26. říjen 1956
Vstali jsme hned za svítání, ještě než pekingský rozhlas začal vysílat ranní půlhodinku. Stáli jsme v 7:00 u vchodu do hotelu, vyholení a navonění kolínskou vodou. Čekalo nás setkání s profesorem Čchien Süe-senem, jehož osudy nás velice zajímaly. Čínské vědce nesmí nikdo vyrušovat z práce v jejich pracovní době, proto ten náš časný budíček.
Tento výborný zvyk zavedl soudruh Čou En-laj projevem „K otázkám inteligence“, prosloveným v lednu 1956. Předseda vlády řekl: „Čím je vědecký pracovník nebo spisovatel nebo umělec známější, tím více bývá zaneprázdněn schůzemi, administrativní prací, veřejnou činností. Ústřední výbor považuje za nutné zajistit představitelům inteligence takové podmínky, aby se mohli přinejmenším pět dní (tj. čtyřicet hodin týdně) cele věnovat své práci. Ostatní čas může být využit k politickému studiu a k veřejné činnosti. Tento požadavek je třeba rozhodně a neústupně zavést v praxi.“
Takové kategorické rozhodnutí jistě poplašilo všechny milovníky schůzování, kteří zapomněli, že už Lenin hovořil o „uporadovavších se“. Těch prý se v Číně urodilo také sdostatek. Zato kolik přibude Číně dobrých knih, které by vinou schůzovací psychózy zůstaly nenapsány, kolik dobrých představení neutone v bahně nekonečných diskusí, kolik se uskuteční vědeckých objevů, oddalovaných nekonečnými debatami! A kolik neplodných smokvoní, které se naučily dovedně maskovat svou neplodnost rozbujelým listovím slovíčkařením, přestane ubírat sluneční svít, půdu a živiny stromům rodícím!
A jako všechna usnesení v Číně, kde není zvykem mluvit do větru, plní se důsledně toto usnesení. Výjimky se nepřipouštějí. Jestliže vědec dal souhlas ke schůzce se zahraničními spisovateli, může se schůzka uskutečnit. Ovšem pracovní doba musí být věnována jen vědě. A proto jsme musili vstávat tak časně a vydat se na cestu známými ulicemi Západní branou přes nový Peking přímo do mladého městečka Akademie věd. Měli jsme smluvené nadmíru zajímavé setkání.
Podle staré smutné tradice musilo mnoho Číňanů, kteří nenašli ve své vlasti práci nebo vhodné vědecké podmínky, emigrovat. Do Anglie, Francie, do Spojených států. Život je nutil opouštět vlast, hledat uplatnění v cizině. Mnozí takoví ubožáci hynuli, mizeli bez úspěchu v propadlišti kapitalistického světa. Jiným však pracovitost, houževnatost, talent k vědecké práci, tak typický pro Číňany, přece jen pomohly se uchytit a zapustit kořeny v novém světě. V mnoha městech, zvláště ve Spojených státech, vznikly celé čínské čtvrti, v nichž žijí jen Číňané; jsou tady čínské obchůdky, čínské restaurace, po bytech chodí čínští poslíčkové, existují opiové kuřárny, jaké byly v samé Číně už dávno likvidovány. V těchto čtvrtích se zachovává život v té podobě, jaký byl v době, kdy vystěhovalci opouštěli vlast.
Loni při zájezdu sovětských žurnalistů do Spojených států se k nám přihrnula jednoho večera v San Francisku deputace čínské čtvrti: dva mladí obchodníci, nakladač a mladá myčka nádobí. Objevili se znenadání a s obavou, aby nebyli příliš na očích našim americkým průvodcům. Jakmile se však ocitli s námi na pokoji, zasypali nás otázkami o nové Číně. Z jejich otázek planul žhavý zájem o všechno, co se děje v Čínské lidové republice, hrdost nad jejími úspěchy a taková dychtivost po poznání pravdy, že bylo až dojemné pozorovat tyto čtyři lidi. Vyšlo najevo, že se obyvatelé čínské čtvrti dověděli z novin o příjezdu sovětských novinářů a že se rozhodli pozvat nás k sobě. Dali nám hned dlouhý seznam otázek, které byly pro všechny případy přeloženy do ruštiny.
V plánu naší cesty, který sestavoval státní department, se pochopitelně nepočítalo s návštěvou čínských čtvrtí. Přes to, že „naši bezpečnost“ střežili nejlepší detektivové San Franciska v čele s Velkým Tomem (proč to konečně tajit, je to za námi), dva z nás se rozhodli jet na návštěvu k americkým Číňanům.
A tady, v jednom domě čínské čtvrti nás přivítali jako rodné bratry, ani nevěděli ve své radosti, kam nás posadit. Byli tam lidé nejrůznějšího druhu. V nizoučkých křeslech seděli bohatí starci v černých, hedvábných chalátech, s čepičkami s bambulkou na hlavě, v látkových střevících s bílou podrážkou. Seděli tam dva taoističtí mniši s vyhublými a chytráckými obličeji, s řídkými vlasy, stočenými na temeni do uzlíčku. Na čestném místě trůnil bohatý Číňan, velkoobchodník, jak nám řekli; jeho obličej zářil blahobytností jako měsíc na starých čínských výšivkách. Podél zdi se tísnila mládež v brýlích se silnými obroučkami, v moderních košilích a módních tříčtvrtinových kalhotách, z nichž trčely napůl obnažené nohy, mládež zvídavá, zajímající se o všechno, co se děje ve vlasti, kterou nikdy neviděli.
Na stole se kouřilo z vonného čaje v křehoučkých porcelánových šálcích. Ale nebylo kdy pít, otázky se sypaly ze všech stran. Nejčastěji a nejnaléhavěji se vracely v různých obměnách dva dotazy:
„Je možné dostat práci v nové Číně? Přijme vláda repatrianty?“
Co jsme mohli těmto lidem povědět? Jenom to, co jsme sami věděli z novin nebo z vyprávění soudruhů, novinářů a spisovatelů, kteří byli někdy v Číně. Řekli jsme jim, co jsme věděli, a cítili jsme, že jsou hrdi na to, že jejich národ, který ještě donedávna vláčel okovy polofeudálního zřízení, napřimuje svou páteř a buduje nový život.
Byli to Yankeeové. Navíc ti, co přišli na tuto besedu, byli naprosto loajální Yankeeové. Byli ochotni se i chlubit, čeho tady dosáhli. Samozřejmě hned spustili s výčtem celé gentlemanské kolekce, která je podstatou životního štěstí každého Američana – elektrický sporák, chladnička, televizor. Ale zájem o starou vlast přece jen v nich přehlušoval čistě americkou samolibost.
Na to všechno jsem si vzpomněl po cestě k profesorovi Čchien Süe-senovi, významnému čínskému vědci, který se právě vrátil s rodinou do vlasti po více než dvacetiletém pobytu v USA. Slavný vědec nás očekával ve své pracovně v ústavu, který byl v této ranní hodině ještě prázdný. Byl to na pohled ještě mladý člověk, jehož obličej jako by vypadl z jemné kresby. Vůbec se nepodobal oněm Číňanům ze San Franciska, kteří svou lásku k vlasti vyjadřovali tím, že si konzervativně uchovávali oblečení a zvyky přivezené před mnoha lety z Číny, kde už to všechno upadlo v zapomenutí. Profesor se ve svém šedém vlněném obleku nijak nelišil od ostatních představitelů čínské inteligence, s nimiž jsme se seznámili v Pekingu.
Poprosili jsme ho, aby nám vyprávěl o své práci.
Vlídně nás rozsazuje do nízkých křesílek, nadzvedne víčko lakované krabičky s cigaretami, nalije do porcelánových, zřejmě velmi vzácných šálků vonný nápoj z termosky, která je v pracovně učence stejně nezbytná jako na venkovské chalupě, a začne vyprávět.
„V roce 1935 jsem sedl na loď, která měla namířeno do USA. Byl jsem tehdy docela mladičký hoch, ale už tehdy jsem neměl žádné zvláštní iluze o té zemi; věděl jsem, že tam nelítají pečení holubi do úst, věděl jsem i to, kolik je tam nezaměstnaných. Přesto jsem chtěl zkusit štěstí. Pro člověka, který se chtěl věnovat technickým vědám, byla tehdy Amerika nejvhodnější zemí. Nás mladé Číňany zaháněl pocit beznaděje. Viděli jsme, že kuomintangský režim není schopen pozvednout životní úroveň lidu. [Protože to nebylo jeho cílem, stejně jako to nebylo cílem únorové revoluce v roce 1917 v Rusku…] Třebaže jsme tehdy věděli o boji čínské Rudé armády i o existence sovětských oblastí v hlubokém vnitrozemí, je třeba říci, že jsme neměli nejmenší představy o tom, co přináší Číně komunistická strana na praporech vojáků Mao Ce-tunga.
Já měl štěstí, velké štěstí. V Americe se mi podařilo dostat se do technologického ústavu státu Massachusetts jako pracovník ve výzkumu. Byla to zajímavá práce. Tam jsem zažil neobyčejně významné setkání, které zanechalo stopy v mém životě. Seznámil jsem se se sovětským inženýrem, byl tam na praxi. Bylo to člověk velmi společenský. Mně se stýskalo po Číně, jemu po Rusku, oba jsme si vyprávěli o svých zemích a od něho jsem se dozvěděl, jak je váš lid zaujat snahou dohnat a předehnat v co nejkratší době kapitalistické státy a jak můj známý, původně dělník, zámečník, usiluje, aby co nejdříve skončil praxi, co nejvíce se naučil, pak se co nejrychleji vrátil domů a použil svých znalostí ve prospěch svého lidu. Poslouchal jsem ho a myslil jsem si: „Šťastný člověk!“ A pak jsem uvažoval o tom, kdy začne i u nás v Číně takový život. Abyste rozuměli, já jsem neuvažoval o komunismu, protože jsem o něm tehdy téměř nic nevěděl, ale toužil jsem, aby se i u nás budovaly obrovské závody, ústavy, aby se i u nás zaváděla nová technika. Musím se přiznat, že jsem tehdy o Sovětském svazu jen věděl, že to bylo donedávna Rusko, které se svou zaostalostí podobalo Číně, a že se tam teď všechno od základů změnilo. Jenom to jsem věděl. Ale záviděl jsem svému známému, záviděl jsem mu, že Rusové rychle dohánějí Západ, že se tam každý člověk s technickými předpoklady může uplatnit…“
Profesor se zamyslil a upil čaje. Vzpomenul onoho našeho inženýra náhodou? Třeba jen chtěl nám, sovětským lidem, udělat radost. Ba ne, je příliš seriózní, než aby dělal laciné poklony. Pravděpodobně jej opravdu přinutily tehdejší rozhovory s člověkem ze socialistického světa, aby začal snít o světlé budoucnosti své země.
„Vy jste byli v Americe, a proto jistě znáte onen typický americký rys vyždímat z člověka všechno, co je v něm,“ pokračuje profesor a nahřívá si ruce nad párou, stoupající ze šálku. „Dělá se to samozřejmě z čistě komerčních důvodů, v zájmu prachobyčejného byznysu. Bez váhání popadnou všechno, co nového někdo objeví v technice, čeho dosáhne, co vynalezne, ovšem vždy jen když to znamená zisk. Dovedli využít i mých schopností, mých myšlenek, mých nepatrných objevů. Ze státu Massachusetts mě pozvali do slavného losangeleského technologického institutu v Kalifornii. Pracoval jsem v aerodynamice a z války v oblasti reaktivních motorů. Dosáhl jsem titulu doktora věd. Byl jsem nejmladší doktor v našem ústavu. Pak mě pozvali zpátky do Massachusetts, už v hodnosti profesora. Dostal jsem skvělou laboratoř a množství spolupracovníků. Mohlo by se tedy zdát, že už mi nechybělo docela nic. Ve Spojených státech jsem šťastně zakotvil, ale moje srdce zůstalo čínské, nepřestával jsem myslit na svou vlast.“
Profesor znovu nalévá do šálků. Jeho pracovna je zařízena nápadně střízlivě: skoro prázdný psací stůl, několik tvrdých židlí. Za stolem na stěně černá, téměř školní tabule, popsaná změtí formulek. Dva dlouhé hedvábné obrazy, s vynikajícími kresbami slavného malíře Čchi Pajš´. Pohledět na ně je rozkoš. V druhém koutě místnosti je knihovnička nevelkých rozměrů, zřejmě s knihami, které chce mít profesor po ruce, a dva obrovské lodní kufry, polepené křížem krážem hotelovými nálepkami. Jeden z nich je otevřený. I v nich jsou knihy.
„Byl jste tedy poměrně bohatý, co vám tedy bránilo vrátit se do vlasti?“
„Tehdy vlastně nic. V roce 1947 jsem o prázdninách jel do Číny s myšlenkou, že tam možná zůstanu. Byl jsem v Pekingu. V Šanghaji jsem se oženil s roztomilou ženou, zpěvačkou. Ale myšlenka, že bych zůstal v Číně, se brzy rozplynula. Naopak, začal jsem pospíchat s návratem do Států.“
„Proč?“
„Copak vy nevíte, co se tady tehdy dělo? Reakce přímo triumfovala. Policie pronásledovala vlastence z řad inteligence a zavírala je. Všechno, co jsem tady viděl, bylo příliš odporné a hrozné… Pospíchal jsem zpět ke své práci a k učitelské činnosti a pustil jsem z hlavy myšlenku na návrat. Pro ženu to bylo těžší: byla vytržena ze své milované práce, stýskalo se jí, ale pomaloučku jsme se začali smiřovat s myšlenkou, že dožijeme svůj život v cizině. Měl jsem konečně zajímavou práci, byli jsme finančně zabezpečeni, narodily se nám děti, měli jsme zařízený byt… Ale v roce 1949 jsme se dozvěděli o osvobození Číny národně osvobozeneckou armádou… To byla pro nás drahocenná zpráva!“
„Ale americké noviny podaly nesporně tuto zprávu po svém, není-liž pravda? Jak se vám vlastně podařilo vybřednout z bahna těch lží, nenávisti a falešných informací?“
„V New Yorku vydávají čínští emigranti své malé noviny. Samozřejmě, že jim úřady všelijak znemožňují jejich rozšiřování: pošta je odmítla doručovat předplatitelům, obchody je nepřijímají do prodeje. [Demokracie? Svoboda slova? Řízení je proces informační…] Lidé, kteří si noviny předplácejí, jsou zapsáni do zvláštních seznamů. Ale jeden můj přítel mi přece jen posílal v zalepených obálkách nejzajímavější čísla. Zároveň ovšem přicházely dobré zprávy i od příbuzných a přátel. Každý takový dopis se známkou Čínské lidové republiky znamenal pro naši rodinu svátek a stával se podnětem k rozhovorům, dohadům a snům. Opakuji, že jsme já i moje žena měli ke komunismu daleko. Věděli jsme však, že vlast je osvobozena, a ti, kdo ji utiskovali, že byli vyhnáni z pevniny, že byla nastolena moudrá a silná vláda… Národ procitl ze spánku… To jsme věděli. A to stačilo, aby se myšlenka vrátit se do vlasti stala zase toužebným snem. Pánové, cožpak může být pro vědce větší štěstí než sloužit svému lidu? A žena? Té se stýskalo uprostřed chladniček, chromovaných sporáků a všelijakých kastrolků komfortně zařízené americké kuchyně po jejím milovaném povolání… Prostě, rozhodli jsme se a v roce 1950 jsem se obrátil na úřady s prosbou o povolení k odjezdu do vlasti.“
„Nemýlím-li se, vrátil jste se do lidové Číny až v roce 1955?“
„Ano. Víc než pět let jsem bojoval za to, aby mě pustili. Celých pět let!“
Profesor si nervózně zapaluje cigaretu. Nemůže ještě dnes klidně vzpomínat na dobu, kdy se jako bezbranný Číňan potýkal s všemohoucími úřady USA o zdánlivě prosté a přirozené právo vrátit se do své vlasti, ke svému lidu.
Amerika použije každé příležitosti, aby se mohla chvástat občanskými svobodami. I profesor jim naivně věřil a dokonce sám tyto ideje hlásal. Ale najednou se chtěl vrátit domů. Odstěhovat se ze země. Prosím, nemáme námitek. Ale pomyslil jste, mister Čchien, jaká hrůza na vás čeká v rudé Číně? Máte přece rodinu, máte mladou hezkou ženu, dvě děti, a tam se najednou octnete v rukou rudých. Máme zprávy o strašlivé situaci v Číně, dáme vám je k dispozici. Ne, ne, nemáme námitek, jsme svobodná země, jste tu velice váženým mužem, prostě žádáme, abyste si to znovu promyslil, dřív než se tak ukvapeně rozhodnete.
Profesor se znovu a znovu obracel na úřady se svou žádostí, ale žoviální úředník jej se stejným dobrosrdečným úsměvem znovu a znovu žádal, aby si to rozmyslil, a znovu mu podstrkoval pomlouvačné informace o nové Číně…
„Jednou jsem v návalu vzteku prohlásil onomu usmívajícímu se gentlemanu, že jeho informace nepotřebuji a že už o ničem přemýšlet nebudu. Rozhodli jsme se a naše rozhodnutí je pevné!“ nazlobeně zdůrazňuje profesor, jako by před ním neseděli spisovatelé, nýbrž onen americký úředník. „A tehdy mi sdělili, že prý jako vědec jistě budu chtít vzít s sebou knihy. Samozřejmě! Za ta léta jsem si nashromáždil celou knihovnu ze svého oboru. Knihy jsou přece vědcovou pamětí. Samozřejmě, že si je vezmu s sebou. A tehdy mi s týmž konvenčním úsměvem sdělil, že tedy jestliže se mister Čchien nehodlá starat o bezpečnost své rodiny, je to jeho věc, ale věcí USA je starat se o svou bezpečnost, a proto nemohou dát povolení k vývozu knih, které mohou obsahovat tajné informace. USA nedopustí, aby se tajné informace dostaly do rukou rudých v Číně…“
Náš společník je velice vyrovnaný člověk, ale na tomto místě vyprávění vyskakuje ze židle, začne chodit po místnosti a dlouze vdechuje cigaretový dým. Přistoupil k oknu, dívá se na hloučky novoučkých domků, které obklopují obrovské budovy různých ústavů v tomto akademickém městečku, a ušklíbne se sarkasticky.
„Oni nemohou hazardovat se svou bezpečností! Člověk, který se chce vrátit do své vlasti, ohrožuje jejich bezpečnost? Chce si vzít s sebou anglické, německé, francouzské knihy, mezi nimi několik knih amerických. Všechny tyto knihy byly koupeny ve veřejných obchodech nebo doručeny poštou. Stačí jen prohlédnout seznamy a vše je jasné. Moji přátelé z řad amerických vědců mohou dosvědčit, že v těch vědeckých knihách nejsou vůbec žádná tajemství. Úředník se usmívá: Kdož ví? Je mu velice líto, ale musí trvat na tom, aby knihy, které si chci vzít s sebou, byly předloženy cenzuře. Odvezli jsme k nim celou knihovnu. A víte, jak dlouho ji „cenzurovali“? Dva a půl roku! Domníváte se, že vypravuji protiamerickou anekdotu? Zlobil jsem se, stěžoval jsem si, psal jsem odvolání, ale bylo to stejné, jako bych bušil pěstmi do betonové zdi. Člověk si jen ruce rozbije.“
„Copak opravdu pročítali vaše knihy?“¨
Profesor se usmívá:
„A to si myslíte, že by ti tupohlaví špiclové něčemu rozuměli, kdyby je i četli? Normálnímu člověku stačí pár hodin, aby si přečetl tituly na hřbetech knih… Nedalo se prostě nic dělat a po půl třetím roce jsem jim svou knihovnu doslova vyrval. A nakonec jsem ještě zaplatil 20 dolarů za úschovu. Ano, ano, k smíchu, že?“
„To měl být výsměch?“
„Ne, to je taky Amerika.“
„A co bylo potom, když bylo zjištěno, že vaše knihovna neohrožuje bezpečnost USA? Pustili vás?“
„Ovšemže ne. Když se přesvědčili, že trvám na svém úmyslu, odložili svou usměvavou masku. Bylo mi řečeno: ‚Mister Čchien, vy jste se dopustil zločinu, porušil jste náš zákon o emigraci, zatajil jste, že jste komunista. To vám tak lehko neprojde!‘ Já a komunista! Upřímně řečeno, polekalo mě to. V Americe, která se chlubí svými svobodami, je opravdu hrozná věc, je-li někdo obviněn z komunismu. Nebyl jsem komunista a nejsem ani teď, jak asi víte. Věděli to i američtí vědci, kteří se mnou pracovali. Byli ochotni to potvrdit i s tím vědomím, že se vydávají v nebezpečí. A taky to potvrdili. Ale mým trýznitelům na tom nezáleželo. Potřebovali důvod, aby mě zadrželi.“
„A pak asi začali represálie:“
„Pochopitelně. Byl jsem vyřazen z většiny svých prací. Byla mi omezena svoboda pobytu. Musel jsem se každý měsíc hlásit jako nějaký zločinec na oficiálních místech. Mnoho lidí se mi vyhýbalo jako malomocnému. Musím ovšem podotknout, že mě několik rodin a vědců v té zapeklité situaci neopustilo. Demonstrativně mě chodili navštěvovat, zvali nás k sobě, byli ochotni pomáhat i po materiální stránce… Čas plynul a můj případ se stal známým. Mohl se z toho vyvinout i skandál. A tak byly úřady nakonec nuceny povolit mi odjezd. 1. srpna 1955 jsem se vrátil i s rodinou do vlasti. To, co vám teď řeknu, bude znít možná trochu frázovitě, ale byl to skutečně nejšťastnější den našeho života, šťastnější než den naší svatby nebo narození prvního dítěte. To může pochopit jen člověk, který byl dlouho odloučen od vlasti.“
„A jak se vám daří nyní?“
„Výborně. Nevycházeli jsme se ženou z údivu, jak mnoho se tady udělalo za tak krátkou dobu. Kamkoliv se obrátíme, všude jsou pro nás dveře otevřeny. A ten rozmach budování! Obrovská práce v technické převýchově! A péče, kterou jsou zahrnováni vědci! V Americe se vědcům daří slušně. Ale takovou péči, která se mi tady věnuje, jsem ve Státech nepoznal. Tady se mohutně staví a nelituje se prostředků na vědu… A mládež! Jaká je tady mládež! Nasává vědu jako houba vodu. Studenti dovedou prosedět nad knihou celou noc. Dívají se člověku na ústa, aby nepropásli jediné slovo. Copak se to dá srovnat s americkou mládeží? Pracovat s takovou mládeží je veliká radost, člověk sám mládne. Je nás tu několik, kteří jsme se vrátili z USA – profesor Čchien Pej-čchang a Čou Pchej-jüan – a všichni jsme nadšeni mladými lidmi. Za tři, za pět let bude Čína oplývat znamenitými vědci. U nás se teď děje to, o čem mi kdysi vyprávěl onen Rus, jemuž jsem tenkrát tolik záviděl.“
Profesor se dostal do varu. Přechází po pokoji. Teď, když se mluví o nové Číně, není třeba se ho vyptávat. Hovoří, ani nás nepřipustí ke slovu.
„Nemám ovšem ještě takovou laboratoř, jakou jsem měl v USA, zato sám buduji svůj ústav. Až bude hotov, bude dokonce daleko lepší než americký. Měl jsem za oceánem spolupracovníky, kteří znali více, to je pravda. Ale mladí lidé, kteří tu se mnou pracují, rostou tak rychle, že za několik let budou dál, ano, dál než jejich američtí kolegové. A pak vědomí, že to všechno dělám doma, ve vlasti, pro svůj lid! Vy, sovětští lidé, kteří jste si všechno vybudovali svýma rukama, vy to dovedete pochopit, jaká je to radost.“
Uvědomujeme si, že se profesor dal strhnout a zapomněl na hodiny. Ukazují už devět hodin – začátek pracovní doby. Neradi bychom porušili sympatický zvyk, který byl v Číně zaveden, a který šetří čas inteligence pro vědu, literaturu a tvůrčí práci, a proto uzavíráme naši poutavou besedu a loučíme se. Vědec nás jde vyprovodit.
„Jen to napište, že den návratu do vlasti byl pro mne a mou ženu nejšťastnějším dnem našeho života. Zní to možná konvenčně, nebude to zlatým hřebem vašeho interview, ale je to pravda… Ano, je to svatá pravda.“ (…)
29. říjen 1956
Čekáme v hotelové hale, než nám roznesou kufry do pokojů. Sedí s námi soudruh Li Ťie-žen.
„Co je to za lidi v těch zvláštních oblecích?“ ptáme se ho.
„To jsou národnostní menšiny. Naše oblast je v národnostním složení různorodá. Máme tady i poměrně velký tibetský národnostní okruh. Žijí daleko v horách, na nepřístupných místech. Ti v tlustých pláštích a čepicích – to jsou právě Tibeťané. Horalé nosí černý kroj… Před osvobozením žily tyto národy jako polodivošské kmeny. Stranili se nás a téměř vůbec nesestupovali do údolí. Byli většinou napolo negramotní. Lékař se tam dostal zřídka kdy. Epidemie kosily lidi po tisících. A teď žijeme všichni jako jedna rodina. Když dříve inteligence říkala, že je třeba těmto malým národům dávat vzdělanost, odpovídaly vládnoucí kruhy: ‚Nač to potřebují?‘ Teď jsou školy všude. V horách byly vybudovány silnice. Kam se dříve muselo chodit pěšky nebo jet na koni dobré dva tři týdny, tam lze nyní dojet autobusem za den. A je tam známá železnice Pao-ťi – Čcheng-tu… Viděli jste ji z letadla? Po ní jezdí už i nákladní vlaky.“
„Ovšem, že jsme ji viděli… Ale slyšeli jsme, že prý tu dříve železnice vůbec nebyla. Jaké měl S´-čchuan spojení s ostatními provinciemi? Jen po vodě?“
„Ach ano, železnice! To byl velký problém. Obilnice země, která neměla železniční spojení s žádnou jinou provincií. Možná, že jste slyšeli o slavném povstání S´-čchuanců v roce 1911? Neslyšeli? Jak je to možné? V Číně to zná každé dítě. Dovedete si představit, jak se prodražovalo obilí tím, že tu nebylo železniční spojení. A tak se tehdejší vláda usnesla je vybudovat. Rozhodla! Ale jak pravý přísloví: ‚Koho chce pánbůh potrestat, toho zbaví rozumu.“ Vláda se rozhodla zadat stavbu železnice Angličanům, Francouzům, Němcům a Američanům. To znamenalo, že by byl S´-čchuanu na věky navlečen imperialistický chomout. Ale S´-čchuanci řekli své ‚ne‘. Došlo ke slavným událostem roku 1911, které byly jedním z prvních úderů revolučních bouří. Lid protestoval, aby stavba železnice byla dána do cizí koncese. [Vykládejte to Ruské centrální bance a Nabiullinové…] Proti nim byla vyslána policie a vojsko. Bylo prolito mnoho krve. Ozvěnu výstřelů v Čcheng-tu bylo slyšet po celé zemi… Máme ve městě na paměť těch, kdo padli v tomto vlasteneckém boji, krásný pomník. Nezapomeňte se na něj podívat.“
„A jak to dopadlo s železnicí?“
„Ukázalo se, že to byl pro tehdejší vládce příliš tvrdý oříšek. A jak by také ne. Jim šlo jedině o to, jak by jeden druhého okradli. Zato stavba železnice Čchung-čching – Čcheng-tu byla jednou z prvních staveb lidové vlády. Co všechno se tady nedělo! První vlak se vítal jako vzácný host. Lidé házeli pod kola květiny… Teď máme s celou zemí trvalé spojení. Proud s´-čchuanského obilí protéká kovovým korytem.“
„A trať Pao-ťi – Čcheng-tu?“
Náš kolega Li Ťie-žen se odmlčel jako zkušený vypravěč na nejzajímavějším místě. Usrkával čaje a významně na nás mrkl černýma očima. Teprve až dopil do dna, pokračoval:
„Pao-ťi – Čcheng-tu? To stojí za zvláštní vyprávění. To je celá epopej. Začněme pohádkou. Když Stvořitel dělal vesmír, posadil doprostřed prostoru nejdříve zemi, pak na ní vyhloubil řeky, moře a oceány a nakonec se pustil do hor. V té době už byl značně unaven. Práce už ho nebavila, a aby s ní co nejdříve skoncoval, sundal s ramenou pytel, v němž měl hory, a sem vysypal, co mu v něm ještě zbylo. Tak vznikl tenhle horský hřbet… Když lidová vláda vyhlásila, že se bude v těchto místech stavět dráha, všichni žasli. Stačí jen pohlédnout na mapu, a hlava se člověku zatočí. Ale co naše vláda řekne, to se taky stane.“
„Skutečně, shora to vypadá úctyhodně.“
„Copak to, shora! Dráha vede místy, kudy dříve prolétali jen orlové. Mám špatnou paměť, nemohu říci, kolik je tam mostů, tunelů, kolik skal bylo vylámáno, jedno však říci mohu: že takovou železnici nestavěli nikde na světě. Sedm set kilometrů v horském terénu…“ Dívá se na nás a hrdě se usmívá, jako by železnice byla jeho vlastní. „Mnoho našich spisovatelů tam teď hledá svůj ohnivý kvítek,“ dodá jakoby mimochodem.
„Ohnivý kvítek?“
„Vy neznáte tu legendu?“
A tak vyjde najevo, že slovanská báje o zlatém kapradí, jež rozkvétá jednou do roka v hlubokém lese ve svatojánské noci, má v S´-čchuanu svéráznou poetickou obměnu. Ohnivý kvítek rozkvétá jednou do roka před chatou rolníka nebo za oknem dělníka – prostě tam, kde se po celý rok neúnavně pracovalo. Chceš-li ohnivý kvítek uvidět, nechoď do lesní samoty, nýbrž k pracujícím lidem. (…)
30. října 1956
Pak se rozhovor stáčí k současnosti. Ve Střední Asii ještě někdy zaslechneme starou průpovídku: Kdo má v rukou vodu, má v rukou i úrodu. Za kuomintanců patřila převážná většina země statkářům a kulakům. Ti ji pronajímali a nájem představoval lví podíl ze sklizně. Měli v rukou rovněž vodu. A protože voda je v těchto krajích největším požehnáním, stala se při tehdejším společenském řádu prostředkem nelidského vykořisťování. Když se začalo mluvit o postavení čínského rolnictva před osvobozením, mimoděk jsem si vzpomněl na informace starého přítele, skvělého Kanaďana Jamese Endicotta, s nímž jsem se nejednou sešel v různých koutech světa na schůzích bojovníků za mír. Narodil se v Číně, v rodině misionáře, vyrostl tady, stal se také misionářem. Znal dobře zdejší život. Zvlášť jsem měl v paměti setkání s ním v roce 1951. Labouristická vláda Velké Británie tehdy nedovolila většině delegátů vstup do země, aby tak znemožnila Druhý světový kongres obránců míru ve městě Sheffieldu. Jen někteří z vedoucích činitelů hnutí obránců míru dostali vízum. Bylo nakonec rozhodnuto, uspořádat alespoň masový mítink pro ty Angličany, kteří se už na kongres sjeli ze všech končin země.
Ale i na tento mítink se naši nepřátelé pokusili – řečeno drastickým anglickým příslovím – „přitáhnout chcíplou kočku“. Američan John Rogge vystoupil s provokačním projevem. Útočil na obránce míru, zvláště na lidovou Čínu, která v těch dnech prožívala dny radosti z osvobození. Tuto nenávistnou řeč pronesl demagogický, ostřílený řečník; v obalu pravděpodobností servíroval lži. Když sestoupil z tribuny, zavládlo v sále trapné ticho. Dva tisíce Angličanů jako by uvažovalo o tom, jak se mají zachovat k tomu, co bylo řečeno.
Předsednictvo zrozpačitělo. V tu chvíli vystoupil na tribunu James Endicott, všeobecně uznávaný znalec Číny. Hovořil o krásné duši čínského lidu, o odporných jevech imperialistické exploatace, o podlé činnosti vlády čtyř rodin, okrádajících tuto velikou zemi, o odporném charakteru Čankajškově, o hrůzné bídě, v níž žil za kuomintanců čínský rolník. Hovořil o staletém boji čínského lidu za svobodu, o vítězném pochodu národně osvobozenecké armády, kterou podporovaly všechny zdravé síly národa. Hovořil o tom, jak čínský pracující lid nyní napřimuje páteř.
Všechno, co pod rouškou čerstvých novinek vylíčil na tribuně mr. Rogge, bylo rázem zbaveno vší věrohodnosti, všechno se prostě zhroutilo. Nebylo možné nevěřit tomuto klidnému, sebejistému člověku na tribuně, který svým vzezřením připomínal učitele. Viděli jsme, jak se mění obličeje lidí v sále, jak ustupuje starostlivý výraz, jak mizí nepochopení a nedůvěřivost.
„Pan Rogge vám tu podal informace, které vybral z amerických novin běsnících nad krachem Čankajškovy firmy. Já vám říkám to, co sám znám. Mně věřit můžete: vím, co mluvím, protože jsem sám byl po dlouhou dobu rádcem Čankajška, jehož zájmy teď před vámi zastupoval můj vážený předchůdce tady na tribuně…“
A teď to propuklo! Lidé tleskali, dupali, bušili pěstmi do židlí. James Endicott si s úsměvem pomalu čistil brýle, byl klidný, spokojený, sebevědomý. Když jsme se potom sešli v hotelu, vypravoval nám o Číně, o nesmírně bohaté a úrodné provincii S´-čchuanu, v níž prožil dlouhá léta, o požehnaném podnebí, o žírné zemi, o lidech se zlatýma rukama, o zahradnících a rolnících, kteří, ač byli nejlepší na světě, přesto umírali hladem vedle svých úrodných polí, neboť v tomto kraji pětasedmdesát procent úrody pro sebe zabírali statkáři a kulaci, kteří byli pány země i vody.
(…)
To byla ale náhoda! Vysvětlilo se, že Endicott putuje se svou ženou po známých místech. Rozvážnost, objektivnost a čestnost tohoto muže jsou obecně známé. [Nu, já bych byla v hodnocení zdrženlivější. Nemůžeš-li procesu zabránit, postav se mu do čela… To platí i pro ty převychované kapitalisty dále v textu, i když nepochybuji, že mnoho jich bylo upřímných. Ono jich také k vychýlení procesů není potřeba mnoho a zbytek poslouží jako dobré krytí… A znovu připomínám, že velmi brzy došlo díky Chruščovovi k roztrže mezi Čínou a SSSR.] A tak jsme se všichni tři okamžitě proměnili ve zvědavé reportéry, vytáhli zápisníky a zaútočili na něho otázkami: Co se zdá jemu, proslulému znalci Číny, zvlášť zajímavé z toho, co viděl nyní v nové Číně?“
Pousmál se, ale když viděl, že i naši čínští soudruzi mají připravené zápisníky, přisedl k nám.
„To bude interview? V chrámu Přikovaného draka? Nu což, závažnost dané otázky překonává neobvyklost prostředí i neočekávanost tiskové konference… Je toho příliš mnoho nového. Pokusím se vybrat, co se mně a ženě zdálo obzvlášť zajímavé.“
Na chvilečku svraštil čelo, zamyslel se, potom zvedl otevřenou dlaň a zahnul jeden prst.
„Za prvé – a to se týká nejen Číny – je to obrovská a nezištná pomoc SSSR zemím lidové demokracie, kterou lze pozorovat právě tady v Číně. Dějiny neznají podobný příklad. Je to opravdu bratrská pomoc; naprosto se liší od kapitalistických a imperialistických vztahů v období ‚nerovnoprávných smluv‘, které byly staré Číně vnucovány ozbrojenými silami. Stejně tak se liší od nových forem, uskutečňovanými nyní kapitalistickými státy podle plánů technické pomoci OSN. Věřím, že se v krátké době celý svět přesvědčí o tom, že právě pomoc SSSR pomůže Číně rychle se konsolidovat a prospěje industrializaci a hospodářskému rozvoji. Je tomu tak, má drahá?“
Mrs. Endicottová s úsměvem přikyvuje.
„Za druhé to, že čínští rolníci dostali od nové vlády půdu. Kdo ví, co byl takový čínský bezzemek, kdo ví, jak a jakým způsobem statkáři a majitelé půdy ždímali z něho krev, ten pochopí obrovský význam pozemkové reformy. Když jsme tu byli se ženou naposled, měli jsme radost z toho, že rolníci dostali půdu. Tentokrát jsme byli upřímně překvapeni, že téměř všichni rolníci vstoupili do družstev a že si vesnice volily ten typ společenského hospodaření, který jim vyhovoval. To se nám zdá nejdůležitější, nejvýznamnější. Je tomu tak, má drahá?“
Mrs. Endicottová opět přikyvuje. Její muž pomalu zavírá další prst.
„Za třetí, vytvoření společných státních kapitalistických podniků, zapojení továrníků, majitelů dílen a obchodů do aktivní účasti na budování socialismu a pak to, čemu se tady říká převýchova…“
Mr. Endicott se dívá přitom se zvláštním úsměvem na nás, sovětské lidi, jako by se ptal: A co vy tomuhle říkáte? My se nedivíme, my si jen zapisujeme. Zřejmě je trochu překvapen naší nepatrnou reakcí, a proto začíná rozvíjet dál svou myšlenku:
„Mám v Čchung-čchingu, kde jsem dlouho žil, mnoho známých mezi kapitalisty. Nedávno jsme se ženou navštívili jednoho z nich. Jmenuje se Čchen Šu-čchi. Před pětadvaceti lety jsem u nich křtil dítě. Byli jsme přátelé. Ten člověk by mě neoklamal, ani by nic nepředstíral. Nu, a já jsem z rozhovoru poznal, že se nadšeně a opravdově účastní akcí, které provádí lidová vláda, že má upřímnou starost o zlepšení svého podniku, který je státním kapitalistickým podnikem. Ale on byl i dříve liberálního smýšlení. Pak nás překvapilo, že mezi našimi známými, pokud nejsou zarytými reakcionáři, je dost bývalých konzervativců, kteří se nyní aktivně účastní veřejného života… To je téměř neuvěřitelné.“
Endicott sejme brýle a začne je čistit, jako by se rozmýšlel; za má či nemá říci všechno. Konečně brýle zase nasadí a pokračuje:
„Neskrývám, že někteří z mých starých známých byli odsouzeni pro odpor proti lidové vládě, pro porušování zákonů nebo hospodářské malverzace. Žádal jsem, abych je směl navštívit. Dostal jsem propustku do vězení. Všichni vězni pracují. Někteří si už osvojili nové povolání. Jsou z nich truhláři, zámečníci, zedníci… Tím neříkám, že se ze všech už stali noví lidé. Jedno je však jisté: na cestě k převýchově jsou. Jeden můj známý, který se dopustil zvlášť těžkého zločinu, byl odsouzen na velmi dlouhou dobu. Našel jsem jej v dílně. Dostali jsme povolení k soukromé rozmluvě. Když jsme byli sami, zeptal jsem se: ‚Tak, jak je? Je to zlé?‘ Znal mě a věděl, že neudělám nic, co by ztížilo jeho postavení. Zamyslil se a řekl: ‚Sedět není samozřejmě žádná slast, ale přesto, Mr. Endicotte, cítím, že se ze mne stává jiný člověk – lepší či horší, to záleží na tom, jak se to vezme – ale rozhodně jiný.‘ Pak dodal: ‚Ale stejně jsou ti komunisté chlapíci!‘
Endicott se na nás dívá, řekl bych tázavě. Děláme si poznámky, velmi podrobné poznámky. A tak zahne další, čtvrtý prst.
„A ještě: máme dojem, že heslo, které tu bylo vyhlášeno ‚Ať kvetou všechny květy umění, ať spolu soupeří různé školy myšlení‘, začíná dávat velmi slibné plody. Není pochyby, že se tím heslem podařilo čínským komunistům sjednotit pokrokovou inteligenci, a já i moje žena můžeme dosvědčit, že se čínská kultura rychle rozvíjí… A to by byly hlavní body, o detailech nemluvím.“
(…)
V rozhovoru vyjde najevo ještě jedna neuvěřitelná podrobnost.
Zjistí se, že náš průvodce dramatik Li Chua-fej studoval v Čchung-čchingu v koleji, když tam učil James Endicott.
Předchozí a následující části: