Nejlépe se všechno pozná ve srovnání, proto zde uvedu další úryvky z velmi dobré knihy, cestopisu našich novinářů Zdeňka Noháče a Stanislava Oborského, kteří v roce 1959 navštívili SSSR a procestovali Sibiř, ruský Dálný východ. J. V. Stalin zemřel v roce 1953 a v roce 1959 se ještě plně neprojevily destrukční kroky trockisty Chruščova. Sociální procesy mají totiž setrvačnost a navíc pod ohlášenou koncepcí měli lidé tendenci věci narovnávat… I přes veškerou sabotážní a destrukční snahu trockistů na tom byl stále SSSR i před samotným svým pádem ekonomicky lépe než souhrnný Západ, navíc parazitující na třetím světě. A to z velké části i díky lidem, o nichž pojednává tato kniha.
„Není všechno zlato, co se třpytí,“ řekl nám při srdečném uvítání v Tommotu Jurij Ganin. Jistě se vám v Aldanu pochlubili, že v tamních údolích všude chodíte po zlatě. Svatá pravda, ale aldanské hory jsou ještě mnohem štědřejší. Však uvidíte u nás…“
Stáli jsme před dlouhou přízemní budovou, která se lišila od ostatních jen širokými verandovými okny. Jinak stejný fortel sroubených kmenů i malá oplocená zahrádka, v níž se mělo k světu několik mladých stromků.
U vchodu visela tabule s nápisem Aldanslujdatrust. Aldanský slídový trust.
Tedy slída má tady svůj hlavní štáb. Připravili jsme se na vyslechnutí přednášky, která možná vyzvedne slídu naroveň zlatu. Jurij Ganin byl totiž ředitelem trustu. Pozval nás do své kanceláře.
Tam nás usadil do hlubokých kožených křesel.
„Tak povídejte, přátelé, jak je u vás v Československu?“
Energický hlas zněl teď docela neředitelsky hřejivě a v ostře řezané tváři se rozesmály důvěřivé oči.
To nebyla zdvořilostní otázka.
Před námi seděl bývalý lejtěnant Jurij Anatoljevič Ganin, který se v řadách 18. armády společně s československým korpusem probojoval až do Prahy. Sibiřanu učaroval náš lid a teplo naší země se usadilo v koutku jeho srdce.
Vyprávěl, jak dodnes prožívá s přáteli při nedělních „hezkých chvilkách“ velkou osvoboditelskou anabázi a pokaždé skončí v Československu. Někdy v Brně, jindy v Olomouci, a nejraději v malebné vísce u Prahy, jejíž jméno mu k jeho upřímnému zármutku vyhladila z paměti dálava patnácti let.
…Tehdy už utichly zbraně, povolilo hrozné napětí čtyř válečných let a tam v české vsi, daleko od irkutského domova, stál sovětský člověk uprostřed neznámých, a přitom tak srdečných a blízkých lidí s vědomím, že začíná znova žít. A oni s ním.
„Nikde na světě nám, vzdáleným tisíce kilometrů od domova, nemohlo být v těch chvílích lépe než mezi vaším lidem,“ s horoucí upřímností nám vyznal Ganin.
Na Aldan přijel brzy po demobilizaci z armády v šestačtyřicátém roce. Inženýr-průmyslovák začínal tady jako technický vedoucí největšího slídového dolu v Emeldžaku. Nyní byl již čtyři roky ředitelem celého trustu.
Jak jsme se brzy přesvědčili, znají Ganina na hodném kusu jakutské země. A všude jej rádi vidí. O to příjemnější bylo slyšet v rozhovorech o něm: „Nastojaščij patriot Čechoslovakii.“
Sami jsme museli převést řeč na slídu.
Její těžba byla v aldanském okrese zahájena poměrně nedávno. V nejtěžším válečném roce 1942. V podmínkách jen o málo lehčích, než byly začátky aldanského zlata. Slídu našli v hluboké tajze, muži byli většinou na frontě a také o stroje byla za války nouze. Poválečná léta však přinesla rychlý rozvoj. Přišli lidé, stát poslal nové stroje.
„S třemi tisíci spolupracovníků se už udělá pořádný kus práce,“ řekl nám Ganin. „Konkrétně? Přes sto miliónů rublů bude mít hodnotu naše letošní produkce.“
Co dokáží tři tisíce lidí v tajze?
Vezměme jen letošní rok. Vytěží 7000 tun slídy. Prorazí stovky metrů nových štol, které musí být připraveny pro její plynulé dobývání. Otevírají nový důl, klestí tajgu a vedou k němu silnici. Táhnou pralesem dvousetkilometrovou linku elektrického napětí. Za dva roky dostane celý okres první proud z velké Čulmanské tepelné elektrárny.
Dokončili stavbu továrny na nábytek, jehož doprava zdaleka je na Aldan bez železničního spojení stále ještě obtížná. A každý chce žít v pěkném prostředí, zvláště když se staví nové domy, nemocnice, jesle…
4 200 000 rublů dostali tommotští slídaři od státu na stavbu bytů. „A dva milióny sedm set tisíc rublů jsme k tomu přidali z vlastního podnikového fondu,“ dodává Ganin. „Navíc za čtyři sta tisíc stavíme městské lázně a přistavujeme klub…“
Sahá po klobouku.
„Nač si máme o tom vyprávět za stolem? Pojďte se podívat, jak to vypadá ve skutečnosti. Pochvalte, nebo zkritizujte. Ale něco z toho, čím se vaši lidé těší po práci, jsme si už dokázali také postavit.“
Potom nás vodil po městě.
Ukázal nám závodní klub s prostorným kinosálem, a hned připomněl, že takové kulturní středisko už Tommotu nestačí, mladí lidé chtějí mít taneční sál, jiní zase čítárnu, studovnu, hernu, mnohé lákají všelijaké kursy. Zkrátka, letos klub rozšiřují.
Viděli jsme internátní školu, jednu z těch, jaké jsou v posledních letech zřizovány po celé sovětské zemi. Stát v nich snímá ze zaměstnaných rodičů s mnoha dětmi břemeno finančních nákladů a přejímá sám odpovědnost za výchovu dětí. Vida, novinka sovětského školství, o níž mnozí zahraniční pedagogové myslili, že nepřekročí hranice velkých svazových měst, se už ujala i v malém městečku v tajze!
Seznamování s městem se neobešlo bez zastávky v několika domech, kde prý žijí vyhlášení zahrádkáři. Zelinaření je totiž kromě rybolovu a lovu lesní zvěře oblíbeným tommotským sportem, zábavou a oddechem. Neminuli jsme dům, kde by alespoň obdélníček půdy nebyl pečlivě obdělán. Všichni pěstují zelí, ředkvičky a brambory, náročnější i rajská jablíčka.
Když jsme se později seznámili s ředitelovým náměstkem Ivanem Devčicem, šedovlasým Chorvatem, který se za léta života na Sibiři už zcela aklimatizoval a na Aldanu si kromě jména dobrého odborníka vysloužil i pověst znamenitého zahrádkáře, mohli jsme se málem stát teoretiky v pěstování zeleniny na věčně zmrzlé půdě. Dovčič vysázel na čtyřicetiarovém políčku brambory a sklidil – 144 metráků!
Teprve když jsme vyjeli na kopec nad městem, zdálo se, že si Ganin nechal nejlepší na konec. Pokývl hlavou směrem ke skupině budov, svítících novotou čerstvě otesaných kmenů.
Tommotské nemocniční městečko.
„Tam je chirurgie, tam interna, gynekologie a tamhle…“
Nevzpomeneme už, kolik pavilónů vyjmenoval. Oči byly příliš zaujaty pohledem na dřevěné stavby, které vypadaly spíše jako veselé horské chaty. Vybavení postrádalo ještě leckterou z moderních lékařských aparatur, ale to základní zde bylo, a k tomu štáb lékařů a sester.
O pár set metrů dál začínala tajga. Táž, která ještě před několika desítkami let skrývala plemena Jakutů, Tunguzů a Evenků, zmučená křivicí, tuberkulózou, trachomem, syfilidou a encefalitidou. Dnešek odzvonil většině z těchto strašných zel. A teď tu vyrostlo na samém kraji pravěkého lesa celé středisko boje o lidské zdraví!
(…)
Občas se mezi lučinami objevila řada dlouhých hospodářských budov. Sovchozy. Kdo se v tomhle kraji zlata a vzácných nerostů dal do boje s lesem a zátopami, aby na nepoddajné promrzlé půdě vydobyl skromnou sklizeň?
Zase jsme se setkali s Tarabukinovým jménem. Dovedného Jakuta pozvala v pětadvacátém roce jakutská autonomní vláda jako znalce okresu na poradu o podmínkách pro zemědělskou výrobu v okolí zlatých nalezišť. Jakuti byli odedávna známí jako pastvináři a Tarabukin se nepochybně i v tomto dobře vyznal, protože po návratu zanechal na čas prospektořiny a pustil se do organizování zemědělského družstva. Založili tady v okolí Ukulanu Leninův artěl, začali vysoušet bažinaté břehy Aldanu, přeměňovat je v louky. Sklízeli seno, které prodávali konírnám zlatého trustu. Postupně káceli i tajgu při březích a na zorané půdě pěstovali oves. Bylo to v dobách, kdy byla ještě problémem doprava každého pudu obilí nebo sena, kdy do roka zdechly hladem stovky koní, ve zdejších podmínkách nedocenitelná tažná zvířata. Tarabukin stál nějaký čas v čele artělu jako předseda, než jej znovu povolaly vládní orgány k trasování silnice přes tajgu z Ukulanu směrem na Jakutsk k řece Amze, v jejímž povodí později delší dobu hledal zlato, sklízel seno a zaváděl družstevní rybolov.
Průkopnickou práci v povodí Aldanu dokončily sovchozy, které na bývalých blatech a vymýcené tajze s úspěchem zápolí v krátkém vegetačním období a při nevyzpytatelných rozmarech přírody, a hlavně řeky, nejen o krmiva, ale i o chlebové obilí.
(…)
Mezi rekreanty bylo několik horníků-slídařů.
Starý hornický penzista zamžoural chytrýma očima, povytáhl husté chomáčky šedočerného obočí vysoko nad vrásčinu propadlé tváře a pomalu, s protahovaným důrazem se zeptal:
„Á, novináři z Československa… Baže, každý den je tu neuvidíš… A jestlipak víte, bratci, co je to jakutské sklo?“
Rádi jsme přiznali staříkovi svou nevědomost. Měl z toho náramnou radost a hned nás zatáhl na lavičku nad řekou. Tož poslouchejte!
Před několika stoletími přivezli na carský dvůr v Moskvě z dalekých východních krajů tenoučké jako tabule rovné listy. Byly ještě slabší než pergamen, krásně světlé a skoro průsvitné. Car a bojaři v nich nalezli velké zalíbení a nakázali, aby jimi byla vyzdobena okna jejich paláců.
Podivné sklo pocházelo z jižního Jakutska. Tady, na řekách Aldanu a Olekmě, získávali Rusové za přispění místních Jakutů nerost, který se třpytil jako vzácný kov a snadno se štěpil na tenké desky.
Byla to světlá slída. Po celé Rusi jí začali říkat „jakutské sklo“.
V bohatých domech se stalo velkou módou mít okna zasklena právě tímto jakutským sklem. Dostalo se i do ciziny. Angličané se seznámili s touto slídou na Moskevské Rusi, které říkali Moskovia. Proto ji začali nazývat „ruským sklem“ aneb „moskovitem“.
A dodnes se po celém světě říká světlé slídě muskovit.
Jenže teď už u nás na Aldanu muskovit neuvidíte. Nebylo ho tady asi moc, protože když objevili velké naleziště slídy v povodí Vitimu, hned ji přestali hledat ve zdejších horách. A utekla spousta vody, než se zas rozpomněli na slídu na Aldanu. Až za naší sovětské vlády.
Ale to už nikde, ani ve starých dokumentech, ani v paměti nejstarších Jakutů a Evenků nebylo jiskřičky stopy, kde vzácný nerost hledat.
Nebyla to smyšlená bajka, která by dodala jakutské slídě více lesku. Při pozdějším prověřování se potvrdila pravdivost staříkova vyprávění a upřesnila i doba módy „jakutského skla“ – 17 a 18. století. Je však třeba dopovědět „happy end“.
Muskovit byl na Aldanské vysočině znovu nalezen ve třicátých letech našeho věku na horním toku Čulmanu a v povodí Algomy, avšak méně hodnotný a v malém množství, takže se jeho dobývání v těžce dostupných místech nevyplácí. Alespoň zatím. Geologický průzkum pokračuje a kdoví jaká překvapení ještě uchystá. Ostatně Sovětský svaz není v těžbě muskovitu zdaleka odkázán na průzkum jihojakutského revíru.
V nitru aldanských hor byl však nalezen také flogopit, a tento objev měl mnohem větší význam.
Flogopit je tmavě zbarvená slída, bohatá na magnézium. Skvěle odolává žáru, neroztaví ji ani 1200 stupňů Celsia, ani kyseliny ji nerozruší. Nepředává teplo a nevodí elektřinu. Tyto vlastnosti z ní činí nepostradatelný elektroizolační materiál. Slídu potřebují výrobci elektromotorů, telefonních aparátů i rozhlasových přijímačů, stavitelé letadel i hutnických pecí.
Na Aldanské vysočině jsou dnes největší naleziště slídy v Sovětském svazu. Vědecké zápisky jakutské státní univerzity je řadí dokonce na jedno z prvních míst na světě. Nikolaj Čerskij v pojednání o jakutském nerostném bohatství píše, že dosud prozkoumané průmyslové zásoby tmavé slídy v aldanském horském masívu činí přes 300 000 tun, avšak celkové geologické zásoby tohoto nerostu odhadují se zde na půldruhé miliardy tun!
Tyto obrovské zásoby slídy jsou soustředěny jižně od Tommotu mezi řekami Učurem a Olekmou na území o něco větším než polovina Československa.
Zajímavá je historie jejich nálezu. Již v roce 1931 zjistil D. S. Koržinskij geologickou shodnost půd nejstaršího komplexu aldanských hor s horstvem jižních břehů Bajkalu, kde se dávno těží flogopit, a dospěl k závěru: Na Aldanu musí být tmavá slída!
O čtyři roky později nalezli geologové první stopy tmavé slídy kolem Nepostižného. Avšak slída v těch letech geology nelákala. Mnohem zajímavější bylo objevovat nová ložiska zlata.
(…)
Kouzelný koutek přírody v nevelkém ohbí říčky Yllymachu, která nám panorámatem protějšího žulového srázu řídce porostlého lesem připomíná půvab Sázavy nad Pikovicemi, je důležitým zázemím emeldžackého slídového dolu.
Tady jsou pomocné cechy, velká pila, elektrárna, která vyrábí pro důl proud. Značný prostor vykácené tajgy zabrali dobytkáři. Postavili farmu a začali pěstovat hovězí dobytek a vepře. Děti slídařů mají denně čerstvé mléko, v závodních jídelnách není nouze o maso.
V Yllymachu bydlí i mnozí horníci. Autobus jezdí na důl Emeldžak, vzdálený deset kilometrů, s každou směnou, a několikrát za den navíc.
Příjezd Čechoslováků vyvolal pozornost. Houf kluků, který nás obklopil hned, jak jsme vystoupili z vozů na prostranství před pilou, se rozrostl o dřevařské dělníky. Brzy je kolem nás pěkný hlouček.
Po prvním seznámení se vydáváme na prohlídku osady. Všichni jdou s námi. Dostáváme množství rad, čeho si zvlášť všimnout, v chůzi zodpovídáme desítky otázek – odkud, kam, proč až sem do zapadlého koutu tajgy? Máte v Československu také slídu a zlato?
Čechoslováky jsme ještě neviděli, ale vaše lokomobila Škoda nám už řadu let dobře slouží. A na dole v Emeldžaku uvidíte vaše nákladní tatry. Nezmary. Také jednu dodávku Škoda nám sem poslali, ale tu si měli nechat ve městě, má na naše bezcestí nízký spodek a je v ní zima. Vaše holínky jdou na dračku, dvakrát tolik by bylo málo…
Doprovod se rozrůstá. Už nám nestačí dřevěné chodníky, jdeme širokým proudem ve vozovce, jejíž povrch místy odtál pod palčivými paprsky letního sibiřského slunce. Bláto nebláto, nikomu to nevadí a my na to nemáme čas myslet.
Konečně došlapeme k osadnímu sovětu. To už je kolem nás hotová manifestace. Kde se vzaly, tu se vzaly, čtyři dívčiny se k nám tlačí zástupem s kyticemi čerstvě nařezaných květů. Zahradních květů!
Kdy tady, na místě, kde stojíme, ještě temně hučela tajga, zahnaná teď za řeku? Kdy sem přišli s těžkými sekerami první stavitelé osady?
Ve dvaačtyřicátém. A za sedmnáct let tu kvetou gladioly…
(…)
V jídelně č. 2 bylo nabito. Před vchodem stála nákladní auta, gazíky i podvozkové vozy, naložené těžkými kameny. A uvnitř u kulatých stolků, pokrytých kytičkovaným olejovým plátnem, seděli namačkáni závozníci, dřevaři, šoféři, lidé v pracovních cajkových halenách, v zaprášených vysokých holínkách i v obvyklém tmavém občanském oblečení. Rusové, Ukrajinci, Jakuti, Evenkové, a kdovíkolik dalších národností.
Zpráva o Čechoslovácích dolétla už i sem, nezvyklé bundy a manšestráky byly poznávacím znamením. Někdo sklidil bez dovolení nádobí a počítadlo z nedotknutelného číšnického stolku a přisunul nám jej k oknu, z různých konců sálu putovaly nad hlavou volné židle, a než jsme se nadáli, bylo prostřeno a od tří okolních stolů nám podávali jídelní lístek.
„Určitě si dejte tajmeně. Znamenitá ryba, jakou jste dosud nejedli. A čerstvá, včera je nalovili v Yllymachu. Neprohloupíte…“
Názor na jídlo dne byl tak jednoznačný, že si i odpůrci ryb mezi námi dali říci. A opravdu, byla tak skvělá, že jsme i po návratu z cesty v hodnocení našich přečetných zkušeností z rybího stolování vyhlásili tajmeně za nejchutnější sladkovodní rybu Sibiře.
Tím ovšem nebyla pro nás otázka yllymašského jídelníčku vyřízena. Ostatně všichni, kdo strávili nějakou dobu v Sovětském svazu a poznali zvyklosti sovětských restaurantů, potvrdí, že netečný poměr k pestrosti soupisu pokrmů a nápojů je projevem nezdvořáctví, neomalenosti a kdoví čeho ještě. My jsme se tomuto nebezpečí nevystavovali a všude jsme pečlivě podle míry svých chuťových i finančních možností studovali obsah jídelního lístku. Býval poučný i jinak. Promlouval o tom, jak v kterém místě lidé žijí, čeho je dostatek i co si musí odepřít. Doplňoval nám, stejně jako výkladní skříně a regály obchodů, obrázek o kupní síle a životní úrovni.
Tady v Yllymachu bylo prostředí zvlášť typické pro dnešní život lidí, kteří teprve před nedávnem založili v tajze nové středisko civilizace. Opsali jsme si proto jídelníček od a do zet. Tady je:
Karbanátky s rajčetem 2,77 rublu
Hovězí guláš 3,22
Vepřová pečeně 3,02
Pečený tajmeň 3,29
Lívance s masem 0,97
Hovězí řízek 2,34
Vaječná omeleta 2,18
Okurky marinované 0,82 (65 g)
Rajská jablíčka 0,64 (65 g)
Kompot ze sušeného ovoce 0,65
Domácí bochánek 1,05
Sladký piroh 10,10 (1 kg)
Pirožek s masem 1,05
Čaj s cukrem 0,16
Čaj s kondenzovaným mlékem 0,39
Kakao 1,31
Káva 1,00
Meruňková šťáva 1,16
(…)
Zacharov odešel na svou horu znovu. Vzal s sebou syna a známého dělníka. Za několik hodin naložili na loď téměř tři centy tmavé slídy. Zatížená loď s velkou námahou proplula mělkým Emeldžakem do Yllymachu. Na řece nebylo nouze o mělčiny a zrádné kameny pod hladinou. Teprve když vepluli do Timptonu, mohli si oddechnout. Dolů po jeho toku byla cesta již snadná. Brzy byl před nimi vodnatý Aldan. Obrátili po něm nalevo, nahoru proti vodě, a šťastně dopluli s nákladem to Tommotu.
Teď již nebylo pochyb, že jde o ložisko slídy, které zaslouží pozornosti odborníků. Povolali je až z Irkutska. Zacharov sebevědomě vedl geology trustu Sojuzsljuda ke slídové hoře.
Ano, na Emeldžaku jsou veliké zásoby flogopitu, které stojí za průmyslovou těžbu, prohlásili znalci.
Ještě na sklonku roku 1941, prvního válečného roku, přijel do Tommotu zmocněnec slídového trustu organizovat těžbu.
„Dostal jste za svůj nález nějakou odměnu?“
Div divoucí. Kolik lidí by už dávno mělo spočítané, co jim jejich nález vynesl. Plachý Jakut zrozpačitěl a – počítal před námi. Prémii od prémie. Nejprve 1500 rublů, hned vzápětí tři tisíce, a po válce, když se těžba slídy začala rozvíjet, dalších pět tisíc, pak deset a znovu deset… Napočítali jsme přes třicet tisíc rublů. Nevěděl, zda některou nevynechal…
„Ostatně, to není to hlavní,“ řekl nakonec s ulehčením, že to má z krku. „Stát na mne pamatoval ještě jinak. Mám naturální byt, vlastně celý domek, který mi postavila hlavní správa těžby rud, a penzi.“ Tiše, jakoby omlouvavě pro svůj věk, připomenul: „Karelská a zabajkalská fronta mě trochu poznamenaly…“
„A jak je to s lovem, Viktore Nikolajeviči? Vyjedete si ještě?“
V černých očích starého lovce se zajiskřilo.
„Vždyť je všude kolem tajga! Chodím na divoké soby, na kachny i na všelijakou menší škodnou. Jen na medvědy už si netroufám, ačkoliv jsem jich za život složil nepočítaně.“
Beseda mohla pokračovat ještě hodnou dobu, co neřekl Zacharov, dopověděli druzí. Byl však nejvyšší čas vyrazit na důl.
Při loučení se ještě ptáme na Zacharovovu rodinu. Bydlí se ženou a nejmladším synem Nikolajem, montérem. Pět dalších dětí se již osamostatnilo. Dcera Roza studuje zemědělskou školu v Jakutsku, Naďa a Okťabrina se provdaly v aldanském okrese, synové Valentin a Arsenij se zařídili zde v Yllymachu, první jako důlní mistr na emeldžanském dole, druhý je mistr v truhlárně.
„Je nám, Jakutům, teď veselo,“ říká už na odchodu. Rozumíme.
(…)
Hned na Emeldžaku stojí zpracovatelský závod, před ním rampa, kde právě čile nakládají do aut čtyřicetikilové bedýnky se slídou. A za rampou velké hromady slídy.
„Kdy to stačíte odvézt?“ ptáme se ředitele dolu Sergeje Korostěljova.
„O to není strach, i když o našich silnicích asi nemáte valné mínění. Automobilů máme dost, i vaše tatry mezi nimi. Avšak elektřina nás tísní v rozletu. Dělej co dělej, z nynějších elektráren víc nevyždímáš. Jako na smilování čekáme na proud z nové Čulmanské elektrárny. Ještě dva roky, a pak výroba poletí nahoru.“
Mohl začít jinak. Celý tommotský slídový trust již několik let plní plán, který se každým rokem zvyšuje. V Emeldžaku je letos o čtvrtinu vyšší než loni, a v polovině roku již měli dvoutýdenní předstih. Mohl se pochlubit závazkem horníků, že narubou letos i při zvýšeném plánu o 500 tun slídy víc, jak to ostatně činí každý rok. Ale vypověděl naráz to, co tížilo všecky. Odhalil zároveň perspektivy zdejší tajgy a význam elektrifikace. Byl hospodářem a věděl, jak sovětský průmysl čeká na zdejší slídu.
Po celé Aldanské vysočině jsou slídová ložiska blízko při povrchu, nejhlouběji do stopadesátimetrové hlubiny. To velmi zlevňuje těžbu. Emeldžacký důl, vybudovaný v hoře, kde Zacharov objevil první slídu, je již od třiačtyřicátého roku v provozu, ale zdaleka tu ještě nebyly vytěženy bohaté zásoby flogopitu.
Na strmé cestě k slídové hoře co chvíli rozvíří mračna prachu těžká nákladní auta, která se značnou rychlostí spouštějí s vrchovatým nákladem surové slídy dolů ke zpracovatelskému závodu.
V jednom ze zákrutů proti nám najednou vyrazila – tatra. Docela nerozvážně jsme skočili řidiči do cesty, abychom ji zastavili.
Pavel Gorjajnov, vytáhlý svalnatý chlapík středních let, vyskočil z kabiny, když slyšel, že se o něj a jeho vůz zajímají Čechoslováci.
Je příjemné poslouchat chválu výrobku své země kdekoliv v zahraničí. Při pohledu na emeldžacký silniční slalom a při uvážení všech obtíží drsného jakutského severu jsme však pociťovali dvojnásobnou hrdost na kopřivnické tatrováky. V minutovém rozhovoru vyložil Gorjajnov, co tahle „báječná mašina“ snese. On i jeho druhové přetěžují desetitunku o dvě tři, ale také – pravda, s vlečňákem – až o osm tun. Bez námahy vytáhne každý zdejší kopec, projede cestou i necestou, hlubokými brody…
„Nevyměnil bych vaši tatru za žádný jiný vůz,“ ujistil nás upřímně, když už zase seděl za volantem. Nastartoval a rozjížděje se vesele křikl z okénka: „Vydělám si na ní pět tisíc za měsíc…“
Přidal plyn a hustý oblak prachu zakryl krkolomnou jízdu.
(…)
Bylo to zajímavé a v národohospodářské úvaze by toto téma vydalo na několik dalších stran. Setkání s Jegorovem však zároveň dokreslilo vztah jakutského obyvatelstva k průmyslovému využití bohatství jejich země. Nikde po celém Jakutsku jsme se o tom nemohli přesvědčit lépe než právě v aldanském okrese, který díky odhalení zásob zlata a slídy a snad i mírnějšímu klimatu značně předstihl ostatní části autonomní republiky ve všestranném rozvoji.
Po odhalení aldanského zlata jakutské obyvatelstvo bylo dlouho na pochybách, zda vzácný kov přinese zemi užitek. Tojoni a šamani, kteří v odlehlých krajích ještě v prvních letech sovětské vlády ovlivňovali lid, i bandy bílých, skrývající se před spravedlností v tajze, rozšiřovali zlé pomluvy o neštěstí, které prý dolehlo na Aldan. Rozeštvávali Jakuty tvrzením, že těžba je v rukou hrubých a násilných Rusů, kteří nahánějí všechen lid do podzemních šachet, odkud ani v noci nesmějí vyjít. Zastrašovali je klevetami o masových vraždách a loupežích ve zlatokopeckých osadách, ačkoliv sami v tajze kolem zlatých nalezišť číhali, zabíjeli, loupili a mstili se na nevinných lidech za ztrátu bývalé moci.
Ve dvacátém devátém roce vyzval jakutský Komsomol poprvé jakutskou mládež, aby se aktivně zúčastnila výstavby aldanského zlatého revíru. V dalších letech se komsomolská výzva opakovala. Pozvolna a nejistě, avšak ve stále větším počtu začali se jakutští chlapci a děvčata seznamovat s průmyslovou těžbou zlata a s životem, který byl tolik odlišný a přes mnohé zápory nesrovnatelně kulturnější než v jejich rodných ulusech. Když byla ve třicátém roce otevřena v Nepostižném první báňská průmyslová škola, usedli v jejích lavicích vedle Rusů, Ukrajinců, Baškirů, Uralců a Sibiřanů i mladí Jakuti. Také mezi prvními aldanskými stachanovci se objevila jména jakutských horníků.
Gavril Jegorov přišel na Aldan z rodného ňurbinského okresu v západním Jakutsku na první výzvu Komsomolu. Brzy se zaškolil jako rubač na nižně-stalinském zlatém dole. Ale teprve odsud, z Emeldžaku, se rozletělo jeho jméno po celé sovětské zemi. Přišel na zdejší slídové doly po válce. Přinesl si s sebou cenné zkušenosti a znalosti pokrokových metod rubání a začal je v mladém, rozbíhajícím se průmyslovém odvětví uplatňovat a propagovat. Brzy jej zvolili členem osadního sovětu.
Pak přišel rok 1957. Jakutská země oslavovala 325. výročí připojení k Rusku. Tehdy byl Gavrilu Semjonoviči Jegorovovi udělen Leninův řád. Za vynikající pracovní výsledky ve zlatém a slídovém průmyslu.
Dnes je brigáda štoly č. 1, ve které Jegorov pracuje, v čele soutěžení o titul brigády komunistické práce na celém dole. V soutěži je osm kolektivů, to je 168 lidí.
„Jdeme za Gavrilem Semjonovičem,“ řekl nám jeden z ruských horníků.
Letos v březnu byl Jegorov zvolen poslancem Nejvyššího sovětu Jakutské autonomní republiky. Zvolil ho jednomyslně třítisícový kolektiv aldanských slídařů…
(…)
Ještě v polovině našeho (20.) století se stavěl Jakutsk jen ze dřeva jako kterákoliv jiná osada na severu. I chodníky jsou zde z prken a dlažba v hlavních ulicích – z dřevěných špalků.
Až donedávna byli totiž obyvatelé jakutského hlavního města přesvědčeni, že jinak než ze dřeva se u nich stavět nedá. Pod městem a v jeho širém okolí je 300 metrů silná sloj zmrzlé půdy, jejíž horní vrstva v létě do hloubky dvou metrů roztává. Cožpak tato tající houpavá půda unese větší zátěž než lehký dřevěný jednopatrový dům na kůlech? I tak se pod mnoha měnila půda v horkém létě v blátivou kaši, nehluboko zaražené kůly ujížděly do stran, jinde se půda pod domy vzdouvala jak nadmutý pupek země, až nakonec praskla a pokřivila dřevěnou stavbu.
Jsou lidé, kteří přejímají tradice jako neměnnou nutnost a brání se myšlenkám, které jsou s to přinést revoluční zvrat životního prostředí. Alespoň tak dlouho, dokud se sami nepřesvědčí o přednostech nového. Proto i myšlenka staveb z cihel na zmrzlé jakutské půdě měla od samého počátku nejen své vřelé zastánce, ale i urputné odpůrce. Jedni trávili dny a noci nad hledáním způsobů, jak vztyčit nad jakutskou zemí několikapatrové kamenné domy, jak postavit u ložisek závratného nerostného bohatství, které zde objevili geologové, velké zpracovatelské závody. V téže době druzí poukazovali na osud několika kamenných budov, postavených v Jakutsku ještě v předrevoluční době tak, jak bylo zvykem stavět na normální půdě. Pod nimi vlivem tepla zmrzlá půda roztála, domy začaly praskat, křivit se a musily být zbořeny nebo nákladně rekonstruovány.
Melnikovův kolektiv, sdružující geology, fyziky, hydrotechniky, stavební inženýry a odborníky řady dalších vědních oborů, navrhl posléze stavařům východisko: stavět cihlové domy na železobetonových sloupech zapuštěných až do zmrzlé půdy, do níž „vmrznou“. Nad zemí se ponechá dvaceticentimetrový až třiceticentimetrový provětrávací prostor, v této výši se položí na sloupy železobetonový rám a na něj železobetonový polštář se škvárovou tepelnou izolací. Na této základně se teprve staví dům, do něhož nepronikne chlad zespoda, a který nepropustí dolů teplo, jež by rozehřívalo zmrzlou půdu.
Řekli nám, že to byl revoluční převrat v jakutském stavebnictví, a tento výrok nebyl asi nikterak přehnaný. Stavaři, na kterých se až do té doby žádalo, aby uměli vyhloubit základy a sroubit dům ze dřeva, měli se najednou naučit manévrovat s rypadly a jeřáby, míchat beton, klást cihlu k cihle a vyhánět zdivo do několikapatrové výše. Přitom nebyla po ruce většina moderní stavební techniky a průmysl stavebních hmot se musil teprve zakládat.
Tak to vypadalo ve městě Jakutsku ještě před pěti lety. Letos se zde staví již šedesát procent domů z cihel.
(…)
Půda dostávala nejprve „injekci“ dlouhou dutou jehlou s otvory. Do ní se pod velkým tlakem vháněla horká pára, která dělala pod zemí divy. Rozleptala zmrzlou půdu na kaši. Potom malý pojízdný jeřáb spustil do rozbředlé země šestimetrovou pilotu vážící tři tuny, tak aby asi do výše jednoho metru přečnívala nad povrchem. A tak to šlo dál po obvodu příští stavby i v jejích průsečících. Pod hlavním obvodovým zdivem se zasazovaly piloty hustěji, pod vnitřními stěnami s větším rozestupem. Postupovalo to hodně rychle a i při nepatrné mechanizaci bylo přitom ruční práce pramálo. Rozehřátá půda rychle znovu zamrzla, krunýř věčně zmrzlé půdy sevřel každou železobetonovou pilotu žulově pevným poutem.
O kus dál se stavělo a několik dlouhých dvoupatrových domovních bloků bylo už pod střechou. Všechny domy stály na „kuřích nožkách“, jak říkají stavaři pilotám. Jeřáby neúnavně podávaly do rozestavěných prostorů cihly, maltu a překlady. Všimli jsme si tloušťky obvodového zdiva.
„V našich mrazech musí být cihlová zeď na tři a půl cihly, jinak promrzne,“ vysvětluje Žornickij. „Uvědomujeme si ovšem, že je to přímo hříšné mrhání materiálem. Do konce sedmiletky máme postavit celou ústřední část našeho města z kamene, a také v druhých průmyslových centrech Jakutska se silně rozvíjí výstavba. Kde bychom na to brali cihly? Jediným řešením jsou betonové bloky s tepelnou izolací nebo panely z jiných teplých materiálů. Stavíme kombinát na výrobu standardních domů a velkou cementárnu, která začne už napřesrok pracovat.“
Každý hotový domovní blok znamenal pro jakutské hlavní město přírůstek 33 moderních bytů. Jejich uživatelé nebudou nic postrádat z komfortu dnešní doby. Elektrické sporáky, ústřední topení, kachlíčkované koupelny, skříně ve zdi – všechno zde je.
Překvapila nás prostornost bytu. Nejenže jsou většinou vícepokojové, ale jsou rozměrnější než ve velkých městech sovětského centra i než u nás v Československu.
Mladý stavbyvedoucí přijal náš podiv s uspokojením: „Viďte, že se tu bude bydlet pohodlněji než v Moskvě? Ostatně to říká každý, kdo sem přijede. Jakutsko dnes potřebuje hodně odborníků a lidem se u nás líbí líp, když dostanou byt, o jakém se jim doma ani nesnilo. Více se jich pak rozhodne zůstat tady natrvalo. Vezměte si třeba jen stavaře, kteří tyhle domy stavějí. Většina jich sem přijela z různých konců Svazu. Mladí lidé chtějí založit rodinu. Tady se v každé novostavbě přidělují byty pro členy komplexní brigády, která dům stavěla. V brigádě se snadno dohodnou, a každý má reálnou naději. Přijíždějí se smlouvou na tři roky, ale prodlužují si pobyt a z mnohých se stanou starousedlíci.“
Stavbyvedoucí si však zároveň upřímně posteskl: „Vidíte krásné byty s koupelnami, klozety a vodovody. Ovšem ti, kdo se sem nastěhují, budou ještě hezkých pár měsíců čekat na vodu. Vodovod a kanalizace tady ve zmrzlé půdě byl snad ještě větší problém než stavět domy z cihel. S vodovodním potrubím jsou už zkušenosti, první kanalizaci ve městě však začneme zavádět teprve letos na podzim.“
Věděli jsme už o tom. Vždyť i tyto problémy řešil a vyřešil vědecký kolektiv v Sergeljachu.
Potrubí se klade do zmrzlé půdy, v níž voda zamrzala dříve, než došla ke spotřebiteli. Proto se teď předehřívá na určitou teplotu, která nerozmrazuje půdu kolem potrubí a projde na místo určení, aniž by se změnila v led.
Problém na problém. Vždyť i samo získávání vody je v Jakutsku problémem. Vody je dostatek – v podzemních jezerech pod mocnou slojí věčně zmrzlé půdy. Jenže navrtá-li se, než projde tlustou ledovou vrstvou nahoru, zamrzne. V některých jakutských okresech, kde je sloj zmrzlé půdy tenčí, podzemní vody využívají. Avšak ve městě Jakutsku, kde se vody spotřebuje mnoho, je nutno čerpat ji z Leny.
A v Sergeljachu se horečně pracuje na tom, jak dostat vodu z podzemí, aniž cestou nahoru zamrzne.
„Všechno, co je spojeno s výstavbou, má u nás nějaký háček a je na to třeba jít jinak než v evropských částech země,“ řekl nám při besedě v podzemní laboratoři Melnikov.
(…)
Tvořivá mysl některých vědců dokáže však i při největším zatížení promýšlet i taková díla, o nichž zatím nikdo neuvažoval.
(…)
S kým jsme mluvili, každý nás ubezpečoval, že zdejší zima zdaleka není tak strašná, jak si ji představují Evropané. Přiznávali přitom, že mnohem snáze snesou čtyřicetistupňový jakutský mráz než dvacet stupňů zimy s mrazivým větrem v Moskvě nebo Leningradu.
V ostře kontinentálním podnebí Sibiře totiž nevanou při vysokých mrazech žádné větry, je jasno a sucho. Pravda, dýchání působí zpočátku potíže. Jako bys polykal kousíčky ledu. Je přitom slyšet zvláštní slabý šramot. Člověk totiž vydechuje teplý vzduch, který se před ústy okamžitě sráží v bílá klubka páry, jež ihned mrzne. Jakuti mají pro lehký šelest, který přitom vzniká, odedávna poetický výraz – šepot hvězd.
I v tom je kouzlo Severu. Nasloucháš, jak si hvězdy šeptají…
Předchozí a další díly této série: