Leningrad září 1941 – leden 1944 (dnes Petrohrad)

nejrozsáhlejší koncentrační tábor v nám známých dějinách

Na začátku září jsme si připomenuli smutné 80. výročí začátku blokády Leningradu. Někomu by se mohlo zdát, že v nadpise přeháním. Tak se společně pojďme podívat na skutečnosti této hrůzné události…. Podle Wikipedie je koncentrační tábor místem, kde jsou soustřeďováni civilní obyvatelé, kteří jsou bez jakéhokoliv soudu určeni k postupné likvidaci. V Leningradu to měli agresoři jednodušší, jejich oběti už byli na místě. Po neúspěšné dobyvačné operaci se rozhodli obležené město dále blokovat a nedovolit přísun jakéhokoliv materiálu a potravin. Nacistická frustrace z nepovedeného pokusu zničit jediným úderem druhé největší sovětské město byla bezmezná. Nacisté si vylévali zlost na okolních vesnicích, které jejich jednotky vypalovaly a obyvatelstvo vybíjely.

Blokáda Leningradu, stejně jako bitva o Stalingrad, byly klíčovými událostmi II. světové války. Místní zbrojařské závody si chtěl Hitler ponechat pro potřeby své armády. Vyráběly se tam ocel, zbraně, lokomotivy, a to po celou dobu války. Byl tam největší gumárenský závod v Evropě. Hitler věřil, že pád severního hlavního města by mu přinesl nejen vojenské zisky, ale hlavně, Rusové by ztratili město, které bylo kolébkou revoluce a pro sovětský stát mělo zvláštní symbolický význam.

Situace ve městě byla velmi obtížná. Pokud na severu procházela fronta v některých místech ve vzdálenosti 45 – 50 kilometrů od města, na jihu byla přední linie jen několik kilometrů od městských hranic. Spojení s Leningradem bylo udržováno pouze po Ladožském jezeru a letecky. Situaci komplikovala skutečnost, že od začátku blokády byl Leningrad pod barbarským ostřelováním a systematickými nálety nacistické letectva. Hitler nasazoval k leteckým úderům až tisíc letadel současně.

Nepovedený pokus o dobytí Leningradu byl prvním selháním werhmachtu, signálem, že německá armáda není neporazitelná. Kdyby nebyli nacisté u Leningradu zastaveni, válka by se vyvíjela jinak. Pád Leningradu by uvolnil 18. německou armádu pro jiné operace, zatímco tady musela trčet až do roku 1944 a hrát úlohu stráží. A přitom mnoho nechybělo. O neúspěchu mohlo také rozhodnout to, že se Finsko, jako spojenec Německa, odmítlo na útoku podílet. Klíčová byla zima 1941 – 1942. Hitler předpokládal, že se město vzdá, že kruté mrazy a hlad nevydrží a zlomí se. Ale Leningrad přežíval, sice v jakémsi kómatu, ale přežíval. Dopadaly na něj bomby, na nebi se odehrávaly letecké souboje, na ulicích umírali lidé po desítkách. Během 900 dní blokády jich zahynulo více jak milión. Milión, tedy každý třetí občan města! Už chápete, proč píši o koncentračním táboře.

Zoufalý nedostatek potravin měl za následek vydávání potravinových lístků, ale brzy nastala situace, kdy sice bylo dost lístků, ale nebylo za ně co vydávat. Příděl chleba byl jeden krajíc denně pro ty, kteří pracovali, pro ostatní jen půl krajíce. Voda se přinášela z řeky Něvy. Lidé padali na ulicích jako mouchy, hladem, vyčerpáním, mrazem. Některé rodiny žily v domech, které byly zničeny bombardováním, topit se v nich nedalo. Město bylo téměř bez elektrické energie, jakákoli doprava přestala velice rychle fungovat a lidé museli i několik hodin docházet do práce.

Tento největší koncentrační tábor se podařilo po třech letech osvobodit. Poslední ofenzíva, díky níž došlo k prolomení blokády Leningradu, začala v roce 1944 ve stejný den, jako neúspěšné ofenzívy v letech 1942 a 1943, tedy 13. ledna. Rudá armáda zahájila mohutnou dělostřeleckou palbu. Po ní následoval útok tanků za masívní podpory letectva. 27. ledna 1944 bylo dobojováno.

Každoročně, právě v lednu, je tato událost připomínána na Piskarjovském hřbitově, který je místem posledního odpočinku pro 470 000 obětí z řad civilního obyvatelstva a 50 000 vojenských obránců. Nenápadná šedá budova u vchodu je malé muzeum, kde je možné mezi jinými exponáty vidět kopii deníku Táni Savičevové. Tato žákyně leningradské školy si během blokády města vedla deník, ve kterém popsala smrt svých nejbližších příbuzných, mámy, sestry, bratra, babičky, strýců…Táňa, které v době blokády bylo 11 let, pomáhala ve městě při kopání zákopů a hašení zápalných bomb.  Deník má pouze 9 stran. Je však unikátním autentickým svědectvím. Figuroval jako jeden z důkazů na Norimberském procesu proti nacistickým válečným zločincům.

Když jsem poprvé navštívil Petrohrad, v parku vedle Chrámu Kristova vzkříšení si ke mně na lavičku přisedly dvě postarší dámy. Začali jsme se bavit, po chvíli jsem se dozvěděl, že zažily a přežily tuto blokádu, a když zjistily, že jsem Čech, kladly mi na srdce: „Vyřiď tam všem, že válku nechceme. Víme, co to bylo a nikomu to nepřejeme zažít.“

Nyní je na nás, aby toto smutné prvenství obyvatel a obránců Leningradu nebylo nejenom zapomenuto, ale hlavně, aby se již nikdy neopakovalo.

2 komentáře

  1. Díky za článek. Smutné je, že ty starší dámy musí apelovat na národ, jehož život byl zachráněn jejich národem. Jeden by řekl, že si budu automaticky vážit mých zachránců a nebude mi to muset nikdo připomínat. Věřím, že jako národ máme stále v paměti, kdo nás chtěl vyhladit a kdo nás od toho vyhlazení zachránil. Jakmile na to jako národ zapomeneme, historie nám dá další lekci, možná o dost horší. Proto (a nejen proto) zapomenout nikdy nesmíme!

  2. Většina lidí nevěří, že by u nás mohlo dojít k válce. Včetně idiotů, kteří k válce přímo vyzývají. I třeba Ukrajina je pro ně vzdálená země, kde žijí navíc lidé podezřele podobní Rusům, kterí jsou odpovědní za všechno špatné na světě. Když říkám, že se tam vyráběly komponenty kosmických lodí, vidí spíš gastarbeitry, kteří u nás skáčou po lešeních při zateplování paneláků. Proto se obávám, že k válce dojít může. Podvod s Vrběticemi je jednou z jasných ukázek. Obávám se, že většina lidí věří oficiální verzi. Musím říct, bohužel, že většina lidí jsou tupci, kteří berou vše, co leze z televize. A televize, to je žumpa.

Napsat komentář