V první části této série článků o knize Všude byla tajga se popisovala kapitulace „elity“ SSSR v podobě podpisu dohody s Lena Goldfields (odkaz na konci článku). Zde vám ta diamantová anabáze dokreslí, jak se museli zrádci v čele Sovětského svazu neuvěřitelně snažit, aby ho postupně potopili. Je to poučením lidem do budoucna, jednak aby porozuměli tomu, jaké z nich po Stalinově smrti dělali pitomce, když zcela účelově házeli písek do hospodářského soukolí a různými machinacemi (například s kurzy valut) odčerpávali zdroje na Západ, aby nakonec lidi přesvědčili, že přestože v celém socialistickém táboře své státy neuvěřitelně zvelebili a vybudovali toho desetkrát více než předtím v kapitalismu, tak vlastně nic neudělali. A ty pitomce dělají z lidí dál, když jim tvrdí, že bolševici byli vlastně neschopní, jak to ukázal pozdní socialismus. Ten globální vrcholek „elitářské“ pyramidy to děláí účelově sledujíce své cíle, není na čase, abychom si i my vytyčili své vlastní cíle, jako to svého času udělali právě bolševici? Tato kniha je i dobovým dokladem, co všechno tehdy lidé v SSSR dokázali. Fakticky navazuje na knihu Julia Fučíka – V zemi, kde zítra již znamená včera. Tehdy Fučík popisoval procesy v SSSR v roce 1930, jak je viděl na vlastní oči, naši novináři je popisují v roce 1959 i s retrospektivou do nedávné minulosti. Přestože už v čele státu řádí Chruščov, stále ještě je to stalinský stát. Bude trvat celých 38 let, než se zrádcům povede provést převrat s ohlášením nové parazitické koncepce, kterou stvrdí vyvěšením vlasovské koloniální vlajky. [V hranatých závorkách jsou v textu uvedeny moje poznámky, tučná zvýraznění jsou moje.]
Psal se únor 1956.
V moskevském Kremlu zasedal dvacátý sjezd Komunistické strany Sovětského svazu.
Odtud se poprvé rozletěla do světa zpráva, že v Jakutské autonomní republice byla zjištěna bohatá naleziště diamantů.
V hospodářských kruzích Západu zapůsobila jako puma.
Na burzách vypukla panika. Akcie Diamond Corporation, monopolu, který půl století suverénně ovládal pětadevadesát procent světové těžby diamantů, letěly dolů.
Rusové našli diamanty! Mnoho!
Opravdu mnoho? A kde? V dalekém Jakutsku…
Sáhlo se k mapám. A už přispěchaly uklidňující hlasy:
Nedostupná, neobydlená místa! Těžba v takových podmínkách je vyloučena! Světový trh je nejméně na půl století před ruskými diamanty bezpečný…
Na scénu vyšli pochybovači. Jako již tolikrát předtím, rozdouvaly se v tisku bubliny zbožných přání:
Jakutské diamanty jsou smyšlenkou! Rusové lžou!
Zdaleka ne všichni byli však ochotni přelhávat sami sebe. Západoněmecký tisk Die Welt střízlivě zhodnotil skutečnost:
V pokladnici nerostů sovětské země chyběl již jen diamant. Nyní i na tomto poli byl monopol Západu zlomen…
Co to znamenalo?
Ztenčí se teď tučné zisky klenotnických firem z prodeje nejvzácnějšího drahokamu?
Nikdo nepomyslel na briliantové šperky.
Proč tedy tolik vzruchu?
Americký diamantový odborník Leon Davis napsal: „Význam technických diamantů pro tak moderní, průmyslově vyspělou zemi jako USA nelze docenit… Kdyby se USA zřekly dovozu a omezily svou spotřebu diamantů, klesl by velmi brzy průmyslový potenciál země o polovinu.“
USA nemají na svém území diamantová naleziště. Skupují však tři čtvrtiny světové těžby technických diamantů. A postaraly se, aby diamanty byly pojaty do seznamu zboží, které je většině západních států zakázáno vyvážet do SSSR a ostatních socialistických zemí. Strategická surovina…
Sovětský svaz neměl na svém území významnějšího diamantového naleziště. S nesmírnými obtížemi a draho je kupoval v kapitalistické cizině.
NYNÍ DIAMANTOVÁ IZOLACE KONČÍ!
Jak ocenit význam a perspektivy této skutečnosti?
Odpověď přinese zítřek…
V dubnu 1958 sovětský ministr geologie Antropov oznámil, že v Jakutsku byly objeveny již 104 kimberlitové trychtýře. Důkladně byl zatím prozkoumán trychtýř Mír, který je na diamanty bohatší než trychtýře světoznámých jihoafrických diamantových nalezišť.
PRO SSSR BYL DIAMANT POSLEDNÍ DEFICITNÍ SUROVINOU, prohlásil ministr Antropov.
Sovětský tisk začal uveřejňovat první články o geologických výpravách za diamanty a o stavbě „diamantového města“ Mirnyj. Četly se jako neuvěřitelná legenda o hrdinství a odolnosti člověka.
Počátkem června 1959 jsme odlétali z Moskvy na Sibiř.
V cestovním plánu byla i jakutská diamantová naleziště. Zatím jako velká neznámá s velkým otazníkem. Uvidíme je?
Před námi totiž na jakutských diamantových nalezištích ještě žádný zahraniční návštěvník nebyl.
[Jak je to příznačné. Dokud jsme šli ruku v ruce se Sovětským svazem s jeho bolševickou koncepcí, byl jako zástupce třetího státu ve vesmíru po SSSR a USA náš československý kosmonaut Vladimír Remek. Náš stát vzkvétal, vyráběli jsme neskutečné množství druhů produkce, byli zemědělsky soběstační. A dnes? Jdeme ruku v ruce se Západem, respektive s USA a jsme jako druzí v pořadí kvůli svému válečnému tažení proti němu Ruskem vyhlášeni za nikoliv přátelský stát! Ještě, že je Vladimir Vladimirovič Putin natolik slušný, že neustále zdůrazňuje, že za nikoliv přátelské považuje Rusko “elity v čele státu” a nikoliv národy příslušných států. Ovšem bylo by načase, aby tyto národy svým „elitám“ konečně vystavily účet!]
Konečně! Letíme do diamantového města! (…)
Ivan Koval nás uvítal jako staré známé. Když jsme nedávno letěli z Irkutska do Jakutska, zastihla nás na trase bouře. Tehdy jsme půldruhé hodiny čekali v Oljokminsku na zlepšení povětrnostních podmínek. Koval nebyl ve službě, ale dověděl se, že mezi cestujícími jsou Čechoslováci – „ve snu by mě nenapadlo, že se s nimi setkám“ – a hned k nám. Ukrajinec, na frontě sloužil v letectvu, v pětačtyřicátém osvobozoval Prahu a byl vyznamenán medailí. O rok později demobilizoval a vstoupil do služeb sovětského civilního letectva. Když tam nalétal přes milión kilometrů, jmenovali jej velitelem zdejšího letiště. Půldruhého roku tu již slouží. Přinesl si sem s sebou i lásku k našim lidem.
Věděl již, že letíme do Mirného. Před hodinou přistála „muchtujská babočka“, malý dvouplošník AN-2. Obyčejně s ním přilétali vedoucí pracovníci diamantového trustu, přesedající tady na linku do Jakutska nebo do Irkutska. Tentokrát přiletěl pilot Saračan, Kovalův krajan, pro první zahraniční hosty diamantového města. (…)
Muchtuja. Brána do diamantového města. (…)
Diamanty našli v hluboké tajze. Vzdušnou čarou 210 kilometrů odsud. Tam bylo rozhodnuto vybudovat těžní průmysl a město. Ale odkud dopravit stavební materiál, stroje, potraviny a spousty ostatních věcí, nezbytných k životu tisíců lidí? Odkud zajistit spojení lidí na kimberlitovém trychtýři Mír se světem? Nikde jediné silnice – o železnici ani nemluvě – jen les, divoký prales, tajga.
Ale ve stokilometrové dáli tekla řeka, mocná Lena, po níž pluly velké parníky a nákladní čluny. A na jejím břehu stará osada Muchtuja. Dvě stě deset kilometrů vzdušnou čarou. Na sibiřské rozlohy v těsném sousedství.
Rozhodnuto!
Čím byla před čtyřmi lety osada Muchtuja? Kolchoz a kancelář lesní pily. Dva tisíce tun nákladu vyložily tu za rok nákladní bárky.
Jednoho dne sem připlul na prámu nákladní automobil. Sběhlo se půl obce. Mnozí v životě automobil neviděli.
Co se tu děje?
Bude se něco stavět. Něco velkého.
Co, nikdo zatím nevěděl.
To se stalo před čtyřmi lety.
Dnes je Muchtuja velký přístav na Leně, který přijme za rok sto padesát tisíc tun nákladů. Vše, co potřebuje diamantové město. Sedm set kilometrů odsud vzhůru po Leně je Osetrovo. Až tam protáhli lidé železniční trať z Tajšetu, od Transsibiřské magistrály. Po ní přijíždějí tisíce cisteren, vagóny s cementem, se stroji, automobily, buldozery, těžké traktory, energovlaky. Všechno se překládá do lodí a pluje po řece dolů. Lena je zásobovací tepna pro celé Jakutsko, ale v Muchtuji je teď konečná stanice desítek lodí. Dnes desítek, a zítra stovek.
Od letošního jara se Muchtuja stala také sídlem velké stavební organizace Viljujgesstroj. Dříve se jmenovala Angaragesstroj a stavěla Irkutskou vodní elektrárnu. Hrdinové Kuzněcovovy Legendy o řece se přestěhovali na 64. rovnoběžku, do jakutské tajgy. Diamantovému kraji již nestačí elektřina, kterou vyrobí energovlaky, potřebuje obrovský energetický zdroj. Na nezkrotném, peřejovitém Viljuji bylo vybráno místo pro nejsevernější vodní elektrárnu Sovětského svazu. Tu, pro jejíž stavební problémy nemohou spát vědci v Sergeljachu.
Stavaři připluli do Muchtuje a vyslali tajgou na sever předvoj k Viljuji, aby připravil podmínky pro život a práci lidí. A většina má zatím plné ruce práce tady, v Muchtuji na řece Leně. Postavili tu velkou autobázi, betonárnu a cihelnu, strojní stavební provozy.
Stovky dělníků Viljujgesstroje stavějí silnici do Mirného a táhnou při ní vedení vysokého napětí. A další budují v Muchtuji nový přístav, který má být jedním z největších na Dálném severu. Moderní, s plně mechanizovaným překládáním zboží, s obrovskými skladišti a chladírnami z monolitního betonu. Neboť obrovské budou potřeby diamantového města.
Všechno se dělá s dlouhodobou perspektivou a všude se počítá s tím, že Mirnyj bude za pár let velikým centrem diamantového kraje.
Muchtuja, jeho brána, je i jeho vizitkou. Je dnes osadou staveb, vonících lesem, stojí tu desítky nových jednopatrových domů. Žije zde již pět tisíc lidí a každý den – od začátku do skončení navigace – přijíždějí další. Většina odchází do Mirného, ale někteří musí zůstat tady, v předpolí. (…)
Už v Muchtuji to dýchalo Dálným severem, tady je blízkost polárního kruhu ještě výraznější.
Naráz vidíš, že tu zcela nedávno lidské ruce provedly zásah do přírody. Že vyrvaly pralesu kus půdy. Nepřirozeně, naze působí obrovský obdélník uválcované hlíny, ze všech stran obklopený divokým porostem řídkých stromů a kleti, která se vyšplhala na vyvýšeninu. (…)
Od skupinky lidí před budovou letiště se oddělili dva muži a vykračují nám vstříc.
„Žurnalisty iz Čechoslovakii? Vítejte na naší půdě. První cizinci v Mirném. Jsme rádi, že to jsou Čechoslováci. Naši…“ (…)
Stejně i tahle silnice je provizorní a dosluhuje. Ať vám řekne Leonid Vladimirovič, jak vznikala…“
Inženýr Željabin sedí v otevřeném gazíku vzadu na samém kraji navyklým způsobem lidí, kteří vydrží projet po bezcestí celé hodiny v nejnepřirozenější poloze třeba na stupátku. Na Tichonovovu vybídku se pousměje dávné vzpomínce a klidně, skoro tiše vypráví:
Bylo to v sedmapadesátém roce brzy po Prvním máji, na který asi nikdo z nás, kteří se ho zúčastnili, nezapomene. Život vešel zase už do normálních kolejí, pokud porozumíme, co znamenaly normální dny uprostřed tajgy, kam přišlo předtím před třemi měsíci prvních dvacet lidí stavět město a odkrývat diamantový trychtýř. A najednou přišlo teplo a všecko začalo tát. Půda se změnila v bažiny. Pro vodu máme k říčce Iereljachu kilometr, ale traktoristovi s cisternou trvala cesta tam a zpátky celý den. Uvázla veškerá doprava na staveniště prvního zpracovatelského závodu i do skladu. Dokud byla půda zmrzlá, dovezli jsme sem z Muchtuje po „zimniku“ – silnice to nebyla, ale v průseku lesem po zmrzlém sněhu se dalo jezdit – to nejnutnější, co jsme potřebovali. Teď jsme byli zcela odříznuti od světa. Končily potraviny, lidé neměli co kouřit.
Dovedete si představit, jaká byla nálada. A byly už mezi námi i celé rodiny s dětmi.
Viktor Illarionovič – Željabin ukázal na Tichonova – byl právě tehdy povolán do Moskvy, všechno zůstalo na mých bedrech. Měl jsem plnou hlavu starostí s naší první fabrikou, jak ji postavíme, jak vyřešíme vytahování diamantů z rudy. Zkrátka to, co nám tropí bláto, jsem přijímal jako samozřejmý rozmar zdejší přírody, nebyl to pro mne technický problém. Až se do věci vložili komunisté.
„Soudruhu hlavní inženýre, cožpak nevidíš, co se děje? Vždyť se lidé už pomalu nedostanou ani do jídelny. Všechno se mění v bažiny. Teď je nejdůležitější poslat všechny lidi stavět cesty a zajistit sem dopravu alespoň vzduchem.“
Druhého dne vyšli všichni komunisté do tajgy kácet les. A s nimi i ostatní, koho jen bylo možno uvolnit. Traktory pomáhaly svážet kmeny do osady, ale většinu odnesli lidé sami na ramenou. Prošli tam, kde uvázly stroje.
Umíte si představit tu práci? Lidé překonávali sami sebe. Zakrátko byly po celé osadě a ke všem hospodářským budovám i k řece nastlány kmeny a pokryty vrstvou hlíny. Desítky kilometrů.
Izolace od světa ovšem trvala dál. Z Muchtuje sice přilétaly vrtulníky a shazovaly nám potraviny – samy přistát také nemohly – ale co stavba závodu a příprava těžby? Potřebovali jsme stroje, další auta, buldozery, traktory, stavební materiál…
Proto jsme se rozhodli rychle zřídit přistávací plochu pro dvouplošníky AN-2 a tuhle silnici k ní. Bylo to hotovo dřív, než se Viktor Illarionovič vrátil z Moskvy. Je to tak?
„Do puntíku pravda,“ přisvědčil Tichonov. „Za pár dní mé nepřítomnosti převrátili tajgu naruby. Letiště může dokonce přijímat dvoumotorová LI-2.“
Terénní gazík jede znamenitě. A najednou přijíždíme – na křižovatku. Naši výmolovou a po stranách zubatou cestu přetíná pěkná vozovka, opravdová silnice.
„Od ní závisí náš příští život a rozvoj diamantové těžby,“ Tichonov zálibně sleduje těžká nákladní auta, která velkou rychlostí ujíždějí po rovném povrchu. „Vede do Muchtuje. Postavit ji znamenalo prokácet tajgou široký průsek v délce 245 kilometrů, položit na zmrzlou půdu půlmetrovou vrstvu mechu, která chrání spodek před odtáváním, a na ni teprve vysoký násyp vršku vozovky. Ale propadat se nebude. Viděli jste z letadla, že nám zbývá k dokončení již jen malý úsek, za pár týdnů ji budeme otevírat. Bude to nejfrekventovanější silnice Jakutska.“
Ještě několik minut jízdy, a před námi se objevuje diamantové město Mirnyj.
Tajga, vlastně její prokácené a velkým lesním požárem vypleněné torzo, ustoupila teď docela. Rozbitou silnici vystřídaly široké hladké cesty, ulice a – třídy… Nevěříte?
Jistě, městské třídy, ba ani ulice v Mirném nejsou. Není tu dláždění ani asfalt. Je tu obrovská, mírně svažitá pláň, na níž vyrostly v řadách a v širokém rozestupu domky a jednopatrové dřevěné domy. Nalevo dole jsou vidět velké stany, v nichž lidé dosud žijí. Jeden tisíc mladých lidí z devítitisícového města, otevřeně přiznal Tichonov.
Ale když jsme vjížděli do první ulice mezi jednopatrovými domy, dal Tichonov zastavit a ukázal na malou tabulku na prvním z nich.
„Přečtěte si.“
Stálo tam: „Leningradskij prospekt.“
„K zasmání, že? Leningradská třída! Jenže my se tomu již nesmějeme. Víme, že to opravdu bude první třída příštího kamenného města. A po zásluze. V březnu sedmapadesátého roku – byli jsme zde tehdy sotva měsíc – přijeli komsomolci z Leningradu. Všude kolem ještě tajga a v ní jsme dělali průseky. Nu, a jednoho dne se objevila na prvním stromě průseku, který vyrubali leningradští chlapci, cedulka „Leningradskij prospekt“. Inu, nasmáli jsme se, když jsme ji uviděli. Jenže pak se nám to rozleželo v hlavě: ti chlapci vidí trochu dál než my. Vždyť ta jejich třída je právě v centru budoucího města… Zkrátka, tabule zůstala. Teď vidíte z tohoto konce dřevěné domy, ale na druhém již vzniká kamenný Mirnyj. Za rok za dva tu opravdu bude velká městská ulice.“ (…)
Seděli jsme v Tichonovově pracovně.
Na stole před námi ve velké krabici, protažené černým plyšem, oslnivě zářila hromada diamantů. Drobounké krystalky, větší osmistěny velikosti malé hrací kostky a mezi nimi – kámen-velikán, nádherný průzračný krystal, jen z jedné strany slabě povlečený jakousi mléčnou mázdrou. A na ní zřetelně znatelné klikyháky v podobě tajemného orientálního písma.
Tichonov nevzrušeně prohrábl hromadu, jako by před ním neležely miliónové hodnoty, ale hromádka třpytných kamínků, až uchopil největší diamant, zálibně se na něj zadíval okem znalce a podal nám ho k prohlédnutí:
„To je zatím největší diamant, který jsme zde letos našli. Váží 37,15 karátů. Takové diamanty již představují určitou národní hodnotu a dává se jim jméno. Našli jsme jej několik dní před vaším příjezdem a nazvali jsme jej Prvorozencem sedmiletky. Nepochybujeme ovšem, že Prvorozenec bude mít ještě mnohem větší následovníky. Vždyť těžíme teprve dva roky. Jsou to vlastně jen začátky, do vlastního ložiska jsme se ještě nedobrali, ale naše první kroky jsou překvapivě slibné. Našemu průmyslu jsme již dali něco diamantů…“ (…)
Jiná legenda vypráví také o lovci, který prý žil u řeky Viljuje. Ten zastřelil jednou v lesích okolo téhle řeky ptáčka zobonosku. V jeho žaludku našel kámen, který svítil jako slunce. Přinesl jej domů a dal malé dcerce na hraní. Jednoho dne přijel k lovcově jurtě ruský kupec a uviděl zářný kámen v rukou dítěte. Nebyl hloupý, a hned nabídl lovci pušku, pytel mouky a mnoho ohnivé vody, jen když mu ten kámen přenechá. Lovci se zdálo, že se ten člověk pomátl, ale „výhodný“ obchod udělal.
Takové jsou staré zkazky, kterým dodnes nikdo nepřikládal víry. Avšak jakutský publicista a spisovatel Boris Babljuk, který od okamžiku odhalení kimberlitových trychtýřů v Jakutsku začal studovat diamantovou historii své vlasti, uvádí, že v archívu Amacké geologické expedice, která provádí v západním Jakutsku diamantový výzkum, našel zápisky nejstaršího viljujského regionalisty Starovatova, obsahující překvapivá odhalení. Starovatov zaznamenal rovněž příběh, který se udál ještě v letech občanské války.
Na řece Čoně, pravém přítoku Viljuje, rýžoval jeden zlatokop zlato. Najednou uviděl na břehu kamínek, který hrál na slunci oslepujícím leskem. Sebral ho, a když přijel na podzim do Viljujska nákupčí zlata, ukázal mu jej.
„Kolik za něj chceš?“ – zeptal se spekulant.
„Dvě libry tabáku.“
„Tu máš půldruhé.“
Zlatokop souhlasil a prodal kámen za půldruhé libry tabáku. Brzy nato se ve Viljujsku rozkřiklo, že v Oljokminsku byl tento kámen prodán za několik tisíc rublů.
Babljuk dodává, že Starovatovovy zprávy zůstaly bez povšimnutí, dokud nebyly na Viljuji objeveny první diamanty.
Maně jsme přitom vzpomněli na nález diamantů na řece Oranje u jihoafrického města Kimberley v roce 1866, jak jej vylíčili v „Africe snů a skutečnosti“ Hanzelka a Zikmund. Tam vydělal pan Nierkerk prodejem „třpytivého křemínku“, získaného od černošského kouzelníka, naráz skoro 11 000 liber, jenže to neprošlo bez povšimnutí a vypukla diamantová horečka. Naši cestovatelé ji charakterizovali slovy kimberleyského časopisu „The Diamond Fields Advertiser“.
„Námořníci v přístavech prchali z lodí, vojáci opouštěli armádu. Policisté zahazovali pušky a propouštěli vězně. Obchodníci utíkali ze svých vzkvétajících obchodů a úředníci z pisáren, farmáři nechávali svá stáda pojít hlady, a všichni utíkali o závod ke břehům řek Vaalu a Oranje…“
Když našel ve třiadvacátém roce Tarabukin na Aldanu zlato, vypukla tam zlatá horečka, která si nezadala se zlatokopeckými příběhy amerického Západu.
Když byl nalezen první diamant na Viljuji, prošel už v Sovětském svazu lid třicetiletou výchovou socialistického zřízení. Nevěděl již, co je horečka ziskuchtivosti. Vypukla horečka zcela odlišného charakteru. Zmocnila se vědců, geologů. Burcovala jejich ctižádost: dát průmyslu své země co nejdříve dostatek nejdeficitnějšího minerálu! (…)
V létě třiapadesátého roku přijely do Ňurby z Leningradu dvě ženy. Známá geoložka Natalja Nikolajevna Sarsadskichová a její žákyně Larisa Popugajevová, která čtyři roky předtím absolvovala leningradskou univerzitu. Celé léto se proplazily po kolenou na březích řeky Marby, která se vlévá do Viljuje nedaleko Ňurby. Ložisko nenašly, avšak zkušená Sarsadskichová učinila s přispěním zvídavé žačky závažný objev: Byla tu spousta rudých kamínků – pyropů (granátů).
Po návratu do Leningradu se nad tím Sarsadskichová spolu s diamantology Šestopalovem a Kucharenkem zahloubala. V Africe se pyropy vyskytují v bezprostřední blízkosti diamantové rudy. Porovnali jakutské pyropy s pyropy jihoafrickými a ukázalo se, že jsou stejné. Z toho učinili vědci teoretický závěr, že v Jakutsku určitě jsou diamantová primární naleziště. Cestu k nim ukáží pyropy, které jsou sputniky diamantů. Kde se objeví, je třeba jít za nimi jako po stopě až k trychtýři.
To byla teorie. A napřesrok, v roce 1954, přijela mladičká Popugajevová sama s úkolem ověřit teorii v praxi.
Zhostila se svého úkolu dokonale. Společně s dělníkem Fjodorem Alexejevičem Bělikovovem objevila v hluboké tajze u řeky Daaldynu přímo na polárním kruhu první jakutské primární ložisko diamantů.
Cestu k trychtýři, který nazvala „Zarnica“ – Blýskavice, jí ukázaly pyropy… (…)
„Kam jdou?“ nedalo nám, abychom se nezeptali.
„K trychtýři ‚Sputnik‘,“ klidně odpověděl Stěpanov.
„Jak to? Cožpak je tady trychtýřů více?“ Náš údiv Stěpanova rozveselil.
„Pokud na mně nebudete chtít přesnou číslici, mohu vás ujistit, že asi ano. Sputnik je menší trychtýř než Mír, ale je to trychtýř, kimberlit. A geologové, kteří tu v okolí stále hledají, jsou naladěni velmi optimisticky…“
Zdrželi jsme Stěpanova hodnou dobu. V zápisnících se množily vysvětlivky základních pojmů diamantové těžební terminologie, čísla i nákresy.
Proč se říká primárnímu diamantovému ložisku trychtýř?
Protože kimberlitová ruda, obsahující diamanty, se vkliňuje hluboko do země v podobě trychtýře. Trychtýř Mír je na povrchu elipsovitého tvaru. Proniká do hlubiny země celou vrstvou věčně zmrzlé půdy, která je zde 300 metrů silná. Předpokládá se, že kimberlitová ruda bude obsahovat diamanty do hloubky půldruhého kilometru. Vrtná věž v obvodu naleziště zakončila již všestranný průzkum do šestisetmetrové hloubky a zjistila obrovské bohatství diamantů. Teď se připravují průzkumné vrty do 1200 metrů.
A co ty buldozery a bagry tady s jejich podivnou jízdní dráhou? Skrývají dosud hlušinu nebo již naplno těží?
Před rokem, 15. května 1958, byla zde zahájena průmyslová těžba. Předtím od června 1957, se v malém měřítku těžilo zkušebně, aby se zjistilo, nakolik bude těžba rentabilní a jak organizovat obohacování rudy. Jsou to tedy teprve začátky, buldozery a bagry připravují těžební patra, rozšiřují těžní frontu. Uprostřed je kimberlitová ruda již obnažena a odtud se začalo již těžit. A přesto, že se zabírá teprve povrchová, rozrušená ruda, předstihují výsledky – to je obsah diamantů – očekávání. Ze středu jdou patra spirálovitě nahoru. Vytvářejí se kaskády, známé z povrchových dolů, které budou nad sebou v deseti až patnáctimetrové výši. Tedy: zatím menší část strojů těží kimberlit, většina skrývá hlušinu. Nedosáhly dosud vnějšího kraje trychtýře.
Zmrzlá půda je přece tvrdá jako skála. Musí to být pro stroje nesmírně namáhavé? Jaké množství práce vykonají?
Ano, s jižní Afrikou se zdejší podmínky srovnat nedají. Tamní teplé podnebí umožňuje těžbu po celý rok, a nemají tam věčně zmrzlou půdu. Tady se musí těžba s příchodem silných mrazů zastavit. Ale dokud to jde, pracuje se na směny ve dne v noci. Zmrzlá půda je obtížná překážka, ale poradili jsme si. Po obnažení odtává za 24 hodiny pěticentimetrová vrstva. A právě práce v patrech umožní plynulou těžbu, stálé skrývání odtálého povrchu. Pro letošek, při dosud omezeném strojním parku, je na skrývkových pracích úkol 400 000 kubických metrů. Zřejmě bude překročen. Ale jakmile bude dokončena silnice do Muchtuje, budou dopraveny do Mirného těžké mechanismy. Šesti a osmikubíkové exkavátory – dnes tu jsou největší dvoukubíkové – a čtyřicetitunové výklopné automobily. Roční těžba bude stoupat v násobcích.
Suché záznamy. Široce rozevřená, dosud nenapsaná kniha o práci rodícího se města v hluboké polární tajze.
Epopej o sovětském tempu.
„Soudruhu Stěpanove, na kolik let vám vydrží tenhle trychtýř?“
Zatvářil se udiveně. „Tady by mohli těžit i naši synové a vnuci, i jejich děti, a stále by měli z čeho. Za padesát let se dostaneme do hloubky přibližně 250 metrů.“ (…)
Před třemi dny jsme na nové silnici do Muchtuje zažili další jakutské setkání s naší tatrou 111.
Tak vida, řekli jsme si, tatra se dostala do Mirného ještě dříve než my.
Za volantem seděl Nikolaj Gerasimenko, ale měl hrozně naspěch. Jezdili podle grafikonu. Křikl však na nás: „Určitě vás vyhledám ve městě!“
Potom jsme slyšeli od hlavního inženýra, že mají již osmdesát tater. Většina naváží vršek na novou silnici, dvacet jezdí v Muchtuji a několik je přímo v Mirném. Útržkovitě jsme mluvili i s několika šoféry na tatrách. Byla to stručná slova vysokého uznání. Netajili se, že vozy tu dostanou co proto. A což teprve, když uhodí mrazy. Letos, když bylo mínus 68 stupňů, praskaly pneumatiky jako sklo a palivo zmrzlo, že ho bylo možno štípat sekerou.
Dnes si Gerasimenko přivstal. Přišel ještě před směnou, aby nám pověděl o legendární cestě šoférů diamantového města, zvané „lenskij zimnik“, která proslavila československou desetitunku.
Letos v únoru se projevil v Mirném citelný nedostatek paliva. Loni zamrzla Lena dřív, než se očekávalo, a do Muchtuje nestačili loděmi zavést dostatečnou zásobu benzínu a dieselového paliva. Situace se stávala hrozivou, protože na palivu byla závislá i doprava potravin automobily z Muchtuje do Mirného.
Jako již tolikrát předtím, vyřešili potíže šoféři. Navrhli, že dojedou po zamrzlé Leně do přístavu Osetrovo a palivo odtamtud stejnou cestou přivezou. Mnozí kroutili hlavou nad nápadem, který hraničil v únoru, měsíci sněhových vichřic, se sebevraždou. Šoféři stáli na svém.
Vyjeli a šťastně dorazili do Osetrova, vzdáleného 1400 kilometrů od Mirného. Tam naložila dlouhá kolona nákladních zisů těžký náklad. S sebou jelo i prvních osm tater 111, které byly přiděleny diamantovému trustu. Ve všech vozech nafta a benzín.
V jedné z tater seděl Gerasimenko. Zkušený šofér, který dlouhá léta projezdil s nejrůznějšími náklady na stepních cestách dalekého Přímoří. Na jaře 1958 se přestěhoval z Chabarovska do Mirného.
18. února kvečeru vyrazila kolona na zamrzlou Lenu.
Před auty jely sněhové pluhy a razily vozům průjezd vysokým sněhem, který pokrýval řeku. Na spánek nebylo pomyšlení, bylo třeba využít každé příznivé chvíle, aby se kolona dostala rychle do Muchtuje, mimo nebezpečí sněhové bouře.
Ale neušli jí… Sotva projeli za pomalými pluhy pět kilometrů od Kirenska, znenadání je zahalil prudký sněhový vítr. Začal buran.
Naštěstí nebyl z nejprudších. Stále zůstávala slabá viditelnost, ale auta musela postupovat krokem, již třetí auto za pluhem mělo před sebou závěj.
Celou noc zdolávali pětadvacetikilometrový úsek do Alexejevky. Nemohli dále, únavou stěží drželi volant. V kabinách si na tři hodinky zdřímli.
Příštích padesát kilometrů bylo příznivějších, projeli je poměrně rychle, potom však na ně nalehla se vší silou sněhová bouře. Purga.
Naráz byla před nimi bílá tma. Strašlivá. Zdálo se, že se v ní zcela propadli, že se odtud již nikdy nevyhrabou. Sníh rychle zasypával vozy.
Když purga na chvíli ochabla, rozhodli se, že část řidičů zůstane v kabinách a část dojde do nejbližší vsi pro potraviny a požádá o pomoc při vyprošťování aut.
Ale sotva vyšli, zabouřila purga novou silou. Sníh zalepoval ústa a oči, zbavoval lidi možnosti pohybu. Ztratili směr. Celé dva dny to trvalo, než našli vesnici, která byla jen dva kilometry vzdálena od nedobrovolného stanoviště automobilů. Vesničané poslali šoférům hojnost jídla a traktory, které je vyprostily ze sněhového závalu.
Potom se počasí umoudřilo a řadu dní bylo jasno. Šťastně dojeli do Muchtuje a odtud do Mirného. Do konce února provezli z Osetrova se zdarem ještě jeden náklad technických potřeb, benzínu a potravin.
Počátkem března vyjížděli z Osetrova na „lenskij zimnik“ potřetí.
Tehdy se již síla ledu při jasném slunečním počasí na některých místech značně ztenčila. Při častých shlucích několika vozů led začínal praskat a auta se rychle rozjížděla do bezpečnostního odstupu. A při délce a únavnosti velké cesty nebylo divu, že přece jen došlo k nehodám.
Už dvě auta se potopila pod ledový krunýř řeky – ovšem posádky včas vyskočily – když došlo také na československou tatru. Řídil ji šofér Sultanov. Stačila chvíle. Před ním zastavila těsně za sebou dvě auta, Sultanov to přehlédl a dojel až k nim.
Led začal prudce praskat, a než se vozy před Sultanovem rozjely, klesla již tatra koly pod hladinu.
Síla ledu nejprve zpomalovala její propadání. To zachránilo Sultanovovi život. Řidič se totiž všemožně snažil vůz vyprostit a zůstal v něm, když už i dvířka kabiny klesla do ledové tříště. V poslední chvíli se stačil ještě okénkem zachránit z potápějícího se vozu.
Vůz neklesl pod vodu, vzpříčené ledy jej zadržely tak, že střecha kabiny byla nad hladinou. Když však přijeli s jeřábem, aby auto vyzdvihli, a začali řezat ledovou bariéru, propadla se tatra do dvanáctimetrové hlubiny.
Vyprošťování bylo svízelné. Na dno Leny se musili spustit potápěči, kteří zachytili vůz drátěnými lany. Ledový krunýř byl odstřelován výbušninou, ale v krutých mrazech řeka stále zamrzala. Teprve po dvou týdnech se podařilo tatru vyzvednout.
Gerasimenko, který byl svědkem nehody svého kamaráda, teď přitáhl židli blíže k nám a vzrušen vzpomínkami pokračoval:
„To byl okamžik, na který nezapomenu. Sultanov, jenž se po celou dobu od řeky takřka nehnul, rychle vyčistil motor, trochu pod ním „zatopil“ a pak nedočkavě skočil do kabiny. A – kdo neviděl, neuvěří – po několika pokusech nastartoval! Motor běžel!
Pro jiný defekt musili sice tatru dotáhnout do Muchtuje na laně, ale tam vše snadno opravili a Sultanov vesele jezdí s tatrou dál…“
Příběh, který se roznesl od úst k ústům daleko po Jakutsku, všude tam, kde jezdí naše tatry. Který již koluje s různými doplňky a obměnami. Lidé tvrdí, že když tatra klesla do hlubin, jela ještě několik metrů po dně řeky. Že když byla vytažena, byla okamžitě schopna další jízdy. Zkrátka – opravdový obojživelník!
Ponecháváme verzi očitého svědka. I tak je ódou na poctivý výrobek našeho lidu.
Když jsme tiskli Gerasimenkovi na rozchodnou ruku a žádali ho, aby vyřídil Sultanovovi a všem svým kamarádům-šoférům nejhlubší obdiv k jejich hrdinským jízdám, vesele se zasmál a zavrtěl hlavou:
„Nedělejte z nás hrdiny. Je to přece obyčejná denní práce…“ (…)
Jdeme s ním do zušlechťoven kimberlitové rudy. Do továren, v nichž se z horniny získávají diamanty.
Vasiljev vypráví jejich historii. Již v červnu 1957, když ještě skoro všichni žili ve stanech a bojovali s tajgou o právo na život důstojný člověka, postavili první dřevěnou továrničku. Těžilo se na zkoušku a v ní se měly vyzkoušet nejúčinnější způsoby vypuzování diamantů z rudy. Dobře posloužila a pracuje dodnes.
Ale jednoho dne pozval předseda jakutské národohospodářské rady Konstantin Vorobjov Tichonova a Željabina a ukázal jim desítky dopisů, které dostával od nejrůznějších hospodářských organizací, a dokonce i od předsedů kolchozů z celé země. Všichni žádali diamanty. Předseda čuvašského kolchozu si stěžoval, že se všude staví, ale sklenáři neseženou diamantový nůž na řeznání okenních skel. Ředitelé závodů připomínali, o kolik by mohli zvýšit výrobu a produktivitu, kdyby mohli zaměnit nože ze slinutého karbidu diamantovými, které jsou tisíckrát trvanlivější. Obrábět slinutým karbidem je v porovnání s diamantem asi taková práce, jako stříhat kartón dřevěnými nůžkami, psali. Ozývali se geologové. Vrtají tisíce vrtů a ve velkých hlubinách musí měnit dláta, sotva odvrtali pár metrů. Stojí to ročně milióny rublů. Kdyby měli diamantová, mohli by vrtat tvrdé horniny dvakrát tak rychle a dláta by vydržela třicetkrát delší dobu. Výrobci obkládacích desek požadovali diamantový prášek na zabrušování, psali jemní mechanici, hodináři. Prostě nátlak odevšad: Pošlete naše, sovětské diamanty!
Tichonov se tehdy vrátil hodně zamyšlený. Svolal všechny inženýry a bez oklik řekl: „Příští rok musíme dát diamantů o hodně více, než plánujeme!“
Navrhovali prodloužit ve zkušební zušlechťovně promývání rudy až do velkých mrazů. Tichonov vrtěl hlavou: „To nestačí. Musíme dát mnohem, mnohem více!“
Nakonec se někdo dovtípil: Co nejrychleji postavit druhou, velkou zušlechťovnu!
„To je ono,“ rozhodně prohlásil Tichonov.
Někteří oponovali: „Její stavba je v plánu až napřesrok. Vždyť ještě ani nedodali do Muchtuje zařízení pro její vybavení a za půldruhého měsíce skončí na Leně navigace.“
Ale vedoucí trustu měli již tuhle otázku projednánu s Vorobjovem. Národohospodářská rada zařídí urychlený dovoz zařízení do Muchtuje. „A naši šoféři je sem převezou v zimě, nebojí se čerta, natož mrazu.“
Ale vystoupil vodohospodář. „Víte, co spotřebuje jedna malá zušlechťovna vody k promývání. Iereljach na ni sotva stačí. A kde sebereme vodu pro druhý, velký závod? Iereljach má vodu jen při tání, v létě skoro vysychá a v zimě promrzá až na dno…“
„Tak zachytíme jarní vody. Musili bychom to stejně udělat později, pustíme se do toho hned!“ Tichonov měl všechno promyšleno. A přitom plně spoléhal na lidi.
Myšlenka získala podporu všech. Lidé věděli, že další zimu bude většina z nich opět spát ve stanech, ale pochopili, proč je nutné rychle postavit přehradu na řece a druhý závod…
Přehrada na Iereljachu musila být postavena do zimy, měla-li zachytit jarní vody. Kdyby to nestihli, nemělo cenu pospíchat s druhou zušlechťovnou, která bez dostatku vody nemůže pracovat.
Ale traktory a buldozery a ostatní stavební stroje byly dosud v Muchtuji a mezi ní a Mirným – bažiny! Co dělat? Z Mirného letěla výzva šoférům na autobáze v Muchtuji: Pomozte!
Pomohli. Napřed se přihlásili komunisté, k nim se připojili nejzkušenější z ostatních šoférů a traktoristů. Vyrazili do tajgy s velkým bílým praporem, podle něhož se letadla každý den přesvědčovala, zda je všechno v pořádku. Kolona traktorů, automobilů a buldozerů postupovala tak, že sama sobě klestila cestu, rubala les. Místy se však i na pokácených kmenech propadala.
Trvalo to tři neděle. Ale dojela, přivezla do Mirného mechanismy potřebné ke stavbě.
Každé malé dítě v Mirném ví, co byl „pochod odvážných“. Při vjezdu do Mirnéh je čestná tabule řidičů, kteří se zasloužili o výstavbu první etapy diamantového města.
Přehrada byla postavena včas, zachytila jarní vody.
A v srpnu 1958 zahájil provoz druhý závod na zušlechťování kimberlitové rudy.
Šplháme po úzkých kovových schůdkách na horní plošinu. Hluboko pod námi rachotí motory pětadvacetitunek. Přivážejí od trychtýře rudu, tady zajíždějí nad pozemní zásobníky a vyklápějí drahocenný náklad. V nepřetržitém koloběhu.
Vasiljev je nespokojen. Dopravu od trychtýře je nutno zmechanizovat. Co nevidět budou postaveny transportéry od místa těžby až k zásobníkům.
Ze zásobníků putuje ruda žlabovými přívody sem nahoru a odsud, z výše třetího patra, se vrhá v odměřených dávkách do babylónu drtičů a promývacích bubnů. Postupně se rozmělněné kousky rudy, zbavené příměsí lehkých hornin, stávají diamantovým koncentrátem. Magnetický separátor z něho vytáhne přimíšeniny, které je s to přitáhnout magnet, a obohacená ruda je připravena podstoupit poslední operaci – vytažení diamantů.
Místnost, v níž se to odbývá, je oddělena od ostatních provozů.
Před ní nás zastavuje zdvořilý soudruh. Inženýr Vasiljev a technický vedoucí závodu Jurij Ojnac mu vysvětlují, že je vše v pořádku. Můžeme vstoupit.
Stolek se záznamovou knihou a velká kovová skříň u zdi. Na jejích těžkých dveřích zeleně světélkuje magické oko a na měřicích elektrických přístrojích prokmitávají střelky. Páky a vypínače.
Tomuto složitému elektronkovému zařízení se říká rentgenový světélkující automat.
Obsluhuje jej jediná osoba – komsomolka Lidie Šulgová. Bedlivě sleduje chvějící se zelené světlo a vypráví, co se děje uvnitř.
Do automatu podává malý transportér nepřetržitě zrna diamantového koncentrátu. Ozařují je rentgenové paprsky. Hledají… ano, diamant, dosud ukrytý v černi zbylé horniny, zasvětélkoval!
Jeho svit okamžitě zachytilo fotoelektronkové zařízení, dává signál na elektronové schéma, magické oko se přitom rozzářilo plným světlem a šoupátko automaticky odseklo částečku koncentrátu s diamantem do zvláštní krabice.
Jen chvíli jsme postáli a – dočkali jsme se plného rozevření magického oka, provázené jasným cvrnknutím.
Vedoucí cechu Gorbušin na naši žádost ochotně zastavil na chvíli automat a otevřel jeho těžké pancéřové dveře. Vyjmul zevnitř kovovou krabičku a podal nám ji k nahlédnutí.
Na dně zářila vrstvička diamantových zrníček. Jak dlouho sem padaly?
Před hodinou začala směna…
Druhá zušlechťovna by se mohla zdát posledním slovem techniky. Málokde se dotkne ruka člověka koncentrátu, ani diamanty se již nevybírají pinzetou, ale obstarává to neomylně stroj.
A přece jsou ještě v technologii výroby mnohé problémy. Jedním z nich je voda. Spotřebuje se jí při propírání mnoho a s rychlým rozvojem těžby jí bude třeba v dalších zušlechťovnách ještě daleko více. Vodojem na Iereljchaju nebude stačit, a nadto musí zásobovat vodou rostoucí město. Ale hlavně: při velkých mrazech nemohou zušlechťovny pracovat, protože voda zamrzá. Kdyby nebyly odkázány na ní, mohly by ze zásob rudy pracovat po celý rok. Proto se zkoumá nový způsob obohacování – „nasucho“, vzduchem.
Viděli jsme v Tichonovově pracovně projekt nové zušlechťovny. Říkají jí „hudba nedaleké budoucnosti“. Bude vlastně pokusným závodem velké laboratoře, která se již staví. Tak dostane Mirnyj výzkumný ústav, jaký nemá žádné diamantové středisko světa.
Věda se spojí s praxí v úsilí o nejrychlejší a nejdokonalejší způsoby vybírání diamantů z rud.
Zajistí těžbě jakutských diamantů technickou úroveň druhých odvětví sovětského průmyslu.
Vytvoří předpoklady pro plné rozvinutí sovětského tempa…
[O tom tempu psal i Julius Fučík. Jenže prostřednictvím řízení se dá i takové tempo zpomalit… Jak je ale možné lidi přesvědčit, že oligarchové se o výrobu postarají lépe, to mi rozum nebere… Jedni celou zimu stráví ve stanech, aby se stát rychleji rozvíjel, a druzí si plody jejich práce přivlastní a kupují si jachty a fotbalové kluby. Zdá se vám to normální? Mně tedy ne!!! Pokud se někdo oligarchům obdivuje a nad bolševiky ohrnuje nos, měl by se nad sebou vážně zamyslet, protože s ním něco není v pořádku!]
Předchozí a další díly této série: