Tato kniha velmi dobře navazuje na informace od Julia Fučíka v knize V zemi, kde zítra již znamená včera, který navštívil SSSR v roce 1930 (druhý rok první pětiletky) a v knize Všude byla tajga, což je kniha dalších našich novinářů Zdeňka Noháče a Stanislava Oborského, kteří navštívili SSSR v roce 1959 a procestovali Sibiř a ruský Dálný východ (odkazy na články o těchto dvou knihách s úryvky z nich na konci článku).
Boris Nikolajevič Polevoj, který napsal Příběh opravdového člověka, se jako novinář účastnil cesty po Číně v roce 1956 (tedy krátce po Stalinově smrti v roce 1953, kdy setrvačné sociální procesy teprve začaly být Chruščovem and Company odbourávány), o níž napsal knihu 30 000 li po Číně. Popisuje v ní procesy, které se odehrávaly v Číně po Osvobození. Malá dějinná informační zkratka: na 2. sjezdu Komunistické strany Číny byl v roce 1922 vyhlášen Program protiimperialistické protifeudální demokratické revoluce, ale Osvobození přišlo až po národně-osvobozenecké válce v letech 1946 až 1949. Čínská lidová republika byla vyhlášena v roce 1949 – 1. října 1949. Takže ty procesy, které probíhaly v SSSR po Velké říjnové socialistické revoluci a při dalších velkých stavbách v průběhu budování socialismu po Velké vlastenecké válce, v Číně fakticky začaly až po roce 1949 s tím, že již mohli Číňané čerpat z bohatých zkušeností sovětských lidí, neopakovat některé jejich chyby a opřít se přitom ve svých úplných začátcích o jejich významnou pomoc. Polevoj všude naráží na velice vstřícný postoj Číňanů k sovětům, které nazývají Staršími bratry. Čína, ostatně stejně jako Rusko, přecházela z feudalismu s velice krátkým a z hlediska průmyslového rozvoje státu mizerným mezistupněm kapitalismu do socialismu. Stejně jako v Rusku se až tehdy lidé začali masově učit číst a psát! Stejně jako v Rusku tam chudí lidé předtím prakticky umírali hlady bez práce nebo zadluženi živořili, než přišli čínští bolševici! Jedním ze zajímavých rysů takové společnosti je, že obrazně řečeno: otroci v domě ohrnují nosy nad otroky na poli. Lidé, žijící v děrách vykopaných na břehu řeky ohrnovali nos nad vodními lidmi žijícími na džunkách, kteří byli ještě více bezprávnými než oni. Jako první úryvek jsem zvolila vyprávění napraveného čínského gangstera. Někomu se to může zdát takovým naivním příběhem, jenže se v něm jako v kapce vody odráží řídící procesy, které předtím probíhaly i v SSSR, a to i s tím údivem, že to přece jen jde jinak! Dnešní člověk si málo dovede představit, v jaké mizérii žili lidé NA CELÉM SVĚTĚ, než přišla VŘSR a věci se zásadním způsobem změnily, a to také NA CELÉM SVĚTĚ. Na Západě šlo s jejich sociálním státem o nucenou reakci na procesy v SSSR. Do té doby se totiž nikdo o lidi umírající hladem nezajímal, bralo se to jako norma!
Z tohoto hlediska se roztržka SSSR s Čínou zařízená Chruščovem (doufám, že se smaží v pekle) jeví jako jeden ze zásadních kroků globálních „elit“, kterým potřebovaly zamezit semknutí sovětů s Číňany. To by totiž byla nesmírná síla a motor pro změny k lidské společnosti v celém světě a konec panování vrcholku pyramidy. Předpokládám, že poté, kdy je takto politicky oddělili a začali v SSSR s demontáží bolševismu, stejným způsobem postupovali i v Číně, tj. i tam bolševismus pokroutili. Znemožnili jim tak pracovat v tandemu a vzájemně korigovat řídící procesy ve směru vytyčených cílů.
Další věcí, kterou jsem si z té knihy odnesla je skutečnost, že ten bolševický potenciál, který je v dnešním davo-„elitářském“ Rusku, je i v „komunistické“ Číně. Kdyby v tomto ohledu dokázaly tyto dva státy navázat na to velice krátké období poválečné spolupráce, dokázaly by zlomit moc nadnárodních „elit“.
A nyní již úryvek z knihy (tučně jsem text vyčlenila já):
Tchang Tchao nám vyprávěl historii Šanghaje, v mnoha směrech pozoruhodnou. Bývalo to nevelké přívětivé město, město rybářů, obratných námořníků, město textilních dělníků. Obyčejné počestné patriarchální čínské město. Ale když po opiové válce vpluly do šanghajského přístavu cizí obrněnce a křižníky a na ulicích právě zřízených koncesí a osad byly vyvěšeny tabulky zapovídající vstup Číňanům a psům, začalo toto poctivé asijské město narůstat v jakýsi obrovitý mezinárodní Babylón, v sídlo všech neřestí, v město, které už po dvě století poskytuje náměty a slouží jako dějiště nejhorším brakovým detektivním románům a filmům v západním světě.
Když se zahraniční imperialismus zmocnil Šanghaje, zavlekl tam všechny svoje špatnosti.
Imperialisté si rozkrájeli střed města na kousky jako meloun. Číňanům byl nepřístupný. To bylo bezedné břicho chobotnice, která dál a dále natahovala svá chapadla s hltavými přísavkami. Roztahovala je ve formě tramvaje a elektrické sítě a stále hlouběji a hlouběji vnikala do čínského území. Městské vymoženosti sloužily tu jenom imperialistickým cílům.
Imperialisté se mezi sebou rvali o kořist jako smečka hladových psů. Zápasili o zisky, o vliv, o tučná sousta, ale všichni společně, sjednoceni bojovali proti všemu čínskému a zvláště proti pokrokovým silám Číny. Americký imperialismus, který se sem vedral později než ostatní, aby dohnal, co zmeškal, přenesl sem od čínské země nejodpornější jev svého vlastního života – gangsterství. Bandy gangsterů, které pracovaly ve spojení s policií, s četnictvem, s městskými úředníky, dělily se s nimi o své hanebné příjmy a měly úplně v rukou šestimiliónové obyvatelstvo. Uvalovaly na ně své daně, vměšovaly se do městských věcí, jednaly ku prospěchu brzy té, brzy oné imperialistické skupiny a dovedly se vypořádat s demokratickými organizacemi a s pokrokovými čínskými činiteli.
Ó, to nebyly tlupy venkovských lupičů, kteří většinou pocházeli z chuďasů a kteří nevěděli, jak uživit hladovějící rodinu. Byli to gangsteři amerického typu. Největší z nich, náčelníci gangsterských svazů, byli podobně jako ve spojených státech lidmi ve městě váženými, byli majiteli miliónových jmění, podniků, bank, velkoobchodů…
„Takové bylo naše město až do osvobození (01.10.1949),“ shrnul své vyprávění soudruh Tchang Tchao a díval se v zamyšlení z okna na moře střech velkoměsta.
„A nečinila se opatření, aby se to vše zlikvidovalo?“
Náš společník na nás hledí se shovívavým úsměvem. Je to statný, velmi dobře oblečený muž s chytrou ironickou tváří. Sám je publicista a ví tedy, co může zajímat novináře, ale s typicky čínskou taktností se nevnucuje, odpovídá jen na otázky.
„A proč by imperialisté likvidovali to, co tady sami zavedli? Co jim záleželo na tom, že bude zabito sto nebo tisíc Číňanů nebo že desítky tisíc Číňanů hynou na opium, na morfium, na pohlavní nemoci? Naopak, bylo to pro ně neobyčejné výhodné. Do hlavy omámené narkotiky, neproniknou buřičské myšlenky například o státní svrchovanosti nebo sociální nerovnosti. Za pomoc gangsterů se snadno zbavili revolučních činitelů, rozdrtili pokrokové organizace. Gangsterů používali proti čínské nacionální buržoazii i proti svým konkurentům. Jeden z vás byl v Americe. Je to mocná imperialistická země. A co gangsterství?
Vzpomněl jsem si na historii slávy a pádu Willyho Buffa, spolubojovníka a přítele Al Capona; zahynul loni v době naší cesty po Spojených státech a americké noviny o tom psaly velmi okázale, ba s jakýmsi obdivem.
„Tak tomu bylo i zde, v Šanghaji… To všechno vám sovětským občanům i nám, lidem nové Číny připadá ničemné, ale imperialisté to podněcovali, ba přímo pěstovali. Ano, ano, pěstovali. Když byly gangsterské bandy likvidovány, všechna jejich spojení s imperialistickými monopoly vyšla najevo. Věděli jsme o tom ovšem již dříve.“
„A jak se to vše podařilo za tak krátkou dobu vykořenit a ještě k tomu v šestimiliónovém městě?“
„Byla tu celá série opatření. Hlavně byla oněm lidem poskytnuta možnost poctivě pracovat. Sovětští lidé dokázali, že práce je nejlepší výchovný činitel. Zde u nás je velmi populární kniha Antona Makarenka. Většina šanghajských gangsterů, zlodějů, prostitutek, podloudníků nyní pracuje… Většina.“
„Nu, zlodějíček, zloděj – to ano. Ale aby pracoval gangster – nu, víte…“
„Stali se dokonce vzornými pracovníky. Některé z nich znám osobně.“
Tu mi bleskla ztřeštěná myšlenka.
„Bylo by snad možno, abychom se seznámili s některým z takových lidí?
Tchang Tchao se dokonce vůbec nepodivil.
„Pokusím se to zařídit… Budete večer ve svém hotelu?“
Večer jsme ovšem v hotelu byli.
Nyní už je téměř noc. Šanghaj září spoustou světel. V pokoji je strašně nakouřeno. V popelníčku se vrší kupa zmačkaných nedopalků. Otevřeným oknem unikají modravá oblaka tabákového dýmu.
Právě odtud odešel někdejší šanghajský gangster, zvaný Švihák, jehož skutečné jméno nechci uvádět. Strávili jsme s ním v rozhovoru několik hodin. Vykouřil dva balíčky cigaret – kouřil nepřetržitě, zapaloval cigaretu od cigarety. Vyslechli jsme odyseu jeho pádu, jeho ponuré slávy, která jej málem přivedla do záhuby, a jeho vyléčení.
Této historii se nechce ani věřit, lze ji však doložit od začátku až do konce. A ježto se domnívám, že odhaluje vnitřní procesy nové Číny, rozhodl jsem se ji zapsat, dokud je ještě v paměti čerstvá, dokud nedopalky ležící v popelníčku ještě dýchají hořkým nikotinem a dokud v uších ještě zní chraptivý, vzrušený hlas našeho neobyčejného návštěvníka.
„Ano, řekli vám to správně: byl jsem gangsterem, a to nikoli gangsterem řadovým. Zde v Šanghaji jsem měl velkou tlupu. Počet jejích příslušníků byl někdy až čtyři sta banditů. Sám jsem byl podřízen starému Chuang Ťing-žungovi; byl to jeden z hlavních gangsterských předáků, milionář, majitel tramvají, vodovodu a zábavního kombinátu ‚Velký svět‘. Měl i svou vlastní banku.“
Nevelký, rozložitý, pevně stavěný člověk s drsným, ale výrazným energickým obličejem sedí v lenošce. Dokonale se ovládá. Tvář jako by byla vyřezána ze slonoviny. Oči hledí upřeně, vyzývavě na společníky. Ani jeden sval v tváři se nepohne. Ale z toho, jak nápadně tvrdě pronáší svá slova, lze vycítit, že se mu nemluví snadno. Zapaluje si cigaretu a ruka poznamenaná na zápěstí dvěma červenými jizvami se chvěje, když zvedá zápalku. Je to zkušený, bystrý člověk, hned to zpozoruje a klade ruku na koleno. Takový je náš nový známý, který ještě nedávno byl proslulý jako gangster Švihák a který ovládal celý obvod tohoto města.
Nyní, kdy nejnepříjemnější je už řečeno, klopí oči, vdechuje kouř a pokračuje ve své zpovědi:
„Narodil jsem se v Šanghaji. Můj otec byl dělníkem. Byl to dobrý člověk, zaměstnáním betonář. Od dětských let mě držel u sebe a v patnácti letech jsem se také stal kvalifikovaným betonářem. Bylo nás u otce pět, čtyři chlapci a dívenka. Já jsem byl nejstarší. Když jsme s otcem pracovali, lehko jsme uživili rodinu. Ale dostat v té době práci bylo těžké; v Šanghaji bylo příliš mnoho lidí a příliš málo práce. A bylo jí stále méně a méně. Někdy jsme se s otcem toulali celé týdny po městě, abychom den dva pracovali. Rodina začala hladovět. A práce pořád nebyla. Byli jsme rádi, když se mně nebo otci podařilo donést kufr nebo pomoci při skládání z auta, abychom přinesli domů alespoň hrstku rýže. Začal jsem dokonce závidět i vodním lidem, kteří dříve ani nebyli pokládáni za lidi. Ti si mohli alespoň chytit rybu. Zhubeněli jsme. Bylo strašné jít večer domů. Moje matka bývala mladá a krásná žena. Teď byla hubená jako tříska, protože vše, co jsme přinášeli, dávala dětem. Jednou otec zmizel… Odešel ráno z domova a už se nevrátil. Kam odešel, nikdy jsme se nedozvěděli. Snad odjel, snad se ze zoufalství zapletl do rvačky a byl zabit, snad spáchal sebevraždu. Jako živitel rodiny jsem zůstal jenom já. Bylo mi už šestnáct let a byl jsem dost silný, ale co jsem mohl počít, když nebyla práce? Kdo potřeboval moje ruce?
Náš návštěvník se dívá na své velké opálené ruce, jako by dával tuto otázku jim.
„Tenkrát je nikdo nepotřeboval. Moje matka byla dobrou matkou. Pečovala o své děti. Ale aby nás všechny zachránila, prodala mé tři bratry. A co jiného zbývalo? Tak alespoň nezemřou hladem. Za ty peníze po nějaký čas živila sestru a mne, ačkoli mi už šlo na sedmnáctý rok a byl jsem silný chlapík a měl jsem dobré řemeslo. Ale řemeslo jíst nemůžeš, ani je neprodáš. A peníze byly brzy u konce. tu matka provdala mou sestru, hm, provdala – prodala ji bohatému starci. Bylo jí tehdy necelých patnáct let. Byla hezounká a staroch dal za ni pořádnou částku. Ale matku neodsuzuji. Sestra alespoň neumřela hladem. Ještě jsme se po nějakou dobu drželi nad vodou. Práce nebyla a i ty peníze došly. A tehdy – a na to ani nyní nemohu vzpomínat bez studu – tehdy se moje matka provdala. U nás se pokládá za velkou hanbu, když děti nemohou uživit matku, a ta je nucena se provdat. Co mi po takové hanbě zbývalo? Ztratil jsem hlavu. Dopustil jsem se nejhoršího činu: dobrovolně jsem vstoupil do armády zrádce Wang Ťing-weje, který se zaprodal japonským imperialistům a jímž u nás pohrdali i vodní lidé… Ale co dělat? Neměl jsem jiného východiska a také jsem se tehdy málo vyznal v politice, věděl jsem jen, že je to špatnost, a to bylo vše…
Ale i pak nešťastného hocha čekaly nezdary. V prodejné armádě postupovali jen ti, kdo poklonkovali, dávali úplatky nadřízeným a bezcitně konali špinavou práci. Mladý betonář nerad ohýbal hřbet. Nezvykl si a vida, že mu tam nic dobrého nekyne, odešel z armády. Ale služba ve Wang Ťing-wejově vojsku mu přece jen pomohla. Udělal si známosti mezi úředníky, policisty, četníky. Začali se na něho dívat jako na svého člověka. Využíval těch známostí a naučil se podplácet a získávat představené; začal spekulovat s rýží. Skupoval rýži za babku po vesnicích, dovážel ji do města a prodával za cenu čtyřikrát až pětkrát vyšší. Pracoval nejprve sám, potom si zjednal společníka. Opatřili si nákladní auto.
Byl to podivný, ryze šanghajský obchod, jejž tvořil řetěz velkých i malých úplatků. Aby se mohl do města přivézt vůz rýže, bylo třeba dávat úplatky policejním hlídkám, které stály podél silnice, a podmazávat městskou policii a městské úřady. Úplatky činily tři čtvrtiny zisků ze spekulací celkem výnosných. Bylo možno žít. Najedl se, a to už bylo dobré pro hocha, který od narození více hladověl, než byl syt.
Byl to člověk chytrý a energický a rozsah spekulací se rozrůstal. Ale tu se při jedné jízdě s rýží stala příhoda, která měla pro jeho život osudný význam. Jakýsi muž mu chtěl vytáhnout z kapsy tobolku s penězi. Náš společník chytil zloděje, ale tu se na něho vrhla tlupa asi deseti osob. Byl silný, svalnatý a dlouho se bránil, než se banditům konečně podařilo srazit ho k zemi. Zbili ho, až byl polomrtvý, a vzali mu peníze. Náš společník přišel s žalobou k známému náčelníkovi nejbližšího policejního obvodu; byl to policejní major, s nímž už dávno měl špinavé peněžní styky. Major, jak se ukázalo, již o události věděl. Zavřel dveře své pracovny, a když zůstal se žalobcem sám, řekl mu nepokrytě:
„Vyprávěli mi, že jsi ty sám ztloukl deset statných chlapů a jednomu z nich vyvrátil čelist. Vidíš, takové lidi potřebujeme. Řeknu ti rovnou, máme velkou organizaci. Všechno samí gangsteři, ale na to nedbej, jsou to zcela slušní lidé a dobří hoši. Mají spojení nejenom s policií, nýbrž i s městskými úřady. Potřebujeme silné a rázné chlapíky. Vstup do naší organizace a nikdo se tě ani nedotkne. Ale odmítneš-li, může to s tebou špatně dopadnout; vždyť jsem ti jako spolehlivému člověku odhalil strašné tajemství. Prozradíš-li nás, potom…“ a policejní major učinil prstem pohyb, jako když se podřezává hrdlo.
„A kdo jsou členy této organizace?“ otázal se náš společník.
„To zatím nepotřebuješ vědět. Jsou mezi nimi velmi známí a vážení lidé…“
„Přiznávám se, že jsem se ani dlouho nezamýšlel,“ pokračoval náš návštěvník a sledoval zamyšleně kouř cigarety. „Byl jsem již ženat s textilní dělnicí. Neměla práci. Přišly děti. A tak jsem řekl majorovi ano. Vstoupil jsem do gangsterské organizace. Ze začátku jsem se jejich operací neúčastnil. Sloužil jsem jako spojující článek mezi gangstery, policisty a úřady. Mým prostřednictvím jim odevzdávali jejich podíl na ziscích banditů. Vždyť to byl také obchod. Ze všech lupičských zisků se policii a úřadům jako u řádné obchodní firmy odvádělo určité procento.“
Náš společník se hořce usmívá.
„Zde ve staré Šanghaji se dobře žilo jen bankéřům, továrníkům a gangsterům. Gangsterům dokonce nejlépe ze všech. Opírali jsme se o jednu skupinu kapitalistů, tiskli jsme druhou a obě nám platily penízky. Okupantům jsme odváděli podíl z kořisti, aby nás nechávali na pokoji. Potřebovali nás pro jiné účely. S naší pomocí se vypořádávali s nepohodlnými lidmi a sami zůstávali při tom vždycky stranou. Tak jsem byl spojkou, ale brzy jsem toho měl dost. Nedostával jsem téměř nic z těch značně velkých peněz, které jsem odevzdával. Nabažil jsem se dělat poštovní schránku a zorganizoval jsem vlastní bandu. Velkou bandu – tři sta a později až čtyři sta osob…
Náš společník se nijak nevypíná. Vypráví jednoduše, klidně, věcně. Vždyť ve skutečnosti gangster, násilník, bandita, vyděrač byl v Šanghaji obsazeném imperialisty vlastně člověkem, který měl výnosnou práci a zaměstnání, poskytující vysoké příjmy. Když náš návštěvník překonal v rozhovoru počáteční stísněnost, vyprávěl asi stejným tónem, jakým čchungčchingský kapitalista mluvil o svých obchodních záležitostech.
„Potom jsem začal žít velkopansky. Rozhazoval jsem peníze plnýma rukama. S policií a okupačnímu úřady jsem měl výborné styky. Ctihodný Chuang Ťing-žung, velký gangster, milionář, kterému sám Wang Ťing-wej podával ruku a k němuž jezdili na návštěvu vysocí japonští důstojníci, si mě vážil. ‚Sloní kel nevyroste v psí tlamě,‘ řekl mi jednou. ‚Vy, Šviháku, jste schopný bandita, jednou z vás něco bude.‘ Ale velké peníze – velké neštěstí. Pozvolna jsem se vášnivě oddal opiu a později jsem se stal morfinistou. Přísloví říká: ‚S příchodem kořalky odchází rozum.‘ Opustil jsem svou ženu dělnici, která tehdy měla už čtyři děti, a oženil se s herečkou. Byla to schopná, chytrá žena, ale když pochopila, z čeho mám své příjmy, opustila mě. Oženil jsem se potřetí s mladou prostitutkou, která patřila mezi nejvyšší kruhy tohoto řemesla. Byla krásná. Najali jsme přepychový byt a opatřili jej nejdražším nábytkem. Žil jsem jako pravý boháč. Abych neposkvrnil svůj domov, najal jsem si dva prostorné pokoje v jednom z velkých hotelů, který ostatně také patřil jednomu gangsterovi. V jednom pokoji jsem se scházel s členy své bandy, ve druhém s představiteli policie a městských úřadů. Tak to bylo, když vstoupily do Šanghaje oddíly národní osvoboditelské armády. V té době jsem věděl málo o komunistech a v politice jsem se vůbec nevyznal. Když boháči, kteří pracovali s okupanty a jezdili v autech s imperialisty, prchali na Tchaj-wan a do Hongkongu, myslil jsem si: ‚Hlupáci, proč utíkají, cožpak ujdeš svému osudu?‘ Mně vůbec ani nenapadlo utíkat. Proč? Řekl jsem si: byl jsem zadobře s úřady a s policií okupantů, proč bych nebyl zadobře s úřady a policií komunistů? Peníze jsou peníze a policie je policie. Mám-li peníze, mohu se vždycky s policií domluvit, myslil jsem si. A peníze jsem měl. Ale pro všechny případy jsem přikázal lidem ze své bandy, aby byli zticha a čekali, co bude. Sám jsem také čekal. Nechali mě na pokoji. Ale nemohl jsem nic podnikat. Nejneočekávanější a nejstrašnější bylo, že policie nesplnila mé naděje – nepřijímala úplatky. Kdo se ze začátku neopatrně vetřel na policii podle starého zvyku s penězi a s nabídkami úsluh, byl ihned zatčen a přísně potrestán. Polekal jsem se a zalezl do ústraní. Ale přitom jsem si myslil: v tom něco je. Nemůže být čestných policistů, jako nemůže být suché vody. Ale přece jsem se nerozhodl něco začít, a nyní jsem tomu velmi rád.“
Náš společník si zapaluje novou cigaretu a zamýšlí se.
„Ano, rád, protože všechno mohlo skončit jinak… A pak přímo před mýma očima začínalo něco neobyčejného. Průmysl se začal obnovovat. Postupně se dostávaly do tempa staré továrny a závody, poznenáhlu začínala nová výstavba. Mnozí příslušníci mé bandy, dokonce už bez mého svolení, odcházeli do práce. Vždyť to byli většinou prostí pracující lidé, z nichž učinila bandity jen bída, nezaměstnanost, nezbytnost získat krajíc chleba. Jiní odjížděli do provinčních měst, kde začínala nová výstavba, jiní na vesnici; tam se rozdělovala šlechtická půda a bylo tam, třeba pracovitých rukou. Banda se rozpadávala. Díval jsem se na to a vyčkával jsem. Měl jsem peníze, ale bál jsem se je vydávat, abych se neprozradil, abych na sebe neupozornil. Neuvěznili mě, já uvěznil sám sebe – seděl jsem doma a nikam jsem nevycházel. A zatím se město stále víc a více měnilo. Kdo dříve nesměl ani ceknout, teď pozvedl hlavu. Když někdo z mých starých přátel, zpitomělý ze zahálky, provedl přepadení, byl ihned chycen. Jako by se byli všichni stali dobrovolnými detektivy! Ať se podniklo cokoli, vždycky se našel někdo, kdo to ihned oznámil. Dokonce i podloudníci, jejichž dědové a pradědové se už zabývali tímto řemeslem, začali se bát; loď sotva přistála, a už jsou odhaleni. A hlavně, nebylo možno se mstít. Na kom? Vždyť celé město nepozabíjíš… Proč jsem vlastně zůstal v Šanghaji, když jsem se tu nemohl zabývat prací? Přece by bylo lepší vydat se do Hongkongu nebo na Tchaj-wan. Tam je dřívější pořádek, dřívější policie, dřívější úřady, s nimi bych snadno našel společnou řeč. Tam by se pro mne našla i moje odborná práce. Ale přestože jsem nechápal, a upřímně řečeno, nemiloval komunisty, nebylo možno je neocenit. Nezaměstnanost postupně mizela. Stavělo se stále víc a více. Peníze přestaly klesat. Vše jsem viděl ze svého doupěte a líbilo se mi to. V dubnu roku 1951 byla ve městě uspořádána grandiózní razie. Dětinsky jsme se domnívali, že na nás zapomněli nebo že o nás nevědí, ale ukázalo se, že policie měla naše adresy. Téměř za jedinou noc byli všichni lidé zločineckého světa zatčeni. I já jsem se octl ve vězení. Měli jste vidět, jak jsem se vztekal, jak jsem pobíhal po cele a bil se pěstí do hlavy: Hlupáku, hlupáku, hlupáku! Proč jsi zůstal?! Teď tě zastřelí nebo pošlou do dolů, nebo… Nespal jsem několik nocí. Neměl jsem morfium, kterému jsem se náruživě oddával, a to mě dorazilo. Začal jsem pomýšlet, že na sebe vztáhnu ruku. Ale tu přišla moje třetí žena; přinesla mi teplý oděv a v něm byly zašity prášky. Na nějaký čas jsem trochu okřál a uvažoval jsem, co bych měl dělat. Ale ne na dlouho. Morfium došlo a zase jsem pobíhal po cele, odmítal potravu, skřípal zuby. Dopravili mě do nemocnice a začali léčit. Bránil jsem se, ale marně. A tak mě proti mé vůli zbavili mého zhoubného návyku. Ale jak mě toho vlastně zbavili? Prostě prášky nebyly, nebylo ani pokušení.“
Vypravěč bere novou cigaretu, zapaluje ji od dokouřené a nervózně zamáčkne nedopalek. Ruce se mu chvějí méně, jizvu už téměř není vidět. Mluví jakoby ne už o sobě, nýbrž o nějakém známém, nepříliš blízkém člověku, jehož jednání nejenže neschvaluje, nýbrž dokonce ani nechápe. Vlastně se zdá podivné, že užívá slůvka „já“ místo „on“.
„Možná, že se domníváte, že vám teď řeknu, že jsem byl vděčen nové státní moci, které mne zbavila této neřesti. Ne, tehdy jsem ji nenáviděl a byl jsem rozzuřen jako tygr. Vždyť jsem si s takovou námahou získal ve městě významné postavení a velké peníze, a najednou jsem zase nebyl nic! Vše, čeho jsem dosáhl, se rozplynulo jako dým. Byl jsem zbaven svobody, odtržen od milované ženy a teď mě zbavili i poslední radosti, morfia. Uvěznění většinou pracovali. Učili se novým zaměstnáním, byli převychováváni prací. Někteří odmítali pracovat a já jsem byl mezi nimi. Každého dne se pro vězně konalo politické školení. Při školení jsem předstíral, že spím. Když se mě vedoucí tázal, co si myslím o tom, co jsem slyšel, vymlouval jsem se, že jsem nic neslyšel a že si nic nemyslím. ‚Otevřete mi hlavu, podívejte se mi do mozku a nenajdete tam ani jediné myšlenky,‘ odpovídal jsem. Ale ovšemže jsem poslouchal a přemýšlel. Nějak jsem stále víc a více začal myslit na svou první ženu a na čtyři děti, které jsem opustil, když jsem se oženil podruhé. Ani jsem už nechápal, jak jsem mohl, když jsem vydělával tolik peněz, zapomenout na děti a nepomoci jim. A přece starší už trochu vyrostly a patrně už přišel čas, aby chodily do školy. Jak žijí? Z čeho je matka živí? Na třetí ženu jsem myslil stále méně. Měla peníze, klenoty, mnoho věcí a bohaté zařízení, neměla v ničem nouzi… Je to velmi podivné: když jsem byl morfinistou, myslil jsem jen na třetí ženu, nescházela mi z mysli, stále jsem se snažil si představit, co právě dělá, kde je, zda se nestýká s někým jiným, a teď mi nešly z mysli děti, a třetí ženy jako by vůbec nebylo. A tu jednou přijde dozorce a říká: ‚Máte návštěvu, přijela vám žena.‘ Vyskočil jsem: ‚Mladá a krásná?‘ Dozorce na to: ‚Ano, slušná, sympatická, ale nepříliš mladá.‘ Pochopil jsem, že je to první žena, a polekal jsem se. Vždyť jsem ještě všechno neřekl o své bandě. Pomyslil jsem si: opustil jsem ji, děti hladovějí, jistě se na mne velmi zlobí. A teď půjde na policii a řekne vše a bude se mnou konec. Vy ovšem víte, že nová vláda často promine prohřešky člověku, který je přizná, a naopak jedná s ním se zvláštní přísností, když je skrývá nebo zapírá. Krátce, polekal jsem se a nechtěl jsem se s ní ani sejít, ale pak jsem se přece přemohl a šel jsem.“
„A ona?“
Dlouho si pohrává s novou cigaretou. Jako by začínal jihnout. Ale vyprávění se dotýká takových intimních stránek, že by nebylo vhodné se tázat. Ať si to promyslí. Sun, který rozmluvu tlumočí, člověk jemné duše, ostýchavý, je také vzrušen. Stále ztrácí nit v překládání. Osudy našeho společníka zřejmě dojaly i jeho.
„A představte si, první žena ani nezačal s výtkami. Jenom se zeptala starostlivě, jak se cítím a jakou máme stravu. Řekla, že chtěla přinést obrázky dětí, ale nebylo peněz, aby je dala fotografovat. Začala mluvit o dětech. Zdálo se mi, že si počíná nějak záludně. ‚Nechal jsi morfia,‘ říká, ‚to je dobře. Podívej se, lépe vypadáš, dokonce jsi omládl,‘ a pohladila mě po tváři. A potom říká: ‚Za to všechno bys měl být vděčen naší lidové vládě.‘ ‚Kdepak jsi tohle sebrala?‘ myslím si. A odpovídám jí stejným tónem: ‚Jak by ne, děkuji naší vládě ve dne v noci!‘ Ale pro sebe si myslím: ‚To jsou policajtské fígle. Nic jiného, poslali ji ke mně úmyslně, je to policajtský trik.‘ Abych převedl řeč jinam, ptám se: ‚A copak děti?‘ ‚Ale dobře,‘ odpovídá, ‚teď už dobře. Práci sice nemám, ale na tenhle lístek mně jako nezaměstnané vydávají rýži. Teď už nemusíš mít o děti starost, hladem neumřou. A mám slíbeno, že dostanu práci. Ze Sovětského svazu přivezli bavlnu a naše továrna už brzy bude pracovat naplno…‘ Neuvěřil jsem ani jedinému jejímu slovu. Lístky pro nezaměstnané byly i za Japonců a za kuomintanců, ale nikdy se na ně nedostalo ani zrnečko. To jsem přece znal. ‚Děti asi vyrostly?‘ ptám se. ‚Vyrostly,‘ říká, ‚starší už chodí do školy. Dcerka nosí červený šátek, je pionýrka, je taková hezounká.‘ ‚A kde jsi sehnala peníze, aby se děti učily?‘ ‚Ale teď se přece,‘ odpovídá, ‚všechny děti vyučují bezplatně.‘ Dobře, myslím si, když tě poslali, abys mě proklepala, já už vím, co říci: ‚Ty,‘ povídám, ‚se mnou si také nepotřebuješ dělat starosti; zásluhou lidové vlády pracuji, mám zaměstnání.‘ Dokonce se rozplakala. ‚To jsem ráda,‘ povídá. Ale tu již doba návštěv minula a ona odešla. Ani jedinému jejímu slovu jsem nevěřil. Jistě ji poslala nová policie, která nebere úplatky, a která má všude špehy. Metody má policie jiné, ale na mne si nepřijde. A tak jsem dopisem požádal svou třetí ženu o návštěvu. Nepřišla hned, ale přece přišla. Neptal jsem se jí na nic přímo, jenom jsem řekl: ‚Prodej něco z mých věcí a dones peníze dětem, doslechl jsem se, že umírají hladem.‘ Začala prskat jako divoká kočka: ‚Hladem! Kdo ti to nalhal? Budu něco pro ty smrduté otrhance prodávat! Však oni nepojdou. Jejich matka dostává podporu a děti chodí do školy.‘ Už podle toho, jak se vztekala, jsem hned pochopil, že první žena říkala pravdu. To mě tak ohromilo, že jsem neslyšel, co mi říkala potom, ani nevím, jak návštěva skončila. Tu noc jsem nespal a stále jsem jen přemýšlel, však také bylo o čem. Jsem přece vězněn jako gangster a snad i jako náčelník gangsterské tlupy. Odmítám pracovat, stavím se hloupým při školení, a mé ženě dávají rýži a děti chodí do školy. Zapomněl jsem na ně, opustil jsem je, ale vláda na ně pamatovala. Příštího dne jsem nemohl jíst, jak jsem byl rozrušen. Dosud jsem se spoluvězňů stranil; kdo ví, mohou mezi nimi být policejní agenti! Ale teď jsem promluvil s jedním, s druhým, s třetím – a ode všech slyším totéž. Tam, za zdmi věznice se děje něco nepochopitelného. Úplně jsem se tím přemýšlením vyčerpal. Třetího dne jsem sám šel na správu a řekl jsem: ‚Poslyšte, nejsem obyčejný bandita, jsem vůdce tlupy a teď vám všechno povím.‘ Odpověděli mi: ‚Mluvte, posloucháme.‘ Vyslechli mě a řekli: ‚Jdi.‘ Já na to: ‚Ne, nepůjdu, dejte mi práci, tu nejtěžší.‘ Dali mě na těžkou práci, na stavbu, nosit písek v koších. Začal jsem se také učit a učení mi šlo dobře. Ale s prací se to dlouho nedařilo. Morfium mi podrylo síly. Všichni nosí v koších po sto ťinů, to je asi padesát kilogramů, a já se potácím s padesáti. Je mi hanba a zlobím se na sebe a mám i nepříjemnosti, protože neplním normu. Soudruzi v práci, zvláště ti, kteří s námi pracovali dobrovolně za mzdu, viděli, jak s koši zápolím, a začali mi pomáhat. Tu ten, tu onen nosí o přestávce na vrub mé normy. A to pomáhají mně! Mně, který jsem kdysi dovedl srazit člověka jedním úderem pěsti. Těžko se znovu přivyká práci… Sáhněte mi na svaly.‘
Náš společník ohýbá paži. Pod látkou rukávu se převalují koule tvrdé jako z litiny.
„Vidíte! A tenkrát to byly úplné hadry. Ale bylo třeba jen začít, jen chtít. Začal jsem se dívat, jak úspěšně pracují nejlepší nosiči, snažil jsem se pochopit, v čem to vězí. A brzy jsem pak už nosil také sto ťinů. Později, za šest neděl, vzal jsem si větší koše a nosil jsem už sto padesát a potom jsem si nakládal až dvě stě. K prvnímu říjnu mě jmenovali vzorným dělníkem. U nás máme takový titul. Od toho dne jsem se pevně postavil na nohy. Sotva jsem začal nosit písek, přestala mě třetí žena navštěvovat; vidíte, styděla se, že jsem obyčejný nosič, bylo jí odporné, že jsem cítit potem. Jednou mi při návštěvě řekla, že se jí podařilo výhodně prodat prostřednictvím prohnaného obchodníka všechno, co jsme měli, a že má v rukou velkou peněžitou částku, a navrhovala mi, abychom uprchli do Hongkongu. Podíval jsem se na ni, a tehdy po prvé jsem jí řekl velmi nedobrá slova. A ještě jsem rozhodl: ‚Běž, kam chceš… Můj děd byl poctivý dělník, můj otec byl poctivý dělník a já teď už od poctivé práce nebudu nikam utíkat. Odpracuji si, co mi bylo uloženo, a budu jako všichni ostatní…‘ V té době mě již převedli na jinou práci. Řekli: ‚Byl jsi betonářem a budeš tedy zase betonářem.‘ A to už jsem nebyl obyčejný betonář, ale skupinář. Ani titul ‚vzorný dělník‘ jsem neztratil. Dokonce posílali k mé skupině i lidi žijící na svobodě, aby se něčemu naučili. A potom jsme v dělnickém obvodu stavěli klub. Zima byla studená, beton mrzl, ale všichni chtěli dostavět klub ve stanovené lhůtě. A dostavěli jsme jej dokonce před lhůtou a 1. ledna 1953 tam už byla slavnost. Toho dne si mě zavolal velitel a říká: ‚Teď už jsi, soudruhu, převychován. Zapomeň,‘ povídá, ‚že jsi byl náčelník gangsterské bandy, zvaný Švihák. Teď jsi plnoprávným občanem lidové Číny, jsi výborný vedoucí betonářské skupiny a vzorný dělník…‘ Tedy tak to bylo…“
Náš společník zmáčkl v popelníčku cigaretu.
„A za to všechno já i moje rodina děkujeme naší lidové vládě a komunistické straně, že ze mne udělaly člověka.“
„Promiňte, ale která rodina? Se kterou ženou žijete, s první nebo se třetí?“
„Ve skutečnosti jsem měl stále jen jednu ženu. Teď už zase pracuje jako textilní dělnice, máme čtyři děti, tři z nich chodí do školy, dvě jsou v pionýrské organizaci.“
„A vaše… hm, ona dáma. Kdepak je?“
Tváří našeho společníka se mihne lehká grimasa. Cítíme, že je mu zatěžko mluvit, přece však odpovídá:
„Nikam neodjela. Peníze utratila a teď se přisála k nějakému obchodníkovi a je možné…“
Co je možné, už nedopověděl.
„A v Šanghaji už nejsou gangsteři?“
Na to náš návštěvník odpovídá otázkou: „Řekněte, zamykáte si hotelový pokoj, když odcházíte?“
Ptá se a přitom se směje.
„A to všechny převychovali?“
„Všechny ne, ale většinu.“
„A menšina?“
„Když gangster zvedne ruce, ušetří ho a převychovají. Dříve nebo později. Když gangster střílí, zastřelí ho. A proč také ne? Jinak by zabil sám. Ale většina se vzdala. Vždyť nejsme hlupáci, vidíme, že jiného východiska není. Ti lidé nebyli vždycky gangsteři, zloději, podloudníci. Na to se také nesmí zapomínat…“
Zajímavý rozhovor, pozoruhodný životopis. A nejpodivuhodnější nejsou vnější okolnosti návratu tohoto člověka do společenství pracujících lidí, nejpodivuhodnější je to, že za nových poměrů, jak mně se to jeví, nemohl jinak. Hlavní je vytvořit takové poměry.
Ať už je tomu jakkoliv, ale teď, když jsem podrobně zapsal rozmluvu s bývalým gangsterem, zvaným Švihák, uléhám ke spánku v šanghajském hotelu a nezamykám dveře pokoje. Ne proto, že bych byl odvážný člověk, který má sklony k výstředním psychologickým experimentům, nýbrž prostě proto, že ve dveřích není klíč.
Odkazy: Prvorepublikový „dezinformátor“ a „dezolát“ Julius Fučík a jeho kniha V zemi, kde zítra již znamená včera I.
Prvorepublikový „dezinformátor“ a „dezolát“ Julius Fučík a jeho kniha V zemi, kde zítra již znamená včera II.
Prvorepublikový „dezinformátor“ a „dezolát“ Julius Fučík a jeho kniha V zemi, kde zítra již znamená včera III.
Prvorepublikový „dezinformátor“ a „dezolát“ Julius Fučík a jeho kniha V zemi, kde zítra již znamená včera IV.
Prvorepublikový „dezinformátor“ a „dezolát“ Julius Fučík a jeho kniha V zemi, kde zítra již znamená včera, část V.
Prvorepublikový „dezinformátor“ a „dezolát“ Julius Fučík a jeho kniha V zemi, kde zítra již znamená včera, část VI. aneb Žáby na prameni
Všude byla tajga a rok 1968!
Všude byla tajga – část 2.
Všude byla tajga a…. DIAMANTY – část 3.
Všude byla tajga… a v ní Bajkal a řeka Angara – část 4.
Všude byla tajga… a nová naleziště nerostných surovin, nová města a železnice – část 5.
Všude byla tajga… a Rudý Ude a Čita – část 6.
Všude byla tajga… a Komsomolsk s Amurskem – část 7.
Následující části: