Upadli do bezvědomí…

Překlad jedné z přednášek Andreje Iljiče Fursova, která se zabývá vývojem v západní Evropě v posledních letech

V roce 2018 vyšla v Londýně kniha D. Endresse „Kulturní demence. Jak Západ ztratil svou historii a riskuje, že ztratí všechno ostatní“. Začíná následující větou:„Nedávné politické události přivedly Spojené království, Francii a USA do stavu katastrofické kulturní demence, jejímž lékařským analogem je Alzheimerova choroba. Naše současná demence má podobu zvláštního druhu zapomínání, falešného vzpomínání („misremembering“) a mylného vnímání minulosti. V tomto smyslu – to není nostalgie… Není to individuální demence – prostý případ amnézie. Většina trpících amnézií si uvědomuje skutečnost, že si nepamatují… Ti, kdo trpí demencí, si ovšem neuvědomují samotný fakt, že si nepamatují.“

Právě to poslední se podle D. Endresse děje s moderní západní (jak on říká, já raději používám termín „postzápadní“) společností. Ta se zbavuje historických kořenů – odtrhává se od nich.

„Když se na počátku 21. století stalo naprosto zjevné, že ekonomický pokrok se zastavil, zhroutily se iluze nepřetržitého zlepšování a jejich místo zaujal klam,“ zmizela sama víra v možnost pokroku. Není náhodou, že už v 90. letech 20. století se v západní Evropě a USA začaly objevovat knihy s názvy jako „Konec pokroku“, „Konec budoucnosti“, „Tryzna za osvícení“ atd.

Vždyť britský historik Edward Carr varoval: „Společnost, která ztratila víru v možnost pokroku v budoucnu, brzy zmizí z historie.“ Sociálnímu a „fyzickému“ zmizení z historie předchází duchovní – emocionální a intelektuální. Mimochodem, už v roce 1969 jiný britský historik John Plumb vydal knihu s téměř prorockým názvem „Smrt minulosti“.

Klam, o němž píše Endress, má různé podoby – jednou z nich je přepisování historie Evropy z pozic neoliberální ideologie na jedné straně a multikulturalismu na straně druhé. Tak se objevují „černí Aténští“ – zachránci antického myšlení v arabském světě – a mnohé další falešné konstrukce.

Stav sociokulturní demence nepochybně prospívá multikulturalistickým manipulacím. A zde vyvstává otázka: jak je to spojeno s dnešní fází systémové, civilizační evoluce (či spíše involuce)? Evropa, Západní Evropa – to je skutečně stará společnost. Nejde přitom o fyzický věk většiny populace, i když, jak poznamenávají vědci, demografická převaha starých lidí na dnešním „Západě“ nemá v historii obdoby a vytváří téměř neřešitelné problémy pro zdravotnictví a rovnováhu mezi pracujícími a nepracujícími. (Pokud k tomu přidáme ještě nízkou porodnost, spojenou s hedonismem, homosexualismem, hyperindividualismem, zkrátka se sociálními a sexuálními úchylkami, je zřejmé, že už v nejbližších generacích Evropanů vůbec nemusí existovat žádná jistota důchodů.)

Nejde ale jen o toto, nýbrž o civilizační (systémovou) starobu. Jinými slovy, o pozdní, závěrečnou fázi civilizačního vývoje.

Jedním z příznaků takových fází je podle historiků, sociologů a psychologů ztráta schopnosti společnosti, zejména vládnoucí vrstvy, k sociálnímu a etnokulturnímu instinktu sebezáchovy; rozvoj je nahrazován společenským klimakteriem a involucí. Ztrácí se vnímavost k ideálnímu, k metafyzice; nastupuje triumf utilitarismu a ekonomocentrismu. Dochází ke změně sociálních rolí v dělbě práce mezi pohlavími. Demaskulinizace a feminizace pak přispívají k formování úzkostně-bázlivého psychotypu, neschopného chránit „své“ proti „cizímu“ (viděli jsme to na příkladu německých mužů, kteří nedokázali ochránit své ženy během „sex-fiest“ pořádaných migranty v Kolíně nad Rýnem; podobných příkladů je mnoho. A přitom neschopnost samců bránit samice a mláďata je jedním z prvních příznaků degenerace druhu), náchylného k psychickým poruchám obsesivně-kompulzivně hysterického či paranoidního typu.

Jak známo, ryba hnije od hlavy. Ilustrací výše uvedeného je celá řada vysoce postavených úředníků USA a Západní Evropy posledního čtvrtstoletí. Připomíná to degeneráty – císaře pozdního Říma.

Vůbec existuje mnoho podobností mezi dnešním post-Západem a pozdní Římskou říší (konec 3. – polovina 6. století n. l.), přesněji řečeno PostŘímem. Po krizi 3. století, po půlstoletí vojenské anarchie (235–285 n. l.), kdy se během 50 let vystřídalo 20 císařů – od Maximina Thráka po Carina – už Řím přestal být Římem. Nejsem zastáncem schémat L. N. Gumiljova, ale některé jeho termíny se docela hodí jako metafory.

PostŘím je chiméra, chimérická společnost, kde v někdejší skořápce existuje, bují a živí se šťávami minulosti něco cizího, ba i zcela cizorodého.

Dovoz ohromného množství otroků, následné udělování občanství jejich osvobozeným potomkům a rozšíření tohoto občanství na celou říši (edikt císaře Caracally z roku 212 n. l., který ve značné míře přispěl k hospodářské krizi 3. století) zásadně změnil etnokulturní obsah římské společnosti.

Říše ještě existovala převážně jako prázdná skořápka, udržovaná spíše slabostí sousedů a vojenskou silou, která jí dovolovala držet limes (hranice) až do okamžiku odchodu legií. Hle, jakmile začal proces jejich stahování z nejvzdálenějších oblastí říše: II. Augustova legie z Británie, Legie Minervy (a jak nevzpomenout na „Sovu Minervy, jež vylétá za soumraku“ — soumrak říše) od Rýna, III. Carmandžská z Arábie, IV. Parthská z území dnešního Iráku, IV. Skytská ze Sýrie. Tato geografie ukazuje zřetelně: postřímský svět se držel jen díky vojenské síle — dokud se nerozpadl, nebarbarizoval zevnitř. Pak se zhroutil jednopólový svět pozdní antiky.

Postřímský svět bobtnal „sběří“ z pohraničních oblastí říše, která se v roli „tavicího kotle“ proměnila ve „výživný bujón“ pro šíření Římu cizích afrických a asijských kultů.

V PostŘímě už nebyl nikdo, kdo by se mohl této chimérizaci postavit. Řím totiž už v polovině 2. století n. l. fakticky přišel o své nejlepší představitele — starou aristokracii, kterou po dvě a půl století (deset generací) kosily otřesy dějin. Nejprve mariánský a sullovský teror, poté války Prvního a Druhého triumvirátu, a nakonec šílenství pozdního Tiberia, Caliguly, Claudia a Nerona. Aristokracii nahradili „zbohatlíci“ — včetně pretoriánů a propuštěnců. K tomu je nutné přičíst módu široce rozšířené homosexuality a dobrovolné bezdětnosti elity v pozdním Římě — a obraz je úplný. Tato bezdětnost, mimochodem, nápadně připomíná bezdětnost vysokých úředníků, kteří dnes řídí Evropu.

Paralel lze najít více. Dvě světové války v Evropě „vykosily“ pasiónární mládež, nejčastěji umírali ti nejlepší — což byla těžká rána pro genofond. Pokud vezmeme Západ, především Německo, pak je německý případ 20. století srovnatelný se ztrátami, které Němci utrpěli během třicetileté války (1918-1968), která „vykosila“ 2/3 populace a zničila prakticky veškerou drobnou a střední šlechtu.

V Evropě také vidíme šíření náboženství (islám) a kultů, které jsou Evropě cizí. Jsou i prostě ohromující případy. Konkrétně známý sovětofob a rusofob papež Jan Pavel II uznal černošskou tradici Ifá, známou na Haiti a v Latinské Americe jako voodoo, jako součást katolického náboženství: tradice Ifá/voodoo získala status konfese, je tedy fakticky postavena na roveň pravoslaví a protestantismu.

Voodoo-katolicizmus z „Enklávy“ Vadima Papova — není výmysl a není to fantastika, je to realita, byť zavánějící surrealismem. PostZápad se setkává s PostŘímem ve Vatikánu, západní civilizace v mnohém končí stejně jako antická. A dokonce existovaly i přibližně stejně dlouhou dobu: v závislosti na výchozích bodech — od 12 do 15 století.

Současná situace se však vysvětluje nejen (a v některých důležitých aspektech ne tolik) civilizačními faktory, ale spíše těmi, které marxisté nazývají formacionálními. V tomto případě jde o kapitalistický systém, který podstatně změnil evropskou civilizaci a ve skutečnosti ji táhne s sebou do propasti.

Proč Spengler publikoval svůj „Zánik Západu“ právě v roce 1918? Je jasné proč: skončila světová válka, která udělala tlustou čáru za „civilizací XIX. století“, tedy za zralou fází historie kapitalistického systému. Tato válka, stejně jako ta následující, smazala z povrchu zemského obrovské materiální (průmyslově-ekonomické) komplexy. Ekonomický boom kapitalismu ve 20. — 30. letech a obzvláště od poloviny 40. let do poloviny 60. let byl do značné míry podmíněn a zajištěn bouřlivou obnovou ekonomik Německa, Itálie, SSSR, která se v obrovské míře stala stimulem růstu světového rozvoje.

To vše svědčí o jednoduché věci: kapitalismus vyčerpal svou ekonomickou dynamiku na přelomu 19. a 20. století: o tom v té či oné míře psali tak rozdílní lidé, jako Lenin a Kautskij. Další vývoj kapitalismu měl za svůj základ vojensko-ekonomickou dynamiku — vojensko-politický boj. A protože svět už byl rozdělen, koloniální a polokoloniální systémy se zformovaly, západ už nemohl bojovat jen se slabšími afroasijskými protivníky. Mohlo jít pouze o boj (válku) vojensko-průmyslových gigantů. Od poloviny 18. do konce 19. století byly války převážně koloniální a spojené s průmyslovým a ekonomickým rozvojem, zatímco ve 20. století se samotný průmyslový rozvoj stal ve značné míře funkcí právě totálních válek (takovými už byly i napoleonské války — války na vyhlazení), které mezi sebou vedly státy uvnitř evropské civilizace, kterou představovaly její různé varianty — anglosaská, německá a ruská říše. To se také stalo začátkem úpadku Evropy a transformaci Západu v „postZápad“. Rozhodující roli v tom hrála změna dynamiky kapitalismu, který byl sám o sobě plodem — dítětem, byť ne vždy zcela legitimním — samotné evropské civilizace.

Začátek úpadku Evropy se shodoval s koncem hegemonie Velké Británie a vzestupem Německa a USA (Američané nějaký čas váhali, s kým vstoupit do spojenectví — s Německem nebo s Velkou Británií; volbu ve prospěch posledně jmenované určily dva faktory: židovský kapitál na obou stranách oceánu „propojující“ anglosaské „bratrance“ a anglosaský strach před německým géniem — vědeckou, kulturní, intelektuální a ekonomickou mocí Druhé říše), a tedy i vnitrozápadním střetem o světovou hegemonii a ruskou revoluci.

Přitom ve 30. letech a v první polovině 40. let Američané využívali Třetí říši k boji s Britským impériem. V roce 1943 Rockefellerův člověk Allen Dulles přímo prohlásil, že hlavním úkolem války je zničení Britského impéria (a SSSR — pro boj nejprve s jedním a poté s druhým); v průběhu samotné války anglosasové řešili i společný úkol „anglo-amerického establishmentu“ (Carroll Quigley): rozdrtit Němce a navždy je zbavit postavení vnitroevropského, vnitrokapitalistického konkurenta. Rusko (v podobě SSSR) stálo mimo Západ a mimo kapitalismus a úkol jeho zničení byl postaven až v letech 1944–1945, kdy už byla válka vyhraná.

Jinými slovy, důležitým prvkem úpadku Evropy bylo potlačení Německa a Němců Anglosasy. Ovšem ironií dějin — a logiky vývoje kapitalismu — další fází úpadku se stalo potlačení Evropanů, včetně Angličanů, imigranty z Asie a Afriky. Přitom nejvíc byli postiženi opět Němci. Šlo především o naplánovaný proces, jehož kořeny sahají do Druhé světové války a do toho, co jí předcházelo ve 30. letech. V tomto pohledu se hlavní linie táhne z poloviny 40. let až do začátku 21. století — k výsledkům zaplavení Evropy (především Německa) migranty a migrační krize roku 2015.

V roce 2018 vyšlo číslo časopisu The Economist (14.–20. dubna) s materiálem věnovaným Německu — s úvodním redakčním článkem a sérií textů. V redakčním článku bylo vysoce vychvalováno vládnutí Angely Merkelové a především její politika „otevřených dveří“ vůči migrantům. Jako úspěchy „éry kancléřky“ The Economist vyzdvihl: formování inkluzivnější („otevřenější“, „širší“) identity, než je čistě etnická, přičemž se rozšířila i na ty, kdo nemají německé rodiče či předky vůbec; vytvoření „vyváženější rodinné kultury“ (podíl žen, které pracovaly posledních 15 let, vzrostl z 58 % na 70 %); lidé se začali více rozvádět a méně vstupovat do manželství, přičemž zároveň byly legalizovány homosexuální sňatky.“

Pokud to přeložíme do normálního jazyka, pak jde ve skutečnosti o postupné ničení rodiny a o to, že v podmínkách zesíleného vykořisťování neoliberálního typu jsou ženy stále více nuceny pracovat, aby udržely rodinný rozpočet na stejné úrovni, a také o to, že se rozkládá německá identita. The Economist přitom konstatoval, že Německo ztrácí etnickou homogenitu a mění se v „tavicí kotlík“, v otevřenou zemi složenou z různých fragmentů; přeloženo do normální řeči: ztrácí se národní a kulturní celistvost. Pokud jde o „tavicí kotel“, ten se nekonal ani v USA, natož v Západní Evropě, — o čemž mimochodem otevřeně psal Samuel Huntington v „Střetu civilizací“, ale zde to zmíněno nebylo.

Multietnicita Německa, radostně oslavovaná časopisem, se projevuje i v politice a ve sportu, zejména ve fotbale.

Pokud v roce 2009 tvořili členové parlamentu s migrantským pozadím 3%, tak v roce 2017 už to bylo 9%, i když číslem více odpovídajícím realitě by bylo 23%. Přesně takové množství obyvatel Německa nemá německé kořeny.

Pokud v roce 1990, kdy se Němci stali mistry světa, byli v týmu SRN jen německá (a německo-polská) příjmení, pak v týmu Evropy 2016 už byli Boateng, Özil, Podolski, Sané a Gomez (s kořeny z Ghany, Turecka, Polska, Senegalu a Španělska).

Zatímco se Německo proměňuje v Einwanderungsland („zemi přistěhovalců“), kdy prakticky nikdo si už netroufá opakovat slova, která vyslovil veterán CDU Alfred Dregger v roce 1982: „Návrat zahraničních dělníků do vlasti musí být pravidlem, nikoli výjimkou“, — mění se i samotné pojetí „vlasti“ (Heimat). Příznačné je, že podle informací časopisu The Economist si Merkelová v době vrcholu migrační krize objednala mapu, na které byly hranice Německa vyznačeny tak, jako by zahrnovaly severní Afriku, Ukrajinu a Turecko. Tím chtěla ukázat připravenost především přijímání uprchlíků a migrantů z těchto zemí; za druhé snahu Německa hrát v těchto regionech a zemích stabilizační roli. Pokud jde o Turecko, to tuto roli Německa pravděpodobně nepotřebuje, no a na Ukrajině je „stabilizační“ role Německa a „kolektivního Západu“ zřejmá každému.

Samotná přítomnost migrantů mění život a chování „původních Němců“ a činí z nich „nové Němce“. Právě tak nazvali svou knihu Herfried a Marina Münklerovi, kteří s uspokojením, dokonce bych řekl s radostí, konstatují, že „statické Německo“ se stává minulostí, spolu s jasnými („striktními“) národními hranicemi a bývalou identitou. Nové Německo se stává otevřenějším, neformálnějším, rozmanitějším, ale také – jak jsou manželé nuceni konstatovat – úzkostnějším a nervóznějším.

Vyplývá z toho, že cenou za „otevřenost“ jsou stresy, úzkosti, nervóznější život? Zřejmě ano. Není náhoda, že v Německu se objevuje stále více knih s názvy jako „Nervózní republika“ (a nervózní bude, vezmeme-li v úvahu růst kriminality spojený s migranty, především ve velkých městech, jako je Berlín, Mnichov, Kolín nad Rýnem, která se svým mezinárodním složením podobají více sobě navzájem než okolním německým zemím, a která se jako všechna megaměsta proměňují v neobabylonské věže, jejichž samotný vznik předznamenává katastrofu a pád do temného středověku). „Strach o Německo“ (a strach bude, pokud během silvestrovských oslav roku 2015 bylo jen v Kolíně nad Rýnem napadeno na tisíc žen), „Konec Německa“ (mimochodem, nejpočetnější věkovou skupinu v Německu tvoří osoby ve věku 50–54 let). Není náhodou, že jako reakce na migranty roste podpora pravicových a krajně pravicových nálad a hnutí (13 % pro stranu „Alternativa pro Německo“, která bojuje za německou identitu a je kritizována „levicí“ a „zelenými“. Mimochodem, vůdce těch druhých, Cem Özdemir, je syn tureckých gastarbeiterů; je logické, že nejaktivnější lidé s migračními kořeny směřují k „levici“ a „zeleným“.

Jeden z článků výběru v „Economistu“ se jmenuje přímo „Noví Němci“ a nad nadpisem je fotografie, která nám tyto „nové Němce“ ukazuje: je jich třicet (20 mužů a 10 žen), mezi nimi Arab v tradičním oděvu, Turek a Turkyně, žena v čádoru, chasid. Nad nimi vlají obrovské vlajky Evropské unie; malá německá vlaječka trčí někde stranou jako chudý příbuzný – drží ji v ruce stvoření neurčitého pohlaví, kterému by profesor Preobraženskij jistě položil otázku: „Jste muž, nebo žena?“ A vzpomeneme si na větu pronesenou Churchillem v roce 1940, že Velká Británie nebojuje s Hitlerem a dokonce ani s nacionálním socialismem, ale s německým duchem, duchem Schillera, aby již nikdy nemohl být obnoven.