Ve starém městě na soutoku Angary a Irkutu sešla se na podzim 1958 velká konference. Její protokol bude určitě i po deseti letech nezbytnou příručkou každého projektanta a inženýra, který pracuje na Sibiři. Nazvali ji:
Irkutská konference o rozvoji výrobních sil na východní Sibiři.
Dva tisíce akademiků, vědců a odborníků nejrůznějších oborů spolu s desítkami novinářů a pozorovatelů zaplnily v ty dny všechny hotelové pokoje, studentské internáty i mnoho soukromých bytů, všechny sály a divadla, a dokonce i klub milicionářů. Město žilo diskusemi. Problémy, řešené v třinácti sekcích, se téměř okamžitě přenášely do vědeckých institucí i do závodů a na stavby. Diskutovalo se v zasedacích sálech i na ulicích a v klubech.
Konference dostala za úkol vypracovat plán rozvoje východní Sibiře na deset až patnáct let, přičemž se počítalo s tím, že některé její závěry budou přejaty i do směrných čísel sedmiletky.
Když se sešlo první zasedání všech účastníků, akademik I. P. Bardin ve svém zahajovacím projevu řekl:
„Ze všech ekonomických úkolů, které náš lid řeší, jedním z nejgrandióznějších a nejtěžších je úkol přeměnit sovětských východ v kvetoucí socialistický kraj.“
Irkutská konference hledala cesty ke splnění tohoto úkolu.
Nebylo náhodou, že se konala právě ve starém městě na březích Angary a Irkutu. Irkutsk je odedávna vědeckým a kulturním střediskem východní Sibiře. Konference měla základnu v odbočce Akademie věd SSSR, v mnoha vědeckých ústavech a knihovnách. Irkutská oblast je zároveň nejvyspělejší průmyslovou oblastí východní Sibiře, a i pro méně zasvěceného člověka bylo přirozené, že právě Irkutsk se stane základnou velkého pochodu na Východ.
V těch dnech jeho jméno nemizelo ze stránek novin.
Průběh irkutské konference sledovali jsme tehdy v Moskvě. Z novinových referátů se brzy vyrýsoval obraz kraje – obrovské pokladnice, která se právě nyní otevírá.
Na celém světě je pouze šest nalezišť uhlí, jejich zásoby převyšují 500 miliard tun – a pět z nich je právě na Sibiři. Jen jediné, nejmenší z šesti největších, je v Americe. Sovětský svaz má největší uhelné zásoby na světě – a osmdesát procent z nich leží v sibiřské půdě.
Miliardové zásoby železné rudy s vysokým obsahem železa.
Měď, nikl, wolfram, olovo, molybden, cín, azbest, slída, zlato, grafit, bór, sůl, diamanty…
A voda. Kaskády hydrocentrál jen na Angaře a Jeniseji mohou vyrobit kolem dvou set miliard kilowatthodin ročně.
Na podzim roku 1958 svět žasl. „Země mrazů a tajgy“ vyvstala před ním jako země pohádkového bohatství. Někteří komentátoři světových listů psali o tom, že výstavba průmyslu na Sibiři mění poměr hospodářských sil ve světě – a to ve prospěch socialismu. [Bylo tedy nutné použít jiných nástrojů k jeho zničení, viz Koncepce sociální bezpečnosti a šest zobecněných prostředků řízení/zbraní… Navíc na tom Chruščov and Company v té době již s plnou silou pracoval i prostřednictvím přímo strukturního řízení.] Buržoazní politikové docela zapomněli na oblíbený trik, neodvážili se nazvat irkutskou konferenci „komunistickou propagandou“, ale naopak začali volat cosi o „ekonomické hrozbě komunismu“.
Bylo jasné, že se na východní Sibiři plánuje grandiózní rozmach socialistického průmyslu.
Ve světě přátel Sovětského svazu se o tom mluvilo s radostí. Rudé právo psalo o „sibiřském triumfu“, Československá tisková kancelář zásobovala noviny výtahy z referátů na konferenci, naši kolegové, moskevští dopisovatelé listů ze socialistických zemí, podobně jako my, sbírali informace a posílali do redakcí své komentáře o perspektivách Sibiře. V té době jsme poprvé zatoužili podívat se na východní Sibiř. A po několika měsících jsme už chodili Irkutskem. (…)
[Tady následuje opět jeden úryvek odhalující, co dokázalo carské Rusko a co to bolševické!]
Když jsme o něco později pátrali po starých dokumentech, které by řekly slovo o historii sibiřských železničních tratí, našli jsme mimo jiné „mapu asijského Ruska“ z roku 1914. Byla to geologická mapa. Na celém rozsáhlém území zaznamenala jen 227 nalezišť užitečných nerostů. Zatímco nyní je mapa pouhé Irkutské oblasti poseta několika tisíci značek, označujících naleziště, zatímco v sousedním krasnojarském kraji je jich 3182, zatímco zdaleka neprozkoumaná jakutská země má už desítky diamantových nalezišť, zlato, ohromné ložisko železné rudy, uhlí, slídy a desítek dalších nerostů…
Pro někdejší vládce Ruska byla východní Sibiř zapadlou končinou. Tajga a věčně zmrzlá půda braly odvahu i nejsmělejším.
[Jednak to bylo samozřejmě těžké kvůli přírodním podmínkám. Ale já nemyslím, že by to byla ta největší překážka. Největší překážkou byly cíle řízení. A ty byly za cara udržujícího zemi fakticky ve feudálním zřízení stejné jako pro buržoazii – udržet “dobytek” ovladatelný, dopřát mu co nejméně zdrojů, které by mu ulehčovaly život. Nenechat ho naplnit si život smysluplnou činností. To všechno lidem naopak dopřáli bolševici, proto také, jak píše Julius Fučík, jediný jejich závod Selmašstroj vyráběl více zemědělských strojů a nástrojů než celé carské Rusko dohromady. Malá odbočka k jeho knize V zemi, kde zítra již znamená včera:
Rok 1929. Nad Rostovem z obalu lešení se klube město. Z prvních kolchozů se klube povšechná kolektivizace. Deputace kolchozníků zdraví svou továrnu a kritizují. Je to málo. Selmaš nám nestačí. Jeho typy nestačí. Výroba dávno nestačí. Pětiletka splněná za čtyři roky – nestačí!
Projekt je přepracován po druhé. Pak po třetí. Mladí inženýři vedou generální útok proti řešení starých. Pryč s inventářem na koňskou zápřež! Koňský pluh se krčí do kouta. Selmašstrojem prochází hrdě typ traktorového. Žací i secí stroje, hrabačky i brány se hlásí na kolchozní pole: ne koně, traktor potřebují.
Rok 1930. Leden. Zdá se, že Selmaš je již hotov. Několik malých oddělení již zahájilo výrobu. Továrna se líčí v krasavici, ale její projekt prodělává ještě poslední změny. Kolchozy rostou jako bouře. Je to vítězství, s jakým plán nemohl počítat. Ale Selmaš nesmí zešedivět dříve, než se narodil. Co bylo fantazií před rokem, je dnes nutnost. Na chodu stavby jako transmisi v běhu přehazují projektanti cifry a plány. Nejnebezpečnější práce. Uvázneš prstem a ztratíš ruku. Stiskneš nepravou páku a zničíš stroj.
Američtí inženýři ve Stalingradu slyší o podniku svých sovětských kolegů a dělají nad nimi kříž: „Fabrika není z gumy. Nenatáhneš ji.“
O materiálu je to pravda. Ale mýlili se.
Rok 1930. Leden. Konečně definitivní. Selmašstroj s naprostou převahou traktorového inventáře. Musí být hotov do jara 1931. Roční produkce: 115 miliónů rublů.
To je poslední projekt: 100 000 traktorových čtyřřadých pluhů; 40 000 traktorových žacích strojů; 30 000 čtyřiadvacetiřadých secích strojů; 62 500 traktorových závěsů; 30 000 sekaček trávy; 10 000 diskových bran; 100 000 nákladních vozů; 12 000 tun zásobních částí.
Úhrnem za 115 milionů rublů ročně.
Pana Antonova Serapionoviče Pětuchina, bývalého velkostatkáře, najdete v Berlíně. V Oranienstrasse blíže Moritzplatzu v hospodě středních let a středního stavu hraje po večerech kulečník. Jeho romantická duše byla velmi prozíravá. Do šestnáctého roku počítala obchody s válkou za výnosné. Pak jí byla bezpečná už jenom švýcarská banka. Podá vám visitku. Ruskou a francouzskou. Zjistíte, že je nyní soukromníkem. Stálí hosté vám, nováčkovi, naznačí s plachou důvěrou, že je také překupníkem podezřelých věcí, a že jej kulečník v přítomnosti neznámých inspiruje povídačce o sekačce.
Dělá to tak: přijde, rozhlédne se bystře kouřem ohavných doutníků, zhlédne novou tvář a tragicky se upře ke kulečníku: zelené sukno, koule žlutá a červená.
Zelená, žlutá, červená.
Sekačka.
Uslyšíte pověst o kouzelných barvách tohoto stroje a jeho krutém zániku.
„Bolševici, pane, zničili, rozbili, rozdrtili na padrť. Sekačku i svatou Rus. Zaskočili náš rozvoj…“
Pravděpodobně i vám ukáže graciesním pohybem ruky a s lehkou úklonou zetlelý výstřižek staré statistiky o industrializaci carského zemědělství z roku 1913: 826 dílen na zemědělské stroje s roční výrobou za 70 miliónů rublů; dovoz zemědělských strojů za 40 miliónů rublů. Úhrnem 110 miliónů
„Zničili,“ zapláče vlhkým jazykem, „bolševici sekačku i svatou Rus…“
Neříkejte mu, co jsem řekl já. Zlobil se.
Řekl jsem mu:
„O vaší sekačce nevím. Možná, že zničili, možná nezničili. Ale statistika, vážený Antone Serapionoviči, je proti vám. Postavili v Rostově fabriku. Velkou. Jedna – a dá víc než vašich osm set dvacet šest, vážený Antone Serapionoviči, i s dovozem…“
Neříkejte mu to. Zlobil se.
A vracíme se zpět do roku 1959.]
Ale teď je právě tento kraj vpravdě kouzelnou a bezednou pokladnicí.
Po našem návratu z cesty přinesl sovětský tisk malou zprávu, že v Babuškinově ulici v Irkutsku byl nalezen zlatý poklad. Dělníci strhli starý dům a v jeho základech našli 2100 gramů zlatých odlitků.
Poklad! Prastaré slovo plné tajemství vždycky dovede přilákat pozornost.
Vzpomněli jsme si nad touto zprávou na setkání se dvěma mladými chlapci v restauraci hotelu Centralnaja, kam jsme šli po příletu z Jakutska na večeři.
Přistoupili k našemu stolu, řekli, že jsou studenti vysoké báňské školy, končí studium, pozítří mají obhájit diplomové práce – a dnes to maloučko oslavují. Jsou rádi, že se setkali s Čechoslováky – poznali to podle přízvuku – a chtěli by si pohovořit o naší zemi.
O Československu se po pravdě řečeno, mluvilo málo. Otázky jsme dávali totiž my – a chlapci se neudrželi a začali nadšeně mluvit o Sibiři. Jeden byl od Volhy, druhý z Ukrajiny, avšak po několika letech studia se z nich stali žárliví Sibiřané.
„A kam pojedete po studiích? Zpátky, do centra?“
„My? Proč? Víte, kolik Sibiř potřebuje lidí? Víte, co se tu tvoří? Ani jeden chlapec z našeho kursu se nevrací, všichni zůstáváme zde. Tady soudruh jede na zlaté doly do Magadanu a já do Bodajba. Ano, na lenské zlatonosné písky. Angličané prý vydělávali na našem lenském zlatě sedm miliónů zlatých rublů ročně, ale upřímně řečeno, jejichž těžba – a dnešní těžba, to se nedá srovnávat. Rozšiřujeme ji teď natolik, že musíme stavět novou elektrárnu – Mamakanskou. Stroje chtějí elektřinu…“
Volžan měl hezký, upřímný obličej, a když mluvil, oči mu planuly nadšením.
„Kde jinde bych se mohl účastnit takových prací než právě tady? Dovedete si představit, kolik je v Bodajbu zlata?“
V této době už je mladý sympatický Volžan na zlatých nalezištích. Jeho rukama prošly ne gramy, ale kilogramy žlutého kovu. Zaznamenali to ovšem leda statistikové, neboť Bodajbo není bájná skála, která se otevírá o pašijích tajemným slovem, vydává své bohatství dnem i nocí. Zlato je tu kovem bez tajemství.
Každý den se Bodajbu odhalují poklady.
Ale Bodajbo není jedinou pokladnicí.
Stovky se jich otvírají v Irkutské oblasti. Stovky pracovišť.
Stovky kroků ke komunismu. [Pokud si to lidé ohlídají a nenechají se přesvědčit, že všechno, co udělali, bylo špatně…] (…)
V letech, kdy se stavěl Dněproges, vyskytli se v Sovětském svazu vážení inženýři, kteří krčili rameny:
„Nač je nám taková hydroelektrárna? Nač je nám tolik elektřiny? Nemáme spotřebitele, průmysl!“
V každé době se vyskytují lidé, kteří nevidí dál než na špičku svého nosu. [Nebo naopak vidí, jenže cíle jejich řízení jsou odlišné…]
Dněproges má výkon 648 000 kW.
Neboť elektrárny – ať vodní nebo tepelné – s výkonem mezi jedním a dvěma milióny kilowatů nejsou v sovětské zemi zázrakem.
V Bratsku se staví hydroelektrárna o výkonu 4 500 000 kilowattů.
V roce 1958 Sovětský svaz vyrobil 231 miliard kWh.
Bylo to právě tolik, kolik vyrobily sovětské elektrárny za celých dvacet let od roku 1918.
V posledním roce sedmiletky Sovětský svaz vyrobí 500 – 520 miliard kilowatthodin.
Stokrát více než v roce 1928.
Nač tolik elektřiny?
Ekonomové právem říkají, že podle spotřeby elektrické energie je možné přesně určit úroveň hospodářství kteréhokoliv státu.
Hospodářství Sovětského svazu je hospodářstvím státu budujícího komunismus. Hospodářství, které je založeno na vysoké produktivitě práce.
Před čtyřiceti lety Lenin načrtl rovnici:
Komunismus = sovětská moc + elektrifikace celé země.
Tato rovnice je už v podstatě vyřešena:
Stává se skutečností. (…)
Měnivou krásu Angara zdědila od svého otce Bajkalu. Dal jí všechnu svou nádheru, všechnu svou sílu, všechnu svou nevyčerpatelnost. Ale Angara byla nevděčnou dcerou.
Odedávna se ve zdejším kraji vypráví taková báj:
Tři sta třicet šest řek vpadá do Bajkalu a jen jediná z něho vytéká.
Tři sta třicet šest žen má starý Bajkal a jedinou dceru – krásnou Angaru.
Miloval šedý otec svou dceru a žárlivě ji střežil. Chvěl se o ni, bál se, aby ji neztratil.
Angara dlouho čila v otcovském domě a byla šťastna. Hrála si s modrými vlnami, skotačila s rybkami – a Bajkal usměvavě pozoroval její dovádění.
Až se jednou Angara dozvěděla od toulavých ptáků, že daleko za horami a za černou tajgou žije širokoplecí bohatýr Jenisej, jemuž rovného není na celém světě. Zpívali ptáci o bohatýru a krasavice Angara se vášnivě zamilovala do Jeniseje.
V horké noci uprchla z otcovského domu.
Probudil se stařík Bajkal – a dceru neviděl.
Rozezlil se stařík Bajkal – a dceru pronásledoval.
Och jak byl zlý!
Mocnou silou rval skály a házel je Angaře do cesty. Stavěl před ní peřeje. Běsnil.
Ale nedal snad dceři svou sílu? Nedal jí snad svou nevyčerpatelnost? A nemilovala Angara bohatýra Jeniseje?
Bajkal svou dceru nedohonil. Překonala peřeje, prodrala se skalami, letěla jako vítr a jako pták, až se po dlouhé a těžké pouti spojila s milovaným Jenisejem.
Tak to od těch dob zůstalo…
Staré báje jsou podivuhodná věc. Nikdo už krásněji nevylíčí povahu této řeky než ona pohádka.
Anebo přece?
Brzy po našem příjezdu do Bratska jsme mluvili se zpravodajem TASS Samsonovem. Dlouhý a hubený blondýn byl jedním z těch novinářů, kteří se dovedou nadchnout velkým dílem a spojí s ním několik let svého života: Samsonov pracoval na stavbě Bratské vodní elektrárny téměř od samého začátku.
Vyprávěl nám o Angaře: operoval mnoha fakty a čísly, ale nějakým kouzlem dokázal i v nich odkrýt básnivou sílu.
Ano, tři sta třicet šest žen má starý Bajkal, tři sta třicet šest řek se do něho vlévá. Dovedete si představit, co to znamená? To znamená, že Bajkal sbírá vody z území o rozloze půl miliónu čtverečných kilometrů. Z Bajkalu vytéká jediná řeka – Angara. Ale jak vytéká, přátelé! V souvislém věnci hor, který obklopuje jezero, jen na jediném místě, na jihu Přímořského hřbetu, je hluboká rozsedlina, kudy může voda z Bajkalu odtékat. Ta rozsedlina je vlastně pramenem Angary. A pramen je hned kilometr široký a voda v něm proudí rychlostí 15 km/hod. Takhle tedy Angara začíná svou cestu. Je jedinečným, nikde neopakovaným jevem přírody.
Neboť: průtok vody v Angaře činí v průměru čtyři tisíce dvě stě kubických metrů vody za jednu vteřinu. A je vyrovnaný, protože Angara má nejdokonalejší zásobárnu vody – Bajkal.
Abyste pochopili, co je Bajkal: Je nejhlubším jezerem na světě. Dosahuje u ostrova Olchonu maximální hloubky 1741 metrů, což je o tisíc metrů více než je průměrná hloubka oceánu. Má rozlohu 31 000 čtverečných kilometrů, což je více než polovina Čech. Množství vody činí 23 000 kubických kilometrů. KILOMETRŮ! Šest let by muselo téci všech 108 000 řek Sovětského svazu, včetně Leny, Obu, Jeniseje, Volhy, aby se naplnila jeho gigantická nádrž. V Bajkalu je více vody než v Baltském moři. Spolkl by bez námahy dvaadevadesát Azovských moří.
Z tohoto vodojemu vytéká jediná řeka Angara!
Řeka má však ještě víc předností. Její cesta měří 1850 kilometrů – a řeka po ní letí nesmírně rychle. Výškový rozdíl mezi jejím začátkem a jejím ústím do Jeniseje činí totiž 380 metrů. Angara proudí dvakrát rychleji než Dněpr a Amur a třikrát rychleji než Volha.
Přičemž největší sklon má podivuhodná řeka právě ve středním toku. Proč „právě“? Protože ve středním toku je řada skalnatých úžin. Vysoké skály se tlačí na řeku, zužují její koryto – a řeka chtě nechtě musí ještě zrychlovat svůj běh.
Právě tady u Padunských peřejí.
Tady, kde se staví Bratská hydroelektrárna.
Angara je řeka plná elektřiny. Může dát sama 70 miliard kilowatthodin ročně. Třikrát více než mátuška Volha. A spolu se svými přítoky může vyrobit více elektřiny než všechny elektrárny Francie dohromady.
Ano, jediná řeka.
Perla hydroenergetiky.
Poslouchali jsme Samsonova – a zdálo se nám, že se dá o Angaře vyprávět stejně poutavě jako krásnými slovy staré pověsti. (…)
S hlavním inženýrem stavby jsme se seznámili brzy po našem příjezdu do Bratska. Přijal nás ihned, jakmile jsme ho požádali o rozmluvu.
Jeho nevelká dřevěná pracovna byla zařízena jen potřebnými věcmi. Od velkého psacího stolu zavaleného plány a hromádkami popsaných papírů táhl se konferenční stůl a dvě řádky židlí. Za Gindinovými zády visel velký plán Bratské vodní elektrárny, na stěně dvě tři fotografie ze stavby a diagramy, náčrty, výkresy…
Hlavní inženýr zpočátku odpovídal na naše dotazy stručně: fakt za faktem, údaj po údaji. Ale jakmile jsme se ho zeptali na „velký beton“, ožil a začal vyprávět podrobně, se zaujetím, bez čekání na naše otázky.
Beton je chlouba stavby.
Podle původního projektu se mělo do přehrady a dalších objektů elektrárny uložit devět miliónů kubických metrů betonu. Později, když ústřední výbor komunistické strany vyzval všechny stavby šetřit cementem, na Bratské hydrocentrále prověřili původní projekt a snížili projektovanou spotřebu betonu nejdřív na sedm a půl miliónu kubických metrů a potom na pět miliónů.
Čtyři milióny kubických metrů betonu byly ušetřeny!
Počítá-li se, že do jednoho kubického metru betonu patří 180 kilogramů cementu, představuje úspora 720 000 tun cementu.
„Nebyla to ovšem pouhá prověrka cementu.“ Gindin vzal list papíru a narýsoval na něm řadu obdélníků: vedle širokých, které nechal bílé, byly vždy obdélníky užší, které přeškrtl několika čarami.
Položil nákres před nás.
„Bílá pole jsou betonové bloky o šířce patnácti metrů, černá pole zasypáváme kamením, břidlicí, zeminou. Tyto mezery jsou sedmimetrové. Vylehčujeme přehradu. Úspora je nasnadě, což?… Nutno si ovšem uvědomit, že si to vyžádalo mnoho výpočtů a zkoušek. Angara má své zvláštnosti…
Po tváři hlavního inženýra přelétl krátký, spokojený úsměv.
„Říkají o nás, že jsme se stali betonářskou akademií.“
Bratsk je Gindinova sedmnáctá stavba.
Sedmnáct vodních staveb na ještě nedlouhý život – to je víc než dost.
Na stavbě Bratské vodní elektrárny byly poprvé v historii hydrotechniky vybudovány hráze jímky v zimních podmínkách, v řece spoutané dvoumetrovým ledem. Odvážný a smělý čin! V původním projektu nebylo o něm ani řeči, mluvilo se tam o vybudování hrází z násypného mostu. Ale inženýrský štáb stavby využil zvláštních podmínek zamrzání Angary a vypracoval projekt vytvoření hrází v zimě, z ledové plochy řeky.
Kdo přišel s návrhem? Anebo kdo řekl aspoň jeho první písmeno? Nikdo si nepamatuje. Stavba jen ví, že návrh je dílem kolektivu. A ví také, že hlavní inženýr se za odvážný projekt postavil celou svou autoritou.
Je to opět jedna z hrdinských epopejí stavby.
V prosinci roku 1956 se zamrzlá Angara stala velkým pracovištěm. Tisíc stavbařů a desítky těžkých stavebních strojů dnem i nocí připravovaly násyp hrází. Z žulových kostek se budovaly hráně, vrtací věže prorážely dvoumetrovou vrstvu ledu, na místech, jimiž žulové hráně měly sklouznout na dno řeky, se led tříštil výbušninou.
Potom bylo všechno připraveno, žula sklouzla do řeky, jeřáby za ní sypaly drobný kámen – a po několika dnech se uprostřed Angary objevil úzký ostrůvek, táhnoucí se po proudu řeky.
První hráz byla hotova.
Ale nejtěžší etapa prací přišla až potom. Neboť ještě bylo nutno vybudovat hráz, která by přetnula jednu třetinu řečiště vodorovně, která by zúžila volný prostor, jímž řeka protékala, která by vydržela její dravý nápor.
Přitom bylo od počátku jasné, že jakmile se do vody položí první tuny žuly a kubíky kamene, řeka stoupne. Odborníci počítali, že se hladina zvýší o jeden metr dvacet pět centimetrů. Ale to znamenalo, že se rozláme led! To znamenalo, že pracovní místo tisíce lidí se změní v ledovou tříšť!
Tenkrát se uskutečnilo smělé řešení: odřezali led od břehu po celé délce pracoviště, aby se mohl zdvíhat a nelámal se.
Z této vratké opory byla nasypána žulová hráz – a Angara se poprvé sklonila před odvahou, silou i uměním stavbařů.
To bylo na konci března. V dubnu měl začít odchod ledů. Vydrží hráze jeho nápor? Stavbaři nečekali, jak dopadne odpověď na tuto otázku. Nad zmrzlou řeku vzletěl vrtulník, snesl se, shodil krabičky výbušniny se zapálenou šňůrou – a ihned se vznesl. Pod ním zazněl výbuch a ledová tříšť vylétla do vzduchu.
Umělý odchod ledu podstatně snížil nápor na postavené hráze.
Na vybudovanou jímku sklouzly lodě s obrovskými čerpadly a vracely Angaře její vodu. Po nějakém čase se objevilo žulové dno řeky.
Prvního velkého vítězství nad divokou krasavicí bylo dosaženo.
Aron Gindin měl pravdu: Stavba Bratské vodní elektrárny je akademií, ale zdaleka ne pouze betonářskou. (…)
V lomu, odkud dvacetipětitunky vozily kamení na přehrazení Angary, zůstalo ještě několik podivuhodných balvanů, které byly nejtěžší zbraní proti řece. Kus skály, váha deset i dvacet tun…
Od všech obyčejných balvanů se lišily jen jedinou věcí: trčela z nich velká oka ze silných ocelových prutů. Nevěnovali jsme jim pozornost. Bylo totiž jasné: aby jeřáb zvedl takový balvan na auto, musel se hákem zachytit ocelového oka; prostá, samozřejmá věc…
Inženýr Čudotvorcev, silný, veselý člověk, který celý den chodil po lomech, skalách, hromadách štěrku a prašných silnicích, a přece byl vždycky elegantní, čistý, upravený, jako by právě přišel z divadla, prostrčil ruku jedním ocelovým okem a vzdychl: „Tohleto nás potrápilo…“
Podíval se na nás a zasmál se: „Nevěříte, co? Vypadá to tak jednoduše, ne? A co jsme si s tím nalámali hlavu…“
Čudotvorcev rozložil na pařezu kapesník a opatrně usedl.
„Abyste rozuměli: princip byl jasný – udělat ocelová oka, zasadit je do balvanu, a hotovo, může se nakládat. Právě té chyby jsme se dopustili: nadělali jsme ocelová oka, vyvrtali v balvanech díry, zasadili oka, zalili betonem – a když jeřáb zdvihl první desetitunový balvan, rup – a na jeřábu zůstalo pouhé oko. Balvan sklouzl jako po másle. A bylo potřebí dělat zásoby pro přehrazení řeky rychle, každý den zdržení byl téměř neštěstím. Samozřejmě, že se to hned rozneslo po stavbě: u nás se nic neutají.“
Čudotvorcev přimhouřil oči a vesele se ušklíbl:
„Byl jsem odpovědný za tenhle úsek, a člověk je nádoba plná nectností: vůbec mě netěšilo, že se začalo mluvit o „problému ocelových ok“. Pro inženýra přece jednoduchá věc! Nevím, kolik lidí na stavbě nespalo kvůli těmhle kamenným potvůrkám. Přicházeli inženýři, technici, přinášeli mi návrhy; odmítal jsem je, protože nevyhovovaly – a sám jsem si rady nevěděl. Řeknu vám, že jsem měl kvůli tomu i záchvaty malomyslnosti… A nevyřešil to ani jeden inženýr. Asi za tři dni po onom neúspěchu, přišel ke mně jeden z našich dělníků, vrtač, Barachtěnko Michail Michailovič, chcete-li si to zapsat. Vášnivý rybář… To si určitě napište, podle mého soudu to má velkou důležitost. Ostatně nechcete si s ním promluvit? Pracuje nedaleko.“ (…)
Posadili jsme se na lavičku, kterou si vrtači udělali a Michail Michailovič se vyčítavě podíval na Čudotvorceva:
„O těch ocelových okách? Inženýr chce ze mne udělat vynálezce nebo co. To je pravda, že jsem nad tím přemýšlel. Nakreslil jsem si několik schémat, ale věděl jsem, že to není ono. Pak jsem si vzpomněl… Jste rybáři? Tak vidíte, aby se ryba nevysmekla, je na udičce háček. V našem případě bylo potřebí udělat takový háček, který by se při zvedání balvanu sám v betonové plombě vzepřel a tím zabránil sklouznutí balvanu z oka. Tohle jsem řekl inženýrovi, a tak jsme to potom dělali. A to je všechno…“
Barachtěnko pokrčil rameny, jako by chtěl zdůraznit, že to vlastně nestálo za tolik řečí.
„To je opravdu všechno,“ zasmál se inženýr. „Jen maličkost ještě zapomněl Michail Michailovič dodat: naložení jednoho balvanu o váze deset nebo dvacet tun trvalo v průměru dvě minuty. A to také přispělo k tomu, že se Angara přehradila za devatenáct hodin, ačkoliv jsme počítali s dvaasedmdesáti hodinami. Tak, a teď by to snad bylo doopravdy všechno.“ (…)
Mladý inženýr byl ochoten rozpovídat se o vynikajícím řidiči exkavátorů, ale my jsme chtěli znát Decenkův životopis.
Vyprávěl o sobě pomalu, stručně, jakoby neochotně. Bylo mu čtyřiadvacet, absolvoval charkovskou vysokou školu, obor výstavby silnic, a na stavbu přišel v době, kdy naplno běžela stavba cest.
Životopis krátký a docela obyčejný.
Ale zač mu byla svěřena čestná první směna na mostu při přehrazování?
„Totiž, řídil jsem stavbu mostu. Náramná práce!“
Decenko viditelně ožil.
„Začali jsme v březnu. Zima, hu, mrazy kolem dvaceti stupňů. Most měl stát na kovových rourách, zalitých betonem. Copak s rourami bylo dobře. Led jsme provrtali, roury posadili na dno potápěči. Ale s betonem to nešlo, mrzl. A termín byl krátký. Potom jsme zkusili beton solit jako kaši. A slaný beton byl naše výhra, nezamrzal. Postavili jsme most o pět dní dříve… A za to jsem mohl řídit první směnu při přehrazování. Druhou směnu řídil Potěchin; měl ovšem těžší službu než já…“
„Inženýre, a proč vám Sovenko říká ‚největší dítě stavby‘?“
„Ale, novinář, to víte, chce mít mermomocí přirovnání… Promiňte, nechtěl jsem tím urazit novinářský stav… Zkrátka, po celá předchozí léta jsem studoval a tady, jak se říká, jsem vstoupil do života. Sovenko mi to neustále připomíná: Ty, povídá, važ si toho, že jsme tě vedli do života my… Ostatně něco na tom je.“
Decenko se zamyslel.
„Určitě má Sovenko pravdu: můj životopis začíná tady; protože nehledě na věk, dospěl jsem skutečně až na stavbě.“
Pak se usmál: „Dokonce jsem se tu i oženil…“
Vzpomněli jsme si na slova inženýra Gindina; při naší rozmluvě nám řekl: „Stavba má jedno veliké štěstí: mezi dělníky i mezi techniky je většina mladých lidí – a mládí se nebojí ničeho, ani neúspěchu, ani zklamání. Má totiž všechno před sebou, před mladými leží celý život: všechno mohou napravit, všeho dosáhnout.“
Leonid Decenko byl jedním z nich. (…)
[Někdo může pokrčit rameny, že to jsou jen takové ptákoviny, které by napadly každého, a že v dnešní době už jsou to běžné věci. Jenže ono je vždy všechno někdy poprvé. Jako když Kolumbus postavil vajíčko na špičku. Potom už to také dokázal každý… A já tvrdím, že Bůh člověku poskytne rozlišení a jednoduchý nápad, který vyřeší mnohé závažné problémy, když je tomu člověk otevřený a okolo něho jsou lidé, kteří mu v tom poskytnou pomocnou ruku. Pro které je přínos pro lidi cílem jejich řízení. Jsou tu totiž i takoví, jejichž cílem to není, kteří naopak takový rozvoj účelově brzdí, protože by potom „dobytek“ už neposlouchal. A k těm jednoduchým řešením závažných problémů je tu ještě jedno zajímavé video: https://kob-forum.eu/2023/08/05/lez-a-pravda-o-vyznamnem-sovetskem-vedci-ktereho-pospinili-stejne-jako-stalina-aneb-jak-se-umele-meni-realita/]
Vyšli jsme na dvůr s Konstantinovem a Vladimírem Zavadským, vítězem socialistické soutěže o účast na přehrazení. Byl to mlčenlivý, trochu uzavřený člověk. V jeho hubeném, ostrém obličeji seděly vážné, pozorné oči.
Zavadskij už čtyři roky jezdil na stavbě a při všech svízelných dopravních podmínkách neměl jedinou nehodu. Při přehrazování udělal za osm hodin dvacet osm jízd a odvezl do Angary dvacet osm balvanů o celkové váze dvě stě osmdesát tun. Deset tun na jednu jízdu. Deset tun měl osmadvacetkrát za zády a sjížděl s nimi ze strmého kopce, po křivolaké silnici na boku skály Purseje.
Odpoledne po přehrazení Angary pozvali Zavadského do stranického výboru stavby. Tajemník Ščergin mu odevzdal průkaz kandidáta na členství v komunistické straně.
„Vaše základní organizace vás, Vladimíre Ivanoviči, přijala. Stranické orgány nemají námitek. Jsme rádi, že v našich řadách bude člověk jako vy.“
Ščergin Zavadského objal.
Toho odpoledne městečko oslavovalo vítězství nad nezkrotnou řekou – a uzavřený, málomluvný Zavadskij rozjařeně pozdravoval všechny známé i málo známé.
„A co nyní, Vladimíre Ivanoviči?“
„Beton, hlavní je beton.“ Zavadskij vytáhl klíček od auta. „Kvůli němu jsem se přestěhoval na druhý břeh.“
Vlezl do kabiny své desetitunky a za chviličku vyjel.
Jeden ze šoférů, Barannik, řekl:
„Ten mnoho řečí nenadělá. Ale já si ho pamatuju, když šlo o hliněnou hráz. Bylo to nebezpečné pracoviště – jediná, docela malá neopatrnost, a topíš se v řece. Hledali dobrovolníky. Stáli jsme tadyhle u garáží, bylo nás snad dvacet. Přišel tuhle soudruh Konstantinov a říká: Kdo půjde? Podívali jsme se po sobě – a Zavadskij už zdvihl ruku. Já, povídá, jako by šlo o návštěvu biografu. Když on, tak my šli samozřejmě taky.“
Konstantinov se uchechtl.
„Vy samozřejmě taky, to je pravda. Ale jak se to rozkřiklo, měl jsem v kanceláři skandály. Totiž, potřebovali jsme na hráz patnáct lidí, a nelžu, v několika dnech se mi přihlásili všichni, všech pět stovek. Myslel jsem, že se tehdy zblázním. Přijde kluk, vztek mu kouká z očí a tluče mi do stolu: Tak já jsem podle vás špatný, co? Já se na hráz nehodím, co? Mně jste neřekl, co? Tak abyste věděl, s takovým vedoucím pracovat nebudu! A bum, rána do stolu. Přátelé, my jsme museli sezvat agitátory a požádat je, aby horké hlavy zase zchladili. Bez toho by byl v našem podniku úplný rozvrat…“
„To je těžké, šoférská nátura… Pořádný šofér vždycky chce být tam, kde o něco lítá.
Barannik se vesele ušklíbl.
„Šoféry pozlatit…“
„Ech, ty!“ Konstantinov se po něm rozehnal, ale Barannik se už hnal se smíchem k vozu.
Nevelká skupina řidičů seděla ve stínu mohutného „jazu“. Přidali jsme se k nim a poprosili, aby nám vyprávěli o oné noci, kdy přehradili Angaru. Mluvili o tom už vesele, v jejich slovech nebylo ani stopy po někdejší únavě a vypětí.
…Dokonce jsme trénovali na mostě otáčky, ale na to určitě přišel Kavun, on má totiž ve své brigádě fotbalovou jedenáctku… U silnice stálo nejmíň dvacet domečků s jídlem, vyjedli jsme všechno… U těch domečků stáli také kamarádi a prosili: Ty, aspoň jednou, jeden balvan mi nech odvézt, kdo v tom frmolu pozná, že nejedeš ty… [To byla totiž čest, které se dostalo jen těm nejlepším, jen ti směli mít na autě rudý praporek.]
Z vyprávění se rýsoval obraz družného, veselého kolektivu, obraz pěti set mladých lidí, kteří už dávno pochopili, jak žít.
V jednu chvíli Dolganov sejmul z chladiče svého vozu rudý praporek, na okamžik jej podržel v ruce a potom nám jej rozhodným pohybem podal:
„Vezměte si ho. Na památku z Bratska do Československa.“
Náhle jsme měli v rukou osm praporků, osm nejcennějších vyznamenání, kterých si šoféři vydobyli.
Předchozí a další díly této série: