„Politické strany“ jsou vždy společensky veřejnou vývěskou nějaké v pozadí utajené klanově-korporativní skupiny, jejíž zájmy hájí i prosazují. Lidově se takovým seskupením říká mafie, což je celkem výstižné vyjádření – z důvodu výrazné podobnosti metod práce i forem utajení jejich spojeneckých a zájmových vazeb před veřejností. Jedná se vždy o „volné“ seskupení firem (výrobních i obchodních) a také bank, včetně sympatizujících úředníků státní správy. Vše je postavené na základě nějakých společných zájmů a hlavně neformálních podpůrných vztahů mezi nimi. Takováto „volná seskupení zájmů, spolupráce a dohod“ se na veřejnosti prosazují právě vždy prostřednictvím konkrétní politické strany, kterou tato skrytá seskupení různými způsoby podporují a ovládají. Dle svých zájmů tajně a skrytě finančně dotují veřejnou činnost této své strany, ale hlavně ji skrytě řídí. Proto je také hlavním a prvořadým cílem každé takové „nezávislé“ politické strany, po získání parlamentních křesel ve volbách, prakticky prosazovat především zájmy „svého“ seskupení (donátorů z pozadí) silou úměrnou poměru obsazených křesel.
Jak to probíhá?

První úkol je nenápadně ohýbat platné zákony tak, aby především vyhovovaly veškerému podnikání donátorů strany.
Druhý úkol pak je aktivně spolupůsobit při napojení firem svých donátorů na maximální přisátí se k finančnímu cecku státu – zdroji peněz vysátých z daňových poplatníků. Což podle jejich názoru ani nejsou svobodní občané, kterým oni mají skládat účty ze své práce, nýbrž otroci, novodobě „svobodně“ svázaní platným finančním a mocenským systémem, jejichž řízením se oni cítí být „někým?“ pověřeni.

Paradoxem doby je, že tito skuteční majitelé politických stran ve volbách často finančně podporují i některé malé konkurenční strany, když je to pro ně marketingově výhodné. Nemusí to být přímé a tedy ihned znatelné – toto lze snadno zvládnout přes drobné závislé „dceřiné“ firmy. Což se vlastně stalo i při našich posledních volbách – kdy došlo k odpoutání („ztrátě“) cca ¼ platných hlasů odevzdaných ve prospěch mnoha malých stran … došlo tak k jejich odebrání volebnímu soupeři, kam by jinak voliči svůj hlas směrovali. I toto má svou marketingovou cenu.

V první řadě tedy za většími soupeřícími stranami musíme vždy vidět (či hledat) ideologii kapitálu, jehož zájem strana prosazuje. A donátoři mohou k tomuto účelu mít těchto stran dokonce i více. To záleží na taktikách aktuálně používaných k potřebnému ovládání myšlení lidí společnosti prostřednictvím psycho-divadla – vytvářeným opět jimi ovládanými tzv. „veřejnoprávními médii“. Ta politická scéna pak trochu připomíná maňáskové divadlo. Proti maňáskům jiného (konkurenčního) loutkovodiče v tom boji lze užít dokonce i ostrý ocelový nůž (jakékoliv dehonestační lži), ale proti maňásku na své vlastní druhé ruce bude použit vždy pouze neškodný meč z papíru. Pokud tedy není nutné některý onen starý nástroj (strana a politik = nástroj i spotřební materiál) z nějakého důvodu již zlikvidovat a nahradit jiným seskupením.

Jak tedy poznat skutečný záměr politické strany?

„Po ovoci poznáte je“, tedy podle ideologie (motiv i modus operandi). A tu nelze poznat ani podle deklarovaného volebního programu. Spíše naopak, ta jejich pravá ideologie povětšinou bývá před voličem hluboce ukryta pod nánosem vzletných a matoucích slov. Většinou ji však krásně odhalí právě rozdíl mezi předvolebními sliby [pozn.1] a pozdějšími skutky – to je ten utajený a hledaný základní kámen jimi uznávané morálky. Volební program je tedy především pouhá a pro politika hlavně jen nezávazná reklama a vějička na voliče. A když touto zkušeností otrávený volič příště již k volbám nepřijde – velmi dobře, bude již jen poslouchat. Takový volič tak již dopředu uznal svou lidskou porážku ještě dříve, než ono pravidelné divadlo „rekorytarizace“ mezi sluhy stávajícího systému bylo vůbec zahájeno. Již je uzavřen ve své vlastní psychické ohradě své předprogramované mysli a nehrozí od něj žádné další nebezpečí, jež by onu stranu mohlo ohrozit.

Jaké tedy bývá a i bylo složení naší scény?

S ohledem na většinovou zkorumpovanost odborů a stran tzv. „levice“ ve prospěch kapitálu a také častému skrytému připojení jejich funkcionářů ke kapitálu (kdysi se tomu říkalo korumpování), původní a stále ještě užívané pravo-levé dělení dnes nemá vůbec žádný smysl a je jen pozornost odpoutávající frází určenou pro hloupou veřejnost. Původní stará parlamentní strana, která kdysi snad i zastupovala obecný lid, ta byla již dávněji zabita zevnitř a prakticky zlikvidována ještě před těmito posledními volbami. Bylo zřejmé, že přes volby se tentokrát již nedostane. A druhá strana, která měla blízký program a chtěla by snad i hájit pracující lid – ta již spěla ku své konečné. [pozn.2] A ostatní osamělí střelci v poli vlastně neměli žádnou šanci, neboť volby vyhrává masivní reklama a na tu oni prostě neměli finance. Co už také – s ovcemi spícími před ohlupujícím televizorem.

Jiné tradiční, avšak již novější dělení bývalo tak ještě před cca 50 lety – rozlišení na velkokapitál a malokapitál (jenž vlastně zastupoval i tzv. střední stav). [pozn.3] Již tehdy však tato složka společnosti počínala zpívat svou labutí píseň, aniž si to uvědomovala. [pozn.4] Tato společenská vrstva nám v aktuální době nynější globalizace již také velmi rychle mizí ze scény a její poslední zbytky jsou právě účinně likvidovány nástrojem zvaným covid-19. Dnes se také i toto dělení „proti sobě aktuálně stojících pólů (rozděl a panuj)“ již definitivně ztrácí v přítmí historie. [pozn.5] A na scéně nám tedy zbyl pouze velkokapitál a trocha koření politické scény (pro-lidového a i jiného „parlamentního smetí“). Jenže i mezi velkokapitálem jsou ještě značné rozdíly, ani ten není ještě jednotný a jediný. A to určilo rozdělení polarit letošní předvolební scény.

Jeden pól scény, mající i velmi silnou podporu veřejnosti, to je seskupení opírající se v podstatě o svůj národ. Je to strana proklamativně vystupující s touto pronárodní rétorikou, mezi jejímiž příznivci najdeme jak lid prostý, tak i příslušníky českého kapitálu. Tedy strana pro-českého kapitálu. A ten, chtě-nechtě se musí alespoň minimálně starat i o své tažné koně, tedy pracující lid. Neboť ví, že z ciziny sem nic lepšího než jsou naši lidé dojít nemůže a navíc domácí zákazník je i jistým, byť částečným stabilizátorem trhu (spotřebitelem výrobků). Ví, že když zedře a nechá chcípnout koně zapřažené ve svém kočáře, že pak již nikam nepojede. Proto tato strana pracuje především pro Českou republiku a tím nepřímo i pro její lid. Víš čtenáři, která že strana to je?
A koho by ti druzí rádi opětně „znárodnili“ – především ve svůj prospěch? Neboť co stihli ukrást dříve, to již prodali a prožrali – a kde nyní brát a krást a jak?

Avšak kromě této nově vyrostlé domácí podnikatelské elity jsou zde již značně dlouho i strany nových „pseudo-elit“ (vlastně ještě déle). Těch stran je více – divadlo jednoho majitele organizované pro uspávání pozornosti veřejnosti, ale všechny prosazují zájmy svého vnějšího páníčka za pouhou vizi tučných kont u něj uložených. Jsou to strany prosazující zájmy cizího kapitálu, tedy cizím majetkem řízené „elity koloniální správy“ (vlastně cizí agenti pracující v cizí prospěch), starající se vlastně o neustálý únik vlastnictví a majetku z ČR do cizích rukou (Vatikánu, Německa i anglosaské bažiny). Tito jejich mluvčí byli od okamžiku svého povýšení při vytváření těchto „objektů řízení“ dohromady neustále řízeni a nenápadně ovládáni z ciziny a v minulých letech se svými kontakty a činy již mnohokrát velmi odhalili. Svůj úkol totálního rozprodání ČR by málem i splnili, kdyby jim tu mezitím nevyrostla ona nová domácí konkurence (velkoburžoazie) a nepostavila proti nim svou vlastní, novou stranu. Již v minulých volbách se ty staré strany udržely nad hladinou minima pouze díky páníčkem zorganizovanému volebnímu podvodu (moje „hloupá“ domněnka, na kterou snad ani nejsem hrdý a nemám ji čím doložit [pozn.6]). Jejich společenský kredit byl však v nynější době již tak nízký a odpor veřejnosti proti nim tak vysoký, že byly v letošních volbách prakticky již zcela bez šancí. Proto také ve volebním klání nemohly vystupovat veřejně svými u národa profláklými postavami i názvy, a aby se tam ty strany vůbec udržely, musely se maskovat na billboardech za neznámé tváře a za nic neříkající a hlavně zcela nezávazná hesla jakosti horší, než je reklama na nový jogurt ještě jogurtovatější. Volební program, pokud by snad někdo chtěl číst – ten vždy stačí pomocí nezávazných frází opsat od konkurence – „stejně to nikdo nečte a nevěří tomu“.
Jenže lidé zapomněli, že volební zákon je vždy dopředu upraven a schválen tak, aby ti syčáci měli šanci a byli zvoleni, ať již je lid chce či nechce. Prostě člověk nevolí tváře z plakátů (jak se domnívá), nýbrž kandidátku za tím skrytou – tj. předem sestavený seznam minulých existencí.
A pro jistotu byl při sčítání opět k disposici a zapnut průběžně regulující program, aby to jednak nebylo tak nápadné a hlavně aby opět v závěru sčítání nemuselo prasknout vodovodní potrubí (potřetí by to bylo již velmi nápadné).

Takže koho lidé nechtěli – toho opět zvolili.

Zároveň i s tím, že „vítězové“ přes svou značnou nesourodost a vzájemnou rozhádanost (boj o vysychající koryta) mají k dispozici ještě svou 6. kolonu. Ta druhá koalice podle vyjádření, které jsem někde na internetu již zaslechl, se skládá především z odložených dřívějších členů té samé společnosti, či přesněji z jejich příznivců zakopaných na nižších úrovních státní správy.

Za těchto podmínek odevzdávání hlasu národu a zájmům lidu (jedincům a solitérním skupinkám) byl skutečně vyhozený hlas působící právě proti zájmu svého voliče. Hlavní boj totiž probíhal jinde, mezi kapitálem českým a jeho snahou o obnovu souhrnné zbývající ekonomiky státu na straně jedné a na druhé straně pokračováním v rozebírání státu v režimu něčí kolonie. V těchto intencích jsou nyní obsazovány parlamentní křesla a z této směsky má krystalizovat budoucí vláda hájící zájmy
koho vlastně?


Poznámka na závěr:
O tom, že nějaká tzv. předvolební koalice snad ani není zákonem stanovený terminus a že tedy tyto slepence vůbec neměly být připuštěny k volbám – to již je otázka pro jiné odborníky znalé ústavního práva.
Poznámka druhá – se světélkem na konci tunelu:
Nedlouho před volbami jsem se účastnil jednoho velmi silného prastarého obřadu a prosil Otce Nejvyššího o procitnutí tohoto národa, prozření lidí a otevření našich srdcí. V nadcházejících (prošlých) volbách mi bylo vyhověno. Ti, co to přes všechny své chyby a nedostatky myslí alespoň trochu poctivě, protože jsou s touto zemí i lidem stále spojeni, byli Bohem uklizeni do pozadí a Satanáš tak mohl postrčit své nástroje na výsluní, aby byly zviditelněny a později odstraněny (již budou platit „svůj účet“, i když to ještě netuší). Svou činností tak budou působit k probuzení lidí ze spánku.
Každý špás něco stojí a spát ve škole se nevyplácí. Ani ve škole, a ve škole života teprv ne.
A když to nepomůže lidem říct, musí si v tom sami vymáchat svůj čumák – jak ten pejsek.
Komu se nerozbřeskne, ten pro své probuzení musí strpět i nějakou tu ránu po hlavě.

Poznámky pod čarou:

[pozn.1] Kdo by si však schovával a kontroloval staré volební programy, že? Vždyť oficiální média nám to vysvětlí kdykoliv lépe – jaké slepecké brýle mámení si máme právě nasadit. Přece by sis otroku nechtěl myslet něco jiného, než ti určí tvůj dozorce – že? A kdo by se vůbec zabýval myšlením? Vždyť to tak bolííí – a u těch debilizačních snů a opiátů servírovaných v nekonečných telenovelách a soutěžích tak cingrlátkového amerického typu se přitom tak krásně spí.

[pozn.2] Byla na ni použita stejná technika vnitřní diverze (subverze = rozvrácení, podvracení zevnitř), jako na tu předchozí, starší sestru. Jak to dále dopadne – nechme se překvapit, ale domnívám se, že národ s její pomocí nejbližší roky asi počítat nemůže.
Zkušenost předpovědi často potvrzuje platnost latinského přísloví „nomen omen“. Na svém posledním sjezdu pořádaném po propadu v posledních volbách se straníci KSČM rozhodli, že již nebudou stát pevně za Skálou, ale že uvěří K. Konečné. Nevím jak toto dopadne – budoucnost ukáže, jaká je síla magie slova.

[pozn.3] Krásným příkladem k analýze i učení, jako vnější projev tohoto vnitřního boje, byl boj o samostatnost bývalé francouzské kolonie – Alžíru. Především probíhající na francouzské politické scéně, zatímco souběžný ostrý boj v Africe byl k tomu již jen ilustrativním vnějším doplňkem, ovládaným právě z vnitřně rozdělené Francie.

[pozn.4] Pod vlivem Overtonových oken tehdy spuštěných souběžně s nácvikem technologie „barevných revolucí“, což se plně projevilo až mnohem později.

[pozn.5] Tady došlo na politické scéně ke stejnému jevu, který kdysi probíhal celosvětově mezi oběma světovými válkami v zemědělství. Dobře jeho průběh v USA popsal John Steinbeck v románu Hrozny hněvu a v SSSR pak Michail Šolochov v knize Rozrušená země. Předtím ten samý proces koncentrace zdrojových prostředků probíhal na mnoha místech světa již dříve v kapitálové hladině a jeho principy popsal a vysvětlil Jack London ve svém díle Železná pata.

[pozn.6] Používané techniky možnosti dálkového ovládání sčítání výsledků voleb byly veřejně předvedeny i diskutovány na alternativě v loňských prezidentských volbách v USA. Ve světle těchto nových poznatků jsou jisté jevy provázející naše minulé parlamentní volby již velmi podezřelé a letos se některé z nich projevily také. I když díky našemu nevyjasněnému politickému postoji voličů a oproti Americe i slabší účastí našich voličů ta dálková regulace mohla proběhnout ne tak nápadným způsobem. Nevím, jestli i tentokrát Trumpovi melodyboys monitorovali události u nás a řeknou nám to. Mohli by – v rámci rozkývání činnosti svých podvratných nehodných chlapců roztažených po celém světě. Můj sen je, že by to mohli a jednou nám to i přišli říct – anebo si jen sebrat a odvézt svá shnilá vejce tam, kam patří.
Mám někdy tak divoké sny.


Příště se můžeme podívat na základní nástroj ovládání politiků – korupci.

10 komentářů


  1. Zajímavý článek. Jak někde výše píše @Boletus, tak se politické strany nedostaly výše než na faktologickou (3.) úroveň v prioritách řízení. Když budou lidé chápat konání na úrovni konceptuální, tak ona 3.priorita řízení bude zcela zbytečná. Politické strany jako skladiště marionet pracujících podle scénářů, které jsou transformovány do stranické ideologie nutně musí zhynout na úbytě.

  2. Článek výborně popisuje stav věcí, ale žel nástin řešení je mimo.
    Žádný pročeský kapitál není a nebude, to je iluze – omezíme-li se na kapitál v soukromém vlastnictví. Národní buržoazie v ČR je slabá, téměř neexistuje a vlastně ani nemá cenu ji formovat či posilovat, protože obyčejných lidí se zastane pouze v případě, že je to pro ni v daném okamžiku výhodné, jinak národ hodí přes palubu, protože kšeft je kšeft.
    Nezapomínejme, že kapitál ničí vše, co mu přijde do cesty – národy, demokracii, rodinu a další – vizte poslední veřejný projev JVS (jen tu rodinu tam nezmiňoval, tehdy ještě buržoazie včetně té západní tradiční rodinu podporovala). Lid si musí pomoci sám.

    1. Máš pravdu v tom, že žádný nástin řešeni nemůže vyjít z kapitálu, protože ten leží poměrně nízko na 4.prioritě a řešení běží na 1. prioritě s pomocí té druhé (viz tvoje zmínka JVS). kapitál je jen nástroj a práce sním zrcadlí schopnost uživatele s ním účinně pracovat. idiot zadotovaný kapitálem vytvoří zase jen idiotizmus.Ale domnívám se, že autor vůbec nesměroval k nástinu řešení, to by asi byl úplně jinak formulovaný článek. nemám pochybnosti o tom, že to řešení vidí podobně.

    2. Author

      Než najdeme řešení, napřed je nutné najít a položit řadu otázek.
      Pak na ně musíme odpovědět.
      Pak z té množiny nalézt společného jmenovatele (jádro pudla).
      Teprve pak lze začít hledat řešení.

      Pokud napřed začnu nástinem řešení, budu zařazen mezi snílky, proroky a blázny. Ale zamyslí se někdo nad – byť jediným z problémů, které před námi všemi leží?
      A co v příštích volbách? Opět budeme špatně volit a bez rozmyslu?

      1. Pravděpodobně i v příštích volbách budeme volit špatně stejně jako v těchto – a to proto, že správná volba neexistuje. Nejméně špatná volba (a mnohdy nejméně špatná pouze zdánlivě) ještě nemusí znamenat, že je dobrá. Cesta ven z tohoto kruhu spočívá v odmítnutí „alternativ“, které nám nabízí tento systém a vydat se cestou vlastní – co chceme, čeho chceme dosáhnout, jak to uděláme. Vzhledem ke stavu vědomí české společnosti odhaduji, že do příštích voleb k této cestě neučiníme ani první krok – mám na mysli konkrétní praxi. Pěstovat teorii je velmi důležité, ale na druhou stranu teorie bez praxe pozbývá smyslu.

    3. Author

      Příprava infopole chvíli trvá.
      Zvláště když nabízené informace nejsou v souladu se zažitou lží, kterou člověk převzal za vlastní názor. Odhalení pravdy vždy vyvolává u člověka pocitový diskomfort a tvrdou odmítavou reakci. To znají všichni proroci, kteří přinesli lidem varování od Boha. Chvíli to trvá, než člověk nové informace přijme do té míry, že je schopen o nich začít přemýšlet.

      To jenom reklamní slogan je vždy „krátký a všem jasný“. Je ale pravdivý? Vždyť reklamy vždy mluví o něčem zcela jiném, než je jejich skutečným cílem. Ale jednou se člověk musí probudit a také se probudí. Mnoho lidí bohužel až v okamžiku, kdy s tím již nic nenadělají. To již je pak jiný příběh.

    4. No já bych to vnímala z pohledu Pjakinovy teorie o státních a globálních elitách, která je podle mne právě psychologicky nejvíce přesná (promiň Hoxi 🙂 ). Přestože ani ryze českému kapitálu o lidi vůbec nepůjde a sám ví, jak je podřízen tomu globálnímu a jeho direktivám, je problém v tom, že peníze mu to sype tady a je nutné udržet prostředí tak, aby to stále sypalo. Ve smyslu, že státní elity mají své korýtko více vázáno na daný stát než ty globální. A tady už se projevuje takové to ignorování příkazů podřízených, pokud jim nejdou pod nos, nebo jejich plnění takříkajíc levou zadní ve svém vlastním zájmu a tímpádem i částečně v zájmu lidí daného státu…

  3. Výborná práce. Snad jen doplnění – dlouholetý spolehlivý nástroj řízení – politická strana – pomalu odchází ze scény. Důvod je prostý : politické strany jako nástroje zamrzly na 3. ideologické prioritě řízení a výš na tu společensky klíčovou – tedy 1.světonázorovou nikdy nebyly připuštěny a většinou tam ani nechtěly. Teď čeká společnost hledání nové formy výkonu kolektivní exekutivy, ale politické strany tuhle kompetenci nenávratně ztrácejí. Budeme se muset vracet hluboko, hluboko do minulosti, k pradávným formám „kolektivního rozumu“.

Napsat komentář