1. listopadu 1956
Po dvouhodinové velmi živé diskusi nás vezou čchung-čchingští kolegové na hutní závod. Vedoucím zájezdu se stává nyní soudruh Liu, který v době, kdy sbíral materiál pro svůj román, pracoval tady skoro dvě léta. Máme před sebou silnici, která byla vybudována teprve nedávno, ale život kolem ní se už ustálil. Všechna půda v dohledu, stráně, vršky, dokonce i příkopy u silnice jsou obdělány v uzounká, maličká políčka, oddělená udupanými hrázičkami. Jsou zalita vodou a podobají se lotosovým listům, lépe řečeno, mísám různých rozměrů, postavených pěkně nad sebou. Voda z horního políčka tichounce stéká tenoučkým proudem na druhé, schůdek za schůdkem – schůdek za schůdkem. Nad hladinou se kolébají hlavičky rýžových stébel. Ve vodě se čvachtají tučné kachny, vybírají z bláta červy. Sem tam se brodí vodou majestátně buvol, připomínající obraz panovníka z klasického divadla, za ním, rovněž po kolena ve vodě, kráčí rolník, jehož slaměný klobouk je tak velký, že je ho pod ním sotva vidět. (…)
Soudruh Liu nám ještě po cestě vypráví o podniku, kam jedeme. Je to starý závod. Někdy ze začátku japonské okupace jej čankajškovská vláda přestěhovala po řece z ohrožovaného území. Vyráběl zbraně pro kuomintangskou armádu. Po osvobození se v závodě rozproudil nový život.
Jako u nás vyrostly vedle starých hal nové a staré byly rozšířeny. Na závodě, kde dříve pracovalo všeho všudy tři tisíce lidí, je dnes zaměstnáno už pětkrát tolik dělníků, ke knoflíku se přišily kalhoty, jak se u nás říkávalo. Nyní je to mohutný hutní závod, není to gigant, ale má k němu blízko. Dodává zemi ocel, vyrábí kolejnice pro bouřlivě se rozvíjející dopravu. Kolejnice – to je jejich pýcha.
Už na nás čekají. V kanceláři vedení závodu – ve velké místnosti – visí vedle sebe něžné kresbičky Čchi Paj-š´ho, vznešená zvířata malovaná jemným štětcem Sü Pej-chunga a reprodukce obrazů Levitana, Serova a Šiškina. Vítá nás mladičká žena.
„Jmenuji se Ťien Siu-kchun,“ představuje se. „Jsem předsedkyně závodního výboru.“
Za ní k nám přistupuje drobný, křehký, pohublý člověk v modrém obleku s čepicí na hlavě. Chová se nesmírně ostýchavě. Podává nám ruku se štíhlými dlouhými prsty a říká:
„Jsem Chuang Jung-čang, dřevařský dělník. Pracuji tady na závodě.“
„To je on?“ uklouzne mi mimoděk.
Otázka není právě vhodná. Na štěstí ji nikdo nestačí přeložit. Ale všichni jí rozumějí. Hrdina s autorem se na sebe podívají a usmějí se. S radostí tiskneme ještě jednou ruku opravdovému člověku nové Číny. Hrdina s autorem [knihy o něm] se už dlouho neviděli, a proto ustupují do pozadí; energická soudružka Ťien popadne hned, jak se říká, býka za rohy a hovoří o tom, co se jí, odborářce, zdá nejzajímavější.
Čísla se sypou jako z pytle, ale já se jim vynasnažím co nejvíce vyhnout.
„První zlo, proti němuž jsme musili po osvobození bojovat, byl nedostatek bytů. Dělníci tady žili, jako dříve vůbec v celé Číně, velice špatně. Bydlili v kůlnách a v dírách v zemi, vyhloubených na břehu řeky. Teď už jsme tak daleko, že všichni svobodní mají aspoň lůžka v barácích. Mnoho rodin dostalo byty v nových domech. Otevřeli jsme dvoje jesle a tři kluby na různých místech sídliště. Máme tu i biograf. Právě tam probíhá s velkým úspěchem festival sovětských filmů [Kde určitě nebyly seriály jako Zlaté dno dnešního Ruska, kde není jediná, ANI JEDINÁ morálně pozitivní postava, která by se mohla stát lidem morálním vzorem!] Při závodě existují všechny formy studia, počínajíc školou pro likvidaci negramotnosti až po večerní univerzitu.“
„A jaké je postavení pracujících žen?“
„Žen? Takové jako postavení mužů,“ zní rezolutní odpověď.
Posloucháme malou odborářku, bývalého vojáka národně osvobozenecké armády, dělnici, která se teprve v dospělém věku naučila číst a psát, a chápeme, proč si na tak obrovském závodě zvolili právě ji za předsedkyni závodního výboru. Je zajímavé, že tu před osvobozením nepracovala ani jediná žena. Teď je jich tady mnoho, pracují jako jeřábnice, svářečky, řidičky. Naše nová známá – mimochodem, matka tří dětí – je soustružnice.
Ptáme se, zda bychom mohli vidět nové sídliště.
„Sídliště? Prosím. Jsme ochotni ukázat sovětským soudruhům všechno, třebaže víme, že jsme udělali ještě málo.“ [Připomínám, že osvobození je počítáno od roku 1949 a návštěva sovětských spisovatelů probíhala v roce 1956.]
Vystoupíme na kopec a stojíme na ulici sídliště, které leží terasovitě na svahu pahorku. Jsou to nízké jednopatrové domky. Všechna okna vedou do ulice. Podle zdejšího zvyku má každá rodina k užívání kousek dvorku a kuchyňku, postavenou na druhé straně dvora.
„Zaklepejte na kterékoliv dveře. Sovětští lidé jsou v každé rodině vítanými hosty.“
Klepáme na první dveře, které se nám namanou. Otevře mladičká žena, která má, jak vidíme, rovněž tři děti. Jedno chová a dvě se jí drží za kalhoty. Čtyři páry očí pohlížejí zvědavě na neznámé lidi. Co tady chtějí?
Byt se skládá ze dvou malých pokojíků, zařízených v čínském stylu, pouze na místě lehátka je postel; na ní leží vyrovnaná hromádka přikrývek. Papírové květiny. Na stěnách obrázky. Jsou to novoroční obrázky. Po staletí si je přátelé vzájemně dávají dárkem. Ale i z těchto tradičních obrázků dýchá nová Čína: rolníci rozdělují statkářskou půdu, dělník přejímá vyznamenání, děti si hrají ve školce. Malý portrét Mao Ce-tunga a vedle něho I. Brodského „Lenin ve své pracovně“. K tomuto obrázku přišpendlil někdo velkou papírovou chryzantému.
Mladá žena je do svého příbytku přímo zamilovaná; tu uhladí dečku, tam zas přestaví vázičku. Její muž Čou Jün-čchen pracuje u plynu u martinských pecí. Bydlili dříve jako krtci v hliněné díře. Nyní se komunistická strana o dělníky postarala.
„A co muž? Nosí dost peněz? Nemusíte se na něj zlobit?“
Mladá žena se začervená, ale žert pochopila.
„Vydělává dost. Když to jde dobře, přinese za měsíc osmdesát jüanů. Ale zlobit se na něj někdy musím, muži rádi zpychnou a to nelze připustit.“
Fotografujeme si ji i s dětmi u vchodu do bytu, na který je tak pyšná. Nade dveřmi visí novoroční přání, napsané na vyrudlých páscích růžového papíru. Na rolnických domech to byly výroky starých básníků, aforismy a různá jiná rčení. Požádáme o překlad nápisu nade dveřmi dělníka: „Nechť jako lotos rozkvétá přátelství mezi čínským a sovětským lidem!“
K autům nás doprovází houf veselé a zvědavé drobotiny. Nalevo stojí domek, který připomíná spíše kůlnu. Právě z něho vychází žena, v jedné ruce nese dvě láhve oleje, svázané provázkem. Ve druhé ruce drží košík se zeleninou. Za ramenem vykukuje obličejíček černovlasého, asi ročního dítěte, jehož vlásky koketně zdobí růžové pentličky. Už jsme často viděli děti připoutané k matčiným zádům. Ale poprvé máme možnost seznámit se podrobněji s tímto důmyslným a složitým dopravním prostředkem. Je to malá nůška na řemenech. Tvarem připomíná plochou vázu. Hlavička a někdy i ručičky dítěte trčí z hrdla. Uvnitř vázy je lavička s příslušným osobním zařízením; dítě tam sedí a nepřekáží tak matce při domácí práci, především při pletení, oblíbeném zaměstnání čínských žen ve volné chvíli.
„Chtěly byste kritizovat obchodníky?“ ptáme se žen, nakupených kolem pultu, mezi nimiž se znovu objevila matka se svou nůší.
Ženy si prohlížejí tři cizince poněkud nedůvěřivě. Co je jim do jejich obchodu? K čemu ty otázky? Není v tom něco, co by mohlo poškodit republiku? To všechno lze vyčíst z jejich pohledů.
„To jsou sovětští lidé, spisovatelé. Chtějí vědět, jak tu žijeme,“ vysvětluje soudruh Liu.
Okamžitě se všechno změní. Obklopí nás a tisknou nám ruce. Kdepak, stěžovat si není nač. Jen ať se su-lien-žen podívají sami. A my se díváme. Obchůdek je malý, ani okna nemá. Ale správně se říká: Jizbu nekrášlí nábytek, nýbrž pirohy. Na pultě stojí skleněné nádoby s různým neznámým zbožím.
Prodavač, čiperný chlapec, ukazuje na jednotlivé nádoby a vypočítává:
„Sušené vepřové žíly, výborné jídlo. Sušené trepangy, nesmírně výživné zvláště pro starší lidi. Bambusové houby. Sušení raci, nesmírně chutné a lahodné jídlo. Třené krabí maso… Mladý bambus… Stříbrná ouška. Houby, které rostou na shnilém stromě, neobyčejné výživné a hodí se místo kompotu. Sušené maso, uzená ryba…“
„A co jedli dělníci před osvobozením?“ ptáme se poněkud vyvedeni z míry sortimentem neznámých jídel. „Asi jen tohle, že?“ a ukazujeme prstem na nádobu s rýží, třpytící se jako perly.
Když uslyší překlad, strhne se nepopsatelný zmatek. Ženy mluví jedna přes druhou, že ani zkušený Kao Mang nemůže překládat. Obrátím se tedy k ženě s děckem v nůši, aby promluvila. Matku to nepřivede vůbec do rozpaků:
„Sovětští soudruzi asi zapomněli, že před osvobozením tady vládli prokletí čankajškovci. Copak by byli dovolili, aby dělníci jedli bílou rýži? Bílá rýže se ukázala u nás na talíři leda o svátcích. Jedli jsme otruby. Plat stačil tak na to, abychom si mohli koupit nanejvýš lacinou ztuchlou mouku. A dneska? Já potřebovala olej, tak jsem šla a koupila si ho.“ Ukazuje své dvě lahvičky s olejem.
Ostatní ženy za jejími zády přikyvují na znamení souhlasu. Ve snaze omráčit cizince, kteří kladou tak podivné otázky, řekne žena na závěr ještě lapidární větu. Říká ji zvolna, jako by zatloukala poslední hřebík do hotového díla:
„My dělníci jsme poznali život teprve po osvobození.“
Po cestě na závod jedeme kolem obydlí značně odlišných od těch, které jsme dosud viděli. Dlouhé budovy připomínají z dálky nouzové baráky. Jsou přilepeny na svahu jeden nad druhým, takže svah vypadá jako velké schodiště.
„To jsou staré domy, které byly postaveny ještě před osvobozením,“ poučuje soudružka Ťien, když vidí, že se zajímáme i o toto sídliště. „Mohli jsme tu jen sem tam něco zlepšit. Ale ze staré boty nový střevíc neušiješ.“
„A můžeme se podívat i na tu starou botu?“
„Prosím, když vás to zajímá,“ odpoví ne právě ochotně.
Po hliněných schodech, vyhloubených ve svahu, stoupáme vzhůru. Po chvilce otálení zaklepeme na nejbližší dveře. Vítají nás dvě starší ženy s dětmi na rukou.
„Ne, to není náš byt, hospodyně je v nemocnici. My jsme sousedi. Poslal nás sem uliční výbor, abychom trochu pohlídaly děti a byt. Ať sovětští soudruzi prominou, že tady není uklizeno. Formíř Liu C´-fang má devět dětí a my máme každá po dvou. Všechny uhlídat ani není možné.“
Maličká světnička. Na zdi visí mezi novoročními obrázky sovětský plakát, který se kdovíjak dostal až sem na Jang-c´: „Vpřed, k úplnému vítězství komunismu.“ Na stolku ve výklenku leží hromádka knihy. Slyšíme, že hospodář už několik let studuje. Jeho koníčkem je literatura. Mezi knihami, značně opotřebovanými, vypůjčenými z knihovny, objeví jeden z nás svou knihu. Je celá potrhaná, dokonce první listy se rozvolnily. Ale jaký je to šťastný pocit, setkat se tady, tisíce kilometrů od Moskvy, na břehu řeky Jang-c´, ve světničce formíře Liu C´-fanga, se svou knihou, navíc ještě umaštěnou a ohmatanou!
Členky uličního výboru, které tu hospodaří, jmenují nám početné formířovy potomky. Formířovi se děti zřejmě rodily rok co rok.
„Novorozeně se jmenuje Čtvrtá krasavice, ta tu ještě není. Děti viděly svou sestřičku jen přes okénko v porodnici.“
Obě ženy jsou velice pohostinné, ale je patrno, že je naše nečekaná návštěva uvedla do rozpaků. Pořád si mezi sebou něco šeptají, na něco se ptají našich průvodců, pokyvují hlavami a starostlivě mlaskají jazykem. Vyprovázejí nás a tu teprve prozradí, co je zneklidňuje.
„Musíte chápat, to je stará kolonie, určitě nás už odsud brzo přestěhují. Lidová vláda se stará o dělníky, tam dole je nové sídliště. Chodit sem ani za to nestálo.“
Snaha prostých Číňanů ukázat cizincům to nové, co jim dalo osvobození, naivní bázeň, že o zemi, kterou tak milují, o jejich vlasti, kde probíhají takové gigantické přeměny, si budou lidé snad dělat úsudek podle zbytků starého světa, opravdu až dojímá. I to je projev nové doby.
Do závodu jsme přijeli ve chvíli, kdy byla v některých dílnách přestávka. Lidé odcházeli do jídelen nebo si sedali pod bambusové stříšky a jedli oběd, který jim přinesly v kastrůlcích děti. Od rána pršelo a na závodním dvoře jsme viděli neobyčejný obraz. Lidé měli na hlavách slaměné klobouky široké jako deštník, někteří si klobouky už sundali a nesou je před sebou jako starověké štíty. A skutečně to byly deštníkové klobouky. Na poli si toho člověk ani nevšimne, ale tady na závodě, kde se taví ocel, kde se povalují nosníky a kolejnice, vypadají tyto klobouky bizarně. Mimoděk člověku přijde na mysl, že tu herci o přestávkách hráli nějakou starou hru a teď se toulají po dvoře a po dílnách.
V horkých provozech se však pracovalo na plné obrátky. Z jedné martinské pece právě vytékala ocel; bílá, hustá jak pšeničná kaše, tekla ve žlabech, jiskřila. Na válcovací stolici se vlnily rozžhavené kusy, které se postupně měnily v kolejnice, tvarované železo, na něž s netrpělivostí čekají stavby nové Číny. Všude vládl pořádek, dělníci i mistři měli na sobě stejné pracovní obleky s nápisy na zádech, na hlavách jakoby žokejské čepičky, aby vlasy nepřekážely v práci. Bylo zřejmé, že v tomto moderním, výborně organizovaném závodě pracují ukázněné, zkušené kádry, důslední mistři, moudří inženýři. To všechno nikoho nepřekvapí u nás, v Československu, v Německé demokratické republice, ale vidět takový podnik tady, kde ještě před sedmi lety dělníci žili v děrách ve skalách a nikdy se ani dosyta nenajedli, to je zážitek velice radostný.
Potom nás vede soudruh Chuang do své dílny. Jde drobnými krůčky, v rukou drží otevřený deštník. Pohazuje jím jako cirkusový artista na laně. Dřevo v hutích samozřejmě není rozhodující materiál, ale kolik zajímavých věcí se dá při troše vůle udělat v takové dřevozpracující dílně, jen mít trochu víc času. Ale toho je bohužel málo. Na rozdíl od kovodělných cechů, které doznaly největších změn, zůstala dílna na zpracování dřeva zřejmě v původním stavu. Avšak právě tady, pod starou klenutou střechou, se staly podivuhodné události, které vešly už do beletrie a dramatické tvorby.
Přestávka. Dělníci jsou v jídelně. Dílna je prázdná. Usedáme k malému stolku a soudruh Chuang začíná své vyprávění, štíhlými prsty si pohrává se skládací mísou, jakýmsi čínským metrem.
„U nás v Číně se dělili dělníci, kteří pracují se dřevem, na tři povolání. První byli řezbáři, skuteční mistři, kteří uměli pracovat se všemi druhy dřeva a dovedli podle náčrtu výtvarníka vyřezávat figury a ornamenty. Takoví mistři zdobili paláce a bohaté domy. To byli umělci. Druhou skupinu tvořili nábytkáři. Nebyli už tak dovední, ale přesto dovedli udělat podle návrhu celou garnituru. A třetí skupinu tvořili tesaři. Těch bylo nejvíc. S bedýnkou na zádech chodili po vesnicích a dělali, čeho bylo třeba.
Můj otec byl umělecký řezbář. Od malička jsem se kolem něho točil a on mě naučil svému umění. Zpočátku jsem mu jen pomáhal, ale když poznal, že jsem už taky mistrem, řekl mi:
‚Není správné, když dva mistři dělají vedle sebe jednu věc. Musíš se osamostatnit. Žádné práce už se nemusíš bát.‘
Poděkoval jsem otci a vydal se hledat práci.
Ale brzy jsem pochopil, že mé umění nikdo nepotřebuje. Japonci okupovali naši zemi. Komupak se chtělo zkrášlovat své obydlí řezbářským uměním? Ale každý řezbář přece může pracovat také jako nábytkář. Zkusil jsem to. Přišel jsem do města k člověku, který prodával nábytek. Přijal mě. Všichni chválili moji práci, ale já dostával pouhou desetinu toho, zač obchodník prodával moje výrobky. Dělal jsem manekýny, nejlepší manekýny v S´-čchuanu. Majitel obchodu za ně získával obrovské peníze, a já jsem si vydělal sotva na hrst rýžových otrub.
V tu dobu jsem se oženil. Moje žena byla tkadlenou. Pracovali jsme oba, a přesto jsme žili jen tak tak. Ale umělecký nábytkář může přece být i tesařem. Odešel jsem od svého zaměstnavatele, který mě okrádal, sehnal jsem si nástroje a vydal se na cestu po vesnicích. Znáte nástroje čínského tesaře? Už snad před tisíci lety s nimi tesaři chodili. Přišel jsem do vesnice, zaklepal jsem na dveře chalupy a ptal se po práci. Tohle jsou moje nástroje, které jsem si schoval na památku, abych je ukazoval mladým chlapcům, které posílají sem k nám do dílny do učení…“
Soudruh Chuang sáhne do skříňky a vytáhne bedničku s řemenem přes ramena. V bedýnce je zvláštní čínská sekyra, která se pramálo podobá naší sekyře, obyčejná ruční pila, hoblík se dvěma držátky, dláto a zvláštní poříz s pohyblivým zařízením v podobě luku a provázek s kouskem olova, nahrazující olovnici.
„A s tímhle jsem chodil po venkově. Tehdy ovšem vládl Čankajšek a ve vsích se nestavělo. Chalupy potřebovaly opravit, ale peníze na to nebyly. [Ovšem sám Čankajšek pro to jistě nalezl milión vysvětlení a důvodů… Proč se společnost nemění k lepšímu a lidem se nežije lépe… Nepřipomíná vám to něco? Stejně jako například dnes v Rusku Ruská centrální banka dusí ekonomiku nedostatkem peněžních zásob a má pro to také milión odůvodnění…] Stávalo se, že jsem na podrážkách prodělal více, než jsem vydělal. Takový byl můj život…”
Slavný mistr se zamyslí. Snad přemýšlí o tom, zda je správné, že hovoří o minulosti, na kterou se pomalu zapomíná, a možná že ani sám nevěří, že tomu není tak dávno, kdy dovedný a pracovitý dělník mohl jednoho krásného dne zemřít u cesty hladem a vyčerpáním.
„Po osvobození jsem zaslechl, že se bude rekonstruovat závod ‚Na velkém přívozu‘, jak se dříve říkalo tomuto podniku, který byl kuomintanci při ústupu zničen. Bude-li se rekonstruovat, bude zapotřebí stavbařů, uvažoval jsem. Přehodil jsem si přes rameno svou bedýnku a přišel jsem sem. Přijali mě a přidělili mi práci v dílně na zpracování dřeva. Byla tady tehdy spousta lidí, bylo třeba vyrobit mnoho okenních rámů a dveří. A ty se dělaly právě tady. Ale dílna nepostačovala. Nemohli jsme stavbařům stačit. A ti se na nás osopovali: ‚Vy želvy, všechny nás zdržujete.‘ Nevím, zda mi sovětští soudruzi rozumějí, nevědí, co je to opravdová nezaměstnanost. Slovo ‚želva‘ mě zabolelo. Nazvat želvou mne, který jsem poprvé pocítil jistotu, že zítra, pozítří i za měsíc i za rok bude moje rodina sytá, mne, člověka, kterého nikdo už neokrádal na platu! Usilovně jsem přemýšlel, co by se mělo udělat, aby se práce urychlila, aby nám nespílali do želv. Div se mi hlava nerozskočila.“
Bože, jak se všechno opakuje. Kolikrát už jsem zapisoval takové historky ve třicátých letech, v Tveru na Proletářce, v závodě na výrobu vagónů, v Závodě 1. máje. Údernické hnutí, které se tehdy rodilo, stejným způsobem nedávalo dělníkům spát. I ti, kdo se donedávna dívali na práci jen jako na věc výdělku, pociťovali v sobě vědomí hospodářů, lámali si hlavu zlepšovacími návrhy a kostrbatým písmem psali své nápady, jak co zlepšit ve výrobě. Je charakteristické, že do cesty tohoto malého Číňana se stavěly stejné překážky, s jakými se setkávali naši první úderníci, když přistupovali tvůrčím způsobem k tehdejší technice.
Soudruzi úderníku vyčítali: „Když máš práci, tak dělej, nejsi přece inženýr. Co si s tím lámeš hlavu, na to jsou vzdělaní lidé.“ Jiní se na něho zlobili: „Nakládáš si na hřbet zbytečné úkoly. I my je pak budeme musit nést.“ Někdy slyšel Chuang při návratu domů, když se šplhal do opuštěného svahu, za zády nadávky a někdy dokonce i výhrůžky.
V dílně však s ním byl nováček, kterého zaujaly nápady a myšlenky drobného dělníka. Byl to komunista, nedávno demobilizovaný. A on to byl, kdo podporoval Chuanga, když začal konstruovat strojní rozmítací pilu. Vlastně ne konstruovat, nýbrž vyrábět ji z hromady železného šrotu, který se přivážel k martinským pecím. Tam se válely na hromadě kousky starých fréz, automobilů, leteckých motorů. A z toho začal Chuang se svým přítelem dělat pilu.
Možná, že se někomu zdá divné dělat rozmítací pilu, která už byla dávno vynalezena. Ale v tom je právě jádro věci, že Chuang takovou pilu nikdy neviděl ani o ní nikdy neslyšel. Dělal ji úplně jako novou věc, podle svého, a jak jsem se přesvědčil, na naprosto originálním principu se zvláštním motorickým zařízením; na princip pohybu přišel na základě ojnice, která roztáčí kola lokomotivy. Podivné, ale pravdivé.
Jeho nápad se zdál ostatním fantastický a sotva by ho byl kdo podporoval, kdyby byl už předtím neuplatnil Chuang v dílně několik drobných zlepšovacích návrhů. Ale přesto se na něj dívali jako na podivína. Nápadu s pilou málokdo věřil, ale nechali ho na pokoji, ať si čaruje. Jen několik mladých dělníků se zajímalo o Chuangův experiment. Po práci prohrabávali hromady kovového šrotu, hledali vhodné součástky a opracovávali je. V malé komůrce za dílnou se začal rodit nový stroj.
Neobešlo se to ovšem bez nezbytného byrokratismu. Dílovedoucí, sám bývalý tesař, podle slov Chuangových celkem dobrý člověk, nevěřil dělníku-vynálezci a jeho pomocníkům, nevěřil, protože za celý svůj život neviděl strojní pilu. Lidé se po nocích patlají, kdo ví s čím a potom ve dne při práci tlučou špačky. Kdepak! S tím se musí skoncovat, to musí přestat, a dílovedoucí zakázal Chuangovi a jeho přátelům ponocování nad „vynálezem“, a tak obdařil soudruha Liu, autora hry o drobném dělníku, ústředním konfliktem, bez něhož by každé literární dílo vyznělo matně.
Ale vynálezce a kolektiv mladých nadšenců kolem něho už nemohlo nic zastavit. Vkrádali se do dílny po večerní směně zadním dvorem. Světla zastřeli černou látkou, aby tam od brány nebylo vidět. Dokonce si tam chovali i husu.
„Husu? K čemu potřebovali v dílně husu?“
„K čemu? Vždyť je to nesmírně bystrý pták. Sotva zaslechne, že někdo jde, dá se do křiku, že vyplaší celý závod. Od té doby, co jsme měli husu, nemuseli jsme se strachovat, že nás dílovedoucí překvapí a rozežene. Husa nás nejednou včas varovala…“
A tak za pomoci přítele – komunisty a elektrikáře, s nímž se Chuang seznámil v nočním sanatoriu, s pomocí mládeže, kterou zaujala především romantika kolem té nevídané věci, vyrobil tesař strojní rozmítací pilu na elektrický pohon. Bez nákresů, bez výpočtů. Holýma rukama. Z kovového šrotu.
„A tohle je ta naše první pila,“ říká Chuang a vede nás ke stroji uprostřed dílny. Je pestře nabarvená jako nevěsta a podle hromady čerstvých pilin okolo lze soudit, že si na nudu a nečinnost naříkat nemůže.
Prohlížíme ji a zjišťujeme, že tento stroj, který po celý den úspěšně pracuje, má vskutku originální konstrukci. Dalo by se diskutovat o tom, nakolik je racionální a jakou má výrobní kapacitu, ale rozhodně je originální. A nejen originální, nýbrž dokonce svým způsobem i krásná, třebaže byla vyrobena z odpadu pro šrot, rukama tesařů, nezvyklých pracovat s kovem.
Tento stroj, který zmechanizoval řezání dřeva, udělal z Chuanga hrdinu. Konstruktér-samouk a jeho přátelé už se nemusili skrývat, husa byla bez práce, stal se z ní vážený penzista.
Vynálezcům pomáhala i nástrojářská dílna. V dílně se začaly objevovat nové stroje, hoblice, frézky, zubovací pily a vrtačky s několika vrtáky. Chuang, samouk se vzácným konstruktérským nadáním, který přišel na závod jako téměř negramotný tesař, dovede nyní číst a psát. Při práci se v kursech naučil rýsovat a dovede řešit jednoduché technické výpočty.
Procházíme se po dílně, mezi stroji, smontovanými z částí různých strojů, a přemýšlíme, jakou ohromnou tvůrčí sílu probudilo a rozhýbalo v lidech osvobození. Tento obratný chlapík, který přistoupil k výrobě všech těchto strojů, známých v technice už dávno, svou vlastní cestou, je jedním z typických představitelů nové Číny. A není sám. Vedle něho je v dílně už celá skupina vynálezců a zlepšovatelů. A tito dělníci, v jejichž hlavách je věčný neklid, nevynaložili ani jediný fen na nákup nových strojů; vlastními silami zmechanizovali veškerou výrobu. Teď už jim nikdo neřekne „želvy“. Bez obtíží se vyrovnávají se svými úkoly. A navíc, po domácku vyrobené stroje nahradily v dílně dvě třetiny pracovních sil.
„A nezlobí se na vás soudruzi, kteří byli nuceni opustit dílnu?“
„Dříve by mě pochopitelně byli za to utloukli. Ale rozešli jsme se jako přátelé, neboť dostali práci v jiných dílnách.“
A na závěr nám Chuang ukazuje svůj poslední vynález, který je teprve ve stavu zrodu. Stroj je už zhruba pohromadě, stojí uprostřed železného šrotu. Zdá se nám na něm cosi známého, ale stěží si dovedeme domyslit, k čemu vlastně je.
„U nás se všude staví,“ říká Chuang. „Potřebujeme kámen. Spoustu kamene. Jednou jsem četl žurnál Sovětskij sojuz v čínštině a viděl jsem tam obrázek inženýra u stroje na otesávání kamene. Napadlo mě: tohle potřebujeme. Ukázal jsem obrázek svým přátelům a rozhodli jsme se udělat něco podobného. Ještě to není hotové.“
„A požádali jste o nákresy ze Sovětského svazu?“
„Ale ne. Prohlédli jsme si obrázek a dohadovali jsme se, jak je to asi uděláno.“
Čínská skutečnost je vskutku – stejně jako naše – velmi štědrá ke spisovatelům. Jaké to téma! Téměř negramotný tesař tvůrcem desítek strojů.
„Nemohl bych se podívat na fotografii, ze které jste kopírovali ten stroj?“ prosí Galin.
Chuang sáhne do kapsy, v níž nosí objemný zápisník s různými nákresy srozumitelnými jen jemu. Vyndá pečlivě složenou promaštěnou fotografii.
„Tady je, jenomže na ní už není téměř nic vidět. Ale já ten stroj vidím, i když před sebou nic nemám,“ řekne skromně vynálezce.
Tajíme dech… Jaká musí být v tom člověku vroucí láska k práci, jaká víra a jaký přemýšlivý mozek, že dovede vyrobit podle novinové fotografie, bez nákresů a výpočtů, takový složitý stroj! Ne, to už není námět ani pro román, to už patří do sfér poezie.
Stroj není ještě dohotoven, ale my ho přece jen zkoušíme. Řeže znamenitě. Za chvíli se objeví na velkém kamenném kvádru několik zářezů. To už tedy není jen sen, to je přesvědčující skutečnost.
Co ještě dodat k této povídce o opravdovém člověku nové Číny? Chuang Jung-čang je úderník prvního stupně. Je poslancem Shromáždění lidových zástupců. Na závodě je váženým člověkem. O tom jsme se sami přesvědčili, když jsme s ním o přestávce přišli do závodní jídelny na oběd.
Jídelna jako jídelna; mládež netrpělivě ťukala o stůl nikoliv lžícemi jako u nás, nýbrž hůlkami, a nejedlo se tady z talířů, nýbrž z misek. Na zdech stejně visely vybledlé plakáty a rádio praskalo stejně hlučně a stejně je nikdo neposlouchal. Dělníci se nám ukláněli a zvláštní pozdrav, přátelský a plný úcty, adresovali Chuangovi a tiskli mu ruku.
„Oh, cožpak náš velevážený Chuang – to je otevřená hlava!“ řekl mi starý kuchař, když jsme si prohlíželi kuchyň.
Auta ujížděla zpátky. Buvoli se zahnutými rohy, zapražení do pluhů, čvachtali rozvážně ve vodě. Rolníci po kolena v blátě kráčeli za nimi. Nad vodní hladinou teras se už převalovala sychravá mlha. To všechno bylo jako obraz dávné minulosti a my jsme si v duchu říkali, jaká velká, nezdolná a životodárná síla je v socialismu.
Předchozí a následující části: