Karpinskij, nevelký úhledný muž s kadeřavými šedivějícími vlasy; jako náčelník oddělení pro stavbu mostů zbudoval už za svůj život osm velkých a množství malých a středních mostů. Jeho druh Andrej Petrovič Grecov, velký dobrácký chlap, starý mostařský vlk, stavěl mosty na Dunaji a na Volze; do Wu-chanu přijel z Novosibirsku, kde se účastnil budování ohromného mostu, největšího v jeho bohaté praxi. Oba jsou plavovlasí, oba modroocí, takže se nápadně liší od snědých černovlasých a černookých Číňanů. O nich obou, stejně jako o inženýru Silinovi vyprávěl náčelník stavby jako o lidech smělých, živě reagujících na všechno nové, jako o inženýrech, u nichž se bohatá praxe pojí s živou, zvídavou, tvůrčí myslí.
A co se nestalo! Když oba tito soudruzi zůstali s námi sami, začali svůj výklad nikoli hovorem o mostu, nýbrž o svých přátelích, čínských inženýrech, o čínských dělnících a ovšem i o Pcheng Minovi. Mluví o všech se stejnou úctou a se stejnou vřelostí, s jakou náčelník stavby mluvil před chvíli o nich. Když je slyšíš, nemůžeš se zbavit žertovného přirovnání: jsou jako zamilovaní, kteří, jak známo, neustále vyprávějí o přednostech toho druhého.
„Naši čínští přátelé na stavbě mají jeden podivuhodný povahový rys: chtěli by poznat ne včerejšek, ba ani ne dnešek techniky, nýbrž hned její zítřek,“ říká inženýr Grecov. „Ano, ano, v letu zachytí technickou myšlenku, pečlivě ji uváží, a zdá-li se vyhovující, slibná, ihned ji s pravou komunistickou vášní uskutečňují. Ale nejenže ji uskutečňují, také se přitom snaží ji rozvíjet, zdokonalovat. Jistě vám už Pcheng Min vyprávěl, jak uskutečnili Silinovu metodu. Nestačí však říci, že ji uskutečnili. Hned měli autora návrhu k tomu, aby myslil dále. Půldruhametrové roury se osvědčily, všechno se dobře podařilo, bylo skoncováno s prokletou „záduchou“, jak dělníci nazývají kesonovou nemoc. Všechno bylo dobré. Ale proč se spokojit s půldruhametrovými rourami? Proč je nedělat, řekněme, o průměru tří metrů? Nebo pěti metrů?“
Andrej Petrovič se na nás dívá s potutelným úsměvem.
„Stavějí ohromný most a hned při tom experimentují. Tím spíše, když sám vynálezce je na místě. Prosím, podívejte se!“
Stojíme u jakési ohromné betonové roury, zapuštěné do země do neznámé hloubky. Grecov nás vybízí, abychom po provazovém žebříku vystoupili na horní okraj roury a pohlédli dovnitř. Lidé dobří! Vždyť roura jako ohromná studna sahá velice hluboko. Na jejím dně jsou kopáči v ochranných bambusových přilbách, ohánějí se krumpáči, hloubí půdu.
„Jak tohle souvisí s mostem?“ opakuje naši otázku Grecov. „Nijak! Tady se prostě experimentuje. Základy pro pilíře, jak vám už bylo řečeno, byly sestaveny z kruhů vytvořených z půldruhametrových rour. Průměr této roury je pět metrů. Zapustit takovou rouru, jak vidíte, nepůsobilo nesnáze. Tři takové roury, zapuštěné vedle sebe – a základ pro pilíř je hotov. Rozumíte, jak to je? Na tomto mostě už toho není třeba, ale bude se to hodit na dalších. Ale ani na tom nepřestali, tím spíše, že sám Silin se té věci věnoval. A co když průměr roury ještě zvětšíme? Co když rour sestavených z betonových sekcí užijeme ne už jako základu pro mostní pilíře, nýbrž jako základu pro vysokou pec? Vidíte, jak letí myšlenky! A to už není jenom idea, plán! Zde u rozestavěného mostu se to chystají vyzkoušet. A jistě se to povede.“
Inženýr Karpinskij, tichý, velmi korektní, dodává:
„A čínští soudruzi mají ještě jednu dobrou vlastnost – opravdovou kolektivnost technického myšlení. Projekt je projekt, ale ať jej potvrdil kdokoli, není strnulým dogmatem. Posuzuje se v inženýrském kolektivu. Přijde-li někdo s něčím novým, a jestliže je to opravdu užitečné, náčelník stavby to uskuteční… Kdysi jeden z nás, když se vrátil z Moskvy z dovolené, vyprávěl čínským přátelům o stavitelské výstavě, že tam viděl jeřáb nové konstrukce, lehký, velmi výkonný. Hned ho požádali, aby načrtl schéma. A prosím, tu je ten jeřáb, podívejte se na něj! Vyrobili jej ve zdejších dílnách a už skvěle pracuje…“
Dávají nám všem pletené bambusové přilby a v doprovodu našich sovětských i čínských inženýrů šplháme po lehkých lávkách na nosníky části mostu, která už je dohotovena a visí nad řekou. Když se octneš tady, rázem zapomeneš, že jsi v zemi, v níž po ulicích měst běhají ještě rikšové a ohromné masy země se přenášejí v koších na vahadlech. Zde má všechno mohutnou technickou tvářnost. Velmi dokonalá mechanika. Všechny těžké práce byly naloženy strojům. Dělníci v ochranných přílbách, jaké jsme dostali i my a v praktických modrých kombinézách konají zdatně, mlčky a zřejmě s chutí svou práci. Je pouze slyšet, jak syčí blesky elektrického sváření a jak železo sténá pod údery pneumatických kladiv. (…)
A naši průvodci se zase začínají vyznávat ze své lásky k čínským soudruhům.
„Víte, jací jsou to lidé?“ říká Viktor Ignaťjevič. „Asi jste si již všimli, že zde není zvykem zamykat v hotelích pokoje. I když je klíč v zámku, je to jen pro uklidnění mysli cizince. A viděli jste, že když prodavač odešel obědvat, nic z pultu neuklidil, obchod nezamkl a jenom napsal na kousek papíru, že se brzy vrátí…? Ale vás novináře nelze ničím udivit, už jste všechno viděli. Ale přece: jednou jsme se v Pekingu procházeli s jedním kolegou po obchodním domě, něco jsme koupili, a když jsme platili u pokladny, upustil jsem načatý svazeček bankovek. Zpozoroval jsem ztrátu, až když jsme vyšli na ulici. Bylo to ovšem škoda, skoro tři sta jüanů je značná částka. Myslím si, že se přece vrátím, alespoň pro uklidnění svědomí. Přítel se směje: ‚Co je pryč, je pryč.‘ Vrátili jsme se a dívali se i u pultu, kde jsme stáli, i u pokladny, kde jsme platili. Peníze nikde. Povzdechl jsem a už jsme se chystali odejít, ale tu ke mně přistoupí neznámý Číňan: ‚Ztratili jste něco?‘ Zarazili jsme se. ‚Ne‘, říkáme… Ale on se nevzdává. ‚Zdá se mi‘, říká, ‚že něco hledáte, neztratili jste snad peníze?‘ Začervenal jsem se a přiznal se. ‚Pojďte,‘ říká a vede nás k vedoucímu příslušného oddělení. A ten mi podává můj svazeček bankovek. Ale to nebylo to hlavní. Nabízím odměnu pro nálezce, ale všichni se udiveně dívají: Proč a kde ho vůbec najít? Odevzdal a odešel. Což je to nějaká námaha zvednout peníze, které ti leží u nohou, a odevzdat je prodavači? Zač tedy odměňovat? Vidíte, jaké to tu nyní je. A zcela nedávno, za Čankajška, tu byly krádeže, zločiny a dokonce celé gangsterské organizace…“ (…)
A večer se opět scházíme s přáteli u svátečních stolů. Představují nám vedoucího betonářského oddělení, šedesátiletého Š´ Ťiang-čenga, k němuž se všichni chovají se zvláštní úctou a k oslovení dodávají slůvko „ctihodný“.
Ctihodný Š´ je skutečně člověk neobyčejný. Je to jeden z veteránů mladého čínského průmyslu, který se účastnil proslulých stávek ve dvacátých letech. Byl však v práci tak dovedný, že ho podnikatelé přes jeho odbojné chování nepropustili; nikdy se poníženě neklaněl ani zahraničním imperialistům, ani kuomintancům. V době největší zvůle reakce pojmenoval šest svých dětí Čung, Chua, Min, Kuo, Wan, Suej: vysloví-li se tato jména podle věku dětí od nejstaršího k nejmladšímu, vznikne heslo: „Ať žije Čínská republika!“
Po osvobození, které zastihlo ctihodného Š´ už jako muže nemladého, teprve se plně rozvinulo nadání tohoto samorostlého člověka. Obnovoval mosty zničené válkou. Jako zvlášť vynikajícího dělníka ho poslali do Vietnamu, aby pomáhal opravovat mosty zničené okupanty při ústupu.
Š´ se odtamtud vrátil s vietnamským řádem a s děkovným listem, jejž mu odevzdal sám president Ho Či Min. Když se na zpáteční cestě ocitl u Jang-c´, kde byl vlak převážen na prámu, vystoupil z vagónu, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. A tu spatřil, jak na břehu řeky pracuje mnoho lidí.
„Co se to tu děje?“ otázal se lodníka, který měl službu na prámu.
„Jak to, že to nevíte? Staví se tu most. První most přes Jang-c´.“
A starý Š´ se nedal udržet. Vynesl si z vagónu kufřík, v němž měl zahraniční dárky pro rodinu a nezbytný čajník, s nímž se nikdy nerozloučil. Nedojel už domů k rodině, kde kromě šesti „republikánských“ dětí byly teď ještě dvě, kterým Š´ovi přátelé žertem říkali už jenom vykřičníky. Zašel na ředitelství stavby mostu a prohlásil, že nemůže strpět, aby největší most v Číně byl budován bez jeho účasti.
A tak tu sedí za jedním z ústředních stolů při našem svátku, hubený, žilnatý, s osmahlou tváří měděného odstínu, čestný host, veterán, hrdina.
—
K těm zlepšovákům poskytnu úryvek z Fučíkovy – V zemi, kde zítra již znamená včera (rok 1930):
O LENINSKÉM STYLU A AMERICKÉM INŽENÝRU
Den po nejsmutnějším loučení.
Vraceli jsme se stále očima na záď lodi.
Ale štíhlá věž Petropavlovské už dávno zmizela a Baltické loděnice se ponořily pod obzor.
Loď se kolébá, moře je pokojné, modré nebe veselého studeného rána svítí nad ním a na palubě, opřen příkře o zábradlí, mluví mladý korektní Němec. Pozorně a pečlivě vypouští slova své dobré ruštiny, dělaje rozdíly mez měkkým a tvrdým l s takovou zálibností, jako by tvořil kroužky z cigaretového dýmu:
„Podnikání, pravda, je tam velkolepé! Nové továrny rostou s rychlostí, jaká u nás, v Evropě, není na denním pořádku. Je to bohatá země a teď začíná svého bohatství užívat. Ale ty zázraky techniky, vážený pane, nejsou přece dílo sovětských pracovníků. Co by bylo z toho všeho bez našich německých nebo amerických strojů, co by bylo z toho všeho bez našich německých nebo amerických inženýrů?“
Líbí se mi jeho pečlivá ruština. Ale jeho pýcha? Dívám se s důvěrou do jeho očí, které se zdály být tak bystré. Byl dva roky v Leningradu. Po dvou letech poprvé jede domů na dovolenou. Je to, co říká, jeho největší zkušenost, již si odváží s sebou. Nic jiného, většího, zvláštního v té zemi, kde s průmyslem budují socialismus, neviděl? Nechtěl vidět, nemohl, nebo nedovedl? Přemýšlím o svém nadšení. Bylo by zchlazeno jeho chladným rozumem, kdyby nerostlo z velikých věcí. Ne, nedíval jsem se přece sám příliš nadšenýma očima. Nevěřím mu.
„Vy, pane, máte pravdu!“
Do našeho rozhovoru vniká hrubý jazyk melancholického člověka, který se za námi opaluje na lodním lehátku.
„Máte pravdu,“ říká nový pomocník mladého Němce a myslím, že mi bude protivný.
„Ano, máte pravdu. Já sám jsem z Detroitu – kolik je nás tady takových! Snad na každé fabrice Sovětského svazu najdete americké inženýry, montéry z Ameriky, stroje z Ameriky…“
„…a Německa,“ připomíná korektně mladý Němec s hlubokou úctou k historické spravedlnosti.
„…a Německa,“ opakuje americký inženýr, „a také… vaše země, pane? obrací se ke mně s přehnanou slušností, v níž cítím ironii, a ruštinou, již postupně shledávám mizernou až nejmizernější…
„… a také Československa, Anglie, Japonska, Francie a nevím vůbec o všech těch zemích, které tam mají své zástupce. Ano, tak je to, máte pravdu. Ale… To je, pane, čest Sovětského svazu. To je materiál pro hrdost a ne pro ponižování. Ze skromnosti vyjímám sebe, ale – v Sovětském svazu jsou nejlepší naše – i vaše ovšem – síly. Nejlepší specialisté pracují v plánových komisích, v laboratořích, v továrnách, nejlepší inženýři byli vzati do sovětských služeb z celého světa a snad například víte, že v Sovětském svazu pracují teď také nejlepší vaši, němečtí architekti. Vy se proto díváte na sověty trochu svrchu, jak vidím. Já se jim proto klaním…“
Nikoliv, ruština tohoto inženýra není tak nesnesitelná, jak se zdálo na začátku.
„…klaním se jim. Neboť, pane, člověk je tvůrce. Ale s tou myšlenkou se už u nás i u vás dávno rozloučili. Nemůžete tvořit v tom starém světě, do něhož se vracíme a kterým jsem míval tak rád. Myslíte, a vaše vlastní myšlenka vás tam zabije. Vidíte, můj případ: Měl jsem vynález. Nic světoborného, pane, ale bylo to dobré. Tři roky jsem psal, nabízel, skoro prosil. Nic. V nejkrásnějším případě uznání a zdvořilé odmítnutí. Nakonec nabídka: za tolik a tolik tisíc prodám a nebude to provedeno. Znám to, pane. Vymyslil jste něco, co by zjednodušilo výrobu. To je ďábelský vynález. Vymyslil jste prohloubení krise, tak je to. A proto zavřou vaši myšlenku do tresoru nebo hodí do ohně. A dostanete za to pár tisíc. Ale, cožpak člověk myslí jen pro peníze? Cožpak tvoří proto, aby jeho život shnil v tresoru? Stal jsem se zrádcem své vlasti, pane, říkám vám, jak mne nazývali. Prodal jsem svůj vynález sovětům a odjel do Sovětského svazu. Sebe jsem prý prodal. A zatím jsem se vykoupil. Teď mám volný mozek a žádný tresor není mým kriminálem. Zavřete fidlátka, vynálezci starého světa, říkám já, zavřete fidlátka anebo jděte do Sovětského svazu. [Kde to kupodivu žádnou krizi neprohloubilo, protože tam ani žádná nebyla.] Nejlepší naše – i vaše ovšem – síly tam pracují a celé jejich dílo by zůstalo jen snem, kdyby nebylo sovětů. To není, pane, slabost sovětů, to je jejich síla. Velmi je za to ctím a s velkým despektem se za to dívám na náš i váš průmysl, že už nemůže udržet své dobré pracovníky, že už jim nemůže dát práci…“
Pryč s prvními dojmy! Jsou falešné. Kde je americký inženýr, pomocník mladého Němce? Není ho. Elán zvedá melancholického muže na lehátku a jeho hrubý jazyk je zlý a plný lásky.
„…a ještě něco. Vy asi, pane, nejste ve svém oboru ve styku s výrobou?“
Ne! Mladý Němec je zástupcem německé strojařské společnosti. Jeho firma dělá znamenité obchody se Sovětským svazem. Nechodí do továren, nikdy nebyl v sovětské fabrice. Není to jeho úkolem a ostatně ani času není nazbyt. Naučil se zato výborně ruskému jazyku a je pokládán za jednoho z nejagilnějších representantů německého vývozu. Ostatně to vše snad není důležité. Nepopírá zajímavost bolševického experimentu. Ale co to znamená, konec konců? Je to podnik, který není dobře vykalkulován. Podnik bez zisku. Není potřebí vidět továrnu, aby člověk poznal tuto pravdu.
Američan se směje útokem:
„Ach, vaše oči, pane! Vaše oči! Jděte k lékaři… anebo ne, snad už je pozdě… jděte do fabriky, až se vrátíte. Zahoďte svou gáži, vím, že je úctyhodná, obětujte ji, pane, získáte. Sovětská kalkulace, to nejsou procenta, to nejsou miliony, to je svět jako zisk. Přenechte kapitalismu, aby prodělal sám sebe, protože má příliš velké obchodní knihy. Nevidí přes ně, je krátkozraký, nemůže už… ale vy jste mlád!“
Smích zmizel. Útok tvrdne.
„Vaše přiznání, pane, vaše přiznání! Vy jste tedy neviděl sovětského dělníka při práci. Vy tedy nevíte nic o tom, že sovětský dělník je nový typ. Vy tedy nevíte, že tam existuje socialistické soutěžení, úderné brigády a jiné takové maličkosti, které nás, cizince, uvedly nejdříve v nepřátelskou zuřivost a pak v nadšení. Nic o tom nevíte. Ach, teď vám ovšem rozumím…“
Už se nepodobá melancholickému muži, který cizím, hrbolatým zvukem vpadl do našeho hovoru. Svítí. Nemohu za to, tak jsem je viděl vždy, ty nedůvěřivce, kteří spoléhají jen na své oči, všechny, kteří se dívali a překvapeni ohmatávali rukama, až se zachytili pevně a zdvíhali, pomáhali, budovali, už ne okoušející diváci, ale úderníci. Svítí. Už ne melancholický muž, ale živý leninský styl: americká věcnost s bolševickým nadšením.
A nezastaví se.
Korektnost mladého Němce úpí pod ním, myslím, brzy budeme sami.
„A my? Říkáte: zasloužili jsme se o sovětský průmysl. Nu, pane, věřte, nebudu přece snižovat svou práci. Ale přeháníte. Jsme snad všude, ale i bez nás dovedou. Myslím, o Selmašstroji v Rostově jste neslyšel? Slyšel. Dobrá. A víte, že celá ta fabrika je postavena jen ze sovětského materiálu a sovětskými lidmi? Vše si udělali sami, úplně sami. Jedu právě z Rostova. Přiznám vám: učili se od nás. Ale tam už jsem se učil od nich. Ano, máte pravdu: nejlepší z nejlepšího berou ze starého světa: Ale co z toho dovedou udělat. Souhlasím s vámi: tisíce zahraničních specialistů pracuje v sovětech a pracují třeba na zahraničních strojích. Ale vaše závěry – odpusťte – nadutý nesmysl. Podívejte se jen na Selmaš! Tak je to, pane: oni bez nás být mohou – a tu větu nutno dopovědět: my bez nich už nikoliv…“
Dávno, dávno už mne nezajímá dokonalá ruština korektního Němce. Snad odešel, snad někde dole v kajutě pokračuje ve své filologické dokonalosti. Nevím. Nehledám ho. Ležím na lehátku vedle Američana. Překřikujeme moře a zvonění k přesnídávce.
Mluvíme o Selmašstroji.
PS: Vidět americký inženýr dnes ten svůj Detroit, tak by asi zaplakal. Ostatně stejně jako Fučík při pohledu na dnešní Rusko!
Předchozí a následující části: