Pravidla hry – cesta z cyklů fašismu a zkázy (2)

Monopoly

Znáte jí, deskovou hru Monopoly (původně Sázky na dostihy). Hra se, ne náhodou, začala šířit na sklonku socialismu a záhy po převratu. V podstatě jde o ideální přípravku dětí, ale i dospělých, na kapitalistickou společnost: Boj o peníze a majetek, každý s každým (sobecký individualismus, „člověk, člověku vlkem“). Hra končí, když jeden z hráčů ovládne (skoupí) veškerá aktiva na herním poli, ostatní hráči v průběhu hry postupně zbankrotují. Za jistých předpokladů lze hru prodloužit. Například tak, že se zbankrotovaným hráčům rozdají další nové peníze a herní pole se rozšíří o nová dosud nerozprodaná aktiva. Tak si může hegemon své panování užívat o něco déle. Příkladem je současný pokus Západu o průlom do Ruska. Všem, kdo drží aktiva/zdroje mimo hru, Západ vykrucuje ruku, aby je donutil hrát v předem prohrané hře. Nakonec však na omezené hrací desce (planeta Země je ohraničená) vše skoupí jeden hráč a „shodou okolností“ je to autor účelově nastavených pravidel. Pokračovat ve hře lze pouze restartem/resetem – znovu rozdat karty a začít novou hru. Jak se tento restart realizuje v reálném životě lidské sopečnosti? Historicky obvykle násilným řízeným přerozdělením zdrojů – vyvoláním revoluce, války…

Pravidla hry 

Během historické dominance Západu nad ostatními částmi světa, se hegemon všemi prostředky snažil prosadit svůj koncept/pravidla (hru s nulovým součtem) celosvětově/globálně. Vždy se jednalo, a i pod maskou šíření liberální „demokracie“ se jedná, o davo-elitární, fašistickou, koloniální a rasistickou koncepci řízeného uspořádání světa. Pouze jeden z „hráčů“ vyhrává, je hegemonem, pánem a zároveň autorem pravidel hry, všichni ostatní prohrávají. Tato západní pravidla byla všem bezohledně vnucována jako univerzální a jediná správná, jediná životaschopná.

Avšak, jak je tomu ve skutečnosti? Z pozorování přírodních rostlinných ekosystémů, ale i sociálního chování různých druhů zvířat víme, že tento model chování (konkurence, parazitismus, predace) není zdaleka jediný, a dokonce ani ne nejúspěšnější/nejvyšší stupínek vývoje biosféry. Z toho logicky plyne, že vládnoucí západní koncepce hry (davo-elitarismus) není ani univerzální, ani neměnný, ani jediný možný model řízení lidské společnosti. V zájmu pokračování rozvoje lidstva (což je většinový zájem, nikoliv však zájem fašistických elit) je nutné současná pravidla hry nahradit novými, modernějšími, lépe reflektujícími aktuální stav rozvoje lidské společnosti a výrobních sil dnes již globalizovaného světa. Logicky se nabízí pravidla hry s nenulovým součtem, kdy se zisk/zdroje přiměřeně dělí mezi všechny participanty/účastníky hry.

Poznámka: Tomu se brání současní vlastníci pravidel hry (vrcholek pyramidy moci, klanově korporátní rodové kapitalistické mafie, stará aristokracie, Vatikán, řády…). Pomocí vlastních plánů (koncepce) se snaží o udržení své moci a privilegií v rodové dědičné linii.

Hry s nenulovým součtem

Všimli jste si, že strategii „win-win“ dnes aplikují ve své vnitřní organizaci i nadnárodní korporace? Je mnohem růstovější než konkurence. Je však aplikována především uvnitř organizace, na venek se oficiálně nepřipouští.

Obecně win–win strategie hledá harmonii zájmů tak, aby většina hráčů dosáhla své cíle (uspokojení), bez újmy ostatních/celku. „Když vyhrávám já, vyhráváte i vy.“ Vychází z předpokladu, že hlavní věcí není prosazovat svůj záměr/cíle jakýmikoliv bezohlednými prostředky, ale snažit se přesvědčit a zaujmout čestným partnerstvím a rovnoprávnou spoluprací.

Existují také hry, které novému pokolení (nejen), vštěpují zhutnělou podstatu/principy fungování spravedlivějšího, duchovně a morálně vyspělejšího, lidštějšího chování (v masovém měřítku fungování sociálního prostředí): Spolupráce, symbióza, synergie ve vztazích člověka k člověku, k veškerým živým bytostem, k planetě, k vesmíru… Člověk, člověku pomocníkem a druhem.

Vzpomínáte? Jako děti jsme často hrávali Šipkovanou – hledání pokladu (nemusí být nutně hmotný, může to být i hledání pokladu v duchoví rovině). Je to hra, která rozvíjí schopnost dětí spolupracovat ve skupině, navzájem si důvěřovat, podpořit odhodlání překonávat těžkosti ve prospěch skupiny, někdy i za cenu vlastního nepohodlí. Odměnou je uznání ostatních. V průběhu hry děti společně plní zadané úkoly, nenásilně spolupracují a učí se vzájemně se řídit a podřizovat společným cílům (komunikace, diskuse, spolupráce, vůle, schopnost vést a rozhodovat atd.). Na konci si všichni hráči společně spravedlivě rozdělí získanou odměnu! Samozřejmě, existuje řada dalších her, při kterých se děti učí spolu_pracovat a rozdělovat si výsledky své společné práce a vynalézavosti.

Jistě chápete, že tato koncepce je univerzální. Do rovnice si lze na místo „x“ dětí dosadit „x“ dospělých nebo „x“ národů… Společná hra win-win = mírová spolu_práce + spravedlivé rozdělení jejích plodů = uznání a radost všech účastníků. 

Triviální pravdou je, že nejlepší hrou je reálná práce a tvůrčí činnost (fyzická i mentální), které se v optimálním případě stávají člověku zábavou a radostí, což by mělo být naším ideálem. Pamatujete se ještě na školní pozemky, dílny, modelářské kroužky atd. Společná práce je něco, co nejvíce prohlubuje a utužuje sociální vztahy a vazby. Vytváří jakousi širší rodinu. Práce, nejvíc těžká fyzická práce nebo náročná řídící práce, navíc tříbí charaktery. Podle výsledků práce snadno poznáš, s kým máš tu čest. S tvůrcem nebo s ne_tvorem. Kdo má k čemu nadání, jaké jsou jeho schopnosti a morálka. Naučíš se při ní také komunikaci, hledání kompromisů různých zájmů, hledání a nastavování optimální míry.

Nový světový řád – nová pravidla

Stará hra končí, nová se připravuje. Již dnes bojujeme o to, jaká budou pravidla nové hry. Síla a zdroje Západu upadají. Liberální fašistická diktatura končí všem domácím, evropským i nadnárodním fašistům navzdory. Současná EU a ČR politická garnitura v tomto směru zcela uvízla v minulosti a do ní také odejde.

Budeme ochotni dál hrát podle starých pravidel? I přesto, že již víme, že jsou cinknutá ve prospěch globálních fašistů, a když podle nich většina obyčejných lidí bude opět hrát, znovu prohraje (nespravedlnost, nerovnost, nesvoboda, brzdění rozvoje lidstva, teror, krize, války…)?

Prozradím vám tajemství: Všechno je jinak! Ve skutečnosti pravidla neurčuje vrchnost. Jenom je navrhuje a předkládá ke schválení. Pokud vojíni odmítnou bojovat, generálové nemohou válčit. Pokud většina odmítne hrát předem prohranou hru, pravidla se musí upravit tak, aby byli vtaženi do hry, jinak se hra nekoná.

Příklady táhnou. Hrajme vlastní hru ve vlastním zájmu a pamatujeme přitom na to, že spolupráce/synergie je dlouhodobě úspěšnější model než konkurence/konfrontace.

P.S Pro normální lidi: Jde o mnoho drobných, každodenních pravidel společnosti, kterým se podřizujeme nebo nepodřizujeme v každodenním životě. Jde o naše rozhodnutí ve statistickém měřítku. Je to na každém z nás.