2. listopadu 1956
Jestliže jsme se cítili jako ryba ve vodě a sentimentálně vzpomínali na své reportáže z let prvních pětiletek, zapadli jsme dnes do takových sfér a seznámili se s takovými lidmi, a jejich osudy, že ještě teď, kdy jsem sedl k deníku, nemohu se z toho vzpamatovat, a přiznám se, že jsem trochu zmaten.
Už jsem psal o tom, že nám James Endicott vyprávěl o svém příteli, známém čchungčchingském průmyslníku, jehož syna pokřtil před čtvrt stoletím anglickým jménem Jerome. A protože znám Endicotta jako muže, který dovede postřehnout něco nového, zapsal jsem si i jméno jeho známého – Čchen Šu-čchim. V Čchung-čchingu jsme vypravovali čínským přátelům o neobyčejném setkání na skále Přikovaného draka a mimochodem jsme vyslovili prosbu pohovořit si s Čchen Šu-čchim.
Naši přátelé i to zařídili. Dnes odpoledne jsme byli v západní části města v ulici Bezpečného klidu. A jako všude, šlo tady nové se starým ruku v ruce. Naproti velkému, svou architekturou velice sympatickému divadlu národně osvobozenecké armády, které bylo nedávno dostavěno, jsou staré, prastaré obchůdky, oddělené od chodníku pouze pultíky se zbožím, čajovny, v nichž hosté, pohodlně rozloženi v lenoškách, s novinami v ruce popíjeli vonný nápoj, veselé hospůdky, kde se před hosta postaví malá plotýnka, drobně nařezané maso a všelijaké koření a host si podle své chuti jídlo upeče a nabírá je hůlkami přímo z rozžhavené pánvičky.
Hned za touto hospůdkou, mezi dvěma domy byl průchod, jímž jsme se dostali do malého dvora s jednopatrovým domem. A tady je sám pan Čchen Šu-čchi, přítel pana Endicotta. Naši přátelé jej zřejmě upozornili na naši návštěvu. Vítá nás ve dveřích se svou ženou, maličkou obtloustlou dámou, a provází do salónu.
Jsme si vědomi, že máme před sebou jednoho z největších boháčů města. Jeho žena je dcerou čchungčchingského bankéře. On sám pochází ze staré kupecké rodiny, v jejímž majetku byl největší obchodní dům ve městě.
Čchen Šu-čchi je starší, elegantně oblečený pán, představuje nám svou ženu, paní Chuang Čao-čching. Usedáme do nízkých křesel. Komorník, typický čínský komorník, štíhlý mladý hoch v modrém obleku podává čaj. Nastane pomlka. Hm, čím začít?
Říkáme, že jsme se náhodou nedávno setkali s panem Endicottem a on vzbudil svým vyprávěním náš zájem o majitele tohoto domu. Svedli jsme všechno na Endicotta a prohlašujeme, že bychom rádi věděli, jak pan Čchen, obchodník a průmyslník, žije v lidové Číně. Samozřejmě, nechce-li o tom hovořit, okamžitě zavřeme své bloky.
Pan Čchen se usmívá. Proč ne, on i jeho žena rádi povědí o svém životě sovětským – teď se maličko odmlčí, neví, jak by to řekl nejlépe – sovětským cestovatelům. Udělá to tím raději, že mají před sebou přátele váženého pana Endicotta. Manželé si chvílemi skáčou do řeči a někdy se i trochu hádají, když nás informují o organizaci soukromo-státních podniků, o překvapivém procesu převýchovy buržoazie, která v Číně probíhá a o níž my sice víme z projevů na VIII. sjezdu Komunistické strany Číny, ale kterou, po pravdě řečeno, si těžko dovedeme představit v praxi.
Přenechávám slovo hostitelům a zůstanu pouze v roli více méně svědomitého zapisovatele.
ON (dívá se do neurčita, jako by hovořil sám se sebou): Není to lehká věc, podívat se na své „já“ v minulosti očima mého dnešního „já“. Ale tento rozhovor bude užitečný jen tehdy, budu-li hovořit čistou pravdu. Je tomu tak? Proto budu musit povídat věci, které jsou krajně nepříjemné mému „já“. Když byl můj obchodní dům rozbit japonskými bombami, rozhodl jsem se, že už nebudu podnikat ve městě, a založil jsem velkou firmu pro mléčnou výrobu. Měl jsem na svých farmách téměř 500 krav. Umím řídit podnik, a proto jsem hodně vydělával. „Umím řídit podnik.“ Z hlediska dnešního „já“ jsem nucen tuto větu chladnokrevně rozpitvat. Jsem samozřejmě zkušený obchodník, ale z čeho pocházely tehdejší moje velké příjmy? Nákladnou reklamou v americkém stylu jsem nabízel zákazníkům své mléko jako nejlepší mléko v Číně. Do určité doby tomu taky tak bylo. Když pak lidé kupovali jen moje mléko a moji konkurenti se jeden po druhém položili, vykoupil jsem za pár babek jejich podniky. V očích mého tehdejšího „já“ to nebylo nic špatného. Silnější vítězí – takový je zákon života. Co mi bylo po tom, kdo zkrachoval! Obchod je hazardní hra. Kdo se v ní vyzná, bere bank. Když jsem si dobyl prvenství na trhu, začal jsem v určitých obdobích ředit mléko vodou. Ne najednou, jen trochu, každý den víc a víc. To se dálo během několika neděl, měsíců. Zákazníci si ovšem všimli, že mléko je řídké. Z obchodů jsem dostával hlášení: „Všichni se diví, bouří se, jsou rozzlobeni…“ Začal jsem tedy prodávat zase mléko tučné. Bouře se utišila, ale za několik měsíců jsem začal s ředěním nanovo. To se opakovalo několikrát do roka. Moje reklama tehdy tvrdila, že Čchenovo mléko je nejlepší na světě, kupujte jenom mléko od Čchena… [Že to je banální a známé? Nic nového pod sluncem? Ale jak funkční. Stačí se rozhlédnout v dnešních potravinách… Proč měnit něco, co se po staletí osvědčovalo, a proti čemu byli a dnes znovu jsou lidé bezmocní?]
„A vaši kolegové, obchodníci a průmyslníci, nevěděli o těchto vašich… hm… machinacích?”
ON (ušklíbne se): Lidé z našich vrstev to věděli nebo aspoň se to domýšleli. Nikdo z nich taky ostatně moje mléko nepil. Neviděli v tom ovšem nic zlého. To patřilo k umění vést podnik. A konečně třetí věc, na níž jsem zvláště vydělával, byla inflace. Za kuomintangské vlády upadala rychle kupní síla peněz. Při výplatě dělníkům a úředníkům jsem se vymlouval na obtíže v obchodě a zadržoval jsem jim platy. Stačilo zdržet výplatu o den, dva, o týden a rozdíl v kursu jsem strčil do své kapsy… Přiznávám, že nejen umění vést podnik, ale hlavně tyto tři okolnosti zvyšovaly mé příjmy. Říkám to dobře, má drahá?
ONA: Ovšem, je tomu tak. A co na tom? Tak se tehdy žilo. My jsme se přitom považovali za čestné lidi, za spořádanou rodinu. Ale teď…
ON: Mohu-li tě poprosit, má drahá, nepředbíhej události. Rád bych nejdříve řekl našim hostům o našem životě. Co se dálo v mém osobním životě? Při pohledu dnešního „já“ zpátky mohu klidně prohlásit: „Špatný, odporný život to byl.“ Nejsem už nejmladší, jak vidíte. Peněz mám dost. A co bylo náplní mého tehdejšího života? Obchod a zábavy.
ONA (rozhorleně): Jen mluv, mluv, jaké to byly zábavy: pitky, zpěvačky, tanečnice, pouliční holky. A to prosím v jeho letech. Otec pěti dětí. (Vyskočí.) Jen si, pánové, představte, jak bylo mně, jeho ženě, když jsem se musila vyptávat, odkud jej včera šofér přivlekl zpitého do němoty.
ON (ušklíbne se, ale mluví klidně): Uklidni se, má drahá, hovoříme přece o tom, co bylo… Ale máš naprostou pravdu. Jenomže já, má drahá, na tvém místě, bych přednesl také sebekritiku (tak to řekl – sebekritiku), ona se totiž musí taky přiznat, že byla nejzhýčkanější dámou v Čchung-čchingu. Byla rozmarná až hrůza. Ano, ano… Celé noci dovedla hrát v kostky madžong, bez rozmyšlení vyhazovala obrovské sumy… A vůbec…
Pokoušíme se zastat naší hostitelky:
„Ale co děti? Máte přece pět dětí… Kdo je vlastně vychovával? Pravděpodobně Chuang jako matka…“
ONA: Ještě štěstí, že jsme se tehdy o naše děti nestarali. Čemu je mohl takový otec naučit?
ON: A čemu taková matka, má milá, čemu taková matka? Na štěstí jsme se o děti skutečně nestarali. Měly své známé, své přátele, svoje zájmy, a my o ničem nevěděli. Starší děti si šly svou cestou. Skutečně, pánové, co mohly od nás pochytit? Naučit se vykořisťovat dělníky? Podvádět zákazníky? Naučit se rozvracet? Naučit se hazardním hrám?
Co to je? Není to snad čínský Jegor Bulyčov, kterému se náhle otevřely oči, který vidí, že prožil svůj život „ne na té ulici“? Či je to jen hra? Ale jaká? Ve jménu čeho?
ON: Vám se to všechno asi zdá podivné. Chápu… Vážený pan Endicott byl rovněž velice udiven. Ale my jsme se ženou v posledních letech velice často mluvili o svém životě. Nová vláda, v níž jsme se octli nikoliv ze své vůle, to přiznávám čestně, nový život po osvobození nás nutil přemýšlet vážně, velice vážně o sobě, o tom, jak jsme dříve žili… Prohnilý zub se nedá vytrhnout bez bolesti. Řekli jsme si vzájemně mnoho hořkých slov. Lidová moudrost však praví: „Hořká slova lékem jsou, sladká slova otravou.“ I v našem věku se dá život znovu začínat, když si člověk do důsledku ujasní omyly minulosti a má vůli je napravit.
„Pan Endicott nám říkal, že jste byl jedním z prvních obchodníků ve městě, který podal žádost, aby jeho podnik byl zestátněn. Jak jste přišel na tuto myšlenku?“
ON: Logicky. V posledních letech kuomintangské vlády sem pronikal zahraniční kapitál, zvláště americký. Brzy ovládl trh a nemilosrdně hubil všechny. Cítil jsem to i na sobě. Dováželi za dumpingové ceny sušené mléko, a moje neprodané mléko kysalo. [No, ochutnal vlastní medicíny a obchod je přece hazard… Jenže z té druhé strany, když je na dně on, už to tak veselé není, že? Takový je život v Kurjaži, život mezi bandami… (viz Makarenko a Začínáme žít)] Musil jsem dát na porážku své nádherné krávy, jejichž druh byl vypěstován na mých farmách křížením s holandskými kravami. Ještě rok dva a byl bych musil likvidovat svou firmu a svůj majetek prodat za pár halířů cizincům. K tomu to spělo. Po osvobození jsme si oddechli. Cesta dumpingu byla uzavřena a my jsme mohli dále hospodařit. Měna byla pevná. Trhy se rozšiřovaly. Jen hlupák by nepochopil, že bych při starém způsobu hospodaření nemohl uspokojit rostoucí poptávku. Ale kapitál na rozšíření podniku jsem neměl… [Slyšíš to Nabiullinová? Měna byla pevná a trhy se rozšiřovaly. A proč se asi rozšiřovaly? Protože si stále více lidí mohlo dovolit nakupovat mléko! A co to rozšíření podniku? Žádné zahraniční investice, ale pěkně domácí!] Viděl jsem, že několik mých kolegů, kteří změnili své podniky v soukromo-státní, dostali prostředky na rozšíření obchodu. To za prvé. Viděl jsem, že v zemi začal proces budování socialismu, v němž není místa pro vykořisťovatele. To za druhé. A konečně tu byly naše děti. Já i moje žena jsme cítili, že se za nás stydí, že se nám vyhýbají, jako bychom byli pro ně cizí. To za třetí. A tak jsem psal žádost, druhou, třetí. A když konečně byla moje prosba splněna, oba jsme si oddechli; stali se z nás jiní lidé.
ONA: Ano, ano, čekali jsme a pořád jsme se báli, že nás odmítnou. Ale můj muž vám zapomněl říci ještě jednu věc… Kuomintanci do nás pořád hučeli, že komunisté všechno zabírají, že bohaté lidi věší a že jejich ženy „dávají k dispozici vojákům“. Ano, tak to říkali. My jsme tomu věřili, ne docela, ale to víte… báli jsme se. Můj muž by byl možná příliš mnoho nenamítal, kdyby mě „dali k dispozici“ vojákům, ale na šibenici se mu nechtělo. Ale po osvobození se náš strach rozplynul. Poznali jsme, že ty řeči byly jen nenávistná propaganda. Pochopitelně, že se nikdo nemazlil s lidmi z našich kruhů, kteří aktivně bojovali proti komunistům a i po osvobození úmyslně kalili vodu. Ale naše firma pracovala dál. Muž vedl podnik jako dříve. Přesto jsme se pořád báli, co přijde. A jednoho dne svolali vedoucí činitelé naší provincie, nesmírně vážení lidé, generál Liu Pcho-čcheng a předseda finančního výboru Teng Siao-pching, všechny továrníky, průmyslníky a obchodníky a řekli jim, že nový řád žádá, aby všichni zůstali na svých místech a pracovali lépe než doposud. Pracovat a lépe pracovat, tak žádá lid. A ještě povídali, že zákon chrání každého občana a jeho majetek. Co to pro nás znamenalo! Po tomto projevu jsme úplně okřáli, byli jsme jako znovuzrozeni. Můj muž se přihnal tenkrát domů jako na křídlech a tolikrát mi vše znovu opakoval, že vím ještě dnes přesně, kde kdo z náčelníků stál, co měl na sobě, jak se tvářil. – Je to pravda?
ON: Ano, je tomu tak. Jak si můžete povšimnout, teď má pravdu vždycky ona. Zdůrazňuji to proto, že dříve byla obyčejnou ženou našich kruhů, která neměla na mysli nic jiného než šperky a zábavu a jak trávit noci u kostek madžongu.
„Promiňte, ale vždyť je to matka vašich dětí,“ bereme znovu do ochrany naši hostitelku, která se dívá na muže shovívavě, bez pocitu urážky. V jejích černých očích blýskají veselé jiskřičky.
ON: Už jsem vám říkal, že naše děti – ke svému velkému štěstí – žily svým životem. Nejstarší syn Jerome, kterého křtil váš přítel, odešel do Šanghaje, studoval v ústavu ruského jazyka, účastnil se boje proti Kuomintangu a dokonce za to seděl ve vězení. Nyní pracuje v Pekingu v překladatelské kanceláři. Starší dcera absolvovala hudební školu a vyučuje hudbě. Další syn a dcera studují na univerzitě a nejmladší chodí teprve do školy. Je pionýrkou. Rodiče a děti – jak je to nyní všechno složité! Představte si, že tuhle přišla naše nejmladší ze školy a povídá: „Tatínku, ty jsi zaostalý člověk.“ – „Najednou! Vida! A proč?“ – „Ty nechceš, aby tvoje firma byla soukromo-státní. Copak ty jsi proti tomu, aby v naší zemi byl socialismus?“ Dověděl jsem se, že pionýři o tom diskutovali, a vidíte, dcerka se za mne styděla. Je pravda, že děti rovněž mají podíl na tom, že se moje dnešní „já“ na hony liší od minulého „já“. Za důležité považujeme ještě to, že jsme se se ženou rozhodli studovat na čchung-čchingské politické škole pro představitele obchodu a průmyslu. Školu jsme absolvovali a víme nyní, že kapitalismus je zastaralá věc, že budoucnost patří v celém světě socialismu. A když je tomu tak, proč bych se měl já, rozumný člověk angažovat pro zastaralou formu společnosti? Ať tedy, když už ne my, aspoň naše děti zaujmou důstojné místo mezi budovateli socialismu. Nu, i my sami… naše zkušenosti, naše vědomosti, naše schopnosti řídit podniky, to všechno může být užitečné. Vracím se k tomu, v čem mě přerušila moje milovaná žena. Mohu říci, skutečně jsme byli rádi, když jsme dostali zprávu, že naší žádosti bylo vyhověno a že naše firma bude soukromo-státní. Zůstal jsem ředitelem a vláda mi poslala zástupce, velmi schopného člověka. Kromě nás dvou se účastní vedení několik moudrých dělníků, které si zvolili soudruzi.
„A jaké byly důsledky toho opatření?“
ON: Dalekosáhlé. Představte si, že téměř okamžitě… Především se to projevilo na dojivosti krav. I dříve byla dojivost dobrá. Ale rázem stoupla. Krávy na mých farmách dávaly dříve ročně po 3600 litrech. Po změně vedení podniku dává každá až 4000 litrů. Snížily se nápadně i ztráty na inventáři. Mléko se neztrácí, ani nekysne. Pijí je všechny děti… Sotva stačíme s rozvážkou. A co bylo pro mne zvlášť důležité – dostali jsme vysoký úvěr na rozšíření farem, zvýšili stav dobytka, stavíme teletník.“
„A čím si vysvětlujete tak rychlé změny?“
ON (s úsměvem): A copak to, pánové, nedovedete sami uhodnout? To je velmi prosté. Dělník dříve věděl, že pracuje pro pana Čchena a že všechno, co udělá nad stanovenou normu, přijde do kapsy jemu. Rozhodně mu nechtěl dávat takové dárky. Koš s lahvemi spadl na zem, láhve se rozbily a čí to byla ztráta? Váženého pana Čchena. Teď pracuje dělník pro svůj stát. Od krávy nadojí více mléka, to znamená, že jeho dceruška nebo synáček ve školce dostane víc mléka. A toto vědomí působí obrovskou silou. Je až k nevíře, jak se změnili dělníci, které jsem znal desítky let. Jsou to úplně jiní lidé.
„A váš zájem o výnos firmy nepoklesl?“
ON: Ne. Víte, že při tomto způsobu vedení podniku dostávám určité procento z vloženého kapitálu. Kromě toho mám plat jako ředitel firmy. To jsou velké peníze. Ale můj zájem se už nedá měřit jenom penězi. Jsem občan republiky. A já bych rád, aby podnik, který řídím, pracoval ze všech nejlépe.
„A jaké změny nastaly ve vašem životě, paní Chuangová?“ ptáme se hostitelky.
ONA: Nepředstavitelné. Od té doby, kdy jsem došla k názoru, že stará společnost je špatná společnost a nový řád je dobrý řád, snažím se sloužit nové společnosti ze všech svých sil. Když se „já“ dívám dnes na své „já“ z minulosti, pociťuji stud. Jak jen jsem mohla celý svůj život žít v takové nečinnosti a zahálce? Já i můj muž stále rozšiřujeme své politické vzdělání a kromě toho pracuji v kroužku žen obchodníků a průmyslníků. Účastnila jsem se například příprav při zřizování devíti dětských jeslí. Zajisté jste si povšimli, že mi můj muž vyčítal vášeň pro madžong. Kdyby si byl dříve dovolil říci před cizími lidmi něco podobného, vyškrábala bych mu oči. A teď to poslouchám a divím se sama sobě, že jsem to dělala… Jsem nesmírně pyšná, že jsem byla delegována do Pekingu a mluvila na sjezdu žen obchodníků a průmyslníků. Můj projev byl dokonce otištěn v novinách. Kuan-min ž´-pao… Co se změnilo v mém životě? Všechno. Na tohle pianino nikdo nehrál dvacet let, leda dcera, když někdy přijela. V poslední době můj muž bývá po večerech doma a hrává na pianino. Nastudoval dokonce velký koncert. Ani ho nepoznávám! Je vlastně skvělý hudebník…
ON: A já, má drahá, nepoznávám tebe. Kdyby nebožtík otec viděl svou dceru. Taky by ji nepoznal… Za posledních sedm let nesedla ke kostkám.
ONA: Ale hlavní věc je, že jsme se sblížili s našimi dětmi; už se nás nestraní. Nejstarší dcera nám přivezla dokonce na návštěvu vnučku. Řekla mi uznale: „Teď vám mohu svěřit své dítě, maminko.“ Naše dcera je totiž neobyčejně přísná. A věřte, pánové, že my ženy přijímáme nové ideje daleko rychleji než mužové. Ano, je to pravda, můj drahý. Mužové vykořisťovatelské třídy byli vždycky konzervativní. Píše se o tom i v literatuře. A teď jsme to především my ženy, které vás vedeme na správnou cestu. Není-liž pravda? To je jako na horské dráze: vlak táhne vpředu jedna lokomotiva – a to je vláda, a zezadu jej postrkuje druhá – a to jsme my ženy. My také daleko rychleji chápeme, co přednášejí lektoři v politické škole. Jen ať se přizná, kolikrát opisoval mé konspekty dokonce takových důležitých přednášek, jako například socialistický způsob vedení podniku. Neříkám snad pravdu, můj drahý?“
Žasneme. Co je tohle? Nezdá se nám to snad? Ne, to není kající průmyslník Jegor Bulyčov, který se ve strachu před smrtí poprvé zadíval kolem sebe a poznal, že prožil svůj život mezi drobnými dravci, že promarnil svůj život v ničemných věcech. Máme před sebou průmyslníka z Jang-c´, elegantně oblečeného čínského gentlemana a drobnou ženušku v zeleném bavlněném kabátku a v elegantních kalhotách, na jejímž svěžím koketním obličeji jsou stopy bývalé krásy. Náš rozhovor neplyne u skleniček s vodkou, která přiměje nakonec člověka ke sdílnosti snáze než hluboký citový otřes. Náš rozhovor by se hodil na scénu MCHATu. Přitlumené hlasy, a jestliže při něm nezvoní lžičky o čajové šálky, tak jenom proto, že se tady čaj pije bez cukru a lžičky se tady k čaji nedávají.
Mimoděk přichází člověk k závěru, že proces takové vnitřní lidské přeměny, který tolik zaujal Jamese Endicotta, je jedna z mnoha stránek obrovského společenského procesu. Zvláštnost čínského socialismu – přeměna soukromokapitalistických podniků v podniky soukromostátní – je pro čínský proletariát zřejmě nejvýhodnější forma třídního boje. Člověk dojde k přesvědčení, že čínští soudruzi v praxi potvrdili teoretickou poučku Vladimira Iljiče o tom, že „přechod ke komunismu je možný i přes státní kapitalismus, jestliže státní moc je v rukou dělnické třídy“, a další poučku, že „splacení velké daně státnímu kapitalismu nás nejen nezahubí, nýbrž přivede k socialismu“.
[No, já si myslím, že po roztržce mezi Čínou a SSSR, o kterou se postaral Chruščov, začal mít problémy ve svém dalším směřování nejen SSSR, ale i Čína… Připravilo to oba tyto státy o možnost úzké tandemové spolupráce, kterou mohlo být každé významnější pokřivení od vytyčeného kurzu budování socialismu jako spravedlivé společnosti zase narovnáno, nemluvě o tom, že by se multiplikovaly jejich zdroje, včetně možností jejich lidských zdrojů. Ještě v dalších dílech uvedu příklad stavby mostu za spolupráce se sověty. Mnozí se zřejmě smáli napravenému panu podnikateli. Ne, není to k smíchu. V SSSR jich bylo také hodně. Ono je totiž příjemnější pracovat v pozitivní atmosféře, ne jako kulak, který se musí neustále ohlížet, aby nedostal klackem po hlavě, zabývat se tvořivou prací, získat si skutečné uznání svého okolí a celkově žít v pozitivně naladěné společnosti. A také nemít přes všechny silácké řeči neustále stažený zadek, že přijde silnější banda, která mě převálcuje – viz příklad s Američany a jejich dumpingem. Problém je, že pokud se to směřování společnosti dlouhodobě pokřivuje, je-li to cílem řízení prosazovaným mnohoúrovňově na všech šesti prioritách řízení a se znalostí věci, najedou potom tito podnikatelé velmi rychle do původních vykořisťovatelských kolejí… A samozřejmě, že mezi těmito napravenými podnikateli bylo mnoho takových, co se napravili pouze na oko, aby zůstali ve vyšších funkcích a mohli snadněji škodit nové Číně… Dnes mají v Číně přece jen s ohledem na ohlášenou koncepci snadnější práci to opět srovnat, i tam se rozhoduje, zda tam bude digitální koncentrák nebo společnost bolševiků. Každému, kdo nad tím ohrne nos a zvolí si digitální koncentrák, či kdo je přesvědčen, že jeho se ta jeho negativa nedotknou, doporučuji, aby si přečetl třeba knihu od Uptona Sinclaira – Džungle, nebo Šóguna od Jamese Clavella a zamyslel se nad tím, kdo vlastně byl v takové společnosti šťastný. Jak známo, ani v Hitlerově říši si nakonec nikdo nebyl jistý před gestapem, včetně samotných gestapáků… Když si společnost vybuduje takové kruhy pekla, těžko se z nich potom vystupuje. Lidé bděte!]
Předchozí a následující části:
Zde (https://www.youtube.com/watch?v=BDkMIqgXGWo) je video v ruském jazyce o společnosti Nestlé, ze kterého si můžete učinit jasný obrázek, jak funguje globální řízení, jehož je tato společnost jen malou součástí.
Díky svému nadnárodnímu dosahu může Nestlé stejně jako podnikatel z tohoto článku neustále ředit mléko, když situace začne být neúnosná s touto praxí přestat či ji zmírnit, když utichne povyk, vrátit se opět k jeho ředění. Až na to, že v tomto případě už se nejedná o drobného podnikatele, ale o nadnárodní nástroj řízení lidstva na páté prioritě – zbraně genocidy – zde především prostřednictvím potravin, ale i vody. Tam, kde je to zapotřebí, tam se přidají škodlivé látky, tam, kde je potřeba podle nadnárodního davo-„elitářského“ řízení na čas situaci zlepšit, tam naopak poslouží třeba k posilnění zdraví dané populace, které je na jiných, vyšších prioritách vymýván mozek a má posloužit třeba jako svalová hmota na šesté prioritě (vojensko-silové), jít po čase přímo do války nebo sloužit jako četnický sbor, nebo je třeba v plánu její využití jako určitého řídícího sboru (dočasného mouřenína) na vyšších řídících prioritách. To všechno máte v rukou, když ovládáte řízení z nadnárodních úrovní, a stejně jako Nestlé si tak udržíte i zdroje, když o ně snad někde přijdete, jako třeba v Rusku za bolševiků v době Lenina a Stalina. Prostě počkáte, než se vám tam podaří dosadit Chruščova a zase si ty zdroje pomalu začnete vracet do svých rukou. Lidé musí konečně tyto ve své podstatě velice jednoduché algoritmy prohlédnout!
Dokud se nezmění Koncepce života společnosti, tak z toho není cesta ven! Ti obyčejní lidé budou vždy vydáni na milost vrcholku elitářské pyramidy, včetně obslužných „elit“ sloužících jako ten mouřenín, který po svém využití může jít, čti skončit jako zbytek davu, nad kterým do té doby sám ohrnoval nos.